Vysoká škola regionálního rozvoje a Bankovní institut – AMBIS Katedra ekonomie a managementu
Právní regulace činnosti představenstva akciové společnosti
Legal regulation of the Board of Directors of the joint-stock company
Bakalářská práce
Autor: Ilona Flekalová
Ekonomika a management podniku Vedoucí práce: JUDr. Natália Mansella, Ph.D.
Praha 2020
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu.
Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně VŠ AMBIS a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Praze, dne: 4. 5. 2020 jméno a příjmení autora
vlastnoruční podpis
Poděkování
Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí bakalářské práce JUDr. Natálii Mansella, Ph.D. za odborné rady, které mi poskytovala v průběhu zpracování práce.
Anotace
Bakalářská práce se zabývá rozsáhlou problematikou platné právní regulace činnosti představenstva akciové společnosti. Bakalářská práce sleduje dva cíle. Jejím hlavním cílem je rozbor platné úpravy právní regulace činnosti představenstva akciové společnosti v novém občanském zákoníku a zákoně o obchodních korporacích. Vedlejším cílem bakalářské práce je rozbor institutu péče řádného hospodáře, povinnosti loajality a zákazu konkurence členů představenstva akciové společnosti na příkladu společnosti EGAP, a.s.
Klíčová slova
Akciová společnost, statutární orgán, představenstvo, dozorčí rada, zákon o obchodních korporacích
Annotation
The bachelor thesis deals with the extensive issue of valid legal regulation of the activities of the board of directors of a joint stock company. The bachelor thesis pursues two goals. Its main objective is to analyze the valid regulation of the legal regulation of the activities of the Board of Directors of a joint-stock company in the new Civil Code and the Business Corporations Act. The secondary goal of this thesis is to analyze the institute of care of a proper manager, duty of loyalty and prohibition of competition of members of the board of directors of the joint stock company on the example of EGAP, a.s.
Key words
Joint stock company, statutory body, board of directors, supervisory board, law on business corporations
6
Obsah
Úvod ... 7
1 Představenstvo akciové společnosti a jeho působnost ... 9
2 Povinnosti a odpovědnosti členů představenstva akciové společnosti ... 13
2.1 Povinnosti a odpovědnost členů představenstva akciové společnosti ... 13
2.2 Představenstvo akciové společnosti a povinnost péče řádného hospodáře ... 18
2.3 Představenstvo akciové společnosti a povinnost korporátní loajality v kontextu střetu zájmů a zákazu konkurence ... 22
3 Rozbor právní regulace činnosti představenstva Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a.s. ... 28
3.1 Zvolené metody zpracování ... 28
3.2 Představení společnosti ... 30
3.2.1 Historie a současnost společnosti ... 32
3.2.2 Vize, obchodní strategie a produktové portfolio ... 35
3.2.3 Orgány společnosti a její struktura ... 39
3.3 Právní regulace činnosti představenstva v interních předpisech společnosti ... 42
3.3.1 Stanovy společnosti ... 42
3.3.2 Etický kodex společnosti ... 46
3.3.3 Regulace podle EU a ČNB ... 48
3.4 Výsledky rozboru ... 50
Závěr ... 53
Seznam použité literatury ... 56
Seznam zkratek, obrázků, tabulek apod. ... 59
7
Úvod
Obecně je možné konstatovat, že za nejlepší zákony jsou považovány ty, které obstojí v testu času a přitom jsou svými ustanoveními schopny reagovat na změny ve společnosti.
Zpravidla jsou jejich hlavními pilíři otevřené pojmy, jejichž obsah se postupně v čase dotváří judikatorním výkladem a diskuzí v odborné veřejnosti. Právě tímto způsobem je právo schopné reagovat na proměny společnosti, protože nikdy nemůže v obecných ustanoveních předvídat možné společenský vývoj.
Právě české soukromé a korporátní právo před několika lety prošlo zcela zásadní rekodifikací, která ale navazovala na všechny pozitivní, a i v dnešní době použitelné dřívější právní úpravy. Jednou z oblastí, která prošla podstatnou rekodifikací, je v soukromém a korporátním právu právní úprava činnosti členů představenstva akciové společnosti v novém obchodním zákoníku a zákoně o obchodních korporacích.
Leitmotivem nové právní úpravy postavení a činnosti členů statutárních orgánů obchodních korporací je povinnost péče řádného hospodáře, dále rozvinutá v institutu podnikatelského úsudku a požadavku loajality členů statutárních orgánů obchodních korporací. Pro rekodifikační úpravu českého soukromého a korporátního práva je charakteristické, že se více přiklání k profesionalizaci činnosti členů statutárních orgánů obchodních korporací. Na rozdíl od angloamerické právní úpravy zmíněných institutů soukromého a korporátního práva zatím české soudy teprve utvářejí jejich hlubší judikatorní výklad a také stále probíhá odborná diskuze o praktické aplikaci nových právních ustanovení.
Právě těmito hlavními problémy se bude zabývat bakalářská práce.
Bakalářská práce sleduje dva cíle. Jejím hlavním cílem je rozbor platné úpravy právní regulace činnosti představenstva akciové společnosti v novém občanském zákoníku a zákoně o obchodních korporacích. Vedlejším cílem bakalářské práce je rozbor institutu péče řádného hospodáře a povinnosti loajality členů představenstva akciové společnosti na příkladu společnosti EGAP, a.s.
Z cílů bakalářské práce je odvozena její struktura. První kapitola bakalářské práce se zabývá rozborem postavení, působnosti a činnosti představenstva akciové společnosti. Na ni navazuje druhá kapitola, která se zabývá problematikou institutu péče řádného hospodáře a institutu podnikatelského úsudku v novém občanském zákoníku a zákoně o obchodních korporacích. Ve třetí kapitole bakalářské práce je pozornost autorky zaměřena na právní
8 úpravu požadavku loajality členů statutárních orgánů obchodních korporací v kontextu se střetem zájmů a zákazem konkurence členů představenstva akciové společnosti.
Text práce vychází ze znění dvou základních právních předpisů: nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích, dále z odborné literatury a komentářů k těmto právním předpisům.
9
1 Představenstvo akciové společnosti a jeho působnost
Podle vzoru zahraničního korporátního práva se v zákoně o obchodních korporacích rozlišují dvě systémové podoby uspořádání vnitřní struktury orgánů akciové společnost. Podle dualistického modelu se jako orgány akciové společnosti zřizuje představenstvo a dozorčí rada. V monistickém modelu to jsou správní rada a statutární ředitel akciové společnosti.
V praxi je možné se setkat i s kumulací funkce statutárního ředitele a předsedy správní rady.
Tato kumulace je charakteristická pro tzv. užší monistický sytém. První kapitola bakalářské práce se zaměří na rozbor právní úpravy představenstva akciové společnosti jako jejího statutárního orgánu.
Představenstvo je statutárním orgánem akciové společnosti, který ji zastupuje ve všech záležitostech. Pokud má představenstvo akciové společnosti více členů, zastupuje společnost každý samostatně anebo v rozsahu a způsobem, který definují stanovy akciové společnosti podle ustanovení § 164 zákona č. 89/2012 Sb. nového občanského zákoníku (dále jen NOZ), ve kterém se v odst. 1 a 2 stanovuje, že člen statutárního orgánu může právnickou osobu zastupovat ve všech záležitostech. Pokud má představenstvo více členů, pak podle odst. 2 uvedeného paragrafu tvoří kolektivní statutární orgán. V případě, že zakladatelské právní jednání výslovně nestanoví, jak a v jakém rozsahu členové statutárního orgánu právnickou osobu zastupují, jedná každý člen statutárního orgánu za společnost samostatně.
