Neexistuje celosvětově uznávaná definice sdílené ekonomiky tzv. sharing economy, ale jednou z nejčastěji používaných je definice sdílené ekonomiky jako služby, která je založena na lidech, kteří sdílí svůj majetek nebo služby bezplatně či za úplatu zejména prostřednictvím internetu (Cambridge dictionary, 2019). Obecně lze tedy sdílenou ekonomiku popsat jako model ve kterém aktiva dodavatelů jsou pronajímané skrz internetové platformy konečnému spotřebiteli. Zejména kvůli digitalizaci a rozvoji internetu se sdílená ekonomika rychle rozšířila po celém světě.
Velice důležitým aspektem, který charakterizuje sdílenou ekonomiku je, že během transakcí nedochází ke změně vlastnictví. Sdílená ekonomika teoreticky představuje možnost, jak maximalizovat využití nepoužívaných statků. Hlavní výhodou sdílené ekonomiky je, že vlastníkovi sdíleného subjektu nabízí nové příležitosti na trhu pro svůj výdělek, a naopak pro uživatele, který chce těchto služeb využít, se může často jednat o výhodnější a konkrétnější nabídku. Ovšem pokud není sdílená ekonomika správně právně ukotvena, tak poskytuje velký prostor pro šedou ekonomiku. Také z tohoto důvodu je velice podstatné rozlišovat různorodost služeb, které jsou
poskytovány v rámci sdílené ekonomiky. Mezi nejznámější internetové platformy, skrze které je využívána sdílená ekonomika patří Uber, který slouží ke sdílené dopravě a silně konkuruje klasické taxi službě nebo Airbnb, které poskytuje sdílené ubytování, což je naopak velká konkurence pro klasické ubytovací služby (Vláda, 2017).
3.1 Sdílené ubytování
Největší platformou na sdílené ubytování je od počátku portál Airbnb, který byl založen v roce 2008. v San Franciscu. Platformu vytvořili Brian Chesky, Joe Gebbia a Nathan Blechaczyk, kteří spolu bydleli společně v jednom bytě. Nápad vznikl v momentě, kdy jim bylo oznámeno majitelem, že se jim zvýší již tak vysoký nájem, a je tak napadlo, že budou pronajímat turistům svůj obývací pokoj se třemi nafukovacími matracemi. A právě takto služba ze začátku fungovala, kdy byly opravdu nabízené jen jednotlivé místnosti na pronájem, přičemž byt byl stále obývaný původními nájemníky, což již v současnosti téměř neplatí a je možné si pronajmout i jednotlivé byty či dokonce rodinné domy (Slee, 2015).
Hostitelé jsou vlastníci bytu na straně nabídky a na straně poptávky jsou zájemci o dané krátkodobé bydlení neboli hosté. Veškeré platba probíhá skrz platformu Airbnb pomocí platební karty. Platformu je možné v současnosti využít ve 191 zemích z celého světa a po celém světě ji využije zhruba denně kolem 2 milionu lidí (Airbnb, 2020, a).
Na území hlavního města Prahy se mezi lety 2013 až 2017 sdílené ubytovaní přes platformu Airbnb rozrostlo více jak desetinásobně. Sdílené ubytování je velice kontroverzní nejen z pohledu šedé ekonomiky, ale také z toho důvodu, že převážná většina nabídek je situována v centru města, a to především za záměrem podnikatelské činnosti, tzn. že většina nabídek jsou celé byty, nikoliv sdílené pokoje se stálými obyvateli (Vláda, 2017). V praktické části se tedy bude práce zabývat také tím, zdali, má vliv sdílené ubytování na trh s bydlením v Praze, jelikož s tím způsobené vylidňovaní centra hlavního města je velice diskutovaný problém současné doby.
3.1.1 Pravidla pro sdílené ubytování v České republice
V České republice je povinnost hostitele danit příjmy plynoucí z pronájmu na Airbnb jako za provozování ubytovací služby (Airbnb, 2020, a). Pronajímání třetím
osobám je povolena pouze na základě živnostenského oprávnění. Pronajímaný byt se následně bere jako živnostenská provozovna, která musí být řádně označena základními údaji o provozovateli. Hostitel má zároveň povinnost platit místní lázeňsky a turistický poplatek, který se vztahuje na osoby od 18 do 70 let a jeho výše je dle vyhlášky č. 27/2003 Sb. hl. m. Prahy 15,- Kč za každý den pobytu za 1 osobu (Sdílenéubytování.praha.eu, 2020) S tím souvisí i povinnost hostitele vést ubytovací evidenční knihu svých hostů a hlásit každého ubytované cizince na oddělení pobytových agend odboru cizinecké policie krajského ředitelství PČR (Policie.cz, 2020).
Co se týče omezení, tak Česká republika nemá žádná omezení ohledně provozování sdíleného ubytovaná, kromě pravidel zmíněných výše.
3.1.2 Amsterdam, Nizozemsko
V roce 2019 bylo zavedeno v Amsterodamu omezení, které velice ovlivňuje nabídku krátkodobých pronájmů, jelikož nařizuje jejich možnost na 30 dní za rok, což je zpřísnění pravidla, které od roku 2017 nařizovalo maximální počet 60 dní za rok.
V momentě, kdy hostitel naplní svých 30 dnů pro pronajmutí nemovitosti za rok, je mu automaticky zakázáno přijímat další rezervace. Hostitel zároveň může ubytovat maximálně 4 hosty najednou (Airbnb, 2020 b).
3.1.3 Paříž, Francie
Hlavní město Francie navštíví ročně přes 14 milionů turistů a je dlouhodobě nejvíce navštěvovaným městem světa. Od roku 2016 platí v Paříži společném s praktickým všemi dalšími většími městy ve Francii omezení na pro hostitele na 120 dní za rok. Provozovatel zároveň musí získat povolení a registraci od radnice města.
(Airbnb, 2020 c).
3.1.4 Berlín, Německo
V hlavním městě Německa bylo nejdříve v roce 2016 sdílené ubytování kompletně zakázáno pod hrozbou vysokých pokut. Po letech byl tento zákaz zrušen, nyní je možné byt na Airbnb pronajímat bez omezení za podmínek, že se jedná o pronájem menší než 50 % dané nemovitosti a také v daném bytě musí bydlet majitel, tedy hostitel. Především se jedná o pronájem místností, tak jak to byl původní záměr platformy. Pokud ale hostitel pronajímá byt, který není jím samotným obývaný,
potřebuje získat povolení od města a zároveň bude moc byt nabízet v maximální době 90 dní za rok. Je zde také nutné získat povolení od sousedů. Stejný postup je i když hostitel chce pronajímat více bytů, to ovšem bývá v častých případech zamítnuto, zejména pokud hostitel žije v Berlíně (Airbnb, 2020 d).