„Zemědělský majetek, zkonfiskovaný podle dekretu presidenta republiky ze dne 21. června 1945, č. 12 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a náležející do Národního pozemkového fondu, osídlí se, pokud se nerozdělí ve smyslu dekretu o konfiskaci, přidělením půdy oprávněným uchazečům (§ 2) z krajů, ve kterých je nedostatek půdy anebo ve kterých jsou pro zemědělství nepříznivé podmínky.“114
114 Dekret presidenta republiky o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. 28/1945 Sb. §1
51 Na konci Druhé světové války už bylo jasné, že situace v pohraničí bude řešena radikálně a dojde k přesunům obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo německé národnosti, které nedoloží svou loajalitu republice během doby nesvobody, bude vysídleno, bylo nutné takto vysídlené území dosídlit.
„Osídlování – to byl několikaletý, nekončící migrační proces, kdy se příchody a odchody vzájemně prolínaly.“115 I pro osidlování platí, že je možné jej rozdělit nejméně do dvou etap: „revoluční“ a „řádné.“ V prvních měsících po konci války se v pohraničí objevují samozvané útvary i různí jednotlivci, aby se část z nich po ukojení potřeb vrátila do vnitrozemí. Nicméně paušalizovat tuto první vlnu osídlenců na „zlatokopy“ a „nájezdníky“ by bylo nespravedlivé, zohledníme-li pestrost životních příběhů nových dosídlenců.
„Z počátku byla reemigrace prováděna spolu s repatriací československých státních občanů, kteří byli během války zavlečeni mimo území republiky.“116 Mezi tyto se počítali i tzv. Volyňští Češi, což byli původně čeští kolonisté osídlivší koncem 19. století území na Zakarpatské Ukrajině. Po vražedném teroru nacistických vojsk a před děsivou realitou stalinského režimu tito krajané s vděčností a nadějí přijali nabídku Československa stát se novými obyvateli pohraničí. „Jednak to byl zájem našeho státu na obsazení vakantních pozic po odsunutém německém obyvatelstvu v pohraničí českých zemí, jednak snaha zahraničních krajanů o zlepšení nebo uchování svého dosavadního ekonomického postavení.117“ Spolu s repatriací krajanů a do zahraničí zavlečených čs. občanů (totálně nasazených, vězňů věznic a koncentračních táborů), probíhala i repatriace cizích státních příslušníků ze Stříbrska. Místní národní výbor se zabýval odsunem zajatců a zahraničních dělníků do svých domovů. Byl stanoven datum 10. červen, kdy se všichni zajatci přednostně a potom zahraniční dělníci mohli vrátit do svých domovů.“118
První osídlenci přicházejí již v květnu 1945. Jako první se z Plzně navracejí starousedlíci, kteří Stříbro opustili na podzim roku 1938 před záborem
115 ČAPKA, František; SLEZÁK, Lubomír; VACULÍK, Jaroslav. Nové osídlení pohraničí českých zemí po Druhé světové válce. Brno: CERM, 2005. s. 31
116 VACULÍK, Jaroslav. Začleňování reemigrantů do hospodářského života v letech 1945-1950.
Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2001.
117 VACULÍK, Jaroslav. Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. Brno:
Masarykova univerzita, 2002.
118 SOkA Tachov, knihovna, Vešta, Adolf, Kronika města Stříbra str. 24
52 nacistickým Německem (např. JUC. Kostial, Adolf Vešta a další). Za nimi přicházejí osídlenci na zemědělské usedlosti.
„Podle Košického vládního programu a na základě dekretů presidenta republiky, zejména dekretů č.12/45 Sb. A 108/45 Sb., bylo na okrese skonfiskováno celkem 74 875 ha zemědělské půdy, z toho 45 875 ha orné půdy a 29 000 ha lesní půdy. Spolu s tím bylo skonfiskováno 4 313 zemědělských usedlostí, 2 velkostatky a 680 živnostenských a obchodních závodů. Současně byla ustavena národní správa na 33 průmyslových podniků v okrese.“119 V důsledku obrovských škod, které utrpělo hospodářství okupovaných států pod nacistickou vládou a v důsledku nacistickým Německem rozpoutané války byl Pařížskou konferencí přiznán majetek zanechaný Němci na území států protihitlerovské koalice těmto státům jako kompenzace. Tento majetek v Československu byl potom jedním hlavních z faktorů, kterými vláda motivovala zájemce k osídlení pohraničí. „(…) osídlování nebylo možné uskutečnit s jinými lidmi než s těmi, kteří byli k dispozici, přičemž realita pohraničního prostředí, plná napětí, rozkolísanosti a provizorií, nebyla místem pro hrdiny, ale vytvářela spíše podhoubí pro četná lidská selhání. Vzájemně související jevy osídlování bylo nutné zkoumat v kontextu této revoluční doby (...).“120 Nicméně paušalizovat osídlování na nájezd ziskuchtivých zlatokopů je zcela neadekvátní a urážlivé, vezmeme-li v úvahu, že v regionu dnes působí řada osobností, které zde působí právě od poválečných měsíců, případně navazují na práci v tomto čase přišlých rodičů a prarodičů.
Stříbrsko bylo dosídleno především osídlenci z vnitrozemských okresů;
Milevsko, Plzeň, Prachatice, Přeštice, Rokycany a Strakonice. Dalšími dosídlenci byli repatrianti ze Střelínska v Horním Slezsku, reemigranti z Bulharska, Maďarska, Rumunska a Zakarpatské Ukrajiny, Slováci a příslušníci československých zahraničních jednotek.
Adrian von Arburg vnímá odsun a vysídlení Němců a dosídlení pohraničí jako dva nedílně propojené procesy.121 Toto propojení není dané jen časovým
119 STEHLÍK, Josef. Odsun Němců a osídlení Stříbra 1945-1947. Diplomová práce. Praha:
Vysoká škola politická UV KSČ, 1972.
120 ČAPKA, František; SLEZÁK, Lubomír; VACULÍK, Jaroslav. Nové osídlení pohraničí českých zemí po Druhé světové válce. Brno: CERM, 2005. s. 7
121 Viz ČAPKA, František; SLEZÁK, Lubomír; VACULÍK, Jaroslav. Nové osídlení pohraničí českých zemí po Druhé světové válce. Brno: CERM, 2005. s. 5
53 souběhem a podmíněnost dosídlení vysídlením, a vysídlení dosídlením, ale i zrcadlovou spodobou osudů a okolností. „Pro přechodné ubytování reemigrantů po příjezdu na naše území bylo třeba zřídit shromažďovací střediska (...) při jejich zřizování a provozu vnitro propůjčilo některé tábory, které dříve sloužily k odsunu Němců“122 Podoba přesunů obyvatelstva odpovídala poválečným možnostem.
Dlouhé vlakové transporty s majetkem naloženým do dobytčích vozů jsou zkušeností, která je mnohým společná. Ještě z 11. března 1947 pochází údaj přiložený ke zprávě o stavu Sběrného Střediska: „Z nařízení vedoucího úřadu okresního národního výboru ve Stříbře Dr. Hrdličky byli do Střediska přijati ke krátkému přechodnému ubytování Volyňští Češi, kteří sem došli 8. září 1947 ve 21 hod.“123
Ke dni 25. 3. 1947 byl počet osídlených usedlostí ve stříbrském okrese následující: „osídlenci z vnitrozemských okresů obývali 3776 usedlostí, volyňští Češi 52 usedlostí, ostatní zahr. vojáci 107 usedlostí, reemigranti 157 usedlostí, repatrianti ze Střelínska 123 usedlostí a Slováci 19 usedlostí.“