Pokud zakladatelské právní jednání vyžaduje, aby členové statutárního orgánu jednali společně, pak podle zákona mohou za společnost jednat samostatně jen tehdy, pokud pro konkrétní jednání mají zmocnění. Je ale zapotřebí v souladu s Černou a Štenglovou poznamenat, že způsob jednání není možné zaměňovat s omezením jednatelského oprávnění. (Černá, Štenglová, 2015)
Prakticky je možné podle současné právní úpravy rozlišovat dvojí působnost představenstva akciové společnosti: obchodní vedení, které působí dovnitř společnosti a zastupování společnosti směřující navenek společnosti vůči třetím osobám.
Hlavní působnost představenstva akciové společnosti spočívá v její každodenní správě a uzavírání smluv, které jsou souhrnně označovány jako obchodní vedení společnosti.
(Štrosová, 2013) Sám o sobě pojem obchodní vedení společnosti není v rekodifikovaném
10 soukromém a korporátním právu exaktně definován. Je ale možné vycházet z právního názoru Nejvyššího správního soudu, který obchodní vedení společnosti definuje jako
„průběžnou pravidelnou správu záležitostí společnosti a jejího podniku, tzn. rozhodování o organizačních, technických, obchodních, personálních, finančních aj. otázkách běžného života. Rozumí se tím řízení společnosti, zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o jejích podnikatelských záměrech“ (Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 24/2003 ze dne 18. března 2005) anebo z právního výkladu Nejvyššího soudu, podle kterého se do pojmu obchodní vedení zahrnuje „organizace a řízení podniku, který náleží společnosti, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech, tj. např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví, jakož i rozhodování o podnikatelských záměrech.“ (Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 94/2006 ze dne 5.
dubna 2006)
V korporátním právu platí obecné pravidlo, že do obchodního vedení nesmí představenstvu akciové společnosti nikdo zasahovat a udělovat mu pokyny. Tímto pravidlem se zaručuje, že člen představenstva bude vykonávat svou funkci nezávisle na vnějších vlivech.
V praxi ale může nastat případ, kdy člen představenstva požádá valnou hromadu akciové společnosti o udělení pokynu, který se týká obchodního vedení. V žádném případě to neznamená, že by byl podle § 51, odst.2 ZOK zbaven povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Pokud takový případ nastane, musí člen představenstva v žádosti o udělení pokynu k obchodnímu vedení, adresované valné hromadě společnosti, písemně formulovat návrh znění pokynu a odůvodnit jej podle § 409 ZOK.
Představenstvo akciové společnosti je statutární orgán, který může mít jen jednoho člena anebo může být zřízeno jako vícečlenný kolektivní statutární orgán.
U jednočlenného představenstva jeho člen současně vykonává funkci předsedy, u vícečlenného představenstva je volen zpravidla jeho předseda a místopředseda. Z přirozené
logiky věci
a podle autorů publikace Corporate Governance vyplývá, že pokud při hlasování o záležitostech akciové společnosti nastane rovnost hlasů, měl by mít předseda představenstva rozhodující hlas. (Corporate governance., 2015, s.279) Konkrétní úprava hlasování a této situace je individuální záležitostí stanov akciové společnosti.
11 Stejně tak stanovy konkrétní akciové společnosti určují, jakým způsobem se v představenstvu rozhoduje o záležitostech akciové společnosti. Obecně platí pravidlo, že se rozhoduje většinou hlasů, pokud není ve stanovách akciové společnosti ustanoveno jinak.
Funkční období člena představenstva bývá obvykle stanoveno ve stanovách akciové společnosti anebo ve smlouvě o výkonu funkce. Pokud nastane situace, kdy se od sebe liší délka funkčního období člena představenstva uvedená v stanovách od té, která je uvedena ve smlouvě o výkonu funkce, platí délka funkčního období, uvedená ve smlouvě o výkonu funkce.
Výkon funkce člena představenstva může podle ustanovení § 439 ZOK skončit z několika důvodů. Zákon výslovně uvádí úmrtí člena představenstva, jeho odstoupení z funkce nebo odvolání z funkce, skončení funkčního období, volbu nového člena, ztrátu podmínek pro výkon funkce zánik společnosti anebo ukončení výkonu funkce jiným způsobem.
Nový občanský zákoník umožňuje, aby byly v rámci představenstva jeho kompetence rozděleny mezi jednotlivé členy. Tradičně se praktikuje tzv. funkční rozdělení podle hlavních funkčních oblastí činnosti společnosti. Jinak se také tento způsob rozdělení kompetencí označuje za dělení kompetencí na horizontální úrovni. Dalším možným způsobem rozdělení kompetencí členů představenstva akciové společnosti je dělení podle hlavních oblastí podnikatelských činností společnosti. Znamená to, že působnost představenstva se dělí mezi jeho členy tak, že jednotliví členové představenstva si např. rozdělí působnost podle jednotlivých částí závodu anebo podle divizionální struktury společnosti anebo podle geografické působnosti akciové společnosti.
V praxi řízení akciových společností se využívá i kombinace obou způsobů, která se označuje jako tzv. organizační matrix anebo se zřizují tzv. virtuální holdingy. V tzv.
virtuálním holdingu statutární orgán společnosti řeší hlavně strategické a klíčové problémy a otázky podnikání společnosti. V rámci delegace kompetencí pak jednotliví členové statutárního orgánu společně s vedoucími zaměstnanci vybraných úseků vytváří grémia, která se zabývají rozhodováním o každodenních problémech řízení akciové společnosti.
Z formulace § 156 odst. 2 NOZ je zřejmé, že by v praxi neměl vzniknout takový model rozhodování o záležitostech akciové společnosti, ve kterém by o obchodním vedení společnosti rozhodovali jen někteří členové představenstva a ostatní členové představenstva by je jen kontrolovali. V ustanovení § 156, odst. 1 NOZ se totiž ustanovuje, že představenstvo
12 akciové společnosti jako kolektivní orgán rozhoduje zásadně ve sboru. Druhý odstavec tohoto paragrafu ale připouští, že o záležitostech akciové společnosti mohou rozhodovat jednotliví členové představenstva, pokud je naplněna podmínka jejich kontroly ze strany ostatních členů představenstva. Toto rozdělení (distribuce kompetencí) členů představenstva se promítá i do jejich odpovědnosti. Pokud není ustanovení odst. 2, § 156 NOZ v praxi aplikováno, pak je rozhodování o obchodním vedení společnosti záležitostí představenstva jako celku.
Opodstatnění pak nemá případná námitka jednotlivých členů představenstva, že jejich povinností nebylo rozhodovat, ale kontrolovat činnost jiných členů představenstva.
V rozhodování o záležitostech akciové společnosti mají členové představenstva podle § 440, odst.1 ZOK jeden hlas, čímž se právní úpravou zajišťuje rovnost členů představenstva.
Současná platná právní úprava nestanovuje, jakým způsobem a jakou formu by mělo mít rozhodnutí o rozdělení působnosti členů představenstva akciové společnosti. Platí požadavek, že by tak mělo být učiněno dostatečně určitě. Zpravidla je toto rozdělení působnosti členů představenstva vymezeno ve stanovách akciové společnosti anebo v rozhodnutí představenstva akciové společnosti, přijatého většinou, pokud stanovy společnosti neurčují jiné kvórum. Rozhodnutí o rozdělení kompetencí je pak součástí zápisu z jednání představenstva akciové společnosti.
Právní regulace činnosti představenstva akciové společnosti v aktuální právní úpravě se poměrně rozsáhle věnuje právům, povinnostem a odpovědnosti členů představenstva.
Tímto problémem se bude zabývat následující kapitola textu.
13
2 Povinnosti a odpovědnosti členů představenstva akciové společnosti
2.1 Povinnosti a odpovědnost členů představenstva akciové společnosti
Základní kompetence členů představenstva byla představena v předchozím textu.
Práva členů představenstva akciové společnosti jsou ve většině případů konkrétně vymezena a podrobně upravena v tzv. smlouvě o výkonu funkce. Jedná se především právo na odměnu, právo na informace, právo požádat valnou hromadu o udělení pokynu, právo zastupovat společnost a další.
