Církev katolická na postupu. — Politický útisk.
Úspěšná činnost biskupa Stanislava Pavlovského pro katolickou církev. Nad cirkvi absolutistický stát. Biskup kardinál Diet
richšiein. Bratr jeho Zikmund a spor jeho s Karlem : Žerotína.
Správa zemská v úpadku. Reformačni činnost kardinálova.
Královská města Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava; města Vi
zovice, Ivančice. Snahy kardinálovy o dorost kněžský a jeho vzděláni. Překážky reformace katolické.
přese všecko jeho úsilí za života a snahy o nápravu, zůstával přece stav katolické církve v jeho diecési dosti na pováženou. Dosáhl zaiisté mnoho svým přičiněníma bdělosti, zjednal a udržel mnohé výhody a pevněii založil a zabezpečil do budoucna církev svou. Obháiil iurisdikce a imunity církevní, neboť docílil, že žaloba osob světských na kleriky o čest neb o věci hrdelné nemohla býti slyšena od soudu zemského, nýbrž odložena, až by císař rozhodl, a tím právo, které na Moravě bylo duchovenstvu říkaiíc iiž ztraceno, znova bylo dobyto a jím posíleno postavení katolického duchovenstva.“) Také zevněiší vyznamenání biskupství, že císař Rudolf II. po
tvrdil hodnost knížecí kostela olomouckého a rozšířil i po
tvrdil práva manská toho kostela, povzneslo náboženství katolické, které horlivý biskup hleděl vzdělávati, iak mohl.
Zřídil znova kolegiátní kapitulu kroměřížskou a založil tam seminář mladých kněží, aby přivykali úkonům kněžským a obřadům diecésním, v Olomouci založil seminář chudých stu
duiících pro 17 chovanců, získal vlivu biskupskému celý statek Když zemřel r. 1598výborný biskup StanislavPavlovský,
“) Breitenbach: Spor biskupa Pavlovského s moravským soudem zemským.
ČMM 1906. 367. 36
kláštera žďárského a neustával v drobnější práci pro nábo
ženský rozvoj. V Olomouci zamezil protestantská kázání, do
sáhl, že protestanté nebývali pochováváni na katolických hřbitovech, & že nad školami, odkudž vybytí protestanté, měl dozor biskupský oficiál; aby překazil vycházeti z 010
mouce na evangelické bohoslužby do Hrubé Bystřice, domohl se toho, že kapitula vyměnila si Bystřici za jiné statky; za
choval katolíkům v Olomouci kostelík Božího Těla, staral se, aby do rady městské zvoleni byli katolíci, pečoval o dobrý mravní stav kněžstva, trestaje ty, jichž život shledán byl po
horšlivým. Získal mnoho far pro katolické kněze na panstvích kapitulních i na statcích některých pánů: prostějovském, to
vačovském, mořickém, rokytnickém, milotickém, bartošovském i v městě Unčově, Hradišti, Kyjově, a snažil se též o povzne
sení náboženství na panstvích biskupských, i když byla v rukou nekatolických manů, jako v Kostelci, Moštěnicích a Kurovicích.
V Kroměříži bylo katolictví utvrzeno. Do církve vrátilo se celé panství mikulovské, získány fary v Hustopečí, na panství pern
štýnsk'ém a ještě potom nemálo far jinde. Biskup vystoupil proti přední škole evangelické ve Velkém Meziříčí, jednal o vybytí heretických a kalvínských kazatelů a vymohl, že nařízeno bylo královským městům, aby tam neměli žádného faráře ani kaplana, jehož by nebyli presentovali biskupovi. Nařizoval, aby se přivykalo přijímání pod jednou.“) Nejhlavnější pod
půrce katolictví, jesuity, podporoval účinně tím, že jim věnoval část důchodů z bývalého kláštera pustoměřského. Konal die
césní synodu, na níž prohlášeny byly nálezy církevního sněmu tridentského. Aby také ve veřejném životě vliv katolíků se uplatňoval, pečoval, aby katolíci byli dosazováni do zemského soudu, a stavěl se proti přehmatům nekatolických stavů.*"') Ale rozhodná převaha těchto, moc v jejich rukou, slabá a polovičatá podpora vlády císařovy, velký nedostatek kněžstva, nepřízeň vlastních spolupracovníků byly na velikou překážku nejlepších snah a záměrů.
