Vysoká škola ekonomická v Praze
Bakalářská práce
2021 Barbora Pavlů
Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta podnikohospodářská
Studijní obor: Arts Management
Název bakalářské práce:
Umění ve veřejném prostoru Prahy s případovou studií pomníků Krištofa Kintery
Autor bakalářské práce: Barbora Pavlů
Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Mario Kubaš PhD.
P r o h l á š e n í
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma
„Umění ve veřejném prostoru Prahu s případovou studií pomníků Krištofa Kintery“
vypracoval/a samostatně s využitím literatury a informací, na něž odkazuji.
V Praze dne 3. května 2021 Podpis
Název bakalářské práce:
Umění ve veřejném prostoru v Praze s případovou studií pomníků Krištofa Kintery
Abstrakt:
Teoretická část práce pojednává o veřejném prostoru, a především o umění ve veřejném prostoru, vývoji umění ve veřejném prostoru v České republice a jaké funkce může veřejný prostor plnit. Další část se zabývá procesem umístění uměleckého díla do veřejného prostoru v Praze. Součástí bakalářské práce je také praktická část – případová studie konkrétních děl ve veřejném prostoru Prahy od Krištofa Kintery, a to Bike to Heaven a Z vlastního rozhodnutí – Memento Mori.
Klíčová slova:
Umění, umění ve veřejném prostoru, veřejný prostor, Krištof Kintera
Title:
Art in public space in Prague with case study of Krištof Kintera‘s memorials
Abstract:
The theoretical part of the work focuses on public space, art in public space its function and the evolution of public art in the Czech Republic. The next part discusses the process of placing art in public spaces in Prague. The practical part consists of a case study of art in public space in Prague from Czech artist Krištof Kintera, two memorials Bike to heaven and Of One's Own Volition – Memento mori.
Key words:
Art, art in public space, public space, Krištof Kintera
Obsah
Úvod ... 8
1 Veřejný prostor ... 9
1.1 Historické proměny veřejného prostoru ... 10
1.2 Vnímání městského veřejného prostoru ... 12
2 Umění ve veřejném prostoru ... 14
2.1 Funkce veřejného umění ... 16
2.2 Prvky veřejného prostoru ... 17
2.3 Financování veřejného umění... 18
3 Historie umění ve veřejném prostoru ... 20
3.1 Historie umění ve veřejném prostoru v České republice ... 21
3.2 Normalizace... 21
3.3 Vývoj umění ve veřejném prostoru po roce 1989 ... 23
4 Současný stav umění ve veřejném prostoru ... 24
4.1 Současný stav veřejných prostorů v jiných zemí ... 25
5 Proces umístnění uměleckého díla do veřejného prostoru v Praze ... 26
6 Legislativa umění ve veřejném prostoru ... 29
7 Metodické přístupy ... 31
8 Bike to Heaven ... 32
8.1 Proces vzniku a umístnění ... 33
8.2 Jiří Bouchal ... 33
9 Z vlastního rozhodnutí – Memento mori ... 35
9.1 Realizace ... 36
9.2 Nuselský most ... 37
10 Krištof Kintera ... 38
10.1 Krištof Kintera a další tvorba ve veřejném prostoru v České republice ... 39
11 Přístup k umění a veřejnému prostoru ... 41
12 Specifika umění ve veřejném prostoru v Praze ... 44
13 Další příklady památníků v Praze... 45
Závěr... 47
Použitá literatura ... 48
Přílohy ... 52
8
Tato práce se zabývá uměním ve veřejném prostoru v Praze. Umění ve veřejném prostoru je součástí každého města a jeho kvalita se odráží na kvalitě stráveného času ve městě.
Umění ve veřejném prostoru musí korespondovat s daným místem, mělo by být moderní a přirozenou součástí místa.
Pokud se zabýváme uměním ve veřejném prostoru, musíme brát v úvahu historický vývoj, abychom porozuměli jeho současné podobě. Vývoj umění ve veřejném prostoru značně ovlivnilo období normalizace, kdy vznikalo velké množství uměleckých děl ve veřejném prostoru, ale témata, ke kterým se umění mohlo vyjadřovat, byla velmi omezená.
Práce se zabývá definicemi veřejného prostoru a funkcemi, které veřejný prostor v minulosti plnil a které dodnes plní. Další část se zabývá proměnami veřejného prostoru obecně, ale také konkrétně v historickém kontextu České republiky zejména v době předchozího režimu, který ovlivnil podobu současného umění ve veřejném prostoru.
V této době fungoval tzv. 4% zákon na umění, který stanovoval, že z financí na veřejnou stavbu půjde 1-4% na výzdobu. Tento zákon byl v roce 1990 zrušen, ale nebyl už nikdy později nahrazen podobným ekvivalentním zákonem, vyhláškou a nebyly stanoveny žádné dlouhodobé cíle pro veřejný prostor.
Hypotézou práce je, že proces umisťování díla do veřejného prostoru je v Praze komplikovaný a nefunkční proces, který by potřeboval rozsáhlé změny. Hypotéza bude potvrzena či vyvrácena na základě dostupné literatury k této problematice a případové studie. Případová studie se zabývá dvěma konkrétními díly od současného výrazného českého umělce Krištofa Kintery, který vystavuje nejen v České republice, ale také v zahraničí. Případové studie se zabývá současným uměním, které může demonstrovat, jakým směrem se může veřejný prostor vyvíjet do budoucna.
9
1 Veřejný prostor
Veřejné prostranství je definováno v Zákoně o Obcích 128/2000 Sb. následovně:
„veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.“ (Zákon o Obcích 128/2000 Sb.)
Manuál tvorby veřejného prostoru hlavního města Prahy (2014, s. 16) definuje veřejné prostranství jako „Veřejně přístupnou komplexní fyzickou část prostředí, kterou je kromě veřejných prostranství také například veřejně přístupný prostor exteriéru města, vnitrobloku i vnitřního prostoru budov.“ (IPR Praha, 2014) Důležitým aspektem veřejného prostoru je veřejná přístupnost, na veřejné prostranství musí mít přístup všichni obyvatelé města, a to bez jakéhokoliv omezení. Veřejný prostor je zároveň používán i pro nehmotnou rovinu myšlení, kdy jako veřejný prostor vnímáme vztahy, myšlenky a veřejný prostor je tak vnímán jako celek či kontinuum. (IPR Praha, 2014)
Veřejný prostor můžeme dělit na prostory veřejně užívané např. ulice, parky, veřejné budovy, prostory využívané k administrativě radnice, budovy úřadu, policejní stanice a prostory, které jsou ve veřejném vlastnictví, jejich využití je ale svěřené soukromé správě jako například letiště, pouliční kavárny apod.
Peter Marcuse ve své eseji Ohrožení veřejně využívaného prostoru v době stagnace měst definuje osm forem využívání veřejných prostorů. Patří mezi ně organizované demokratické aktivity, politická komunikace, symbolická role, socializace/rozmanitost, rekreace, ochrana prostředí, podpora efektivních městských funkcí a podpora efektivních ekonomických funkcí. Funkce veřejného prostoru, která plní funkci organizovaných demokratických aktivit má tradici už dob řecké agory a je tedy jedním z prvních pilířů demokratické společnosti, kde mohou všichni rovnocenně diskutovat o současných problémech. (Kratochvíl et al., 2012) V současnosti taková místa plní například Hyde Park v Londýně, náměstí u Braniborské brány, Alexandrovo náměstí v Berlíně nebo Times Square v New Yorku. Na veřejných místech probíhají také neorganizované a spontánní komunikace například na tržištích, ve veřejné dopravě, nádražích či přímo na ulici. Místa, která plní symbolickou roli je například památné místo zničeného Světového obchodního centra nebo Stalinova třída v Berlíně. (Gehl, 2012)
Do veřejného prostoru nemohou spadat pouze místa, která jsou vlastněná veřejností, každý prostor může být veřejný, ale záleží, jak je využíván. Některé prostory jsou vlastněny soukromníky, ale přesto mohou mít charakter veřejný, takovým příkladem je například letiště. Veřejný prostor se dělí na šest možných forem vlastnictví a to ty, které jsou veřejně vlastněné a mají veřejné využití, což jsou ulice, parky a veřejné budovy.
