Tato práce se nezabývá celkovou historií umění ve veřejném prostoru, ale v této části pouze v krátkosti uvádí sled událostí, které vedly k přesunu umění z galerií do alternativních výstavních prostorů jako je například i veřejný prostor. V další části se už konkrétně zabývá historií českého umění ve veřejném prostoru od vzniku České republiky.
E.H. Gombrich hned v úvodu své publikace Příběh umění hned na začátku o umění prohlásí, že neexistuje, že existují pouze umělci. „Nazývat takovou činnost uměním můžeme tehdy, když si uvědomíme, že toto slova znamená v různých dobách a místech velmi různé věci a také pokud je nám jasné, že Umění s velkým U neexistuje.“ (Gombrich, 1997 s. 15)
Umění dlouho dobu sloužilo především k zobrazování skutečnosti a umělci dlouho pracovali na tom, aby toto zobrazení bylo, co nejvěrnější. Se vznikem moderního umění v 19. století tato funkce zaniká kvůli vynálezu fotografie, kdy se portrét nebo krajina nemusí detailně zobrazovat a kreslit několik hodin, ale výsledek je hotový mnohem rychleji a skutečnost zobrazí s ještě propracovanějšími detaily, které žádný malíř nemůže vystihnout. (Gombrich, 1977)
Dříve umělci tvořili především v ateliérech, to se změnilo s příchodem impresionistů a s nimi i příchodem moderního umění. Impresionisté vyšli do ulic a kreslily skici podle toho, co viděli, anebo co cítili. Také byli první, kteří nekreslili podle námětů, které byly schválené Akademií (což byly především náboženské motivy, z těch světských například řecké báje a pověsti, legendy o světcích, o láskách a hádkách bohů, příběhy římských hrdinů s příklady udatnosti a sebeobětování, a posléze jsou to alegorické náměty ilustrující pomocí personifikace nějakou všeobecnou pravdu.) Kreslilo se přímo zakázku panovníkovi nebo do kostela. (Gombrich, 1977)
Výrazný zlom ve vnímání umění přichází s Marcelem Duchampema spolu s ním postupně přichází i alternativní výstavní prostory. Marcel Duchamp je považován za zakladatele uměleckého směru „ready-made.“ Principem tohoto směru je, že umělec může vybrat jakýkoliv předmět denního užívání, pozměnit úhel pohledu, se kterým se na předmět díváte, a v tu chvíli se jedná o umělecké dílo. Tato nová forma umění si vysloužila mnoho kritiky a tato myšlenka se v umění stala populární. Později vzniklo konceptuální umění a další umělecké směry, které už přímo vybízeli k alternativním výstavním prostorům, jako jsou i vitríny obchodů, benzinové pumpy, kavárny a další.
Duchamp zpochybnil představu o tom, co bylo považováno za umělecké dílo a přinesl tak mnoho nových otázek souvisejících s autorstvím díla, vztahem estetické a užitné hodnoty a směnné hodnoty. (Gompertz, 2012)
21
Postupně vznikaly neoficiální směry umění jako je street art, land art, performance nebo happeningy a ty už se převážně neodehrávají v galeriích, ale přímo venku ve veřejném prostoru. Samotný směr street art začal v 60. letech, hlavní boom začal v letech osmdesátých. Street art v té době vznikal především bez povolení vlastníka, postupem času se stalo veřejností více přijímáno a využíváno i v oblasti reklamy. Jedním z představitelů street artu byl Keith Haring, jehož motivy se ze street artu dostaly až do mainstreamu. (Hodge, 2019)
3.1 Historie umění ve veřejném prostoru v České republice
V České republice se výrazně měnila státní zřízení a každé nové nastoupené zřízení se vyznačovalo tím, že ničilo umělecké a historické symboly z předešlé éry. V období první republiky byly ničeny bysty habsburských panovníků (přestože Masaryk proti tomu protestoval), později během nacistické okupace byly ničeny jakékoliv díla související s demokratickou republikou a poté komunisté likvidovali jakékoliv díla z předchozí doby.
V rámci „idylického socialistického života“ začali zdobit veřejné prostory umění pouze s povolenými tématy od povolených umělců, ale vznikala i díla, které se tomu vymykala a měla zajímavé tvůrčí přístupy. Během posledních 20 let bylo v Praze zničeno více jak 450 veřejných uměleckých děl z doby normalizace.(Karous, 2015)
Doba normalizace je pro vývoj umění ve veřejném prostoru v České republice klíčová.