Rozdělení kompetencí mezi členy představenstva, které bylo popsáno v základních obrysech v předchozí kapitole, se promítá do jejich odpovědností vůči společnosti a jejím akcionářům při obchodním vedení společnosti a při případném porušení některé z jejich povinností. Z rozdělení působnosti uvnitř představenstva akciové společnosti vyplývá, že každý člen představenstva fakticky plní dva základní úkoly: prvním je bezprostřední správa toho úseku činnosti představenstva, který mu byl svěřen. Druhým úkolem je kontrola činnosti ostatních členů představenstva. Podle ustanovení § 156, odst. 1 NOZ musí tyto úkoly vykonávat s péčí řádného hospodáře.
Pokud nastane situace, že člen představenstva akciové společnosti v jemu svěřeném úseku způsobí škodu, pak právě institut péče řádného hospodáře bude hlavním kritériem, podle kterého se škoda posuzuje a podle kterého se pak přijímají opatření k nápravě. Jako nejtypičtější příklad takové situace může být pro společnost nevýhodné uzavření obchodní smlouvy členem představenstva. Pokud se přitom člen představenstva neřídil standardem péče řádného hospodáře, pak podle Joskové (2014) společnosti odpovídá za škodu, kterou svým jednáním způsobil. Podobně se posuzuje i odpovědnost dalších členů představenstva, kteří sice nerozhodovali, ale posuzuje se, jestli podle standardu řádného hospodáře vykonávali svou povinnost dohledu. Obvykle se posuzuje, jestli sledovali s náležitou pečlivostí výkon činnosti ostatních kolegů v představenstvu a jestli byly známy okolnosti, které by byly důvodem ro
14 přijetí nápravných opatření. Pokud tuto svou povinnost dohledu neporušili, neodpovídají za škodu vzniklou v jiném úseku obchodního vedení společnosti.
Obecně v právní nauce pro odpovědnost členů představenstva platí čtyři základní znaky: objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka odpovědnosti. U objektivní stránky odpovědnosti je důležité posouzení toho, zda byla porušena právní povinnost, zda vznikla škoda a také to, jestli existuje tzv. kauzální nexus – jinak řečeno, jestli existuje příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Subjektem odpovědnosti je vždy fyzická osoba – člen představenstva. Člen představenstva akciové společnosti může být subjektem odpovědnosti i poté, když jeho funkční období skončilo anebo i poté, kdy byl z funkce odvolán. Pro posuzování odpovědnosti za škodu je rozhodující, že konkrétní fyzická osoba byla členem představenstva v době, kdy došlo k porušení povinnosti a kdy vznikla společnosti škoda. Objektem odpovědnosti je v obecné rovině chráněný zájem na tom, aby společnosti nahradil škodu ten, kdo ji způsobil.
V předchozí právní úpravě občanského zákoníku byla odpovědnost a povinnost členů představenstva jednat podle standardu péče řádného hospodáře chápána jako odpovědnost objektivní. Znamená to, že nezbytnou podmínkou uplatnění odpovědnosti člena představenstva za škodu, způsobenou společnosti, nutně nemuselo být zavinění. V novém občanském zákoníku v ustanovení § 2910 se upravuje, že povinnost k náhradě škody má ten, kdo škodu způsobil, pokud došlo k zaviněnému porušení uložené povinnosti. Hámorská (2012, s. 250-256) vysvětluje, že v případném sporu o náhradu škody nebude možné členovi představenstva uložit povinnost k náhradě škody, pokud se prokáže, že neporušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Hámorská také dodává, že v nové právní úpravě je odpovědnost členů představenstva konstruována jako odpovědnost subjektivní.
Vlastní posuzování odpovědnosti péče řádného hospodáře ale má charakter objektivní podle § 52, odst. 1 ZOK. Jestli člen představenstva jednal v konkrétním případě v souladu s péčí řádného hospodáře, se posuzuje podle toho a také s ohledem na to, jak by v takovém případě mohla jednat jiná osoba, která by měla být rozumně pečlivá. V případném řízení před soudem leží důkazní břemeno na členovi představenstva, pokud ovšem soud nerozhodne, že se po něm takové důkazní břemeno spravedlivě požadovat nedá.
Vítek (2012, s. 103) rozlišuje u členů statutárních orgánů obchodních korporací tři druhy odpovědnosti odpovědnost soukromoprávní, odpovědnost trestněprávní a odpovědnost správní.
15 Pod pojmem soukromoprávní odpovědnost se chápe odpovědnost člena statutárního orgánu, která je dána normami soukromého práva (občanského a obchodního). Sám o sobě je institut odpovědnosti v českém právním řádu upraven odlišně podle právních odvětví. Jinak např. upravuje podmínky odpovědnosti obecné občanské právo, jinak obchodní právo a jinak trestní právo. Odlišně jsou také upraveny vazby odpovědnosti na porušení právních norem.
V konečném důsledku může porušení norem obchodního práva členem statutárního orgánu obchodní korporace vést nejen k obchodně právní odpovědnosti, ale také k odpovědnosti občanskoprávní, správní nebo dokonce trestní.
Kritériem pro rozdělení druhů právní odpovědnosti může být i sankce, která je kvůli porušení povinnosti konkrétní osobě v konkrétním případě porušena. U členů představenstva akciové společnosti, resp. obecně u člena statutárního orgánu obchodní korporace může být uložena tzv. funkční sankce. Jednoduše řečeno je to odvolání z funkce; sankcí může být také neposkytnutí plnění; pokud je sjednána, tak uložení smluvní pokuty anebo náhrada škody.
Soukromoprávní odpovědnost členů statutárního orgánu akciové společnosti má několik dimenzí. Těmi jsou:
− odpovědnost vůči společnosti, která má konkrétní podobu odpovědnosti funkční a odpovědnosti zákazu konkurence, odpovědnosti za škodu a odpovědnosti v případě insolvence;
− odpovědnosti vůči akcionářům společnosti;
− odpovědnosti vůči třetím osobám. (Vítek, 2012, s. 104)
Základem odpovědnosti vůči společnosti je ustanovení § 159, odst. 1 občanského zákoníku, který stanovuje členům statutárních orgánů obchodních společností povinnost vykonávat funkci s nezbytnou loajalitou, s potřebnými znalostmi a pečlivostí. V běžné praxi fungování obchodních společností by na prvním místě ale měla fungovat odpovědnost za samotné přijetí funkce člena statutárního orgánu.
Velmi důležitým druhem odpovědnosti člena představenstva akciové společnosti je odpovědnost za porušení zákazu konkurence, kterou upravuje znění § 5 zákona o obchodních korporacích. V případě, že člen představenstva akciové společnosti poruší zákaz konkurence a získá tím určitý prospěch, může po něm společnost podle ustanovení § 432, odst. 3 NOZ požadovat vydání tohoto prospěchu a v případě, že porušením tohoto zákazu vznikla škoda, může být po členovi představenstva vyžadována náhrada způsobené škody; to ale za předpokladu, že osoba věděla, že svým jednáním společnost poškozuje.
16 Právní úprava odpovědnosti za škodu v novém občanském zákoníku rozlišuje odpovědnost za škodu, vzniklou v důsledku porušení dobrých mravů, v důsledku porušení zákonem uložené povinnosti a v důsledku porušení smluvní povinnosti. Porušení dobrých mravů a zákonné povinnosti je v novém občanském zákoníku konstruována jako subjektivní;
odpovědnost za porušení smluvní povinnosti je konstruována jako objektivní. Pokud nastane situace, kdy se na vzniku újmy podílelo více členů představenstva, pak podle ustanovení § 2915 ZOK za ni odpovídají společně a nerozdílně.
