Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií

(1)

Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Vypracovala: Karolína Tomešová

Změny na lidské kostře v důsledku různých způsobů trestu smrti vykonávaných v letech 1740 - 1780

Vedoucí práce: Mgr. Linda Hroníková, Ph.D.

Konzultantka: Mgr. Zuzana Krupová

Praha 2012

(2)

1

Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 25. 6. 2012 ...………...

podpis

(3)

2

Upřímně bych chtěla poděkovat paní doktorce Lindě Hroníkové a paní magistře Zuzaně Krupové za jejich nedocenitelnou pomoc, otevřený přístup, vstřícné jednání, cenné rady a připomínky, neskonalou ochotu a nápaditost a příjemnou spolupráci. Mé poděkování patří také všem pracovníkům

Hrdličkova muzea člověka UK, zvláště panu Janu Cvrčkovi.

(4)

3

OBSAH

ÚVOD 6

1. TRESTNÍ PRÁVO V DOBĚ CÍSAŘOVNY MARIE TEREZIE (1740-1780) 7

1.1 Stručná charakteristika císařovny Marie Terezie 7

1.2 Základní charakteristika osvícenství v českých zemích 9

1.2.1 Osvícenský absolutismus 10

1.3 Osvícenství a právo 11

1.3.1 Absolutistické právo 11

1.3.2 Státní správa v habsburské monarchii 11

1.3.3 Trestní řízení 14

1.3.4 Struktura soudů 15

1.3.5 Kodifikace trestního práva 16

1.4 Constitutio Criminalis Theresiana 17

1.4.1 Obecná charakteristika Theresiany 18

1.4.2 Mučení 19

1.4.2.1 Ordály 21

1.4.2.2 Historický kontext 22

1.4.2.3 Stupně mučení dle Theresiany 24

1.5 Poprava 30

1.5.1 Popravčí 31

2. ZPŮSOBY VÝKONU TRESTU SMRTI V LETECH 1740 – 1780 33

2. 1 Oběšení 33

2.1.1 Historický kontext 33

2.1.2 Provedení trestu za vlády Marie Terezie 34

2.1.3 Právní aspekt 35

2.1.4 Příklady z doby vlády Marie Terezie 36

2.1.5 Souhrn znaků na kosterním materiálu 37

2.2 Stětí 40

(5)

4

2.3 Čtvrcení 50

2.3.4.1 Čtvrcení katem 50

2.3.4.2 Čtvrcení koňmi 52

2.3.4.3 Řez na srdce 52

2.4 Upálení 53

2.4.5.1 Základní technické údaje 56

2.4.5.2 Obecná charakteristika změn kosterního materiálu po spálení 56 2.4.5.3 Změny kosterního materiálu v závislosti na teplotě 57

2.4.5.4 Wahlova stupnice spálení kostí 59

2.4.5.5 Velikost kostních fragmentů po spálení 60 2.4.5.6 Kvalita kostních fragmentů po spálení 60

2.5 Zahrabání zaživa 62

2.5.2 Provedení trestu za vlády Marie Terezie a právní aspekt 62

2.6 Lámání kolem 65

(6)

5

3. TREST SMRTI VE 21. STOLETÍ 68

ZÁVĚR A DISKUSE 71

SEZNAM VYOBRAZENÍ 75

LITERATURA A ZDROJE 76

(7)

6 ÚVOD

Tématem této práce je popis a zjištění možností identifikace stop na humánním osteologickém materiálu, které vznikly v důsledku různých výkonů trestu smrti, jako je například stětí, oběšení nebo čtvrcení. Časově je tato práce vymezena dobou vlády osvícenské panovnice z rodu Habsburků Marie Terezie, tedy lety 1740 – 1780. Zeměpisné hranice jsou stanoveny, až na několik ilustrativních příkladů, v rámci dědičných zemí českého království (Čechy, Morava, Slezsko).

Důvodem pro volbu éry Marie Terezie byla mimo jiné skutečnost, že v této době vznikla Theresiana, první rakouský trestní zákoník vydaný císařovnou Marií Terezií, který umožňuje studovat právní stránku udělování kapitálního trestu.

Bakalářská práce je rozdělena na dvě hlavní části. První oddíl nazvaný Trestní právo v době císařovny Marie Terezie (1740 – 1780) poskytuje historicko-právní kontext. V základních, nicméně

neopominutelných, rysech charakterizuje osobnost Marie Terezie a osvícenský absolutismus v českých zemích. Širší prostor je věnován právním institucím a výkonu trestního práva s důrazem na hrdelní zločiny. Závěrečná subkapitola pojednává o Theresianě, zvláště pak popisuje mučení, ordál a popravu v nezbytném kontextu.

Druhá část práce je zaměřena již na samotné Způsoby výkonu trestu smrti v letech 1740 – 1780. Každý z šesti typů realizace hrdelního práva používaný v době Marie Terezie je pojednán v samostatné podkapitole. Její součástí je zasazení do dějinného kontextu, postup a právní hledisko.

Dále také příklady konkrétních historických osob, které byly těmto mučením nebo popravám vystaveny. Důraz je přitom kladen na české reálie, nikoliv však bezvýhradně. Těžiště z hlediska této práce je v následujícím textu, který popisuje na základě antropologické a anatomické literatury projevy jednotlivých typů trestů smrti na kostře.

Následující text stručně naznačuje linie vývoje trestu smrti ve 21. století, a to zejména ve státech, které bývaly součástí Rakousko-uherské monarchie.

Souhrn znaků a projevů jednotlivých způsobů výkonu trestu smrti na osteologickém

materiálu je sjednocen v závěrečném shrnutí. Jeho cílem a záměrem celé práce je předložit na jednom místě reprezentativní přehled indicií, které při analýze kosterního materiálu mohou

svědčit pro některý z těchto konkrétních projevů výkonu trestu smrti. Autorka by se ve svém dalším studiu ráda věnovala aplikaci a ověření těchto východisek na reálných kosterních souborech.

(8)

7

1. TRESTNÍ PRÁVO V DOBĚ CÍSAŘOVNY MARIE TEREZIE (1740-1780)

1.1 Stručná charakteristika císařovny Marie Terezie

1. Marie Terezie (portrét W. H. Mote, 1861)

Marie Terezie, římská císařovna, česká a uherská královna, arcivévodkyně rakouská a hraběnka tyrolská, se narodila 13. května 1717 jako Marie Terezie Walburga Amálie Kristina.

Na vzdělávání mladé princezny dohlíželi jezuité, takže se v dospělosti mohla pochlubit dobrou znalostí náboženství, dějin, včetně dějin umění, schopností plynule konverzovat v italštině, francouzštině a němčině (vídeňským dialektem) a dobrou znalostí španělštiny a latiny. Naproti tomu v oblastech politiky a diplomacie začala být vzdělávána poměrně pozdě, protože její otec, císař Karel VI., dlouho doufal v narození dědice mužského pohlaví. Nástupnictví potomka po přeslici, který by dědil veškeré habsburské země, bylo přitom zaručeno Pragmatickou sankcí vydanou již v roce 1713.

Císař Karel se nakonec nedočkal syna, který by přežil kojenecký věk, a tak po jeho smrti roku 1740 započala svou čtyřicetiletou vládu jeho prvorozená dcera Marie Terezie. Tehdy byla již čtyři roky vdána za Františka Štěpána Lotrinského. Marie Terezie a František Štěpán se znali již od dětských let (jemu bylo 15 let a jí 6 let), kdy byl lotrinský princ poslán do Vídně na vychování a od té doby se datují jejich vzájemné sympatie. I když bylo manželství Marie Terezie a Františka Štěpána sjednáno výhradně s ohledem na státní zájmy habsburské monarchie, mnozí ho označovali za šťastné. Vídeň je považovala za nadějný pár, zejména kvůli reálné možnosti brzkého dodání dědice mužského pohlaví.

(9)

8

Proto bylo poněkud zklamáním, když se císařovně během prvních tří let manželství narodily tři holčičky. Vysněný princ přišel na svět až roku 1741. Byl to první mužský dědic ve španělské i rakouské větvi Habsburků po 56 letech (tedy od doby narození jeho dědečka roku 1685). Dostal jméno Josef a roku 1765 se stal spoluvladařem své matky (namísto svého otce, který zemřel). Po její smrti 29.

listopadu 1780 nastoupil na trůn jako Josef II. (i. a. Herre 1996; Hora-Hořejš 1996; Tapié 1997;

Vondra 2009).