Dalším typem jsou ty, které mají administrativní využití (radnice, úřady, policejní stanice), soukromé využití, byť jsou veřejné (jako např. letiště a pošty) a dále na prostory v soukromém vlastnictví, které mají veřejnou funkci i veřejnou využití (např. soukromé
10
školy, soukromé nemocnice, obchodní domy). Také ty, které mají soukromou funkci, ale veřejné využití (což jsou restaurace, kavárny) a posledním typem jsou místa, která jsou v soukromém vlastnictví a mají i soukromé využití (např. rodinné domy). (Kratochvíl et al., 2012)
Veřejný prostor musí splňovat pět principů, aby naplnil svou definice veřejného prostoru, a to rovnost při rozdílení zdrojů, přístupnost, nediskriminující kontrolu, estetickou kvalitu a environmentální udržitelnost. Podle Petera Marcuse je šest největších ohrožení veřejného prostoru: dynamika proměn města, finanční tlaky vyplývající z proměn města, ideologické tlaky, rozšiřování sociální kontroly, privatizace a také architektonické a urbanistické chyby. Jako konkrétní problémy lze jmenovat například problematiku různého rozložení příjmů ve společnosti, problémy s imigrací, záměrně vyvolané změny ve struktuře cen nemovitostí, industrializace v některých oblastech a dále také přihlížení především k automobilové dopravě namísto té pěší. (Gehl, 2012) Tyto hrozby mají po celém světě různý stupeň důležitosti a problematičnosti. V České republice v minulém režimu byly největší hrozbou pro veřejný prostor ideologické tlaky, kdy mohla vznikat díla s pouze korektní politickou výpovědi nebo díla apolitická. (Karous, 2015)
1.1 Historické proměny veřejného prostoru
Počátky veřejného prostoru, který plnil funkci demokratickou, můžeme najít už ve Starověkém Řecku. V Athénách v letech 600-350 př. n. l. vznikala první veřejná prostranství, která se využívala k diskusím a jako jedno z prvních míst takto využívaných, je považován pahorek Pnyx. K podobnému účelu sloužily také náměstí a divadla. (Kratochvíl et al., 2012)
Náměstí podněcovalo občany, aby měli odstup od svých zájmů a brali ohledy na zájmy ostatních obyvatel města. Divadla naopak sloužila k tomu, aby se lidé mohli lépe koncentrovat a zaměřit svou pozornost jedním směrem. Naslouchali tak řečníkovi, ale zároveň i účastníci z hlediště mohli vznášet otázky nebo komentáře. Už starověké divadlo se snažilo vést občany k zodpovědnosti za vlastní slova. Pravidla zde platila dvě. První bylo pravidlo vizuální, kdy řečník byl všemi dobře viditelný, ale dobře se viděli i posluchači a druhé pravidlo bylo to, že místa řečníka i posluchačů byla stálá. Toto pravidlo podporovalo pořádek, aby vždy mluvil pouze jeden člověk. (Kratochvíl et al., 2012)
Druhým veřejným prostorem s demokratickou funkcí byla agora, tedy dnešní náměstí.
Náměstí v té době byla velký otevřený prostor, po stranách stály chrámy a přístřešky s otevřenou stranou do náměstí. Náměstí sloužila k obchodu, náboženským obřadům a neformálním schůzkám. (Kratochvíl et al., 2012)
11
Aténská agora neobsahovala mnoho bariér a stíral se zde rozdíl mezi soukromým a veřejným životem. Na Pnyxu se naopak pozornost směřovala jedním směrem. Oba tyto principy veřejných prostorů byly využívány napříč historií různě – např. masová nacistická setkání ve veřejném prostoru. (Kratochvíl et al., 2012)
Důležitostí veřejného prostoru se zabýval už Aristoteles. Popsal ve svém spisu Politika demokracii veřejný prostor jako místo, kde lidé respektují názory ostatních. Ve městech se setkávají lidé z různých rodin a kmenů, kteří soupeří o ekonomické zájmy. Aristoteles mezi odlišnosti, tak jak je vnímáme my dnes, například gender, rasa, třída, řadil rovněž odlišnosti ve zkušenostech odlišných činností a jednání různými způsoby, které do sebe nezapadají. Ve městech dochází k mísení různých činností a identit a Aristoteles věřil, že pokud se lidé budou setkávat s něčím zvláštním a cizorodým, nebudou se chovat násilně, pokud se setkají i na jiných místech s něčím odlišným a budou zvyklí na různorodá komplexní prostředí. (Kratochvíl et al., 2012)
Veřejné prostory tak plnily mnoho funkcí ať už k předvádění církevní nebo světské moci, také zde byl prostor pro politické debaty, obchod a každodenní život městských obyvatel.
Tyto funkce se v průběhu historie výrazně mění. V dnešní době se nepořádají církevní slavnosti ve veřejném prostoru, stát se až na pár výjimek rovněž stáhl z veřejného prostoru (kromě výjimek slavnostních přísah či uctění památky) a veřejné mínění se v dnešní době vzniká spíše na internetu, v novinách a televizi nebo v kavárnách. (Gehl, 2012)
Nejagresivněji do vývoje veřejných prostorů zasáhl automobilismus, Jan Gehl na to upozorňuje ve své publikaci Města pro lidi, kde kritizuje hlavně velký důraz při budování města a veřejného prostoru na automobilismus a modernismus a úplné vynechání principu, že veřejný prostor má sloužit hlavně lidem a především chodcům. Veřejný městský prostor je najednou mnohem více omezený, je zde hluk, znečištění a vysoké budovy, které vás také opticky oddalují. Města se stavěla s větším důrazem na parkovací místa, či naopak automobilová doprava omezila veřejná prostranství. (Gehl, 2012)
Veřejné prostory se obětovaly individuální automobilové dopravě, z náměstí a z cest se staly křižovatky, rychlostní silnice, odstavné plochy a parkoviště. Podle kritiků se veřejný život rozpadl a redukoval se pouze na konzum, protože co zbylo z veřejných prostorů, bylo použito pro komerční využití jako nákupní nebo zábavní centrum. (Gehl, 2012) Tzv. obchodní domy se staly samostatnými městy a nahrazují původní tržiště, ale zde už má zákazník jinou roli – už nesmlouvá, je pouze pasivní účastník. (Kratochvíl et al., 2015)
V dnešní době také vzniká otázka, zda vůbec dnešní člověk potřebuje městský veřejný prostor. Veřejný prostor bez specifických aktivit, mezilidských vztahů, kontaktů a vztahů s veřejným prostorem, zůstává jen fyzickým místem. Potřebuje dnešní člověk jako formu
12
sociální komunikace a sdružování venkovní městský prostor, když můžeme z pohodlí domova sdílet názory s celým globálním světem a získávat klíčové informace a být permanentně s kýmkoliv v kontaktu? Jaká úloha pak tedy zbývá veřejnému prostoru?
Odpovědí na tyto otázky, mohou být úvahy od Aristotela na myšlenky ohledně možnosti setkávat se s odlišností, s jinými neznámými lidmi a jejich odlišnými zvyky, preferencemi či s jinou barvou pleti a veřejný prostor musí plnit funkci vzájemného bezprostředního soužití. (Kratochvíl et al., 2015)
Veřejný prostor by měl sloužit především chodcům a veškerá umělecká díla ve veřejném prostoru by tomu měla odpovídat. U uměleckých děl ve veřejném by měla být i možnost k zastavení a rozjímání. Dříve se veřejné prostory dominantně uzpůsobovaly autům, efektivitě a modernitě a ne shromažďování lidí, to probíhalo pouze v shopping mallech.
