Kasuistika I

Odsouzený popisuje svoji rodinu i dětství jako šťastné a harmonické. Matka i otec pracují u Českých drah a pan X má dva sourozence. Jedna sestra je o 2 roky starší a druhá o 7 let mladší neţ on. „Od mé maminky se mi dostávalo nesmírné lásky. Rodiče pro mě a mé sestry udělali první poslední, zahrnuli nás vším, po čem jsme touţili.“

Matka byla na mateřské dovolené, aby se mohla věnovat dětem, a otec zastával roli ţivitele rodiny. Jediný problém, který vidí v této harmonické rodině, je otcovo občasné hraní na automatech, kvůli čemuţ vznikaly doma hádky.

Od svých 5-ti let odsouzený začíná chodit do školky. Povaţuje se spíše za samotáře: „Hrával jsem si většinou sám se svými hračkami, byl jsem vţdycky trochu stranou od ostatních.“ Zároveň však uvádí, ţe jako dítě často zlobil a neušel tak výprasku od svého otce. „Stávalo se to docela často, protoţe jsem byl trochu nezbedný a neposedný a dlouhou dobu jsem kvůli tomu svého otce nenáviděl. Později mi ale došlo, ţe to bylo pro moje dobro.“ Na výchovu svých rodičů si odsouzený nestěţuje a povaţuje ji za dobrou.

Odsouzený poprvé začíná krást v 6-ti letech. Při nakupování s maminkou v obchodě. Při krádeţi ho chytla prodavačka. „Zalíbilo se mi jedno z vystavených autíček, a tak jsem si ho strčil do čepice. Maminka pak musela autíčko zaplatit.“

Svůj vstup do školy povaţuje odsouzený za „docela bezproblémový“.

„Nepamatuju se, ţe by se mi tam nějak moc nelíbilo, tak, jak to občas u dětí bývá.“

Vztahy se spoluţáky popisuje jako „normální“ a zvládání učiva jako „docela dobré“.

„Sice mě to nijak zvlášť nebavilo, ale díky otcově pevné ruce jsem aţ do deváté třídy procházel s vyznamenáním.“ Radost z učení odsouzený neměl, ale popisuje ho jako nutné, pokud nechtěl dostat od otce výprask. Na kázeňské problémy si odsouzený nevzpomíná, povaţuje se v té době za „takové klidné tiché slušné dítě“.

I ve školním období pana X provází milující rodina, především maminka, která dle slov odsouzeného „pro svého chlapečka udělala první poslední, vţdy mi koupila vše, co mi na očích viděla.“ Jako svůj velký vzor v této době uvádí svého otce. „Chtěl jsem být jako můj otec, taky strojvedoucí.“ Velmi ho fascinovaly lokomotivy, a chtěl také jako jeho otec ovládat ty velké těţké a silné stroje. Přesto na základní škole v 6. třídě krade pan X podruhé. Kradl ţvýkačky a prodával je kamarádům. Za získané peníze chodil do internetové kavárny hrát hry na počítači. „Po čase mě znovu chytli, zavolali na mě policajty. Ti mě odvedli domů, kde jsem dostal od otce výprask a zase na nějakou dobu jsem byl slušný.“ Rodiče pana X z toho byli vţdy velmi nešťastní a snaţili se mu vysvětlit, ţe se to nedělá, ale on měl z krádeţe nesmírnou radost: „Vţdy, kdyţ jsem něco šel ukrást, měl jsem z toho trochu strach, ale těšil jsem se. Po ukradnutí nějaké věci jsem měl vţdy velkou radost z toho, ţe se mi to povedlo.“

Nejdříve kradl v obchodech, pak dle svých slov si postupem času začal troufat i na něco jiného. „Jednou v noci se mi třeba podařilo se vloupat do mé základní školy a ukrást tam počítač a rádio. I v obchodech jsem časem místo sladkostí začal krást spíše hygienu a podobné věci.“

Svůj první kontakt s drogou odsouzený měl v 9. třídě základní školy. Byla to marihuana, kterou po škole kouřili s kamarádem, a občas pili také alkohol.