(10)

9

1.2 Základní charakteristika osvícenství v českých zemích

„Aufklärung ist der Ausgang des Menschen aus seiner selbstverschuldeten Unmündigkeit.

Unmündigkeit ist das Unvermögen, sich seines Verstandes ohne Leitung eines anderen zu bedienen.

Selbstverschuldet ist diese Unmündigkeit, wenn die Ursache derselben nicht am Mangel des Verstandes, sondern der Entschließung und des Mutes liegt, sich seiner ohne Leitung eines andern

zu bedienen. Sapere aude! Habe Mut, dich deines eigenen Verstandes zu bedienen! ist also der Wahlspruch der Aufklärung“ (Kant 1913: 169).¹

V průběhu 18. století se i na našem území uplatnil proud, který již svým názvem poukazoval na odklon od dřívějšího životního stylu, bylo jím osvícenství. Jeho typickými charakteristikami byly proměna mentality společnosti, snaha o poznání pozemského světa, neskonalá víra v lidský rozum a odklon od tradičních autorit (Bělina et al. 1998).

Osvícenské myšlení charakteristické svým kritickým a nekompromisním postojem vůči všemu starému se do českých zemí, které byly součástí Rakousko-uherské monarchie, dostalo se zpožděním a projevovalo se s nižší intenzitou, než tomu bylo v jeho kolébce – ve Francii. Důvodem byla zejména rozdílná politická a ekonomická situace Rakouska jakožto státu, kde se kapitalismus teprve začínal rozvíjet. Mezi další faktory, které u nás znesnadňovaly rozvíjení osvícenství, patřil stále ještě velký význam církve a náboženství, nevýraznost a malá početnost buržoazie a sepětí filosofie s teologií (Halada 1984). Důkazem nadvlády katolické církve může být fakt, že ještě v průběhu prvních dvaceti let vlády císařovny Marie Terezie byli vyznavači jiného náboženství věšeni a upalováni, fyzicky trestáni, posíláni na nucené práce či odsunováni do Uher (Haubelt 2004).

Osvícenská kritika založená na požadavcích racionality, pokroku, svobody vědeckého bádání, vzdělání a úsilí o reformu společnosti se v českých zemích prosadila zejména na poli lingvistického a historického výzkumu, v přírodních vědách a technických oborech, minimálně však v otázkách filosofických, ekonomických a sociálních (Halada 1984).

Zájem o cizojazyčnou osvícenskou literaturu byl doménou české šlechty. České aristokratické

společnosti zpočátku dominovala francouzština a zájem o francouzskou kulturu, literaturu a mravy.

Do povědomí tehdejší elity se dostal zejména Montesquieu a jeho spis O duchu zákonů, Voltaire,

1 „Osvícenství znamená vykročení člověka z nedospělosti, kterou si sám zavinil. Tato nedospělost rovná se neschopnosti používat svůj vlastní rozum bez cizího vedení. Sami jsme si ji zavinili! Vždyť její příčinou není nedostatek rozumu, ale nedostatek rozhodnosti a odvahy používat rozum bez cizího vedení. Sapere aude!

Měj odvahu k použití vlastního rozumu! Takové je tedy heslo osvícenství!“ (Haubelt 2004: 437)

(11)

10

Rousseau, Diderot a Lessing (Halada 1984). Vlastní spisy českých osvícenců vznikaly nejprve převážně v teologické latině, později v němčině a až v době vrcholného osvícenství v jazyce českém (Haubelt 2004).

1.2.1 Osvícenský absolutismus

Císařovna Marie Terezie byla představitelkou osvícenského absolutismu. Osvícenský pokrok vycházel z evolucionistického vývoje světa, který stále směřuje k lepším a dokonalejším formám.

V této době měl hlavní slovo rozum, který dirigoval empirické pozorování a kritické posuzování.

O osvícenském absolutismu mluvíme proto, že v habsburském soustátí to byl panovník, resp.

panovnice, která se inspirovala pokrokovými myšlenkami a změny v podobě zajištění vyšší efektivity práce, lepšího využití času a prostoru přicházely z jejího nařízení, nikoli od nižších vrstev (Randák et al. 2011: 182). Mezi další charakteristiky způsobu vlády Marie Terezie patřila jen namátkou např.

snaha o centralizaci říše, sjednocení měr a vah, zavedení zlatkové tzv. konvenční měny a později peněžních poukázek ve formě bankocetlí, zavedení tereziánského katastru (sloužícího k berním účelům), zrušení vnitřních cel, zmírnění roboty a zavedení povinné školní docházky, zejména pro výchovu loajálních úředníků, kteří mají nahradit nejvyšší zemské úředníky z řad historické šlechty, která svou věrnost neprokázala, jak se Marie Terezie přesvědčila již ve válce o rakouské dědictví.

K většině reformních změn přivedly panovnici právě neblahé zkušenosti z válek (Randák et al. 2011;

Vondra 2009).

(12)

11 1.3 Osvícenství a právo

1.3.1 Absolutistické právo

Pro Čechy a ostatní země České Koruny je 18. století typické zánikem do té doby samostatného českého práva, které je nahrazeno novým právem česko-rakouským, jež je závazné pro celé habsburské soustátí kromě Uher. Se vzrůstem moci státu, respektive panovnice, v oblasti soudního rozhodování, klesá také možnost stavů angažovat se při vytváření právních norem, protože i tato část legislativy je výhradně v rukou hlavy státu. Panovnice pak usiluje zejména o unifikaci a kodifikaci práva, a to jako práva česko-rakouského. Právo představuje hlavní formu řízení státu a dotýká se stále širšího okruhu činností člověka, stává se nedílnou součástí společenského života, protože řeší nejen otázky ekonomické, vlastnické, náboženské a církevní, ale i zdravotní, kulturní a školské. Osvícenské právo dále rušilo privilegia šlechty vůči panovnici, odvolávalo staré ústavy zakládající se na stavovském rozdělení společnosti, snažilo se rozbít zemský partikularismus a vypořádat se se stavovským personalismem. To vše ovšem také znamenalo zánik samostatného českého práva (Malý 1997).

Marie Terezie se snažila reformovat zaostalé právní, hospodářské, kulturní i společenské poměry. Její vládní kroky se ovšem nevyznačovaly velkou mírou razance, její rozhodnutí plnila spíše roli kompromisů mezi zásadami středověkého feudalismu a nově nastupujícími osvícenskými praktikami. Mezi její snahy se řadilo omezení moci šlechty jednak na poli hospodářském, jednak na poli mocenských ambicí. Také usilovala o omezení moci církve ve prospěch státu. Během své vlády uplatňovala racionalistický přístup, díky němuž například omezila stíhání a odsuzování poddaných obviněných z čarodějnictví a kárala soudy i církev za udržování a rozvíjení tohoto bludu. V rámci své kompromisní politiky ovšem delikt čarodějnictví ponechala v platných právních normách (Kočí 1973).

Jeho existenci ukončil až Všeobecný zákoník o zločinech a trestech Josefa II. z roku 1787 (Vondra 2010).

1.3.2 Státní správa v habsburské monarchii²

Ústřední postavu státního aparátu habsburského soustátí představovala hlava státu – tedy absolutistická panovnice. Její moc se zakládala na početném byrokratickém aparátu a armádě. Tyto dvě složky zároveň tvořily hlavní oporu při přípravě i vlastní realizaci vnitřní i zahraniční politiky.

Výsadní postavení panovnice bylo možné spatřovat v její nedotknutelnosti při výkonu moci, nesesaditelnosti a pozici, kterou zaujímala nad zbytkem společnosti. Ono vyvýšení panovnice oproti

2 Vzhledem ke geografickému a tematickému zaměření celé práce se i tato kapitola věnuje zejména situaci v českých zemích, přesněji oblasti Čech. Na Moravě a ve Slezsku se poměry mírně lišily (pozn. autorky).

