Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů
Diplomová práce
Bc. Kateřina Danišová
2021
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
Obor: Cestovní ruch
Dostupnost ubytovacích a stravovacích zařízení pro osoby se sluchovým postižením v České republice
(diplomová práce)
Autorka diplomové práce: Bc. Kateřina Danišová
Vedoucí práce: Ing. Blanka Bejdáková, Ph.D.
Rok: 2021
Čestné prohlášení:
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Dostupnost ubytovacích a stravovacích zařízení pro osoby se sluchovým postižením v České republice“
vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů.
V Praze dne ……… …….……….
Podpis
Poděkování
Na tomto místě bych chtěla poděkovat Ing. Blance Bejdákové, Ph.D.
za odborné vedení práce, za její čas a cenné poznatky. Dále bych chtěla touto
cestou vyjádřit poděkování všem respondentům jak dotazníkového šetření,
tak i rozhovorů. Na závěr děkuji své rodině a přátelům za podporu a trpělivost
během celého mého studia.
Obsah
Úvod ... 1
1 Vymezení základních pojmů ... 3
1.1 Ubytovací služby ... 3
1.2 Stravovací služby ... 4
1.3 Sluchová postižení ... 5
2 Rozdělení sluchových vad a jejich specifika... 8
2.1 Rozdělení sluchových vad z hlediska doby jejich vzniku ... 8
2.2 Rozdělení sluchových vad z hlediska závažnosti ztráty sluchu ... 10
2.3 Rozdělení sluchových vad z hlediska místa vzniku ... 13
2.4 Tinnitus – ušní šelesty ... 14
3 Komunikace osob se sluchovým postižením ... 15
3.1 Komunikace osob se sluchovým postižením ... 15
3.2 Zásady pro komunikaci s osobami se sluchovým postižením ... 18
4 Kompenzační pomůcky pro sluchově postižené ... 20
4.1 Sluchadla a kochleární implantát ... 20
4.2 Signalizační pomůcky ... 21
4.3 Ostatní pomůcky ... 22
6 Analýza dostupnosti ubytovacích a stravovacích zařízení osobám se sluchovým postižením v České republice ... 27
6.1 Kvantitativní výzkum – dotazníkové šetření mezi osobami se sluchovým postižením ... 27
6.2 Kvalitativní výzkum – hloubkové rozhovory ... 50
6.3 Analýza ekonomické náročnosti vybraných opatření zjištěných z kvantitativního a kvalitativního výzkumu ... 60
7 Návrhy a doporučení ... 64
Závěr ... 68
Seznam použitých zdrojů... 71
Seznam obrázků ... 79
Seznam tabulek ... 80
Seznam grafů ... 81
Přílohy ... 83
1
Úvod
Ubytovací a stravovací zařízení jsou každý den celosvětově vyhledávaným cílem mnoha osob, které k využívání nabízených služeb těchto podniků shledávají různé motivy. Může se jednat o požitek z konzumace jídla a pití či z příjemně stráveného volného času. Z tohoto důvodu se jedná o základní produkty cestovního ruchu. Mohlo by se zdát, že jsou tyto podniky každému snadno dostupné. Na světě je však mnoho lidí, kteří se potýkají s různými druhy tělesných handicapů, jenž pro ně mohou představovat menší či větší bariéry, a ty je pak mohou omezovat či jim dokonce znemožňovat návštěvu těchto zařízení. Jejich specifické potřeby bývají často opomíjeny.
Cílem této práce je proto identifikovat silné a slabé stránky ubytovacích a stravovacích zařízení v České republice s ohledem na jejich dostupnost osobám se sluchovým postižením a navrhnout řešení, jež umožní takto znevýhodněným osobám více využívat služeb daných podniků.
První část práce je rešerší literatury a dalších dostupných zdrojů.
V kapitole 1 jsou nejprve vymezeny základní pojmy, které s analyzovaným tématem úzce souvisí. Jednotlivé podkapitoly jsou proto věnovány ubytovacím zařízením, stravovacím zařízením a termínu sluchové postižení.
Navazující druhá kapitola popisuje rozdělení sluchových vad z hlediska doby jejich vzniku, závažnosti sluchové ztráty a místa vzniku. Porozumění základním rozdílům a specifikům jednotlivých typů sluchových postižení, popsaných v této kapitole, je klíčové pro samotnou analýzu dostupnosti ubytovacích a stravovacích zařízení danému segmentu.
Úkolem další kapitoly je představení dorozumívacích prostředků osob se sluchovým postižením a zásad pro komunikaci s nimi. Poznatky z této oblasti mohou být nápomocné personálu ubytovacích a stravovacích zařízení, ale i širší veřejnosti, ve snaze o odstranění komunikačních bariér během setkání se s takto znevýhodněným člověkem.
V kapitole 4 jsou představeny sluchadla, kochleární implantát, vizuální signalizace a jiné pomůcky, které pomáhají kompenzovat sluchovou ztrátu. Některé z nich jsou využitelné i pro stravovací zařízení či jako součást vybavení pokojů ubytovacích zařízení.
Poslední kapitola, která se věnuje teoretické části práce, kapitola 5, představuje několik největších a nejznámějších organizací v České republice, které svou působností pomáhají osobám se sluchovým postižením.
Kapitola 6 představuje empirickou, stěžejní, část práce, jež prezentuje výsledky výzkumného šetření zaměřeného na dostupnost ubytovacích a stravovacích zařízení
2
osobám se sluchovým handicapem v České republice. Zvolenou metodou je kvantitativní šetření, v podobě dotazníku mezi osobami se sluchovým postižením. Vzhledem ke skutečnosti, že by získaná data mohla být zkreslena nižším počtem respondentů, které se mezi osobami se sluchovým znevýhodněním hůře získávají, neboť se jedná o minoritní část populace, je šetření doplněno navíc kvalitativním výzkumem ve formě polostrukturovaných rozhovorů mezi kompetentními zástupci a odborníky na analyzovaná témata. Získaná data jsou následně podrobena vlastní analýze ekonomické náročnosti.
Poslední kapitola již představuje konkrétní návrhy a doporučení plynoucí z provedených výzkumů. Ta jsou v jednotlivých bodech určena nejprve stravovacím zařízením a následně zařízením poskytujícím ubytovací služby.
Zjištění z provedených analýz jsou významná, jelikož mohou přispět ke zlepšení dostupnosti ubytovacích a stravovacích služeb osobám, které se potýkají se sluchovým postižením. Na druhé straně mohou přispět ke zvýšení konkurenceschopnosti daných podniků.
3
1 Vymezení základních pojmů
Jak již ze samotného názvu této práce vyplývá, klíčovým tématem, jemuž je věnována pozornost, jsou ubytovací a stravovací služby ve vztahu ke sluchově postiženým osobám v České republice. Za účelem získání přehledu, týkajícího se současného stavu dané problematiky, byla nejprve provedena rešerše literatury a dalších dostupných zdrojů.
Na úvod je potřeba zmínit, že relevantní odborné vědecké články, které by se věnovaly této problematice doposud téměř neexistují. Tuto skutečnost potvrzují i autoři studie
„Accessibility in inclusive Tourism? Hotels distributed through Online Channels“, vědeckého časopisu Societes z roku 2021, v němž popisují, že obecně chybí komplexní analýza dostupnosti těchto služeb osobám se zdravotním postižením. Existuje pouze několik lokálně zaměřených výzkumů, jejichž výsledky však nelze zobecnit. Důvodem je zejména absence dat ohledně této problematiky z většiny zemí světa, neboť by bylo potřeba provést rozsáhlý výzkum, jenž by ale vyžadoval obrovské finanční náklady. Autoři článku se pokusili alespoň o poukázání na současný stav hotelového sektoru prostřednictvím analýzy portálu Booking.com, kde zkoumali nabídku více než 31 000 hotelů z nejoblíbenějších turistických měst celého světa. Z jejich výsledků vyplynulo, že naprostá většina světového hotelového průmyslu má velké nedostatky v ohledu bezbariérovosti a lidé s tělesným postižením jsou značně opomíjenou skupinou. Nejlépe si v tomto směru počínají Spojené státy americké, Kanada a Brazílie (Martin-Fuentes a kol., 2021).
Nedostatek vědeckých odborných článků je důvodem, proč tato práce vychází zejména z literárních a dalších dostupných zdrojů.
Cílem této kapitoly je v následujících podkapitolách vymezit základní termíny, které s tématem diplomové práce úzce souvisí.