Po základní škole se odsouzený dostal na střední průmyslovou školu. Škola ho moc nebavila, ale jinak ţil normálním pubertálním ţivotem. Proţíval zábavu jako mnoho středoškoláků, občas zašel s kamarády do hospody nebo si dali krabicové víno v parku. V té době ale začal občas kouřit nejen cigarety, ale také marihuanu a později pervitin. „Ve 4. ročníku jsem se přes kamaráda dostal k pervitinu a hodně mě to chytlo.

Začal jsem kašlat na školu a většinu svého času jsem trávil právě s tímto kamarádem, kdy jsme sháněli peníze na pervitin. Nejdřív, ze začátku, to financoval on sám, z peněz,

které ani nevím, kde bral. Později jsem zjistil, ţe krade autorádia a vesměs všechno, co se namane. Začal jsem to dělat s ním.“

Toto období nyní pan X povaţuje za těţkou pervitinovou závislost. S tímto kamarádem si navzájem takříkajíc „kryli záda“ při krádeţích. Ţivot pana X se točil pouze okolo pervitinu, „co kde ukrást, koupit si dávku a jít zase něco ukrást“. Nic jiného ho v tu dobu nezajímalo a rodiče si s ním nevěděli rady, aţ po nějaké době skončil na ulici, kde ho našla a odvedla policie. „Odsoudili mě na jeden rok nepodmíněně. To mi bylo 19 let. Po sedmi měsících mě pustili na půlku.“ Pak se odsouzený vrací k rodičům, kterým musí slíbit, ţe začne pracovat a ţít normálním ţivotem. „Nějakou dobu jsem to i vydrţel, ale pak jsem se opět vrátil do starých kolejí a znovu mě odsoudili. Tentokrát na 3 a půl roku.“

Z nynějšího pohledu toto období odsouzený popisuje jako období kdy „ztratil všechny hodnoty a cíle“, které ve svém ţivotě měl, a řítil se opět do kriminálu. To se odehrálo v srpnu 2009, odsouzenému bylo 21 let. Nyní je přes rok ve věznici v Příbrami.

Důvodem uţívání pervitinu odsouzený uvádí: „Bavilo mě být sjetý a celé dny nespat, pořád něco dělat. Nejvíc se mi líbily nájezdy, tj. chvíle těsně po aplikaci drogy, kdy droga najíţdí“. Drogu nejčastěji uţíval se svými kamarády, a to kdekoliv.

„Nevadilo mi kouřit trávu třeba na veřejnosti, a myslím si, ţe by mi tehdy ani nevadilo, kdybych si měl na veřejnosti píchnout pervitin.“

Nyní odsouzený na vlastní ţádost vyuţívá terapeutického programu Specializovaného oddělení, a jak sám zmiňuje, chce ţít normálním ţivotem a doufá, ţe toto oddělení mu v tom pomůţe. „Myslím si, ţe specializované oddělení výkonu trestu můţe člověku pomoct pochopit, jak by se měl správně chovat v normálním civilním ţivotě, pomůţe mu získat nový ţebříček morálních hodnot, jako např. poctivost, úctu k sobě, úctu k ostatním a k majetku apod.“

Velmi mě zaujala odpověď pana X na otázku psychologa Z. Kiliana v rámci terapeutické aktivity: Co to znamená být člověkem?

Pan X odpověděl takto: „Já si myslím, ţe být člověkem znamená mít určité práva a povinnosti vůči společnosti. Práva jako třeba se svobodně rozhodnout, svobodně se vyjadřovat, právo dělat si co chci a podobně. No a povinnosti jako třeba dodrţovat určitá pravidla chování, která jsou stanovená buď psaným zákonem, anebo nepsanými

morálními zásadami. Ten, kdo je porušuje, např. trestnou činností, patří na okraj společnosti, kam ho společnost pošle, např. do vězení, vyhnanství apod.“