1. Cílování inflace
2.1. Důvody pro nízkou a stabilní inflaci
Inflační cíle jsou ve všech zemích cílujících inflaci kladné, ačkoliv se cíl liší.
Pokud by jediným cílem byla úplná cenová stabilita, centrální banky by se spokojily s přesně nulovým růstem cen a inflaci by cílily na 0 % ročně. Pro ekonomiku je ale vhodnější, když existuje stabilní, ovšem nízká míra inflace, což bude dále vysvětleno.
Tento názor má samozřejmě i své kritiky, kteří oponují tím, že optimální není žádná, ani nízká a stabilní, inflace.
2.1.1. „Grease effect“ inflace
V ekonomii existují teorie o nominální strnulosti některých proměnných. Tyto teorie se dnes všeobecně přijímají, především v mainstreamové ekonomii, a jsou potvrzovány studiemi (Babecký a spol., 2009). V našem případě se budeme zabývat nominálními rigiditami na trhu práce. To v praxi znamená, že nominální mzdy se nedokážou plně přizpůsobit situaci na trhu – trh práce se tedy nedostane do svého ekvilibria. Nominální strnulosti mezd se dějí především při pohybu mezd směrem dolů čili při zlevňování práce. K té dochází především v situaci, kdy se ekonomika ocitá v recesi a firmy jsou nuceny snižovat své náklady pomocí snižování mezd. Mzdy tedy nejsou schopny flexibilně klesat. V zásadě můžeme označit čtyři hlavní důvody, proč nominální mzdy neklesají
Ten první je ryze psychologický. Lidé nechtějí, aby jejich mzdy klesaly. Jsou přesvědčeni, že pokud nabývají zkušeností a schopností za svůj pracovní život, tak by jejich mzda měla stoupat, jelikož jsou pro zaměstnavatele cennější. To ostatně potvrzují i výzkumy, mzdy totiž v průměru rostou až do cca 50 let života člověka, poté již začnou klesat, například z důvodu nižší produktivity práce.
Druhý je dán kolektivním vyjednáváním mezi zaměstnanci a odbory. Mnoho pracovních smluv, a tedy i mezd, je stanovováno kolektivně, a to především ve velkých firmách. Odbory jednou za určité období vyjednávají o kolektivních smlouvách pro zaměstnance a požadují, aby nominální mzdy rostly. Pokud by na ně zaměstnavatel nechtěl za žádnou cenu přistoupit, tak odbory mají mnoho způsobů, jak zasáhnout a reagovat (stávky apod…). V případě, kdy je nutné mzdy snížit, je boj s odbory ještě větší a často je nutné přistoupit k propouštění některých zaměstnanců.
6
Další důvod, proč se mzdy nedokážou přizpůsobit tržní situaci, způsobuje sám stát – stanovením minimální mzdy. Nikdo v ekonomice podle zákona nesmí pracovat za nižší mzdu, než je minimální.5 Minimální mzda tedy brání zaměstnavateli, aby snižoval mzdy zaměstnanců pod její úroveň. Zde tedy mzda nemůže klesnout kvůli zásahu státu.
Pokud je potřeba mzdy snižovat, tak pod tuto hranici je to nemožné. Existuje dále ještě jedno omezení limitující mzdy, a to zaručená mzda. Ta je definována podle profesí a v rámci profesí určuje nejnižší možnou mzdu, je častokrát o mnoho vyšší než minimální mzda.
Posledním často udávaným důvodem je existence tzv. efektivnostních mezd. To jsou mzdy, které částečně ignorují tržní mechanismus nabídky a poptávky. I zaměstnavatel maximalizující zisk vyplácí zaměstnanci efektivnostní mzdu vyšší než je rovnovážná. Mezi hlavní důvody patří vyšší motivace pracovat, zajištění vyšší produktivity zaměstnanců nebo zvýšení motivace zaměstnance zůstat ve firmě a neodcházet.
Nominální rigidity mezd tedy způsobují, že platy se plně nepřizpůsobují, nejsou flexibilní, a to především směrem dolů. Grease effect of inflation, česky promazávací efekt inflace, způsobuje, že ačkoliv nominální mzdy neklesají, tak reálné mzdy ano, pokud se v ekonomice objevuje inflace a nominální mzdy zůstanou neměnné (Tobin, 1972). Reálná mzda je totiž definována jako 𝑊
𝑃 neboli mzda/cenová hladina.
Předpokládejme tedy situaci (například recesi), kdy je potřeba mzdy snížit, ale z důvodu nominálních rigidit mezd to není možné. Pokud ale nominální mzda 𝑊 zůstane na stejné úrovni, pak díky zvýšení cenové hladiny 𝑃 se dosáhne snížení reálné mzdy 𝑊̅
↑𝑃 (Groshen a Schweiter, 1998). Proto je ideální, aby centrální banka zajistila mírný růst cenové hladiny v ekonomice.