(13)

12

ostatním symbolizovalo fakt, že vládkyně byla představitelkou šlechty, jejíž zájmy a postavení stále chránila. Byrokratický aparát státní moci tvořili z velké části představitelé šlechty, kteří pracovali se stejnými záměry (Malý 1997). Současně se ovšem Marie Terezie snažila celé rozlehlé habsburské soustátí centralizovat za pomoci reformování státních orgánů (Malý 1997; Vondra 2010).

První krok při prosazování těchto zájmů učinila Marie Terezie již roku 1742, kdy dala

vzniknout dvorské státní kanceláři³ – zcela novému státnímu orgánu, který měl dohlížet na zahraniční záležitosti (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Malý 1997; Vondra 2010). Agenda dvorské

státní kanceláře se již roku 1745 rozrostla o oblast soudní, kterou tak odňala rakouské a české dvorské kanceláři (Malý 1997; Vondra 2010).

Inovativní kroky zaváděné Marií Terezií mezi léty 1748 – 1756 bývají často označovány jako první vlna tereziánských reforem a přímo spojovány s osobou slezského šlechtice Bedřicha Viléma hraběte Haugwitze, který byl jejich autorem – odtud též pojmenování Haugwitzovy reformy (Vondra 2010).

Pro české země byl velmi významný výnos z roku 1749, kterým se rušila česká⁴ (i rakouská) dvorská kancelář (Malý 1997; Vondra 2010) a zmenšovaly pravomoci dvorské komory (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Malý 1997). Agendu těchto úřadů mělo na nejvyšší úrovni obsáhnout nově vytvořené Directorium in publicis et cameralibus⁵ (Direktorium pro veřejné a kamerální/finanční záležitosti), ve kterém měly splynout záležitosti politické a finanční v jeden centralizovaný orgán - jednalo se tedy o nejvyšší instituci v oblasti správní (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Vondra 2010).

Svou autonomii v oblasti státní správy si uchovalo soudnictví, jehož nejvyšším orgánem se stal Nejvyšší soudní dvůr (Oberste Justizstelle) se sídlem ve Vídni (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Malý 1997; Vondra 2010) kumulující v sobě úlohu soudu kasačního, úřadu pro řízení soudnictví a orgánu legislativního (Malý 1997). Jako nejvyšší orgán v oblasti moci výkonné setrvala tajná státní

3 Tento úřad bývá v literatuře také označován jako domácí a dvorská státní kancelář, kde význam slova „domácí“ odkazuje k péči, ochraně a rozvíjení zájmů habsburského „domu“ čili habsburské dynastie (Malý 1997). Je možné setkat se dokonce s pojmenováním tajná, domácí, dvorská a státní kancelář (Hledíková, Janák, Dobeš 2007).

4 Česká dvorská kancelář do té doby řešila otázky soudní a politické – zejména správní (Malý 1997) a představovala jakési „ministerstvo“ českých zemí u vídeňského dvora (Vondra 2010: 80). Zrušení české dvorské kanceláře znamenalo jednak „konec relativně samostatného postavení zemí České koruny, právní zánik českého státu a počátek tuhého centralismu…“ (Hledíková, Janák, Dobeš 2007: 138) a také jím „byla i právně otřesena státoprávní jednota zemí České koruny…“ (Hledíková Janák, Dobeš 2007: 143).

5 Malý (1997) uvádí tento úřad pod názvem Directorium in publico-politicis et cameralibus s tím, že v praxi se užíval jeho zkrácený název Directorium in internis (Ředitelství věcí vnitřních).

(14)

13

konference⁶. V pozici poslední instance na poli výkonné moci stále figurovala sama panovnice (Vondra 2010).

V oblasti zemské správy byl pro Čechy a Moravu roku 1748 zřízen nový orgán – Královská deputace (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Malý 1997). Později mu byla přiznána nejvyšší pravomoc v oblasti vojenství, daní a financí, čímž došlo k omezení pravomocí českého zemského místodržitelství (Malý 1997). České zemské místodržitelství bylo posléze zcela zrušeno a jeho zbývající agenda přešla na královskou deputaci, která se poté od roku 1749 honosila novým názvem – Královská reprezentace s komorou. Výkon soudnictví spadal do kompetence konsensu království českého nejvyšších zemských úředníků (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Malý 1997). Tento úřad zastal i soudní působnost již neexistujícího místodržitelství. Královská reprezentace s komorou představovala prototyp státního orgánu. Vedl ho president, kterého do funkce určila sama panovnice (Malý 1997).

Druhá vlna tereziánských reforem, tzv. reformy Kounicovy spadaly do 50. a 60. let 18. stol.

Zásadní inovací bylo roku 1760 zřízení státní rady⁷, nejvyšší instituce s poradní funkcí (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Vondra 2010), které představovalo zakončení reformy z roku 1749, jež českou a rakouskou část habsburské monarchie sjednocovala pouze administrativně. Teprve vytvoření státní rady poskytlo rámec pro jednotné praktické řízení obou celků. Tímto aktem byl stvrzen proces centralizace habsburského soustátí (výjimku tvořily Uhry) a dokončena likvidace stěžejních státních orgánů, které představovaly český feudální stát (Malý 1997). Právě státní rada se postarala o reformy zbývajících správních institucí (Vondra 2010).

Roku 1761 bylo v důsledku reforem zrušeno Direktorium in publicis et cameralibus, čímž došlo k opětovnému oddělení politické a hospodářské správy českých a rakouských částí monarchie (Vondra 2010). Vznikly dva na sobě nezávislé úřady – Spojená česko-rakouská dvorská kancelář (Vereinigte Hofstelle) zaopatřující oblast politickou a Dvorská komora účetní (Hofrechnungskammer) spravující finance (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Malý 1997; Vondra).

Reformována byla též oblast zemské správy. Roku 1763 byly Královské reprezentace s komorami nahrazeny Královskými zemskými gubernii (Hledíková, Janák, Dobeš 2007; Malý 1997;

6 Tajná státní konference sestávala ze dvou částí – Conferentio in internis (její širší podoba) mělo na starosti záležitosti týkající se vnitřní politiky a Conferentio in externis (užší podoba) představovalo nejvyšší orgán pro politiku zahraniční (Vondra 2010).

7 Státní radu tvořili 3 páni (s hodností státních ministrů), 3 rytíři (s hodností státních radů) a referendář (Malý 1997; Vondra 2010). Post ministrů zastávali kancléř Kounic-Rietberg, Bedřich Vilém Haugwitz a Leopold Josef Daun (Vondra 2010). Tento velmi vlivný orgán existoval až do roku 1848 (Hledíková, Janák, Dobeš 2007).

(15)

14

Vondra). Další krok představovalo připojení konsensu království českého nejvyšších zemských úředníků ke guberniu, což v Čechách znamenalo sloučení složky správní se složkou soudní do jednoho orgánu o 24 členech (Malý 1997).

1.3.3 Trestní řízení

Pravděpodobně nejvýraznější inovací v období feudálního absolutismu, bylo zavedení zásady oficiality v trestním řízení, kterou vyžadovalo již Obnovené zřízení zemské. Tato zásada zavazovala úředníky k zahájení trestního řízení z úřední povinnosti, jakmile se objevilo důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin, aniž by došlo k intervenci soukromé osoby. Neméně podstatnou změnu v trestním řízení znamenalo nahrazení principu obžalovacího inkvizičním⁸ neboli vyhledávacím procesem⁹. Tento typ procesu byl zaveden trestním zákoníkem Josefa I. z roku 1707 (česky roku 1708) pojmenovaným Constitutio Criminalis Josephina¹⁰. Tento zákoník se vztahoval pouze na české země, unifikoval postup procesu u všech soudů v českém státě a přesně stanovil jednotlivé kroky podnikané v rámci projednávání inkvizičního procesu (Malý 1997; Urfus 2004).

Inkviziční zásada v trestním řízení¹¹ například stanovovala, že obviněný nepředstavoval při konání trestního řízení samostatnou stranu. Na procesu se nijak nepodílel, byl považován za předmět řízení. Také byla vůči němu uplatňována presumpce viny (Urfus 2004; Vondra 2010), přičemž příležitostí, jak se obhajovat, měl velice málo. Funkci obhájce mohl plnit tzv. právní přítel, který ale nesměl být přítomen při prvním výslechu obžalovaného, aby ho nenaváděl k zatajování pravdy či lstem. Obžalovaný měl možnost předkládat důkazy svědčící o jeho nevinně, ale už mu nebylo dovoleno pokládat otázky svědkům (Urfus 2004).