1.1 Ubytovací služby
Ubytovací služby lidstvo provází již od dob starověku. V prvopočátcích byly motivem k jejich využití nejrůznější cesty kupců a poutníků, kteří se vydávali navštívit posvátná místa; později i například poselstva panovníků a dalších obyvatel, kteří cestovali z mnoha dalších důvodů. V důsledku toho zde bylo potřeba zřídit zařízení, kde tito lidé budou moci přenocovat, nasytit se a zajistit si své základní potřeby. V Čechách nocleh poskytovali nejdříve místní obyvatelé, pro něž se stalo ubytování královských úředníků a poslů
4
ve 13. století zemskou povinností. Poté je následovaly kláštery, které měly přímo pro tyto účely zřízeny oddělené místnosti s postelemi. V pozdním středověku se začaly ve městech objevovat zájezdní hostince, avšak až zhruba v polovině 19. století vznikly hotely, v podobě, v jaké si je lze představit i dnes (Křížek a Neufus, 2014, s. 12-15). V současnosti jsou ubytovací zařízení stále více rozmanitá a svým hostům nabízejí čím dál tím větší komfort a širokou škálu služeb. Moderní jsou i například různá atypická ubytování, jako hotely v korunách stromů, ve vinných sudech a jiné (CzechTourism, 2021).
Jakubíková (2012, s. 27) ve své knize Moderní hotelový management uvedla, že hlavním účelem ubytovacích služeb je poskytování přechodného ubytování na dočasnou dobu osobám mimo místo jejich trvalého bydliště současně se zajištěním dalších doplňkových služeb, jakými jsou například stravovaní, wellness apod. Mezi daná zařízení jsou dle Asociace hotelů a restaurací řazeny hotely, motely, botely, penziony, specifická ubytovací zařízení, do kterých spadají lázeňské hotely a resorty, dependance a ostatní ubytovací zařízení v podobě kempů, chatových osad a turistických ubytoven. Ty jsou pak rozděleny celkem do 5 klasifikačních tříd v závislosti na splnění určitých požadavků, týkajících se úrovně kvality a rozsahu poskytovaných služeb (AHR ČR, 2021).
Při provozování ubytování se podnikatelé na území České republiky musí mimo jiné řídit zejména zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, dle kterého se hostinská činnost řadí mezi živnosti ohlašovací volné (Zákon č. 455/1991 Sb., 1991).
Podle ČSÚ bylo roce 2020 v České republice celkem 10 699 hromadných ubytovacích zařízení (ČSÚ, 2020).
1.2 Stravovací služby
Jak popisuje předchozí kapitola, lidé v dřívějších dobách na svých cestách potřebovali vedle ubytování taktéž i zajištění stravy. Ta byla ve starověku k noclehu zprvu poskytována povinně a zcela zdarma. V antickém Řecku se spolu s pořádáním nejrůznějších slavností a zábav hostinská činnost více rozvíjela. Pokrmy se tehdy konzumovaly s použitím rukou a stolování nemělo příliš vysokou úroveň. To se zlepšilo až ve starověkém Římě, kde se začaly používat nejen příbory, ale také například ubrousky či párátka. Ve středověku situace příliš nepokročila, zejména pak na venkově, avšak městské hostince na tom již byly výrazně lépe. V českých zemích mají stravovací služby své historické počátky v dobách, kdy došlo k rozdělení Rakouska. Příčinou byly příznivé podmínky pro rozvoj podnikání v soukromém sektoru. Místní kuchyně se v té době těšila a dodnes těší velkým úspěchům.
5
Během druhé světové války došlo v tehdejším Československu kvůli politickým změnám k úmyslnému omezení stravovacích služeb, což se ale časem postupně opět rozvolnilo (Salač, 2006, s. 13-15). Kvalita dnešních stravovacích služeb je oproti historickým počátkům celosvětově na velmi dobré úrovni, nicméně stejně jako u ubytovacích služeb je zde stále velký prostor pro jejich zkvalitňování a zlepšování, zejména pak právě v případě přístupnosti určitým skupinám obyvatel se specifickými potřebami. Danou skutečnost dokazuje i například studie americké univerzity Rutgers-Camdenpublikovaná v roce 2019, ze které vyplývá, že by se daná zařízení měla více zaměřovat i na osoby s více typy postižení, tak, aby byl trh na handicapované osoby lépe připraven (Kaufman-Scarborough, 2019).
Stravovací služby jsou definovány v zákoně č. 205/2020 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů následovně: „Stravovací službou je činnost provozovatele potravinářského podniku, která souvisí s jakoukoli fází výroby, přípravy, skladování, distribuce a uvedení pokrmů na trh za účelem jejich podávání v rámci zařízení společného stravování“ (Zákon č. 205/2020 Sb., 2020). Patří mezi ně široké spektrum podniků, do nichž jsou řazeny restaurace, cukrárny, kavárny, čajovny, bary, vinárny apod. I zde platí, podobně jako u ubytovacích zařízení popsaných v předchozí kapitole, že podnikatelé musí mít k provozování stravovacích podniků na území České republiky zřízeno živnostenské oprávnění, konkrétně živnost ohlašovací řemeslnou (Zákon č. 455/1991 Sb., 1991).
1.3 Sluchová postižení
Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje sluchové postižení jako neschopnost jedince slyšet stejně tak jako lidé s nepoškozeným sluchem. Jinými slovy jde o sníženou či žádnou schopnost vnímání zvuků, které by za normálních okolností byly slyšet. Ztráta sluchu může být závažná mírně, středně, ale i těžce. Někteří mají postižené pouze jedno ucho, jiní obě. Tito lidé jsou často odtrženi od běžné komunikace, potýkají se s problémy začlenění do společnosti či hůře získávají vzdělání a zaměstnání, což může vést až k psychickým problémům. Navíc není na první pohled zřejmé, že člověk neslyší, což jej může často vystavovat nepříjemným situacím. Z toho důvodu je sluchové postižení mnohdy označováno jako jedno z nejtěžších postižení na světě a má negativní dopady nejen na život lidí, kteří se s ním potýkají, ale i na celou společnost. Smutným paradoxem je, že ve většině případů lze příčinám ztráty sluchu zabránit, a to kupříkladu až u 60 % dětí.
6
U více než 1 miliardy dnešních mladých dospělých existuje riziko budoucí trvalé ztráty sluchu v důsledku nedodržování zásad bezpečného poslechu. Svou nechvalnou roli zde hrají vedle ostatních příčin také moderní zvuková zařízení jako jsou sluchátka nebo poslech příliš hlasité hudby na zábavních akcích, v nočních klubech, na koncertech apod. Dalšími příčinami ztráty sluchu mohou být dědičné faktory, různé infekce, chronická onemocnění, kouření a jiné. Kromě prevence je klíčová včasná diagnóza, aby případná léčba byla co nejúčinnější (WHO, 2021).
Na sluchové vady lze pohlížet z pohledu 2 přístupů. Prvním z nich je lékařské hledisko, které danou problematiku definuje jako zdravotní postižení, a zastává názor, že je potřeba jej léčit. Druhým postojem je kulturně antropologické hledisko. To je v zásadním rozporu s tím lékařským, a říká, že lidé s vadou sluchu nejsou postižení, nýbrž však kulturní menšinou se svým vlastním jazykem. V současné době je stále větší snaha o to, aby se zastával spíše druhý přístup, proto, aby se lidé se sluchovou vadou snáze začleňovali do celé společnosti a upevňovali v ní své pevné místo (Procházková a Vysůček, 2007).
Publikace The Hearing Journal uvádí, že pojem „postižení“ není ani v samotné komunitě osob, které mají problémy se sluchem populární, a je vnímán dokonce jako ponižující, v čehož důsledku, by se měl výraz „sluchové postižení“ přehodnotit (Bennett, 2019).