Za zvláštní případ odpovědnosti člena představenstva za škodu je situace insolvence a úpadku společnosti. V tomto případě se především jedná o odpovědnost vůči třetím osobám – věřitelům. Na tuto situaci pamatuje ustanovení § 62 ZOK, podle kterého mají členové představenstva na výzvu insolvenčního správce povinnost vydat prospěch, který získali ze smlouvy o výkonu funkce, případně i jiný prospěch, a to až za období dvou let zpětně a za předpokladu, že soud rozhodl o tom, že je společnost v úpadku. Tato povinnost člena statutárního orgánu společnosti předpokládá, že osoba věděla, měla nebo mohla vědět o hrozícím úpadku a v souladu s povinností péče řádného hospodáře neučinila v rozumně předpokládaných mezích nic pro to, aby hrozící úpadek odvrátila.
Z úhlu pohledu obchodního práva je zajímavá i odpovědnostní situace člena představenstva, když společnosti vznikne újma v důsledku plnění pokynu, daného statutárnímu orgánu valnou hromadou. Tuto problematiku řeší ustanovení § 51, odst. 2 zákona o obchodních korporacích. Autoři komentáře k zákonu o obchodních korporacích jsou zastánci názoru, podle kterého valná hromada tím, že udělila pokyn statutárnímu orgánu, stáhla na sebe část jeho exekutivních pravomocí a je proto také za tento pokyn a jeho důsledky pro společnost odpovědná. Štenglová a kol. vysvětlují, že by člen představenstva neměl být odpovědný za případnou škodu, která společnosti vznikne tím, že jednal podle pokynu uděleného valnou hromadou. Podle jejich názoru tím, že člen představenstva přenesl na valnou hromadu v souladu se zákonem konkrétní rozhodnutí, pak fakticky tímto aktem sám sobě odňal právo přijmout konkrétní rozhodnutí v určité záležitosti. (Štenglová, 2017, s.
774)
Možný je ale i takový právní výklad, který z člena statutárního orgánu nesnímá odpovědnost za realizaci pokynu valné hromady v případě, kdy valná hromada rozhodla na základě žádosti člena statutárního orgánu. V takovém případě by mělo být posuzováno, jestli
17 odpovědnost člena statutárního orgánu dále netrvá, pokud žádost o vydání pokynu valné hromady byla v rozporu s povinností péče řádného hospodáře.
Otázkou je v tomto případě i odpovědnost jednotlivých akcionářů, kteří při hlasování na valné hromadě hlasovali pro vydání pokynu členům představenstva, a v důsledku realizace pokynu pak vznikla společnosti škoda. Podle Lisse (2014) a ve smyslu ustanovení § 2915, odst.1 NOZ by v takovém případě měla být uplatněna odpovědnost za vzniklou újmu vůči těm členům představenstva, kteří si vydání pokynu vyžádali a těm akcionářům, kteří pro jeho vydání hlasovali.
18
2.2 Představenstvo akciové společnosti a povinnost péče řádného hospodáře
Povinnost péče řádného hospodáře, která je při výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti, není nijak nová. Je v ní obsažena historická zkušenost vzniku manažerské profese a také zkušenost existence určité míry rizika, které existuje ve vztahu mezi vedením obchodních společností a jejich akcionáři. V odborné literatuře před i po rekodifikaci soukromého a korporátního práva existují desítky definic a názorů na institut péče řádného hospodáře. Pro ilustraci je možné uvést jen několik z nich.
Dědič se domnívá, že požadavek řádného hospodáře především vyžaduje plnění povinností na určité odborné úrovni; neznamená to však, že by osoba měla být na odborné úrovni specialisty v konkrétním oboru; měla by ale být na dostatečné odborné úrovni v oblasti managementu korporací a současně by se měla seznamovat s moderními poznatky v oblasti managementu a správy podniků a také s novými trendy rozvoje toho oboru podnikání, kterým se zabývá konkrétní jím řízená korporace. Bez těchto předpokladů se řádný hospodář nemůže rozhodovat se znalostí věci. (Dědič, 2002, s.2417) Dále je po členovi představenstva vyžadována aktivita a dostatek znalostí. J. Dědič vidí její součástí také povinnost loajality, když tím má na mysli jednání v zájmu společnosti.
Štenglová konstatuje, že „pod pojmem řádného hospodáře si lze představovat takovou péči, s jakou by hospodář, který je vybaven potřebnými znalostmi a dovednostmi a chová se odpovědně a svědomitě, pečoval o svůj vlastní majetek. Nelze při tom vyžadovat, aby člen představenstva byl odborníkem ve všech oblastech, které je třeba při obchodním vedení společnosti a jednání jejím jménem uplatňovat. Součástí péče je však i schopnost rozpoznat, které činnosti již člen představenstva není schopen vykonávat, a zajistit pro jejich výkon kvalifikované osoby. Součástí péče je i přednost zájmů společnosti před zájmy akcionáře, který daného člena představenstva do tohoto orgánu vahou svých hlasů prosadil.“
(Štenglová, 2006, s. 745)
Podobný názor zastává i Černá, která ale upozorňuje na to, že se v našich podmínkách ještě neustálil všeobecně přijímaný výklad obsahu pojmu řádný hospodář a také výklad sousloví vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře. Podle ní by to mělo zahrnovat znalost odborné problematiky společnosti a schopnost posoudit, kdy a v jakých situacích se řádný
19 hospodář neobejde bez konzultací s odborným specialistou, protože každý člen představenstva společnosti logicky nemusí být specialistou pro všechny oblasti její činnosti.
(Černá, 2006, s. 244)
Širší úvahu o obsahu institutu řádného hospodáře publikoval v roce 2007 Čech. Čech se domnívá, že k základním charakteristikám řádného hospodáře by měly patřit především tradiční hodnoty: starostlivost, šetrnost, přiměřená opatrnost v rozhodování a nakládání se zdroji ve spojení s kreativitou, odvahou a schopností přijímat racionálně zdůvodněné a přiměřené podnikatelské riziko. Čech se domnívá, že ideální spojení těchto charakteristik se dá nalézt někde na polovině cesty „mezi pečlivým a poněkud úzkoprsým správcem a odvážným a kreativním dobrodruhem s novátorskými nápady.“ (Čech, 2007, s. 4) Čech také upozorňuje, že při správě cizího majetku je potřebné zvažovat přijatelnou míru averze k riziku, což by měl být charakteristický znak opatrnosti řádného hospodáře; na druhé straně je ale schopnost přijímat rizika důležitá pro rozhodování o strategii, rozvoji a budoucnosti společnosti v každém oboru podnikání. Jako specifický znak řádného hospodáře pak Čech vyzvedává jeho loajalitu vůči společnosti a jeho schopnost jednat v jejím nejlepším zájmu a vyvarovat se všeho, co by společnost mohlo ohrozit. (Čech, 2007, s. 4)
Institut péče řádného hospodáře v českém právu zůstává i po jeho rekodifikaci v nezměněném pojmosloví, na rozdíl od řady jiných pojmů. Na první pohled je vidět větší prostor, který byl úpravě věnován. Na rozdíl od obchodního zákoníku přibývá aspoň částečná zákonná definice standardu péče řádného hospodáře.
Od obecných definic institutu péče řádného hospodáře, které byly uvedeny v předchozím textu, se platná právní úprava v ustanovení § 159 nového občanského zákoníku příliš neodlišuje. V uvedeném ustanovení se členům představenstva akciové společnosti ukládá, aby svou funkci vykonávali s:
− nezbytnou loajalitou,
− potřebnými znalostmi,
− pečlivostí.
V ustanovení § 51, odst. 1 zákona o obchodních korporacích se tyto zásady dále rozvíjejí. V zákoně o obchodních korporacích se uvádí, že „pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že
20 jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou.”