Naproti tomu instituce soudu v sobě zahrnovala hned několik funkcí. Soud vystupoval jako žalobce, porotce i soudce zároveň – rozhodoval dokonce i o průběhu řízení (Urfus 2004; Vondra 2010). Samo trestní řízení pak mělo dvě části. Účelem první z nich (tzv. generální inkvizice) bylo odhalit, jestli byl trestný čin vůbec spáchán, příp. jak byl proveden a jaké důkazy (corpora delicti) svědčily proti obžalovanému. Dále měl zjistit identitu obžalovaného a jeho společenské postavení, od čehož se odvíjelo zacházení s ním a jeho podání či nepodání k útrpnému výslechu. V druhé části

8 Od inquisitio, což znamená „vyhledávání, pátrání, vyšetřování“ (Vondra 2010: 345).

9 Inkviziční řízení bylo stanoveno jako výchozí pouze pro věci trestně-právního charakteru, naopak pro civilní záležitosti platil proces akuzační (Urfus 2004).

10 Jednalo se o první samostatný trestní zákoník v historii českých zemí (Urfus 2004).

11 Tento termín nelze směšovat s pojmem inkvizice. Inkvizice, přesně inquisitio haereticae pravitatis znamenající „vyhledávání kacířské nepravosti“ (Kočí 1973:22), byla většinou nechvalně proslulý historický fenomén, který ovšem v českých zemích nikdy neměl institucionální podobu; zato inkviziční zásada představovala teoretický rámec pro konání trestního řízení (Urfus 2004; Vondra 2010).

(16)

15

(nazývané speciální inkvizice) probíhal výslech obžalovaného a představení důkazního materiálu.

Další zásadu uplatňovanou v tomto typu řízení reprezentovalo písemné vyhotovení otázek i odpovědí při výslechu a jejich protokolace v podobě soudní spisů neboli akt (Urfus 2004). Prvořadý a také dostačující důkaz vždy představovalo doznání obžalovaného, přičemž nezáleželo na tom, zda ho bylo dosaženo při mučení nebo nikoli (Kočí 1973; Urfus 2004; Vondra 2010).

Josefův zákoník ovšem nebyl výlučný a ponechával v platnosti i některé starší právní normy stanovené Obnoveným zřízením zemským a Koldínovým zákoníkem. Roku 1768 následoval další předěl v oblasti trestního práva a to zákoník Marie Terezie – Constitutio Criminalis Theresiana, kterému bude věnována samostatná kapitolka (Malý 1997).

1.3.4 Struktura soudů

Obecným jevem provázejícím celé 18. století byla redukce soudní kompetence menších měst ve prospěch měst disponujících školeným právnickým aparátem. Marie Terezie během své vlády výrazně zredukovala pravomoc městských soudů v oblasti udílení kapitálního trestu a to v tom smyslu, že znatelně snížila počet měst, která měla výsadu udílet trest smrti. Z původního počtu 378 měst ponechala tuto pravomoc pouze 24. Z tohoto počtu 24 bylo pak 15 měst královských krajských, 7 měst královských a jen 2 města poddanská. Další výraznou inovací v soudní organizaci bylo rozlišení tří soudních instancí. Jako soudy první instance byly stanoveny soud zemský (pro záležitosti šlechty), soudy městské (v záležitostech měšťanů) a soudy vrchnostenské (pro poddané). Již Obnovené zřízení zemské ale zbavilo zemský soud jeho svrchovanosti a jeho rozsudky mohly být revidovány samotným panovníkem. Druhou instanci představoval pražský apelační soud fungující již od roku 1548. Ten plnil funkci všeobecné odvolací instance nejen pro všechny kategorie soudů, ale i pro celé území Čech, Moravy a Slezska. Roku 1753 nechala Marie Terezie založit druhý apelační soud spravující záležitosti Moravy a Slezska. Nejvyšším soudním úřadem, soudem třetí instance byla pro české země české dvorská kancelář, přesněji její příslušná sekce, která předávala žádosti o přezkoumání přímo panovnici. Současně se zrušením české dvorské kanceláře došlo roku 1749 k založení Nejvyššího soudního úřadu – Die Oberste Justizstelle, ovšem se sídlem ve Vídni. Nový úřad zastával funkci nejvyššího soudu i úřadu pro správu soudnictví v celém habsburském soustátí (v oblasti české i rakouské). To znamenalo definitivní likvidaci dosavadní samostatnosti českého soudnictví a jeho zahrnutí pod hlavičku soudnictví monarchistického. V rámci nejvyššího soudu vznikly tři senáty s působností pro jednotlivé části země: pro Českou Korunu, pro Dolní Rakousy a pro Horní Rakousy.

Svou existenci si zachovaly místní revizní instance. Pro české země jí byla Královská reprezentace s komorou čili Consensus nejvyšších zemských úředníků v čele s nejvyšším purkrabím, od roku 1763

(17)

16

převzalo tuto funkci gubernium, jehož byl Consensus součástí coby jedno z oddělení pro věci judiciální (Malý 1997).

Neposlední změnu, kterou zapříčinil vývoj od ústního k psanému procesu, zachycuje zánik laických obhájců. K přednesení obhajoby mohli být nadále povolání pouze přísežní advokáti a prokurátoři. Tereziánské reformy dokonce stanovují pro provozování advokátní praxe nutnou kvalifikaci, kterou představoval titul doktora práv (Malý 1997).

1.3.5 Kodifikace trestního práva

V době vlády Marie Terezie byly v platnosti i mnohem starší právní řády dosavadního feudálního českého práva. Jedním z těchto řádů bylo Obnovené zřízení zemské (české i moravské) z roku 1627 (resp. 1628), a to zejména pro oblast práva šlechtického, také zákoník Práva městská království českého (tzv. Koldínův zákoník z roku 1579), ten platil pro města (i moravská) a poddané.

V neposlední řadě stále platil také zákoník Josefa I. z roku 1707, česky roku 1708 (Malý 1997). Trestní zákoník Marie Terezie byl schválen až roku 1768, definitivně 1769 (Herre 1996).

(18)

17 1.4 Constitutio Criminalis Theresiana

2. Constitutio Criminalis Theresiana, titulní strana

(19)

18 1.4.1 Obecná charakteristika Theresiany ¹²

Tento dokument¹³ přerušil tradici českého práva a v plné rozsahu ho nahradil. Při jeho tvorbě Marie Terezie vycházela z Josefiny (Constitutio Criminalis Josephina) a současně navazovala na trestní právo rakouské kodifikované v zákoníku Ferdinanda III. Constitutio criminalis Ferdinandea z roku 1656, proto není divu, že dílo bylo již v době svého vzniku zastaralé a nedokázalo se vyrovnat s přežitky a nedostatky feudálního trestního práva (Malý 1997).

Trest měl charakter msty. Hlavním cílem bylo především pomstění způsobené škody (ať už

způsobené jednotlivci nebo společnosti). Mezi mírou provinění (resp. jeho nebezpečností pro společnost) a výší trestu se nedodržovala žádná úměrnost, potrestání mělo symbolický charakter

a svou krutostí mělo odstrašovat od dalšího páchání nepravostí (Francek 2002; Malý 1997).

Mezi takové tresty, které svým charakterem evokovaly feudální dobu, patřilo zejména čtvrcení, upalování, zahrabávání zaživa a lámání kolem (narážení na kůl se neujalo ¹⁴), tedy tzv. tvrdé tresty¹⁵. Existovaly ovšem i tzv. levnější či mírnější tresty smrti, kam se řadilo oběšení a stětí¹⁶ (Constitutio Criminalis Theresiana 1769; Francek 2002; Herre 1996; Malý 1997). V systému trestů byly na prvním místě zejména delikty proti Bohu¹⁷, církvi a státu a pak následovaly přečiny proti soukromým zájmům nebo osobám. Mezi nejtěžší zločiny patřilo protivení se Bohu, svatým, náboženství, panovníkovi a řádu společnosti, moci panovníka a jeho regálům, správě zemí a jejich výhradním právům. Poté následovaly činy ohrožující dobré mravy a počestnost, uražení bližního na těle nebo na hrdle, na jménu či právech, cti a dobré pověsti. Theresiana ovšem také ještě ponechávala možnost trestání přečinů sine lege, což znamená, že se i jednání, která tato právní norma neuváděla jako žalovatelná, ale která byla označena za obzvlášť nebezpečná, pohoršující a zlá, stávala předmětem sporů – čímž zůstaly otevřeny dveře svévolnému rozhodování soudců (Francek 2002; Malý 1997).

