Stůj, noho, posvátná místa jsou,
kamkoli kráčíš!
— (J. Kolár.)
Věru posvátná, třebaže tak smutná jsou místa, posvěcená kroky naší veliké PřemyslovnyAnežky.Je smutná podívanána její tichý, skromný, zneuctěný a k nepoznání znešvařený klášter na Františku, tak smutně přikrčený k zemi, místy do ní 1 zakopaný, zatím co kolem rostou vý
stavné paláce. Snad tam někde v zapadlém koutku pod omšelými a barbarskou rukou josefinskou otlučenými kameny skrývá se Anežčin hrob. Spí tam tichá, skromnáčeská řeholnice,která mohla býti mocnou vévodkyní, ba i mocnou císařovnou. Všeho se zřekla z lásky ke Kristu
— opravdu vyvolila nejlepší stránku, která nebude odňata od ní. Mi
lejší jí byla cesta pokory, odříkání, obětí — cesta křesťanské dokona
losti. A tak se mi mnohdy zdá, když tam bloudím kolem jejího nezná
mého hrobu, že dlouhá řada jejích odříkání a obětí není ukončena. Že se chtěla Anežka ještě věky po své blažené smrti odříkati a obětovati za hlavní město rodné vlasti. Snad tušila, jak to bude třeba a vyprosila sina Všemohoucím, aby její hrob, který si zaslouží pocty hrobu světice, byl neznámým — a snad někde na místě neznámém — v zapadlém koutku, nad troskami, v chudobě! Jak je velikou naše drahá Anežka, jak velikou křesťankouve své skromnosti a chudobě, veliká dcera česká, již za svého života oslavená divy Božími. Je to o ní poměrně málo známo a proto bych rád uvedl některé z nich, jak nám je podává pro
fesor dějin na universitě v Mnichově J. Górres ve svém rozsáhlém díle
„„Die Christliche Mystik““. (1837.)
Dovoláváse starších životopisných pramenů a rukopisů (Crugerius).
Léměř všeobecně bylo o Anežce známo, jak vroucně dovedla se modliti. Jednou vstoupila řeholní sestra do její cely a zastihla ji po
hrouženu v hlubokou modlitbu. Modlila se tak vroucně, že jen slabý tlukot srdce dával tušiti, že žije. Jaké však bylo udivení milé sestry, když si všimla, že Anežka se vznáší několik stop nad zemí! Podobný zjev viděly jednoho svátečního dne po bohoslužbách jiné dvě sestry.
Górres je uvádí jmény: byla to sestra Priska a Bratislava. Procházely se s Anežkou po klášterní zahradě prozpěvujíce nábožné písně. Na
jednou pozorovaly, že Anežka je zdvižena neviditelnou mocí nad zem, stoupá nad koruny kvetoucích stromů — až mizí zrakům užaslých sester v oblacích. Se slzami v očích patřily sestry za milovanou matkou abatyší a prosily, aby se mezi ně vrátila. Teprve po hodině objevila se Anežka náhle v jejich středu. Marněji prosily, aby jim pověděla, kde byla a co se sní dálo. Usměv šťastného dítěte byl jim jedinou odpovědí.
Nejednou viděly Anežku s krásně zářícím obličejem. Jednou byla celá její cela naplněna velikou září, v níž se vznášela modlící se abatyše.
Podobnou září skvěl se její obličej, když umírala. Záře jejího obličeje
W o
118 DEŠŤ RŮŽÍ
rostla, čím více blížila se chvíle její blažené smrti. V tu chvíli zazářil září největší. Velikou láskou a mnoha milostmi a nadpřirozenýmizjevy oslavil Otec nebeský věrnou svoji dceru. A není divu, že s takovou láskou Inul k ní lid, zvláště chudina. Vždyťje všeobecně známo, co pro ni Anežka učinila.
Jak si máme vysvětlovati ony zvláštní zjevy, o nichž se zmiňuje u Anežky Górres? Jsou známy 1 u jiných svatých. Kromě levace a zá
ření připomíná se dar cizíchjazyků, dar bilokace, různá vidění, známá stigmata a jiné. Je těžko chtíti je za každou cenu vyložiti přirozeným způsobem, ba je to nemyslitelno. Nepřátelé církve snaží se o laciný výklad hysterií, jiní spiritismem. Je to lehkomyslné a nespravedlivé, je to často tupení světců !Jak seliší od těchto dvou profánních, výšejmeno
vaných zjevů! Předně svou vážností. Nejsou to nikdy zjevy směšné, ma
licherné (klepání stolečku, hádánílet), ale zjevy vážné, vedoucí k zbož
nosti, k dobru, k povzbuzení a polepšení života. Jejich účelemje dobro člověka. (Spiritismus vede k nervovým poruchám, duševním otřesům, mnohdy budí děs a hrůzu.) O hysterii se nedá ani mluviti. Tato je pře
svědčivěchorobný stav a účelem jeho je, buditi pozornost — egoismus, sobectví. Tyto zjevy může posouditi jen zkušený lékař, ony theolog.
