Bankovní institut vysoká škola Praha
Katedra ekonomických a sociálních věd
Účinnost měnové politiky České národní banky
Bakalářská práce
Autor:
Vanda Hromádková
Bankovní management
Vedoucí práce: PhDr. František Jirásek, CSc.
Praha Duben, 2010
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Účinnost měnové politiky České národní banky“ zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.
V Hradci Králové dne 23.4.2010 Vanda Hromádková
Poděkování:
Ráda bych tímto poděkovala panu PhDr. Františku Jiráskovi, CSc. za podnětné připomínky při vedení této práce.
Jméno a příjmení autora: Vanda Hromádková
Instituce: Bankovní institut vysoká škola Praha
Název díla: Účinnost měnové politiky České národní banky Bakalářská práce
Vedoucí práce: PhDr. František Jirásek, CSc.
Počet stran: 54
Klíčová slova: Česká národní banka, měnová politika, měnověpolitické nástroje, inflace, cenová stabilita, úrokové sazby
Anotace práce:
Předmětem bakalářské práce je charakterizovat úlohu měnové politiky České národní banky a současně analyzovat plnění cílů měnové politiky na trhu v České republice. Výsledkem práce je zhodnocení účinnosti měnové politiky v České republice za období let 1993 až 2009.
The purpose of the Bachelor thesis is to characterize the role of the monetary policy of the Czech National Bank and simultaneously to analyze performing of the monetary policy objectives on market in the Czech Republic. The result of this Bachelor thesis is evaluation of the effectiveness of the monetary policy in the Czech Republic for the period 1993 to 2009.
OBSAH
Úvod ... 7
1 MĚNOVÁ POLITIKA ... 8
1.1 Úloha měnové politiky ... 8
1.1 Nástroje měnové politiky ... 9
1.1.1 Přímé nástroje měnové politiky ... 9
1.1.2 Nepřímé nástroje měnové politiky ... 12
1.1.3 Měnověpolitické nástroje České národní banky ... 17
1.1.4 Transmisní mechanismus měnové politiky ... 23
2 ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA ... 24
2.1 Vznik a struktura centrální banky ... 24
2.1.1 Vývoj centrálního bankovnictví a vznik centrální banky ... 24
2.1.2 Organizační struktura České národní banky ... 26
2.2 Úloha a cíle České národní banky ... 27
2.2.1 Funkce České národní banky ... 27
2.2.2 Pravomoci České národní banky ... 29
2.2.3 Cíle měnové politiky České národní banky a způsob jejich dosažení .. 30
2.2.4 Cenová stabilita ... 31
2.2.5 Způsoby dosažení cenové stability ... 32
3 STRATEGIE MĚNOVÉ POLITIKY ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY OD ROKU 1993 DO ROKU 2009 ... 36
3.1 Vývoj měnové politiky v České republice ... 36
3.1.1 Měnová politika v období od roku 1993 do roku 1996 – režim cílování peněžní zásoby a cílování měnového kurzu ... 36 3.1.2 Měnová politika v roce 1997 – přechod na režim cílování inflace ... 39 3.1.3 Měnová politika od roku 1998 do roku 2009 – režim cílování inflace . 41 Závěr ... 52
7
Úvod
Jako téma bakalářské práce jsem si vybrala účinnost měnové politiky České národní banky. Důvodem volby tématu je skutečnost, že Česká národní banka svojí činností výrazně ovlivňuje ekonomické prostředí v České republice, jehož součástí jsou všechny ekonomicky aktivní subjekty, včetně nás občanů.
Význam České národní banky je zobrazen v jejím výsadním postavení v tržní ekonomice a národním hospodářství. Rozhodnutí, která činí Česká národní banka, velmi zásadně ovlivňují fungování a vývoj celé ekonomiky.
Cílem této práce je zhodnocení účinnosti měnové politiky České národní banky a současně její způsob ovlivňování ekonomického vývoje v České republice od roku 1993.
Práce nahlíží do problematiky centrálního bankovnictví, na použití měnověpolitických nástrojů, režimů měnové politiky a provádí tak základní analýzu vývoje měnové politiky v České republice za období od vzniku České národní banky v roce 1993. Analýza měnové politiky České národní banky bude rozdělena na jednotlivé roky, ve kterých budou uvedeny podmínky, za kterých byly měnové režimy nastavovány. Jednotlivé roky budou shrnuty do tří klíčových období, které se odvíjejí od použitých režimů měnové politiky.
V neposlední řadě je třeba připomenout význam České národní banky v roce 2008, kdy opatření ze strany centrální banky zabránila zásadnímu porušení fungování trhu České republiky v nastalé světové finanční a ekonomické krizi, která tak prověřila nepostradatelnost České národní banky. Finanční krize se na českém finančním trhu projevovala jen postupně a to především díky vysoké likviditě trhu i rozhodujících bank.
8
1 Měnová politika
1.1 Úloha měnové politiky
„Podstatou měnové politiky v širším pojetí je vědomá činnost nějakého subjektu, který se prostřednictvím měnových nástrojů snaží regulovat množství peněz v oběhu a tím dosáhnout určitých cílů.“ [1]
Měnová politika je důležitou součástí hospodářské politiky každého státu. Měnová politika patří mezi hlavní funkce centrální banky, jejímž prostřednictvím se centrální banka snaží splnit základní cíl a tím je zajistit cenovou stabilitu. K zajištění cenové stability využívá možnost regulovat množství peněz v ekonomice prostřednictvím např. úrokových sazeb a měnových agregátů.
Měnová politika je proces, ve kterém se centrální banka snaží o dosažení stanovených cílů. Podle potřeb řešení cenové stability může centrální banka zvolit mezi:
restriktivní měnovou politikou, která spočívá v omezování množství peněz v oběhu a je doprovázena i změnami týkající se zvyšování úrokových sazeb (tzv. „politika drahých peněz“);
neutrální měnovou politikou, která stabilizuje množství peněz v oběhu a nevede k inflaci;
expanzivní měnovou politikou, která zvyšuje množství peněz v oběhu a současně snižuje úrokové sazby (tzv. „politika levných peněz).
Pokud je měnová politika součástí politiky hospodářské, pak je nutné konkretizovat cíle a rozsah cílů, které má centrální banka plnit kromě cíle základního. Prioritní cíl měnové politiky je vnitřní stabilita měny a je jedním z hlavních cílů měnové politiky. Další cíle v žebříčku priorit jsou ekonomický růst, stabilita měnového kursu, stabilita úrokových sazeb a stabilita finančních trhů. Podpora zaměstnanosti a rovnovážnost běžného účtu platební bilance stojí v pozadí jako doprovodné cíle ekonomického růstu, resp. měnového kursu.
9
Zmíněné cíle se mohou v kratším období dostávat do vzájemných rozporů. Z tohoto důvodu může docházet k protikladným řešením v případě dosahování těchto cílů a tato mohou mít tak vliv na různý směr vývoje ekonomiky. V takovém případě dochází k preferenci splnění jednoho či více cílů na úkor jiných cílů.
Při volbě cílů je rozhodující vzájemná kompatibilita zvolených cílů. Měnovou politiku provádí centrální banka prostřednictvím různých nástrojů. Uplatnění jednotlivých nástrojů se může projevit za různě dlouhou dobu, a to v závislosti na reakcích jednotlivých ekonomických subjektů na nové podmínky.
Vnitřní stabilita je základní podmínkou ekonomického růstu, spolu s vysokou zaměstnaností a podmínkou stabilního měnového kurzu, tzv. vnější stability.
1.1 Nástroje měnové politiky
Nástroje, které má centrální banka k dispozici slouží k ovlivnění rychlosti růstu peněz v ekonomice. Centrální banka ovlivňuje zejména bankovní rezervy, které obchodní banky využívají k tvorbě úvěrů. Změny v bankovních rezervách mají za následek zvýšení nebo snížení nabídky peněz, která je zprostředkována prostřednictvím peněžního multiplikátoru a dále působí na změny úrokových sazeb a tím ovlivňují dostupnost úvěrů.
