ličkým. Mat. 11, 25. Co mnohý mudrák se bojí vykonati, strachuje se obtíží cesty anebo vy
dání: to ten prostý, jednoduchý lid u zbožné víře své a čiré důvěře v Boha snadno vykoná! Často jsme se pak na té pouti s bratřími Hanáky setkali, ačtě zvolili si jinou cestu, lacinější přes Ankonu.
Konečně as po hodinném čekání dáno znamení zvonkem a otevřeno zábradlí. Vlak byl téměř ne
konečný, ale naskrz plný; vozy nabity. Náhodou dostali jsme se do vozu, kdež byli Hanáci. Byl večer; vzpomenuto pouti do svatého Říma. I ro
zehřála se srdce všech, a zapěli jsme milerádi 8 nimi: „Vzpomeň 6 královno milá, “ a pomodlili se litanii Loretanskou a jiné modlitby. Jmenovitě byl mezi nimi jeden poutník, ubožák bezruký; měl totiž pravou ruku pryč u doleního ramene; zůstala mu jen kelka. I ten vydal se na cestu do Říma;
ano, co dím, pobyl již dvakráte v Jerusalémě a věděl leccos z těch poutí svých vypravovati. Pouť do Říma byla mu tedy jako nic; ten vedl pobož
nosť, uměje modlitby a litanii z paměti. Ač ve voze tom nám tčsno bylo, přece rádi byli jsme 8 nimi; mnohem raději, než s mnobými těmi práz
dnými, vídeňskými mluvky, z nichž jednoho já též
„právě proti sobě měl, který mne až do Štýrského Hradce svými hloupými tlachy trápil, chtěje všemu
„e— 53 —
rozuměti a o v$em:mluviti, a nevěděl ničeho a ne
rozuměl ničemu.
Sotva do vozů jeme usedli, počalo se nebe chmúřiti, ano pršelo, blýskalo se a bouřilo; noc byla tmavá a bouřlivá; pomalu blížili jsme se po
věstnému Semerinku (Severníku);*) kdyby bylo bývalo ve dne, snadby mnohého byla, kdo poprvé tady jel, hrůza obešla; ale, že byla noc, ničeho jeme z té bouře neviděli. Vůdce našich parostrojů
šťastně a bez úrazu nás v té tmavé, bouřlivé noci převedl, takže, když asvítati počalo, my dávno již ve Štýrsku, v romantickém údolí Malé Můry, č. Muřice (Můrz) byli.
Ó ty krásné Štýrsko romantické! Kdo popíše tvé stráně, tvá údolí rozkošná, tvé řeky čisté a bystré, tvé hory a vrchy až do temen čerstvým zelením pokryté. Jako ráje části jednotlivé, tak rozkládaly se před námi jednotlivé krajiny malebného Štýrska.
Tu osada, tu městečko — tam starý hrad, tu nový zámek, tam na vrcholi kostelík, tu na pahorku be
sídka, vše to střídalo se rychlostí vlaku. A vše V čerstvé, bujné, jarní zeleni. Na západ pak osně
žené alpské vrchy, jako starci šedí zpředu na mlá
dež dívaly se. Ó jaká to krása, jaká rozkoš! Srdce touží, déle tu pobyti; ale vlak nemilosrdně pryč unáší; jest tak, jakoby žíznivému nápoje jen k ústům podával, ale napiti se mu nepopřál. Mimoděk srdce pozvedá se, a zalétá k blankytným výšinám, plne
*) Mělby slouti vlastně Severník, od av. Severina apoštola rakouského, který v průsmykách, ku Štýrsku vedoucích, drahdy poustevnu si vystavěl a tu přebýval Od něho prý to jmeno.
