(Klem. Bakowski.)
Mnoho napsali se právníci o tom, jakým způso
bem lze nabýti práva na nově povstalý ostrov anebo nalezený poklad, leč důkazy ty byly obyčejně jen jakýmsi zbožným přáním a v praxi vlastně nevedly nikdy k žádoucímu výsledku.
Abychom si mohli učiniti jakýsi povšechný po
jem, stůjž zde událost, která sběhla se v létě r.
185*, kdy krajskému soudu slavného knížectví kra
kovského dodán byl pohraniční stráží raport, že na řece Visle v okolí Niepolovic povstal nový ostrov, spolu se. zprávou, že stráž již na půdě jeho zarazila říšský prapor! Zpráva tato, jíž měla se monarchie zvětšiti opět o jeden ostrov, přivedla; v pohyb všecky soudní aparáty; okamžitě na místo vypravena komise, inženýři, sepsán protokol, podepsán, vyměřena ze
měpisná šířka 1 délka, přiložena mapa, a rozmnožen způsobem tímto říšský majetek.
Leč obohacení toto vzbudilo závist sousední mo
narchie, jež podobné nároky činila na zabrání nově povstalého ostrova. Započalo diplomatické vyjedná
vání s Petrohradem, až konečně rozhodnuto, aby na místo to současně vyslány byly s obou stran nové
— 47 -——
komise, jež rozhodnou, není-li ostrov některému. z obou břehů bližší, anebo je-li zrovna uprostřed řeky, ve kterémžto případě rozdělí se poměrně mezi obě
sousedící mocnosti. o
Vypravena tedy komise ruská 1 rakouská s dig
nitáři, písaři a inženýry, sepsán protokol, podepsán, přiložena mapa a projekt rozdělení nového ostrova zaslán oběma kabinetům.
Rozdělení to však se nahoře nelíbilo, jelikož ka
ždá mocnost se domnívala, že jí větší díl přináleží.
Mezinárodní tento spor přiostřil se na obou stranách, ale dříve, nežli taseny měly býti meče, rozhodnuto po několika diplomatických notách vyslati novou ko
misi na ono sporné místo. V blízkém tamějším mě
stečku sjeli se opět dignitáři, úředníci, písaři, inže
nýři — vypravili se na Vislu —a ku všeobecnému podivení nenalezeno nikde ani památky po sporném onom předmětě, jelikož Visla, dostoupivši normální výše, zaplavila ostrov, kterýž nebyl ničím jiným, než pouhým písečným nánosem. Sepsán protokol, po
depsán, zaplaceny diety, komise se rozjely, a (tak skončil spor tento ku spokojenosti obou stran, pro
tože žádná z toho nic neměla.
O nic lépe poštěstilo se jednomu hledači pokladu.
Jistý právník přestavoval svůj starý dům a pro
tože nejednou četl, že při takových příležitostech nalezeny byly mnohé poklady, pilně dohlížel na děl
níky, kteří právě rozkopávali zeď, jež hraničila se sousedním domem, aby jim snad poklad ten v ru
kou nezmizel. Rozkopána již téměř celá zeď, ale po pokladu ani stopy. Najednou po udeření nosákem ukázal se na jednom místě temný otvor; právník přiskočil s tlukoucím srdcem — otvor se zvětšil, v hloubi se něco zablesklo — právník zvolal:
„Poklad! Ten je můj“
— 48 —
Dělníci volali: „Není pravda! Náš je! My jsme jej nalezli!“
Právník odporoval: „,„Můj je! Přece jsem vám říkal, že si vás najímám 1 ke hledání pmokladu!“
„„Ale my jsme ho našli! Je tedy náš!“ volali děl
níci, když otvor otevřeli, viděli před sebou — stří
brné svícny, lžičky, cukřenky, tácky, poháry... Práv
ník vztáhl rychle ruku po pokladu, ale dělníci ne
meškali a vrazili rukama svýma do otvoru za hroz
ného křiku:
„Můj poklad'“
„Náš poklad!“ čemuž nebylo konce.
Najednou však v otvoru zakmitlo světlo, obje
vila se v něm lidská hlava a ozvalo se volání:
„Zloději! Chyťte je! Raubíři — držte je! Pomoc, rychle, pomoc!!“
I ukázalo se, že vybourali zděnou skřínku sou
sedovi, který ovšem „pokladu“ si vzíti nedal.
©
Na exekuci.
(Klem. Bakowski.)
Po několikaletém psaní a soudním stíhání, vy
hrál pan Jan proces a dle znění rozsudku měl ob
držeti od pana Pavla 500 korun.
Leč rozsudek tento zůstal jen na papíře, jelikož exekuce předsevzatá u pana Pavla nevynesla ani haléře, neboť celým jměním pana Pavla byly dvě postele, několik židlí, skříň, patero dětí a snubní prsten.