K realizaci stanovených cílů, kterým je především cenová stabilita má centrální banka k dispozici dvě skupiny nástrojů, které lze členit z hlediska dopadu na bankovní systém následovně:
přímé nástroje (netržní, adresné, administrativní);
nepřímé nástroje (tržní, neadresné).
1.1.1 Přímé nástroje měnové politiky
Přímé nástroje jsou využívány velmi málo a dočasně, protože mají velký vliv na finanční hospodářství. Použití těchto nástrojů je označováno jako selektivní měnová politika. Použití přímých nástrojů má určitý dopad do rozhodování obchodních bank a
10
omezuje je v jejich podnikání. Lze je využít plošně či adresně, tzn. vůči všem bankám či vůči jedné bance nebo skupině bank. Banky vnímají použití přímých nástrojů poměrně citlivě, proto je nutné používat tyto nástroje obezřetněji než nástroje nepřímé. Pro dosažení cílů měnové politiky a ovlivňování peněžní zásoby je použití těchto nástrojů velmi účinné.
Mezi nástroje selektivní měnové politiky, které jsou v současné době používány velmi omezeně patří především:
pravidla likvidity;
úvěrové kontingenty (limity úvěrů bank);
limity úrokových sazeb;
povinné vklady;
doporučení, výzvy a dohody.
1.1.1.1 Pravidla likvidity
Pravidla likvidity neslouží primárně k provádění měnové politiky, ale zabezpečují takovou úroveň likvidity obchodních bank, která je z pohledu jejich stability i stability bankovního systému považována za bezpečnou. Pravidla likvidity se mohou označovat jako závazné stanovení struktury bankovní rozvahy, tzn. určení struktury pasiv a aktiv obchodních bank1. K nástrojům měnové politiky jsou zařazeny z důvodu toho, že mohou mít vliv na vyvíjení měnové báze, na krátkodobou úrokovou míru nebo měnový kurz. Mezi tyto pravidla patří i ukazatel kapitálové přiměřenosti.
1.1.1.2 Úvěrové kontingenty (limity úvěrů bank)
Limity úvěrů bank jsou definovány jako stanovení množství úvěrů, které mohou banky poskytnout a regulují se tak investiční aktivity obchodních bank. Cílem limitů je regulace úvěrových agregátů a působení na úrokové sazby. Limity úvěrů patří k jedněm z nejpřísnějších přímých nástrojů měnové politiky.
1 Revenda, Z.: Centrální bankovnictví, Management Press Praha 2001 s. 314.
11
1.1.1.3 Limity úrokových sazeb
Limity úrokových sazeb jsou určení úrokové sazby, kterou banky požadují při poskytnutí úvěrů nebo úrokové sazby, kterou platí za uložené vklady. Účelem limitů úrokových sazeb je stabilizace krátkodobých úrokových měr. Při určování limitů úrokových sazeb z úvěrů není výsledek zaručený. Obchodní banky nemusí nutně své úrokové sazby zvýšit nebo je zvyšují pouze v určitém menším rozsahu. Měnová báze se může zvýšit při zvýšení limitů a stejné diskontní sazbě. Zvýšení je následkem nárůstu poptávky bank po diskontních úvěrech. Je možné tímto ovlivnit i pohyb zahraničního kapitálu, který využívá úrokového diferenciálu s orientací do tuzemska, samozřejmě s účinkem na měnový kurz domácí měny.
1.1.1.4 Povinné vklady
Povinné vklady jsou povinností určitých subjektů (především ministerstev, státních fondů, orgánů místní správy a státních podniků) mít veden běžný účet přímo u centrální banky. Tyto vklady jsou velmi likvidní a tím, že s nimi disponuje centrální banka, brání tak disponovat obchodním bankám s těmito vysoce likvidními prostředky.
1.1.1.5 Doporučení, výzvy a dohody
Slouží jako nástroje spojení mezi centrální bankou a ostatními bankovními subjekty a znamenají tak možné doplnění některých jiných nástrojů měnové politiky. Tento nástroj značí plány měnové politiky.
Doporučení je charakterizováno jako obecné vyjádření toho, jak vidí centrální banka budoucí postup obchodních bank.
Výzvy představují na rozdíl od doporučení konkrétnější a ucelenější vyjádření představ centrální banky a proto centrální banka na ně klade větší důraz.
Dohody se ve většině případů vyskytují v písemné podobě, oproti předchozímu doporučení a výzvě, které se častěji vyskytují jako ústní forma, a stávají se tak závaznými pro obě smluvní strany a obsahují i sankce za případné nesplnění dohodnutého cíle.
12
Tyto nástroje velice často postrádají formální závaznost, avšak obchodní banky se jimi řídí, s ohledem na skutečnost, že si centrální banka může vynutit jejich splnění použitím případného jiného nástroje.
1.1.2 Nepřímé nástroje měnové politiky
Druhou skupinou jsou nepřímé nástroje, které působí celoplošně, neadresně a tržně.
Nepřímé nástroje měnové politiky postihují celý bankovní systém plošně. Nejsou tedy využívány k selektivnímu podporování nebo omezování vybraných bank, ale stanovují jednotné podmínky. Touto volbou nedochází k přímému ovlivnění rozhodování obchodních bank, ale pouze je ovlivněn prostor pro jejich rozhodování. Při použití těchto nástrojů není narušeno tržní prostředí. S ohledem na výše uvedené je jejich používání běžnější, než používání přímých nástrojů. Nevýhodou nepřímých nástrojů je jejich nižší účinnost oproti nástrojům přímým.
Mezi nepřímé nástroje měnové politiky patří:
Diskontní nástroje;
Operace na volném trhu;
Povinné minimální rezervy;
Konverze a swapy.
1.1.2.1 Diskontní nástroje
Diskontními nástroji jsou úvěry, které jsou v bezhotovostní formě a v domácí měně poskytované centrální bankou obchodním bankám a úrokovými sazbami těchto úvěrů je ovlivňována měnová báze a krátkodobá úroková míra. K těmto typům úvěrů patří diskontní úvěry, reeskontní úvěry a lombardní úvěry. Další diskontní nástroje jsou poskytovány spíše jako nástroj ke stabilizaci obchodní banky, patří k nim nouzové úvěry, hotovostní úvěry, úvěry na povinné minimální rezervy2.
2 Revenda, Z.: Centrální bankovnictví, Management Press Praha 2001 s. 540 –550.
13
Diskontní úvěry jsou pro obchodní banky nejlevnějším zdrojem úvěru. Diskontní úvěr poskytnutý centrální bankou je úročen diskontní sazbou. Pro čerpání takového úvěru jsou stanoveny pouze rámcové podmínky a při jejich splnění má příslušná obchodní banka možnost získat tento úvěr automaticky. Diskontní úvěry jsou poskytovány na kratší dobu, obvykle by splatnost neměla překročit tři měsíce, ale většinou je doba splatnosti kratší než uvedené období. Banka tohoto nástroje využívá k naplnění vlastních rezerv a jejich poskytnutí úzce souvisí se zvýšeným množstvím peněz v ekonomice, protože zvyšuje investiční možnosti banky, které souvisí s dalším poskytováním úvěrů. Centrální banka určením výše diskontní sazby ovlivňuje výši diskontních úvěrů vyžadovaných obchodními bankami. Zvýšení diskontní sazby způsobí nižší zájem obchodních bank o tento úvěr a současně tak dochází ke snížení množství peněz v ekonomice a snížení inflace. Snížení diskontní sazby má opačný efekt, zvyšuje zájem obchodních bank o tento zdroj a podporuje zvýšenou peněžní nabídku v ekonomice. Rozpětí diskontních sazeb má významný vliv na výši úrokových sazeb z úvěrů, které jsou poskytovány obchodními bankami.
Reeskontní úvěry jsou úvěry poskytované centrální bankou obchodním bankám prostřednictvím odkupu, tzv. reeskontu směnek již dříve eskontovaných obchodními bankami od vlastních klientů. Centrální banka cenu reeskontovaných směnek poníženou o úrok následně připisuje na účty rezerv obchodních bank. V den splatnosti dochází k zaplacení nominální hodnoty směnky ze strany obchodní banky a tím je splacen i úrok z této operace. Jsou to především krátkodobé úvěry a jejich doba závisí na zůstatkové splatnosti reeskontovaných směnek. Centrální banka k reeskontu neakceptuje jakékoliv směnky, ale pouze směnky stanovené kvality. Reeskontní úvěr svým průběhem připomíná reverzní repo operaci, ale zásadní rozdíl tkví v tom, že v případě této operace je aktivní stranou centrální banka.
