2.2 Úloha a cíle České národní banky
2.2.5 Způsoby dosažení cenové stability
Dosažení cenové stability je možné řadou způsobů. Centrální banka k dosažení svého hlavního cíle může zvolit jeden z několika režimů měnové politiky, popř. jejich kombinaci. Politika může být zaměřena přímo na cíl – následně hovoříme např. o tzv.
cílování inflace nebo může být využito dílčích cílů (měnových kritérií), mezi nimiž a cenovou stabilitou existují predikovatelné vztahy, a pomocí těchto zprostředkujících mezicílů lze dosáhnout požadované stability. Čtyřmi základními režimy měnové politiky jsou:
režim s implicitní nominální kotvou;
cílování peněžní zásoby;
cílování měnového kurzu;
cílování inflace.
2.2.5.1 Režim s implicitní nominální kotvou
Režim s implicitní nominální kotvou je založen na cílování nominální veličiny, která není vyhlášena přímo, ale je přijata pouze vnitřně v rámci centrální banky. V tomto režimu není vyhlášen přesný parametr nebo konkrétní kritérium. Tento režim proto dává centrální bance volnost a prostor. Avšak přes možnost volnosti a prostoru musí centrální banka stále splňovat svoji transparentnost, aby bylo jasné, jaký postup v měnové politice centrální banka zvolila a možnost tak předpovídat její chování. Předpoklad pro fungování tohoto režimu je nutná kredibilita centrální banky, která je založena na základě relativně dlouhé historie měnové a cenové stability v zemi.
33
2.2.5.2 Cílování peněžní zásoby (peněžních agregátů)
Měnová strategie založená na cílování peněžních agregátů vychází ze vztahu mezi množstvím peněz v ekonomice a inflací. Tento vztah říká, že růst cen je v dlouhém období ovlivňován rostoucím vývojem peněžní zásoby.
Cílování peněžní zásoby odstraňuje jeden ze základních negativních rysů strategie cílování měnového kurzu, a to nemožnost provádění autonomní měnové politiky. Jeho základním problémem je výběr nejvhodnějšího peněžního agregátu, u něhož existuje výše vysvětlený vztah, což může být vzhledem k rychlému vývoji finančního trhu (finanční inovace, elektronizace a globalizace trhů) poměrně obtížné.
Peněžní agregáty se u nás začaly v měnové politice uplatňovat v roce 1991 Státní bankou Československou. Od ní je převzala i Česká národní banka. Česká národní banka využívala doposud tři peněžní agregáty: M, M2 a agregát L.
M = oběživo + vklady na viděnou
M2 = M + termínované vklady + vklady v cizích měnách
L = M2 + krátkodobé cenné papíry (státní pokladniční poukázky, poukázky ČNB a poukázky FNM) v držení nebankovních subjektů.
Za nejdůležitější z hlediska použitelnosti se považuje měnový agregát M2, protože jeho vývoj vykazuje nejbližší vztah k ekonomickému vývoji, resp. k vývoji cenové hladiny.
Svého největšího významu nabývaly peněžní agregáty v měnové politice především v letech 1993 – 1997, kdy plnily společně s měnovým kurzem funkci mezicíle.
V současnosti, kdy centrální banka uplatňuje režim cílování inflace, fungují měnové agregáty zejména jako důležitý indikátor měnového vývoje.
2.2.5.3 Cílování měnového kurzu
Úkolem centrální banky při uplatňování této strategie je zajištění stability měnového kurzu, a to zejména prostřednictvím změny úrokových sazeb a přímých devizových intervencí. Centrální banka vhodně zvolí zahraniční měnu země s nízkou inflací, která má velký podíl na zahraničním obchodě s domácí ekonomikou, na níž je následně domácí
34
měna kurzem vázána. Může se jednat o tzv. pevnou fixaci kurzu (pevnou vazbu na zahraniční měnu – pevný kurz) nebo volnější způsob vazby s oscilačními pásmy pro vývoj měnového kurzu. Princip této strategie spočívá v tzv. dovozu nízké inflace ze zahraničí. Za přínos se zde chápe zejména vysoká transparentnost měnové politiky vyplývající ze srozumitelnosti zmíněné vazby.
Cílování měnového kurzu je vhodným režimem zejména pro malé otevřené ekonomiky. V České republice byl uplatňován v kombinaci s cílováním peněžní zásoby od počátku transformace až do roku 1997.
2.2.5.4 Cílování inflace
Inflace je často chápána jako opakovaný růst cen v dané ekonomice, ale v praxi je inflace v oblasti spotřebitelských cen měřena jako přírůstek tzv. indexu spotřebitelských cen. Inflaci v České republice měří a zveřejňuje Český statistický úřad. Inflační cíle a prognózy inflace jsou publikovány Českou národní bankou.
Vysoká a nestabilní inflace má negativní důsledky a promítá se do dynamiky hospodářského růstu. Vyšší hladina inflace vede k částečnému znehodnocení příjmů a úspor, což vytváří tlak na růst nominálních úrokových sazeb v důsledku nejistoty subjektů, vyplývající z dalšího potenciálního růstu cenové hladiny. Vyšší inflace taktéž zvyšuje nejistotu o budoucích relativních cenách a cenových hladinách. Finanční trhy pak vyžadují vyšší rizikovou prémii, která kompenzuje i zvýšenou nejistotu. Při vyšší inflaci, která trvá delší období, dochází při rozhodování ekonomických subjektů obvykle k zafixování inflačních a depreciačních očekávání. V případě vyšší proměnlivosti inflace se pak investoři orientují více na krátkodobé finanční investice a na zajišťování se proti inflaci oproti investičním projektům, které mají dlouhodobější horizont návratnosti. Vysoká inflace dále způsobuje vysoké úrokové sazby, které přináší krátkodobý rizikový kapitál, který pak mívá řadu nepříznivých přímých i nepřímých dopadů. Centrální banky se tak stávají spolutvůrci celkové hospodářské politiky státu a jsou tedy spoluodpovědné za trvale udržitelný ekonomický vývoj v zemi.
Režim cílování inflace je nejmladší způsobem zajišťování cenové stability. K jeho rozšíření došlo zejména v devadesátých letech. Jeho základní výhodou je vysoká
35
transparentnost, která spočívá v explicitním vyhlášení inflačního cíle, případně posloupnosti mezicílů za účelem dosažení hlavního cíle. To aktivně působí na inflační očekávání ekonomických subjektů, zvyšuje srozumitelnost měnové politiky a umožňuje lépe předvídat záměry centrální banky.
Graf 3 - Vývoj inflace v letech 1993 – 2009
Zdroj dat: Český statistický úřad – Inflace, http: //www.czso.cz
Podobně jako cílování peněžní zásoby, i cílování inflace umožňuje autonomii v realizaci měnové politiky ze strany centrální banky. Kromě toho centrální banka v rámci svého rozhodování přihlíží k celé řadě makroekonomických veličin (ceny výrobců, dovozní ceny, informace z trhu práce, vývoj měnového kurzu a úrokových sazeb), přičemž úspěšnost této strategie závisí právě na úspěšné predikci vývoje naznačených makroekonomických veličin.
36