(Kratochvíl et al., 2015)
Tento trend se také mění, v Kodani již v roce 2009 polovinu domácností obývala pouze jedna osoba a roste zde počet zájemců o setkávání ve veřejném prostoru. (Gehl, 2012) Několika celosvětovými městy už bylo prokázáno, že pokud se městský veřejný prostor uzpůsobí lidem, lidé ho zaplní. (IPR Praha, 2014)
Veřejný prostor vytváří prostředí pro všechny obyvatele, sebevyjádření všech skupin ve společnosti a ukazuje etnicitu obyvatel a také i průměrný věk. Z médií a televize většinou obdržujeme pouze informace o tom, co se děje špatně, ale neodráží tak plně realitu, ale pouze negativní aspekty. (Gehl, 2012)
Význam veřejného městského prostoru je zmíněn v prvním dodatku k ústavě USA, kdy svoboda projevu a právo na shromažďování je projevem demokracie a jeho opak projevem totálních režimů, které tato práva omezují. (IPR Praha, 2014)
Městský prostor by měl být především bezpečný, udržitelný a měl by vás motivovat k chůzi, k jízdě na kole a měl by být víc uzpůsoben konání kulturních akcí. Cyklistika a chůze také zmenšují hluk, jsou ekonomicky výhodnější a také bezpečnější. Města, která jsou uzpůsobena lidem, nejsou krok zpátky, tyto města uznávají význam chodců a znova tak tvoří města pro lidi. (Gehl, 2012)
1.2 Vnímání městského veřejného prostoru
I veřejný prostor a architektura města spadá do kategorie umění. Umění, aby mohlo naplnit svou funkci, musí fungovat se svým okolím. Nic nemůže reagovat samo se sebou a umění ve veřejném prostoru musí nejen plnit funkci integrace s divákem, ale také se svým okolím. Obyvatelé měst vnímají město pouze v jeho fragmentech a města se neustále mění pod vlivem developerů a urbanistů. Důležité je tedy jak město vnímají
13
samotní obyvatelé a až teprve v posledních dekádách se více začalo zaměřovat opět na negativní aspekty životu ve městech jako je hluk, špína a různé výpary z továren a je zde snaha těmto vlivům zamezit. (Gehl, 2012)
Dalším důležitým aspektem je nejen dodržování čistoty a čitelnosti města, aby vše bylo v souladu, ale také vzít v úvahu prostředí – velikost města, časové období, ve kterém se nacházíme, ale také komplexnost. Město musí být vnímáno ne pouze jako věc, ale město, které je vnímáno svými obyvateli. Identifikace a vnímání struktury svého okolí je životně nezbytná schopnost všech živých tvorů. Vnímají prvky jako vizuální pocit barev, tvarů, pohybu, polarizace světla, ale také vůni, zvuky, hmatové vjemy, ale také vnímání elektrických či magnetických polí. (Lynch, 1959)
Kvalita veřejných prostranství určuje také množství času, které obyvatelé tráví v exteriérech města a určuje tak kvalitu života v tomto městě. To, jak lidé tráví čas ve městě, vytváří městský život a podobu samotného města. Vnímání životu ve městě se dělí buď na účelovou výhodu či nutné zlo. (IPR Praha, 2014)
14
2 Umění ve veřejném prostoru
Umění ve veřejném prostoru podle definice Camerona Cartiera z knihy The Practise of Public Art musí splňovat alespoň čtyři podmínky, aby mohlo být označováno jako umění ve veřejném prostoru. Dílo musí být umístněno na místě přístupném a viditelném veřejností, vyjadřovat zájmy komunity nebo skupiny jednotlivců a toto umění musí být udržováno komunitou nebo skupinou jednotlivců a financováno z veřejných zdrojů.
(Cartire et al., 2008)
Jako počátek systematické podpory veřejného umění je považován rok 1872, kdy bylo založeno občanské sdružení Fairmount Park Association ve Philadelphii. Tato organizace se jako první systematicky starala o umělecká díla ve Fairmountově parku a později i v celém městě. Hlavním cílem bylo zprostředkovat umění všem obyvatelům města a také zpříjemnit a zkultivovat prostředí města, které v té době podléhalo rychlé industrializaci. (IPR Praha, 2018)
V Českých zemích se v druhé polovině 19. století objevuje mnoho pomníků, které sloužily k upevnění myšlence českého národa. Umění ve veřejném prostoru není pouze o připomínání důležitých historických osob či událostí nebo připomínání významných osobnostností, ale také vztah s politickou reprezentací a k mocenským, zadavatelským či byrokratickým mechanismům, které mohou umění ve veřejném prostoru ovlivňovat.
Umění ve veřejném prostoru by mělo reagovat na aktuální celospolečenské problémy, ale zároveň splňovat požadavky zadavatele a být přijímáno odbornou i laickou veřejností.
(Žáčková., 2021)
Umělecká díla ve veřejném prostoru můžeme dělit podle mnoho kritérií. Je možné je dělit podle funkce, a to na umělecká díla s komemorativní funkcí a umělecká díla bez komemorativní funkce. Další možné dělení podle plánované doby setrvání ve veřejném prostoru, a to na permanentní umělecká díla (díla trvalé povahy) a na dočasné umělecké intervence. Také je můžeme dělit podle původu díla na díla originální, na modely a na kopie, reprodukce a repliky. (IPR Praha, 2018)
Dělení na permanentní umělecká díla nebo dočasné umělecké intervence je pro umění ve veřejném prostoru velmi důležité. Na tyto díla se vztahují odlišné zákony a u permanentních uměleckých děl ve veřejném prostoru je třeba předpokládat, že se bude muset i v budoucnu o díla pečovat, renovovat je či upravovat jakékoliv závady, tak aby byla jejich životnost, co nejdéle prodloužena. (IPR Praha, 2018)
Umělecké dílo musí odpovídat prostoru, ve kterém se nachází a musí splňovat vysoké nároky, co se týče fyzické odolnosti, musí také být bezpečné pro kolemjdoucí a umělec musí zajistit, aby dílo bylo bezpečné i pokud je umožněno s dílem manipulovat, či na něm sedět. Mezi umělecká díla permanentní řadíme sochy, plastiky, instalace a další 3D objekty, malby, reliéfy, mozaiky a jiné 2D objekty, umělecky ztvárněné prvky
15
architektury jako například kašny, lavičky, lampy apod. Také sem spadají multimediální a intermediální instalace, které využívají současné technologie. (IPR Praha, 2018)
Mezi dočasné umělecké intervence patří různé festivaly probíhající ve veřejném prostoru, pouliční výstavy či jiné typy výstav pod širým nebem, kurátorské projekty, individuální projekty a site-specific instalace a intervence např. zvukové instalace. Výhodou těchto dočasných umělecký děl je větší svoboda projevu, rychlý proces realizace, obvykle i nižší náklady a nižší nároky z hlediska trvanlivosti díla. (IPR Praha, 2018) Dočasné umělecké intervence zpravidla více interagují s veřejností, jsou více aktuální a slouží k tomu, aby veřejnost umění ve veřejném prostoru více vnímala a také si zvykala na kvalitní díla.
Tyto umělecké projevy tak lépe reagují na současnou situaci, seznamují společnost s velmi aktuálním uměním a s aktuálními problémy a také podporují svobodu projevu.
Tyto dočasné umělecké intervence slouží i mladým umělcům, které nemají mnoho zkušeností a hledají uplatnění a veřejný prostor je pro ně ideálním místem. Tyto intervence mohou lákat návštěvníky z jiných zemí, aby místo navštívili i za účelem zhlédnutí uměleckého díla, a to může motivovat k opakovanému navštívení. (IPR Praha, 2018)
Výše zmiňované dělení na umělecká díla s komemorativní funkcí a bez ní, je pro veřejné umění klíčové rozdělení, které má vliv na podobu a zpracování díla. Účelem díla s komemorativní funkcí je připomenutí současným a budoucím generacím důležité události či osoby ze společné historie. Symbolika a paměť jsou důležitými aspekty těchto děl, ale neměly by převažovat nad funkcí estetickou – respektive estetická funkce by neměla být minimalizována na úkor funkce komemorativní. (IPR Praha, 2018)
Díla s funkcí komemorativní zpravidla setrvávají ve veřejném prostoru dlouhou dobu a jsou těsně spjata s prostorem, ve kterém se nachází (bez ohledu na to, zda se jedná o připomenutí významné osobnosti či události), jejich forma je velmi nadčasová a fyzická odolnost se projevuje v užití materiálu jako je kov, bronz, kámen apod. Samozřejmě i komemorativní díla mohou být dočasná. (IPR Praha, 2018)Mezi umělecká díla s komemorativní funkcí řadíme i díla, které jsou v praktické části této práce, a to pomník Bike to Heaven a Memento Mori od Krištofa Kintery.