Povinnost péče ve smyslu podmínky pečlivosti není nijak nová a v rekodifikaci navazuje na předešlou právní úpravu. Nové je ale v rekodifikaci to, že k předchozí podmínce připojuje ještě požadavek výkonu s potřebnými znalostmi, což platí i pro požadavek odbornosti. (Svejkovský, 2013, s. 97) Člen statutárního orgánu obchodní korporace by logicky měl mít základní znalosti a schopnosti týkající se druhu korporace a oboru jakému se věnuje a které jsou také postačující na zhodnocení názoru odborníka.
V ustanovení § 159 nového občanského zákoníku se předpokládá, že se jako řádný hospodář nechová člen představenstva, který přijme takovou funkci, pro kterou není dostatečně kvalifikován ve smyslu patřičných odborných znalostí a praktických zkušeností. I v důvodové zprávě k novému občanskému zákoníku je možné najít konstatování, že povinnost péče řádného hospodáře poruší ta osoba, která přijme funkci člena představenstva anebo v ní setrvává, i když musí nebo by měla vědět, že svými znalostmi a zkušenostmi pro její výkon nestačí.
Podrobněji v určitých kritériích řeší definici péče řádného hospodáře ustanovení § 51, odst. 1 ZOK. Podle něj jako řádný hospodář jedná ten člen statutárního orgánu, který s pečlivostí, informovaností a odpovědností rozhoduje o záležitostech korporace, v jejím obhajitelném zájmu a s co nejvyšší loajalitou vůči společnosti.
Rekodifikace zavádí do českého práva obchodních společností i angloamerický institut pravidla podnikatelského úsudku. Toto pravidlo se ale dá vysledovat i v předchozí právní úpravě. jinde ve světě je toto pravidlo aplikováno, často ale bez zákonné definice jen na základě judikatury a doktríny.
V podnikatelském rozhodování statutárních orgánů se často musí podstupovat jistá rizika, a přitom se členové představenstva akciové společnosti mohou dostat do kolize s požadavkem jednat s péčí řádného hospodáře. V přijatelné míře rizika podnikatelského rozhodování totiž není možné vždy jednat v zájmu korporace úzkoprse a jen podle zavedených pravidle a s maximální mírou opatrnosti. Podnikatelské aktivity totiž často
vyžadují odvážná
a rychlá rozhodnutí, která přinesou očekávaný profit. Mělo by proto být pochopitelné, že někdy i sebelepší informované rozhodnutí, pečlivě učiněné v zájmu korporace, se nakonec může nakonec jako chybné. Nejvyšší soud v této souvislosti dokonce již několikrát ve svých
21 judikátech (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.3.2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009) naznačil, že nelze přezkoumávat pouze obsahovou stránku a výsledek, ale spíše procesní stránku rozhodování statutárního orgánu. (Kulhánková, in Vrba 2013, s. 57)
Pravidlo podnikatelského úsudku se dá v právní regulaci činnosti představenstva akciové společnosti považovat za velmi důležitý regulační nástroj, jehož smyslem je podpora efektivního výkonu funkcí představenstva akciové společnosti. Jeho smyslem není omezovat ochotu členů představenstva k přijímání rizik podnikatelského rozhodování, což k němu neodmyslitelně patří. nebylo by správné po členech představenstva společnosti požadovat, aby uměli předvídat všechna rizika podnikatelského rozhodování, včetně těch, která nemohou ovlivnit a která např. v době rozhodování nemohou být známa.
Pravidlo podnikatelského úsudku předpokládá, že v případných soudních sporech by soudy ex post neměly hodnotit podstatu rozhodování člena představenstva, ale především to, jestli byl proces rozhodování řádný. Bezouška upozorňuje, že proces rozhodování nikdy nemůže být řádný, pokud není učiněn v souladu s povinností loajality vůči společnosti.
(Bezouška, online)
Pokud soud zkoumá rozhodování člena představenstva podle pravidla podnikatelského úsudku, mělo by jej zajímat, jestli proběhlo s dobrou vírou, informovaně a v souladu s obhajitelným zájmem společnosti. Problematické je, že v českém právu zákonodárce nepodává obecnou definici pojmu dobrá víra; spíše se používá pojem nezaviněná nevědomost o právních nedostatcích určitého právního stavu. V dobré víře nejedná ten, kdo není dostatečně informovaný a jeho jednání směřuje v konečném důsledku proti zájmům společnosti, i když to vědět má nebo vědět měl, a i když si potřebné informace opatřit mohl.
Za informované se považuje takové jednání, v jehož průběhu si osoba opatřuje sama anebo prostřednictvím jiných informace, které jsou v určitém čase a v určitém místě dostupné. nebylo by spravedlivé po osobách ve funkcích členů představenstva, aby si při rozhodování opatřovali všechny informace, ale jen ty, které jsou rozumně dostupné jim anebo osobám, které jim pro rozhodování připravují podklady.
V praxi soudů při právních sporech v korporátním právu proto není jednoduché posoudit, jestli člen představenstva jednal v souladu s péčí řádného hospodáře anebo jestli tuto svou povinnost porušil. Soudy se potýkají především s tím, že k dispozici nemají
22 jednoduché kritérium pro posouzení konkrétního jednání člena představenstva a že se musí vypořádávat s celou řadou odborných okolností a případných námitek. Těžko předpokládat, že by soudy rozuměly všem specifickým rozhodovacím procesům statutárních orgánů v mnoha oborech podnikání.
2.3 Představenstvo akciové společnosti a povinnost korporátní loajality v kontextu střetu zájmů a zákazu konkurence
V občanském právu se obecně praktikuje zásada, podle které zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Tento princip je možné aplikovat i na obchodní korporace korporací s poznámkou, že ji podrobněji upravuje zákon o obchodních korporacích.
Právní úprava střetu zájmů v zákoně o obchodních korporacích rozlišuje jednorázový a situační střet zájmů. Pro jednorázový střet zájmů je charakteristická situace, kdy má člen představenstva uzavřít smlouvu s obchodní korporací anebo situace, ve které má obchodní korporace zajistit nebo potvrdit dluhy člena představenstva anebo se stát spoludlužníkem člena představenstva vůči jinému subjektu. Institut střetu zájmů se nevztahuje pouze na členy statutárních orgánů korporací, ale také na osoby jim blízké, jimi ovládané nebo ovlivňované.
Zjednodušeně řečeno, střet zájmů nastává tehdy, jestliže do smluvního vztahu vstupují korporace, v nichž ve statutárních orgánech nebo jako vlastnické subjekty figurují tytéž osoby (nebo osoby jim blízké).
Jiným případem kolize zájmů je tzv. situační kolize. O situační střet zájmů se jedná tehdy, pokud má dlouhodobý charakter. Nejčastějším příkladem je situace, kdy se některá z osob, které jsou blízké členu statutárního orgánu obchodní společnosti, stane zaměstnancem nebo členem statutárního orgánu jiné – konkurenční – společnosti. Caska (2015) upozorňuje, že stejně jako v případě jednorázového střetu zájmů, je i v tomto případě okruh osob, které se do něj mohou dostat, poměrně široký.
Podle zákona o obchodních korporacích platí pro oba případy v podstatě stejný postup;
oba případy se ale liší v možných důsledcích. Obecně platí, že by člen statutárního orgánu měl o svém střetu zájmů informovat kontrolní orgán společnosti a také statutární orgán, jehož je členem. Pokud není ve společnosti zřízen kontrolní orgán, měla by informace o střetu zájmů
23 být adresována nejvyššímu orgánu společnosti. Např. v dualistickém modelu vnitřní struktury akciové společnosti člen představenstva, který se dostal do střetu zájmů, informuje představenstvo a dozorčí radu. Pokud se do střetu zájmů dostane člen dozorčí rady, informuje o této skutečnosti dozorčí radu a valnou hromadu společnosti.
Poté, co je informace o střetu zájmů obdržena, očekává se, že kontrolní nebo nejvyšší orgán společnosti se bude tímto problémem zabývat a přijme rozhodnutí. Pokud se jedná o jednorázový střet zájmů např. v případě uzavírání určitého smluvního vztahu, může příslušný orgán další právní jednání zakázat, pokud se domnívá, že není v zájmu obchodní korporace.