12 Veškeré citace z Constitutio Criminalis Theresiana jsou nepatrně stylisticky upraveny (pozn. autorky).

13 Trestní zákoník Constitutio Criminalis Theresiana vstoupil v platnost k 1. lednu 1770 (Vondra 2010).

14 „Některý těžšý hrdelni tresty jako utopeni, dřeni, za žiwa zakopáni, kůlem za žiwa probijeni … jako y čtwrceni, a kolem lámáni ženských osob w těchto zemich nejsau vžiwalý, a nemaji také budaucně vžiwaný býti: rowně take má na kůl zapichnuti, a nastrčeni (krom w rozbrojich a zradách země) ještě dále vwarowáno býti“

(Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 5, odst. 5). Fakt, že se tohoto doporučení soudci vždy nedrželi, dokládá záznam o zahrabání zaživa jihočeské kramářky, viz kapitola 2.5.3 (pozn. autorky).

15 „Twrdšý /tresty/ ději se předně: skrze oheň s upálenim za žiwa, aneb jestli okolostojičnosti oblewu připauštěji, s předcházejicým stětim zločince. Za druhé: skrze čtwrceni. Za třeti: skrze kolem lámáni zdola nahoru, aneb zhury dolu…“ (Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 5, odst. 2).

16„Lewnějšý aneb običejný hrdelni tresty ději se skrze meč, a šybency, bez připojeni dálšýho zostřeni trestu.

Wěšeni wšak wzhledu ženských osob není vžiwalé, nýbrž oni na místo prowazu mečem se odpráwuji“

(Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 5, odst. 6).

17 V době vlády Marie Terezie stále ještě v praxi kolidovalo rozlišení mezi hříchem a zločinem (Tinková 2004).

(20)

19

Pro ilustraci lze uvést příklad krutého a nehumánního trestu uloženého za urážku boha slovy či skutkem. Po ní totiž následovalo vytržení nebo uřezání jazyka či useknutí ruky a upálení, přičemž mohl být trest ještě doplněn trháním řemenů ze zad odsouzeného nebo štípáním rozžhavenými kleštěmi. Trest za urážku Panny Marie nebo jiných svatých byl trochu mírnější: delikvent byl místo upálení „pouze“ sťat (Malý 1997).

Trest smrti pak tento zákoník ukládal například za urážku panovníka, vraždu, čarodějnictví¹⁸, sektářství, krádeže a loupeže, pytláctví, pohlavní styk se zvířetem, sodomii, cizoložství, bigamii, znásilnění a infanticidium (Malý 1997).

1.4.2 Mučení

V období vlády Marie Terezie sloužilo mučení jako hlavní důkaz v právním procesu. Tortura vychází z ordálů, kterým bude věnována samostatná podkapitola (viz 1.4.2.1); (Francek 2002; Malý 1997; Vondruška 2007).

V případě, že podezřelý byl obviněn z nějakého hrdelního zločinu, docházelo podle Theresiany k podání obviněného k útrpnému právu, které bylo považováno za korunu důkazů.

Tento postup se uplatňoval i tehdy, když zločinec učinil dobrovolné doznání, a to proto, že se předpokládala jeho neúplnost. Až při mučení prý dotyčný vyjeví celou pravdu a označí své

„spolutovaryše“ (Francek 2002; Malý 1997).

Tortura představovala instituci, která respektovala společenské postavení obžalovaných a z doby stavovské pochází pravidlo v Theresianě zachované, že nesměly být mučeny osoby vyššího stavu (osoby šlechtické). Jedinou výjimkou bylo obvinění z urážky božského a světského majestátu, zrady země a jiných politických přečinů. Samozřejmě také nesměli být mučeni nedospělci (do 14 let, v případě obvinění z hrdelního zločinu však tato výjimka neplatila), osoby duševně choré, muži nad 60 let, těžce nemocní, těhotné ženy a ženy v šestinedělí. K dalším pravidlům patřilo, že jeden stupeň tortury nesměl trvat déle než 15 minut a celé mučení pak nesmělo přesáhnout jednu hodinu. Zákoník také stanovoval výslech na mučidlech pouze v případě podezření z těžkých zločinů, které se trestaly smrtí, to proto, aby muka působená katem nebyla hrůznější než výsledný trest (Francek 2002; Malý 1997).

18 Přesněji za jeden druh čarodějnictví, a to za travičství, přičemž v této době travičství spadalo mezi delikty proti Bohu (Vondra 2010).

(21)

20

Trestní zákoník Marie Terezie také požadoval, aby bylo dozíráno nejen na průběh mučení, ale také na jeho provádění katem: „Poněwádž kat a jeho pomocnicy običejně nemilosrdni lidi jsau, má saudce nejenom při utrpným dotazu… nybrž wesměs we wšech utrpných řizenich pozor dáti, aby skrze něho, aneb jeho pacholky prawá mira se nepřestaupila, a má mezy jinými obwzláštně na to patřeno byti, aby on jak při mučeni, tak při odpráweni zločincu toliko običejných a ne w nowě nalezených nástroju sám pro sebe bez našého neywyššýho powoleni užiwal, pak aby sobě wynešený ortel dobře pamatoval, a wykonal, též zločince nepřekwapil, ani w duchovnim těšeni, a wzbuzowáni překážku nečinil, méněj k zaufanliwosti přičinu podáwal. A konečně, ačkoli pro kata… na popráwnim mistě bezpečná swoboda se wywoláwá, a oznámuje, on však nicméně, jestli dobře neodpráwi, podle powahy wěcy, a uznáni saudce trestán byti má“ (Constitutio Criminalis Theresiana: čl. 53, odst. 2).

Pozice obžalovaného při trestním řízení, již tak dost obtížná kvůli nutnosti získání a přednesení dostatečných důkazů vypovídajících o bezúhonnosti, byla ještě znesnadněna pravidlem, že obžalovaný se musel hájit sám, nesměl mít obhájce – až při konání samotného soudního procesu mu mohl být nápomocen tzv. právní přítel. Na rozdíl od současného právního řádu, uplatňovala se v době Marie Terezie presumpce viny – obžalovaný tedy před soudem musel prokázat svou nevinu (Malý 1997).

Hlavní roli při procesu plnil soudce, v jehož rukách se kumulovala také funkce žalobce a

obhájce, a navíc rozhodoval o přípustnosti důkazů. Pouze částečné vítězství představovalo pro obžalovaného absolvování mučení, aniž by přiznal vinu. Poté byl totiž propuštěn na volnou nohu,

což znamenalo, že trestní řízení vůči němu mohlo být kdykoli znovu obnoveno, jakmile se vynořily nové závažné důkazy slibující jeho usvědčení. Tereziánský zákoník přesně stanovoval pravidla pro užívání tortury, její stupně, technické vybavení, popis aplikace a dobu, během níž mohla být na podezřelém uplatňována. Součástí právní normy jsou i vyobrazení jednotlivých mučicích nástrojů v daných rozměrech (Francek 2002; Malý 1997).

Pro druhou polovinu 18. století je typický rapidní pokles počtu lidí odeslaných na mučidla.

Odhady hovoří o 30 obžalovaných za rok pro celé habsburské soustátí (Francek 2002; Malý 1997). Již za vlády Marie Terezie se mučení pokládáno za neblahý přežitek, a proto bylo jeho praktikování roku 1776 nejvyšším rozhodnutím zakázáno (Francek 2002; Malý 1997; Svátek 2004). Pravděpodobně k tomu napomohl spis Josefa Sonnenfelse „O odstranění tortury“ z roku 1775 (Francek 2002; Malý 1997).

