1. Cílování inflace
2.2. Cílování inflace – důvody pro jeho zavedení
Stabilizace míry inflace je základní charakteristika inflačního cílování. Jedná se také o jeden z hlavních důvodů jeho používání. Před zavedením IT na Novém Zélandu v lednu 1990 vyspělé země zažily vysoko-inflační 70.léta, která se nesla i v duchu stagflace.8 Centrální banky se tedy snažily inflaci brzdit a hledaly zároveň nové režimy měnové politiky, které by k tomuto cíli přispěly. Cílování inflace toto kritérium splňuje.
IT se v praxi ukázalo jako velice efektivní při kontrole a stabilizaci inflace (Mishkin, 2001). Mnohým zemím, které inflační cílování zavedly s cílem svou inflaci redukovat, se jejich cíl splnil. Například Novému Zélandu se koncem 80. let podařila míra inflace snížit, a to konkrétně na 6 % v roce 1990, ale s pomocí inflačního cílování ji snížili až na hodnotu kolem 2 % (v roce 1991).
Bernanke aspol. (1999) provedli výzkum v zemích, které v té době již inflaci cílovaly. Pomocí modelu vektorové autoregrese (VAR) odhadli inflaci, která by nastala bez inflačního cílování. Porovnáním se skutečnou inflací dochází k závěru, že skutečná míra inflace s inflačním cílováním je nižší, než pokud by se inflace necílovala. Dalším závěrem je, že po snížení míry inflace již nedošlo k jejímu opětovnému zvýšení vysoko nad cíl. Bernanke (2004) jako výhodu nižší volatility inflace vidí lepší fungování tržních mechanismů nebo snazší plánování budoucích výdajů domácností a firem.
2.2.2. Stabilizace výstupu
Důležitou vlastností IT je, že nevede ke zvýšení fluktuací výstupu ekonomiky (Mishkin, 2001). Je ovšem rozdíl mezi způsoby, jak přesně centrální banka svůj cíl formuluje a zdali je pro ni jediný cíl ten inflační. Pokud ano, mluvíme o striktním inflačním cílování a zde se zjednodušeně centrální banka nezajímá o jiné veličiny – není
8 Ke stagflaci dochází v situaci ekonomické stagnace (nebo recese) a vysoké inflace zároveň – to tehdejší keynesovská ekonomie nepřipouštěla.
11
žádná váha není soustředěna na mezeru výstupu. Ztrátová funkce vychází z následující Phillipsovy křivky (Svensson, 1999, str. 280):
𝑦𝑡 = 𝜌𝑦𝑡−1 + 𝛼 ∗ (𝜋𝑡− 𝜋𝑡|𝑡−1) + 𝜀𝑡 (1) 𝑦 a 𝑦𝑡−1 označují výstup ekonomiky (v logaritmu) v čase 𝑡, respektive 𝑡 − 1.
Výstup je zde předpokládán persistentní (𝜌 > 0) a má dopad na další období. 𝜋𝑡 = 𝑝𝑡− 𝑝𝑡−1 označuje míru inflace v období 𝑡 a 𝑝 je logaritmus. 𝜋𝑡|𝑡−1 jsou inflační očekávání v předchozím období 𝑡 − 1 pro období 𝑡. 𝜀𝑡 je dočasný nabídkový šok. Inflační očekávání soukromého sektoru jsou považována za racionální.
Ztrátová funkce centrální banky daného období je dána rovnicí:
𝐿𝑡= 1
2∗ [(𝜋𝑡− 𝜋∗)2+ 𝜆(𝑦𝑡− 𝑦∗)2] (2) (𝜋𝑡− 𝜋∗) označuje mezeru inflace a (𝑦𝑡− 𝑦∗) je mezera výstupu. 𝜆 je hodnota mezi 0 a 1 a udává relativní váhu danou na stabilizaci mezery výstupu. Pokud tedy budeme uvažovat striktní IT, 𝜆 bude mít hodnotu 0 a centrální banka se soustředí pouze na dosažení inflačního cíle, tedy nulovou mezeru inflace. V této situaci popisuje centrální banku Mervyn King (1996) jako „inflačního blázna“ (inflation nutter).
Podle závěru Svenssona (1999) je (nepodmíněný) rozptyl cenové hladiny při inflačním cílování nekonečný. Odchylka průměrné inflace je za předpokladu nulové mezery výstupu nulová. Pokud bude mezera výstupu nebo její cíl kladný, bude i odchylka průměrné inflace kladná (a naopak).9 Centrální banky se ovšem zpravidla soustředí i na stabilizaci výstupu, a proto je 𝜆 kladná. Centrální banka se poté snaží celou ztrátovou funkci minimalizovat. Může tedy dojít k nedodržení inflačního cíle, ovšem za cenu udržení cíle jiného, a tím je stabilizace výstupu. Podle Mishkina (1999, 2000) by centrální banka měla mít podobnou ztrátovou funkci jako veřejnost. Tedy by pro ni měly být vysoké fluktuace jak v inflaci, tak ve výstupu, nepřijatelné. Centrální banka má mít i jiné cíle, než je inflace a její stabilizace. Pokud by se centrální banka soustředila jen na striktní cílování inflace, destabilizovala by ostatní důležité veličiny – výstup, směnný kurz případně nezaměstnanost (Svensson, 1998). Proto Svensson preferuje flexibilní cílování inflace, které je nejčastěji prováděno.