Z dat Světové zdravotnické organizace (WHO) dále vyplývá, že více než 5 % světové populace trpí některou z forem sluchového postižení, s tím, že do roku 2050 se odhaduje, že určitým stupněm ztráty sluchu bude trpět až 2,5 miliard osob, z nichž 700 milionů bude pravděpodobně dle rozsahu svého handicapu zcela neslyšících (WHO, 2021). Ohledně počtu sluchově postižených v České republice neexistují v současnosti žádná relevantní data. Prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých Šárka Prokopiusová však uvedla, že na základě statistiky vydaných sluchadel zdravotními pojišťovnami se odhaduje 450 až 500 000 Čechů se sluchovou vadou, s tím, že jich ale ve skutečnosti může být až kolem 1 milionu (Prokopiusová, 2020). Česká unie neslyšících vysvětluje, že konkrétní číslo je poměrně složité určit, jelikož například pojem neslyšící není ani zcela jednoznačně vymezen (Novák, 2017). Jedním z odborníků, který se snažil spočítat přesný počet osob se sluchovým handicapem, byl Jaroslav Hrubý, a to ve svém průzkumu v roce 1998, na jehož základě se statistiky počtu osob s vadami sluchu odhadují dodnes. Podle nich bylo tou dobou v České republice přibližně 0,5 milionu sluchově postižených a většina z nich byli lidé v pokročilejším věku, kteří o svůj sluch přišli v důsledku stáří. Osob s praktickou či úplnou hluchotou bylo tehdy odhadnuto téměř 7 600 (Hrubý, 1998). V roce 2007 se o určení přesného počtu pokoušel ještě také Český statistický úřad na základě
7
dotazníkového šetření mezi lékaři. Tehdy se napočítalo celkem 74 700 osob se sluchovým znevýhodněním. Nicméně dané výsledky byly velmi nepřesné a podhodnocené, jelikož například spousta lidí, zejména těch se stařeckou nedoslýchavostí, lékařskou pomoc ani nevyhledává (Hudáková, 2009).
Od roku 2007 se dne 3. března každoročně koná Světový den sluchu s cílem upozorňovat na důležitost péče o tento lidský smysl, stejně tak jako připomínat skutečnost, že existují lidé se sluchovým postižením, na něž se nesmí zapomínat (WHO, 2021).
8
2 Rozdělení sluchových vad a jejich specifika
Osoby se sluchovým postižením představují termín, kterým je ve skutečnosti označována velice rozličná skupina lidí. Leč se všichni potýkají s něčím, co lze daným pojmem označit, jejich životy jsou v mnoha aspektech zásadně odlišné. Cílem této kapitoly je představit jednotlivé druhy sluchových vad, jelikož každá z nich má svá specifika, a lidé, kteří jimi trpí, mají různé a odlišné potřeby. Pokud stravovací a ubytovací zařízení navštěvuje host se sluchovou vadou, je důležité znát alespoň základní rozdíly mezi jejich jednotlivými druhy, aby nedocházelo k omylům například při komunikaci s nimi či při marketingových aktivitách, z jejichž pohledu lze na osoby sluchově handicapované nahlížet jakožto na jednotlivé segmenty, na něž je potřeba diferenciovaně cílit s ohledem na jejich různé potřeby (Language People, Inc., 2015).
Vady sluchu lze rozdělit z pohledu 3 kategorií: dle velikosti či závažnosti sluchové ztráty, doby a místa vzniku. Mezi speciální druh potíží se sluchem se řadí i ušní šelesty neboli tinnitus. Jednotlivým kategoriím jsou nadále věnovány následující podkapitoly, v nichž jsou diference sluchových vad podrobněji popsány (Hrubý, 1998).
2.1 Rozdělení sluchových vad z hlediska doby jejich vzniku
Prvním ze způsobů, dle kterého se sluchové vady rozdělují, je doba vzniku. Na jejím základě se jedná o vady vrozené nebo získané. Vrozené vznikají buď v důsledku dědičnosti nebo v době zrání plodu, kdy novorozenec přichází na svět již s tímto handicapem. Získané naopak vznikají až po narození (Kochlear, n.d.). Zde je následně rozhodující věk jedince, v němž došlo k poškození či ztrátě sluchu. Hudáková a Motejzíková (2005, s. 12-13) z tohoto pohledu definují 2 termíny, a to prelingvální a postlingvální sluchové vady.
• Prelingvální sluchové vady
Pojem prelingvální znamená, že ke vzniku sluchové ztráty, popřípadě poškození sluchu, došlo ještě před osvojením mluveného jazyka. Pakliže se někdo takto již narodil, svůj handicap vnímá zcela přirozeně. Prelingválně neslyšící se mezi sebou nejčastěji dorozumívají znakovým jazykem, kterému se učí, mají-li tu možnost, od útlého dětství.
Pro komunikaci se slyšícími pak využívají různých metod, například psaní nebo pomoci tlumočníků (Hudáková a Motejzíková, 2005).
9
Ti, kteří jsou od narození nedoslýchaví, mají možnost užít pomůcek, které ztrátu sluchu kompenzují. Díky tomu se mohou dorozumívat stejným způsobem jako slyšící, ačkoliv jejich sluch není na stejně dobré úrovni (Hudáková a Motejzíková, 2005).
Je důležité zmínit, že prelingválně neslyšící jsou často v té výhodě, že se se sluchem nikdy nesetkali, a díky tomu nemají pocit, že jim něco schází. Navíc jsou často obklopovány společností lidí, kteří jsou ve stejné situaci (Hrubý, 1997, s. 36). Jsou ale bohužel nejčastěji odtrženi od zbytku, resp. slyšící společnosti. Problém může též nastat v momentě, kdy se narodí neslyšící dítě do slyšící rodiny, což se však naneštěstí děje zhruba v 90 % případů (Mocková, 2015). Od rodičů se pak nemůže naučit znakový jazyk a je pro něj následně velmi důležitý proaktivní přístup ze strany nejbližších, a v neposlední řadě také to, aby mu bylo umožněno setkávání s neslyšící a nedoslýchavou komunitou.
Jedině tak lze docílit toho, že se dítě se sluchovou vadou vyrovná a nebude se ve svém životě cítit osaměle (Doušová a kol., 2005).
• Postlingvální sluchové vady
Opačným případem jsou vady, které vzniknou až po rozvoji mluvené řeči, tzv.
postlingvální. Za tento věk bývá považováno období mezi 2 až 4 lety života. Ovšem k rozvoji mluvy může dojít i o něco později, což je ale u každého dítěte velmi individuální (Hrubý, 1997, s. 34). Pro osoby, které o sluch přišly až v průběhu života, a to i ty, u nichž tak nastalo ve velmi brzkém věku, je přirozeným komunikačním prostředkem s okolím mluvený a psaný jazyk. Je zřejmé, že čím později nastane situace, kdy dojde ke ztrátě sluchu, tím více náročné to pro dotyčného bývá. Zejména pak z pohledu psychické stránky člověka (Hudáková a Motejzíková, 2005).
U postlingválně nedoslýchavých jsou podobně jako u těch prelingválních využívány různé kompenzační pomůcky (Hudáková a Motejzíková, 2005).
Tabulka 1 převzatá z knihy Ve světě sluchového postižení pro větší přehlednost ilustruje všechny výše popsané sluchové vady z pohledu doby jejich vzniku.
10
Tabulka 1: Rozdělení sluchových vad dle doby jejich vzniku DOBA VZNIKU VADY SLUCHU/
VELIKOST ZTRÁTY SLUCHU HLUCHOTA NEDOSLÝCHAVOST
Před osvojením mluveného jazyka (prelingválně)
(Prelingválně) neslyšící lidé
(Prelingválně) nedoslýchaví lidé Po osvojení mluveného jazyka
(postlingválně)
(Postlingválně) neslyšící/ohluchlí lidé
(Postlingválně) nedoslýchaví lidé Zdroj: Hudáková a Motejzíková (2005)
2.2 Rozdělení sluchových vad z hlediska závažnosti ztráty sluchu
Z pohledu audiometrie lze kvalitu sluchu posuzovat v decibelech, které je jedinec schopen uslyšet. Jestliže slyší i ty nejvíce slabé zvuky, například šeptání, je jeho sluch považován za normální. Při mírné nedoslýchavosti se ztrácí možnost slyšet bez obtíží v hlučném prostředí a při těžké nedoslýchavosti již nelze běžně slyšet bez využití kompenzačních pomůcek. Vše, co přesahuje ztrátu sluchu nad 90 dB, je považováno již za praktickou hluchotu (Horáková, 2012, s. 14). Tabulka 2 podrobněji znázorňuje klasifikaci sluchových vad z daného pohledu.