O grease effect a jeho existenci se ovšem vedou spory. Groshen a Schweitzer (1998) upozorňují, že grease effect převáží negativní dopady inflace jen do hodnoty 2,5
% - 3 %, poté již převáží tzv. sand effect inflace (písečný efekt – inflace zadrhává ekonomiku) popsaný Friedmanem (1977). Inflace podle něj firmám škodí, jelikož je třeba mzdy kvůli inflaci měnit, aby nedošlo ani k vyšším ani k nižším reálným mzdám – vznikají například náklady na kalkulace. Vyšší inflace poté znamená vyšší náklady pro
5 V roce 2013 minimální mzdu v České republice pobíralo cca 3 % zaměstnanců (Česko, 2014).
7
firmy. Friedman i proto navrhoval, aby cenová hladiny byla, pokud možno neměnná, tedy cíl 0% míry inflace.
2.1.2. Nepřesnost měření inflace
Míra inflace se nejčastěji měří pomocí indexu CPI (consumer price index), česky index spotřebitelských cen. Zde jsou zahrnuty spotřební položky, které spotřebitelé nakupují a jsou jim přiřazeny různé váhy, které ve spotřebním koši mají. Spotřební koš a váhy v něm se liší napříč zeměmi. Váha jednotlivých statků je určena celkovými výdaji spotřebitelů na daný statek, kterých je ve spotřebním koši přes 700. A právě v použití tohoto indexu tkví určitý problém. CPI nadhodnocuje inflaci, v průměru o 1,1 procentního bodu (Boskin a spol., 1996).6 CPI totiž nezahrnuje substituční efekt, když se změní relativní ceny. Domácnosti se snaží substituovat statek, který podražil, tím, že kupují jiný, který relativně tolik nezdražil. Spotřební koš a váhy v něm ovšem tuto skutečnost nejsou schopny reflektovat, a proto dochází k nadhodnocení měřené míry inflace.
Dalším problémem tohoto indexu je, že nereflektuje změnu prodávaného zboží nebo jeho kvalitu. Dnes si spotřebitelé kupují různé statky, které jsou technologicky vyspělejší, než byly, nebo jsou na trhu úplně nové. Tyto změny sám index nedokáže zachytit. Stejný problém nastává u kvality, kdy se produkty stávají kvalitnějšími nebo naopak méně kvalitními.
CPI inflaci částečně nadhodnocuje, stále je ale nejvíce používaným nástrojem pro měření míry inflace, jelikož nejvíce odpovídá spotřebním košům domácností v ekonomice. Další možností, jak měřit inflaci, je PPI (index cen výrobců), který ale v principu funguje stejně jako CPI, jen je jeho koš přizpůsoben firmám v různých odvětvích. Dále je možné inflaci měřit tzv. deflátorem HDP, který ale přesně neodpovídá dopadu inflace na jednotlivé ekonomické agenty. CPI reflektuje výdaje agentů lépe, jelikož zahrnuje spotřební koš reprezentativního spotřebitele, zatímco deflátor HDP žádný spotřební koš neobsahuje.
2.1.3. Hranice nulové nominální úrokové míry
V poslední době se ukazuje jako výhoda kladné inflace možnost snížit reálnou úrokovou míru pod nulovou hranici. Dnes většina centrálních bank ztrácí schopnost
6 Širší odhad Boskina aspol. (1996) ohledně nepřesnosti měření je v rozmezí 0,8 až 1,6 p. b.
8
ovlivňovat ekonomiku skrze nominální úrokovou míru, která se v mnoha zemích blíží, či dokonce je na své nulové hranici (Zero Lower Bound – ZLB). Centrální banky již nechtějí dále snižovat úrokové sazby pod tuto nulovou hranici a zde řešení nabízí kladná míra inflace – centrální banky pro stimulaci ekonomiky využijí kladnou inflaci.
Fisherův efekt označuje vztah mezi 3 proměnnými: 𝑖 = 𝑟 + 𝜋, kde 𝑖 označuje nominální úrokovou míru, 𝑟 je reálná úroková míra a 𝜋 je míra inflace. Pokud budeme uvažovat následující období, kdy míru inflace neznáme, místo 𝜋 dosadíme očekávanou míru inflace 𝜋𝑒. Po úpravě rovnice dostaneme: 𝑟 = 𝑖 − 𝜋𝑒. Pokud budeme uvažovat situaci při ZLB, kdy 𝑖 = 0 % a očekávanou inflaci 2 %, pak 𝑟 = − 2 %. Centrální banka má tedy možnost stimulovat ekonomiku skrze zvýšení inflačních očekávání, které při ZLB sníží reálnou úrokovou míru.
