Právní prost ř edky ochrany proti nekalých obchodním praktikám dle

Za účelem vytvoření prostředků ochrany proti nekalým obchodním praktikám ukládá směrnice 2005/29/ES členským státům v článku 11 odst. 1 povinnost přijmout právní předpisy, které „umožní osobám nebo organizacím, které mají podle vnitrostátních právních předpisů oprávněný zájem na boji proti nekalým obchodním praktikám, včetně soutěžitelů, aby podaly žalobu pro používání nekalých obchodních praktik u soudu nebo napadly tyto nekalé obchodní praktiky

84 Hajn, P.,: In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P. a kol., Kurs obchodního práva, 4. vydání, Praha:

C.H.Beck, 2004, s. 343-351.

85 Večerková, E., Hajn, P. In: Bejček, J. a kol.: Nástin obchodního práva. Úvodní část. Soutěžní právo, obchodní společnosti, Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 50.

u správního orgánu.“ Každý členský stát přitom může rozhodnout, kterou z těchto možností využije.

Článek 11 odst. 1 směrnice tedy umožňuje členským státům určit okruh aktivně legitimovaných subjektů, ale výslovně jim neukládá povinnost zajistit spotřebitelům možnost uplatňovat individuální nároky na ochranu proti nekalým obchodním praktikám. Článek 11 odst. 1 tedy není zcela v souladu s cílem směrnice uvedeným v důvodu č. 8, podle kterého sice „směrnice přímo chrání ekonomické zájmy spotřebitele před nekalými obchodními praktikami,“ a současně výslovně neukládá členským státům povinnost zajistit spotřebitelům možnost uplatňovat individuální nároky na ochranu proti nekalým obchodním praktikám. Naopak článek 11 odst. 1 směrnice uvádí, že osobami oprávněnými podat žalobu proti nekalým obchodním praktikám mají být také soutěžitelé, kteří podle znění důvodu č. 8 mají být chráněni pouze nepřímo „před soutěžiteli, kteří nedodržují pravidla této směrnice.“

Při provádění směrnice záleží především na jednotlivých členských státech, zda prostřednictvím vnitrostátních právních předpisů umožní podávání individuálních žalob spotřebitelům nebo na místo toho organizacím na ochranu zájmů spotřebitele. Obávám se, že v praxi by pak, pokud nebudou takové organizace řádně vykonávat svoji činnost nebo ji budou vykonávat úplatně, mohlo dojít i k ohrožení ochrany spotřebitele před nekalými obchodními praktikami.

Další otázkou je, jaké nároky zahrnuje formulace „podat žalobu pro používání nekalých obchodních praktik.“ Směrnice v článku 11 odst. 2 ukládá členským státům pouze povinnost zajistit aktivně legitimovaným subjektům možnost uplatnit zdržovací nárok. Zajištění dalších nároků jako je např. odstraňovací nárok, náhrada škody atd. je ovšem opět v dispozici jednotlivých členských států. Členské státy mají dle článku 11 odst. 2 povinnost udělit soudům nebo správním orgánům takové pravomoci, aby nařídily zastavení nekalých obchodních praktik, bezprostředně hrozící nekalé obchodní praktiky zakázaly nebo zahájily příslušné soudní řízení směřující k nařízení jejich zastavení nebo zákazu, a to i „bez důkazu o skutečně vzniklé ztrátě, újmě, úmyslu nebo nedbalosti na straně obchodníka.“

Členské státy dále mohou prostřednictvím vnitrostátních právních předpisů soudům nebo správním orgánům uložit oprávnění požadovat, aby byly nejprve využity jiné stanovené prostředky pro vyřizování stížností, včetně podání stížnosti k držiteli kodexu. Důležité ustanovení článku 11 odst. 1 pro ochranu před nekalými obchodními praktikami je, že tyto prostředky ochrany mají členské státy povinnost zajistit bez ohledu na to, zda jsou postižení spotřebitelé na území členského státu, v němž se obchodník nachází, nebo v jiném členském státě. Směrnice dále stanoví členským státům povinnost udělit soudům nebo správním orgánům pravomoci, které tyto v soudním řízení nebo správním řízení o nekalých obchodních praktikách zmocňují:

a) požadovat na obchodníkovi, aby prokázal správnost skutkových tvrzení v souvislosti s obchodní praktikou, jestliže se takový požadavek, s ohledem na oprávněné zájmy obchodníka a kteréhokoli jiného účastníka řízení, jeví jako přiměřený vzhledem k okolnostem daného případu,

b) považovat skutková tvrzení za nesprávná, není–li takový důkaz předložen nebo je-li soudem nebo správním orgánem považován za nedostatečný.

Soudy tedy mohou za určitých podmínek přesunout důkazní břemeno při prokazování správnosti skutkových tvrzení v souvislosti s obchodní praktikou na obchodníka (=žalovaného), a to nezávisle na skutečnosti, zda je žalobcem spotřebitel nebo jiný obchodník. To odpovídá také úpravě směrnice 84/450/EHS změněné směrnicí 97/55/ES, která v článku 6 ukládá členským státům povinnost přijmout pro řízení o klamavé nebo srovnávací reklamě pro obrácení důkazního břemene obdobné podmínky. Současná česká právní úprava ale v ustanovení § 54 odst. 2 ObchZ připouští obrácení důkazního břemene v určitých případech dokazování pouze tehdy, pokud je žalobcem spotřebitel a je tedy v rozporu se směrnicí 84/450/EHS.⁸⁶

Směrnice přepokládá také vznik kodexu chování, případně zvláštních kodexů obsahujících závazné požadavky upravující chování obchodníků podnikajících ve zvláštních odvětvích. Kodexem chování se dle článku 2 písm. f) směrnice rozumí

86 Hajn, P. In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P. a kol., Kurs obchodního práva, 4. vydání, Praha:

C.H.Beck, 2004, s. 388-391.

„dohoda nebo soubor pravidel, který není uložen právním nebo správním předpisem členského státu a který vymezuje chování obchodníků, kteří se zaváží k jeho dodržování, v souvislosti s jednou nebo více obchodními praktikami nebo odvětvími podnikání.“ Držitelé kodexu mohou také vedle soudních nebo správních orgánů vykonávat kontrolu zaměřenou na nekalé obchodní praktiky.

Do vypracování kodexů chování mohou být zapojeny také spotřebitelské organizace (důvod č. 20).

5.2.3 Vztah směrnice 2005/29/ES k jiným předpisům Evropských