Nástin historie stavovské samosprávy a její (ne)závislosti

Provizorní advokátní řád č. 364/1849 vstoupil v účinnost dne 1. ledna 1850. Následoval vznik advokátních komor v obvodech jednotlivých zemských soudů v Předlitavsku. První valné shromáždění Advokátní komory v království Českém se pak konalo dne 14. února 1850.³

Provizorní advokátní řád neupravoval nezávislost advokacie a stavovské samosprávy.

Pro přístup k povolání advokáta byl stanoven princip numerus clausus, nové advokáty

1 Text snešení nejnověji k dispozici in: Balík, S. Advokacie včera a dnes. Plzeň: Vydavatelství a nakladatel-ství Aleš Čeněk, 2000, s. 27.

2 Text k dispozici tamtéž, s. 34–37.

3 Blíže srov. Balík, S. Počátky advokátní samosprávy. Právní rádce 10/2021, s. 72–73.

jmenoval ministr spravedlnosti (§ 1 prov. adv. ř.), advokátní komora pouze podávala „dob-rozdání o propůjčení advokátských míst“ (§ 4 prov. adv. ř.). Ministr spravedlnosti mohl advokáta i odvolat nebo suspendovat, rovněž po vyjádření příslušné advokátní komory.

Z uvedeného je patrné, že advokátní komory zřízené podle provizorního advokátního řádu negarantovaly advokátovu nezávislost. Na druhé straně nelze přehlédnout, že advokát-ní komory měly tehdy pravomoc podávat návrhy zákonů [§ 4 písm. g) prov. adv. ř.].

Záhy po přijetí provizorního advokátního řádu následovalo období bachovského abso-lutismu – neoabsoabso-lutismu, které nezávislosti advokacie nepřálo.

Po Říjnovém diplomu, hned ve třetím čísle nově založeného časopisu Právník publiko-val A. Šrol článek Zdaliž jest radno, aby advokátství bylo prohlášeno za svobodné,⁴ v němž plaidoval za zrušení principu numerus clausus a za otevření advokacie.

Advokátní řád č. 96/1868 ř. z. byl přijat a vstoupil v účinnost až na konci 60. let 19. století.⁵

Stavovská samospráva, reprezentovaná advokátními komorami, jakož i nezávislost advokacie dostaly zcela nové kontury. Podle ustanovení § 33 advokátního řádu č. 96/1868 ř. z. „stav advokátský jest od soudů nezávislý“. Disciplinární pravomoc byla v prvé instanci svěřena „orgánům stavu advokátského“. Přístup k advokacii se stal s účinností od 1. ledna 1869 nárokovým (§ 1 adv. ř.), byly podstatně rozšířeny pravomoci advokátních komor (§ 27 adv. ř.) a výborů advokátních komor (§ 28 adv. ř.). Advokátní komory nadále mohly

„podávati návrhy zákonů, dobrá zdání o zákonech navržených a zprávy o způsobu soud-nictví a oznamovati jaké vady se v soudsoud-nictví shledávají a jakých oprav by si bylo žáda-lo“.⁶ Ministr spravedlnosti neměl podle advokátního řádu č. 96/1868 ř. z. napříště vůči advokátním komorám a advokátnímu stavu s výjimkou vydávání podzákonných právních předpisů žádné pravomoci.

Nutno poznamenat, že uvedená zákonodárná iniciativa a možnost vyjadřovat se k výko-nu spravedlnosti zůstala advokátním komorám i za Protektorátu Čechy a Morava⁷ a dále pak až do února 1948.

Na rozdíl od českých zemí advokátní řád z roku 1868 platí v Rakousku včetně změn a doplňků doposud, uvedená pravomoc je nyní podle platného znění ustanovení § 28 písm. l) svěřena výborům advokátních komor.⁸

Počáteční kroky k politizaci advokátních komor byly učiněny záhy po osvobození. Na valných hromadách Advokátní komory v Čechách konaných dne 17. června 1945 a dne 7. října 1945 byly orgány advokátní komory zvoleny na základě kandidátní listiny Národní fronty, v Moravské advokátní komoře rovněž podle politického klíče na základě kandidátní listiny Národního výboru Moravské advokátní komory.⁹

4 Srov. Šrol, A. Zdaliž jest radno, aby advokátství bylo prohlášeno za svobodné. Právník, 1861, s. 174–175.

5 Blíže srov. Balík, S. Od Říjnového diplomu k advokátnímu řádu z roku 1868. Bulletin advokacie 12/2018, s. 71–72.

6 Srov. ustanovení § 28, písm. e) advokátního řádu č. 96/1868 ř. z.

7 Srov. Hendrych, S., Koneczny, J., Tarabrin, E. Advokátní řád a kárný statut. Praha: Právnické nakladatelství JUDr. Václav Tomsa, 1941, 60.