Většina uměleckých děl ve veřejném prostoru nemá komemorativní funkci, nevzniká za účelem památky nebo připomenutí významné osobnosti či události. Tyto díla plní především estetickou funkci, mohou ale plnit i funkci edukativní a zvyšovat kvalitu veřejného prostoru, ve kterém se nachází. Mají velice široké spektrum témat a mají tedy pro umělce velký potenciál a prostor ke kreativitě. Spadají sem i interaktivní díla např.
umělecky ztvárněné lavičky, fontány, herní prvky aj., které vybízejí diváky k interakci.
(IPR Praha, 2018)
16
2.1 Funkce veřejného umění
Umění ve veřejném prostoru ovlivňuje kvalitu veřejného prostoru a musí interagovat jak s prostorem, kde je umístněno, ale mělo by také interagovat s obyvateli. (Lynch, 1959) Předpoklady pro kvalitní umělecká díla je samotná umělecká kvalita díla, obsahová kvalita díla a také kvalita umístnění díla vzhledem k prostranství. (IPR Praha, 2018) Umění ve veřejném prostoru může vyvolávat otázky, vzbuzovat intelektuální stimul, ale je složité zaujmout veškeré obyvatele vzhledem k různým odlišnostem ať už demografických, ve vzdělání apod. Umění ve veřejném prostoru má funkci jak urbanistickou, estetickou ale i sociální. (Gehl, 2012)
Dříve umění ve veřejném prostoru byly převážně sochy se světci či s jinými významnými osobnostmi, až s příchodem moderního umění začínalo i umění ve veřejném prostoru nabývat nových forem. (IPR Praha, 2018)
Umění ve veřejném prostoru má potenciál dostat umění k laické veřejnosti a zpřístupnit současné umění k lidem, kteří by do galerie současného umění nepřišli, dále také zkvalitňuje pobyt ve veřejném prostranství a zlepšuje estetické a umělecké vnímání chodců. Pomáhá ke stíráním rozdílů mezi veřejným a soukromým prostranstvím, což navozuje lepší pocit z prostranství. (Gehl, 2012)
Sociální funkce umění ve veřejném prostoru je důležitá, umění může podporovat různé komunity a menšiny a pomocí umění posilovat jejich roli a význam ve společnosti, spojovat různorodé společenské skupiny na jednom místě a může pomoci pozvednout místa vyloučena a zdevastovaná (ale je potřeba brát ohled na to, že pouze umístněním uměleckého díla do zničeného veřejného prostoru, se tento prostor automaticky nezlepší, umění pouze může přispět k rozvoji tohoto místa.) (Kratochvíl et al., 2015)
Umění ve veřejném prostoru podporuje genius loci místa, často může být umělecké dílo označení, které lidé používají pro označení konkrétního místa – v Praze se často používá slovní spojení „pod koněm“ – myšleno u sochy sv. Václava na Václavském náměstí (i samotné náměstí je pojmenováno podle této sochy) anebo „u Stalina,“ které odkazuje na Letnou, kde dřív stála slavný pomník Stalinova socha – lidověji Fronta na maso.
Svého času to bylo největší skupinové sousoší v Evropě, a přestože socha byla odstraněna v roce 1962, označení místa zůstalo dodnes. Dnes na tom samém místě je sochařský objekt Pražský metronom. Díky umění ve veřejném prostoru si uživatelé veřejných prostranství vytváří vztah k samotným místům. (Karous, 2015)
Co se týče společenského dopadu, umění se vyjadřuje k současným společenským otázkám a nastavuje tak zrcadlo, pomáhá k rozvíření debaty a působí na intelektuální a duševní rozvoj člověka.
17
Umění ve veřejném prostoru může i lépe vyprávět příběh určitého místa, seznamovat diváky s historií místa s jeho konflikty a událostmi. Často má také napravovací potenciál, může místo vylepšit ať už ekologicky, morálně či výchovně a zlepšovat tak potenciál místa. Příkladem může být Přístav 18600 v pražské části Karlín, kde původně bylo vlakové seřadiště stanice Karlín-přístav a poté zde byla černá skládka a přebývali zde lidé bez domova. Prostor byl zničen povodněmi v roce 2002 a poté byl revitalizován a dnes je hojně využívaný jako kulturní centrum. (Kratochvíl, 2017)
Obecně umění ve veřejném podporuje vznik občanských aktivit a kulturních center a vede obyvatele k větší občanské angažovanosti. Umění ve veřejném prostoru má také často funkci zábavnou a může zlepšovat ekonomický dopad na místa – jako příklad lze uvést Cloud Gate od Anishe Capoora, kdy umělecké dílo funguje jako atrakce a jezdí za ním lidé z celého světa. (Gehl, 2012)
Specifickou funkci také plní bývalé industriální prostory, které už nejsou využívány k jejich původnímu účelu a často blokují důležité lokality v centru města. Tato místa teď zažívají znovuzrození a bývají používána právě jako místo se specifickou atmosférou pro pořádání kulturních akcí, ať se jedná o Dolní oblast Vítkovice, kde se pořádají Colours of Ostrava, anebo bývalé žižkovské nákladové nádraží, které rovněž slouží jako místo uskutečňování různých kulturních akcí.(Kratochvíl, 2017)
2.2 Prvky veřejného prostoru
Cílem veřejného prostoru a umění v něm je zachovat čitelný charakter. Umění by mělo zastávat jasnou a smysluplnou úlohu v celkové struktuře města. Definovat tento charakter města by mělo být prvotní úvahou projektanta i zadavatele a posléze i samotného umělce, který tvoří dílo do veřejného prostoru. (IPR Praha, 2014)
Základní strukturu města tvoří tradiční prvky jako ulice, náměstí, nábřeží a parky.
Specifickými prvky jsou dále také pasáže a průchody, prostranství ve vyšších úrovních města, veřejně přístupné vnitrobloky, veřejná prostranství okolo solitérních a veřejných budov, vyhrazená prostranství – areály, veřejná prostranství sídlišť a dopravní infrastruktury. U každého města je důležité si i uvědomit o jaký typ města se jedná.
Centrum Prahy je příkladem historického města. Tyto města mají oproti modernějším městům užší ulice a více nepravidelnou strukturu veřejných prostranství. Typickými prvky jsou tedy dále i kamenná náměstí, plácky, zákoutí, průchody a jasně definované zahrady spíše než parky. (IPR Praha, 2014)
Dalším typem měst je kompaktní město tedy město nebo jeho oblast, kterou tvoří souvislá, naplánovaná, geometrická struktura. Oproti historickému městu jsou zde veřejná prostranství tvořena klasickou blokovou zástavbou a jsou zde typické širší ulice,
18
náměstí, pasáže a městské parky. Rozhraní veřejného prostoru pak tvoří fasády domů.
(IPR Praha, 2014)
Dalším typem je zahradní město, kde je více rozvolněná zástavba a dále modernistické město, které je taktéž tvořeno rozvolněnou zástavbou, která vznikala v druhé polovině 20. století až po současnost. Prostory jsou uspořádány a stavěny do monofunkčních komerčních, rekreačních nebo obytných celků (sídlišť.) Veřejné prostranství je hůře rozpoznatelné tvoří jej i silnice, cesty ale také plochy zeleně. Dalším typem jsou původní sídla a obce venkovského typu a příměstská krajina, což je oblast na okraji města pokrytá zelení – přírodními prvky a krajinnými celky. (IPR Praha, 2014)
Město Praha kombinuje hned několik typů a jsou zde oblasti, kde se mísí pravidelná struktura s původní vesnickou strukturou, mnoho bývalých industriálních areálů, oblasti příměstské krajiny, kde se nachází různé parky či přírodní prvky a jsou v bezprostředním kontaktu s obytnými plochami. Takové území má vysoký potenciál z hlediska tvorby a je zde obrovský potenciál díky kontrastu různých měřítek a různých vrstev města, kde se mísí bývalé i současné celky. Existují také veřejná prostranství, která nelze kategorizovat, ale přesto mohou být kvalitní. Taková prostranství mají silnou identitu, a tedy i atraktivitu, ovšem ke správnému umístnění veřejného umění do takového prostoru je potřeba velká znalost tohoto místa. (IPR Praha, 2014)
2.3 Financování veřejného umění
Nejčastějším způsobem na světě, jak se finance podpořit je umění je tzv. procento na umění. Tento typ financování automaticky nezaručuje vznik kvalitních děl, ale jedná se o poměrně jednoduchý způsob, jak vyčlenit na umění finance z veřejného rozpočtu.