Umění omezovala přísná cenzura, ale zároveň vznikalo nejvíce soutěží vypsaných se souvislostí umisťováním uměleckých děl do veřejného prostoru. Přesto se ale nedochovaly žádné ucelené seznamy, kde by byl soupis veškerých děl vzniklých v této době. (Karous, 2015)
Po pádu komunistického režimu byl zrušen 4% zákon o umění a uměním z předešlé éry se nikdo systematicky nezabýval. V současné době je možné vyhlásit soutěž o umístnění díla do veřejného prostoru, dílo může být darováno nebo může vzniknout na základě umělcovi iniciace. (IPR Praha, 2014)
3.2 Normalizace
V období normalizace se tomuto umění přezdívalo „vetřelci a volavky“ z důvodu ideologického sjednocení tématu uměleckých děl. (Karous, 2015)Stalinův Dekret o přestavbě vzdělání a uměleckých organizací z roku 1932 vymezoval čtyřprocentní zákon o umění, kdy při každé nové stavbě státní budovy, bylo určeno 1-4% na výzdobu a platil čtyřicet let. (Dvořáčková et al., 2018) Tento zákon a tento úsek umění ve veřejném prostoru bývá označován jako „čtyřprocentní umění.“ Výhodou tohoto zákonu
22
bylo, že v té době vznikalo velké množství veřejných uměleckých děl, nevýhodou bylo, že vznikala díla omezená cenzurou a sloužila jako propagandistický nástroj sloužící pracující třídě, pokroku a socialismu. Hlavními tématy byl boj za socialismu, náměty míru a toto „čtyřprocentní umění“ pak zdobilo veškeré nemocnice, sídliště, obchodní domy, výrobní podniky, administrativní a správní budovy. Stát si pomocí tohoto umění zajišťoval loajalitu nově vystudovaných umělců a sloužil jim k propagandě těchto umělců. (Karous, 2015)
Umělci se snažili posouvat hranice povolených témat, a proto v této době vzniklo mnoho děl, která zobrazovala přírodní tématiku. Motiv ptáků byl velmi populární, umělci byli fascinováni morfologií ptáků a také navrhnout sochu ptáka stojícího na jedné noze je velice technicky náročné. Později byla tato díla často roztavena z toho důvodu, že byly vyhotoveny z velmi drahých kovů a nebyly doceněny pro jejich technickou zručnost.
(Karous, 2015)
Umění socialistického realismu se snažilo navrátit k ideálům klasicismu, romantismu a realismu 19. století stejně jako umění Třetí německé říše. Také toto umění využilo různých výdobytků avantgardy jako např. futurismu, ale zpřístupnilo jej masám, avantgarda bývala spíše nepochopena většinou. (Karous, 2015)
Umění tohoto typu byla alespoň do určité míry shoda mezi umělci a výběrovou komisí Fondu výtvarného umění s členy Svazu českých výtvarných umělců. Obecně se tato díla dají označit za unavenou modernu, ale i přes omezení vznikala zajímavá díla.
Československá socialistická republika se chtěla prezentovat jak moderní stát a orientovala se hlavně na veřejný prostor nikoliv ten soukromý. (Karous, 2015)
Někteří umělci byli levicově zaměření, obzvláště po druhé světové válce a zpočátku kvalitní umělci tvořili levicově zaměřená díla. Po událostech srpnu roku 1968 a po tvrdé normalizace v 70. letech už takoví umělci nebyli a čtyřprocentní umění byl především nástroj, jak upřednostnit umělce schválené režimem a zamezovat jakékoliv konkurenci.
Od roku 1968 panovala velká nechuť zobrazovat jakákoliv politická témata, a tak umělecká díla měla témata neutrální jako téma rodiny, sportu, práce, různé stylizované formy fauny, flóry anebo abstrakce. (Karous, 2015)
Umění bylo centrálně řízeno a nesloužilo pouze jen k propagandě, ale byl to také jeden z nástrojů studené války, kdy se velmoci předháněly, kdo vytvoří působivější dílo. Poté co byl zničen Stalinův pomník kvůli kritice kultu Stalina, umění nebylo čistě jen propagandistické, ale zobrazovala témata apolitická jako abstraktní díla ve stylu organických abstrakcí, mládí, mír, domov, industrializace nebo dobývání kosmu. V tomto tématu se například nesla skluzavka z pražského parku Stromovka s názvem Sputnik, tvarem připomínající vesmírnou raketu. Toto dílo bylo oceňováno i v zahraničí.
(Svobodová, 2013)
23
Za milník představující definitivních rozchod domácích tvůrců s myšlenkami socialistického realismu bývá označován československý pavilon v Bruselu na EXPU 58, kde pavilon vyhrál zlatou hvězdou, kterého se účastnil například Alfred Radok s Laternou magikou. (Expo 1958 – Brusel, 2015)
3.3 Vývoj umění ve veřejném prostoru po roce 1989
S díly, která byly umístněny ve veřejném prostoru a vznikaly v době socialistického režimu, nejsou dodnes určeni vlastníci. Nikdo se k těmto dílům nehlásí, nikdo se o ně nestaral a díla jsou spíše přehlížena. (Karous, 2015)Po roce 1989, kdy se výrazně změnilo zřízení státu a tím také společnost, zde dochází k problému, kdy se dnešní společnost neztotožňuje s díly předchozího režimu, a tak dochází k jejich přehlížení bez ohledu na jejich kvalitu. Tento fenomén je typický pro každé střídání civilizací. (Karous, 2015) V dnešní době je značná neochota zabývat se uměním v 50. až 80. let kvůli označení sociálního realismu, který je vnímán negativně. V Českém prostředí je vnímán silně ideologicky a jako směr úpadku. Přesto i v té době tvořili umělci, kteří jsou dodnes vnímány jako kvalitní pováleční umělci jako například Karel Nepraš, který vytvořil odpočinkový altán v pražských Malešicích a dalšími významnými umělci z této doby byli také například Magdalena Jetelová nebo Dalibor Chatrný. (Karous, 2015)
V dnešní době již ale neoceňujeme jejich hypotetický příspěvek v boji za socialismus a mír, ale naopak jak moc toto dílo posunulo hranice tehdejší socialistické cenzury.
Někteří současní umělci zvolili i netradiční přístup k ideologickým dílům minulého století a David Černý přetřel na růžovo původní pomník osvobození Prahy Rudou armádou.
24