Veřejné prostranství je definováno v Zákoně o Obcích 128/2000 Sb. následovně:
„veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.“ (Zákon o Obcích 128/2000 Sb.)
Manuál tvorby veřejného prostoru hlavního města Prahy (2014, s. 16) definuje veřejné prostranství jako „Veřejně přístupnou komplexní fyzickou část prostředí, kterou je kromě veřejných prostranství také například veřejně přístupný prostor exteriéru města, vnitrobloku i vnitřního prostoru budov.“ (IPR Praha, 2014) Důležitým aspektem veřejného prostoru je veřejná přístupnost, na veřejné prostranství musí mít přístup všichni obyvatelé města, a to bez jakéhokoliv omezení. Veřejný prostor je zároveň používán i pro nehmotnou rovinu myšlení, kdy jako veřejný prostor vnímáme vztahy, myšlenky a veřejný prostor je tak vnímán jako celek či kontinuum. (IPR Praha, 2014)
Veřejný prostor můžeme dělit na prostory veřejně užívané např. ulice, parky, veřejné budovy, prostory využívané k administrativě radnice, budovy úřadu, policejní stanice a prostory, které jsou ve veřejném vlastnictví, jejich využití je ale svěřené soukromé správě jako například letiště, pouliční kavárny apod.
Peter Marcuse ve své eseji Ohrožení veřejně využívaného prostoru v době stagnace měst definuje osm forem využívání veřejných prostorů. Patří mezi ně organizované demokratické aktivity, politická komunikace, symbolická role, socializace/rozmanitost, rekreace, ochrana prostředí, podpora efektivních městských funkcí a podpora efektivních ekonomických funkcí. Funkce veřejného prostoru, která plní funkci organizovaných demokratických aktivit má tradici už dob řecké agory a je tedy jedním z prvních pilířů demokratické společnosti, kde mohou všichni rovnocenně diskutovat o současných problémech. (Kratochvíl et al., 2012) V současnosti taková místa plní například Hyde Park v Londýně, náměstí u Braniborské brány, Alexandrovo náměstí v Berlíně nebo Times Square v New Yorku. Na veřejných místech probíhají také neorganizované a spontánní komunikace například na tržištích, ve veřejné dopravě, nádražích či přímo na ulici. Místa, která plní symbolickou roli je například památné místo zničeného Světového obchodního centra nebo Stalinova třída v Berlíně. (Gehl, 2012)
Do veřejného prostoru nemohou spadat pouze místa, která jsou vlastněná veřejností, každý prostor může být veřejný, ale záleží, jak je využíván. Některé prostory jsou vlastněny soukromníky, ale přesto mohou mít charakter veřejný, takovým příkladem je například letiště. Veřejný prostor se dělí na šest možných forem vlastnictví a to ty, které jsou veřejně vlastněné a mají veřejné využití, což jsou ulice, parky a veřejné budovy.
Dalším typem jsou ty, které mají administrativní využití (radnice, úřady, policejní stanice), soukromé využití, byť jsou veřejné (jako např. letiště a pošty) a dále na prostory v soukromém vlastnictví, které mají veřejnou funkci i veřejnou využití (např. soukromé
10
školy, soukromé nemocnice, obchodní domy). Také ty, které mají soukromou funkci, ale veřejné využití (což jsou restaurace, kavárny) a posledním typem jsou místa, která jsou v soukromém vlastnictví a mají i soukromé využití (např. rodinné domy). (Kratochvíl et al., 2012)
Veřejný prostor musí splňovat pět principů, aby naplnil svou definice veřejného prostoru, a to rovnost při rozdílení zdrojů, přístupnost, nediskriminující kontrolu, estetickou kvalitu a environmentální udržitelnost. Podle Petera Marcuse je šest největších ohrožení veřejného prostoru: dynamika proměn města, finanční tlaky vyplývající z proměn města, ideologické tlaky, rozšiřování sociální kontroly, privatizace a také architektonické a urbanistické chyby. Jako konkrétní problémy lze jmenovat například problematiku různého rozložení příjmů ve společnosti, problémy s imigrací, záměrně vyvolané změny ve struktuře cen nemovitostí, industrializace v některých oblastech a dále také přihlížení především k automobilové dopravě namísto té pěší. (Gehl, 2012) Tyto hrozby mají po celém světě různý stupeň důležitosti a problematičnosti. V České republice v minulém režimu byly největší hrozbou pro veřejný prostor ideologické tlaky, kdy mohla vznikat díla s pouze korektní politickou výpovědi nebo díla apolitická. (Karous, 2015)