Za doby té koncem století 16. neměla církev v absolu
tistickém státě žádné svobody. Ode dvora císařského byla
“) Snopek: Některé relace biskupa Stanislava Pavlovského. ČMM 1908.
247—257; Schmidlin, l. e. 165—177.
“) Wolny. C. T. 01. I. 84—86.
ovládána, a tam všecky záležitosti procházely rukama koli
kráte nejhorších odpůrců katolického náboženství. Nuncius papežský Spinelli r. 1599 přímo poukazuje na místokancléře království českého Krištofa Zelinského ze Sebuzína a na Břežanech, že asi on omezuie církevní svobodu; císař Rudolf II., když po smrti Stanislava Pavlovského volba biskupova se oddalovala proto, aby byl zvolen František Dietrichštein, místo administrátorů biskupství volených kapitulou ustanovil iiž vlastní administrátory císařské. Příčina toho byla, iak zřejmě se udávalo, aby se mohlo sáhnouti na důchody bi
skupství a udržeti celou kapitulu v naprosté odvislosti, čímž by uvedena byla do téhož trápení, iehož právě tehdy za
koušela kapitula vratislavská, když nechtěla býti úplně po vůli císařovi. Sešlo však z toho proto, že administrátoři ime
novaní (Pirnus, Jerger, Sekera) odmítli. Proti imění církevnímu zakročovalo se vůbec bezohledně; klášterní statky býva císařem zastavovány, a pomýšlelo se ina ieiich prodei ien z toho důvodu, že prý isou to statky královské komory.
Právě tehdy poutal pozornost širé veřeinosti podobný případ.
Již r. 1588 zastavil císař zboží kláštera Králové na Starém Brně, město Hustopeč a vsi Starvice a Starovičky a ves k áštera velehradského Přítluky, Karlu z Liechtenšteina, apotom r. 1598 dokonce to proda témuž Karlu a bratřím jeho Maxi
miliánovi &Gundakarovi. Již byl zápis toho zboží v deskách, peníze byly zaplaceny, komisaři ustanoveni, aby odevzdali držení toho zboží Liechtenšteinovi, — ale přece tehdy po
dařilo se iešté to odvolati. Bylo by to zboží zase přišlo do rukou nekatolických, — Liechtenštein nebyl ieště katolíkem —
a tím dána byla obava, že tam náboženství katolické bude potlačeno a zavedeno že bude nekatolické. K obavám dalším bylo dost příčin; na císařském dvoře převládal vliv nekato
líků, zvláště Želinský měl příliš mnoho autority, a dokonce i kanovníci olomoučtí vyhledávali ieho přízně prostřednictvím pánů z Jednoty bratrské. Církevní záimy byly tehdy chabé háieny a špatné spořádány; začátkem r. 1599 nebylo biskupa ani ve Vídni, ani v Olomouci pro celou Moravu, ani ve Vra
tislavi pro celé Slezsko, a zatím nekatolíci se zmáhali pro přízeň u dvora, a katolíci byli opuštění nebo bránění chladně.“l
“) Vatikánský archiv. Borghese III. 112 ab. fol. 63. 69; II]. 84 a, fol. 392.
Ponurý tento obraz dokresluje nuncius ještě tvrzením, že najisto ví, že všickni nekatoličtí pánové moravští usnesli se prositi císaře, aby zabral pro sebe všecky biskupské statky a všecky kláštery na Moravě, které by se prodaly a důchod z nich církvi poukázal; znamenalo by to podle úsudku nun
ciova vyhubení náboženství katolického.“) Než v této příčině, byt i zpráva nunciova byla ve všem správná, nemusilo asi býti obav, že by císař svolil, aby zabrány byly statky biskupské.