Lombardní úvěry jsou poskytované obchodním bankám centrální bankou oproti zástavě směnek, popř. jiných cenných papírů, včetně státních. Doba splatnosti zastavených cenných papírů určuje lhůtu splatnosti lombardních úvěrů, které nepřevyšují 90 dní, ale obvykle je mnohem kratší než výše uvedené období. Lhůta splatnosti lombardního úvěru je přesně určena rozdílem mezi zůstatkovou dobou splatnosti zastavených cenných papírů a stanoveným počtem dní mezi splacením lombardního úvěru a dnem splatnosti zastavených
14
cenných papírů. Zastavené cenné papíry jsou většinou rizikovější než diskontní úvěry a proto se často lombardní úvěry poskytují pouze do určité výše zástavy. Při poskytnutí lombardního úvěru dochází ke zvýšení měnové báze, při splacení je tomu naopak, dochází k poklesu měnové báze3. Lombardní úvěry jsou úročeny lombardní sazbou, která je vyšší než sazba diskontní nebo reeskontní. Zvýšení lombardní sazby vede k menším půjčkám obchodních bank, peníze v oběhu jsou tak omezeny a toto vede ke snížení inflace.
1.1.2.2 Operace na volném trhu
Centrální banka operace na volném trhu realizuje prostřednictvím bezhotovostního nákupu a prodeje cenných papírů, především státních dluhopisů, krátkodobých pokladničních poukázek a dalších vlastních cenných papírů. K operacím dochází v domácí měně, protože obchodování s cennými papíry v cizí měně by nemělo bezprostřední vliv na regulaci měnové báze. Při nákupu cenných papírů centrální banky jsou zvyšovány zdroje obchodních bank, při prodeji je tomu naopak. Prodejce získává za prodej cenných papírů oběživo, které si může ponechat jako peněžní zásobu nebo získané peníze může dále uložit, resp. použít jako depozitum k dalším půjčkám, kdy ke zvýšení nabídky peněz dojde prostřednictvím depozitního multiplikátoru. Díky multiplikátoru se peněžní zásoba zvýší oproti tomu, kdyby si subjekt peníze získané obchodem s centrální bankou ponechal. Při prodeji cenných papírů se zdroje bank snižují a snižuje se tím pádem i celkové množství peněz v oběhu. Tímto způsobem jsou regulovány možnosti obchodních bank v oblasti poskytování úvěrů. V takovém případě dochází k ovlivnění jednotlivých ekonomických subjektů v otázkách ekonomického růstu spolu s investicemi, zaměstnaností, ceny peněz spolu s úrokovými sazbami a současně s tím i v otázkách nákladů a hospodářského výsledku.
Hlavním cílem při využívání operací na volném trhu je usměrňovat vývoj úrokových sazeb v ekonomice, ovlivňovat likviditu peněžního trhu a signalizovat postoje měnové politiky centrální banky. Operace na volném trhu jsou většinou prováděny ve
3 Revenda, Z.: Centrální bankovnictví, Management Press Praha 2001 s. 295.
15
formě repo operací, které probíhají na základě dohod o zajištění peněžité pohledávky převodem dlužných cenných papírů.
K zásadním přednostem tohoto nástroje patří jeho jednoduchost při provedení takové operace, související nízké náklady, jednoduchá predikce dopadů uskutečněných obchodů a rychlá operativnost při používání. Kromě jmenovaných předností mají operace na volném trhu výhody především v tom, že jimi lze i přes minimální rozsah ovlivňovat měnovou bázi a u řady případů přesně kvantifikovat jejich dopady. S ohledem na tyto nesporné výhody se operace na volném trhu staly nejpoužívanějšími nástroji měnové politiky centrálních bank.
Operace na volném trhu můžeme z hlediska jejich působení na měnovou bázi rozdělit následovně:
Přímé operace zahrnující nákup a prodej cenných papírů centrální bankou.
Důsledkem je trvalý růst nebo pokles měnové báze.
Switch operace jsou bez vlivu na měnovou bázi, dochází pouze k výměně stejného objemu cenných papírů, které se liší pouze splatností. Výsledkem je změna struktury držených cenných papírů.
Prosté repo operace, které zahrnují prodej a pozdější nákup cenných papírů způsobující dočasný pokles měnové báze. Tyto operace mohou mít i dočasně dopad na měnový kurz. Dle termínu uskutečnění zpětného odkupu dělíme tyto operace na termínované, uskutečnitelné v přesný termín a netermínované, uskutečnitelné kdykoliv během lhůty.
Reverzní repo operace obsahují nákup a pozdější prodej cenných papírů, které mají za následek dočasný pokles měnové báze a zpětný odkup je opět termínovaný nebo netermínovaný. Charakteristika je totožná s termíny uskutečnění u prostých repo operací.
16
1.1.2.3 Povinné minimální rezervy
Centrální banka ukládá obchodním bankám za povinnost dané procento z vkladů (celkové sumy primárních vkladů obchodních bank) uložit u ní jako rezervu. Tyto peníze mají působit proti inflaci a nejsou zahrnuty do oběhu.
Hlavní důvod vytváření povinných minimálních rezerv souvisí se snahou ovlivňovat peněžní multiplikátory. Dalším významem je jejich souvislost s regulací likvidity obchodních bank. Výší povinných rezerv jsou ovlivňovány úrokové sazby a současně základna jejich výpočtu. Pokud tedy dojde ke zvýšení povinných minimálních rezerv, následuje zvýšení vkladů obchodních bank u centrální banky a tyto uložené peníze není možné použít k účelům poskytnutí úvěru, což následně vede prostřednictvím multiplikátoru ke snížení množství peněz v ekonomice. Při snižování povinných minimálních rezerv dochází k opačnému efektu. Efekt snížení nebo zvýšení množství peněz se dostavuje s určitým časovým zdržením a nelze je tak použít operativně. Využití povinných minimálních rezerv má vliv i na výnosnost bank, protože je výší povinných minimálních rezerv ovlivněna i úvěrová kapacita obchodních bank. Povinné minimální rezervy oproti jiným aktivům banky jsou úročeny pouze minimálně nebo nemusí být úročeny vůbec4.
1.1.2.4 Konverze a swapy
Nástroj konverze a swapy umožňuje centrální bance směnit měnu se zahraniční měnou a regulovat tak nabídku peněz. Obchodování se zahraniční měnou za měnu domácí probíhá mezi centrální bankou a obchodními bankami dvěma způsoby. První způsob nazvaný konverze nákup nebo prodej zahraniční měny za měnu domácí. Druhý způsob swap vzniká kombinací promptního a termínového obchodu, při kterém centrální banka obchoduje se zahraniční měnou za měnu domácí s výsledkem, že v budoucím a předem dohodnutém termínu a dohodnutých podmínek bude uskutečněna zpětná operace.
Konverzní operace mají na nabídku peněz trvalý vliv na rozdíl od swapových operací, které tvoří dočasnou změnu nabídky peněz, která je ovlivněna dobou mezi původní
4 Revenda, Z.: Centrální bankovnictví, Management Press Praha 2001 s. 308.
17
a zpětnou operací. V praxi jsou tyto operace více používány z důvodu působení na devizový kurz než přímo na nabídku peněz. Význam změny devizového kurzu je pak rozhodujícím momentem pro pohyb zahraničního kapitálu. Při prodeji deviz centrální bankou dochází ke stahování české měny z oběhu a zpomaluje se oběh peněz, při nákupu deviz se česká měna do oběhu přilévá.
1.1.3 Měnověpolitické nástroje České národní banky
Měnově politické nástroje využívané Českou národní bankou:
diskontní nástroje;
operace na volném trhu;
povinné minimální rezervy;
automatické facility;
mimořádné facility.