(22)

21 1.4.2.1 Ordály

Tortura spadá do skupiny iracionálních důkazů, stejně jako ordály (boží soudy), z nichž se

útrpné právo vyvinulo. Oficiálně bylo sice rozhodování na základě výsledků ordálu zrušeno ve 14. století, neoficiálně ale můžeme sledovat kontinuitu tohoto jevu. Ordálové řízení mělo mnoho

podob, v zásadě ale ordálem nazýváme takový důkaz, který byl získán na základě působení přírodních nebo nadpřirozených sil (boha). Soudci se tak při rozhodování zaštiťovali boží autoritou, protože v této době se stát potýkal s pokleslou autoritou ústřední moci a nemohl jim tak poskytovat dostatečně silnou oporu (Vlček 1993; Vondruška 2007).

Mezi jednotlivé druhy ordálů patřil ordál ohněm, kdy byl obžalovaný nucen přejít bosýma nohama po rozžhaveném železe. Legenda praví, že tuto zkoušku musela v 11. století podstoupit svatá Kunhuta, choť římského císaře Jindřicha II., která byla obviněna z nevěry. V jejím případě ordál

spočíval v přejití bosou nohou po rozpálených radlicích, což se jí také podařilo, načež ji císař na kolenou odprosil (Vondruška 2007). S dalším doloženým případem ordálu ohněm se setkáme roku

1130 při procesu s atentátníky na knížete Soběslava I. Muži museli opět přejít po dvanácti rozžhavených radlicích. V pozdější době se se žhoucím železem setkáme při ordálové přísaze.

Podstatou tohoto typu ordálu bylo, aby obžalovaný po celou dobu přednesu přísahy držel prsty přitisknuté na rozžhaveném železe. Při výkonu ordálu ohněm se posuzovalo, zda dotyčný opravdu přejde přes rozžhavené železo nebo udrží prsty na žhoucím kovu a přetrpí tak působenou bolest; ne, jestli přitom utrpí popáleniny (Vlček 1993).

Ordál vodou spočíval ve spouštění obžalovaného do řeky či rybníka. V případě, že se obviněný neutopil, byl uznán za nevinného. Tento ordál byl zaznamenán dokonce ještě v roce 1667 v Luhačovicích při procesu s domnělými čarodějnicemi. Ženy byly svázány do kozelce a svrženy do rybníka. Za usvědčující důkaz bylo považováno to, že se potopily (Vondruška 2007). Jiné zdroje naopak uvádějí, že voda jako čistý živel přijme tělo nespravedlivě obviněného (potopí se) nebo ho přijmout odmítne (zůstane na hladině), čímž se prokáže pravdivost obžaloby (Vlček 1993).

Dále existoval ordál soudního souboje, v jehož rámci spolu zápasili domnělý vrah a příbuzný oběti (Vlček 1993) nebo obviněný a žalobce (Vondruška 2007). Toto ordálové řízení má svůj původ v krevní mstě a bylo základem pro vytvoření pravidel pro souboje obecně. Již v rámci provádění tohoto božího soudu bylo přesně určeno, jakými zbraněmi, kdo zápasil: mečem mohli bojovat jen svobodní, zatímco pro nesvobodné byly vyhrazeny hole či kyje. Pravidla stanovovala, že obžalovaný nemusel zápasit se žalobcem, který měl nižší společenské postavení (Vlček 1993). Netradiční variantu

(23)

22

představovalo losování. Roku 1627 královský apelační soud uložil dvěma mužům podezřelým z přepadání kupců, aby hráli v kostky o hrdlo (Vondruška 2007).

Bylo možné také skládat ordálovou přísahu, při níž se obžalovaný, ani další spolupřísežníci či očistníci nesměli přeřeknout, jinak je automaticky čekal trest (Vlček 1993). Další z ordálů představovalo také svědectví zavražděného. Zkouška spočívala v tom, že se obžalovaný z vraždy musel dotknout mrtvého těla své oběti, která, pokud byl obviněný skutečně vrahem, vyjevila znamení, například jím mohla být čerstvá krev ve staré ráně. Tento důkazní prostředek byl uplatněn ještě roku 1597 v Kadani a v letech 1591 a 1600 v Praze (Vondruška 2007).

Pokud bylo soudem nařízeno ordálové řízení, závěry soudů se s ním vždy shodovaly. Soudci vlastně ani nerozhodovali, jen kontrolovali, zda byla dodržena všechna stanovená pravidla, na jejichž základě důkaz stavěl. Ordálové řízení reprezentovalo boží rozhodnutí, úkolem soudců bylo jen přednést, k jakému dospělo závěru. Výsledek takového řízení byl nezpochybnitelný. Kdokoli měl vůči němu výhrady, byl obviněn z urážky boha (blasphemia) a kacířství, což představovalo zločiny, jež byly na seznamech deliktů stíhaných z úřední povinnosti, na prvních místech (Vlček 1993).

1.4.2.2 Historický kontext

Tortura (mučení, trápení či právo útrpné) bylo běžnou součástí trestního řízení přinejmenším od 13. století. Mučení nepředstavovalo tělesný trest (tyto kategorie od sebe byly zcela odděleny).

Útrpné právo sloužilo jako prostředek k dosažení objektivní výpovědi člověka, jeho cílem bylo, aby obviněný či podezřelý vyznal božskou pravdu. Naproti tomu výslech provedený bez použití trápení byl považován za neobjektivní, nevěrohodný a ďáblem zmanipulovaný. Jen při mučení mohl vyslýchaný zlomit nadvládu pekla. Výpověď učiněná na mučidlech sloužila jako náhrada za jiné důkazy, hlavně za svědectví. Postoupen k útrpnému právu mohl být jen ten, komu hrozil hrdelní trest (Vlček 1993).

Prvořadou úlohu při trestním procesu u městského soudu hrálo mučení od 16. století. Tehdy byly útrpnému právu podrobovány zejména osoby z nižších společenských vrstev. Městský soud nikdy nesměl přistoupit k mučení šlechtice. Šlechtic mohl být trápen pouze na rozkaz panovníka.

(Zemský soud s obžalovacím procesem torturu jako způsob výslechu vůbec neuznával.) Způsoby tortury dlouho zůstávaly na libovůli městských soudců. O jejich první kodifikaci se postarala až Marie Terezie roku 1768 (Vlček 1993).

(24)

23

Mezi významné osobnosti, které byly mučeny, patří například svatá Marina, která trýznění podlehla roku 260. Další mučednicí je svatá Agáta (Háta, Dobruše). Tuto světici nechal náměstek císaře Decia natáhnout na skřipec, bičovat, rozdírat železnými hřebeny, pálit pochodněmi, uřezat jí prsa a mučit na ostrých střepinách a žhnoucím uhlí. Zemřela ve vězení roku 251. Stala se z ní patronka zvonařů. Mučení byl nucen podstoupit také svatý Vincenc, který byl podle legendy natažen na skřipec, rozdrásán železnými drápy a nakonec položen na rozpálený rošt posypaný solí. Skonal ve vězení roku 304. Podle legendy byla ve stejném roce umučena svatá Lucie. Během mučení prý byla poraněna na hrdle a zbavena očí (proto se na ni obracejí pacienti s problémy v oblastech krku, hrdla a očí). Tortuře roku 305 podlehl i svatý Vít. Údajně byl přetržen na skřipci (Pracný 1994).

Mučen byl také český šlechtic a zakladatel klášterů blahoslavený Hroznata, který zemřel 14.

července 1217 na následky hladu a mučení. Osudnou se tortura stala také blahoslavenému Janu Sarkanderovi. Tohoto faráře třikrát natáhli na skřipec a pálili, dokud krev z jeho ran nezhasila svíce, potrhali mu svalstvo a zpřeráželi kosti. Skonal ve vězení 17. března 1620 (Schikora 1940; Pracný 1994). Jedním z nejznámějších českých mučedníků je Jan z Pomuku neboli svatý Jan Nepomucký, který zesnul roku 1393 na následky několikanásobného mučení, které mimo jiné obsahovalo

„štosování“ čili tažení za sucha (tzn. vytažení ke stropu mučírny za ruce svázané za zády), pálení pochodněmi na obou bocích, přiložení palečnic (na ruce i nohy) a opětovné pálení (Vlček 1993).