9 Tyto závěry jsou přejaty od Svenssona (1999, strana 283, tabulka 1) a vychází z jeho modelů a výpočtů.
12
Vztah inflace a výstupu ekonomiky je považován za korelovaný a je platný minimálně v krátkém období. Tento předpoklad vychází z Phillipsovy křivky. Důvody pro pozitivní vztah inflace a růstu výstupu byly uvedeny již například v případě Mundell-Tobinova efektu. Obavy některých ekonomů z vyšší fluktuace výstupu při IT se podle Péturssona (2005) nepotvrzují, stejně tak jako obavy z nižšího ekonomického růstu.10 Stabilizace výstupu má i další implikace. Podle Bernankeho (2004) má výhodu při udržení stabilní zaměstnanosti nebo redukuje nejistoty, kterým čelí domácnosti a firmy.
Zároveň dodává, že při nižší variabilitě výstupu jsou recese méně časté.
2.2.3. Jednoduchost a transparentnost
Jedna z hlavních výhod inflačního cílování oproti jiným režimům měnové politiky je jednoduchost a transparentnost. I pro širokou veřejnost je inflační cíl srozumitelný a pochopitelný. Klíčovým aspektem centrální banky je ovšem její důvěryhodnost. Pokud by centrální banka nebyla dostatečně důvěryhodnou (například nepředvídatelnými kroky, velkými pochybeními při dodržování inflačního cíle apod.), efekt jednoduchosti a transparentnosti by vyprchal. V mnoha zemích je zvykem inflační cíl představit, zveřejnit jeho důvody a komunikovat jej s veřejností. Zároveň jsou zveřejňovány zprávy o inflaci a dalších klíčových aspektech centrální bankou.11 Podle Mishkina (2001) je důležité v komunikaci centrální banky vysvětlit následující body: 1) objasnit cíle a limity měnové politiky; 2) hodnoty inflačních cílů a vysvětlit jejich určení;
3) jak bude inflačního cíle docíleno za stávajících podmínek; 4) důvody pro odchylky od cíle. Správné pochopení režimu a jeho cíle může vést k lepšímu fungování měnové politiky a mít pozitivní dopad na celou ekonomiku.
Transparentnost a správná komunikace ze strany centrální banky může přispět k lepší kontrole inflace a volatility inflace. Existuje negativní vztah mezi transparentností centrální banky a inflací. Čím vyšší je tedy transparentnost, tím nižší je inflace (Weber, 2016). Zároveň byl dokázán i vztah mezi transparentností a volatilitou inflace. Ten ovšem nebyl prokázán tak silně jako předchozí vztah (Weber, 2016). Důležitým předpokladem jeho studie je vztah mezi transparentností a nezávislostí centrální banky. K dalším závěrům dochází Mishkin (1999), podle něhož existuje souvislost mezi cílováním inflace a demokratickými principy. Stiglitz (1998) uvažuje o důležitosti demokratičnosti a
11 Zprávu o inflaci poskytuje například i Česká národní banka, viz: https://www.cnb.cz/cs/menova-politika/zpravy-o-inflaci/.
13
zároveň transparentnosti v rámci fungování samotné centrální banky a její nezávislosti.
Například diskutuje o transparentním výběru členů bankovní rady ať už členy vlády, prezidentem nebo parlamentem. Případné opačné kroky by mohly vést ke ztrátě transparentnosti a mít vliv i na důvěryhodnost samotného režimu a jeho cíle.
2.2.4. Ukotvení inflačních očekávání
Inflační očekávání jsou pro IT velice důležitým faktorem. Podle zastánců cílování inflace by tento režim měl stabilizovat inflační očekávání v oblasti kolem vyhlášeného cíle. Pokud ale dojde k opakovanému a podstatnému nedodržení inflačních cílů, dá se předpokládat, že to bude mít značný vliv i na inflační očekávání. Ta v této situaci budou mít větší rozptyl. Z toho vyplývá, že ukotvení a udržení inflačních očekávání kolem cíle, spojené s důvěryhodností centrální banky, jsou pro měnovou politiku klíčové. Capistrán a Ramos-Francia (2010) zkoumají vliv IT na rozptyl inflačních očekávání ve 25 zemích, přičemž 14 z nich cíluje inflaci. Závěrem jejich výzkumu je, že v zemích s explicitním inflačním cílem je rozptyl dlouhodobých inflačních očekávání menší. Tento efekt se ovšem projeví až po třech letech od uvedení inflačního cílování.
Uvažuje, že vliv inflačního cílování na inflaci a další veličiny je do určité míry ovlivněn i inflačními očekáváními. Inflační cílování má zároveň ukotvit inflační očekávání.
Levin, Swanson a Gürkaynak (2006) analyzují rozdíl v inflačních očekávání ve třech zemích – ve Spojených státech, Velké Británii a Švédsku. Spojené království a Švédsko v roce 2006 již inflaci cílovaly, Spojené státy zatím nikoliv.12 Zjištění je, že explicitní a důvěryhodný inflační cíl pomáhá ukotvit rozdělení inflačních očekávání v dlouhodobém horizontu. Americký Fed se rozhodl pro IT v roce 2012 a jako jeden z důležitých aspektů tohoto režimu uvádí právě stabilizaci inflačních očekávání. Fed již před rokem 2012 měl inflační cíl, ovšem jen implicitní. V letech implicitního cíle (1995–
2012) nebyla inflační očekávání zdaleka tak ukotvena, jak by Fed chtěl. Od zavedení explicitního inflačního cíle a od něj se odvíjejících ukotvení inflačních očekávání si Fed sliboval vyšší cenovou stabilitu a mírné dlouhodobé úrokové míry (Fed, 2012).
12 Americký Fed explicitně cíluje inflaci od roku 2012; v roce 2006 měl Fed pouze implicitní inflační cíl.
14