Tabulka 2: Klasifikace sluchových vad z pohledu audiometrie
normální stav sluchu 0 dB-20 dB
lehká nedoslýchavost 20 dB-40 dB
středně těžká nedoslýchavost 40 dB-60 dB
těžká nedoslýchavost 60 dB-80 dB
velmi těžká nedoslýchavost 80 dB-90 dB hluchota komunikační (praktická) 90 dB a více
hluchota úplná (totální) bez audiometrické odpovědi
Zdroj: Lejska (2003)
Z hlediska závažnosti ztráty sluchu se lze, jak je vidno i v předcházející tabulce, setkat s pojmy nedoslýchavost a hluchota. Ve spojení s hluchotou jsou laici často zvyklí na termín
„neslyšící“, který však není zcela dostatečný, jak již bylo nastíněno v podkapitole 2.1. Příčinou je skutečnost, že je velký rozdíl být neslyšící prelingválně nebo ohluchlý, resp. postlingválně neslyšící (Hrubý, 1997, s. 30). Obecně lze říci, že mezi neslyšící patří
11
osoby s extrémně špatným nebo žádným sluchem. Společnost také často ve spojení s touto poruchou sluchu používá výraz „hluchoněmí“, což však není správné, jelikož svůj hlas pouze neslyší, a tudíž jej nemohou žádným způsobem ovládat, nicméně hlasivky jako takové mají zcela v pořádku (Kronusová, 2012). Česká legislativa vymezuje pojem
„neslyšící“ dle zákona č. 384/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči a o změně dalších zákonů jako „osoby, které neslyší od narození, nebo ztratily sluch před rozvinutím mluvené řeči, nebo osoby s úplnou či praktickou hluchotou, které ztratily sluch po rozvinutí mluvené řeči, a osoby těžce nedoslýchavé, u nichž rozsah a charakter sluchového postižení neumožňuje plnohodnotně porozumět mluvené řeči sluchem". (Zákon č. 384/2008 Sb., 2008) Tento zákon je pro sluchově postižené velice důležitý, jelikož díky němu mají možnost hájit a prosazovat své zájmy a práva. Specifika a rozdíly mezi nedoslýchavými, ohluchlými a prelingválně neslyšícími jsou dále blíže popsány v následujících bodech:
• Prelingválně neslyšící
Odborný výraz „prelingvální“, jak již bylo v předešlé části práce vysvětleno, znamená, že se jedinec se svým handicapem potýká již od chvíle, než u něj došlo k rozvoji mluvené řeči. Až do 60. let minulého století byli neslyšící považováni za duševně choré a jejich potřeby, jako je například specifický jazyk, skrze který se dorozumívají, nebyly respektovány. Francouzský spisovatele a filozof Denise Diderot prohlásil, že znakový jazyk zhoršuje mentální schopnost jeho uživatelů. Ještě začátkem 20. století byly neslyšící děti za používání znakové řeči ve škole trestány svázanýma rukama či hanlivými nápisy, které musely nosit na krku. Situace ve světě se začala obracet k lepšímu až díky americkému vědci Williamu Stokeovi. V České republice tomu tak ale nastalo až téměř o 30 let později, a to v roce 1989 díky Sametové revoluci (Báča, 2006). Problematiku poté konečně mohli začít zkoumat v rámci svých výzkumů vědečtí pracovníci, jejichž poznatky přinesly mnoho přínosných informací. V 90. letech minulého století pak začaly vznikat vůbec první české organizace určené Neslyšícím a na pražské filozofické fakultě Univerzity Karlovy se následně zrodil první mezioborový předmět zabývající se problematikou českého znakového jazyka, z něhož se posléze stal samostatný obor (Nováková, 2017).
Dnešní společnost již nežije s takovými předsudky vůči lidem prelingválně neslyšícím. Ti se dnes mnohdy nepovažují za zdravotně postižené, nýbrž však za jazykovou
12
a kulturní menšinu, která se od postlingválně neslyšících osob odlišuje velkým písmenem N na začátku slova. Nejsou to tedy neslyšící, nýbrž Neslyšící. V anglické terminologii je tomu tak podobně a lidé hlásící se k této kultuře jsou označovány jako „Deaf culture“
s velkým písmenem na začátku slova (Berke, 2020). Podle (Procházkové a Vysůčka, 2007, s. 5) je mezi nimi plno zajímavých, a hlavně silných jedinců, jelikož se během svých životů museli potýkat s obrovskými nástrahami, které se jim podařilo překonat, díky čemuž dnes již mohou snadno dosáhnout svých přání a snů. Jejich životy jsou komplikovanější než životy slyšících, ale i přesto dokážou žít šťastným a spokojeným životem, stejně tak kvalitním, ne-li kvalitnějším, než žijí někteří slyšící.
• Ohluchlí
Ohluchnutí znamená ztrátu schopnosti slyšet. Člověk přichází o jeden ze svých smyslů, který pro něj byl dříve neodmyslitelnou součástí života. Hrubý (1997, s. 34) spatřuje hlavní problém těchto osob v psychologickém hledisku a v tomto kontextu osvětluje, že tito lidé
„znají cenu zvuku a velice ho postrádají“. Ztráta sluchu je stresující událostí a traumatickým zážitkem. Na druhou stranu, s odstupem času s sebou může nést i pozitiva. Za jedno z nich je kupříkladu považováno lepší porozumění lidské přirozenosti (Kobosko a kol., 2021).
V dnešní době existuje poměrně široká škála pomůcek, která takto znevýhodněným osobám usnadňuje žití. Těm je ale blíže věnována kapitola 4.
• Nedoslýchaví
Pravděpodobně největší zastoupení mezi osobami se sluchovým postižením mají nedoslýchaví, tedy lidé, kteří sice slyší, ale ne tak dobře, jak by měli. Nejčastěji se zde jedná o zhoršování sluchu v důsledku stáří, tzv. stařeckou nedoslýchavost (presbykauzi) (Hradilová, 2017, s. 39). Ta se v prvopočátcích většinou projevuje pocitem špatného porozumění ostatním, resp. dotyčný ví, že se mu někdo snaží něco sdělit, ale už neví co.
Člověk má schopnost slyšet většinu zvuků dobře, ale jakmile se jedná o vysoké tóny, jako například telefonní zvonění nebo zvonek, tak jsou pro něj již snadno přeslechnutelné (Hroboň a kol., 1998, s. 31). Zhoršování sluchu v důsledku stárnutí nelze zabránit, ale jiným příčinám vedoucím k nedoslýchavosti ano. Patří mezi ně práce v hlučném prostředí bez ochranných pomůcek, špatné používání vatových tyčinek, nadměrné používání sluchátek pro poslech hudby a jiné (Černý, 2017).
13
2.3 Rozdělení sluchových vad z hlediska místa vzniku
Z pohledu fyziologického lze sluchové vady rozlišovat dle místa vzniku. To znamená, kde či v jaké části ucha došlo k jeho poškození, jež je příčinou potíží se sluchem. Pokud je narušeno vnitřní ucho, pak se jedná o tzv. vadu percepční (senzoneurální), protože je poškozeno vnímání neboli percepce zvuku. Na druhé straně se problém může nacházet ve vnějším nebo středním uchu, resp. v jeho mechanické části. V takovém případě se hovoří o vadě převodní. Existují i situace, kdy jsou porušeny obě části ucha. Pak se jedná o tzv. kombinovanou vadu sluchu (Hrubý, 1998, s. 40). Pro lepší přehlednost této problematiky je na obrázku 1 znázorněna stavba ucha.
Obrázek 1: Stavba ucha
Zdroj: myCimply, (©2021)
• Percepční (senzoneurální) sluchové vady
Percepční vady bývají trvalé a nelze je léčit (Hrubý, 1998, s. 42). Díky tomu jsou obvykle závažnějšího charakteru a mohou vést až k úplné ztrátě sluchu (Kochlear, n.d.).
Důvodem jejich vzniku je poškození či úplná absence drobných buněk v části ucha nazývané hlemýžď, viz Obrázek 1. Příčin těchto poruch lze nalézt celou řadu. Jedná se například o virové infekce, léčení chemoterapií a ozařováním, poranění hlavy a další (Odstrčilíková, 2018).
14
• Převodní vady sluchu
Převodní vady ve srovnání s percepčními nemusí být trvalé. Často jsou způsobeny záněty středního ucha, porušeným bubínkem nebo ušním mazem ve zvukovodu. I zde však platí, že jejich původ lze nalézt v celé řadě dalších příčin (Jeníčková, 2021).
2.4 Tinnitus – ušní šelesty
Mezi speciální typ sluchových vad patří tzv. tinnitus. Podle Hisim (2021) se jedná o konstantní pískání či zvonění v jednom nebo obou uších. K této situaci dochází, když mozek zaznamená určitou ztrátu sluchu a snaží se ji kompenzovat tím, že začne generovat zvuky. Ze zdravotního hlediska se nejedná o vážný problém, nýbrž však o poměrně velmi nepříjemnou záležitost, která může postiženého omezovat v různých denních aktivitách, narušovat spánek, koncentraci a celkovou psychiku. Příčinami mohou být například výkyvy krevního tlaku, poranění uší nebo stres (Fakultní Thomayerova nemocnice,
©2016-2021).