1.1.3.1 Diskontní nástroje
Diskontní nástroje zahrnují tři druhy úvěrů, které může Česká národní banka poskytnou bance obchodní.
Prvním je diskontní úvěr, který patří k nejvyužívanějšímu úvěru obchodními bankami. Tento úvěr je úročen diskontní sazbou, která v ekonomice patří k sazbám většinou nejnižším. Diskontní sazba svojí výší určuje cenu zdrojů, za které je mohou obchodní banky od centrální banky získat.
18
Graf 1 - Vývoj diskontní úrokové sazby ČNB v letech 1993 - 2009 Zdroj dat: ČNB – Historie diskontní sazby, http: //www.cnb.cz
Dalším úvěrem je reeskontní úvěr. Tento úvěr souvisí s odkupem, tzv. reeskontem kvalitních směnek od bank. Lhůta splatnosti reeskontního úvěru je ve většině případů do tří měsíců. Reeskontní úvěr je úročen reeskontní sazbou, která je o něco vyšší než diskontní sazba. Česká národní banka od roku 1997 reeskontní úvěry neposkytuje.
Posledním úvěrem je lombardní úvěr, který je poskytován oproti zástavě směnek s lhůtou splatnosti 30 dní. Tento úvěr se poskytuje obchodním bankám, které nemohou získat diskontní nebo reeskontní úvěr a mají problém se svojí likviditou. Tento úvěr je úročen lombardní sazbou, která je záměrně vyšší než předchozí diskontní a reeskontní sazba. Česká národní banka poskytuje obchodním bankám lombardní úvěry a za určitých okolností i nouzové úvěry. Hlavním účelem lombardního úvěru je dodat obchodní bance likviditu. Není to tedy nástroj měnové politiky, ale zasahuje do celkové emise peněz.
Lombardní úvěry byly poprvé použity v roce 1992. Lombardní sazbu určuje Česká národní banka a lhůta splatnosti tohoto úvěru je jeden měsíc. Zástavou mohou být pouze kvalitní cenné papíry a Česká národní banka může poskytnutí lombardního úvěru obchodní bance odmítnout.
Krátkodobé refinanční úvěry byly zavedeny v roce 1993. Tyto úvěry patří svou charakteristikou mezi nouzové úvěry a poskytují se bance pro zachování likvidity. Lhůta splatnosti tohoto úvěru je tři měsíce. Úroková sazba, kterou jsou úvěry úročeny je o šest
19
procentních bodů vyšší než lombardní sazba. Tyto úvěry mohou být poskytnuty v případě vyčerpání povinných minimálních rezerv k úhradě záporného salda na příslušném účtu u České národní banky.
Úvěry, které Česká národní banka poskytovala dříve:
Aukční refinanční úvěry s velmi krátkou lhůtou splatnosti. Tyto úvěry byly jen zčásti kryty cennými papíry. Používaly se pouze do roku 1994, protože po tomto roce bylo vyžadováno u těchto úvěrů 100% krytí cennými papíry. Úvěry tak měly podobu repo operací.
1.1.3.2 Operace na volném trhu
Hlavním měnovým nástrojem jsou repo operace prováděné v podobě tendrů.
Operace jsou založeny na základě rámcové smlouvy o obchodování na finančním trhu. Při repo operacích přijímá Česká národní banka od obchodních bank přebytečnou likviditu a následně obchodním bankám předává dohodnuté cenné papíry. Po uplynutí doby splatnosti probíhá zpětný odkup. Ve zpětném odkupu Česká národní banka vrací obchodní bance zapůjčenou jistinu, která je zvýšená o dohodnutý úrok a obchodní banka vrátí České národní bankce poskytnutý kolaterál (cenné papíry). Doba trvání těchto operací je stanovena na 2 týdny. Z hlediska měnové politiky je proto klíčová sazba dvoutýdenní repo sazby – 2T repo sazba. V závislosti na odhadu vývoje likvidity bankovního sektoru jsou někdy prováděny i repo operace s dobou splatnosti kratší než 2 týdny. Repo tendry slouží k odčerpávání likvidity od obchodních bank. Česká národní banka provádí repo tendry s tzv. variabilní sazbou. Variabilní sazba znamená, že vyhlášená dvoutýdenní repo sazba slouží pouze jako maximální limitní sazba, za kterou mohou být obchodní banky v repo tendru uspokojovány. Nabídky obchodních bank jsou následně vypořádány podle americké aukční procedury, což znamená, že Česká národní banka přijme přednostně nabídku s požadujicí nejnižší úrokovou sazbou, a to až do výše predikovaného přebytku likvidity na daný den. Pokud je objem objednaný obchodními bankami vyšší než odhadovaný přebytek likvidity, Česká národní banka nabídky za nejvyšší sazby proporcionálně zkrátí nebo zcela odmítne.
20
Graf 2 - Vývoj 2T repo sazby ČNB v letech 1995 – 2009 Zdroj dat: ČNB – Historie 2T repo sazby, http: //www.cnb.cz
Repo tendr je obvykle prováděn třikrát do týdne a je vyhlašován okolo 9:30 hodin.
Obchodní banky mají v určené době možnost předat své objednávky, tzn. nabízený objem a požadovanou úrokovou sazbu. Minimální objem pro uskutečnění objednávky je 300 mil.
Kč a následně jsou přijímány pouze celé násobky 100 mil. Kč.
Doplňkový měnový nástroj je v podobě tříměsíčního repo tendru, v němž Česká národní banka přijímá likviditu na dobu tří měsíců. Tříměsíční repo tendr probíhá stejně jako dvoutýdenní repo tendr podle americké aukční procedury, tzn. Česká národní banka přijímá přednostně nabídku s požadující nejnižší úrokovou sazbou, do výše predikovaného přebytku likvidity na daný den. V současné době není tento nástroj využíván, naposledy byl tříměsíční repo tendr vypsán v lednu 2001.
Nástroje jemného ladění (devizové operace, operace s cennými papíry) využívá Česká národní banka pouze a zejména v případech nečekaných krátkodobých výkyvů v likviditě trhu, kdy je stabilita vývoje úrokových sazeb výrazněji ohrožena. Použití těchto nástrojů je v praxi spíše vyjímkou.
Od roku 1994 jsou operace na volném trhu základním nástrojem měnové politiky České národní banky. Dříve sloužily především k regulaci měnové báze, později byly orientovány hlavně na regulaci krátkodobé úrokové míry. K tomu sloužilo stanovování
21
ceny cenných papírů, resp. jejich úrokové sazby nazývané repo sazbou. V současnosti lze operace na volném trhu označit za nejpoužívanější nástroj centrálních bank.
1.1.3.3 Povinné minimální rezervy
Povinné minimální rezervy jsou předpisem centrální banky stanovené rezervy obchodních bank a poboček zahraničních bank, které mají v České republice bankovní licenci nebo podnikají v rámci tzv. Jednotné licence. Předepsaný objem likvidních prostředků je uložen u centrální banky a výše uložených rezerv je stanovena jako podíl z primárních depozit. Obchodní banky v současné době udržují povinné minimální rezervy na vlastním účtu (účet platebního styku) ve Zúčtovacím centru České národní banky a rovněž na účtu pro výběry a skládání hotovostí, v případě, že má banka tento účet zřízen.
Předepsaný objem povinných minimálních rezerv je stanoven na 2 % ze základny pro výpočet povinných minimálních rezerv. Základna je definována jako objem primárních závazků dané banky v domácí i zahraniční měně k nebankovním subjektům, jejichž splatnost není vyšší než 2 roky. Tato základna vešla v platnost dne 12.7.2001. Obchodní banka je povinna mít na účtech takový denní zůstatek, který je v průměru za udržovací období roven minimální stanovené výši povinných minimálních rezerv. Udržovací období je přibližně v délce jednoho měsíce a začíná prvním čtvrtkem v měsíci a končí ve středu před prvním čtvrtkem v následujícím měsíci. Prostředky na těchto účtech jsou obchodním bankám od 12.7.2001 úročeny dvoutýdenní repo sazbou České národní banky. Před uvedeným datem tyto prostředky úročeny nebyly.
