Jak již ze samotného názvu této práce vyplývá, klíčovým tématem, jemuž je věnována pozornost, jsou ubytovací a stravovací služby ve vztahu ke sluchově postiženým osobám v České republice. Za účelem získání přehledu, týkajícího se současného stavu dané problematiky, byla nejprve provedena rešerše literatury a dalších dostupných zdrojů.
Na úvod je potřeba zmínit, že relevantní odborné vědecké články, které by se věnovaly této problematice doposud téměř neexistují. Tuto skutečnost potvrzují i autoři studie
„Accessibility in inclusive Tourism? Hotels distributed through Online Channels“, vědeckého časopisu Societes z roku 2021, v němž popisují, že obecně chybí komplexní analýza dostupnosti těchto služeb osobám se zdravotním postižením. Existuje pouze několik lokálně zaměřených výzkumů, jejichž výsledky však nelze zobecnit. Důvodem je zejména absence dat ohledně této problematiky z většiny zemí světa, neboť by bylo potřeba provést rozsáhlý výzkum, jenž by ale vyžadoval obrovské finanční náklady. Autoři článku se pokusili alespoň o poukázání na současný stav hotelového sektoru prostřednictvím analýzy portálu Booking.com, kde zkoumali nabídku více než 31 000 hotelů z nejoblíbenějších turistických měst celého světa. Z jejich výsledků vyplynulo, že naprostá většina světového hotelového průmyslu má velké nedostatky v ohledu bezbariérovosti a lidé s tělesným postižením jsou značně opomíjenou skupinou. Nejlépe si v tomto směru počínají Spojené státy americké, Kanada a Brazílie (Martin-Fuentes a kol., 2021).
Nedostatek vědeckých odborných článků je důvodem, proč tato práce vychází zejména z literárních a dalších dostupných zdrojů.
Cílem této kapitoly je v následujících podkapitolách vymezit základní termíny, které s tématem diplomové práce úzce souvisí.
1.1 Ubytovací služby
Ubytovací služby lidstvo provází již od dob starověku. V prvopočátcích byly motivem k jejich využití nejrůznější cesty kupců a poutníků, kteří se vydávali navštívit posvátná místa; později i například poselstva panovníků a dalších obyvatel, kteří cestovali z mnoha dalších důvodů. V důsledku toho zde bylo potřeba zřídit zařízení, kde tito lidé budou moci přenocovat, nasytit se a zajistit si své základní potřeby. V Čechách nocleh poskytovali nejdříve místní obyvatelé, pro něž se stalo ubytování královských úředníků a poslů
4
ve 13. století zemskou povinností. Poté je následovaly kláštery, které měly přímo pro tyto účely zřízeny oddělené místnosti s postelemi. V pozdním středověku se začaly ve městech objevovat zájezdní hostince, avšak až zhruba v polovině 19. století vznikly hotely, v podobě, v jaké si je lze představit i dnes (Křížek a Neufus, 2014, s. 12-15). V současnosti jsou ubytovací zařízení stále více rozmanitá a svým hostům nabízejí čím dál tím větší komfort a širokou škálu služeb. Moderní jsou i například různá atypická ubytování, jako hotely v korunách stromů, ve vinných sudech a jiné (CzechTourism, 2021).
Jakubíková (2012, s. 27) ve své knize Moderní hotelový management uvedla, že hlavním účelem ubytovacích služeb je poskytování přechodného ubytování na dočasnou dobu osobám mimo místo jejich trvalého bydliště současně se zajištěním dalších doplňkových služeb, jakými jsou například stravovaní, wellness apod. Mezi daná zařízení jsou dle Asociace hotelů a restaurací řazeny hotely, motely, botely, penziony, specifická ubytovací zařízení, do kterých spadají lázeňské hotely a resorty, dependance a ostatní ubytovací zařízení v podobě kempů, chatových osad a turistických ubytoven. Ty jsou pak rozděleny celkem do 5 klasifikačních tříd v závislosti na splnění určitých požadavků, týkajících se úrovně kvality a rozsahu poskytovaných služeb (AHR ČR, 2021).