U dlouhodobých střetů zájmů je častým řešením odvolání osoby z funkce člena statutárního orgánu anebo pozastavení jejího výkonu na určitou dobu.
V platné právní úpravě není možné najít jasné vymezení lhůty, do které musí příslušný orgán obchodní korporace o střetu zájmů rozhodnout. Podle Casky (2015) se ale dá dovodit, že by se tak mělo stát na nejbližším zasedání příslušného orgánu od okamžiku, kdy mu byla informace o střetu zájmů doručena. Pokud by příslušný orgán obchodní korporace o střetu zájmů nerozhodl, i když o tom rozhodnout mohl nebo měl, dá se podle Casky (2015) předpokládat, že zjištěný střet zájmů podle něj není pro společnost ohrožující. Pojem ohrožující v určitém obecném slova smyslu znamená, že konkrétní jednání člena statutárního orgánu společnosti nemá charakter pro společnost konkurenčního jednání. Sám o sobě má tak institut zákazu konkurence ochrannou funkci jak pro vlastní obchodní korporaci, tak i pro její obchodní partnery.
Zákaz konkurence pro člena představenstva vymezuje zákon o obchodních korporacích v ustanovení § 441 takovým způsobem, podle kterého člen představenstva má zakázáno (nesmí) podnikat ve stejném předmětu činnosti, jako je předmět činnosti korporace, jejímž statutárním orgánem je. Nesmí tak činit sám a ani prostřednictvím jiných osob a ani nesmí zprostředkovávat obchody pro jiné osoby. Zákaz konkurence znamená i to, že člen statutárního orgánu nesmí být členem statutárního orgánu jiné společnosti, která má stejný nebo podobný předmět činnosti; s výjimkou koncernového uspořádání korporace. Zákaz konkurence také znamená, že se čen představenstva „nesmí účastnit na podnikání jiné obchodní korporace jako společník s neomezeným ručením nebo jako ovládající osoba jiné osoby se stejným nebo obdobným předmětem činnosti.“
24 Následující § 442 zákona č. 90/1989 Sb., o obchodních korporacích pak upravuje postup při zjištění porušení ustanovení § 441 následovně:
(1) „Pokud zakladatelé při založení společnosti nebo orgán oprávněný k volbě člena představenstva byli členem představenstva na některou z okolností podle § 441 výslovně upozorněni nebo vznikla-li tato skutečnost později a člen představenstva na ni písemně upozornil, má se za to, že tento člen představenstva činnost, které se zákaz týká, zakázanou nemá. To neplatí, pokud některý ze zakladatelů nebo orgán příslušný k jeho volbě vyslovil nesouhlas s činností podle § 441 do jednoho měsíce ode dne, kdy byl na okolnosti podle § 441 upozorněn.
(2) Je-li člen představenstva volen valnou hromadou, uvede se upozornění podle odstavce 1 v pozvánce na valnou hromadu a na pořad jejího jednání musí být zařazeno hlasování o případném nesouhlasu podle odstavce 1.
(3) Stanovy nebo rozhodnutí valné hromady mohou určit další omezení.“
V obchodní praxi institut zákazu konkurence dává obchodním společnostem do rukou nástroj, kterým se mohou bránit proti takovému případnému jednání členů statutárních orgánů, které by mohly společnosti způsobit škodu. (Pelikánová, Černá, 2006)
Zákaz konkurence má nezanedbatelný ekonomický význam. Pokud by nebyl uplatňován a kontrolován, mohlo by jednání členů představenstva, které jej porušuje, v konečném důsledku vést k ekonomickému oslabování vlastní společnosti a ekonomickému posilování konkurenčních společností.
Pokud člen představenstva zákaz konkurence poruší, je spravedlivé, když od něj společnost bude požadovat prospěch, který takovým jednáním získal takovým prospěchem, může být čistý zisk člena představenstva z obchodu anebo užívací právo, vyplývající ze smlouvy, která byla uzavřena na základě porušení zákazu konkurence. Práva společnosti na náhradu újmy, která jí vznikla porušením zákazu konkurence, ale zanikají, pokud je společnost vůči provinivšímu členovi představenstva neuplatní ve lhůtě ve lhůtě do tří měsíců,
kdy se
o porušení zákazu konkurence dozvěděla. Nejpozději může svůj nárok společnost uplatnit ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy došlo k porušení zákazu konkurence. V případech porušení zákazu konkurence je možné použít i obecnou promlčecí lhůtu na náhradu škody, která začíná běžet dnem, kdy se společnost o porušení zákazu konkurence a vzniklé škodě dozvěděla a která končí uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k porušení zákazu konkurence členem představenstva. (Akciové společnosti, 2012)
25 Obchodní korporace, především kapitálové společnosti, představují poměrně složitý systém vnitřních a vnějších vztahů, principů a pravidel, která v určité organizační struktuře regulují jejich fungování. K těmto pravidlům kromě jiného patří regulace střetu zájmů, zákaz konkurence a princip loajality vůči korporaci ze strany akcionářů, statutárních orgánů a managementu obchodní korporace.
S projevy loajality je možné se v obchodních korporacích setkat ve vícero podobách.
Obchodní korporaci nepochybně zajímá loajalita jejích zákazníků. Dále by obchodní korporace z pozice zaměstnavatele zajisté neměla podceňovat loajalitu svých zaměstnanců.
V kapitálových korporacích navíc vystupuje do popředí značný vliv členů volených orgánů, kteří prostřednictvím svých funkcí mohou prosazovat vlastní zájmy, což vyvolává potřebu chránit zájmy korporace jako celku (a potažmo jejích společníků) zavázáním členů volených orgánů povinností náležité péče a loajality (duty of care a duty of loyalty). (Havel, 2010, s.
155)
Tzv. korporační loajalita proniká všemi vztahy uvnitř korporace. vztahy společníků vůči korporaci a vztahem korporace k jejím společníkům. fakticky tvoří základní pilíř obchodní korporace bez něhož by konkrétní obchodní korporace vůbec nemohla existovat.
Samotný pojem loajalita pochází z francouzského „loyauté“, vyjadřujícího soulad se zákonem. Tento úzký význam nevystihuje obsah a význam pojmu v podobě, jak je chápán dnes. Loajalita je dnes spíše chápána ve významu chování a jednání, založeném na věrnosti, čestnosti a poctivosti ve vztahu k dodržování závazků.
V českém právním prostředí se loajalita jako povinnost a právní princip rozebírá hlavně v odborné literatuře. Důležitým vodítkem pro aplikaci loajality jako povinnosti a právního principu je rozhodnutí Nejvyššího soudu Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2006, sp. zn. 29 Odo 1007/2005, ve kterém se uvádí, že „povinnosti společníka nemusí vyplývat ze zákona či společenské smlouvy, ale také ze zásad obchodního zákoníku, dalších nepsaných společníkových závazků vůči společnosti a jiných právních skutečností“. Ve smyslu tohoto rozhodnutí se povinnost loajality stala východiskem všech dalších povinností společníků vůči korporaci a také (i když ne zcela jednoznačně) jako povinností dalších subjektů korporačních vztahů. (Josková, 2011, s. 263, 265)
Princip loajality se uplatňuje k regulaci uvnitř korporačních vztahů s cílem zajistit výkon práv jednotlivých účastníků vztahů v souladu s pravidly, stanovenými zákonem i
26 společenskou smlouvou (stanovami). Loajalita jako obecná povinnost účastníků korporačních vztahů musí působit neustále. Pouze za takového stavu lze v co největší míře realizovat zájmy všech účastníků, aniž by vznikaly bezdůvodné škody na zájmech některého z nich. Tímto způsobem plní princip loajality svou preventivní funkci. Pokud některý z účastníků vztahů svým chováním z mezí pravidel vybočí tak, že ohrozí poškozením zájmy ostatních, aktivuje se tzv. loajalita ochranná. Ochranná funkce principu loajality se projeví tak, že zajistí, aby účinky škodlivého jednání účastníka vztahu vůbec nenastaly, a pokud již nastaly, aby byly odstraněny, nebo pokud to už není možné, aby se poškozenému dostalo spravedlivého odškodnění.