Funkčnost povinných minimálních rezerv jako měnověpolitického nástroje je v současnosti velmi nízká. Prostředky, které jsou drženy obchodními bankami v České národní bance za účelem plnění předepsané povinnosti mají ještě další významnou úlohu, a to, že slouží jako rezerva, která zajišťuje plynulý mezibankovní platební styk ve Zúčtovacím centru České národní banky. Do roku 1999 Česká národní banka postupně snižovala výši povinných minimálních rezerv, která v konečné fázi klesla z hranice 5% na hranici 2 %.
Pro zachování plynulosti mezibankovního platebního styku i po snížení sazby povinné minimální rezervy na úroveň 2%, byla zavedena kolateralizovaná vnitrodenní
22
úvěrová facilita. V rámci této facility Česká národní banka, která je hlavním operátorem platebního systému a zároveň systému vypořádání obchodů s krátkodobými dluhopisy, poskytuje bankám krátkodobé úvěry během dne v takovém formátu, aby byly schopny plynule provádět veškeré platby i v případě, že v daný okamžik nemají na vlastním účtu platebního styku u České národní banky dostatek prostředků. Tento vnitrodenní úvěr je poskytován se sazbou 0 %. Pokud však nedojde k automatickému splacení, je vnitrodenní úvěr převeden na marginální zápůjční facilitu a finanční prostředky v rámci této facility jsou úročeny lombardní sazbou.
1.1.3.4 Automatické facility
Nástroj automatické facility je určen k ukládání nebo poskytování likvidity obchodních bank přes noc. Pro obchodní banky je to stálá možnost uložit nebo vypůjčit si peníze. Úrokové sazby, které jsou zde použity, vytvářejí rozhraní, ve kterém se pohybují veškeré krátkodobé sazby na peněžním trhu a současně se zde promítá i 2T repo sazba.
Depozitní facilita umožňuje obchodním bankám uložit přes noc u České národní banky svoji přebytečnou likviditu na kterou není potřeba žádného zajištění. Obchodní banka může této facility využít v případě, že o uzavření obchodu požádá nejpozději čtvrt hodiny před uzávěrkou účetního dne v systému CERTIS5 Odbor korunových a devizových intervencí České národní banky. Minimální akceptovatelný objem je 10 mil. Kč a jakékoliv další částky, které převyšují tuto hranici jsou přijímány bez dalších omezení. Uložené vklady jsou úročeny diskontní sazbou.
Marginální zápůjční facilita obchodním bankám zprostředkuje vypůjčení likvidity přes noc od České národní banky formou repo operace a to za předpokladu, že má obchodní banka s Českou národní bankou uzavřenu rámcovou repo smlouvu. Obchodní banka může zápůjční facilitu využít pokud opět požádá o uzavření obchodu Odbor korunových a devizových intervencí České národní banky avšak nejpozději 25 minut před uzávěrkou
5 CERTIS – platební systém pro mezibankovní zúčtování v České republice. Systém je provozován ve Zúčtovacím středisku České národní banky. Systém zpracovává veškeré mezibankovní transakce v českých korunách.
23
účetního dne v systému CERTIS. Minimální přijatelný objem je 10 mil. Kč a částky vyšší než je tato hranice jsou poskytovány bez jiného omezení. Zapůjčené finanční prostředky jsou úročeny lombardní sazbou. Tato facilita je s ohledem na trvalý přebytek likvidity obchodních bank využívána minimálně nebo vůbec.
1.1.3.5 Mimořádné facility
V roce 2008 Česká národní banka zřídila mimořádné dodávací repo operace, které mají splatnost dva týdny a tři měsíce. Úkolem těchto mimořádných facilit je podpora fungování trhu se státními dluhopisy.
1.1.4 Transmisní mechanismus měnové politiky
Transmisní mechanismus měnové politiky je řetězec ekonomických vazeb, který umožňuje, aby změny v nastavených měnověpolitických nástrojích vedly k požadovaným změnám inflace. Začátkem konkrétního transmisního mechanismu je změna v nastavení měnověpolitických nástrojů. Nastavená změna pak vede ke změně chování zprostředkujících trhů, na které má nastavení měnověpolitických nástrojů přímý vliv.
Změna v chování zprostředkujících trhů pak přes další trhy vede ke změnám na cílových trzích. Tyto cílové trhy a jejich cenový vývoj jsou trhy, které centrální banka chtěla původně ovlivnit.
Transmisní mechanismus působí paralelně více směry, tzv. kanály. Velmi významným kanálem je úrokový kanál, který působí pří zvýšení nebo snížení měnověpolitické úrokové sazby tak, že vede ke zvýšení nebo snížení úrokových sazeb na mezibankovním trhu. Na základě tohoto pak dojde ke zvýšení nebo snížení úrokových sazeb vyhlašovaných bankami při poskytování úvěrů a přijímání vkladů. Celkovým výsledkem je pak snížení nebo zvýšení investiční aktivity jako součást agregátní poptávky a oslabení nebo posílení tlaků na růst cenové hladiny.
24
2 Česká národní banka
2.1 Vznik a struktura centrální banky
2.1.1 Vývoj centrálního bankovnictví a vznik centrální banky
Centrální bankovnictví v naší zemi nemá dlouhou historii. V únoru 1919 bylo prohlášeno Československo samostatným celním územím. Dne 25.2.1919 schválil tehdejší parlament zákon o měnové reformě, kterým došlo k měnové odluce, během které byly staženy peníze platné na území Rakouska-Uherska a byla zavedena vlastní československá měna – československá koruna. Zároveň s měnovou reformou dal tehdejší ministr financí dr. Alois Rašín a dr. Karel Engliš dne 11.5.1919 podnět ke vzniku Bankovního úřadu, který byl vytvořen při ministerstvu financí a zajišťoval funkci centrální banky. Úkolem Bankovního úřadu bylo emitovat československé státovky, řídit měnovou politiku, která by nejprve směřovala ke zpevňování koruny, poté k zajištění její stability. Dále Bankovní úřad určoval primární úrokové sazby a reguloval devizovou regulaci dle potřeb státu.
Ke konci roku 1925 byl schválen návrh pro vznik Národní banky československé.
Národní banka Československá zahájila svou činnost dne 1.4.1926 a plnila tak po Bankovním úřadu funkci centrální banky. Hlavní úkoly, které byly určené zákonem byly právo vydávat bankovky a udržovat směnný kurz k cizím měnám. Hlavními nástroji měnové politiky byly zpočátku diskontní nástroje. Po diskontních nástrojích převzaly význam operace na volném trhu se státními a dalšími obligacemi.
V období protektorátu byla centrální banka podřízena Německu a do čela byl ustanoven říšský zmocněnec. Dále došlo ke změně názvu na Národní banka pro Čechy a Moravu. Vedle české koruny se zákonným oběživem stala říšská marka. Po osvobození byla obnovena činnost Národní banky československé k 1.6.1945 a byla znovu zavedena československá měna.
V roce 1948 po přechodu k centrálně plánované a direktivně řízené ekonomice došli tehdejší politici k závěru, že je nutností vybudovat centrální banku, která bude nového typu.
Následně na to vzniká v roce 1950 Státní banka Československá, která přebrala veškerá práva a závazky a sloučila všechny obchodní banky z té doby. Do podvědomí veřejnosti se
25
dostala ve spojení s peněžní reformou z roku 1953. Státní banka československá převzala v roce 1958 financování a úvěrování investiční výstavby od Investiční banky, která se tak stala bankou pověřenou pouze depotními operacemi a s blízkým výhledem k pozdější likvidaci.
V roce 1964 byla založena Československá obchodní banka, akciová společnost (100% akcií vlastnil stát), která od Státní banky Československé získala v roce 1965 veškeré pravomoce v oblasti zahraničních obchodních operací. Převzala mezinárodní platební, zúčtovací a úvěrový styk, financování a úvěrování podniků zahraničního obchodu, obchodní operace s devizovými rezervami a některé další devizové aktivity od Státní banky československé.
Mezi léty 1945 – 1989 tak existovala v naší zemi jednostupňová bankovní soustava.