vděčnosti! Každý loučí se se Štýrskem: Kéž možno tu, pěšky cestovati! —
As k 7. ráno dorazili jsme do Štýrského Hradce; tu byla zastávka as hodinku, jednak aby se mohlo jíti na mši sv., jednak posnídati. Jest
liže Štýrsko Hoření, totiž Údolí Malé Můry posky
tuje romantiku divokou, tož Štýrsko jižní rozevírá před námi ponenáhlu krajiny romantiky mírné, až i ty ve Štýrsku jižním v jednotvárnou pláň a rovinu se rozplynou. Jeli jsme skoro neustále vedle řek, poněvadž v Alpských, hornatých krajinách dráhu ani jinak stavěti nelze jest; směr řeky naznačuje směr dráhy, a tu hlavní obtíže jsou průkopy a mosty. My, od Severníku počínaje, jeli jsme údolím Mořice, Mury, Sany, Savy a Lublaňky. Dravu u Mariboru jsme překročili. Muřice vpadá do Mury, Mura do Dravy, Drava do Dunaje; rovněž Sava s Lublaňkou. Nejobtížněji však bylo, vésti dráhu údolím Sávy v Krajině a Lublaňky, tu krajina nejdivočejší, nejzajímavější, úzká, uzavřená; vysoké vrchy a skály strmí přímo do nebe, ale zelené jsou a porostlé a oku lahodí. Semotam jen se zakmitne chatrč někde na stráni, nebo pod skalou, semotam bílý kostelík, obyčejně na vršku. Těžký jest as život lidu toho, též bratří slovanských, ale v létě vnady rozkošné přírody jim nahradí vše. — Když takto jsme se bavili krásnou přírodou a kolika
hodinným jí pozorováním oko, mysl i srdce jsme nasytili, ba až přesytili: blížilo se poledne, a my zatoužili, spatřiti slovinskou Lublaň. Náhle hory přestaly, pláň Lublaňská před námi se rozevřela a my slyšeli již zvuky veselé hudby, anaž na nádraží Lublaňském nás vítala. Zvuky ty pocházely od
— 35 —
vojenské kappelly — a u vojska muzikanti jsou
hoši Češi.
4. Lublaň.
V Lublani na nádraží při restauraci jest pěkná stromová zahrada; tam vše bylo přichystáno k uví
tání hostí. Oběd připraven, ku pití pívo a víno, hudba, která hrála národní písně slovinské a české, bostí u všech stolů plno, slovem, Živo a veselo.
Tu i p. Schróckl z Vídně, podnikatel toho zábav
ného vlaku, jejž i sám ošobně doprovázel, rozbil kancelář svou a byl každému, kdo čeho potřeboval, ochotně ke službám radou a pomocí. Tu rozdá
vány poutníkům a hostem též lístky na ubytování v městě. My přišli do Auersperkova paláce, „Con
trada Sigaori“ — £. j. ulice panská. Ubohý pa
láček! býval snad někdy hezký, ale nyní jest ošu
měly a zanedbaný; uvnitř ve čtverhranném dvoře má dvoje pavlany (podloubí) a dvoje sloupořadí nad sebou; avšak panstvo v něm neostává a celý jest jednotlivým rodinám a nájemníkům najat. My přišli k hodným lidem. Poněvadž z Lublaně není do Vlach daleko a zde již i mfrnější ponebí začíná : Jest i způsob života namnoze zde povlaštěný a má nátěř vlaský. Ano pamatuji se, že když před více než dvadceti lety, slouže tebdáž u vojska, tudy jsem cestoval av Lublani se pozdržel: Jsem pozo
roval, žeby tu člověk dosti dobře s vlaštinou 8e
obešel; nebo Lombardie a Benátky náležely tehdáž nám a obchod i spojení s Italiť byly tehbdáž dosti živé; také nebyla ještě dráha do Terstu přes Kras a Slovinci tehdáž živili se z veliké části rozvážením zboží z Terstu, a poněvadž v Terstu již tehdáž vlaština převládala, znali vlasky. Ale těž? Vše to
přestalo a Lublaň vrátila se ka slovinskému národu zpět; nanejvýše že za posledních let místo vlaštiny zaujala němčina, ale hlavně jen v úřadech, nikoli na ulici a v životě praktickém.
Palác tedy p. Auersperkův jest špinavá, opu
štěná budova; i byty v něm, ačkoly prostranny, jsou dosti sešly. Ač cizinci, uvítání jsme byli vlídně a laskavě; poskytnuto nám vody na umytí, přenechán k našemu pohodlí veliký pokoj, kde čisté postele byly ustlány, a my, upravivše se, jsme spěchali, abychom, pokud čas byl, prohlédli si hlavní město jedné větve slovanské, kteráž probudivši se, za pří
kladem Čechův spěchala a veliké sympathie, aspoň za posledních dob, k nám najevo dávala. Domácí pán sám nás doprovázel a všude vodil.