Princip procenta na umění může být přijat v rámci legislativy státu, kraje, města, ministerstva či úřadu a může být stanoven buď pomocí zákona anebo směrnice. (IPR Praha, 2018)
Způsoby, jak pojmout procento na umění, jsou dva – jako fond anebo jako investici.
Pokud se jedná o konkrétní investici, částka je spjatá s konkrétním projektem či konkrétní stavbou. Umělecká díla jsou v tomto případě součástí budov. Problémem u tohoto principu je, že neřeší potřebnost a vhodnost uměleckého díla do tohoto konkrétního místa. (IPR Praha, 2018)
Co se týče, principu vyčlení procenta na umění formou fondu jeho výhodou je, že částka není spjatá s žádnou konkrétní investicí a nemusí sloužit pouze k realizaci uměleckých děl, ale také k revitalizaci či péči o umělecká díla. Nevýhodou je, že takto využívaný fond často pečuje o exponovaná místa ve městech jen proto, že jsou vidět a mohou tak sloužit jako politická reprezentace a zaostalejší místa na okrajích zůstávají nezměněná. Institut
19
plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR)navrhuje zavést 2% na uměnív Praze z proinvestovaných kapitálových výdajů města za kalendářní rok. (IPR Praha, 2018) Existují i další nástroje sloužící k financování umění ve veřejném prostoru a jsou jimi granty či dotace, vyhrazení částky na umění v rámci investiční akce, vyčlenění programu na umění ve veřejném prostoru se stabilním rozpočtem, kde může být jednou ze stálých rozpočtových položek, dále může být financován pomocí soukromých nadací, spoluprací mezi developery a veřejnou správou, národním loterijním programem (tento přístup je využívaný ve Velké Británii, kdy pětina z prodeje koupených loterijních losů jde na kulturu) anebo pomocí daňových asignací, což je využíváno ve Spojených státech Amerických. (IPR Praha, 2018)
20
3 Historie umění ve veřejném prostoru
Tato práce se nezabývá celkovou historií umění ve veřejném prostoru, ale v této části pouze v krátkosti uvádí sled událostí, které vedly k přesunu umění z galerií do alternativních výstavních prostorů jako je například i veřejný prostor. V další části se už konkrétně zabývá historií českého umění ve veřejném prostoru od vzniku České republiky.
E.H. Gombrich hned v úvodu své publikace Příběh umění hned na začátku o umění prohlásí, že neexistuje, že existují pouze umělci. „Nazývat takovou činnost uměním můžeme tehdy, když si uvědomíme, že toto slova znamená v různých dobách a místech velmi různé věci a také pokud je nám jasné, že Umění s velkým U neexistuje.“ (Gombrich, 1997 s. 15)
Umění dlouho dobu sloužilo především k zobrazování skutečnosti a umělci dlouho pracovali na tom, aby toto zobrazení bylo, co nejvěrnější. Se vznikem moderního umění v 19. století tato funkce zaniká kvůli vynálezu fotografie, kdy se portrét nebo krajina nemusí detailně zobrazovat a kreslit několik hodin, ale výsledek je hotový mnohem rychleji a skutečnost zobrazí s ještě propracovanějšími detaily, které žádný malíř nemůže vystihnout. (Gombrich, 1977)
Dříve umělci tvořili především v ateliérech, to se změnilo s příchodem impresionistů a s nimi i příchodem moderního umění. Impresionisté vyšli do ulic a kreslily skici podle toho, co viděli, anebo co cítili. Také byli první, kteří nekreslili podle námětů, které byly schválené Akademií (což byly především náboženské motivy, z těch světských například řecké báje a pověsti, legendy o světcích, o láskách a hádkách bohů, příběhy římských hrdinů s příklady udatnosti a sebeobětování, a posléze jsou to alegorické náměty ilustrující pomocí personifikace nějakou všeobecnou pravdu.) Kreslilo se přímo zakázku panovníkovi nebo do kostela. (Gombrich, 1977)
Výrazný zlom ve vnímání umění přichází s Marcelem Duchampema spolu s ním postupně přichází i alternativní výstavní prostory. Marcel Duchamp je považován za zakladatele uměleckého směru „ready-made.“ Principem tohoto směru je, že umělec může vybrat jakýkoliv předmět denního užívání, pozměnit úhel pohledu, se kterým se na předmět díváte, a v tu chvíli se jedná o umělecké dílo. Tato nová forma umění si vysloužila mnoho kritiky a tato myšlenka se v umění stala populární. Později vzniklo konceptuální umění a další umělecké směry, které už přímo vybízeli k alternativním výstavním prostorům, jako jsou i vitríny obchodů, benzinové pumpy, kavárny a další.
Duchamp zpochybnil představu o tom, co bylo považováno za umělecké dílo a přinesl tak mnoho nových otázek souvisejících s autorstvím díla, vztahem estetické a užitné hodnoty a směnné hodnoty. (Gompertz, 2012)
21
Postupně vznikaly neoficiální směry umění jako je street art, land art, performance nebo happeningy a ty už se převážně neodehrávají v galeriích, ale přímo venku ve veřejném prostoru. Samotný směr street art začal v 60. letech, hlavní boom začal v letech osmdesátých. Street art v té době vznikal především bez povolení vlastníka, postupem času se stalo veřejností více přijímáno a využíváno i v oblasti reklamy. Jedním z představitelů street artu byl Keith Haring, jehož motivy se ze street artu dostaly až do mainstreamu. (Hodge, 2019)
3.1 Historie umění ve veřejném prostoru v České republice
V České republice se výrazně měnila státní zřízení a každé nové nastoupené zřízení se vyznačovalo tím, že ničilo umělecké a historické symboly z předešlé éry. V období první republiky byly ničeny bysty habsburských panovníků (přestože Masaryk proti tomu protestoval), později během nacistické okupace byly ničeny jakékoliv díla související s demokratickou republikou a poté komunisté likvidovali jakékoliv díla z předchozí doby.
V rámci „idylického socialistického života“ začali zdobit veřejné prostory umění pouze s povolenými tématy od povolených umělců, ale vznikala i díla, které se tomu vymykala a měla zajímavé tvůrčí přístupy. Během posledních 20 let bylo v Praze zničeno více jak 450 veřejných uměleckých děl z doby normalizace.(Karous, 2015)
Doba normalizace je pro vývoj umění ve veřejném prostoru v České republice klíčová.
Umění omezovala přísná cenzura, ale zároveň vznikalo nejvíce soutěží vypsaných se souvislostí umisťováním uměleckých děl do veřejného prostoru. Přesto se ale nedochovaly žádné ucelené seznamy, kde by byl soupis veškerých děl vzniklých v této době. (Karous, 2015)
Po pádu komunistického režimu byl zrušen 4% zákon o umění a uměním z předešlé éry se nikdo systematicky nezabýval. V současné době je možné vyhlásit soutěž o umístnění díla do veřejného prostoru, dílo může být darováno nebo může vzniknout na základě umělcovi iniciace. (IPR Praha, 2014)
3.2 Normalizace
V období normalizace se tomuto umění přezdívalo „vetřelci a volavky“ z důvodu ideologického sjednocení tématu uměleckých děl. (Karous, 2015)Stalinův Dekret o přestavbě vzdělání a uměleckých organizací z roku 1932 vymezoval čtyřprocentní zákon o umění, kdy při každé nové stavbě státní budovy, bylo určeno 1-4% na výzdobu a platil čtyřicet let. (Dvořáčková et al., 2018) Tento zákon a tento úsek umění ve veřejném prostoru bývá označován jako „čtyřprocentní umění.“ Výhodou tohoto zákonu
22
bylo, že v té době vznikalo velké množství veřejných uměleckých děl, nevýhodou bylo, že vznikala díla omezená cenzurou a sloužila jako propagandistický nástroj sloužící pracující třídě, pokroku a socialismu. Hlavními tématy byl boj za socialismu, náměty míru a toto „čtyřprocentní umění“ pak zdobilo veškeré nemocnice, sídliště, obchodní domy, výrobní podniky, administrativní a správní budovy. Stát si pomocí tohoto umění zajišťoval loajalitu nově vystudovaných umělců a sloužil jim k propagandě těchto umělců. (Karous, 2015)
Umělci se snažili posouvat hranice povolených témat, a proto v této době vzniklo mnoho děl, která zobrazovala přírodní tématiku. Motiv ptáků byl velmi populární, umělci byli fascinováni morfologií ptáků a také navrhnout sochu ptáka stojícího na jedné noze je velice technicky náročné. Později byla tato díla často roztavena z toho důvodu, že byly vyhotoveny z velmi drahých kovů a nebyly doceněny pro jejich technickou zručnost.