15
3 Komunikace osob se sluchovým postižením
Komunikaci Chadt a Kratochvílová (2020, s. 9-10) v knize Komunikace v managementu hotelnictví definují jako „základní proces sloužící ke sdílení a přenosu informací“. Jedná se o termín pocházející z latiny, jenž lze volně přeložit jako
„dorozumívat se“. Může mít verbální, neverbální a vizuální formu. Každý člověk na světě nějakým způsobem komunikuje a nejinak tomu je i u osob se sluchovým znevýhodněním.
Jejich metody dorozumívání jsou však často specifické a v případech, kdy se slyšící a neslyšící lidé snaží mezi sebou vzájemně dorozumět, mohou vznikat bariéry.
V ubytovacích a stravovacích zařízeních je komunikace zásadním činitelem. Cílem této kapitoly je tudíž přiblížit způsoby, jakými se osoby se sluchovým postižením dorozumívají, a zároveň uvést zásady pro komunikaci s nimi. Tématem se nadále zabývají podkapitoly 3.1 a 3.2.
3.1 Komunikace osob se sluchovým postižením
Forem komunikace mezi osobami s poruchami sluchu existuje celá řada. Mezi ty nejpoužívanější v České republice patří následující:
• Český mluvený jazyk
Prelingválně neslyšící lidé ke komunikaci povětšinou nevyužívají mluvenou formu jazyka, jelikož jim absence sluchu neumožňuje vnímat zvuk, díky kterému by dovedli snadno mluvit (NPI ČR, 2021). Někteří talentovaní jedinci se ale dokáží mluvě naučit (Mocková, 2015).
Nedoslýchaví či ohluchlí lidé, kteří o sluch přišli až v pozdějším věku, však mají řeč rozvinutou, což znamená, že i když dobře nebo vůbec neslyší, mohou mluvit běžným způsobem. Jejich řeč však může být méně srozumitelná a nepřirozeně monotónní či hlasitá, protože postrádají sebekontrolu hlasu (NPI ČR, 2021).
16
• Psaná čeština a čtení
Nedoslýchaví a ohluchlí lidé ke komunikaci často používají psaní a čtení (Červinková, 2004). Nicméně u prelingválně neslyšících a někdy i těžce prelingválně nedoslýchavých osob existuje přesvědčení laické veřejnosti, že umí bez potíží psát i číst, což je však pravdivé tvrzení jen z poloviny. Ve skutečnosti mnohdy mívají velký problém porozumět smyslu textu, i přesto, že umí číst i psát (Hrubý, 1997, s. 35-36). Petráňová (2005) přirovnává psaný projev těchto osob jako kdyby jej psal cizinec. Důležité je si uvědomit, že se čtení ani psaní nemohou učit přirozeným způsobem jako slyšící lidé, protože beze sluchu je tento proces náročný. Čeština je pro ně proto zcela cizí jazyk, na což se nesmí zapomínat, a nelze se proto spoléhat jen na to, že se s těmito lidmi lze snadno domluvit pouze za pomoci tužky a papíru (Petráňová, 2005 s. 45-48).
• Odezírání
Odezíráním se rozumí pozorování pohybů úst a mimiky tváře, na jehož základě se sluchově postižený snaží o porozumění mluvené řeči (Odstrčilíková, 2018). Jedná se o značně náročnou disciplínu, kterou zdaleka neovládá každá osoba se sluchovým postižením. Hrubý (1997, s. 190) odezírání popisuje jako dar, kterému když se člověku s poruchou sluchu nedostane, tak mu nepomůže se jej naučit ani sebepropracovanější kurz odezírání. Potíž je, že nelze rozpoznat melodii ani tón, jakým protější osoba mluví. Je proto téměř nemožné pochopit například ironii. Mnoho věcí si je nutno domyslet a často během konverzace může docházet k různým nedorozuměním. Daná forma komunikace má svá specifická pravidla a uvádí se, že se odezírající při konverzaci odhadem dokáže soustředit zhruba jen 20 minut (projekt TOND, n.d.).
• Český znakový jazyk
Znakový jazyk je hlavním způsobem komunikace zejména mezi Neslyšícími osobami, kteří se beze sluchu již narodily. Jelikož nikdy neměly možnost poznat zvuk, je pro ně z tohoto důvodu obtížná mluva, a proto k dorozumívání využívají zejména ruce, mimiku a horní část těla (Procházková a Vysůček, 2007).
Obecně jsou znakové jazyky stejně jako mluvená řeč v různých zemích od sebe vzájemně odlišné, ačkoliv je pravdou, že mezi některými lze nalézt určité podobnosti
17
(Jazyky, n.d.). Čeští Neslyšící komunikují českým znakovým jazykem, který splňuje veškeré znaky plnohodnotného jazyka a má dokonce i svou gramatiku. Pro ty, kteří se v Česku jako Neslyšící narodili, je klasická čeština jazykem cizím, který se učí až potom, co se naučí tomu znakovému (Procházková a Vysůček, 2007). Zajímavostí je, že i zde existují nářečí a například v Praze se dorozumívají s určitými odlišnostmi oproti Moravě (Jazyky, n.d.). Uživatelů českého znakového jazyka je odhadem 10 až 15 000 lidí, avšak přesné číslo není dosud známo (ČKTZJ, n.d.).
• Znakovaná čeština
Vedle českého znakového jazyka existuje i znakovaná čeština. Ta je uměle vytvořená a není přirozeným jazykem Neslyšících lidí. Používají ji spíše ti, kteří přišli o sluch až během života, častěji ke komunikaci se slyšícími nežli neslyšícími lidmi. Je kombinací gramatiky klasické češtiny, která se během konverzace artikuluje ať už nahlas či bez hlasu, a zároveň znaků ze znakového jazyka (Hrubý, 1997, s. 188).
• Česká prstová abeceda
Jedná se o součást českého znakového jazyka sloužící pro odhláskování odborných a cizích pojmů či jmen. Aby ji osoba se sluchovým postižením byla schopna využívat, musí znát písemnou formu jazyka. Prstová abeceda může využívat jedné nebo obou rukou.
V České republice se daleko častěji využívá obouruční abeceda, viz Obrázek 2, ale například na východní Moravě se lze setkat s jednoruční, znázorněnou na Obrázku 3 (Fikejs, 2005).
Obrázek 2: Prstová abeceda pro jednu ruku
Zdroj: www.kopecek.pionyr.cz (n.d.)
18
Obrázek 3: Prstová abeceda pro dvě ruce
Zdroj: www.kopecek.pionyr.cz (n.d.)
3.2 Zásady pro komunikaci s osobami se sluchovým postižením
V publikaci Komunikace s lidmi se sluchovým postižením Slowík (2010, s. 85) popisuje, jak dorozumívání se s lidmi s vadami sluchu závisí primárně na formě komunikace, kterou daný jednotlivec ovládá.
Pakliže člověk odezírá, je důležité při konverzaci dodržovat takovou vzdálenost, aby odezírající snadno viděl do tváře tomu, s kým se snaží dorozumět. Také je potřeba vybrat místo s dobrým osvětlením, proto, aby osobě se sluchovým znevýhodněním nesvítilo například slunce do očí, díky kterému by dobře neviděla na ústa svého komunikačního partnera. Řeč by měla být pomalejší a v jednodušších větách namísto dlouhých souvětí. Podstatná je také zřetelnější artikulace (Slowík, 2010, s. 86).
U osob, které komunikují znakovým jazykem, je situace složitější. Zde je možné se tomuto jazyku buď naučit či se lze pokusit o písemnou komunikaci, při níž je pak zásadní snaha o zvolení stručných a jednoduchých sdělení psanými přehledným písmem. Psanému projevu však ne vždy Neslyšící lidé rozumí z důvodů, jež byly popsány v předešlé podkapitole. Na místě je i možnost využití tlumočníka. Tlumočníci musí ctít etický kodex, jsou vázáni mlčenlivostí a překládají naprosto přesný obsah sdělení včetně postranních poznámek (Slowík, 2010, s. 87). Znakujícího člověka je zcela nevhodné chytat za ruce.
Takovýto akt může vnímat podobně, jako kdyby slyšící osobě někdo zakryl ústa (Hádková a kol., 2006).
Při konverzaci s ohluchlými, kteří neodezírají, lze využívat například různých aplikací pro mobilní zařízení, které přepisují mluvenou řeč na text v reálném čase (Benešová, 2021).