Veškeré funkce měla Státní banka československá, která svoji činnost vykonávala pod dohledem státu. Měnová politika byla v souladu s centrálním plánováním ekonomiky a byla řízena plány. Sestavován byl pokladní plán, úvěrové plán, devizové plán a měnový plán, který propojoval plány pokladní úvěrové a devizové. Začátkem druhé poloviny 80. let 20.
století začaly práce na přípravě bankovní reformy, jejíž součástí bylo vytvoření dvoustupňového bankovního systému. Po roce 1989 začala existovat dvoustupňová bankovní soustava. Prvním stupněm byla centrální banka, která už jen částečně zůstává pod nadvládou státu. Měla postavení ústředního orgánu státní správy v oblasti měny, bankovnictví a vydávala obecně závazné předpisy. Druhým stupněm byly obchodní banky, které svou činnost prováděly samostatně a nabízely depozitní a úvěrové operace. Existovaly obchodní banky univerzálního nebo specializovaného zaměření. Založeny byly na bázi akciových společností. Státní banka československá byla rozdělena na tři právně samostatné celky, na centrální banku tržního typu, která zahrnovala emisní činnost, na Komerční banku Praha a Všeobecnou úvěrovou banku Bratislava, které vykonávaly úvěrově obchodní činnost. Posun Státní banky československé směrem k podobě centrální banky v tržní ekonomice byl zaveden v zákoně č. 22/1992 Sb., o Státní bance československé.
Následkem rozdělení Československa na dva samostatné státy došlo k rozdělení společné centrální banky Státní banky československé a na území České republiky dne
26
1.1.1993 vzniká Česká národní banka. Povinnosti, práva, rámec, cíle činnosti, organizační struktura, měnová politika, bankovní dohled a další důležité činnosti byly upraveny zákonem České národní rady, 6/1993 Sb. a dále jeho novelou 442/2000 Sb. Posílení samostatnosti centrální banky v oblasti měnové bylo spojeno s měnovou odlukou a vznikem české měny – české koruny.
2.1.2 Organizační struktura České národní banky
Česká národní banka je ústřední banka České republiky a orgán, který vykonává dohled nad finančním trhem. Česká národní banka je veřejnoprávní subjekt, který však není zapsán v obchodním rejstříku. Česká národní banka hospodaří samostatně s majetkem, který jí byl svěřen státem.
Českou národní banku tvoří ústředí, které sídlí v Praze, pobočky, které jsou rozmístěny v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Brně a Ostravě a účelově organizační jednotky.
Organizační řád České národní banky určuje organizační uspořádání, principy řízení, působnost organizačních jednotek a strukturu organizačních útvarů. Nejvyšší řídící orgán České národní banky je sedmičlenná Bankovní rada České národní banky. Jejími členy jsou guvernér České národní banky, 2 viceguvernéři České národní banky a další čtyři členové z řad vedoucích pracovníků České národní banky. Guvernéra, viceguvernéry a ostatní členy jmenuje a odvolává prezident republiky. Členové bankovní rady jsou jmenováni na dobu 6 let. Bankovní rada určuje měnovou politiku a nástroje pro její uskutečňování a dále rozhoduje o zásadních měnově-politických opatřeních České národní banky a opatřeních v oblasti dohledu nad finančním trhem.
Pobočky České národní banky v jednotlivých regionech zastupují Českou národní banku a jsou kontaktním místem pro styk České národní banky se zástupci bank, s orgány státní správy, Českým statistickým úřadem, finančnímu orgány, institucemi a další klientelou. Pobočky vedou účty vlády, centrálních orgánů místní správy, některých státních podniků a ostatních klientů pobočky (mj.prezident republiky, ministři Vlády ČR, poslanci a senátoři Parlamentu ČR). Mezi účty státního rozpočtu patří účty finančních a celních úřadů, České správy sociálního zabezpečení, úřadů práce, příspěvkových organizací, státních
27
fondů a účty, které jsou napojené na rozpočet Evropského společenství apod. K základním úkolům patří správa státního dluhu, poskytování a splácení úvěrů státu, nejčastěji prostřednictvím emise státních dluhopisů nebo krátkodobých pokladničních poukázek.
Zodpovídají za správu zásob peněz, za provádění platebního styku, za výkon devizové kontroly a směnečné operace, za správní řízení ve vymezeném rozsahu, za pořizování, kontrolu a zpracování dat pro konjunkturální šetření a za účetnictví poboček.
2.2 Úloha a cíle České národní banky
2.2.1 Funkce České národní banky
Základním cílem České národní banky je zabezpečení cenové stability a v souvislosti s tímto hlavním cílem plní centrální banka ze zákona další řadu funkcí:
Vykonává dohled nad finančním trhem
Dohled nad finančním trhem zahrnuje dohled nad bankovním sektorem, kapitálovým trhem, pojišťovnictvím, penzijním připojištěním, družstevními záložnami, devizový dohled a dohled nad institucemi elektronických peněz. Česká národní banka stanoví pravidla, která ochraňují stabilitu bankovního sektoru, kapitálového trhu, pojišťovnictví a penzijního připojištění. Kontroluje, systematicky reguluje a vyhodnocuje dodržování stanovených pravidel, případné nedodržování postihuje. V České republice je dohled nad finančním trhem od 1.4.2006 řízen Českou národní bankou, která převzala původní agendu Komise pro cenné papíry, Úřadu státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění Ministerstva financí a Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami.
Vydává bankovky a mince, řídí peněžní oběh
Česká národní banka má výhradní právo na vydávání bankovek a mincí, včetně mincí pamětních. Tato funkce patří historicky mezi nejstarší funkci centrální banky.
Dohlíží na plynulý a hospodárný peněžní oběh, spravuje zásoby bankovek a mincí, stahuje z oběhu a ničí opotřebované bankovky a mince a vyměňuje poškozené peníze za nové. Má na starosti technickou a uměleckou přípravu platidel, tisk bankovek a ražení mincí a následně organizaci dodávek peněz od výrobců do peněžního oběhu. Podílí se na právní a
28
technické ochraně platidel proti padělání a současně i na následné realizaci. Současně vykonává dozor nad ochranou a bezpečností dosud nevydaných bankovek a mincí. Zkoumá pravost platidel a eviduje veškeré padělané nebo pozměněné bankovky a mince, které byly zadrženy na území České republiky. S emisní funkcí souvisí i řízení peněžního oběhu, které Česká národní banka provádí pomocí nástrojů měnové regulace za účelem zabezpečení měnové stability. Prostřednictvím nástrojů měnové regulace centrální banka ovlivňuje nabídku peněz v ekonomice a stejně tak i cenovou hladinu, zaměstnanost, produkci apod.
Řídí platební styk a zúčtování bank a podílí se na rozvoji platebních systémů Stanovuje pravidla provádění platebního styku bankami i nebankovními subjekty a zejména lhůty zúčtování, pravidla pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků a pro bezpečné fungování platebních systémů. Má na starosti provoz systému mezibankovního platebního styku CERTIS (Systém mezibankovního platebního styku) a dále systém trhu krátkodobých dluhopisů SKD. Vede účty a poskytuje služby platebního styku především státu a bankám.
Spravuje devizové rezervy státu, provádí operace na devizovém trhu
Devizové rezervy představují zahraniční aktiva centrální banky, zabezpečují devizovou likviditu České republiky, a tím garantují volnou směnitelnost české koruny.
Správa devizových rezerv má za cíl udržovat či zvyšovat jejich hodnotu. Devizové rezervy se skládají z cenných papírů denominovaných v cizích měnách, hotovosti a zlatě.
K nejvýznamnějším devizovým operacím na domácích trzích patří devizové intervence, kterými se Česká národní banka v případě potřeby snaží ovlivňovat výkyvy kurzu koruny vůči ostatním měnám. Ze zákona je dále pověřena vyhlašováním nominálního měnového kurzu, kurzu domácí měny vůči měnám zahraničním, jeho řízením a ovlivňováním.
Určuje měnovou politiku České republiky
Česká národní banka působí také ve funkci reprezentanta České republiky zejména v měnové oblasti na zasedání různých mezinárodních institucí. Zástupci České národní banky se účastní zasedání Světové banky, Mezinárodního měnového fondu, Evropské banky pro obnovu a rozvoj, Evropské centrální banky a Evropské unie. S těmito institucemi jménem státu uzavírají dohody.