8 Srov. Rechtsanwaltsordnung (RAO) (dostupné z: Rechtsanwaltsordnung – RAO (rakwien.at)).

9 Blíže srov. Balík, S. a kol., Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Česká advokátní komora – Národní galerie v Praze, 2019, s. 190–193.

Jak již bylo naznačeno, úplný konec nezávislosti stavovské samosprávy nastal v Československu po únoru 1948.

„Prvého března 1948 – kdy jsem po nemoci (recidivě zápalu plic), která mne upoutala na lože na celý měsíc únor, přišel jako president Advokátní komory v Čechách úřadovat opětně do advokátní komory, obdržel jsem téhož dne dopoledne dekret ministra sprave-dlnosti, jehož nejlepším přítelem a úředním kolegou byl tehdy Dr. Alexej Čepička, kte-rým se rozpouští valnou hromadou advokátů po zákonu zvolený výbor advokátní komory a zřizuje se správní komise. I odevzdal jsem ihned úřadování v komoře ustanovenému předsedovi správní komise, rozloučil se se všemi shromážděnými úředníky a úřednicemi i zaměstnanci a za krátko potom jsem se i výkonu advokacie vzdal (8. dubna 1948),“¹⁰ vzpomínal po letech poslední podle advokátního řádu z r. 1868 zvolený president této Komory Antonín Klouda (1871–1961).

Podle zák. č. 322/1948 Sb., o advokacii, byla zřízena krajská sdružení advokátů a Ústřední sdružení advokátů v Praze. Dohlédací právo nad orgány advokacie bylo podle ust. § 21 zák. č. 322/1948 Sb. svěřeno ministru spravedlnosti, který mohl i zrušit nebo změnit usnesení a opatření krajských sdružení, vyžadoval-li to veřejný zájem, či zastavit jejich výkon, a dále též orgány krajských sdružení nebo Ústředního sdružení advo-kátů v Praze rozpustit, odvolat nebo zastavit jejich činnost, byla-li v rozporu s právními předpisy nebo veřejným zájmem. V případě rozpuštění výboru krajského sdružení nebo Ústředního sdružení advokátů, mohlo ministerstvo spravedlnosti dočasně ustanovit správní komisi k plnění jejich úkolů. Důvodová zpráva k tomu uváděla, že „aby výkon advokacie dál se skutečně tak, jak to vyžaduje nová úloha advokáta v lidově demokratickém státním zřízení, bylo třeba vyhraditi ministerstvu spravedlnosti intensivní dozor na tento výkon i na činnost sdružení advokátů a všech jejich orgánů. Ministerstvo spravedlnosti musí tu bedlivě střežit veřejný zájem, a proto mu osnova upravuje dozorčí právo tak, aby bylo možno ihned a náležitě dosáhnout nápravy tam, kde bylo shledáno, že veřejné zájmy byly dotčeny, aniž by při tom utrpěl plynulý chod advokacie“.¹¹

Následující zákon č. 114/1951 Sb., o advokacii, nově upravil organizaci advokacie.

Nově byly zřízeny advokátní poradny¹² a Ústředí advokátních poraden se sídlem v Praze. Prakticky v nezměněné podobě zůstalo zachováno dohlédací právo ministra spravedlnosti. Podle důvodové zprávy přitom údajně „advokátní poradny i ústředí mají širokou autonomii. Aby bylo zajištěno, že výkon advokacie i činnost všech jejích složek bude v souladu s obecným zájmem, vyhradila osnova ministru odpovědnému za výkon justice potřebné právo dohledu“.¹³

Dohled ministra spravedlnosti se podle ust. § 33 následujícího zák. č. 57/1963 Sb. roz-šířil i na to, „aby advokacie plnila své úkoly podle zákona a aby její hospodaření bylo v souladu s úkoly stanovenými státním plánem rozvoje národního hospodářství“.

10 Srov. Klouda A. Paměti (strojopis). Archiv S. Balíka. Citováno dle Balík, S. a kol., Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Česká advokátní komora – Národní galerie v Praze, 2019, s. 204.

11 Srov. Národní shromáždění republiky Československé 1948. I. volební období. 2. zasedání. Tisk č. 167 (dostupné z: NS RČS 1948–1954, tisk 167, část č. 1 (psp.cz)).