(Karous, 2015)
Umění socialistického realismu se snažilo navrátit k ideálům klasicismu, romantismu a realismu 19. století stejně jako umění Třetí německé říše. Také toto umění využilo různých výdobytků avantgardy jako např. futurismu, ale zpřístupnilo jej masám, avantgarda bývala spíše nepochopena většinou. (Karous, 2015)
Umění tohoto typu byla alespoň do určité míry shoda mezi umělci a výběrovou komisí Fondu výtvarného umění s členy Svazu českých výtvarných umělců. Obecně se tato díla dají označit za unavenou modernu, ale i přes omezení vznikala zajímavá díla.
Československá socialistická republika se chtěla prezentovat jak moderní stát a orientovala se hlavně na veřejný prostor nikoliv ten soukromý. (Karous, 2015)
Někteří umělci byli levicově zaměření, obzvláště po druhé světové válce a zpočátku kvalitní umělci tvořili levicově zaměřená díla. Po událostech srpnu roku 1968 a po tvrdé normalizace v 70. letech už takoví umělci nebyli a čtyřprocentní umění byl především nástroj, jak upřednostnit umělce schválené režimem a zamezovat jakékoliv konkurenci.
Od roku 1968 panovala velká nechuť zobrazovat jakákoliv politická témata, a tak umělecká díla měla témata neutrální jako téma rodiny, sportu, práce, různé stylizované formy fauny, flóry anebo abstrakce. (Karous, 2015)
Umění bylo centrálně řízeno a nesloužilo pouze jen k propagandě, ale byl to také jeden z nástrojů studené války, kdy se velmoci předháněly, kdo vytvoří působivější dílo. Poté co byl zničen Stalinův pomník kvůli kritice kultu Stalina, umění nebylo čistě jen propagandistické, ale zobrazovala témata apolitická jako abstraktní díla ve stylu organických abstrakcí, mládí, mír, domov, industrializace nebo dobývání kosmu. V tomto tématu se například nesla skluzavka z pražského parku Stromovka s názvem Sputnik, tvarem připomínající vesmírnou raketu. Toto dílo bylo oceňováno i v zahraničí.
(Svobodová, 2013)
23
Za milník představující definitivních rozchod domácích tvůrců s myšlenkami socialistického realismu bývá označován československý pavilon v Bruselu na EXPU 58, kde pavilon vyhrál zlatou hvězdou, kterého se účastnil například Alfred Radok s Laternou magikou. (Expo 1958 – Brusel, 2015)
3.3 Vývoj umění ve veřejném prostoru po roce 1989
S díly, která byly umístněny ve veřejném prostoru a vznikaly v době socialistického režimu, nejsou dodnes určeni vlastníci. Nikdo se k těmto dílům nehlásí, nikdo se o ně nestaral a díla jsou spíše přehlížena. (Karous, 2015)Po roce 1989, kdy se výrazně změnilo zřízení státu a tím také společnost, zde dochází k problému, kdy se dnešní společnost neztotožňuje s díly předchozího režimu, a tak dochází k jejich přehlížení bez ohledu na jejich kvalitu. Tento fenomén je typický pro každé střídání civilizací. (Karous, 2015) V dnešní době je značná neochota zabývat se uměním v 50. až 80. let kvůli označení sociálního realismu, který je vnímán negativně. V Českém prostředí je vnímán silně ideologicky a jako směr úpadku. Přesto i v té době tvořili umělci, kteří jsou dodnes vnímány jako kvalitní pováleční umělci jako například Karel Nepraš, který vytvořil odpočinkový altán v pražských Malešicích a dalšími významnými umělci z této doby byli také například Magdalena Jetelová nebo Dalibor Chatrný. (Karous, 2015)
V dnešní době již ale neoceňujeme jejich hypotetický příspěvek v boji za socialismus a mír, ale naopak jak moc toto dílo posunulo hranice tehdejší socialistické cenzury.
Někteří současní umělci zvolili i netradiční přístup k ideologickým dílům minulého století a David Černý přetřel na růžovo původní pomník osvobození Prahy Rudou armádou.
24
4 Současný stav umění ve veřejném prostoru
V současnosti chybí v České republice jednotná koncepce, která by usměrňovala budoucí směr ve veřejném umění, neexistuje žádná jednotná a platná strategická vize. Podle Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR) zde nevznikají kvalitní umělecká díla a zároveň se ve veřejném prostoru objevují často díla nekvalitní, právě důsledkem chybějící vize. Často umění nekoresponduje se svým okolím, dochází obecně k degradaci veřejných prostorů. (IPR Praha, 2014)
Toto je zapříčiněno i absencí motivace založení uskupení, které by se systematicky staralo o rozvoj umění ve veřejném prostoru včetně konceptu a posléze výběru uměleckých děl. Také proces výběru a financování je velice netransparentní, a to může vést k nižší kvalitě vybraných děl. Chybí soustavná edukace společnosti a propagování veřejného umění a zrušení nástroje 4% financování, které zajišťovalo pravidelnou integraci umění do architektury a veřejného prostranství. (IPR Praha, 2018)
V České republice má umění ve veřejném prostoru specifikum, že za minulého režimu vznikalo sice pravidelně a byly zde na něj pravidelně vyčleňovány finanční prostředky, ale zároveň jeho problémem bylo, že veškerá umělecká díla měla pouze politický, ideologický až agitační účel. Po roce 1989 byly veškeré tyto nástroje zrušeny a od roku 1990 se přestaly pravidelně umisťovat nová umělecká díla do veřejného prostoru a veřejnost tak není pravidelně seznamována s vývojem umění za posledních 30 let.
(Karous, 2015) Ve veřejném prostoru chybí díla současných umělců a také kvůli této absenci konfrontace se současným uměním, má společnost velice úzkoprsé vnímání umění ve veřejném prostoru, kdy si pod tímto pojmem představí pouze památníky, sochy či jiné plastiky, ale současné umění od té doby prodělalo výraznými estetickými proměnami a také používá jiná média. (IPR Praha, 2014)
V současné době je zároveň problém přesycenosti uměleckých děl na některých místech a také tzv. „minimum risk art.“ Autorkou tohoto pojmu kritička umění Patricia C. Phillips a tento pojem popisuje nekonfliktní umělecké projevy, které jsou často pouhou výplní prostoru a nemají žádnou hlubší myšlenku. Nemohou tedy nic předat, nejsou kvalitní a jsou populistického rázu s cílem zalíbit se masám. (IPR Praha, 2014)
Dle dokumentu státní kulturní politiky z let 2015-2020 s výhledem do roku 2025 zde o systematické podpoře veřejného umění není žádný cíl, ale pouze, že vláda se chce přiblížit jednoprocentnímu podílu výdajů ze státního rozpočtu na kulturu.