I s nedoslýchavými je nutné dodržovat určitých zásad pro snadnou komunikaci.
Pro srozumitelné porozumění je hlavní eliminace veškerých rušivých elementů, jakými jsou okolní zvuky, rádio, televize apod. Doporučuje se nekřičet, ale mluvit hlasitěji a pomaleji (Felgerová, n.d.).
19
Mezi obecné zásady komunikace se všemi sluchově postiženými patří nezakrývání si tváře nebo neotáčení se zády k tomu, s kým se hovoří. Mluvit se musí až ve chvíli, kdy se osoba s vadou sluchu dívá. V neposlední řadě je vhodné ujistit se, že dotyčný jedinec všemu rozuměl (Procházková a Vysůček, 2007).
20
4 Kompenzační pomůcky pro sluchově postižené
Ztrátu či poškození sluchu může do určité míry kompenzovat celá řada speciálních pomůcek. Díky nim se osoby se sluchovým znevýhodněním mohou lépe socializovat ve společnosti a vyrovnat se tak s následky, které s sebou sluchové postižení přináší (Perspectivo, n.d.).
V současné době se lze setkat s poměrně širokou nabídkou pomůcek, jíž je možné rozdělit do různých kategorií například na základě společných funkcí, mezi nimž však neexistuje přesná hranice (Perspectivo, n.d.). Příklady z řad kompenzačních pomůcek se zabývají následující podkapitoly. Jejich cílem je seznámit čtenáře s možnostmi, které osobám se sluchovým znevýhodněním pomáhají při překonávání některých bariér, se kterými se setkávají. Pro ubytovací a stravovací zařízení jsou významné speciálně pomůcky uvedené v podkapitole 4.2 a 4.3, jelikož mají své praktické využití mimo jiné i v daných zařízeních, zejména v těch ubytovacích.
4.1 Sluchadla a kochleární implantát
Sluchadla jsou určena lidem, kteří mají alespoň zbytky sluchu. Zvuk se skrze ně lépe dostává do vnitřního ucha, čímž dojde k jeho zesílení (Hrubý, 1998, s. 72). I těchto zařízení existuje nepřeberné množství, nicméně je lze rozdělit na dvě základní kategorie: závěsná sluchadla, tzv. BTE vyplývající z anglického pojmu „behind the ear“ a zvukovodová sluchadla, tzv. ITE, též z anglické terminologie „in the ear“ (Sixta, n.d.).
Závěsná sluchadla jsou oblíbená zejména mezi silně nedoslýchavými, pro něž poskytují největší možné zesílení, ale jsou vhodná i pro osoby s mírnou nedoslýchavostí. Jak již ze samotného názvu vyplývá, zařízení se zavěsí za ucho a s pomocí hadičky odvádí zvuk do zvukovodu. Pro své uživatele jsou pohodlná a téměř neviditelná (GN hearing Czech Republic, ©2021).
Na druhé straně zvukovodová sluchadla se zavádí dovnitř ucha a jsou vyráběna uživateli přímo na míru. Tento druh sluchadla je určen pro osoby s mírnou až střední nedoslýchavostí, které si přejí maximální možnou diskrétnost (GN hearing Czech Republic, ©2021).
Možným řešením pro osoby s těžkou ztrátou sluchu, kterým už nestačí sluchadlo, je kochleární implantát. Jeho hlavní funkcí je snaha o obnovení vnímání řeči, tak, aby se
21
daný jedinec mohl opět snáze zařadit do běžného života. Jedná se o malé zařízení, jež je nutné voperovat do vnitřního ucha. Implantace není ale vhodná pro všechny osoby s těžkou sluchovou vadou. Obvykle se dělá pro děti do 2 let, protože se u nich ještě snadno v mozku vytvoří sluchové centrum. Určená je i pro některé ohluchlé osoby, které již mají vyvinutou řeč. V České republice je odhadem více než 1 000 uživatelů kochleárního implantátu (James a kol., 2021).
4.2 Signalizační pomůcky
Signalizačními pomůckami se rozumí zařízení, jež dávají osobám se sluchovým handicapem znamení v situacích, kdy slyšící obvykle využívají zvukových signálů.
Příkladem mohou být upozornění na zvonění zvonků a telefonů (Kašpar, 2008, s. 82).
Specializované přístroje dokáží převádět zvuk na světelné a vibrační signály ve chvílích, kdy zazvoní domovní zvonek či v případě klepání na dveře. Pro nedoslýchavé pak hlasitost zvonění zesilují. Stejně tak je tomu i u telefonních hovorů, u nichž nedoslýchavým osobám zesilují nejen samotné zvonění, ale někdy i celý hovor. Jejich cena je různá v závislosti na nabízených funkcích. Například portál Unie neslyšících Brno prostřednictvím webových stránek www.pomuckyproneslysici.cz nabízí zařízení, které svítí v různých barvách podle toho, jaký vjem v danou chvíli signalizuje, za cenu 2 690 Kč, viz Obrázek 4 (Unie neslyšících Brno, n.d.).
Obrázek 4: Záblesková a světelná signalizace AVISO BEE – univerzální vysílač vjemů
Zdroj: Unie neslyšících Brno - www.pomuckyproneslysici.cz (n.d.)
22
Další možností signalizační pomůcky jsou světelně vibrační budíky pro lidi se sluchovým postižením, přičemž pro osoby nedoslýchavé disponují hlasitým akustickým alarmem (Kašpar, 2008, s. 88).
Zajímavou alternativou pro jedince se sluchovým postižením jsou signalizační psi. Ti jsou speciálně vycvičení vždy pro konkrétní osobu. Své majitele upozorňují například na zvonění telefonů, SMS zprávy, klepání na dveře, přetékající vodu a mnoho dalších (Helppes, ©2018). Ve venkovních prostorách jsou asistenční psi doprovázející neslyšící osoby, označeni reflexní vestou, díky čemuž často zamezují nepříjemným či nebezpečným situacím, způsobených sluchovým handicapem.Tito psi by měli vždy mít výjimku pro vstup do budov, které za normálních okolností přítomnost domácích mazlíčků neakceptují (Pestrá© psí asistence, n.d.).
4.3 Ostatní pomůcky
Některá zařízení nelze jednoznačně zařadit do konkrétní kategorie kompenzačních pomůcek, a proto jim je věnována tato podkapitola.
Prvním příkladem jsou telefonní přístroje se zesílením zvuku pro osoby nedoslýchavé.
Dnešní trh nabízí nepřeberné množství variant těchto zařízení od osobních po klasické stolní, prostřednictvím kterých lze někdy probíhat také písemná komunikace. Některé z nich nabízejí speciální tlačítka pro rychlé přivolání pomoci (Unie neslyšících Brno, n.d.).
Velice užitečným nástrojem je indukční smyčka. Jedná se o zařízení, které je určeno pro uživatele sluchadel. I přesto, že sluchadla pomáhají osobám se sluchovým handicapem lépe slyšet, mají tu nevýhodu, že v rušném prostředí zachycují všemožné zvuky a nedoslýchavý člověk má pak potíž rozumět tomu, s kým hovoří. Příkladem jsou například nádraží, úřady apod., kdy je bez této technologie velmi obtížné porozumět zaměstnancům za přepážkou.
Použít ji lze i u domovních zvonků, kde mají tito lidé problém dobře slyšet, co jim je skrze interkom sdělováno. Své využití však toto zařízení nachází též ve výtazích a jinde (Unie neslyšících Brno, 2020).
Poslední vybranou pomůckou jsou sluchátka k televizi, případně i rádiu, pro nedoslýchavé. Mohlo by se zdát, že pokud člověk trpí zhoršeným sluchem, může si jednoduše zvýšit hlasitost. To ale často nepříjemně ruší například ostatní členy domácnosti nebo sousedy. Speciální sluchátka nabízejí i lepší poslech nežli sluchadla. Další výhodou je, že daný jedinec může sledovat pořady a poslouchat hudbu společně s ostatními, jelikož nevypínají zvuk (Sound Power, n.d.).
23
5 Organizace určené osobám se sluchovým postižením v České republice
Organizací určených osobám se sluchovým postižením existuje podobně jako ve většině zemí světa i v České republice celá řada. Zřízeny jsou zejména za účelem pomoci lidem s postižením sluchu. Jejich úlohou je zároveň prosazování zájmů, které život osob se sluchovým handicapem do značné míry ovlivňují, stejně tak i přiblížení dané problematiky široké veřejnosti. Záměrem této kapitoly je představit zástupce těch největších a nejznámějších českých organizací, tak aby ubytovací a stravovací zařízení byla informována o institucích, na které se lze v případě potřeby či dotazů týkajících se této sféry obrátit. Vybrané reprezentanty popisují následující body:
• Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel, z. s.