Nadpřirozené mimořádné dary, jimiž byli obdařeniímnozí svatí, jsou důkazem lásky Boží, posilou slabé, malomyslné duši, podobné duši Tomášově. Může jim věřiti křesťan?Víme dobře, že podobnýmizjevy bylo oslaveno především tělo Pána našeho Ježíše Krista a celý jeho život. Nad jeho betlemským!jesličkami zněly zpěvy duchů nebeských
— to věkopamátné: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.““Při smrti Páně otřásá se celá příroda: země sechvěje, slunce se zatmívá, mrtví oživují. Z hrobu vstává oslavený s tělem zářícím a oslaveným. Zjevuje se svým milým apoštolům, aby jim řekl útěchy
plná slova: „„Pokojvám !““Při svém proměnění na hoře Tábor vznáší se nad zemí mezi Mojžíšem a Eliášem a tvář jeho záříjako slunce.
Proč by dobrý Mistr nemohl podobně oslavovati těla svých nejvěr
nějších,aby našivíruo: Neboťvíon,jaké stvořeníjsme,na paměti
má, že prach jsme. (Žalm 102.)Zjevy tyto musí nám ověřitineomylná učitelka a matka naše, Církev svatá. Ujímá se nás v podobných případech a úzkostlivě pečuje o to, abychom nebyli klamáni, ať lidmi, ať zlým duchem. Máslíbenou po
moc Ducha svatého až do konce světa a proto bez jejího výslovného prohlášení nemusíme ničemu mimořádnému věřiti.
Mimořádné dary, jimiž byli mnozí světci oslavenu,jsou jistě velikými dary Božími, ale všichni můžeme dosáhnouti toho největšího: milosti posvěcující. Nic většího není nad ni, ze všech darů Božích a proto snaž
me se celým srdcem, abychom v ní žili i umírali, jako naše milovaná Anežka, již láska Boží oslavila za života, ve smrtelném zápase 1 po smrti, aby nám byla příkladným vzorem křesťanskédokonalosti.
Dr. Fr. Krejsa.
DEŠŤ RŮŽÍ II9
Legenda bl. Anežky a čtyři listy sv. Kláry.
(Rozbor knihy P. Dra Kapistrana Vyskočila, O. F. M.)
Ale přes tuto typisaci v líčení charakteru, a zdrželivou stručnost ve vyprávění o událostech, probleskují — jak shledává P. Dr. K. Vy
skočil — tekstem na mnoha místech paprsky, z nichž historik může sl sestrojiti zajímavou ilustraci poměrů tehdejších. Tak na př. vidíme, jakým úporným bojem musily zanícené představené Františkánek (resp. Klarisek) hájiti 1 proti kuru papežské základní pravidlo své řehole: Naprostou chudobu. Nebo jinde je patrno jak tehdejší společ
nost nedovedla přihlížeti k přáním jednotlivce — naopak do jak téměř kruté míry byl jednotlivec
nucen podřizovati se celku.
Tak citová přání a tužby nebyla pokládána dokonce za nic — zvláště u ženy.
A jest velmi zajímavésly
šeti to od historika kněze, Že vlastněprávě kláštery Fran
tiškánek byly proním ženským emancipačním hnutím, prv
ním projevem odporu pro
ti duchovně bezůčelnému způsobu života, který ženě z vyšší vrstvy byl vnucován allančními sňatky, uzaví
ranými vlastně bez jejich vědomí a se souhlasem vět
šinou vynuceným.
Františkánství, se svým praktickým a sociálně-cha
ritativním vztahem k živo
tu a k bližnímu,jest prvou z přerůzných řeholí, které později vyrostou na jeho podkladě — a jimž všem tento prakticky charitativ
ní rys péče o bližního,ať již v nemocnici, či ve škole, je podstatný a společný.
Ten je liší od starších, me
ditativních řádů Benedikti
k | ic. které Vnitřekkostela sv. fakuba při klášteře minoritů nek a poustevnic, terč ne- na Starémměstěv Praze, založenýVáclavemII., mohly tak dobře splňovati bratremblahoslavenéAnežky.
I20 DEŠŤ RŮŽÍ
touhy všech temperamentů a povah, a které ostatně také v této době pro své aristokratické zřízení a ohromné jmění — byly spíše zaopatřo
vacími ústavy urozených slečen a paní.
Pokud se týká autora legendy, byl jím Františkán, člen konventu kláštera sv. Františka,*) byl kaplanem a patrně 1zpovědníkem jeptišek tohoto kláštera. Sám byl přivržencem přísné observace a nežil v přá
telství s mnichy kláštera svatojakubského.
