Z ÁPORNÁ DEPOZITNÍ ÚROKOVÁ SAZBA

Obavy z deflace přiměly Evropskou centrální banku v červnu 2014 k prolomení měnověpolitického tabu. ECB stanovila zápornou depozitní úrokovou sazbu. 11. června 2014 totiž ECB snížila své úrokové sazby o 10 bazických bodů, hlavní sazba tak byla snížena na hodnotu 0,15 % a depozitní sazba byla snížena na úroveň -0,10 %. Od tohoto momentu až dodnes se depozitní úroková sazba do kladných čísel nedostala, ba naopak, úrokové sazby od této chvíle ECB jen snižovala (viz tabulka č.1).

V září 2014 snížila ECB úrokové sazby o dalších 10 bazických bodů. Od března 2016 je hlavní úroková sazba na hodnotě 0,00 %. Zatím poslední změna ve výši úrokových sazeb proběhla v eurozóně v září 2019, kdy ECB snížila depozitní sazbu na -0,50 %.

Tabulka č. 1: Změny depozitní sazby a sazby pro hlavní refinanční operace ECB od roku 2014

Zdroj: Vlastní zpracování, data Evropská centrální banka (2021c)

Záporné úrokové sazby lze považovat za nástroj měnové politiky, který má poskytnout ekonomice dodatečný stimul po dosažení nulových úrokových sazeb. Záměrem negativní depozitní úrokové sazby je motivovat obchodní banky k úvěrování reálného sektoru ekonomiky. Záporná depozitní sazba by měla odradit obchodní banky od využívání vkladového nástroje, tedy od ukládání volných prostředků u centrální banky, které se

Depozitní sazba

Sazba pro hlavní refinanční

operace

červen 2014 -0,10 % 0,15 %

září 2014 -0,20 % 0,05 %

prosinec 2015 -0,30 % 0,05 %

březen 2016 -0,40 % 0,00 %

září 2019 -0,50 % 0,00 %

38

zúročí právě depozitní sazbou. Měla by je přimět k úvěrování reálné ekonomiky. (Nucera et al., 2017)

Podstatný je také vztah cílených dlouhodobých refinančních operací TLTRO II a TLTRO III se zápornou depozitní úrokovou sazbou. Pokud totiž obchodní banka v eurozóně bude poskytovat úvěry reálnému sektoru ekonomiky, může si v rámci refinančních operací půjčovat likviditu od ECB s prodlouženou splatností až 4 let právě za zápornou depozitní sazbu.

Banky by zároveň měly nabídnout nižší sazby podnikům a domácnostem. Ekonomické subjekty by to tak mělo přimět méně spořit a více investovat a nakupovat. Mělo by také dojít k depreciaci měny vůči měnám s vyššími sazbami, způsobenou omezeným přílivem kapitálu ze zahraničí. To vše by mělo podpořit hospodářský růst a zvýšit inflaci směrem k požadovanému inflačnímu cíli. Avšak ochotu obchodních bank poskytovat úvěry nedokáže centrální banka jednoznačně ovlivnit svými úrokovými sazbami.

Janáčková (2015) spatřuje pro úvěrový multiplikátor jako klíčové následující předpoklady:

• poskytované úvěry jsou obchodní bance včas spláceny

• vkladatelé si nechtějí svá depozita vybírat ve stejný čas (nenastane run na banku)

• funkční mezibankovní trh (banka má možnost vypůjčit si likviditu od jiné banky) Nastartování úvěrové multiplikace daleko více než na úrokových sazbách závisí na důvěře mezi bankou a klientem, na důvěře mezi bankami a na důvěře obou stran v budoucnost.

Banky tudíž i přes nízké (záporné) úrokové sazby mohou držet peníze jako dobrovolné rezervy, pokud se jim nová úvěrování jeví jako příliš riskantní či se obávají nesplácení již poskytnutých úvěrů.

Rozsah úvěrování taktéž silně závisí na poptávce po bankovních úvěrech. Klíčová je ochota reálné sféry ekonomiky brát si úvěry. Podstatná je jejich důvěra v budoucnost.

Obchodní banky sice mohou nabídnout podnikům a domácnostem dostupnější úvěry, nemohou je však přinutit, aby si úvěr vzaly a začaly investovat. Platí tak přísloví Miltona Friedmana, že centrální banky „mohou přivést koně k vodě, ale nemohou ho přimět, aby se napil.“ (Friedman, 1968)

Podle Janáčkové (2015) jsou dnes podniky v eurozóně zatíženy nadměrnou regulací, vysokými daněmi a nadměrnými environmentálními náklady. Neochota investovat tak nemá měnové příčiny a ani neustále nižší úrokové sazby nemusí být účinné.