Při provozování ubytování se podnikatelé na území České republiky musí mimo jiné řídit zejména zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, dle kterého se hostinská činnost řadí mezi živnosti ohlašovací volné (Zákon č. 455/1991 Sb., 1991).
Podle ČSÚ bylo roce 2020 v České republice celkem 10 699 hromadných ubytovacích zařízení (ČSÚ, 2020).
1.2 Stravovací služby
Jak popisuje předchozí kapitola, lidé v dřívějších dobách na svých cestách potřebovali vedle ubytování taktéž i zajištění stravy. Ta byla ve starověku k noclehu zprvu poskytována povinně a zcela zdarma. V antickém Řecku se spolu s pořádáním nejrůznějších slavností a zábav hostinská činnost více rozvíjela. Pokrmy se tehdy konzumovaly s použitím rukou a stolování nemělo příliš vysokou úroveň. To se zlepšilo až ve starověkém Římě, kde se začaly používat nejen příbory, ale také například ubrousky či párátka. Ve středověku situace příliš nepokročila, zejména pak na venkově, avšak městské hostince na tom již byly výrazně lépe. V českých zemích mají stravovací služby své historické počátky v dobách, kdy došlo k rozdělení Rakouska. Příčinou byly příznivé podmínky pro rozvoj podnikání v soukromém sektoru. Místní kuchyně se v té době těšila a dodnes těší velkým úspěchům.
5
Během druhé světové války došlo v tehdejším Československu kvůli politickým změnám k úmyslnému omezení stravovacích služeb, což se ale časem postupně opět rozvolnilo (Salač, 2006, s. 13-15). Kvalita dnešních stravovacích služeb je oproti historickým počátkům celosvětově na velmi dobré úrovni, nicméně stejně jako u ubytovacích služeb je zde stále velký prostor pro jejich zkvalitňování a zlepšování, zejména pak právě v případě přístupnosti určitým skupinám obyvatel se specifickými potřebami. Danou skutečnost dokazuje i například studie americké univerzity Rutgers-Camdenpublikovaná v roce 2019, ze které vyplývá, že by se daná zařízení měla více zaměřovat i na osoby s více typy postižení, tak, aby byl trh na handicapované osoby lépe připraven (Kaufman-Scarborough, 2019).
Stravovací služby jsou definovány v zákoně č. 205/2020 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů následovně: „Stravovací službou je činnost provozovatele potravinářského podniku, která souvisí s jakoukoli fází výroby, přípravy, skladování, distribuce a uvedení pokrmů na trh za účelem jejich podávání v rámci zařízení společného stravování“ (Zákon č. 205/2020 Sb., 2020). Patří mezi ně široké spektrum podniků, do nichž jsou řazeny restaurace, cukrárny, kavárny, čajovny, bary, vinárny apod. I zde platí, podobně jako u ubytovacích zařízení popsaných v předchozí kapitole, že podnikatelé musí mít k provozování stravovacích podniků na území České republiky zřízeno živnostenské oprávnění, konkrétně živnost ohlašovací řemeslnou (Zákon č. 455/1991 Sb., 1991).
1.3 Sluchová postižení
Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje sluchové postižení jako neschopnost jedince slyšet stejně tak jako lidé s nepoškozeným sluchem. Jinými slovy jde o sníženou či žádnou schopnost vnímání zvuků, které by za normálních okolností byly slyšet. Ztráta sluchu může být závažná mírně, středně, ale i těžce. Někteří mají postižené pouze jedno ucho, jiní obě. Tito lidé jsou často odtrženi od běžné komunikace, potýkají se s problémy začlenění do společnosti či hůře získávají vzdělání a zaměstnání, což může vést až k psychickým problémům. Navíc není na první pohled zřejmé, že člověk neslyší, což jej může často vystavovat nepříjemným situacím. Z toho důvodu je sluchové postižení mnohdy označováno jako jedno z nejtěžších postižení na světě a má negativní dopady nejen na život lidí, kteří se s ním potýkají, ale i na celou společnost. Smutným paradoxem je, že ve většině případů lze příčinám ztráty sluchu zabránit, a to kupříkladu až u 60 % dětí.
