(Dokončení.)
Ale nevylíčili bychom zásluhy Anniny úplně, kdybychom se alespoň nedotkli toho, že byla vzornou matkou, kterou synové zbožňovali a které rádi pomáhali, ale že byla 1vzornou snachou. Spolu se sv. Hedvi
kou řídila Anna rozsáhlou dílnu, v níž se zhotovovala předrahá a pře
krásná zlatotkaná roucha kostelní, přehozy a závěsy, v nichž si doba libovala. — Mnohéz těchto posílala Anna do Prahy, své milé sestře, bl. Anežce, kterou každoročně zásobila i dobrým včelím voskem na svíce kostelní.
Nedochovaly se nám žádné bližší archivální zprávy o poměru obou sester, ale činy o nichž bezpečně víme,jsou výmluvnými jako slova.
Anna oblibuje si Františkány 1Klarisky, dostává od bl. Anežky křižov
níky, samají posílá dary drahocenné,i skromnější,ale velmi užitečné a zasílané z nejlepšího hnutí srdce, dokonalého čistého přátelství ušlech
tilých sester.
A tak staví se vévodkyně Anna do světlé řady přemyslovských prin
cezen, které prospěly dobrotou svého srdce, a vysokým stupněm své inteligence mnohdy více, než prudké zbraně mužů.
Nám pak památkajejí je dvojnásob drahá, neboťkromě těchto jejích positivních skutků vidíme na ní1 odlesky onoho vyššího a naděje plného světla, kterým září bl. Anežka nejen nad mnohými chmuramitřinácté
ho století, ale 1 nad dobou naší! Dr. A.Birnbaumová
„„Svatost nesphočíváv těch neb oněch zbožných úkonech. Záleží vjisté dis
posici mysli, že totiž člověkspočívá jako malé dítě v náručí božím, je si stále vědomsvé slabosti a má takovou důvěru v otcovskou boží dobrotu, že se stupňuje až k smělosti.“
£ „Posledních slov““sv. Terezie T.
118 DEŠŤ RŮŽÍ
?SVATÁ ALŽBĚTA DURYŇSKÁ.
Rodinka františkánská má v posledních letech řadu krásných a ra
dostných jubileí. Slaví památku těch, kdo první pochopili ducha sv.
Otce Františka, kdo si zamilovali Paní Chudobu, jako On, kdo bud byli v přímém styku s ním, nebo aspoň ho věrně následovali.
Svatá Alžběta Duryňská zahrnuje to všecko ve své osobě. Královská dcerka z Uher r. 1211je tříletá dána na vychování do Němec k duryň
skému lantkraběti Heřmanovi, jehož synu Ludvíkovi je zasnoubena.
Když ji tam vezlo poselstvo s velikými dary věnnýmu, setkala se při svě
cení chrámu u Brna s králem českým Přemyslem Otakarem I., otcem blah. Anežky Přemyslovny, svým ujcem. Byljí štědrým hostitelem 1prů
vodčím.
Rodina Heřmana, lantkraběte, přijala ji s láskou a pečlivěji vycho
vávala. Sedmiletá Alžběta ztrácí matku Kedrutu,sestru sv. Hedviky a umiňuje si pohrdati světem a sloužiti Bohu.
Rada rozkošných episod vypravuje se o jejím dětství. Chodivala rá
da do hradní kaple dlouze se modlit a když kaple byla zavřena, líbala zámek její. Vyhrála-li peníz, rozdala jej chudým dívkám, vyhrazujíc si, aby se pomodlily. V nejmilejší hře ustávala z lásky k Bohu. Když měla tančiti s družkami, přetančila jeden tanec a řekla: „/To stačí svě
tu; ostatních se zřeknu pro Boha.““Vodívala své družky na hřbitov a připomínala jim pomíjejícnost světa. Volívala si losem některéhoz a
poštolů za ochránce; kdo ji požádal o něco ve jménu Jana, miláčka Páně, tomu ničeho neodepřela.
Milovala neobyčejně všechny chudé a trpící. Byla skromná a po
korná.
Po smrti Heřmana, druhého otce jejího, nastaly Alžbětě zlé doby.
Její snoubenec Ludvík dán pod poručnictví své matky Žofie, která ne
rada vídala pobožné a milosrdné skutky Alžbětiny 1dávala jí nespoko
jenost svou na jevo. Také dva bratří Ludvíkovi, Jindřich Raspe a Kon
rád 1sestra jejich Anežka vytýkali jí její zálibu ve společnosti chudých a pohrdali jí. Po jejich příkladu i dvořané a služebníci Alžbětu týrali, ale ona trpěla vše s mírností a láskou obdivuhodnou.
Jednou v kostele v Isenaku sňala svou zlatou čelenku před křížem a hluboce se klaněla. Žofie jí vytkla, že si počíná jako selka a že se jí vy
směje celý svět. Ale ona odvětila mírně, že před obrazem svého Boha a krále, tichého, milosrdného, trním korunovaného, ona, stvořeníjeho, nemůže státi se zlatem a perlami na hlavě; a hořkéslzy lásky zcela pro
máčely cíp pláště, kterým si tvář zakrývala. Po tomto výstupu ještě hů
ře vedlo se Alžbětě. Osamělá přiklonila se k některým zbožným služ
kám na hradě, ale pak musila slýchati, že ani knížecí krve nemáa jen za jeptišku se hodí. Konečně usilovali zlomyslníci o zrušení jejich zá
DEŠŤ RŮŽÍ 119
snub s Ludvíkem a předstírali, že měla málo věna. Ale Ludvík, jediné věrné srdcejejí, který ji pro její ctnosti obdivoval a napodobiti se snažil, odbyl je slovy: „Kdybych sňatkem s jinou pannou mohl získati horu zlata, přec bych od Alžběty neustoupil.““ On jediný snoubenku svou těšil a povzbuzoval slovy 1dárky, z nichž nejvíce ji těšilo zrcadlo s obra
zem Ukřižovaného.
Konečně r. 1218 pasován byl Ludvík na Wartburce na rytíře a na
stoupiv vládu ihned prohlásil, že snoubenku svou Alžbětu vezmesi za manželku. Za tři leta potom zoletý Ludvík slaví sňatek se r4letou Alž
HRAD WARTBURG V DURYŇSKU.
120 DEŠŤ RŮŽÍ
2bětou na Wartburce. S tohoto mohutného hradu vládla Alžbětajako zo
sobněný mír a láska celému kraji po boku svého nejvýš ušlechtilého man
žela. Oba byli ochránci nevinných a chudých, dobří k dobrým, přísní ke zločinným a tak zavedli bezpečnost a pořádek ve své zemi. Nazývali se