Hlavní práce14126_xsvap20.pdf, 3.4 MB Stáhnout

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE

Fakulta mezinárodních vztahů

Hlavní specializace: Mezinárodní obchod

Cesta ČR do Eurozóny – očekávané efekty

Diplomová práce

Vypracovala: Petra Svatoňová

Vedoucí diplomové práce: prof. Ing. Božena P

, CSc.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Cesta ČR do Eurozóny – očekávané efekty“ vypracovala samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Praze dne ……… Podpis………..

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé diplomové práce prof. Ing. Boženě Plchové, CSc. za odborné vedení, cenné rady, připomínky a podněty při zpracovávání diplomové práce.

4

Obsah

Úvod ...6

1. Evropská měnová integrace ...8

1.1. Historie vývoje měnové integrace v západní Evropě po 2. světové válce...8

1.2. Postavení eura v rámci světového měnového systému ...13

2. Teorie optimálních měnových oblastí ...18

2.1. Teorie prof. Mundella...18

2.2. Doplnění teorie optimálních měnových oblastí ...21

2.3. Význam výskytů a působení asymetrických šoků...24

2.4. Podmínky pro vznik optimálních měnových oblastí – aplikace na evropskou měnovou unii...28

2.5. Maastrichtská konvergenční kritéria a stupeň ekonomické sladěnosti České republiky s eurozónou ...45

3. Očekávané přínosy spojené se zavedením eura v České republice ...51

3.1. Přímé přínosy ze zavedení eura v České republice ...51

3.1.1. Eliminace kurzového rizika a nákladů na jeho zajištění...51

3.1.2. Snížení transakčních nákladů...53

3.1.3. Snížení nákladů na obstarání kapitálu ...55

3.1.4. Vyšší transparentnost cen ...57

3.2. Nepřímé přínosy ze zavedení eura v České republice ...58

3.2.1. Nárůst zahraničního obchodu...58

3.2.2. Růst přílivu investic...60

3.2.3. Stabilizace veřejných financí ...61

4. Očekávané náklady a rizika spojené se zavedením eura v České republice ...62

4.1. Ztráta autonomní měnové a kurzové politiky ...62

4.1.1. Fiskální politika České republiky...63

4.1.2. Flexibilita mezd na českém pracovním trhu ...65

4.1.3. Mobilita pracovních sil v rámci České republiky a EU...67

4.1.4. Otevřenost české ekonomiky ...71

4.1.5. Integrace finančních trhů ČR s eurozónou...73

4.1.6. Strukturální podobnost české ekonomiky a vývoje jejího hospodářského cyklu s eurozónou ...74

4.1.7. Stabilizační funkce nekurzových vyrovnávacích mechanismů...77

4.2. Růst cenové hladiny ...79

4.3. Administrativní a technické náklady přechodu na euro...82

5. Časový horizont pro přijetí eura Českou republikou...84

Závěr ...87

Literatura...91

Seznam tabulek...94

Seznam obrázků...94

Seznam grafů...95

Přílohy ...96

Úvod

Společná měna euro se opět počátkem roku 2009 stala pro Českou republiku aktuálním a vyhledávaným tématem. Důvodem k tomu byl především vstup Slovenska, v pořadí již šestnácté země Evropské unie, do eurozóny a začátek českého předsednictví Evropské unii. Současně s těmito událostmi však dosavadní průběh roku 2009 ukázal, jak nejednoduché bude v podmínkách nastupující ekonomické krize vést diskuzi týkající se právě otázky očekávaného přijetí eura Českou republikou. Celá práce se proto snaží objasnit, jaký je nynější vztah mezi eurem a Českou republikou a jaké jsou jeho perspektivy.

Od vstupu České republiky do Evropské unie probíhá mezi laickou a odbornou veřejností debata o stanovení termínu přijetí společné měny euro. Z řad příznivců i odpůrců zavedení eura zaznívají více i méně relevantní argumenty. Většina z těchto argumentů vychází z posouzení vnitřní ekonomické situace České republiky a již méně z fundamentální analýzy Evropské hospodářské a měnové unie a ze zkušeností evropských států, které již společnou měnu zavedly. Svou prací bych proto chtěla přispět k ozřejmění pojmu měnové integrace, jejího úskalí a jejích možností pro Českou republiku. Jak název „Cesta ČR do Eurozóny – očekávané efekty“ napovídá, hlavní náplní mé práce je analyzovat očekávané přínosy společné měny euro a porovnat je s možnými náklady a riziky spojenými s jejím zavedením, při vědomí jejich relativně odlišné významnosti pro jednotlivé ekonomické subjekty. Základní teoretické východisko pro mou analýzu představuje ekonomická teorie optimálních měnových oblastí za použití dostupných empirických analýz provedených na dané téma.

Celkem je práce rozčleněna na pět kapitol, úvod a závěr. První kapitola obsahuje stručný popis vývoje procesu evropské měnové integrace v období po druhé světové válce s navazujícím zhodnocením současného postavení společné měny euro v rámci světového měnového systému. Pozornost je zde věnována jednak faktorům, jejichž splnění je nezbytné pro to, aby se euro stalo úspěšnou světovou měnou a jednak charakteristice aktuální pozice eura na národních devizových trzích a v mezinárodním obchodě.