29
Vykonává bankovní dohled nad činností bank a pečuje o rozvoj bankovního systému v ČR
Česká národní banka vede účty obchodních bank, na nichž jsou dobrovolné vklady obchodních bank, ale i tzv. povinné minimální rezervy stanovené Českou národní bankou.
Centrální banka vystupuje vůči ostatním bankám v pozici tzv. věřitele poslední instance (poskytuje úvěry v případě ohrožení obchodní banky), ale i v pozici běžného věřitele, kdy obchodní banky žádají výpůjčku pro financování svých aktivit, případně pro posílení vlastní likvidity.
Kromě těchto úkolů se centrální banka zaměřuje rovněž na řízení a regulaci činností obchodních bank a celého bankovního systému. Stanoví podmínky a pravidla činností obchodních bank (pravidla kapitálové přiměřenosti, úvěrové angažovanosti, obezřetného podnikání atd.).
Provádí další činnosti podle zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance a dalších zvláštních předpisů
Česká národní banka je povinna podávat Poslanecké sněmovně Parlamentu nejméně dvakrát do roka k projednání zprávu o měnovém vývoji. Zprávu o měnovém vývoji předkládá Poslanecké sněmovně guvernér České národní banky. Dále je povinna podávat k informaci Poslanecké sněmovně nejméně jedenkrát za rok zprávu o finanční stabilitě.
Česká národní banka je současně povinna informovat veřejnost o měnovém vývoji nejméně jednou za tři měsíce.
2.2.2 Pravomoci České národní banky
Česká národní banka disponuje širokou škálou pravomocí. Tyto pravomoci je možné rozdělit do dvou skupin – normotvorné pravomoci a exekutivní pravomoci.
2.2.2.1 Normotvorné pravomoci
Česká národní banka má pravomoc ke schvalování řady věcí, které u jiných státních institucí plně přísluší parlamentu. Schvaluje postupy ve své vlastní činnosti a ve svých vlastních obchodech. Dále schvaluje svůj rozpočet, který souvisí s činností vykonávanou
30
při zabezpečování cenové stability. Česká národní banka má dále pravomoc podávat legislativní návrhy a vydávat vyhlášky, které jsou zveřejňované ve Sbírce zákonů. Jedná se především o závazná pravidla obezřetného podnikání, zásady bankovního informačního systému, podmínky pro usměrňování platební bilance České republiky a podmínky pro výkon směnárenské činnosti.
2.2.2.2 Exekutivní pravomoci
Česká národní banka má možnost sama si upravit svou vlastní organizační strukturu, stanovuje, které fondy bude vytvářet, a jak je bude využívat, kromě fondu rezervního, jehož tvorba je upravena.
Nejvýznamnější pravomocí, která je zároveň definičním projevem instrumentální nezávislosti, je autonomní volba nástroje pro uplatňování měnové politiky. Česká právní úprava bankovního systému nevymezuje přesně nástroje ani limity jejich používání.
Další pravomocí je výkon bankovního dohledu – tedy pravomoc udělit povolení působit jako banka na území ČR, vydávat rozhodnutí o omezení povolených činností bank, rozhodnout o tvorbě opravných položek, o výši základního jmění, ukládat nápravná opatření, zavádět nucenou správu, jmenovat správce, odnímat povolení k působení jako banka, jmenovat likvidátora apod.
Z předchozího výčtu je patrné, že České národní bance přísluší obrovské množství pravomocí, což samozřejmě zvyšuje její význam v ekonomice.
2.2.3 Cíle měnové politiky České národní banky a způsob jejich dosažení
Hlavní cíl České národní banky je dle zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance zabezpečovat stabilitu české měny. Tato měnová stabilita byla původně rozdělena na dvě části. První část byla vnitřní měnová stabilita, jejíž součástí byla cenová stabilita. Druhá část byla vnější stabilita, která zahrnovala stabilitu kurzovou.31
V současné době je úlohou měnové politiky dle Ústavy6 a zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance (ve znění novely tohoto zákona č. 442/2000 Sb.) péče o cenovou stabilitu. Další úlohou měnové politiky je podpora obecné hospodářské politiky vlády, která vede k udržitelnému hospodářskému růstu. Česká národní banka se prostřednictvím měnové politiky snaží zajistit stabilitu cen v ekonomice a přispět tak k tvorbě prostředí, které bude příznivé pro rozvoj podnikatelských aktivit. Zajištění této stability je vyjádřením odpovědnosti centrální banky za udržitelný ekonomický vývoj.
Cenová stabilita je zajišťována v rámci měnověpolitických režimů a při plnění svého cíle využívá Česká národní banka několika měnověpolitických nástrojů, které byly uvedeny v předchozí kapitole 1.2.3.
2.2.4 Cenová stabilita
Cenové stability dosahuje Česká národní banka změnami v nastavení základních úrokových sazeb. Nastavení úrokových sazeb, o kterých rozhoduje bankovní rada České národní banky vychází z aktuálních makroekonomických prognóz. Rozumí se tím úkol pro Českou národní banku volit takovou úroveň jejího hlavního nástroje, tj. úrokových sazeb, která bude držet inflaci na nízké a stabilní úrovni, aniž by se tím tempo růstu ekonomiky zbytečně zpomalovalo nebo naopak zrychlovalo.
Nezbytným předpokladem pro uskutečnění měnové politiky, která povede k cenové stabilitě je nezávislost centrální banky. Pro udržitelný a nízkoinflační, popř. neinflační růst ekonomiky je podmínka nezávislosti centrální banky klíčová. Česká národní banka při plnění zákonem stanovených funkcí tudíž není závislá na politickém vlivu. Jde především o nezávislost při rozhodování o konkrétním nastavení měnověpolitických nástrojů. Význam nezávislosti centrální banky je důležitý právě proto, že politická moc může mít snahu přimět centrální banku k opatřením, které mohou vést k podpoře ekonomického růstu v krátkém časovém horizontu a tím k projevům nežádoucího růstu inflace v dlouhodobém horizontu. Ekonomické aktivity se následně vrátí na svoji původní úroveň nebo dokonce na úroveň nižší v důsledku zvýšené inflace.
6 článek 98 Ústavy České republiky
32
Nezávislost ČNB je kompenzována její otevřeností ve věci zveřejňování důležitých informací. Informuje různými způsoby veřejnost o důvodu svého měnověpolitického režimu, o výši inflačního cíle, o prognózách inflace a jejich rizicích i o dalších provedených měnověpolitických opatřeních a důvodech, které ji k těmto opatřením vedly. Dále jsou Poslanecké sněmovně Parlamentu předkládány pravidelné čtvrtletní Zprávy o inflaci, ve kterých jsou analyzovány aktuální makroekonomické ukazatele trhu a prognózy dalšího vývoje v horizontu 1 roku.
2.2.5 Způsoby dosažení cenové stability
Dosažení cenové stability je možné řadou způsobů. Centrální banka k dosažení svého hlavního cíle může zvolit jeden z několika režimů měnové politiky, popř. jejich kombinaci. Politika může být zaměřena přímo na cíl – následně hovoříme např. o tzv.
cílování inflace nebo může být využito dílčích cílů (měnových kritérií), mezi nimiž a cenovou stabilitou existují predikovatelné vztahy, a pomocí těchto zprostředkujících mezicílů lze dosáhnout požadované stability. Čtyřmi základními režimy měnové politiky jsou:
režim s implicitní nominální kotvou;
cílování peněžní zásoby;
cílování měnového kurzu;
cílování inflace.
2.2.5.1 Režim s implicitní nominální kotvou
Režim s implicitní nominální kotvou je založen na cílování nominální veličiny, která není vyhlášena přímo, ale je přijata pouze vnitřně v rámci centrální banky. V tomto režimu není vyhlášen přesný parametr nebo konkrétní kritérium. Tento režim proto dává centrální bance volnost a prostor. Avšak přes možnost volnosti a prostoru musí centrální banka stále splňovat svoji transparentnost, aby bylo jasné, jaký postup v měnové politice centrální banka zvolila a možnost tak předpovídat její chování. Předpoklad pro fungování tohoto režimu je nutná kredibilita centrální banky, která je založena na základě relativně dlouhé historie měnové a cenové stability v zemi.