(25)

24 1.4.2.3 Stupně mučení dle Theresiany

Prvním stupněm bylo přiložení palečnic, kterých se využívalo k drcení palců. Palečnice se skládala z dvou až tří plochých, mírně prohnutých želez o délce max. 20 cm, šířce do 3 cm a síle 1 cm.

Železa působila bolest svými vnitřními jehlancovitými výstupky nebo rýhováním, které se zarývaly do údů mučeného kvůli přitahování bočních šroubů (Francek 1995; 1998; 2002).

3. Palečnice

(26)

25

Nejtěžším stupněm byla tzv. španělská bota. Tu představoval nástroj, který tvořila dvě železa vykovaná do tvaru lýtek o délce 30 cm a šířce asi 10 cm s vnitřními hřeby. Boty byly na svých koncích zesíleny manžetami a prostředním pásem, jež měl otvory pro šrouby, přitahovaly se opět šrouby na kliku (Francek 1995; 1998; 2002).

4. Přiložení španělských bot

(27)

26

Jako mezistupně se užívalo vazby čili šněrování rukou. Tento způsob mučení byl založen na utahování šňůry, kterou měl podezřelý uvázanou kolem předloktí (Francek 1995; 1998; 2002).

5. Vazba či šněrování rukou

(28)

27

Další metodou mučení bylo tzv. suché trápení, které se odehrávalo na žebříku. Vyslýchaný ležel na žebříku, ruce měl připoutané k horní příčce a nohy ke šňůře, kterou katův pomocník navíjel na válec, čímž docházelo k vykloubení rukou a potrhání svalů (Francek 1995; 1998; 2002).

6. Suché trápení na žebříku

(29)

28

Kat mohl přidat ještě tzv. světlé trápení, kdy domnělého provinilce připoutaného k žebříku pálil svazkem svíček. Tuto metodu mohl opakovat třikrát za sebou (Francek 1995; 1998; 2002).

7. Světlé trápení

(30)

29

Neméně častým typem mučení byl tzv. kozel, který spočíval ve svázání vyslýchaného do kozelce a jeho vytažení kladkou ke stropu, přičemž měl ještě na nohách závaží (Francek 1995;

1998; 2002).

8. Tzv. kozel

(31)

30 1.5 Poprava

Samotný akt popravy byl veřejný, protože se konal nejenom za účelem potrestání viníka, ale důležitý byl také jeho odstrašující aspekt, kterým měl působit na co nejširší okruh obyvatelstva (Francek 1995; 1998; 2002; Svátek 2004). Popraviště bývala situována poblíž měst, nejčastěji na rozcestí nebo návrší. Můžeme se ale také setkat s případy, kdy byla poprava vykonána na náměstí u pranýře, výjimečně v areálu radnice, vzácně pak na místě spáchání trestného činu. V některých městech se nalézalo dokonce několik popravních míst – na prvním se vykonávaly tresty smrti oběšením, na druhém se stínalo, na dalším vplétalo do kola atd. Mnohde se dodnes zachovala místní pojmenování upomínající na bývalá popraviště (Francek 1995; 1998; 2002) – např. vrch Šibeňák v Železném Brodě, kde se zachovalo kamenné základové zdivo šibenice (pozn. autorky). Podobné relikty můžeme spatřit i v Bečově nad Teplou a Horním Slavkově. Základem šibenice byla zděná stavba s dveřmi a vysokou podezdívkou, na níž se stavěly sloupy spojené trámy, do vnitřního prostoru se házela těla popravených. Pokud ve městě šibenice chyběla, odsouzený byl pověšen na stromě (Francek 1995; 1998; 2002). Kapitální tresty bývaly zostřovány dalšími přídavnými tresty – například štípáním kleštěmi, trháním prstů, řezáním řemenů ze zad či utětím ruky, které se mohly dít během cesty na popraviště, přímo na popravišti nebo po popravě na bezduchém těle (Francek 1998; 2002).

9. Turistický vyhlídkový bod v Železném Brodě stojící na základech bývalé šibenice (foto: archiv autorky)

(32)

31

Odsouzenec býval na místo exekuce nejčastěji doveden pěšky. V případě, že to bylo nad jeho síly, dovezl ho na místo kat ve své káře. Další možnost představovalo, že byl „šmejkán“ koněm v hovězí kůži nebo na dřevěném voru. Na popravišti měl jak odsouzený, tak svědci poslední příležitost odvolat své výpovědi. Pokud se k tomu odsouzenec odhodlal, čekal ho další výslech podle práva útrpného. Další eventualitou bylo pro trestance požádat o milost (Francek 1998; 2002). Středověký zvyk, že byla delikventovi udělena milost, pokud se katovi ani na třetí pokus nepodařilo odsouzeného stít nebo se přetrhla oprátka či nějaká žena prohlásila, že si ho chce vzít za muže, Theresiana výslovně rušila (Constitutio Criminalis Theresiana, čl. 43, odst. 6). Popravení jedinci neměli nárok na řádný pohřeb, jejich těla byla ponechána na popravišti či mrchovišti, příp. předána lékařům k pitvání (Svátek 2004).

1.5.1 Popravčí

Mistři ostrého meče neboli popravčí či ještě jinak kati tvořili po celý středověk i raný novověk samostatnou kategorii městské společnosti – patřili (i s rodinami) mezi tzv. snížené lidi (Francek 1995;

1998; 2002). Jiní autoři je řadí mezi lidi „na okraji“ společnosti a též jim přisuzují bezectnost jako jeden z klíčových atributů tohoto postavení (Geremek 2003: 291; Šmahel 2002: 460). Ona bezectnost¹⁹ čili ztráta cti znemožňovala kladné přijetí většinovou společností (Geremek 2003; Svátek 2004). Toto sociálnímu vyloučení bylo přímo spojeno s výkonem katovského povolání, které si již od středověku neslo punc nečestnosti či hanebnosti a řadilo se mezi „ponižující živnosti“ (Geremek 2003: 304). Důvodem pro toto zařazení bylo jejich zacházení s krví a i další práce označované jako nečisté. Pravděpodobně již během středověku se agenda kata rozšířila o nejrůznější hygienické služby, odstraňování mršin apod., což původně představovalo náplň práce pohodného (rasa), jehož funkce splynula s katovskou (Francek 1998; 2002). Samotná postava kata pak pro mnohé představovala zosobnění démona, protože si ho lidé spojovali s chladným výkonem krutých trestů – sice vykonávaných na usvědčených zločincích, ale v té chvíli zcela bezbranných. Skutečnost, že kat plní pouze svou povinnost a jeho akt je právně posvěcen, lid většinou nebral na vědomí (Svátek 2004). I když 7. května 1772 uvedlo České gubernium ve známost patent císařovny Marie Terezie, ve kterém panovnice uzákonila, aby byli snížení lidé, až přestanou vykonávat své řemeslo, okamžitě přijati do společnosti coby její rovnocenní členové, zaběhnutá praxe se tím tak rychle nezměnila.

Zažité zvyky bylo totiž možné měnit jen postupně, protože odlišnost kata od ostatních lidí byla patrná v mnoha ohledech (Francek 1995; 1998; 2002). Katovské domy – katovny většinou stávaly na okraji

19 Kat byl pokládán za nečestného člověka již v dobách starověkého Říma a zneuctěno bylo každé shromáždění, kterého se zúčastnil. Naproti tomu staří Slované úřad kata vůbec neznali, protože u nich nebyla zavedena instituce trestu smrti. Zvyk trestat zločince smrtí se do Čech dostal z Německa díky obchodním stykům, které vznikly po rozšíření křesťanství. V 11. stol. byl kat neboli carnifex či tortor již běžnou součástí každého župního soudu (Svátek 2004).

(33)

32

města, v zapadlých uličkách nebo dokonce byly součástí hradeb²⁰. Popravčí byli diskriminováni do té míry, že například v hospodě nebo kostele si mohli sednout jen na jim předem vyhrazená místa ²¹. Kontakt s nimi se pro běžného obyvatele rovnal ztrátě cti a společenského postavení ²² (Francek 1998; 2002).

Kat byl součástí výkonného aparátu hrdelního soudu a zodpovídal se městskému rychtáři.