Mimo jiné i z tohoto důvodu někteří ekonomové uvažují nad zvýšením inflačního cíle Evropské centrální banky. Ta dnes inflaci cíluje na hodnotu blízkou, ale nižší než 2 %. Existují návrhy na zvýšení inflačního cíle alespoň o 1 p. b. či dokonce o více (např. Andrade a spol., 2019). To by přidalo další možnost centrální bance ovlivnit ekonomiku skrze reálnou úrokovou míru, jelikož ta by mohla klesnout ještě níže. Andrade a spol. (2019) podobné změny radí také americkému Fedu. Ten cíluje inflaci na 2 % a podle autorů by měli svůj cíl navýšit alespoň na 2,4 %, ačkoliv znovu nevylučují další navýšení cíle. K těmto závěrům autoři došli pomocí DSGE modelů aplikovaných na ekonomiky eurozóny a americkou ekonomiku. Jejich další závěr je definování vztahu reálné úrokové míry a inflace v obou ekonomikách. Tento vztah je klesající, ovšem zcela neodpovídá dokonalému vztahu, že změna inflace o 1 p. b. vyvolá změnu reálné úrokové míry o 1 p. b., jak by to při neměnné nominální úrokové míře implikovala již zmíněná Fisherova rovnice.
2.1.4. Riziko deflace
Deflace je mnohými ekonomy vnímána jako velké riziko, kterému se chtějí vyhnout téměř za jakoukoliv cenu. Riziko deflace je pro mnohé centrální banky velkým nebezpečím, proto se uchylují k nízkému kladnému inflačnímu cíli okolo 2 % - 3 %, aby se riziko deflace oddálilo. To je zároveň i důvod, proč není inflační cíl ve většině zemí nižší, například 0 či 1 %; zde by bylo riziko deflace mnohem blíže. V poslední době ovšem musely některé centrální banky sáhnout k nekonvenčním nástrojům měnové politiky, například ke kvantitativnímu uvolňování, aby tuto hrozbu odvrátily. Stalo se tak
9
například v Japonsku, kde deflace přetrvávala i několik let po sobě.7 I Česká národní banka se uchýlila k nekonvenčním nástrojům, konkrétně ke kurzovému závazku kvůli hrozící deflační spirále. Dříve byla deflace poměrně častým jevem, a to například v 19.
století. Proto někteří ekonomové nepovažují deflaci za tak nebezpečný jev jako ekonomický mainstream.
Deflace je často vnímána jako překážka hospodářského růstu. Během Velké hospodářské krize byla ve Spojených státech deflace značná a analýzy ukazují, že recese a deflace byly svázány (Bernanke a Carey, 1996). Zároveň během ní došlo k tomu, že ceny klesaly rychleji než nominální mzdy, takže reálné mzdy rostly, což krizi dále prohlubovalo. Opačný výsledek, tedy že deflace nutně neznamená hospodářskou recesi, předkládá Atkeson a Kehoe (2004). Ti zkoumají vliv inflace a deflace na hospodářský růst v 17 různých zemích. Jejich výsledky ukazují, že zde není empirický vztah mezi recesí a deflací. Dokazují například, že bylo v historii více period s deflací a hospodářským růstem než s recesí a zároveň více recesí s inflací než s deflací. To je ovšem dáno i faktem, že v poslední době žádná vyspělá země, s výjimkou Japonska, neprožívala několik let po sobě období deflace.
Dále je deflace nechtěný jev i proto, že pomáhá k odkládání spotřeby. Pokud cenová hladina klesá, domácnosti nejsou motivovány utratit peníze nyní, když je zde možnost levnějšího statku za delší dobu čekání – odkládají spotřebu. Ichiue a Nishiguchi (2013) zkoumají vztah mezi očekávanou inflací a spotřebou a na datech z Japonska, které prožilo období deflace s velice nízkými úrokovými sazbami. Jejich výzkum dokládá, že účastníci výzkumu mají tendence s vyšší očekávanou inflací zvyšovat svou aktuální spotřebu na úkor budoucí spotřeby. Dá se tedy předpokládat reciproční vztah – očekávání deflace by implikovalo nižší aktuální spotřebu a její oddalování. Oproti tomu ale stojí studie Bachmanna, Berga a Simse (2015), která tento vztah nepotvrzuje. Vyšší budoucí očekávaná inflace nemá žádný, či dokonce negativní vliv na budoucí spotřebu v aktuálním období.
2.1.5. Mundell – Tobinův efekt
Inflace podle Mundell-Tobinova efektu ovlivňuje skladbu portfolia ekonomických agentů (Tobin, 1965). Při kladné inflaci se držba peněz stává méně
7 V letech 1999 až 2005 byla japonská ekonomika v deflaci; průměrná roční míra inflace (podle CPI) v letech 2000–2009 byla -0,25 % (Data – World Bank; vlastní výpočet).
10
výhodnou z důvodu vyšších nákladů obětované příležitosti. Agenti přesunují peníze do alternativních možností, a to například do termínovaných bankovních vkladů, do akcií nebo dluhopisů apod. Dochází k substituci peněz k jiným možnostem uchování stávajícího bohatství. Inflace tedy přispívá k akumulaci kapitálu, která dále podporuje ekonomický růst.