33
2.2.5.2 Cílování peněžní zásoby (peněžních agregátů)
Měnová strategie založená na cílování peněžních agregátů vychází ze vztahu mezi množstvím peněz v ekonomice a inflací. Tento vztah říká, že růst cen je v dlouhém období ovlivňován rostoucím vývojem peněžní zásoby.
Cílování peněžní zásoby odstraňuje jeden ze základních negativních rysů strategie cílování měnového kurzu, a to nemožnost provádění autonomní měnové politiky. Jeho základním problémem je výběr nejvhodnějšího peněžního agregátu, u něhož existuje výše vysvětlený vztah, což může být vzhledem k rychlému vývoji finančního trhu (finanční inovace, elektronizace a globalizace trhů) poměrně obtížné.
Peněžní agregáty se u nás začaly v měnové politice uplatňovat v roce 1991 Státní bankou Československou. Od ní je převzala i Česká národní banka. Česká národní banka využívala doposud tři peněžní agregáty: M, M2 a agregát L.
M = oběživo + vklady na viděnou
M2 = M + termínované vklady + vklady v cizích měnách
L = M2 + krátkodobé cenné papíry (státní pokladniční poukázky, poukázky ČNB a poukázky FNM) v držení nebankovních subjektů.
Za nejdůležitější z hlediska použitelnosti se považuje měnový agregát M2, protože jeho vývoj vykazuje nejbližší vztah k ekonomickému vývoji, resp. k vývoji cenové hladiny.
Svého největšího významu nabývaly peněžní agregáty v měnové politice především v letech 1993 – 1997, kdy plnily společně s měnovým kurzem funkci mezicíle.
V současnosti, kdy centrální banka uplatňuje režim cílování inflace, fungují měnové agregáty zejména jako důležitý indikátor měnového vývoje.
2.2.5.3 Cílování měnového kurzu
Úkolem centrální banky při uplatňování této strategie je zajištění stability měnového kurzu, a to zejména prostřednictvím změny úrokových sazeb a přímých devizových intervencí. Centrální banka vhodně zvolí zahraniční měnu země s nízkou inflací, která má velký podíl na zahraničním obchodě s domácí ekonomikou, na níž je následně domácí
34
měna kurzem vázána. Může se jednat o tzv. pevnou fixaci kurzu (pevnou vazbu na zahraniční měnu – pevný kurz) nebo volnější způsob vazby s oscilačními pásmy pro vývoj měnového kurzu. Princip této strategie spočívá v tzv. dovozu nízké inflace ze zahraničí. Za přínos se zde chápe zejména vysoká transparentnost měnové politiky vyplývající ze srozumitelnosti zmíněné vazby.
Cílování měnového kurzu je vhodným režimem zejména pro malé otevřené ekonomiky. V České republice byl uplatňován v kombinaci s cílováním peněžní zásoby od počátku transformace až do roku 1997.
2.2.5.4 Cílování inflace
Inflace je často chápána jako opakovaný růst cen v dané ekonomice, ale v praxi je inflace v oblasti spotřebitelských cen měřena jako přírůstek tzv. indexu spotřebitelských cen. Inflaci v České republice měří a zveřejňuje Český statistický úřad. Inflační cíle a prognózy inflace jsou publikovány Českou národní bankou.
Vysoká a nestabilní inflace má negativní důsledky a promítá se do dynamiky hospodářského růstu. Vyšší hladina inflace vede k částečnému znehodnocení příjmů a úspor, což vytváří tlak na růst nominálních úrokových sazeb v důsledku nejistoty subjektů, vyplývající z dalšího potenciálního růstu cenové hladiny. Vyšší inflace taktéž zvyšuje nejistotu o budoucích relativních cenách a cenových hladinách. Finanční trhy pak vyžadují vyšší rizikovou prémii, která kompenzuje i zvýšenou nejistotu. Při vyšší inflaci, která trvá delší období, dochází při rozhodování ekonomických subjektů obvykle k zafixování inflačních a depreciačních očekávání. V případě vyšší proměnlivosti inflace se pak investoři orientují více na krátkodobé finanční investice a na zajišťování se proti inflaci oproti investičním projektům, které mají dlouhodobější horizont návratnosti. Vysoká inflace dále způsobuje vysoké úrokové sazby, které přináší krátkodobý rizikový kapitál, který pak mívá řadu nepříznivých přímých i nepřímých dopadů. Centrální banky se tak stávají spolutvůrci celkové hospodářské politiky státu a jsou tedy spoluodpovědné za trvale udržitelný ekonomický vývoj v zemi.
Režim cílování inflace je nejmladší způsobem zajišťování cenové stability. K jeho rozšíření došlo zejména v devadesátých letech. Jeho základní výhodou je vysoká
35
transparentnost, která spočívá v explicitním vyhlášení inflačního cíle, případně posloupnosti mezicílů za účelem dosažení hlavního cíle. To aktivně působí na inflační očekávání ekonomických subjektů, zvyšuje srozumitelnost měnové politiky a umožňuje lépe předvídat záměry centrální banky.
Graf 3 - Vývoj inflace v letech 1993 – 2009
Zdroj dat: Český statistický úřad – Inflace, http: //www.czso.cz
Podobně jako cílování peněžní zásoby, i cílování inflace umožňuje autonomii v realizaci měnové politiky ze strany centrální banky. Kromě toho centrální banka v rámci svého rozhodování přihlíží k celé řadě makroekonomických veličin (ceny výrobců, dovozní ceny, informace z trhu práce, vývoj měnového kurzu a úrokových sazeb), přičemž úspěšnost této strategie závisí právě na úspěšné predikci vývoje naznačených makroekonomických veličin.
36
3 Strategie měnové politiky České národní banky od roku 1993 do roku 2009
3.1 Vývoj měnové politiky v České republice
3.1.1 Měnová politika v období od roku 1993 do roku 1996 – režim cílování peněžní zásoby a cílování měnového kurzu
Na začátku roku 1993 vznikla pro Českou republiku řada změn. Hlavní změnou byl rozpad federace, následně vznik samostatného státu a s tím související byl i vznik vlastní měny. Významným momentem byl přesun majetku od státních institucí k soukromým subjektům pomocí tzv. kupónové privatizace. Česká národní banka působila na měnovou politiku regulací peněžní zásoby pomocí peněžního agregátu M2. Tato měnová politika byla zvolena již v období Státní banky československé. Prioritními nástroji měnové politiky té doby byly nepřímé nástroje představované diskontními a lombardními úrokovými sazbami. Dalšími nástroji byly povinné minimální rezervy a operace na volném trhu.
V té době došlo k významné změně v daňové soustavě a tato daňová reforma se stala důležitým inflačním faktorem. Inflace na počátku roku 1993 dosahovala hodnot přes 20 %. Česká národní banka zareagovala restriktivní měnovou politikou se snahou snížit inflaci minimálně o 2 % a stabilizovat tak kurz české koruny. Hodnota inflace za rok 1993 skončila dle údajů Českého statistického úřadu na hranici 18,2 %, tudíž stanoveného cíle bylo dosaženo. Centrální banka po daňové změně zvýšila obchodním bankám povinné minimální rezervy. V lednu roku 1993 činily povinné minimální rezervy 9 % z primárních vkladů na viděnou a 3 % z termínovaných závazků vůči nebankovním subjektům a v únoru roku 1993 došlo k růstu povinných minimálních rezerv na hodnotu 12 % v případě obchodních bank s rozsahem primárních závazků nad 25 mld. Kč a na hodnotu 4 % u termínovaných závazků vůči nebankovním subjektům. Cílem navýšení povinných minimálních rezerv bylo snížení volných rezerv a v zabránění devizovým nákupům na mezibankovním devizovém trhu. Během roku došlo k pozitivnímu vývoji ekonomiky a centrální banka mohla následně uvolnit měnověpolitické nástroje a snížit diskontní i