Tak daleko ve svém vlastním zájmu jíti nesměl, nebot potře
boval biskupa a jeho statků jako protiváhu stavům, a měl vždy v biskupovi svou největší oporu, nesměl se toho ani od
vážiti z ohledu na papeže, jehož pomocí se tak často doža
doval. Ale u statků klášterních nebylo by tolikých rozpaků, poněvadž císař pokládal se a byl také pokládán jak od ne
katolíků tak i katolíků za svrchovaného pána nad nimi, — a skutečně vidíme, že císař zanáší se ještě 1. prosince 1599 myšlenkou zastaviti všecky statky klášterní na dvě nebo na tři léta; proto posílal tehdy presidenta dvorské komory Ferdi
nanda Hoffmanna, aby na Moravě o tu zástavu jednal.“) Dne 26. května zvolen byl za biskupa olomouckého František kardinál Dietrichštejn. Když v říjnu přibyl z Říma do své diecése, provázela jej přízeň a láska jak papežova tak císařova, jež dodávaly naděje, že působení jeho pro nábo
ženství katolické bude úspěšno. Shledal na Moravě v záplavě protestantské a bratrské šlechty málo jen katolických pánů, ale jejich postavení i jejich působení opravňovaly k důvěře.
Zemským hejtmanem byl katolík Jáchym Haugvic z Biskupic, nejvyšším komorníkem byl Ladislav Berka z Dubé a Lipé, podkomon byl bratr kardinálův Zikmund z Dietrichštejna.
Katolíky horlivými byli Václav Ples Heřmanský ze Sloupna na Bystřici nad Pernštýnem, Emerich Doci z Natluče na Vizo
vicích, Vilém Zoubek na Habrovanech a Zdounkách, Jan Kavka z Říčan na Brumově. Na nemalou posilu katolického náboženství bylo, že 1. listopadu 1599 stal se ve Vídni kato
líkem Karel : Liechtenštejna, jenž byl nejvyšším sudím a měl velké statky na Moravě; hned žádal kardinála, aby na jeho fary ustanovil katolické faráře a zahnal predikanty, a sám
“) Temže. Borghese Ill. 84 a, fol. 392; list z 24. května 1599.
“) Sněmy české IX. 701; Kameníček. ]. c. 111.77.
aspoň na začátku proievoval podporu náboženství katolickému a zejména novokřtěnce potíral.“')
Císař také tehdy iako by upravoval cestu kardinálovi.
V srpnu rozkázal vůdci Jednoty bratrské na Moravě Karlu z Žerotína, aby nedopouštěl iiž na svých zámcích nebo ves
nících kázati svým predikantům, a zvláště poručil, aby v Brně a v Olomouci zavřeny byly školy bratrské, a zrovna tak roz
kázal predikantovi Žerotínovu, ienž měl školu v iednom jeho hradě. Ale kardinál přece přicházel iako cizí a málo známý a brzy pocítil osamělost. Mezi ním a kanovníky ieho byl špatný poměr, byl zadlužen sám a zadluženo bylo biskup
ství, neměl ani úředníků, ani služebníků, ani vikáře, ani kanc
léře, neměl na své straně člověka.“) Biskupství bylo hospo
dářsky pusté a prázdné, od administrátorů biskupství nepřiial nic, naopak měl 1500tol. dopláceti; dvory byly bez dobytka, bez obilí, takže pšenici musil kupovati, stavení byla schátralá.'“) Musil vypůičovati peníze, smlouval se se svými many o 130.000 tol., dával do pronájmu statek chrlický na osm let za 36.000 21.52)To ovšem byl těžký začátek, a bylo mu třeba opravdu podpory papežovy i ieho nuncia.