25
Současným uměním ve veřejném prostoru Prahy se zabývá Institut plánování a rozvoje Praha, Centrum architektury a městského plánování a vznikají také iniciace, jako je například Umění pro město. Umění pro město je program, který si klade za cíl systematicky podporovat současné umění ve veřejném prostoru Prahy a finančně podporovat pořízení uměleckých děl do veřejného prostoru Prahy. Umění pro město také začalo sepisovat katalog veškerého veřejného umění v Praze (nebo alespoň těch děl, která vznikla pomocí této iniciace). (Umění pro město, 2020)
4.1 Současný stav veřejných prostorů v jiných zemí
To, jak vypadají města a jejich veřejné prostory, vypovídá o vyspělosti a hodnotách národa. Ve Starověkém Římě měli hlavní prostory kasárny a projevovaly tak svou vojenskou moc. V Paříži byly ve středověku široké bulváry, které vzbuzovaly hlavně obchod. (Kratochvíl et al., 2015)
Průkopníky v návratu městských prostorů k lidem jsou hlavně tři města – Berlín, Kodaň a Melbourne. Berlín a Kodaň jako jedny z prvních měst zavedly samostatné pruhy na silnicích i na chodnících pro cyklisty a lidé je hojně využívají. Cyklistika je prospěšná zdraví, je to levný způsob dopravy, snižuje hluk a emise. (Gehl, 2012)
Kodaň a Melbourne jako první města systematicky zlepšovaly a zaznamenávaly aktivitu lidí ve veřejném prostoru. Kodaň jako první město cíleně omezovala auta a parkování v centru a v letech 1962–2005 zvětšila prostor pro pěší sedmkrát. Více lidí se pak zdržovalo ve městech, zvýšil se pěší provoz a městský život. Mezi těmito dvěma faktory je velice úzká souvislost – když lidé používají městský prostor více, zvedne se kvalita veřejného života a aktivita lidí poroste. (Gehl, 2012)
26
5 Proces umístnění uměleckého díla do veřejného prostoru v Praze
Umisťování uměleckých děl do veřejného prostoru je u nás legitimní pouze v případě, když vychází z otevřených soutěží, které jsou vyhlášeny v souladu s platnou legislativou podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Není možné umělecké dílo vybírat na základě nejlevnější cenové nabídky, ani na základě osobního vkusu nebo aktuální politické reprezentace. (Žáčková, 2021)
V současné době hlavními aktéry, kteří realizují a spravují umění ve veřejném prostoru je Galerie hlavního města Praha (GHMP) a Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR).
Galerie je spolutvůrcem dokumentu a hlavním správcem umění ve veřejném prostoru a pečuje o fond pomníků, veřejných plastik, pamětních desek, kašen na veřejném prostranství. IPR zpracovává urbanistické a strategické dokumenty (nejen) na vývoj umění ve veřejném prostoru Prahy. (IPR Praha, 2018)
Mezi další důležité aktéry patří samospráva na úrovni hlavního města a městských částí, což jsou převážně vlastníci veřejného prostranství v Praze a mají hlavní rozhodovací roli při vytváření strategie pro město. Rozhodují ale i o tom, jak bude dílo financováno a kdo bude díla spravovat (pod koho bude spadat správa, údržba i péče). Dalším aktérem je státní správa, která hlavně schvaluje a povoluje – také v zejména plánovací fázi. (IPR Praha, 2018)
Realizace umění ve veřejném prostoru může být probíhat čtyřmi způsoby. Buď může být dílo realizováno přímo za tímto účelem a být tak vytvořeno přímo pro to konkrétní místo, dalším způsobem je, že může být zakoupeno již existující dílo, anebo dílo může být darováno přímo umělcem městu. Také je zde čtvrtý způsob, kdy se dílo (nebo jeho kopie) může znovunavrátit na určité místo. (IPR Praha, 2018)
Pokud se umělec rozhodne vytvořit dílo do veřejného prostoru, musí nejprve sdělit svůj záměr IPR Praha nebo majiteli pozemku. V rámci toho záměru by měl být koncept díla a jeho umělecko-historické odůvodnění, předpokládané umístnění, předpokládané náklady a předpokládaný seznam zainteresovaných osob, návrh způsobu pořízení díla a také předběžný harmonogram postupu práce při tvorbě uměleckého díla. (IPR Praha, 2018)
V zahraničí je populární způsob výběru soutěž o návrh, která je veřejná a transparentní a hned při tvorbě díla se bere v potaz umístnění díla. Řeší se tedy nejen konkrétní dílo, ale i celé prostranství, kam bude dílo umístněno. Soutěže mají tu výhodu, že mohou vzbudit velký mediální zájem, dobře se propagují a mohou zvednout zájem u zahraničních umělců a také veřejnosti. Soutěž poté vyhodnocuje porota sestavená z odborníků, výsledek je tedy pak i lépe obhajitelný. (IPR Praha, 2018)
27
Pořízení již hotového díla pro konkrétní místo by mělo být velice výjimečným aktem. Je to nenáročný způsob, ale umělecké dílo už tak nikdy nevzniká pro konkrétní místo, a tak s ním nemusí plně korespondovat. I tato koupě by měla být odsouhlasena odbornou komisí nebo kulturní radou. (IPR Praha, 2018)
Co se týče darů, zde nastává komplikace, že dílo nemusí dosahovat požadované kvality k umístnění a nemusí vůbec korespondovat s prostorem, ve kterém se nachází.
V současné době neexistuje žádný mechanismus odborného posouzení kvality darů.
Možným způsobem výběru by mohl být portál, ve kterém by byly umístněny fotografie děl i s případnou rekonstrukcí umístnění do prostoru a informovat tak o něm nejen odborníky, ale také veřejnost. (IPR Praha, 2018)
Povolovací proces umístnění permanentního uměleckého díla je vlastně shodným s menší stavbou a stavební zákoník stavbu definuje takto: „veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně-technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání“. (Zákon č. 183/2006Sb.) Pokud je tedy umělecké dílo stavbou, musí se vypracovat projektová dokumentace v potřebném rozsahu, aby mohly být vystavěny veškerá stavební povolení.
(IPR Praha, 2018)
U dočasných intervencí je potřeba získat povolení ke zvláštnímu užívání komunikace pro kulturní akci, tzv. zábor. Povolení musí odsouhlasit vlastník pozemku a povolení vystavuje místně příslušný silničně správní úřad na základě podání žádosti, v Praze to jsou dopravní odbory městských částí. Pokud se tedy nejedná o pozemek v parku, poté se povolení vyřizuje s odborem, který má v kompetenci městskou zeleň. Po skončení záboru je nutné uvést zabraný prostor zpět do původního stavu. Důležité je také, zda úřad označí akci za kulturní nebo spíše komerční, také v Praze je velice důležité, zda umělecké dílo má být umístněno v Městské památkové rezervaci, poté je potřeba, aby se k tomu vyjádřil a žádost schválil odbor památkové péče. (IPR Praha, 2018)
Pořádání venkovních kulturních akcí je v Praze zpoplatněno a je zpoplatněno podle zabrané plochy. V Praze je stanovena sazba 4 Kč za m², ale každá městská část má individuální podmínky a některé městské části zábor poskytují zdarma. Výjimkou je tzv.
busking, tedy pouliční veřejná produkce umění, kteří zábor neplatí nikdy. (IPR Praha, 2018)
Pro ideální fungování procesu je potřeba mít nezávislou komisi, která by vyhodnocovala, která umělecká díla se do prostoru dostanou. Mělo by se jednat o nezávislý orgán, který by rozhodl o vítězi veřejné vyhlášené a transparentní soutěže. V případě Prahy by mohlo jít buď o samotný správní orgán v rámci Hl. města Prahy nebo jako odborný orgán GHMP. Odborníci by měli být jmenování veřejně a transparentně a měli být vzdělání v oblasti výtvarného umění, architektury, památek, historie, urbanismu, ale také například sociologie. Všechny tyto aspekty jsou pro finální výběr děl stěžejní a zároveň
28
by tito odborníci měli být seznámeni s veřejným uměním v zahraničí. Praha za mnoha zahraničními městy zaostává a je tedy možné brát si inspiraci ze zahraničí. Důležitým aspektem je také znalost konkrétního města. (IPR Praha, 2018)
Mezi základní kritéria kvality uměleckých děl nepatří pouze jen samotná obsahová kvalita díla, ale také musí dílo korespondovat s prostorem, ve kterém je umístněno.
