(Pravdivá historie. Th. Smolarz.) Jan Kočuba je synem Pavla Kočuby. V Nově Lhotě má hospodářství u výměře několika jiter, cha
lupu a ženu Magdu. Vedle toho má tři krávy, dvě telata, čtyři vepříky, pěknou kobylku a jiné hospo
dářské potřeby.
Jest kandidátem poslanectví do říšské rady. — Obdrží-li uprázdněný mandát? Toho ani popříti, ani potvrditi nemůžeme, a má-li na poslance dostateč
nou kvalifikaci —- o tom nechť rozhodnou velectění pp. čtenáři.
Otec Jana Kočuby, Pavel, rozhodl se před lety vychovati syna na velikého člověka, a když Jan v patnáctém roce věku svého s dobrým prospěchem vychodil obecnou školu, poslal ho otec do Krakova, kde v gymnasiu u sv. Anny měl čerpati ze zřídla vší moudrosti, kterou slavní úřadové školní lačným vědy přichystali. Jací professorové udíleli Janovi větších či menších dávek pokrmu duševního a. byl-li mu pokrm ten po chuti, toho nelze se dopátrat.
Gymnasrní ředitelstva střehou katalogů jako oka v hlavě a pravděpodobně až za onoho času oznámí světu postup u vzdělání Jana Kočuby, až tento stane se tak slavným jako Bismark a až mu podobně jako Bismarkovi v uznání vysokých zásluh posílat budou dary všeho druhu, jako byly kilometrové klo
básy, husí játra a flanelové punčochy.
Od samotného Jana Kočuby jsme se dověděli, že celé dva roky pilně navštěvoval první třídu gym
nasia u sv. Anny, a jak se zdá — sám se k tomu přiznal — činil tak za tím účelem, aby z gruntu prostudoval tajemství vědy první latinské. Leč v studiu tom dočekal se hlubokého zklamání a proto za
— 60 —
nechav gymnasia u sv. Anny, po dvě následující léta byl posluchačem první gymnasijní třídy u sv. Jacka.
Ani tu však mu štěstí nepřálo, ani tady tajemství vědy se dostudovati nemohl. Že však byl v práci vytrvalý ——ohlížel se po třetím gymnasiu, které by ho k touženému cíli doprovodilo. — Na neštěstí však tehdy v Krakově třetího gymnasia ještě ne
bylo. Tato závažná okolnost a částečně též 1 nedo
statečné porozumění a ocenění vědeckých tužeb se strany otcovy byly příčinou, že Jan Kočuba nedo
dělal se toužené kariéry.
Pavel Kočuba za přispění krčmáře Mojžíše Půffe
lesa vypočetl, že kdyby Jan Kočuba v každé gymna
sijní třídě jenom pět let studoval tajemství vědy, a na universitě, kde zajisté bádání ve vědách mnohem jest rozsáhlejší, jenom patnáct let se zdržel, že by, jsa stár teď 19 let, teprve v sedmdesátém roce svého věku státi se mohl užitečným členem lidské společ
nosti. Spolu pak nejistým též bylo, zda by již v osmdesátém roce svého Života zjednal si bismar
kovské slávy a s ní obdržel klobásy, punčochy atd.
Vzal tedy starý Kočuba syna domů, kde konati musil různé hospodářské práce, ke kterým otec za
početl také vyvážení hnoje, pasení dobytka všelikého rodu a mnoho jiného, icož však Janovi příliš po chuti nebylo. Jan Kočuba živil v srdci svém hořkou nenávist ku professorům německého jazyka, neboť jediné jejich nepříznivému a úskočnému jednání vůč) sobě připisoval, že nemoha pohodnouti se s jazyko
vými formami této řeči, obrátiti musil působnost Svoji na jiné pole činnosti, která chodí se k jeho vzdělání jako pěst k nosu. Není však nejmenší po
chyby, že dodělá-li se tak vysokého a vlivného po
stavení, jaké měl aspoň Bismark, professorům ně
meckého jazyka na růžích neustele.
— 61 —
Příliš se náš hrdina do práce nehnal, a nebýt:
dubové hole otcovy, které se bál jako agrárníci všeobecného hlasovacího práva do sněmu, kouřil by jenom z dýmky a dále studoval zmotané otázky vědy.
Otec měl ho k tomu, aby si podal žádost za úřad dobytčího revisora; i není pochybnosti, že kdyby k žádosti té přiložil oněch osm vysvědčení z první gymnasijní třídy, úřadové, oceňujíce náležitě jeho vysokou intelligenci za přispění některého poslance, nejen že by mu úřad ten svěřili, nýbrž možná dost, že jmenovali by ho učitelem některé hospodářské školy.
Však u nás paní protekce všechno zmůže.