6
U více než 1 miliardy dnešních mladých dospělých existuje riziko budoucí trvalé ztráty sluchu v důsledku nedodržování zásad bezpečného poslechu. Svou nechvalnou roli zde hrají vedle ostatních příčin také moderní zvuková zařízení jako jsou sluchátka nebo poslech příliš hlasité hudby na zábavních akcích, v nočních klubech, na koncertech apod. Dalšími příčinami ztráty sluchu mohou být dědičné faktory, různé infekce, chronická onemocnění, kouření a jiné. Kromě prevence je klíčová včasná diagnóza, aby případná léčba byla co nejúčinnější (WHO, 2021).
Na sluchové vady lze pohlížet z pohledu 2 přístupů. Prvním z nich je lékařské hledisko, které danou problematiku definuje jako zdravotní postižení, a zastává názor, že je potřeba jej léčit. Druhým postojem je kulturně antropologické hledisko. To je v zásadním rozporu s tím lékařským, a říká, že lidé s vadou sluchu nejsou postižení, nýbrž však kulturní menšinou se svým vlastním jazykem. V současné době je stále větší snaha o to, aby se zastával spíše druhý přístup, proto, aby se lidé se sluchovou vadou snáze začleňovali do celé společnosti a upevňovali v ní své pevné místo (Procházková a Vysůček, 2007).
Publikace The Hearing Journal uvádí, že pojem „postižení“ není ani v samotné komunitě osob, které mají problémy se sluchem populární, a je vnímán dokonce jako ponižující, v čehož důsledku, by se měl výraz „sluchové postižení“ přehodnotit (Bennett, 2019).
Z dat Světové zdravotnické organizace (WHO) dále vyplývá, že více než 5 % světové populace trpí některou z forem sluchového postižení, s tím, že do roku 2050 se odhaduje, že určitým stupněm ztráty sluchu bude trpět až 2,5 miliard osob, z nichž 700 milionů bude pravděpodobně dle rozsahu svého handicapu zcela neslyšících (WHO, 2021). Ohledně počtu sluchově postižených v České republice neexistují v současnosti žádná relevantní data. Prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých Šárka Prokopiusová však uvedla, že na základě statistiky vydaných sluchadel zdravotními pojišťovnami se odhaduje 450 až 500 000 Čechů se sluchovou vadou, s tím, že jich ale ve skutečnosti může být až kolem 1 milionu (Prokopiusová, 2020). Česká unie neslyšících vysvětluje, že konkrétní číslo je poměrně složité určit, jelikož například pojem neslyšící není ani zcela jednoznačně vymezen (Novák, 2017). Jedním z odborníků, který se snažil spočítat přesný počet osob se sluchovým handicapem, byl Jaroslav Hrubý, a to ve svém průzkumu v roce 1998, na jehož základě se statistiky počtu osob s vadami sluchu odhadují dodnes. Podle nich bylo tou dobou v České republice přibližně 0,5 milionu sluchově postižených a většina z nich byli lidé v pokročilejším věku, kteří o svůj sluch přišli v důsledku stáří. Osob s praktickou či úplnou hluchotou bylo tehdy odhadnuto téměř 7 600 (Hrubý, 1998). V roce 2007 se o určení přesného počtu pokoušel ještě také Český statistický úřad na základě
7
dotazníkového šetření mezi lékaři. Tehdy se napočítalo celkem 74 700 osob se sluchovým znevýhodněním. Nicméně dané výsledky byly velmi nepřesné a podhodnocené, jelikož například spousta lidí, zejména těch se stařeckou nedoslýchavostí, lékařskou pomoc ani nevyhledává (Hudáková, 2009).
Od roku 2007 se dne 3. března každoročně koná Světový den sluchu s cílem upozorňovat na důležitost péče o tento lidský smysl, stejně tak jako připomínat skutečnost, že existují lidé se sluchovým postižením, na něž se nesmí zapomínat (WHO, 2021).
8