1.1 Historické proměny veřejného prostoru
Náměstí podněcovalo občany, aby měli odstup od svých zájmů a brali ohledy na zájmy ostatních obyvatel města. Divadla naopak sloužila k tomu, aby se lidé mohli lépe koncentrovat a zaměřit svou pozornost jedním směrem. Naslouchali tak řečníkovi, ale zároveň i účastníci z hlediště mohli vznášet otázky nebo komentáře. Už starověké divadlo se snažilo vést občany k zodpovědnosti za vlastní slova. Pravidla zde platila dvě. První bylo pravidlo vizuální, kdy řečník byl všemi dobře viditelný, ale dobře se viděli a neformálním schůzkám. (Kratochvíl et al., 2012)
11
Aténská agora neobsahovala mnoho bariér a stíral se zde rozdíl mezi soukromým a veřejným životem. Na Pnyxu se naopak pozornost směřovala jedním směrem. Oba tyto principy veřejných prostorů byly využívány napříč historií různě – např. masová nacistická setkání ve veřejném prostoru. (Kratochvíl et al., 2012)
Důležitostí veřejného prostoru se zabýval už Aristoteles. Popsal ve svém spisu Politika demokracii veřejný prostor jako místo, kde lidé respektují názory ostatních. Ve městech se setkávají lidé z různých rodin a kmenů, kteří soupeří o ekonomické zájmy. Aristoteles mezi odlišnosti, tak jak je vnímáme my dnes, například gender, rasa, třída, řadil rovněž odlišnosti ve zkušenostech odlišných činností a jednání různými způsoby, které do sebe nezapadají. Ve městech dochází k mísení různých činností a identit a Aristoteles věřil, že pokud se lidé budou setkávat s něčím zvláštním a cizorodým, nebudou se chovat násilně, pokud se setkají i na jiných místech s něčím odlišným a budou zvyklí na různorodá komplexní prostředí. (Kratochvíl et al., 2012)
Veřejné prostory tak plnily mnoho funkcí ať už k předvádění církevní nebo světské moci, také zde byl prostor pro politické debaty, obchod a každodenní život městských obyvatel.
Tyto funkce se v průběhu historie výrazně mění. V dnešní době se nepořádají církevní slavnosti ve veřejném prostoru, stát se až na pár výjimek rovněž stáhl z veřejného prostoru (kromě výjimek slavnostních přísah či uctění památky) a veřejné mínění se v dnešní době vzniká spíše na internetu, v novinách a televizi nebo v kavárnách. (Gehl, 2012)
Nejagresivněji do vývoje veřejných prostorů zasáhl automobilismus, Jan Gehl na to upozorňuje ve své publikaci Města pro lidi, kde kritizuje hlavně velký důraz při budování města a veřejného prostoru na automobilismus a modernismus a úplné vynechání principu, že veřejný prostor má sloužit hlavně lidem a především chodcům. Veřejný městský prostor je najednou mnohem více omezený, je zde hluk, znečištění a vysoké budovy, které vás také opticky oddalují. Města se stavěla s větším důrazem na parkovací místa, či naopak automobilová doprava omezila veřejná prostranství. (Gehl, 2012)
Veřejné prostory se obětovaly individuální automobilové dopravě, z náměstí a z cest se staly křižovatky, rychlostní silnice, odstavné plochy a parkoviště. Podle kritiků se veřejný život rozpadl a redukoval se pouze na konzum, protože co zbylo z veřejných prostorů, bylo použito pro komerční využití jako nákupní nebo zábavní centrum. (Gehl, 2012) Tzv. obchodní domy se staly samostatnými městy a nahrazují původní tržiště, ale zde už má zákazník jinou roli – už nesmlouvá, je pouze pasivní účastník. (Kratochvíl et al., 2015)
V dnešní době také vzniká otázka, zda vůbec dnešní člověk potřebuje městský veřejný prostor. Veřejný prostor bez specifických aktivit, mezilidských vztahů, kontaktů a vztahů s veřejným prostorem, zůstává jen fyzickým místem. Potřebuje dnešní člověk jako formu
12
sociální komunikace a sdružování venkovní městský prostor, když můžeme z pohodlí domova sdílet názory s celým globálním světem a získávat klíčové informace a být permanentně s kýmkoliv v kontaktu? Jaká úloha pak tedy zbývá veřejnému prostoru?