Legenda o bl. Anežce není patrně jeho jediným spisem. Snad byl historiografem kláštera. Jméno jeho je nám zcela neznámé,leč bychom na ně přibližně usuzovali z iniciál na konci rukopisu připsaných P.
(pater) B.
Když legendu psal, byl již poměrně stár. Jeho styl a skladba svědčí o tom, že patřil k přísné škole Františkánské, která se nestkvěla velkou učeností a sčetlostí, ale za to výbornou a důkladnou znalostí Písma svatého.
Bl. Anežku osobně neznal, ale zprávy o ní čerpal veskrze od osob naprosto spolehlivých, které ji dobře znaly, především od samotného provinciála řádu P. Theodorika, který byl zpovědníkem blahoslavené.
Vzory, kterými se při práci své řídil, byly legendy františkánské hlavně ony o sv. Kláře a o sv. Hedvice. — ÚČenalegendy je veliká a to hlavně pro naprostou zdrženlivost autorovu, který se úzkostlivě brání všem příkrasám, a zaznamenává jen zprávy naprosto hodnověrné.
Pro historika je legenda bezpečným zrcadlem událostí, osob, a pro
blémů doby, pro církevní úřady důkazem nerozborným pro svatost života bl. Anežky.
Legenda sloužila později jako předloha pro celou řadu legend o bl.
Anežce, které nalézáme v mnoha sbírkách životopisů svatých v klášte
řích německých a jinde. Jeden opis a překlad zpracovala jeptiška Kateř. Hofmanová. — Ale legenda byla známa i českým kronikářům, na př. Pulkavovi a Marignolovi.
Zabývali jsme se dále knihou Dra Vyskočila, která tvoří první část jeho dvoudílné studie o bl. Anežce, hlavně proto, že tato částjest psána formou přísně vědeckou, používajíc názvosloví a postupu dějepisně obvyklého, který však není přístupný a srozumitelný většině našich čtenářek. Velká část smyslu obsahu zůstala by jim nesrozumitel
nou. A přece právě tato část práce Dra Vyskočila musí se stát všem ctitelům bl. Anežky, a všem duším, které touží po jejím svato
řečení, velmi dobře známou, neboť právě výsledky tohoto úseku badání Dra Vyskočila budou hráti, Bůh dá, největší úlohu v kanoni
sačním procesu.
Ze změti a spleti různých předpokladů a dohadů vyvedl autor histo
riky důkazem, že právě Milánský rukopisje pramenem a základem pro všechny
*) Byly totiž tenkráte v Praze již dva františkánské kláštery. U sv. Jakuba, za
ložený r. 1232 králem Václavem I., který se oddal méně přísnému směru (minorité) a kl. Anežčin, v němž vládla původní, nejpřísnější řehole.
DEŠŤ RŮŽÍ I2I
rukopisy další, ale nadto, že tento spis byl psán v Praze, v prostředí, v němž blahoslavená panna žila, které ji dobře znalo a věrohodnésvědectví o ní podati mohlo. Ze byl psán s úmyslem, aby byl podkladem aktu svatořečení, ke kterému nedošlo tragickou shodou okolnos
tí zaviněných samotným národem.
Je-li ke kanonisačnímu pro
cesu zapotřebí historického důkazu, jest zde podán na
prosto přesvědčivě a neroz
borně. Jestliže pak se naše vědecké kruhy historické cho
vají k práci Dra Vyskočila chladně, jest to jen znamením dvou skutečností: především té, že kniha vědecká psaná knězem, jejíž bezvadnost po stránce metody a usuzováníje očividná — jest pro protes
tantsky a zednářsky zaměře
nou kotillu naší historiografie trnem v očích, a dále: jestliže ani tento historický naprosto průkazný dokument, který by musil stačiti pro úspěšnéprovedení kanonisace, nepohnul přísluš
nými kruhy, aby se se vší ve
hemencí a energií této práce ujaly, jest nám očividna ta skutečnost, že osud národa jest jim zcela lhostejný.
Neboť kde — v nebezpečí, které se tak rychle na nás blíží a kterému uniknouti nemůžeme ani při nejlepší výzbroji, ani při nejlepších smlouvách — chceme hledati Jinde spásu leč v milosrdné a zázračné ochraně Boží, a kdo jiný než naši světci mají nám
tuto ochranu vyprositi?
Všichni národovésvěta hor
lí dnes pro to, aby měli po
četnou řadu svatých. Každá
Sv. Alžběta Duryňská (ke dni 19. XI).
I22 DEŠŤ RŮŽÍ
ctnost dojde u nich zhodnocení a uctění. Naši světci čekají staletí a jsouce spoutáváni naší chladností, nemohou pomáhati dostatečně.
Ale my k tomu přihlížíme lhostejně.
Dr. Al. Birnbaumová.