Po nějakém čase dověděl se pan Jan, že pan Pavel má na Visle několik člunů. Sebral se tedy a běžel co nejrychleji k advokátovi, aby mu vy
— 49 —
mohl u soudu dovolení, by čluny ty směl panu Pa
vlovi zabaviti.
Protože čluny ty byly brzy při pravém, brzy při levém břehu, chvíli uprostřed řeky a hned zase u břehu, a na každém tom místě jiný soud by oprávněn k vykonání exekuce, musil advokát zjednati panu Janovi dovolení soudu nejen krakovského, ale 1 podgórského a niepolomického. S cennými těmito dokumenty spěchal pan Jan s advokátním solicitá
torem k Visle, a shledav, že čluny nacházejí se právě u břehu podgórského, běžel co nejrychleji k pod
górskému soudu a našed tam na štěstí soudního sluhu a taxatory, Z nichž jeden byl zaměstnáním truhlář a druhý krejčí, odebral se s touto komisí k Visle.
Leč pan Pavel, jenž seděl právě na jednom ze svých člunů, zpozorovav zlověstící čapku soudního sluhy, jakož i pana Jana a domysliv si, oč asl jde, odrazil s čluny svými co nejrychleji od břehu a přistál u břehu krakovského. Pan Jan musil zapla
titi kolek za protokol, jímž bylo konstatováno, že exekuce nemohla býti provedena z té příčiny, že čluny odrazily ku břehu, jenž podléhá již soudu krakovskému, zaplatil taxatorům za „„námahu“ a spěchal se solicitátorem k soudu krakovskému. Asi po hodině vracel se již s krakovským soudním slu
bou a taxatorem, jehož zaměstnáním bylo malíř
ství; ale pan Pavel právě na loďce své ujížděl k jihu, po proudu.... Zaplatil tedy pan Jan opět kolek a taxatora, načež odbýval se solicitátorem válečnou úradu. Dle rady solicitátorovy objevil se pan Jan několikrát po sobě z nenadání na Visle, chtéje tak unaviti ostražitost Pavlovu. Teprve za týden přijel pan Jan v uzavřeném fiakru se zprá
vou k solicitátorovi, že čluny nacházejí se u pod
górského břehu pod Plaszovem.
Václav Tumpach: Z knihy života, >
50 —
Solicitátor vydal se spěšně do Podgórza, vyžádal sobě soudního sluhu a jakéhosi taxatora — teď to byl kovář — radil se s nimi chvíli, následkem če
hož soudní sluha schoval úřední čapku sdo kapsy a nasadil si klobouk, načež „,komise“ vydala se do Plaszova. Na břehu různými keři zarostlém ukryl solicitátor sluhu i taxatora, sám pak s dlouhým pru
tem v ruce bral se volným 'krokem k řece, jako kdyby šel chytat ryby; ale sotva že vystoupil z křoví, div mu improvisovaná udice z ruky nevypa
dla — čluny byly již opět na druhé straně Visly!
Leč v tom napadla mu zvláštní myšlenka: Bylo léto, teplo, slunce hezky připalovalo. Svlékl se tedy, vlezl do vody, ukryl se ve vodě až po krk a dal se do zoufalého křiku:
„„Pomóóóc! Pomozte, lidé, pomozte! Pomóooc!“
Sluha vylezl ze svého úkrytu, ale solicitátor vzkřikl naň: „„Schovej sel“ 'a jal se křičeti opět:
„„Pomóóoc! Pomóóoc““
Na druhém břehu lidé živěji počali se na člu
nech pohybovati, až konečně jeden člun plul vola
jícímu na pomoc....
Sotva že připlul až k solicitátorovi, vlezl tento rychle do něho a zvolal:
„Sem ke mně“
V tom okamžiku vylezli z křoví sluha s taxato
rem, vskočili do člunu, a než iudivení plavci po
chopili, co se děje, vyndal sluha z kapsy papír, vstrěil nejbližšímu z nich exekutorský mandát a pro
hlásil, že „„člun zaujímá nyní postavení, ve kterém může býti zabaven“, taxator odhadl jej jediným po
hledem svého kovářského oka na 120 korun, plavci poučeni, že „,dle znění trestního zákona jsou zod
vědní za to, aby člun byl zachován neporušeně v tomto stavu“, načež komise triumfálně vracela se zpět.
Stálo to pana Jana opravdu dosti namáhání a peněz, ale nic z toho nemá, ačkoli člun ten je „na živu“, neboť exekvovanému nikterak nechce se po
slati jej ke zlicitování až z Gdanska, kam totiž člun
ten byl odplul.