Odpovědí na tyto otázky, mohou být úvahy od Aristotela na myšlenky ohledně možnosti setkávat se s odlišností, s jinými neznámými lidmi a jejich odlišnými zvyky, preferencemi či s jinou barvou pleti a veřejný prostor musí plnit funkci vzájemného bezprostředního soužití. (Kratochvíl et al., 2015)
Veřejný prostor by měl sloužit především chodcům a veškerá umělecká díla ve veřejném prostoru by tomu měla odpovídat. U uměleckých děl ve veřejném by měla být i možnost k zastavení a rozjímání. Dříve se veřejné prostory dominantně uzpůsobovaly autům, efektivitě a modernitě a ne shromažďování lidí, to probíhalo pouze v shopping mallech.
(Kratochvíl et al., 2015)
Tento trend se také mění, v Kodani již v roce 2009 polovinu domácností obývala pouze jedna osoba a roste zde počet zájemců o setkávání ve veřejném prostoru. (Gehl, 2012) Několika celosvětovými městy už bylo prokázáno, že pokud se městský veřejný prostor uzpůsobí lidem, lidé ho zaplní. (IPR Praha, 2014)
Veřejný prostor vytváří prostředí pro všechny obyvatele, sebevyjádření všech skupin ve společnosti a ukazuje etnicitu obyvatel a také i průměrný věk. Z médií a televize většinou obdržujeme pouze informace o tom, co se děje špatně, ale neodráží tak plně realitu, ale pouze negativní aspekty. (Gehl, 2012)
Význam veřejného městského prostoru je zmíněn v prvním dodatku k ústavě USA, kdy svoboda projevu a právo na shromažďování je projevem demokracie a jeho opak projevem totálních režimů, které tato práva omezují. (IPR Praha, 2014)
Městský prostor by měl být především bezpečný, udržitelný a měl by vás motivovat k chůzi, k jízdě na kole a měl by být víc uzpůsoben konání kulturních akcí. Cyklistika a chůze také zmenšují hluk, jsou ekonomicky výhodnější a také bezpečnější. Města, která jsou uzpůsobena lidem, nejsou krok zpátky, tyto města uznávají význam chodců a znova tak tvoří města pro lidi. (Gehl, 2012)
1.2 Vnímání městského veřejného prostoru
I veřejný prostor a architektura města spadá do kategorie umění. Umění, aby mohlo naplnit svou funkci, musí fungovat se svým okolím. Nic nemůže reagovat samo se sebou a umění ve veřejném prostoru musí nejen plnit funkci integrace s divákem, ale také se svým okolím. Obyvatelé měst vnímají město pouze v jeho fragmentech a města se neustále mění pod vlivem developerů a urbanistů. Důležité je tedy jak město vnímají
13
samotní obyvatelé a až teprve v posledních dekádách se více začalo zaměřovat opět na negativní aspekty životu ve městech jako je hluk, špína a různé výpary z továren a je zde snaha těmto vlivům zamezit. (Gehl, 2012)
Dalším důležitým aspektem je nejen dodržování čistoty a čitelnosti města, aby vše bylo v souladu, ale také vzít v úvahu prostředí – velikost města, časové období, ve kterém se nacházíme, ale také komplexnost. Město musí být vnímáno ne pouze jako věc, ale město, které je vnímáno svými obyvateli. Identifikace a vnímání struktury svého okolí je životně nezbytná schopnost všech živých tvorů. Vnímají prvky jako vizuální pocit barev, tvarů, pohybu, polarizace světla, ale také vůni, zvuky, hmatové vjemy, ale také vnímání elektrických či magnetických polí. (Lynch, 1959)
Kvalita veřejných prostranství určuje také množství času, které obyvatelé tráví v exteriérech města a určuje tak kvalitu života v tomto městě. To, jak lidé tráví čas ve městě, vytváří městský život a podobu samotného města. Vnímání životu ve městě se dělí buď na účelovou výhodu či nutné zlo. (IPR Praha, 2014)
14