12 Viz též Balík, S. Kronika Advokátní poradny č. 2 v Praze z let 1958–1963. Bulletin advokacie 6–7/2017, s. 106–107.

13 Srov. Národní shromáždění republiky Československé 1948. I. volební období. 8. zasedání. Tisk č. 595 (dostupné z: NS RČS 1948–1954, tisk 595, část č. 1 (psp.cz)).

Podle důvodové zprávy „dohled ministra spravedlnosti na činnost a hospodaření advo-kacie upravuje osnova v ustanoveních § 33 a 34. Účinným nástrojem ministra spravedlnos-ti při výkonu dohledu je jeho oprávnění zrušit kterékoli rozhodnutí nebo opatření Ústředí i Sdružení, anebo zastavit jeho výkon, bude-li v rozporu s právními předpisy nebo s obec-ným zájmem. Tento dohled vykonává ministr spravedlnosti v součinnosti s orgány advo-kacie. Z funkce dohledu ministra spravedlnosti nad advokacií vyplývá, že zásadní otázky činnosti a hospodaření advokacie a jejího řízení budou projednávány v kolegiu ministra spravedlnosti. Ministr spravedlnosti a všechny orgány advokacie budou dále pečovat o to, aby se prohlubovala spolupráce soudů a advokacie v boji proti všem nedostatkům vyvolá-vajícím porušování socialistické zákonnosti“.¹⁴

K politickému uvolnění v advokacii došlo během pražského jara v roce 1968. Karel Čermák vzpomínal, že „v osmašedesátém začalo takové příjemné napětí. JUDr. Miloš Čeřovský, dosavadní předseda, odešel na místo generálního prokurátora a s ním odešel také JUDr. Josef Rychetský, otec nynějšího předsedy Ústavního soudu. Takže se to tam úplně vyprázdnilo. Taková neformální parta lidí z Prahy (Dáša Burešová, Zdeněk Dítě, Jan Kalista) se okolo toho městského sdružení všelijak motala a JUDr. Miloš Čeřovský, když odcházel, tak řekl, ať to tam po něm vezmeme. Tak jsem se stal předsedou a Dáša i Kalista byli ve výboru. Já, jako předseda, jsem byl uvolněný, ale oni ne, oni vykonávali normálně dál advokacii. Občas přišli na schůzi nebo nějaké porady. Já jsem byl uvolněný až do začát-ku 70. let, kdy jsem to místo po vypuknutí normalizace zase opustil. Dělaly se rehabilitace a pak to všechno zase skončilo. Připravovaly se změny legislativy, ale na to bylo málo času.

Za necelé dva roky se nic stihnout nedalo“. Ohledně svého odchodu z funkce Karel Čermák uvedl, že „Já mám pocit, že jsem zase takové potíže nedělal a že jsem rezignoval. Že mě nemuseli vyhazovat. Po mně se stal předsedou JUDr. Vladislav Vrba“.¹⁵

V období normalizace byl pak v posledním předlistopadovém zákoně o advokacii č. 118/1975 Sb. v jeho ustanoveních § 26 až § 27 výkon dohledu ministra spravedlnosti drobně přeformulován a jeho pravomoc posílena.

K obnovení nezávislosti advokacie došlo obratem po listopadu 1989. Podle usta-novení § 1 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, byl výkon advokacie definován jako

„poskytování právní pomoci jako nezávislé povolání“, dohled ministra spravedlnosti nebyl do tohoto zákona uveden.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 věta prvá zákona o advokacii č. 85/1996 Sb., v platném znění, je „advokát je při poskytování právních služeb nezávislý“.

Z uvedeného stručného přehledu vývoje stavovské samosprávy je patrné, ostatně jako tomu bylo, je a bude i v případě povinnosti mlčenlivosti, nezávislost advokacie a její samo-správy je důležitým atributem tohoto povolání. Režimy, směřující k totalitě a autoritářské režimy nezávislost advokacie likvidují nebo ji podstatným způsobem oklešťují. Bez nezá-vislé advokacie není stát státem právním a demokratickým.

Ochrana nezávislosti advokacie je svěřena orgánům ochrany ústavnosti, patří však neodmyslitelně k úkolům stavovské samosprávy, aby nezávislost advokacie, a tudíž i svoji vlastní všemi právními prostředky chránila.

14 Srov. Národní shromáždění Československé republiky 1963. III. volební období 1960–1964.Tisk č. 124 (dostupné z: NS RČS 1960–1964, tisk 124, část č. 1 (psp.cz)).

15 Srov. JUDr. Karel Čermák, Dr. h. c., in: Toman, P. – Šebesta, O. Nestoři české advokacie. Praha: Česká advokátní komora, 2016, s. 21–23.