Cílem evropské politiky hospodářské soutěže je vytvoření trhu funkčního v rámci režimu hospodářské soutěže ve prospěch evropských spotřebitelů a dalších účastníků trhu. Účinnými nástroji jsou tzv. antimonopolní pravidla uvedená v čl.
81 a čl. 82 ve Smlouvě o založení Evropského společenství z 1. ledna 1958 ve
73 Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 3. 1883, revidovaná v Bruselu dne 14. 12. 1990, ve Washingtonu dne 2. 6. 1911, v Haagu dne 6. 11. 1925, v Londýně dne 2. 6.
1934, v Lisabonu dne 31. 10. 1958 a ve Stockholmu dne 14. 7. 1967, vyhlášky č. 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb.
znění pozdějších změn (dále jen „Zakládací smlouva“) , dále kontrola spojování a kontrola státní podpory. Těmito nástroji Evropská unie reguluje oblasti energetiky, finančních služeb, elektronických komunikací, informačních technologií, sdělovacích prostředků, dopravy a poštovních služeb.
V článku 28 (bývalý článek 30) Zakládací smlouvy jsou zakázána množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem. V článku 29 (bývalý článek 34) Zakládací smlouvy jsou mezi členskými státy zakázána množstevní omezení vývozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem.
Článek 30 (bývalý článek 36) Zakládací smlouvy pak upravuje některé výjimky ze zákazů nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu odůvodněné ochranou významných hodnot. Ani takové zásadně dovolené zákazy však nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy. Generální klauzule umožňuje překonat dočasný nebo trvalejší rozpor mezi národním právem proti nekalé soutěži dotýkající se zejména zákazy množstevních omezení, které jsou obsaženy v Zakládací smlouvě.
Opatření s rovnocenným účinkem jako množstevní omezení dovozu či vývozu mohou nabývati nejrůznějších forem (mj. i podobu soutěžních opatření jako reklama a označování zboží). Důvody pro výjimky z uvedených zákazů mohou být shledávány i v potřebě potírat nekalou soutěž. Výklad dobrých soutěžních mravů proto musí vážit mezi hodnotami volného pohybu zboží, jak tuto hodnotu sledují články 28 a 29 Zakládací smlouvy, a hodnotami, na jejichž základě lze dle článku 30 Zakládací smlouvy volný pohyb zboží omezit (zde se mimo jiné zmiňuje potřeba ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví).
Takový střet hodnot a způsob jeho řešení se dá demonstrovat na dnes již klasickém případu Chassis de Dijon, který posuzoval Evropský soudní dvůr. Ve sporné záležitosti šlo o to, že společnosti REWE byl v Německu zakázán tamními orgány veřejné moci dovoz a distribuce alkoholického nápoje, který obsahoval menší množství alkoholu než bylo pro aperitivy stanoveno německým zákonem.
Ve sporu vláda Spolkové republiky Německo, jako vedlejší účastník, tvrdila, že stanovení minimálního obsahu alkoholu v daných případech chrání spotřebitele před nekalými obchodními praktikami ze strany výrobců a distributorů. Snížení
obsahu alkoholu v určitých nápojích by totiž mohlo vést k soutěžní výhodě ve srovnání s nápoji, jejichž obsah alkoholu je vyšší. U nich je totiž alkohol nejdražší složkou ceny, neboť podléhá vysokému zdanění. Nápoje s nižším obsahem alkoholu mohou být proto prodávány levněji, což zvyšuje jejich atraktivitu pro konzumenty. Míra nižší ceny však nemusí korespondovat s nižším množstvím alkoholu. Evropský soudní dvůr uznal jistou oprávněnost této argumentace.
Zároveň však dovodil, že nelze jít tak daleko, aby byla stanovena minimální evropská míra alkoholu v nápojích jako podstatná záruka poctivého obchodu a ochrana proti klamavosti. Transparentnost obchodu lze jednoduše zajistit tím, když na obalu výrobku bude uvedeno označení původu určitého výrobku a informace o obsahu alkoholu. Výrazně se tu objevuje myšlenka, že různé výrobky nemusí mít v Evropě jednotnou podobu, pokud budou o těchto výrobcích poskytnuty spotřebiteli dostatečné informace.74
V dubnu roku 1975 přijala Evropská komise strategický dokument, Předběžný program Evropského hospodářského společenství o ochraně spotřebitele a informační politice75. Dokument obsahoval pět základních práv spotřebitele (ochrana zdraví a bezpečnosti, ochrana ekonomických zájmů, náhrada škody, informace a vzdělávání a zastoupení). V návaznosti na tato práva reguluje komunitární právo např. výrobu potravin nebo léčiv (ochrana zdraví a bezpečnosti), nepřiměřené smluvní podmínky (ochrana ekonomických zájmů) apod. Předběžný program byl posléze následován dalšími strategickými dokumenty, které na něj navazují a jsou zpracovávány dodnes.
Pojem „spotřebitel“ byl v primárním právu zakotven poprvé v rámci Jednotného evropského aktu76. V čl. 95 obsahuje zmocnění Evropské komisi navrhovat opatření a ochranu spotřebitelů. Jako samostatná politika byla ochrana spotřebitele definována až v Maastrichtské smlouvě, která v čl. 153 obsahuje základní
74 Rozhodnutí založilo nový obraz evropského spotřebitele jakožto člověka průměrně informovaného, pozorného a obezřetného
75 Knoblochová V., Strategie spotřebitelské politiky na unijní úrovni. Ministerstvo průmyslu a obchodu. Publikováno 25. 5. 2007
76 Jednotný evropský akt, účinný od 1. 7. 1987, rozšiřuje a doplňuje tzv. Římské smlouvy (Smlouvy o zřízení Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii)
ustanovení této oblasti – Společenství musí přispívat k posilování ochrany spotřebitele.
Významný dokument je dále Strategie spotřebitelské politiky EU 2007 – 2013 z března roku 2007. V rámci této strategie jsou formulovány cíle:
• Posílit postavení spotřebitelů v Evropské unii
• Zvýšit blahobyt spotřebitelů (z hlediska cen, výběru, kvality, dostupnosti, různorodosti a bezpečnosti)
• Účinně chránit spotřebitele před riziky a hrozbami s nimiž si sami neporadí.
V návaznosti na tyto cíle jsou určeny i priority s uvedením konkrétních opatření, např. zlepšení kontroly spotřebitelských trhů a vnitrostátních spotřebitelských politik, zlepšení právních předpisů v oblasti ochrany spotřebitele, zlepšení vymahatelnosti předpisů a domáhání se práv, zlepšení informovanosti spotřebitelů apod.