Existuje i jiný pohled na princip loajality. Gabonay se domnívá, že loajalitu lze chápat jako speciální projev zásady dobrých mravů v korporaci. Podle ní princip loajality a princip dobrých mravů tvoří neodmyslitelnou součást jednoho vnitřního vztahového a regulatorního systému obchodní korporace. (Gabonay, 2015)
Nabytím účinnosti nového občanského zákoníku našel princip korporační loajality své výslovné zakotvení v platném právu. Občanský zákoník, který se prezentuje jako komplexní soukromoprávní kodex, upravuje v rámci obecné úpravy soukromoprávních korporací v § 212 odst. 1 nového občanského zákoníku povinnost tzv. korporační loajality takto: „Přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád.
Korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy.“
Toto ustanovení občanského zákoníku se vztahuje i na obchodní korporace v zákoně o obchodních korporacích. Ten sice přesně pojem loajalita nepoužívá, ale dá se vydedukovat, že výčet povinností a odpovědností dotčených subjektů vůči sobě navzájem obecnému pojetí loajality odpovídá. (Čáp, Doležil, 2014, s. 85)
V citovaném ustanovení nového občanského zákoníku se vyjadřuje výslovně povinnost určitého chování členů obchodní korporace ve vztahu ke korporaci. Jinak řečeno:
korporace je v tomto vztahu subjektem, který má své vlastní zájmy a tyto zájmy zasluhují, aby se její členové chovali podle určitého standardu bez ohledu na pozici, kterou v organizační hierarchii zastávají. neznamená to ale, že by se osoby v obchodní korporaci měli principu loajality bezvýhradně podřídit, protože by to v určitém slova smyslu omezovalo
27 jejich autonomii. Zájmům společnosti by se ale měli podle principu loajality podřídit tak, aby svým jednáním společnost nepoškozovali a aby přispívali k naplňování jejích zájmů.
.
28
3 Rozbor právní regulace činnosti představenstva Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a.s.
3.1 Zvolené metody zpracování
Problematika bakalářské práce je velmi rozsáhlá a široká a promítá se do ní několik oborových přístupů: právní, manažerský a organizační teorie. To samo o sobě vymezuje použité metody zkoumání, které se liší v teoretické a aplikační části práce a jejichž pomocí byly hledány odpovědi na dvě základní otázky:
- jak je v soukromém a korporátním právu a odborné literatuře řešena regulace činnosti představenstva akciových společností?
- jak konkrétně je v interních normách regulována činnost představenstva ve vybrané akciové společnosti?
Teoretická část práce je zpracována formou přehledové literární rešerše, která se soustřeďuje především na objasnění základních pojmů a na aktuální podobu právní regulace činnosti představenstva v právních předpisech a odborné literatuře po rekodifikaci soukromého a korporátního práva. Literární rešerše má výběrový charakter, soustřeďuje se pouze na vybrané teoretické problémy, které mají vztah k naplnění cíle práce a zaměření aplikační části.
Hlavní těžiště práce spočívá v její aplikační části. Ta má ve své podstatě zjednodušený formát případové studie a vychází z její obvyklé vnitřní struktury. Případová studie se také často charakterizuje jako velmi efektivní instrument kvalitativního výzkumu. Účelem kvalitativního výzkumu je podle Řiháčka „...vybudovat teorii zkoumaného jevu: jeho abstraktní, teoretické uchopení, které nám umožní daný jev pregnantně pojmenovat, lépe mu porozumět v různých souvislostech a díky tomu býti úspěšnější v jeho předvídání a
ovlivňování.“ (Řiháček, 2013,
s. 44) Podobně vhodnost použití případové studie potvrzuje Mareš. Případová studie podle Mareše představuje takový kvalitativní výzkumný přístup, který umožňuje současně zkoumat několik vzájemně souvisejících parametrů určitého objektu, jevu nebo procesu. Mareš vysvětluje, že právě případová studie umožňuje „poznat konstitutivní složky případu, zachytit zkoumaný případ (či několik případů) v kontextu reálného života a dospět k jeho hlubšímu porozumění.“ (Mareš, 2015, s. 119)
29 Případová studie na příkladu Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a.s. tedy nesleduje ověření nějaké hypotézy; jejím účelem je získat datové soubory a informace, které umožní konkrétní jev nebo proces popsat, porozumět mu a dát odpověď na otázky typu „jak a proč něco nějak funguje nebo nefunguje tak, jak by fungovat mělo?“
V hledání odpovědí na dvě základní výzkumné otázky se ukázalo jako nevhodnější použít kombinaci deskriptivní analýzy s obsahovou analýzou textů. Pro obsahovou analýzu a interpretaci textů (podnikových dokumentů) byla inspirativní publikace T. Řiháčka a kol.
(2013) Kvalitativní analýza textů: čtyři přístupy. Pro formulování některých konstatování v textu přispějí metody právní interpretace: (zejména jazykový, systematický, teleologický výklad) a argumentace (například různé formy analogie).
Kromě právních předpisů, odborných monografických a periodických zdrojů jsou hlavním informačním zdrojem pro zpracování práce vnitřní dokumenty společnosti EGAP, a.s. ve veřejně dostupném formátu sbírky listin v obchodním rejstříku a v souboru dokumentů, které společnost zveřejnila na svých webových stránkách.
30
3.2 Představení společnosti
Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s. (EGAP, a.s.) je akciovou společností se sídlem Vodičkova 34/701, 111 21 Praha 1. Jejím jediným akcionářem je Česká republika, která svá akcionářská práva od 24. srpna vykonává prostřednictvím jediného ústředního orgánu státní správy, kterým je v tomto konkrétním případě Ministerstvo financí ČR. Činnost společnosti se řídí zákonem č. 58/1995 Sb., o pojišťování a financování vývozu se státní podporou a doplnění zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů. Základní kapitál společnosti zapsaný ke dni zápisu do obchodního rejstříku (1.června 1992) činil 4 075 000 000,- Kč a byl splacen k témuž datu. Společnost zaměstnává v meziročních srovnáních let 2017 – 2019 proměnlivě 113 – 118 zaměstnanců.
K 30.9.2019 měla 115 zaměstnanců. (www.egap.cz)
V zápisu společnosti v obchodním rejstříku je uveden s platností k 30.9.2019 tento výčet předmětů podnikání (činností):
a) „pojišťovací činnost podle pojistných odvětví neživotního pojištění č. 14 (pojištění úvěru), č. 15 (pojištění záruky (kauce) a č. 16 (pojištění různých finančních ztrát) uvedených v části B přílohy č. 1 k zákonu č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů,
b) zajišťovací činnost pro neživotní zajištění, a to v rozsahu pojištění a zajištění vývozních úvěrových rizik podle § 3a zákona č. 58/1995 Sb., v souladu s § 1 odst. 2 zákona č.
