Jiné knihy: autorské a objektové

„Kniha se svými papírovými stránkami, vazbou atd. je věc. Ale k této věci nenále-ží nadto ještě cosi druhého, totiž smysl, nýbrž smysl jistým způsobem prostupuje [tento]

fyzický celek tak, že jej oduševňuje [oživuje, beseelen], pokud oživuje každé slovo, ač ale nikoli každé slovo pro sebe, nýbrž souvislosti slov, která se skrze smysl propojují do smyslem nadaných útvarů a ty opět do útvarů vyšších atd. Duchovní smysl oživující smyslové s těmito jevy splývá [verschmelzen], protože nespojuje na způsob svazování termínů položených vedle sebe.“ (Husserl, 1968, str. 238)

Podle mnohých odrážejí autorské knihy či knihy-objekty skutečnost, že kniha, která se významně podílí na kulturním dění již po staletí, zůstává dlouhou dobu bez vý-raznějších změn. Mění se sice materiál, mění se písmo či jazyk, ale základní podoba knihy: kodex, zůstává. I proto jsou nově umělecky pojímány i prvky, které zůstávaly doposud stranou: čísla stránek, tiráž, lepený či sešívaný blok listů, obálka apod.

Domnívám se, že především v dnešní době, kdy se ke slovu stále více snaží do-stat elektronická média, má právě i pro literaturu toto sepětí s výtvarným uměním smysl.

Umělci, ačkoli tvoří knihy bez textu, pomáhají aktualizovat podobu knihy a mnohdy ji posunout dále, jak to velí moderní doba, která například velmi slyší na sepětí s komiksem.

Zájem o to, jak kniha vypadá, tu byl odpradávna, byť Karel Čapek tvrdil něco jiného: „Mohli bychom místně uvésti citáty různých vynikajících mužů, kteří mluví o in-timním styku čtenáře s knihou, o zvláště vroucím přátelství, jež pojí člověka s jeho bib-liotékou. Dnes však, zdá se, zvrhlo se toto přátelství na jakýsi kamarádský poměr postrá-dající vší vážnosti, jenž je tak daleko od přátelství jako večer s běžnou ženkou od poměru s milenkou. Knižní konzument dnešku potřebuje knih jen k tomu, aby jimi ukojil svůj literární hlad; pak nejsou mu ničím více než papírem. Dnešní čtenář je podoben jedlíkovi z nejnižších vrstev, jenž se stejnou chutí poslouží si z plecháče, z mastného papíru nebo ze

špinavé dlaně. Lhostejno, z čeho jí: jen když jí. Jak kniha vypadá, jak upravena číše, z níž píti mu dáno, neleží v jeho zájmu. Toť úpadek čtenářského umění, hanebná krída vku-su devatenáctého století, literární žravost neštítící se nejošklivějšího servírování. Dnešní výprava knih, papír, tisk, ilustrování, vazba, svědčí o tak malém estetickém zájmu jako fabrikace hřebíků. Tradice knižního umění, tak bohatě vyspělého druhdy (a ovšem dáv-no), jsou ztraceny stejně jako mnoho jiných, a právě těch nejpěknějších tradicí.“ (Čapek, 1984, str. 12) Domnívám se, že naštěstí ne vždy měl Karel Čapek pravdu, tradice kvalit-ních knižkvalit-ních vazeb nejenom že nevymizela, ale přetrvává dodnes, byť ne každé knize je věnována potřebná pozornost. Na druhou stranu je pro některé žánry prostší výprava naopak typická, například díla žánru sci-fi a fantasy mívají podobu paperbacku, což ale nutně nemusí odkazovat i k degradaci obsahu knihy.

Je vhodné připomenout, že zvýšený zájem o knihu a její úpravu se projevil již kolem roku 1900, kdy se začíná objevovat představa knihy jako uměleckého díla. Krásné svazky však nejsou otázkou jen posledních století, bibliofilie jako taková existuje již od starověku, kdy knihy byly určeny jako honosné dary či investice do majetku, a to se od-ráželo na zvoleném materiálu vazby a jejích detailů (např. slonovina, kůže), malířském zpracování, které využívalo bohatých iluminací apod.

V roce 1908 vzniká Spolek českých bibliofilů a zájem o tuto tematiku je znát i z diskuzí, které probíhaly například na stránkách časopisu Typografia.

Autorská kniha jako taková se objevila jako vědomá součást umělecké tvorby zhruba od druhé poloviny dvacátého století. Její zárodky zaznamenáváme již dříve, pře-devším s působením různých avantgard.

Intenzivněji se ji umělci věnují zejména v 60. a 70. letech 20. století, kdy se tato oblast vymezila jako samostatná umělecká kategorie. Kořeny má již v dávné historii, kdy byly rukopisy zkrášlovány bohatými iluminacemi a i obálkám byla věnována zvýšená pozornost, používala se na ně kůže a jiné ušlechtilé materiály. V období renesance byla kniha povýšena na estetický objekt, objevuje se tzv. krásná kniha.

