Vývěsní štít knihy: obálka

Dříve než čtenář přistoupí k četbě samotnému primárního textu, prochází tzv.

chodbou knihy, v níž se mu dostává návodů a doporučení, jak ke knize přistupovat. Na tomto předporozumění má podíl právě i knižní obálka. Ta je obdařena komunikačním potenciálem a ukrývá v sobě šifrované sdělení o obsahu knihy. Proto může být obálka pojímána jako samostatné komunikační médium. Jako specifický příklad kulturního tex-tu, který nabízí vizuální výpověď o obsahu knihy i jejím zařazením do širšího kulturního a společenského rámce. Vizuální konceptualizace textu je těžkým úkolem, představuje totiž transfer mezi obsahem knihy a vizuálním konstruktem, který může na obálce být (ale nemusí, obálka může být pojata jen jako jednobarevná plocha, tzv. němá obálka).

Celkově jde o sémiotický transfer mezi literárním textem představujícím jazykový kód a vizuálním kódem knižní obálky.

Obálka nemusí být samozřejmě vždy pojata výrazně vizuálně, ale zpravidla tomu je tak, že na obálce něco je, přinejmenším alespoň název díla a jméno autora (případně nakladatele). Pokusme se tedy toto něco definovat určitěji a podívat se na to, jaký vztah má s literárním textem, který reprezentuje.

Vedle názvu díla a jména autora může knižní obálka obsahovat útvary různých kódů: fotografie, kresby, malby, typografie apod. Vždy je zvolený prvek signifikantní a nikdy by se nemělo jednat o pouhý vztah nahodilosti vzhledem k obsahu knihy. Obálka je první věcí, kterou potenciální čtenář vidí. Doslovně bychom mohli říci, že je obalem textu, jeho slupkou, která ho na jednu stranu chrání a zároveň střeží i jeho integritu. Není pouze obalem, ale obsahuje sdělení, jenž referuje o obsahu knihy směrem ke čtenáři, ko-munikuje s vnějším světem a zapojuje literární text do širších vztahů, do kontextu nejen knižní produkce.

Sekundární texty, rovněž nazývané jako paratexty, vyplňují prostor, kde se odehrá-vá spojení mezi knihou, jejím obsahem a potenciálním čtenářem, který přistupuje k pri-márnímu textu pomocí paratextů. G. Genette rozlišuje paratexty na peritexty (např. titul, jméno autora, záložkový text, obsah, předmluva, doslov, obálka, formát knihy) a epitexty (recenze, kritiky, a jiné texty čistě kontextuální povahy). Lze říci, že paratexty mohou být vnější, to jsou ony epitexty, které krouží kolem literárního díla, ale jsou od něj vzdále-nější. Kdežto vnitřní paratexty, nazývané též peritexty, jsou s dílem přímo fyzicky spjaty.

Mohlo by se zdát, že když paratexty mají ve svém názvu obsaženo slovo text, odkazují k čistě verbálnímu sdělení, nemusí ale tomu tak být, paratexty mohou být i jiného kódu.

V našem případě knižních obálek půjde o kód vizuální. Lenka Müllerová (2013) dále roz-lišuje paratexty autorské, nakladatelské či mediátorské apod. Ve svém článku Paratexty a jejich role v knižním světě uvádí zobrazený přehled paratextů (obr. 14). Müllerová ve svém textu uvádí přesnou charakteristiku a definici jednotlivých typů paratextů, nebudu se jejich rozdělení proto věnovat podrobněji a v dalším textu se zaměřím především na peritexty, které se objevují na obálce knihy. V pozadí tak nechám peritexty typu motto, doslov, poznámkový aparát apod., které se nacházejí uvnitř knihy, a půjde mi o ty typy, které se pojí s knižní obálkou a fungují často jak verbálně, tak vizuálně, protože v mo-mentě, kdy se text ocitá na ploše knižní obálky, už to není jen zástupce jazykového kódu, ale promlouvají zde i jeho vizuální kvality prolínající se s dalšími prvky obálky a jsou součástí celku.