Než ani takové starosti neochromily činnost mladého biskupa, který hořel zrovna touhou uplatňovati se. Do veřei
nosti vystupoval rád: horlivě kázal, slavné průvody konal, zpovídal, podával Tělo Páně a konal všecky úkony církevního knížete. Ale i iako světský pán zasahoval platně ve prospěch náboženství. Konaie přehlídku své moci na manském sněmě ve Vyškově 20. února 1600 nařizoval a bez ublížení práva iednoho každého kolátora míti chtěl, aby manové mívali a chovali kněze pořádné katolické, kardinálovi od kolátorů prve presentované a k tomu za hodné od kardinála neb oiiciála ieho uznané, nepořádm' kněží aby však trpěni nebyli; pain by se kteří kněží pořádní, isouce řádně dosazeni, nenáležitě a nepříkladně pod nimi chovali, aby je kardinálovi neb ofici
álovi ieho k náležitému trestání a všeho zlého přetržení po
dávali. Manové na to přistoupili s výhradou, aby to na žádnou úimu a ublížení práva ieiich kolátorského nebylo, a s dodat
“) Vatikánský archiv, Borghese III. 67 b. fol. 312; Chlumecký: Carl v.
Zierotin. 197.
"') Tamže. Borghese III. 67. fol. 133. 373.
“) Wacker kardinálovi 4. července 1602; v kroměřížském archivě.
") Vatikánský archiv, Borgh. III. 87 d. fol. 302; Ill. 87 a b, fol. 8.
kem, jestliže by který kněz k svému kolátoru bud' slovy neb skutkem nevážně se choval, aby tu moc měl, v slušném čase jemu faru vypověděti a biskupovi o tom oznámíti.'“)
Sněmování zemského súčastnil se kardinál již r. 1600 koncem ledna ve Znojmě, a nuncius o tom referuje, že po
čínal si tam obezřetně a kázal líbezně &k povzbuzení všem."") Do soudu zemského byl vzat koncem června 1600 v Olomouci, při které příležitosti srazil se tuze s pány soudci, kteří hájíce práva svého, nedopustili jinak mluviti než česky."*"')Také tato půtka přispěla, aby kardinál pokračoval, jakož již byl započal, učiti se česky, aby vlivu mezi pány nabyl. Záleželo na tom již pro jeho postavení v zemi, a tím více, když chtěl sám vésti a býti vůdcem katolíků, a nechtěl býti jen veden, a když měl proti sobě muže výtečně vzdělaného, ve všech právech a svo
bodách zemských obeznalého, vůdce také politického nekato
lických moravských stavů, Karla z Žerotína.
Mezi rodinou Dietrichštejnovou & mezi Karlem z Žerotína bylo tehdy nepřátelství, které bylo stělesněním moravských konfliktů politických i církevních;"';) zahrotilo se napřed osobně a přiostřílo se mezi bratrem kardinálovým Zikmundem. pod
komořím moravským, a Karlem z Žerotína tak, že zřejmě se pravilo, kdo prohrá, že prohrá čest, život i statek.“l Podnět dán byl se sjezdu stavů r. 1599, kdy Žerotín vyzýval stavy ke svornosti, aby si uhájili ohrožených svých svobod. Zikmund z Dietrichštejna oznámil to císaři německým memoriálem, v němž žaloval nejvíce na Žerotína a na některé osoby ze stavů, zvláště na stav rytířský, & dotekl se „všetečně & nedůvodně"
všech stavů, že prý k tomu cíli výminky o vyrážce škod od lidu válečného udělaných na sněmu v Olomouci r. 1599 sobě pozůstavili & důchodního & jiné výběrčí císařské od příjímání sbírek odkázali a zase jiné výběrčí ze stavů sobě vyvolili, aby snad dlužníci posudného utajení byli a vyhledání býti nemohli.
Žerotín na sněmě obecním ve Znojmě r. 1600 dal stavům list ten přečísti, a Zikmund z Dietrichštejna na dotázku stavů, co k takovému spisu říká, podvolil se stavům odpověděti, ale žádal o prodlení, aby se mohl připraviti, že pak u císaře ten
“) Kroměřížský archiv: Památné knihy manské č. 19, fol. 52.
“) Vatikánský archiv, Borgh. Ill. 87c, fol. 256.
") Brandl: Žerotínoví zápisové, I. 236 násl.
56) Navrátil v ČMM 1902. 89.