Na rozdíl od bibliofilií či běžných knih se v případě autorské knihy jedná o kom-plexní umělecké dílo, které má zpravidla jen jednoho autora a náklad je od jednoho kusu po stovky, ale rozhodně se nepohybuje v tisících. Bibliofilie jsou spíše otázkou řemeslné zručnosti, autorské knihy spíše otázkou umělecké invence.

Pro podobu autor-ské knihy bylo stěžejní také období surrealis-mu, kdy umělci sahali i k netradičním meto-dám, jako jsou koláž či použití fotografie.

Zásadní roli sehrála i vizuální a konkrétní poezie. „Právě autoři vizuální poezie začali myslet mimo tradič-ně vymezený prostor papíru, mimo tradičně orámované, ohraničené zobrazení.“ (Renotière, 2009, str. 49) U nás se autorské knize věnuje mnoho umělců, zmiňme například jména:

Dalibor Chatrný, Rudolf Fila, Miloš Šejn, Petr Babák, Vladimír Havlík, Jiří Valoch, Jan Wojnar, Jiří Hůla, Ladislav Novák, Václav Vokolek, J. H. Kocman, Jiří Hadlač a mnoho dalších.

Autorská kniha může mít mnoho podob a co autor, to jiné pojetí. Může splňovat představy, které o klasické knize máme a pracovat s textem, může být jen obrazová nebo zcela hranice tradiční knihy překročit. Pro její vytvoření se nepoužívá pouze papír, ale veškeré možné materiály, jako jsou dřevo, plech, textil nebo materiály, které nejsou pro tvorbu knih klasicky používány, takovým materiálem může být například sklo.

Ilustrovat rozličnost materiálů si můžeme na příkladu autorské knihy Milana Kní-žáka Kniha dokumentů (1952-1989), která se skládá z betonu, skla, papíru, dřeva, umělé hmoty a akrylu. Nevybrala jsem si tento příklad pouze jen z důvodu, že ukazuje na mate-riálovou rozmanitost těchto děl. Kniha dokumentů je silně významově obtěžkána, beton a další materiál vytváří desky pro dílo, které je klasicky pojato, tedy jeho nositelem je pa-pír a jeho jazykem písmo. Uprostřed betonových bloků, které jsou navíc plné skleněných střepů, se nachází různé dobové dokumenty ukazující průřez Knížákovy práce z uvede-obr. 25

Milan Knížák, Kniha dokumentů, 1952-89

zdroj: Muzeum umění Olomouc, sbírka: Knihy

http://www.olmuart.cz/sbirky/knihy--41/knizak-milan--270/

ných let. Vzhledem k tomu, že se jedná o práce, které vycházejí za komunismu, odkazují betonové kvádry k sevření, které zde v té době vládlo, k pocitu umělce, který je uvězněn v prostoru, kde nemůže volně tvořit, ale je vázán ideologickými předpisy a cenzurou.

Pocit stísněnosti je navíc vygradován použitými sklěněnými střepy, které jsou zapuštěny do betonu. Jako by z obklíčení nebylo úniku. V protikladu k šedému betonu je proveden hřbet knihy v zářivých odstínech různých barev. To lze vykládat jako vzdor útlaku, jako odkaz k možnosti tvorby i mezi dvěma mlýnskými kameny a jako vzpouru proti šedi, kterou se dobová oficiální tvorba vyznačovala.

Jak z příkladu vyplývá, jedná se mnohdy o syntetickou práci, která pojímá jak ilustraci, tak typografii, tvorbu obálky, vazby a všechny náležitosti, které jsou netradičně pojednány a zároveň syntetickou v tom smyslu, že zahrnuje nejen všemožné materiály, ale i techniky tvorby, od psaní textů až do odlévání betonu.

„Autorská kniha jasně dokazuje, že se na jejím vzniku literáti nepodíleli. Slovo autor není v názvu autorské knihy limitováno konvenčním označením spisovatele, gra-fika, fotografa, ilustrátora nebo typografa, ale znamená jediného umělce – komplexního tvůrce.“ (Renotière, 2009, str. 24) Tento umělec je zodpovědný za vznik knihy od jejího počátku, až po vystavení či produkci knih ve vícenákladovém tisku. Zastává tak všechny myslitelné funkce včetně nakladatele a distributora. Na druhou však nesouhlasím s tvrze-ním, že autor nemůže být zároveň i spisovatelem. Doklad můžeme najít opět v uvedeném příkladu Knížákovy Knihy dokumentů, která skrývá texty, které psal - to znamená, že autor může zastávat rovněž i pozici spisovatele.