39

Se zápornými úrokovými sazbami se pojí nejčastěji dvě oblasti kritiky (Nucera et al., 2017):

• záporná depozitní úroková sazba má negativní efekt na ziskovost obchodních bank, které tak mohou být nuceny úvěrovat rizikovější subjekty. Heider et al. (2018) shledali ve své studii, že k tomuto jevu skutečně v eurozóně dochází.

• mezi institucionálními investory může docházet k vyhledávání vyššího výnosu („search for yield“). Výsledkem tak je nadměrná poptávka po rizikových aktivech s vysokým výnosem. Následná inflace na trhu aktiv může podlomit finanční stabilitu a vytěsnit soukromé investice.

Dále je třeba upozornit, že dlouhodobě nepřiměřeně nízké úrokové sazby nemusí ekonomice pomáhat. Mohou totiž vést k nadměrnému zadlužování se, což lze ilustrovat na příkladu zemí jižního křídla eurozóny od přijetí eura do finanční krize 2008. Přijetím eura totiž tyto země získaly falešnou věrohodnost. Trhy jim tak přinášely nižší úrokové sazby, než na jaké byly ekonomiky těchto zemí nastaveny. Kvůli vyšší inflaci v zemích jižního křídla eurozóny byly reálné úrokové sazby nepřiměřeně nízké. Důsledkem byly například úvěrové bubliny nebo rychlý růst platů a mezd. Tento růst byl však růstem na dluh, financovaný kapitálem ze severních zemí eurozóny. Kapitál nebyl využívaný produktivně, nýbrž se projídal. (Janáčková, 2015)

Dlouhé období velmi nízkých či dokonce záporných úrokových sazeb může vést k nadměrnému růstu zadlužení u firem, u domácností i u vlád. Podle OECD (2019) by například Slovensko mělo mít dle Taylorova pravidla hlavní měnověpolitickou sazbu téměř 4 %. Avšak kvůli zemím jižního křídla Eurozóny má Slovensko hlavní sazbu nulovou a depozitní sazbu zápornou. Slovenské domácnosti tak mají nejrychlejší růst zadlužení v eurozóně, měřeno podílem dluhu na disponibilním přijmu domácnosti.

Slovenské podniky mají třetí nejnižší podíl vlastních zdrojů ku zadlužení v eurozóně.

(Michl, 2019a)

Velmi nízké a záporné úrokové sazby vedou k nižším maržím obchodních bank. Ty se tak zaměřují na rizikové a ziskovější úvěry. Rizikové úvěry se zároveň podle pravidel makroobezřetnostní politiky Evropské centrální banky pojí s vyššími kapitálovými požadavky, a to banky omezuje v poskytování úvěrů méně rizikovým subjektům. Přímým důsledkem nízkých a záporných úrokových sazeb tak může být nárůst pohledávek se selháním v rozvahách obchodních bank eurozóny. Pohledávka se selháním je označení pro

40

úvěr, jež dlužník nesplatil (a splatit jej měl již před 90 dny), nebo úvěr, u kterého je evidentní, že jej dlužník nesplatí. (Lipovská, 2018)

Graf č. 10: Pohledávky se selháním ve vybraných zemích eurozóny 2008 – 2017 (v % z celkových pohledávek)

Zdroj: Vlastní zpracování, data Světová banka (2021)

Italský trh pohledávek se selháním je dnes největším v Evropě. Objem těchto pohledávek přesahuje 330 miliard euro. Italské banky měly ve svých aktivech v roce 2017 v průměru 17,6 % pohledávek se selháním. Itálie je po Řecku druhou nejzadluženější zemí Evropské unie a její dluh v roce 2019 činil 155 % HDP (OECD, 2021c). Přes 60 % tohoto dluhu přitom drží italské subjekty. Během roku 2017 zachraňovala italská vláda tři klíčové italské banky, protože jejich pád by (dle italské vlády) italské hospodářství neustálo.

K financování záchranných programů se však italská vláda musí stále více zadlužovat.

Významně jí pomáhá Evropská centrální banka a její program kvantitativního uvolňování.

Italské banky jsou významným způsobem provázány s evropským bankovním sektorem a problémy italského finančního sektoru se tak mohou rychle rozšířit po celé Evropě.

(Lipovská, 2018) 0%

10%

20%

30%

40%

50%

60%

2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017

Řecko Kypr Itálie Portugalsko Irsko

41