Podmínky pobytu kata ve městě, jeho smlouvy s městem, nákupy, prodeje a vůbec veškerá agenda katoven byla zapisována do smolných knih, jinak též nazývaných knihy černé, krevní, registra tajemství lotrovského (Francek 1998; 2002). Jejich součástí byly i útrpné výslechy a soukromoprávní záležitosti snížených lidí (Francek 2002). Tato registra dnes slouží jako hlavní důkazy vypovídající o životě, povinnostech a právech snížených lidí. Dokládají, že mezi vedlejší příjmy katů se řadil prodej léčivých bylin, lektvarů, mastí, šibeničních oprátek (coby talismanů) a zpracování kůže stejně jako léčení. Zkušenosti, kterých kati nabyli při mučení lidí, mohli zužitkovat při léčbě zlomenin a vykloubení a i při případných amputacích. Ne každé město disponovalo vlastním katem, a tak se mnohdy stávalo, že se jeden kat staral o výkon trestů smrti a torturu i v sousedních městech, z čehož mu rovněž plynuly nemalé příjmy. Nebývalo výjimkou, že kati patřili k bohatým lidem (Francek 1998;

2002).

20 Ve středověku se obydlí katů obvykle nacházela v těsném sousedství míst obývaných nevěstkami (Šmahel 2002).

21 Městská rada z Nového Města nad Metují roku 1744 rozhodla, že pohodný „… přísně povinen bude v chrámích Páně jak sám, tak manželka a děti jeho v svým místě od starodávna vykázaném po straně se držeti a mezi sousedstvo do stolic obyčejných se nemíchati, též vzácnému magistrátu jakožto pánu půdy, jakož i celému sousedstvu všechnu uctivost a počestnost prokazovati a mezi sousedy jaké mrzutosti, neslušné hádky aneb vády nezpůsobovati, nýbrž tiše a pokojně dle stavu svého živ býti“ (Francek 1998: 345).

22 Josefu Kroupovi z Nového Města nad Metují byl dokonce ještě roku 1746 uložen trest v podobě několikadenního vězení, protože hrál s katem kuželky (Francek 1998).

(34)

33

2. ZPŮSOBY VÝKONU TRESTU SMRTI V LETECH 1740 – 1780

2. 1 Oběšení

2.1.1 Historický kontext

Tento způsob exekuce je znám odpradávna. Společně se stětím a upálením patřilo k nejčastějším způsobům popravy. Jeho jednoduchost byla výhodou zejména ve chvíli, kdy bylo zapotřebí vykonat popravu hromadnou. Příkladem může být počínání ruského cara Petra Velikého, který dal během pouhých několika dnů pověsit na sedm tisíc střelců. Oběšení bývalo tradičně trestem vyhrazeným pro neurozené vrstvy – pro prostý lid²³. Dalším aspektem tohoto trestu bylo tudíž zneuctění – v případě, kdy byl oběšen příslušník vyšších vrstev (Monestier 1998). Tuto rovinu trestu je možné sledovat například ve Starém zákoně v příběhu o Jozuových úspěších na jihu (Joz 10), kdy Jozue dal „… pověsit na pěti kůlech“ pět emorejských králů, kteří se pokusili dobýt Gibeón, jenž ovládal (Joz 10,26). Pro výstrahu „na kůlech zůstali viset až do večera“ (Joz 10,26).

Není přesně známo, kdy přesně začal být trest smrti oběšením užíván v českých zemích, ale v Gumpoldově Životě svatého Václava z roku 973 je psáno, že právě kníže Václav zastavil rozmáhající se stavění šibenic a popravování oběšením, které bylo v jeho časech často užíváno. Po jeho smrti se ovšem opět věšet začalo (Svátek 2004).

Mezi významné osobnosti, které byly oběšeny, patří i Jan Roháč z Dubé, jenž ač udatný rytíř a korouhevní pán, skončil svůj život na šibenici s dalšími šesti desítkami odsouzených. Stalo se tak roku 1437 na Šibeničním vrchu za Horskou branou, dnes se toto místo nachází poblíž křižovatky u Bulhara, kóta 236 (Bauer 2007; Čornej 1987).

Oběšen byl také roku 1615 svatý Jan Ogilvie. Tento skotský katolík studoval jistou dobu i v olomouckém semináři. Po svém návratu do Británie působil jako misionář, ale v době náboženských nepokojů byl zajat kalvinisty a popraven. Jako svého patrona ho uctívají skotští katolíci (Pracný 1994).

Během staroměstské exekuce roku 1621 byli z oken staroměstské radnice pověšeni tři měšťané: radní Jan Kutnauer, Simeon Sušický z Sonnenštejna a Nathanael Vodňanský (Petráň 1985).

23 Z příslušnosti ke šlechtickému stavu naopak přímo vyplývalo právo na trest smrti stětím, což dokládá i starobylá francouzská právnická průpovídka: „Sekyru šlechtici, oprátku prosťáčkovi“ (Monestier 1998: 202).

(35)

34

Ve stejném duchu využíval tento trest i Adolf Hitler, který nechal roku 1933 postavit šibenici v Německu. Hitler kázal pověsit zločince, kteří byli vedeni zvrácenými touhami či se provinili vůči německému národu. Hojně se tohoto trestu využívalo ještě během druhé světové války, kdy německé jednotky dávaly naráz pověsit padesát až sto sovětských partyzánů. A důstojníci, kteří se podíleli na nevydařeném atentátu na vůdce roku 1944, byli pověšeni na řeznické háky. Maximální pohanou bylo pověšení hlavou dolů – jako v případě Benita Mussoliniho a jeho milenky Clary Petacciové 28. dubna 1945 na Piazza Loreto (Monestier 1998).

2.1.2 Provedení trestu za vlády Marie Terezie

Nástrojem pro výkon trestu byla šibenice, kterou tvořilo zpravidla jedno svislé a jedno vodorovné břevno. Kratší a užší vodorovné břevno bylo připevněno k vrcholku svislého břevna a přivazoval se sem provaz (Monestier 1998). Odsouzený mohl být ale také oběšen na jakékoli jiné konstrukci, která vyhovovala požadavkům. V krajním případě mohla posloužit i pouhá větev stromu (Waldron 1996). Nejběžnějším způsobem provedení bylo postavení či posazení odsouzeného na židli, stůl, vozík, koně či žebřík, kat mu poté přehodil přes hlavu smyčku přivázanou k šibenici a odstranil oporu pod nohama (Monestier 1998).

Odstraněním opory obvykle došlo ke stažení smyčky kolem krku odsouzeného, což vedlo k akutnímu nedostatku kyslíku a okamžitému bezvědomí, které mohlo být doprovázeno křečemi.

Po několika minutách bezvědomí přestával odsouzený dýchat (apnoe), pak přicházelo kóma a smrt.

Ale i po apnoe mohla být srdeční činnost ještě patrná – někdy i po 30-ti minutách. Celý proces dušení tedy trval mezi 5-ti až 10-ti minutami (i. a. Beran, Cyprianová, Červený, Loyka 1999; Bouška 2002;

Tesař 1976). Doba byla odvislá od zdravotního stavu odsouzeného, jeho věku, stavu nervstva, hmotnosti a celkové tělesné kondici. V případě oběšení docházelo k zamezení prokrvení mozkové tkáně, zatímco zbytek organismu zůstal prokrvován (isolované dušení mozku) – mozek za takových podmínek dokáže vydržet 8 – 10 minut, ale už po 2 – 3 minutách²⁴ docházelo k ireversibilním změnám gangliových buněk. K provedení úspěšného oběšení nebylo zapotřebí celé váhy těla odsouzeného, zcela dostačujících bylo i 5 kg²⁵. Dokonce ani provaz nemusel být omotán kolem celého krku, stačilo, aby škrtidlo procházelo po stranách krku, přes tváře a ústa – krk zpředu mohl zůstat volný (Hirt 2008; Tesař 1976).

24 Beran et al. (1999) uvádějí ireverzibilní změny až po 4- 5 minutách.

25 Hirt (2008) udává, že k oběšení zcela postačuje přibližně 1/7 – 1/10 hmotnosti těla věšeného. Hájek (1984) uvádí jako dostačující hmotnost hlavy. A právě hlava váží cca 5 kg (Bouška 2002).