obr. 14

Müllerová, L.: rozdělení paratextů,

Paratexty a jejich role v knižním světě. In: Čtenář, měsíčník pro knihovny, r. 65, č. 9, 2013zdroj :

http://ctenar.svkkl.cz/clanky/2013-roc-65/9-2013/paratexty-a-jejich-role-v-kniznim-svete-115-1530.html, citováno 22.8. 2015

5.1 Pojem knižní obálky

Obecně lze říci, že by obálka měla svým způsobem zprostředkovat smysl knihy a brát alespoň minimální zřetel na intenci autora či spíše intenci samotného textu. Do-mnívám se, že nelze brát obálku pouze jako věc dekorace, jako designové pojetí prostoru nebo naopak jen jako desky, které chrání text před nepřízní venkovního světa. Její vztah k textu by neměl být chápán jako čistě mechanický, lhostejný či nahodilý.

Zcela stranou nelze ponechat, především v dnešní době, ani funkci reklamní, pro-pagační či řekněme marketingovou, protože kniha jako produkt spadá do masové kultury (vyjma bibliofilií). Tento kulturní fenomén je aktuálně nahlížen jako zboží a na podobu obálky má vliv mnoho aspektů: cílová skupina čtenářů, marketingová strategie daného nakladatelství, předpokládaná velikost trhu, věk čtenářů, vzdělání, velikost nákladu, roz-počet apod. Poznamenávám to z toho důvodu, že na rozdíl od obrazů a jiných uměleckých děl, kterými se zabývám v kapitole o lettrismu či autorské knize, se zde situace mění.

Nejde čistě o umělecké vyjádření, ale ke slovu se hlásí i jiné funkce mimoumělecké, které mají vliv na výslednou podobu obálky. Podle Mukařovského pojmosloví bychom řekli, že v tomto případě nepřevládá čistě postoj estetický, ale je rovnocenný s postojem praktickým, což z obálky činí produkt na hranici užitého umění a reklamy.

Schopnost obálky prodat knihu však není tím hlavním, čím bych se v této kapitole chtěla zabývat. Ráda bych si položila spíše jiné otázky: jak je to se vztahem knižní obálky a textu, který reprezentuje? Jakou funkci v tomto případě zaujímá text, jenž je součástí knižní obálky? Můžeme vůbec hovořit o vztahu nebo se jedná jen o nahodilé sepětí a je vůbec pro literární vědu relevantní se tímto způsobem ptát? Pokusím se daný problém ilustrovat na několika zvolených příkladech knižních obálek.

Obálku knihy bychom mohli pojímat podobně jako knižní ilustraci, při níž pře-podkládáme, že autor obrazu text zná, vychází z něj a jedná se o interpretaci, která je do určité míry dána subjektem umělce, grafika či designéra: „Umělec na jednu stranu musí do cizího příběhu vstoupit co nejhlouběji, nezbavuje se ale svého postoje, neboť si může dovolit říct: toto je můj úhel pohledu, můj výklad.“ (Balcar, cit. in Rous, J. Klimešová, 2013, str. 194) Je však smutným faktem, který je třeba si připustit, že mnoho grafiků či designerů, kteří obálku navrhují, text nezná, neseznámili se s ním osobně, nepročetli si ho. Jednají pouze na základě zadavatele a jeho požadavků na obálku. Jde o čistý obchod, o umění či umělecké relflexi obsahu knihy bychom uvažovali marně.

Ne vždy tomu tak bylo a je zajímavé připomenout, že knižní obálka mnohdy před-stavovala i možný prostor pro vyjádření uměleckého postoje v době, kdy nebyla umění dopřána potřebná svoboda projevu: „Po prostudování knižní produkce oné doby (60. léta, pozn. autorky) jsem mohl konstatovat, že umělci našli přirozenou cestu, jak zveřejnit v náhradním, příbuzném prostoru výtvarný projev, který v jejich hlavních disciplínách nebyl dovolen, pokud nebyl přímo zakázán. Překvapující je, že umělci sice sami tuto ces-tu našli a užívali, ale nemluvili o ní a ani po desetiletích si nejsou vědomi kvality a origi-nality své tehdejší práce. Ani kunsthistorici či publicisté, zabývající se knižním designem, si této kvality nevšimli. Umělci se jakoby styděli za skutečnost, že byli nuceni vydělávat na obživu jinak než volnou tvorbou. Již podruhé, podobně jako ve dvacátých letech, se v české knižní obálce odrazily silné tendence aplikace aktuálního umění.“ (Primus, 2003, str. 12) Možná i tento despekt, s kterým sami tvůrci na obálky nahlíželi, může za to, že i z hlediska literatury samé zůstává tato oblast v pozadí a pokud si jí již všimlo výtvarné umění, u literární teorie či historie se o tom dá prozatím spíše spekulovat.

