(Theod. Smolarz.)
Když mně bylo sedmnáct let, skládal jsem maftu
ritu, a několik měsíců před tím zamiloval jsem se po prvé do své sestřenky Julie.
Sestřenka byla o rok starší mne, měla krásné modré oči, zvučný příjemný hlásek a mírně vyhrnutý nosík. Vídali jsme se málokdy, a z té příčiny, a také 1 proto, že neměl jsem dosti odvahy, nevyznal jsem se jí, že ji miluji; bylo se mi spokojiti jediné se vzdycháním a kroucením očima v její přítomnost, což má býti viditelným znamením neviditelné lásky.
Že skládal jsem verše, ve kterých opěvoval jsem svou lásku na všechny možné způsoby, rozumí se samo sebou.
Po maturitě pozvala mne k sobě moje teta Ka
rolina na venkov, kde měla krásný statek se za
hradou, kam vždycky v létě na několik měsíců si vyjela. S ní přijížděly tam také 1 ostatní moje tety, kterých, dík osudu, měl jsem tolik, že bez velikých bolestí byl bych rád přepustil jich několik oněm ne
šťastníkům, na něž v ohledu tomto bylo zapomenuto.
Julie rovněž v tom čase bydlila na vsi u tety Ka
roliny, a já, koje se nadějí, že konečně budu moci své milé vyznati lásku, s tlukoucím srdcem ujížděl jsem za ní. Kromě tlukoucího srdce vzal jsem:s sebou i kytici pro Julii a krásnou krabičku s pomádami, což všecko svěděčiti mělo o mé veliké lásce. Do ka
bátu zastrčil jsem celý balík nově natepaných veršů ke cti své nejmilejší.
Kytice a pomády přijaty byly v ten způsob, že svítala mně naděje, že láska moje dozná ohlasu, a že Julie za pět nebo šest let, až dokončím studia universitní, stane se mou ženou.
10*
— 148 —
Když jsem prvního dne rozmlouval se svou zbož
ňovanou a patřil v její krásné blankytné oči a na
slouchal jejímu zvonivému hlásku, byl jsem nesmírně šťasten. Když nadešla noc, opojen láskou, kladl jsem se na lůžko, a nesmírně mne blažilo, že pod jednou střechou mohu spáti se svým ideálem. Divná Tr0z
koš mnou prochvívala, když vzpomněl jsem Si, že dýchati budu týž vzduch jako ona, ba snad že i panenský její oddech uslyším. Nemohl jsem usnouti, mysle jen na svoji Julii: přál jsem ssi, aby událo se něco takového, kde bych jí mohl dokázati sílu svého citu a státi se tak v očích jejích hrdinou.
Chtěl jsem, aby loupežníci v noci statek přepadli, a já abych s nasazením svého života vyrval jim Juli z rukou, anebo aby vypukl požár, a já abych vyprostil ji z objetí zžírajících plamenů. Krásně jsem si to všecko představoval, ale velikým štěstím bylo pro mne, že se teta o mých přáních nedověděla, neboť ta nebyla by příliš nadšenou pro to, že přeji jí ohně a loupežníkův.
Zbůjníci statku nepřepadli, požár nevypukl a já v sladkém tomto rozjímání usnul.
Po nějakém čase probudily mne ze sna jakési podivné tóny, a já byl po chvíli toho přesvědčení, že pod mým oknem někdo pilou dříví řeže a vesele si k tomu pohvizduje. Nepříjemný tento koncert ně
kolikrát za noc mne probudil, až konečně mne to již hněvalo, neboť mi šlo o to, že 1 Julie bude tím probuzena. Druhého dne chtěl jsem o tom promlu
viti s tetou, ale protože jsem si myslil, že snad již se to nebude opakovati, neučinil jsem toho.
Druhý den, ve společnosti Juliině, utekl mně nad míru příjemně; ale lásky jsem jí nevyznal, ne
chávaje sil to až na den třetí.
Když nadešla noc a já položil se na lůžko, opět
ně probudily mne několikráte za noc ony odporné
— 149 —
tóny, podobné řezání dříví, a pronikavý hvizdoťt.
Proto také ráno u přítomnosti Julčině vyprávěl jsem tetě své pozorování; leč jak teta, tak i Julie tvrdily, že o tom, že by někdo v noci dříví řezal, ničeho nevědí, že nic neslyšely, že se mně 10 asi jenom zdálo. Spolu s Julií hledali jsme po dvoře piliny, které měly dosvědčiti, že skutečně někdo dříví pilou řezal, leč ničeho jsme nenalezli. Marně namáhal jsem své smysly, abych se přesvědčil, co by toho mohlo býti příčinou, že jenom já slyšel řezání dříví, pro
vázené pronikavým hvízdotem.
Umínil jsem si, že stůj co stůj musím se toho dopátrati. — Nadešla noc, já ulehl. Klidný spánek sklížil moje víčka. Za krátko zaslechnu opětně spěš
né řezání pilou, při němž jakoby si někdo pohvizdo
val; rozžehnu svíčku, obléknu se, otevru okno, mě
síc spanile svítí, nikoho však se nemohu dopátrati
— nepříjemné tóny ozývají se však i na dále. Zdá se mně, že tóny ony přicházejí z pokoje -Juliina;
tiše plížím se ke dveřím — opravdu mne sluch můj neklamal: v pokoji Juliině někdo řeže dříví a při tom si hvízdá! Mám tam vstoupiti, či nemám? Snad na
lézá se život Juliin v nebezpečí? Otevru dveře — ó hrůzo! to není řezání pilou, to krásná Julie ležíc naznak v taký ohyzdný způsob chrápe!
City moje k Juli — přiznávám še otevřeně — byly veliké, ale toto odhalení rozprášilo je jako mýdlovou bublinu.
Dnes jest krásná Julie „ženou pána poštmistra, kterého noční koncerty Juliiny pranic neruší, jelikož ječení poštovské trubky nervy jeho již otupilo.
Možná také, že Julie od oné památné noci již více nechrápala, ba že snad moudrým řízením kte
rési bohyně stalo se tak jenom za mého pobytu na
— 150
venkově, neboť bohyně tato považujíc lásku moji za čin nerozvážný, zařídila vše tak, že od té doby do nikoho jsem se mezamiloval.