'") Vatikánský archiv, Borgh. III. 87d, fol. 302.
80
memoriál vysvětlí a pak stavům omluvu dostatečnou a místnou odpověď dá.'"“] Než neučinil dle této své přípovědi, ani také se před ně nepostavil, ačkoli několikráte pro něho posílali.
Obvinění Zikmunda z Dietrichštejna, jako by Žerotín byl strůjce všeho, co jest proti císaři, což však stavové za omylné vy
hlašovali, žádajíce, aby císař tomu nevěřil, dostalo opory v záležitosti Vlacha Jana Bapt. Pieria, jehož r. 1598 Žerotín zatkl a dal do vězení; učinil tak na rozkaz zemského hejtmana a nevěda, že Pierio má svobodný císařský glejt, a obvinil jej pak u soudu zemského z mnohých a velikých výstupků a ne
šlechetností. Ale císařský dvůr vážil to vysoce, že Žerotín neohlédal se na to, že Pierio svobodný glejt a bezpečenství před všelikou mocí sobě daný měl, a tím že urazil důstojenství a mocnost císařovu velice. Skutečně tento skutek s Pjeriem stal se pak předním předmětem nové obžaloby proti Zerotí
novi, nebezpečnější, než bylo obvinění Zikmunda z Dietrichštejna.
Žaloba proti Karlu z Žerotína měla ovšem dalekosáhlejší význam; nebyla jen osobní, nýbrž měřilyse tu spolu zároveň moc politická i náboženská. Začíná tu spor stavů s císařem o hranice práva. Stavové postavili se za Žerotína, v němž viděli obhájce svobod zemských proti absolutismu císařovu, který zrovna tehdy zřejmě se projevoval. U císaře nebylo na svobody zemské žádného zřetele. Tak právě ve věřících listech a instrukcích, které se z císařské kanceláře české vydávaly, byly úřady markrabství moravského iproti nižším úřadům království českého do pozadí odstrkovány, tak na přísné po
ručení císařovo musili purkmistr a rada města Olomouce Pieria z vězení vydati a na hrad pražský odvésti, ačkoli ta pře náležela před zemský soud moravský, a takovým nikdy prve v zemi neslýchaným příkladem dávala se příčina jak ku zlehčení nejdražšího klenotu soudu zemského a skrze to pře
tržení svobod a privilejí zemských, tak i k otevření dveří k mnohým nešlechetnostem. Rovněži obyvatelé potahovali se ku právu ven ze země a tam byli obsíláni & žalováni, jako hned tuto Karel z Žerotína, jehož právě Zikmund zDietrich
štejna proti všemu starobylému obyčeji a chvalitebnému po
řádku země nevyžádav sobě před zemským hejtmanem nejprve roku, hned od počátku před samého císaře a nejvyšší úřed
") Památky sněmovní č. 17. fol. 462—468.
níky a soudce království českého potáhlf'"] A u Žerotína byl dán ještě druhý doklad libovolného jednání dvoru císařského proti pořádkům zemským. Bvl jemu již dříve od nejvyšších úředníků a soudců zemských dán sirotek po Janu z Lipého na Krumlově Pertold Bohobud k opatrování a statek jeho byl mu puštěn k ručení, kterýž také Žerotín zaručil. Podle Tova
čovské knihy neměl pán země sirotkům léta dávati nebo do
plňovati proti bratru nedilnému, proti mocným otcovským poručníkům, a proti těm, kteří z naučení soudu statek sirotčí zaručují. Ale císař přes to Pertoldu Bohobudovi r. 1601 léta doplnil a za ochránce a opatrovníký jeho nařídil Ladislava Berku z Dubé, Adama mladšího z Valdštejna na Hrádku a Smila Osovského z Doubravice a na Třebíči""),a Karel z Ze
rotína měl jim statek krumlovský postoupiti. Stavové opět se zastali Zerotína hájíce, že statek sirotčí zaručený má se sirot
kům, až k letům přirozeným docházejí, zase odvozovaíi apo
stupovati od toho, kdo poručil,“l — ale nepomohlo; Žerotín musil přece statku postoupiti. Byl tehdy v úplné nemilosti cí
sařově a v podezření, že jest největší nepřítel císařův a jeho rodu, ježto sám všemu na odpor na sněmech se staví, co se stavům jménem císařovým předkládá, že podnikl cestu do Francie a peníze králi francouzskému půjčil, aby se proti císaři připravoval, že se dokonce s kurfirstem falckým spiknul na záhubu císařovu.