Karel Čapek ve své studii dotýkající se knižní kultury O knižním umění (1984, str.

12) tvrdí, že čtenáři je vlastně jedno, v jaké podobě se mu dostane kniha do ruky a klidně by četl i z papíru od sekané (podrobná citace viz kapitola šestá Kniha jako umění). Jeho bratr Josef by měl patrně jiný názor, protože právě on byl jedním z nejvýznačnějších tvůr-ců knižní obálky, jak bude patrné i z použitých ukázek.

Je nutné podotknout, že výčet jmen a knih, které zde zmíním, si v žádném případě nenárokuje zdání úplnosti, a ani neodkazuje ke vztahům, jež by měly mít jednotlivé pří-klady mezi sebou. Jde o exemplifikaci a dané autory volím ze subjektivního zájmu. Jedi-né, co dané případy spojuje, je stejně jako u předchozích kapitol časový rámec, ze kterého jsem ukázky vybírala, tedy převážně 20. století s přesahem do 21. století.

5.1.2 Složky knižní obálky

Knižní obálka se sestává z jazykových i nejazykových kódových komponentů.

Její zcela základní složky jsou zřejmé: je to obraz a text. Mezi těmito dvěma prvky nelze vést dělící čáru, protože mezi vizuální a verbální částí probíhá neustálý dialog a význa-mově spolu koexistují. Další důležitou otázkou je, jakým konkrétním médiem je obrazová složka zastoupena. Může se jednat o kreslenou či malovanou ilustraci, fotografii, koláž, linoryt atd. Obálky, které tuto obrazovou složku postrádají a dominantním se stává

pou-ze písmo, většinou nejsou ve vztahu ke čtenáři otevřené natolik, aby si podle nich mohl představit alespoň rámcově obsah knihy a jediným vodítkem se v tuto chvíli stává název titulu. U ilustrací či jiného vizuálního kódu lze většinou předpokládat kondenzaci obsa-hu knihy, její stěžejní myšlenky či metaforické nápovědy směrem ke čtenáři. Obrazově výrazněji pojaté obálky více kooperují se čtenářem a ke slovu se dostává i persvazivní funkce.

Co se týče textové složky, můžeme ji dělit na primární (název díla a jméno autora) a sekundární (název nakladatelství, shrnutí obsahu, krátké recenze či odkazy na oceně-ní apod.). Obě tyto složky mohou mít ve vztahu ke čtenáři silně persvazivoceně-ní charakter.

Například jméno autora je jakousi značkou. Pokud se jedná o autora slavného či známé-ho, předpokládá čtenář určitou kvalitu díla, specifický jazyk, prostředí či výrazivo spjaté s osobou tvůrce. Jméno spisovatele rovněž pomáhá zasadit knihu do širšího kontexu kniž-ního trhu/světa. Zároveň má text i funkci vizuální, nepředpokládá jen čtení, ale dívání se, protože v prostoru obálky musí fungovat i po stránce své vnějškovosti - volba barvy, typu fontu atd. Linie mezi obrazem a textem se zde skoro rozplývá, podobně jako tomu bylo u lettrismu.

V případě obálek se pracuje i se složkami, které se na první pohled nemusí jevit jako zásadní, např. barva obálky či jejího podkladu, materiál apod. Vzhledem k tomu, že nakladatel bere knihu jako zboží, působí tyto prvky často podvědomě. Kapitolou samou pro sebe je zvolený font písma, jehož výběru je často věnována velká pozornost, protože i on je schopen podvědomě působit na čtenáře a formovat jeho vnímání celku knihy. Co se týče výsledné podoby knihy a jejích paratextů, není to autor, kdo má poslední slovo, ale nakladatel, protože pro toho je kniha investicí a podrobuje knihy především otázce zisku a potenciální ztráty.