Asociace vznikla již v listopadu roku 1992 s cílem zastřešovat subjekty, které jsou zřízeny za účelem pomoci neslyšícím a nedoslýchavým občanům České republiky včetně jejich nejbližších. Ti pak mají skrze ni možnost navrhovat předpisy, popřípadě jejich úpravy, které se týkají životů osob s daným handicapem. Jejím dalším záměrem je, aby se tito lidé pravidelně setkávali, vzdělávali a vyměňovali si poznatky a zkušenosti či jen udržovali přátelský kontakt mezi sebou navzájem. Snahou asociace je i pomoc se specifickými problémy, s nimiž se potýkají, jakožto například bariéry v dopravních prostředcích, budovách apod. ASNEP je klíčovou institucí, na níž se mohou se svými dotazy ohledně problematiky sluchových postižení obrátit politici, odborníci či kdokoliv z řad široké veřejnosti (ASNEP, ©2004-2021).
• Česká unie neslyšících, z. ú.
Česká unie neslyšících je neziskovou organizací, která byla založena na začátku 90. let minulého století za účelem zlepšení společenského postavení osob, kteří se potýkají se sluchovou vadou. Těm byla přínosem i v mnoha dalších ohledech. V roce 2008 se například značně podílela na prosazení novely zákona o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. Je vydavatelem časopisu UNIE, který je určen především neslyšícím čtenářům a články v něm proto vychází i ve formě videí ve znakovém jazyce. Taktéž stojí za vznikem televize pro osoby se sluchovým postižením
24
Beey.tv. Mimo občasné nárazové projekty každoročně organizuje plesy neslyšících lidí a už od roku 1998 pravidelně pořádá divadelní představení s názvem Mluvící ruce, které je převážně tvorbou umělců, kteří neslyší. V současné době má celkem 6 poboček, a to v Praze, Ostravě, Brně, Liberci, Kroměříži a ve Zlíně. Na nich pravidelně pořádá akreditované rekvalifikační kurzy českého znakového jazyka. Dále také zajišťuje sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, během kterých ambulantně popřípadě v terénu zprostředkovává daným osobám kontakt se společenským prostředím a zajišťuje jim sociálně terapeutické činnosti. V neposlední řadě poskytuje tlumočnické služby a takzvaný simultánní přepis, což je přepis mluvené řeči do písemné podoby v reálném čase, tak aby jej ti neslyšící lidé, kteří ho potřebují ke své komunikaci, mohli snadno využívat (ČUN, ©2021).
• ORBI PONTES, z. s.
Posláním neziskové organizace s názvem ORBI PONTES je v první řadě šíření osvěty v oblasti sluchových postižení. Toho se snaží dosáhnout pomocí tematických seminářů pro děti i dospělé, vzdělávacích přednášek a projektů. Jedním z nich je pro příklad program specializovaný na zpřístupnění telefonních linek zdravotnických zařízení skrze přepis řeči jeho pracovníků, tak aby i neslyšící lidé mohli snadno kontaktovat své lékaře. Od roku 2012 každoročně pořádá festival Týden osob se sluchovým postižením, během kterého se konají různé akce se snahou přiblížit svět osob se sluchovým znevýhodněním i slyšící veřejnosti. Spolupracuje i s některými zahraničními organizacemi, skrze něž umožňuje neslyšícím osobám cestovat a poznávat nové lidi v podobné situaci též z jiných zemí (ORBIPONTES, ©2021).
25
• PEVNOST České centrum znakového jazyka, z. ú.
Organizace PEVNOST vznikla v roce 2000 a je zaměřena na výuku českého znakového jazyka, a taktéž na informování a vzdělávání všech lidí o komunitě Neslyšících.
Kromě toho nabízí překlady z českého jazyka do českého znakového jazyka a od roku 2013 pořádá ve svém sídle v Praze letní školu, kde se zájemci, ať už začátečníci nebo ti pokročilí, intenzivně učí komunikaci ve znakovém jazyce (PEVNOST, ©2015).
• Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, z. s.
Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR je neziskovou organizací, která vznikla v roce 1990. Působí po celé České republice a sdružuje přibližně 4 000 členů v celkem 55 pobočných spolcích, čímž je zároveň českou největší neziskovou organizací tohoto zaměření. Osobám se sluchovým handicapem a jejich rodinám poskytuje poradenské a tlumočnické služby, organizuje nejrůznější vzdělávací či kulturní akce a zároveň si klade za cíl podporovat to, aby byla naplněna práva těchto osob (SNNCR, ©2020). Od roku 2018 vydává časopis Jsem jedno ucho. Každé číslo publikace je vždy věnováno jednomu vybranému tématu, které je zde přiblíženo skrze životní příběh člověka s postižením sluchu (Aust, 2018).
• Tichý svět, o. p. s.
V roce 2006 vznikla organizace s názvem Tichý svět s vizí rovných příležitostí pro ty, kteří jsou neslyšící. Jejím cílem je překonávat bariéry, s nimiž se osoby se sluchovým postižením potýkají, tak, aby bez větších překážek mohli vést stejně kvalitní život jako ti, kteří slyší. V nich se naopak snaží zlomit předsudky a vyvrátit mylné domněnky, jež v sobě mají zakořeněné, tím, že šíří osvětu mezi širší veřejností a učí ji o kultuře lidí se sluchovou vadou. V současnosti působí v 10 krajích České republiky a realizuje mnohé projekty, z nichž stojí za zmínku například Tichá kavárna s neslyšící obsluhou v pražských Kobylisích. Slyšící si zde mohou vyzkoušet objednat sortiment ve znakovém jazyce.
Dalším zajímavým projektem je Tichá jehla, pracoviště, kde jsou zaměstnáni lidé se zdravotním postižením, kteří zde vyrábějí nejrůznější výrobky, z jejichž prodeje jdou pak finanční prostředky na pomoc neslyšícím lidem. Po Praze funguje také Tichá pošta, služba přepravy zásilek po hlavním městě. I zde pracují osoby s postižením sluchu. Díky těmto či
26
podobným projektům tak mají lidé, jejichž pracovní uplatnění na trhu práce má své limity zapříčiněné jejich handicapem, příležitost získat snáze zaměstnání, což pro ně obyčejně nebývá jednoduchou záležitostí (Tichý svět, n.d.).
27
6 Analýza dostupnosti ubytovacích
a stravovacích zařízení osobám se sluchovým postižením v České republice
V rámci empirické části práce bylo zvolenou metodou kvantitativní šetření v podobě dotazníkového šetření mezi osobami se sluchovým handicapem. To bylo za účelem hlubšího porozumění zkoumané problematiky zároveň doplněno kvalitativním výzkumem ve formě 8 polostrukturovaných rozhovorů mezi vybranými zástupci osob se sluchovým postižením, ubytovacími a stravovacími zařízeními a bezpečnostními a záchrannými složkami.
Cílem bylo identifikovat, jaké jsou silné a slabé stránky těchto provozoven v přístupnosti osobám se sluchovým znevýhodněním. Jinými slovy, zda se tito lidé potýkají s bariérami během využívání daných služeb, případně s jakými či jaká opatření by jim pomohla stávající situaci zlepšit.
Výsledky, zjištěné z výše zmíněných průzkumů, byly následně podrobeny vlastní analýze ekonomické náročnosti.
V podkapitole 2.4 byl zmíněn speciální typ sluchových vad tzv. tinnitus. Jemu již však vzhledem k povaze potíží, jež způsobuje, nadále není v této části práce věnována bližší pozornost.