Umění umístněné ve veřejném prostoru by mělo promlouvat současným jazykem a hovořit i ke generacím následujícím. Proto je vhodné zaměřovat se nejen na obsahový význam, ale i na použitou symboliku. Mezi další specifika umění ve veřejném prostoru musí být i samotné provedení. Oproti dílům, která jsou tvořená pro galerijní prostor, umění ve veřejném prostoru musí být použito z materiálů, které budou odolné proti vlivům počasí, musí být stabilní, odolné vůči povětrnostním vlivům a musí být mnohem více promýšleno s ohledem na prostor, ve kterém se bude nacházet, pokud je k němu potřeba osvětlení apod. Pokud je v místě, kde se nachází zeleň, měl by se autor díla zamýšlet nad tím, jak bude dílo komunikovat s divákem v různých ročních obdobích.
Mělo by korespondovat s místem, ve kterém se nachází a obzvlášť pokud se jedná o pomník, pak musí ideově zapadat. Umění by nemělo z prostoru vyčnívat, ale mělo by být jeho součástí. (IPR Praha, 2018)
29
6 Legislativa umění ve veřejném prostoru
Umělecké dílo i v případě, že je umístněno ve veřejném prostranství podléhá autorskému právu. Dílo je výsledkem tvůrčí činnosti autora a je tedy předmětem autorského práva.
Autorská práva vznikají okamžikem vytvoření díla a dílo je autorskoprávně chráněno. Je chráněno hned o prvopočátku a není podmíněné zveřejněním ani registrací. Už první skici díla podléhají autorskému právu, nelze je tedy bez svolení autora použít. Autor při umístnění svého díla do veřejného dá pouze oprávnění s jeho dílem nakládat, tedy právo dílo užívat formou licenční smlouvy. (IPR Praha, 2018)
Autorské právo zahrnuje dvoje práva: práva osobností a právo majetkové. Autor má právě udělit svolení k jakékoliv změně nebo jiného zásahu do díla, má právo dohlížet na změnu a dílo se nesmí užívat způsobem, které by snižovalo jeho dílo. (Boháček M. et al, 2019)
Osobnostních práv se nelze zbavit, ale zanikají autorovou smrtí. I poté ale na dílo platí tzv. postmortální ochrana, která není časově omezená a může se jí domáhat dědic nebo kolektivní správce. (Boháček M. et al, 2019)
Co se týče majetkových práv, autor má právo dílo užít a právo nechat dílo užít další osobou pomocí poskytnutím licence. Z majetkového práva plyne i odměna autorovi za poskytnutí licence. Pod toto právo spadá právo na rozmnožování díla tiskem, fotografií, formou trojrozměrné rozmnoženiny, právo na rozšiřování díla v jeho hmotné podobě, pronájem, půjčování, vystavování nebo právo na sdělování díla veřejnosti v nehmotné podobě, např. prostřednictvím internetu. (Boháček M. et al, 2019)
Město nabývá autorské dílo do vlastnictví většinou na základě smlouvy o dílo, kupní či darovací smlouvy. Vlastník uměleckého díla, ale automaticky s jeho pořízením nenabývá práva k dílu, stává se pouze vlastníkem ve smyslu občanského zákoníku ale nikoliv nositelem autorských práv. Může je ale získat na základě licenční smlouvy. Licenci může autor poskytnout jako výhradní (tedy v neomezeném rozsahu) nebo nevýhradní a tedy omezenou, kde jsou způsoby užití specifikována. (IPR Praha, 2018)
Pokud je dílo vytvořeno na zakázku nebo formou veřejné soutěže a město s umělcem neuzavře licenční smlouva, platí zákonná domněnka, že objednateli náleží licence v rozsahu účelu vyplývajícím ze smlouvy o dílo (dle § 61 autorského zákona). Je tedy důležité ve smlouvě zformulovat k jakému účelu je konkrétní dílo zhotovováno.
(Boháček M. et al, 2019)
Specifičnosti práv v návaznosti na umělecká díla ve veřejném prostranství jsou ta, že autorskému právu podléhá pouze dílo na konkrétní místo, kde je umístněno. Pokud tedy toto místo prochází rekonstrukcí, mělo by město jednat s autorem a zároveň by dílo
30
nemělo bránit rekonstrukci prostoru. Dopředu se také musí sjednat, co vše spadá do vlastnických práv města a zda tam spadá i údržba a je potřeba přesně určit, které zásahy jsou možné provést bez svolení autora a na které je už potřeba svolení. (IPR Praha, 2018) V případě děl trvale umístněných ve veřejném prostranství zde platí speciální zákonná licence, tzv. svoboda panoramatu dle § 33 autorského zákona, kdy autorské právo není porušeno, pokud dílo je zaznamenáno kresbou, malbou, fotografií nebo filmem.
31
7 Metodické přístupy
Při zpracování bakalářské práce byla využita analýza dokumentů a práce se sekundárními zdroji jako jsou odborné knihy a případová studie. Případová studie je forma kvalitativního výzkumu a tento typ výzkumu umožňuje důsledné porozumění jednomu konkrétnímu fenoménu. Výsledky ale nelze posléze kvantifikovat a zobecnit pro všechny ostatní případy. (Olecká, Ivanová, 2020)
Vzhledem k tomuto konkrétnímu případu byly využity dostupné rozhovory s umělcem Krištofem Kinterou, na jehož díla se tato případová studie vztahuje. Otázky z interview byly tzv. otázky vztahující se k názorům, otázky vztahující se k pocitům a otázky vztahující se k vnímání. Případová studie proběhla formou analýzy orientující se na případ, kdy se případ považuje za celistvou entitu a hledá asociace, příčiny a následky uvnitř případu. (Hendl, 2005)
Interview, které byly použity, jsou z knihy Kurátor – průvodce uměním v Praze, kde Kintera odpovídá na dotazy, které se týkají především jeho vztahu k umění, přístupu k umění, ale také k průběhu instalací jeho děl ve veřejném prostoru a zejména díla Bike to Heaven a Z vlastního rozhodnutí - Memento mori. Další použité rozhovory jsou použity z Prostoru X, ČT24 a od DSC Gallery. Každé interview je v délce přibližně 30 minut a zabývají se různými tématy, ať už celkovou tvorbou Krištofa Kintery, tak i jeho přístupu k veřejnému prostoru ke kterému se Kintera často vyjadřuje.
Případová studie se zabývá dvěma díly od současného českého umělce Krištofa Kintery v Praze. Jedná se o dva pomníky – pomník Bike to Heaven, věnovaný cyklistovi Janu Bouchalovi, propagátorovi městské cyklistiky, který zahynul při dopravní autonehodě a pomník Memento mori – Z vlastního rozhodnutí, který je umístněný pod Nuselským mostem, který je věnovaný sebevrahům, kteří ukončili svůj život skokem z Nuselského mostu.
32
8 Bike to Heaven
Sám Kintera v rozhovoru pro knihu Kurátor – průvodce současným uměním po Praze, říká „Ptáte-li se mě, jak má památník vypadat, tak to nevím. Rozhodně jsem se ale v obou případech snažil o to, aby nedominoval, aby nezabíral příliš prostoru a aby byl něčím netradiční a zároveň pochopitelný.“ (Dvořáčková et al, 2018, s. 235)
Bike to Heaven je pomník věnovaný Janu Bouchalovi, propagátorovi cyklistiky ve městech, který zemřel na následky autonehody. Slouží i jako pomník všem ostatním cyklistům, kteří zemřeli v Praze při dopravních nehodách. Bike to heaven je umístněno na místě nehody na křižovatce na nábřeží Kapitána Jaroše a třídy Dukelských hrdinů, Praha 7. (Dvořáčková et al., 2018)
Kintera vytvořil rozvětvenou lampu a na její vrchol připevnil jízdní kolo, které se otáčí s větrem. Lampa je čtrnáct metrů vysoká a jízdní kolo míří do nebe – odtud název Bike to Heaven. Celý pomník je obložen palladiem a vypadá tedy, jako by byl stříbrný. Pomník byl odhalen 9. září 2013 po sedmi letech příprav a financován byl z veřejné sbírky vyhlášené sdružením Auto*Mat. (Oujezdský, 2013)
Podle Kintery by hlavní funkcí památníků, že by měl být věnován podstatné věci nebo osobě. „Ne jenom generálům a politikům, jak tomu bývalo dřív, ale právě třeba i zesnulým cyklistům nebo sebevrahům.“(Dvořáčková et al., 2018, s. 235)
Obrázek 1Bike to Heaven Zdroj: Krištof Kintera