Leč přese všecko přemlouvání Jan o úřad do
bytčího revisora nežádal, což ostatně nelze mu bráti ve zlé. Protože byl často zamyšlen, mohlo se státi, že byl-li by obdržel úřad dobytčího revisora a po něm místo učitele na hospodářské škole, byl by často zapomněl, že je ve škole a před žáky, a nikoli někde jinde a mezi něčím jiným.
Když mu bylo třicet let, oženil se nikoli z lásky, ale že žena jeho byla jako kachlová kamna, tak že měl naději, že bude ona vykonávati místo něho hospodářské práce.
Když pak po smrti otcově stal se neobmezeným pánem hospodářství, chtěli jej zvoliti starostou; leč on nechtěje hned tak síly svoje namáhati a vyčerpati, neboť měl naději později státi se něčím jiným, na
bízené mu důstojnosti nepřijal.
Nejčastěji sedal ve výčepu pana Půffelesa, který velice blízek byl mu intelligencí, jíž nabyl za dobu osmiletého věznění za přečin, kterého dopustil se z nesmírné touhy po zisku; naučilů se tam nejen číst a psát, ale hojně také četl z vězeňské biblioteky.
Otec našeho hrdiny píval obyčejně žitnou; Jan Ko
čuba však z ohledu na svou vysokou intelligenci
pil jenom hořkou s Tumem, |
— 62 —
Od těch dob, co starému Kočubovi z bezvlád
ných rukou navždy vypadla dubová hůl, žil Jan život příjemný; a ačkoli funkci starého Kočuby vůči němu převzala jeho žena, byl osud našeho hrdiny snesitelným, jelikož žena jeho k sesílení svých argu
mentů neužívala hole, ale ruky.
Jan Kočuba byl by možná do smrti prožil život oddaný hloubavému badání ve vědeckých záhadách, kdyby nebylo agrární organisace, která ho jmenovala svým důvěrníkem pro Novou Lhotu a několik okol
ních vesnic. Slíbeno mu za to, že při nejbližších volbách postaven bude za kandidáta poslanectví do říšské rady. Z poslance lehce může se státi ministrem a z ministra presidentem nejvyššího soudního dvoru.
V duchu již viděl své navštívenky: „„Jan Kočuba, statkář, poslanec na říšské radě, em. ministr a pre
sident nejvyššího soudního dvoru“.
Jan Kočuba byl všecek vyměněný: jindy málo
mluvný, teď široce vykládal o spletitých politických otázkách a otevřeně přiznával, že jako poslanec za
sadí se nejen o všeobecné hlasovací právo, ale také o to, aby všickni professoři beraního jazyka byli se
sazeni. Beraním jazykem rozuměl jazyk německý. — Hořkou s rumem pil dál.
Pan starosta opatrným zrakem sledoval poli
tický život Jana Kočuby, upozornil četnictvo, aby pilně nad ním bděli, což bylo příčinou, že náš hrdina dosud do říšské rady zvolen nebyl a že pro
fessoři beraního jazyka mohou i na dále žíti šťastný život a národ náš germanisovati.
Na podzim konala se u Půffelesa veřejná schůze lidu. Svolal ji Jan Kočuba, který zrovna antisemitou nebyl. Schůzi tu zapomněl Kočuba ohlásiti politic
kému úřadu, a nepatrná ta věc, jak již to na světě bývá, stala se příčinou strašné katastrofy,
— 68 —
Na schůzi pilo se víc než mnoho. Půffeles při
hlásil se také hned do agrární organisace, která se jeho kapse velice zamlouvala. Jednalo se o věcech důležitých a již mělo se jen hlasovati o resoluci, ve které nezapomněli na armádu a daně, na 'osmiho
dinovou práci a na professory —když v tom vešel četník. Protože schůze konala se bez úředního povo
lení, vyzval četník shromážděné, aby se rozešli. — Tomu však shromáždění nechtěli rozuměti, nýbrž na
opak dopustili se přestupku $ 81. trest. zákona, vyhrožujíce úřední osobě, kterou také na místě zbili.
Tak účinkovala hořká s rumem.
Následkem toho obeslána celá schůze k soudu.
Jan Kočuba vzhledem k polehčujícím okolnostem, jako hlavní vinník odsouzen na čtyři měsíce těž
kého vězení, zostřeného každého týdne tuhým po
stem, a téměř všickni účastníci schůze is panem Půffelesem nalezli přístřeší v útulných místnostech vězení u svatého Michala.
Tážete se, zdaž hrdina náš snad v budoucnost obdrží mandát do říšské rady a budou-li professoři beraního jazyka i na dále beztrestně tráviti svůj život? Na to vám nemůžeme dáti odpovědi.
Ale to nechť všem je jasno a dokázanou pravdou, že přátelství krčmy s hořkou s rumem, s Půffelesy a jinými ještě —lesy smutné mívá zakončení.