6.1 Kvantitativní výzkum – dotazníkové šetření mezi osobami se sluchovým postižením
Pro účely této diplomové práce byl proveden kvantitativní výzkum mezi osobami se sluchovým handicapem. Jeho cílem je zjištění zkušeností těchto lidí s využíváním ubytovacích a stravovacích služeb. Zvolenou metodou bylo vlastní dotazníkové šetření v elektronické podobě vytvořené prostřednictvím platformy Google Forms. Respondenti byli oslovováni ve skupinách na sociální sítí Facebook určených přímo pro osoby s poruchou sluchu (například Ohluchlí, nedoslýchaví a uživatelé sluchového implantátu, Osoby se sluchovým postižením a další). Dále byly požádány o pomoc Aneta Havelková a Alena Procházková, zakladatelky projektu (Ne)slyším, které dotazník nasdílely na svůj instagramový profil, který sleduje více než 5 000 lidí, z nichž však zdaleka ne všichni jsou z řad osob se sluchovým znevýhodněním. Značnou podporou byl také Ladislav Kratochvíl,
28
ředitel organizace ORBI PONTES, který dotazník umístil na svou webovou stránku www.kochlear.cz a také na stránku www.helpnet.cz. Šetření osobně šířil i na sociálních sítích a mezi svými známými. Autorka se dále obrátila celkem na 8 organizací určeným osobám se sluchovým znevýhodněním. Osloveny byly prostřednictvím e-mailu, nicméně z jejich strany se nedostalo žádné zpětné vazby. Šetření probíhalo v období od 18. 10. 2021 do 18. 11. 2021.
Dotazník se skládal celkem ze 34 otázek, rozdělených do sekcí, které se respondentům zpřístupnily v závislosti na tom, jak odpovídali. První otázka byla filtrační, s tím, že respondenty rozdělovala do skupin dle typu sluchového postižení, kterým trpí. Osobám bez sluchové vady byla účast automaticky odepřena. Většina otázek byla zcela uzavřených, 3 byly polouzavřené a 8 otevřených. Dotazník byl rozdělen do 4 bloků. První část byla úvodní a zjišťovala rozložení respondentů z hlediska typu sluchové vady a preferovaného způsobu komunikace, druhá byla zaměřena na dostupnost stravovacích služeb, další na služby ubytovací a poslední byly otázky demografické. Kompletní podoba dotazníku je součástí přílohy I této práce.
Celkem bylo získáno 122 odpovědí od osob se sluchovým postižením. Respondenty mezi nimi nebylo vzhledem k povaze jejich handicapu snadné oslovit. Zároveň je nutné zohlednit skutečnost, že se jedná o menšinovou část populace. Vzhledem k tomu lze konstatovat, že je získaný počet odpovědí uspokojivý. Výsledky vlastního šetření jsou uvedeny dále.
• Demografické rozložení respondentů
Nejprve bude v této práci věnována pozornost demografickému rozložení respondentů.
Jak lze vidět z Grafu 1, šetření se zúčastnilo více žen (70 %) nežli mužů (30 %).
29
3
30
26 30 20
10 3
0 až 18 let 19 až 25 let 26 až 35 let 36 až 45 let 46 až 55 let 56 až 65 let více než 65 let
36
86
muži ženy Graf 1: Pohlaví respondentů
Zdroj: vlastní zpracování (2021)
Nejvíce zastoupenou věkovou kategorií byli lidé ve věkovém rozmezí 19 až 35 let. Ti představovali celkem 50 % všech respondentů. Ve 21 % se jednalo o osoby ve věku 36 až 45 let a ve věku 46 až 55 let o 16 %. V 11 % případů se jednalo o osoby starších 56 let a zbylá 2 % byly osoby nezletilé, viz Graf 2. Uvedená skladba je dána skutečností, že většina respondentů byla získána prostřednictvím sociálních sítí, na kterých jsou v dnešní době ve větším měřítku aktivnější spíše osoby v mladších věkových kategoriích.
Graf 2: Věk respondentů
Zdroj: vlastní zpracování (2021)
Graf 3 zachycuje současnou ekonomickou aktivitu respondentů. Ti zde měli možnost výběru z více nabízených možností, jelikož často dochází k situaci kdy, lidé se sluchovým znevýhodněním pobírají invalidní důchod, což se však nevylučuje s tím, že mají současně také pracovní poměr. Výrazně nejčastější odpovědí bylo „zaměstnání“, které bylo zvoleno
30
72 7
3
20 13 7
0 10 20 30 40 50 60 70 80
zaměstnaný/á podnikatel/ka v důchodu v invalidním důchodu student/ka na mateřské/rodičovské dovolené
20
7 23
7 3
10
7 7
16 10
3 3
6 0
5 10 15 20 25
72krát. Celkem 20 osob uvedlo, že je v invalidním důchodu. Od studujících bylo získáno 13 odpovědí. Od osob na mateřské, popřípadě rodičovské dovolené jich bylo 7. Stejné zastoupení bylo i mezi podnikateli či podnikatelkami (celkem 7). Ve starobním důchodu byly jen 3 lidé. Žádný z respondentů nebyl nezaměstnaný.
Graf 3: Současná ekonomická aktivita respondentů
Zdroj: vlastní zpracování
Nejvíce odpovědí bylo získáno od osob pocházejících z Jihomoravského kraje. Těch bylo celkem 19 %. Podobné zastoupení měli i respondenti z Prahy, kterých bylo v součtu 16 %. Následoval Středočeský kraj s 13 % získaných respondentů. Ze zbylých krajů České republiky bylo nasbíráno relativně rovnoměrné množství odpovědí. Dotazník vyplnilo ale i 5 % osob žijících v zahraničí. Podrobnější výsledky viz Graf 4.
Graf 4: Bydliště respondentů
Zdroj: vlastní zpracování
31
• Rozložení respondentů dle typu sluchové vady a způsobu komunikace
Další z bloků dotazníkového šetření analyzoval, od kdy a s jakým typem sluchového postižení se dotazované osoby potýkají. Následovala otázka zjišťující informaci o preferovaném způsobu komunikace.
Jak vyplývá z Grafu 5, více než polovina respondentů (56 %) uvedla, že jsou zcela neslyšícími osobami. Nedoslýchavých osob pak bylo 44 %.
Graf 5: Rozložení respondentů z hlediska typu sluchového postižení
Zdroj: vlastní zpracování
Následovala otázka na dobu vzniku sluchové vady. Jak již bylo vysvětleno v kapitole 2, mezi osobami se sluchovým postižením není rozhodující jen to, zda nedoslýchají či neslyší, ale podstatný je také věk, v němž jedinec sluchovou vadu získá.
Jedná se o jeden z hlavních faktorů určujících potřeby dané osoby. Ty jsou odlišné u lidí, které se se svým handicapem potýkají od narození či od období před rozvojem mluvy, a naopak je tomu u těch, komu se zhoršil sluch nebo došlo k jeho celkové ztrátě až v pozdějším věku.
Graf 6 zobrazuje dobu, od které se respondenti potýkají s vadou sluchu. Jak je vidno, 43 % z nich se se sluchovým handicapem již narodilo a 22 % jej získalo v období mezi 1. až 4. rokem, což je obvykle právě ještě před rozvojem mluvené řeči. Z tohoto zjištění je pak zřejmé, že více jak polovina dotazovaných patří do skupiny osob s prelingvální sluchovou vadou.
68 54
zcela neslyšící (Neslyšící prelingválně nebo ohluchlý) nedoslýchavý
32
Graf 6: Rozložení respondentů z hlediska doby vzniku sluchové vady
Zdroj: vlastní zpracování
Další otázka zjišťovala způsob, který respondenti preferují a využívají ke komunikaci se slyšícím okolím. Zde bylo možné zvolit více odpovědí, jelikož někteří tito lidé využívají kombinaci hned několika komunikačních prostředků najednou. Pro lepší přehlednost jsou výsledky dané otázky zachyceny ve 3 následujících grafech, které jsou rozděleny dle toho, jak rozdílně odpovídali dotazovaní z hlediska typu sluchové vady, s níž se potýkají.
První analyzovanou skupinou byly osoby, které jsou nedoslýchavé, kterých bylo celkem 44 % ze všech zúčastněných dotazníkového šetření (54 respondentů). Z Grafu 7 je očividné, že ti nejvíce využívají ke komunikaci se slyšícím okolím mluvenou formu jazyka, kterou v dotazníku označili všichni respondenti z řad nedoslýchavých. V kapitole 4 bylo mimo jiné popsáno, že tito lidé využívají sluchadel, což jim pomáhá sluchovou ztrátu do určité míry kompenzovat, a proto jim nečiní problém mluva, jak potvrzují i výsledky šetření. Zhruba třetina ale uvedla, že někdy ještě řeč doplňují psaním, což je zapříčiněno skutečností, že i přes tyto pomůcky se někdy může stát, že nerozumí všemu, stejně tak dobře jako ti, kteří slyší. Odpověď odezírání byla označena celkem 7krát, stejně jako znakový jazyk a znakovaná čeština.
52
27 21
15 7
od narození od období mezi 1. až 4. rokem od období mezi 5. až 10. rokem od období mezi 11. až 17. rokem od období 18. až 64. rokem