58/1995 Sb., pojištění vývozních úvěrových rizik, zahrnující:
− pojištění krátkodobých vývozních úvěrů proti nezaplacení v důsledku teritoriálních nebo kombinovaných teritoriálních a tržně nezajistitelných komerčních rizik,
− pojištění dlouhodobých vývozních úvěrů a úvěrů na investice proti nezaplacení v důsledku teritoriálních nebo kombinovaných teritoriálních a tržně nezajistitelných komerčních rizik, nebo nezaplacení v důsledku tržně nezajistitelných komerčních rizik,
− pojištění investic v zahraničí proti teritoriálním rizikům, především proti riziku zamezení převodu výnosu z investice, vyvlastnění, nebo politicky motivovaného násilného poškození,
− pojištění proti ztrátám vývozců a investorů spojeným s přípravou a realizací obchodních činností,
31
− pojištění úvěrů poskytnutých výrobci nebo vývozci na financování vývoje nebo výroby určené pro vývoz proti riziku nesplacení úvěru v důsledku neschopnosti výrobce nebo vývozce splnit podmínky smlouvy o vývozu,
− pojištění bankovních záruk nebo jiných služeb poskytnutých bankou vývozce zahraniční osobě za vývozce proti riziku nesplnění smluvních závazků vývozce ze smlouvy o vývozu,
− pojištění rizik kurzové ztráty české koruny vůči cizím měnám vzniklé v případě pojistného plnění v důsledku rozdílu kurzu platného při sjednání pojistné smlouvy a kurzu platného při výplatě pojistného plnění,
− pojištění úvěrů malých a středních podnikatelů s trvalým pobytem nebo sídlem na území České republiky,
− zajišťovací činnost spočívající v přebírání rizik z pojištění podle bodu I, II a VI sjednaných zahraničními úvěrovými pojišťovnami,
− zajišťovací činnost vůči úvěrovým pojišťovnám ve vztahu k pojištění vývozu proti tržně nezajistitelným teritoriálním a tržně nezajistitelným komerčním rizikům,
− zajištění úvěrů malých a středních podnikatelů s trvalým pobytem nebo sídlem na území České republiky.“ (https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik)
Stručně řečeno, z uvedeného přehledu podnikatelských činností je možné konstatovat, že Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s. je úvěrovou pojišťovnou se zaměřením na tržně nepojistitelná politická a komerční rizika spojená s financováním vývozu zboží, služeb a investic z České republiky. (www.egap.cz)
EGAP jako vývozní úvěrová pojišťovna je oficiální ECA České republiky. EGAP zastupuje Českou republiku v Pracovní skupině pro vývozní úvěry, a to v rámci Rady Evropské unie (EU). Dále působí v obdobné formaci v rámci OECD a také pod záštitou OECD zasedající skupiny Participantů k Ujednání o oficiálních podporovaných vývozních úvěrech – Konsensu OECD. EGAP nemá organizační složku v zahraničí a netvoří skupinu s jinou pojišťovnou či zajišťovnou. EGAP spadá do konsolidačního celku Česká republika a na základě poskytovaných údajů prostřednictvím Pomocného konsolidačního přehledu je zahrnut do účetních výkazů České republiky. (EGAP. Zpráva o solventnosti a finanční situaci za rok 2018, online)
32
3.2.1 Historie a současnost společnosti
Historie a současnost společnosti jsou neodmyslitelně spojeny s transformací tehdejší československé ekonomiky na počátku devadesátých let minulého století, v jejímž průběhu vznikla potřeba vytvořit instituci, která by se zaměřila na podporu exportu. Takovou institucí byla právě Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s. Po rozdělení České a Slovenské federativní republiky se Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s. transformovala do akciové společnosti, jejímž jediným vlastníkem a současně jediným akcionářem se stal nově vzniklý český stát. Akcionářská práva v této společnosti na vykonávaly Ministerstvo financí ČR, Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Ministerstvo zahraničních věcí ČR a Ministerstvo zemědělství ČR.
Důležitým mezníkem ve vývoji společnosti byl rok 1995. tehdy byla jako dceřiná společnost EGAP, a.s. založena Česká exportní banka, jejímž účelem bylo poskytovat zvýhodněné financování vývozních úvěrů. Z hlediska právní regulace činnosti Exportní garanční a pojišťovací společnosti bylo tomto roce druhým důležitým mezníkem přijetí zákona č. 58/1995 Sb., o pojišťování a financování vývozu se státní podporou. Přijetí tohoto zákona umožnilo, aby se zvyšovala pojistná kapacita fondů společnosti a také aby se výrazně začala rozvíjet její obchodní činnost jak v oblasti pojištění teritoriálních, tak v oblasti pojištění krátkodobých komerčních rizik.
Exportní garanční a pojišťovací společnost se v průběhu následujících tří let stala důležitým prvkem českého finančního systému a také se stala v roce 1998 součástí Mezinárodní unie úvěrových a investičních pojistitelů (Bernská unie). Později se Exportní garanční
a pojišťovací společnost, a.s. stala součástí práce tzv. Konsenzu OECD a získala v roce 2001 členský statut tzv. Participantů. Získání členského statutu umožnilo společnosti získat přístup k rozsáhlým databázím informací a rozvinout intenzivní výměnu zkušeností s partnerskými zahraničními institucemi.
Po vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004 se v souvislosti s hlavním problémem, řešeným v bakalářské práci, dostala do popředí právní regulace činnosti společnosti v souladu s normami unijního práva. Vzhledem k tomu, že už v předchozích letech byla ve své činnosti Exportní garanční a pojišťovací společnost nucena důsledně respektovat mezinárodní pravidla v oblasti pojišťování vývozních úvěrů, nebyla pro ni
33 problémem harmonizace českých předpisů s unijními předpisy v této oblasti. jednu podstatnou změnu je ale potřeba zmínit: vstupem České republiky do Evropské unie se před společností otevřel prostor pro aktivní zapojení se do procesu přijímání unijních pravidel v oblasti pojišťování vývozních úvěrů.
Na začátku roku 2005 byla po rozhodnutí valné hromady EGAP, a.s. k 1. říjnu 2005 založena dceřiná společnost pod obchodním jménem Komerční úvěrová pojišťovna EGAP, a.s. Založením této dceřiné společnosti reagovala společnost EGAP, a.s. na přísnější pravidla EU, podle kterých bylo vyžadováno transparentně oddělit pojištění se státní podporou od komerčních pojišťovacích aktivit.
V roce 2007 vláda ČR odprodala 66 %-ní podíl v Komerční úvěrové pojišťovně strategickému partnerovi, kterým se stala belgická úvěrová pojišťovna Ducroire - Delcredere SA. N.V. a italská úvěrová pojišťovna SACE BT SpA (Ducroire & SACE) v rámci veřejného výběrového řízení. Hlavním strategickým cílem této obchodní transakce bylo začlenění Komerční úvěrové pojišťovny do finančně silné a velké mezinárodní skupiny pojišťoven v zájmu rozšíření a posílení služeb pro české exportéry a v zájmu posílení tržní pozice na českém a středoevropském trhu. (www.egap.cz) V roce 2016 společnost EGAP, a.s. svůj minoritní podíl odprodala belgické úvěrové pojišťovně Ducroire – Delcredere SA. N.V.
V současnosti se ve své činnosti společnost EGAP, a.s. zaměřuje na pojišťování rizik, spojených s financováním vývozu. tato rizika mají dvojí povahu: „vis major“ (vyšší moci) a povahu komerčních rizik. K rizikům, která jsou označována jako „vyšší moc“ patří především politická rizika, která jsou obtížně kvantifikovatelná a k nimž např. patří administrativní či legislativní opatření země dlužníka, zejména riziko vyvlastnění, politické násilné činy nebo nemožnost konverze výnosů z investice z hostitelské země. Komerční rizika mají pro EGAP a.s. podobu platební neschopnosti nebo odepření zaplacení pohledávky a jsou přímo spojena s dlužníkem společnosti. EGAP, a.s. se zaměřuje hlavně na pojištění bankovních úvěrů, které mají splatnost delší jako dva roky a které jsou určeny na financování vývozu velkých strojních a technologických zařízení, energetických celků, dopravních staveb a dalších investic v zemích, jejichž politická, ekonomická a právní situace s sebou nese větší míru nejistoty a rizika zaplacení ze strany tamějších kupujících.
Rozsah obchodní činnosti Exportní garanční a pojišťovací společnosti a její výsledky na vybraných ukazatelích ilustruje tabulka 1.