Ale pokládán byl také za největšího nepřítele náboženství katolického a nejhlavnějšího zastánce a obhájce nekatolíkův, a mínilo se, bude-li vliv jeho potlačen, že bude zároveň za
saženo nekatolictví. Zikmund z Dietrichštejna žaloval skutečně také z úřadu svého podkomořského, jak byl vyzýván císařem, aby toho netrpěl, že Žerotín o zemském soudě a sněmu v krá
59) Památky sněmovní č. 17. fol. 450, 462—468. — Žerotín sám upozor
ňoval na to stavy moravské listem z 3. února 1601. (Kameníček, I. c. II. 133.]
——Zikmund Dietrichštejn uváděl za příčinu svého jednání. že stavové moravští té pře mezi ním &Zerotínem souditi nemohou, poněvadž prý se Zerotínovi za
mluvili, že „toho klevetníka" Zikmunda jiným ku příkladu dají trestati; stavové tomu odpírali. (Pam. sněm. 17. to!, 473.)
“) Chlumecký ]. c. 215 praví. že Smil Osovský odmítl. a že opatrovnictví na místě jeho přijal Oldřich Krajíř : Krajku. Rovněž Žerotín 23. srpna 1600 zmiňuje se. že císař poručil. aby opatrovnictví odevzdal Berkovi, Valdštejnovi a Krajířovi (Archiv Český. XXVII. 152). Ale přece konečně opatrovníkem zůstal místo Krajíře Smil Osovaký, jak vysvítá : listu císařova : 10. dubna 1603.
(Archiv českého místodržitelství: Missiven svazek 111 z r. 1603. fol. 123.)
“) Památky sněmovní č. 17. fol. 459. 460. 462—468.
lovských městech ve svém příbytku kázati dává od kazatelů bratrských. U dvora císařského začínalo zároveň úsilí o re
stauraci katolictví; opouštěna byla dosavadní cesta náboženské lhostejnosti a nastupována dráha okázalejší péče o víru kato
lickou. Rána proti Žerotínovi, že musil postoupiti panství krumlovské, namířena byla také proti vynikající bratrské škole v Ivančicích.'")
Žerotín však ve při se Zikmundem Dietrichštejnem zvítězil.
Dne 1. prosince 1601 byly strany v Praze slyšeny a Žerotín vyvracel slabé, neprůvodné žaloby odpůrcovy, jehož advokát se ani nedostavil. Přelíčení bylo proto odloženo do února 1602, ale zatím Zikmund Dietrichštejn, jehož ještě více sklíčila zpráva.
že mu zemřel syn, a že zemřela také manželka bratrova, vrátiv se nemocen na duši i na těle na Moravu, zemřel 4.
ledna 1602. Tím skončila tato pře; žaloba pro Pieria odklá
dána pak od lhůty ke lhůtě, při čemž po boku Žerotínově stáli a ho se zastávali všichni z jednoty bratrské a snad i ka
tolíci.“l V nemilosti císařově zůstával však trvale; naopak zase Žerotín nezapomínal na všecko příkoří, jež bylo mu vy
státi, & utvrzoval se jen ve svém nepřátelském smýšlení o ci
saři i jeho vládě. Při tom také projevoval nevraživost ke katolíkům.'")
Kardinál Dietrichštejn ve sporu bratra svého s Žerotínem zůstával stranou.“l Podpisoval spolu se stavy přípisy k císaři
Kardinál Dietrichštejn ve sporu bratra svého s Žerotínem zůstával stranou.“l Podpisoval spolu se stavy přípisy k císaři