Kapitola 2 je věnována teorii optimálních měnových oblastí, jejímu vývoji a definování základních kritérií, jejichž splnění by mělo zajistit, aby očekávané výnosy z členství

v měnové unii převážily náklady s tím spojené. Samostatná pozornost je pak věnována problematice asymetrických šoků, jejichž riziko možného vzniku po vstupu do měnové unie je jedním z nejčastěji zmiňovaných argumentů v diskuzi na téma společné měny.

V závěru této kapitoly je pak plnění kritérií teorie optimálních měnových oblastí ověřeno na příkladu stávajících členských zemí Evropské měnové unie.

Kapitola 3 popisuje očekávané ekonomické přínosy spojené se členstvím České republiky v eurozóně. Přínosy měnové integrace jsou pro přehlednost rozděleny v závislosti na jejich charakteru na přímé a nepřímé, tj. podle toho, zda-li k jejich projevu dojde ihned po přijetí společné měny či až zprostředkovaně v delším časovém období. Pozornost je soustředěna především na přínosy v podobě odstranění kurzového rizika, snížení transakčních nákladů a zvýšení cenové transparentnosti a dále pak na vybrané nepřímé přínosy.

V navazující kapitole 4 jsou uvedeny očekávané náklady, které bude muset Česká republika s přijetím eura vynaložit. Přestože je možné vyjmenovat bezpočet rizik a komplikací, jež se členstvím v Evropské měnové unii souvisejí, zaměřila jsem se ve své práci pouze na dva vybrané okruhy. Prvním z nich jsou dodatečné náklady vyplývající ze ztráty autonomní měnové a kurzové politiky České národní banky.

V případě vzniku asymetrického šoku tak Česká republika vstupem do eurozóny pozbývá velmi účinného nástroje k minimalizaci jeho případných negativních účinků.

Z hlediska již dříve zmíněných kritérií teorie optimálních měnových oblastí, je proto záměrem práce posoudit do jaké míry splňuje česká ekonomika podmínky, které by možným negativním projevům asymetrického šoku zamezily. V pořadí druhým nákladem, souvisejícím s měnovou integrací, je očekávaný dlouhodobý růst domácí cenové hladiny, jehož kvantifikace úzce souvisí s dosaženou mírou reálné a nominální konvergence České republiky ve srovnání s eurozónou.

Závěrečná kapitola mé práce je koncipována jako zamyšlení nad způsobem určení časového horizontu možného vstupu České republiky do eurozóny, které se opět opírá o teorii optimálních měnových zón. Při stanovení data přijetí společné měny beru v úvahu nejen náklady spojené se vstupem do eurozóny, ale nově i tzv. náklady čekání, které se zvyšují s oddalováním okamžiku přijetí společné měny. Ani při tomto rozboru však nelze opomenout, že rozhodnutí o datu přijetí eura je především rozhodnutím politickým, do nějž se mimo výsledků ekonomických analýz velkou měrou promítne vůle či nevůle českých politiků k podpoře tohoto evropského měnového projektu.

1. Evropská měnová integrace

1.1. Historie vývoje měnové integrace v západní Evropě po 2. světové válce

Více jak 50 let trvající ekonomická integrace států evropského kontinentu se postupně uskutečňovala dvojím způsobem:

- za prvé intenzivně, kdy docházelo k postupnému propojování jednotlivých evropských států nejprve skrze nižší formy ekonomické integrace (celní unie) až po vrcholící měnovou integraci v roce 2002;

- za druhé extenzivně, tedy postupným zapojováním jednotlivých států od šesti zakládajících až po současných 27 členů Evropské unie. V současnosti však pouze 16 států tvoří Evropskou měnovou unii, jinak také eurozónu s jednou společnou měnou euro a jednotnou měnovou politikou realizovanou Evropskou centrální bankou, na kterou členské státy eurozóny převedly své měnové pravomoci¹ .

Evropská měnová unie tak představuje výsledek dlouhodobých integračních snah evropských zemí po druhé světové válce. Celý proces měnové integrace se postupně odvíjel v mnoha krocích, které zde pro přehled nastíním.

Myšlenka měnové unie se rodila velmi pozvolna. Při vzniku Evropského hospodářského společenství v roce 1957 byl hlavní směr integračního úsilí zaměřen zejména na budování celní unie a společné zemědělské politiky. V zakládajících dokumentech – Římských smlouvách je měnová politika zmíněna jen okrajově v čl. 104, kde se signatářské státy zavazují provádět takovou měnovou politiku, která by zajišťovala rovnováhu platebních bilancí, stabilitu cen, vysokou zaměstnanost a důvěru ve vlastní měnu². V té době byla problematika měnové provázanosti řešena na celosvětové úrovni - členstvím signatářských států v bretton-woodském měnovém systému pevných kursů s úzkými pásmy oscilace +/- 1 %.

Navazující období 60. let bylo pro státy EHS příznivé, hospodářský růst si trvale udržoval vysoká tempa růstu a zahraniční obchod vzkvétal. Díky dobrému hospodářskému vývoji sílila myšlenka pozitivního působení kurzové stability na

1 Brůžek, A. (2004), str. 4

2 Loužek, M. (ed.) (2002), str. 79

vzájemný obchod provázaných států. Jakmile se tedy v druhé polovině 60. let začaly vyskytovat jisté turbulence v kurzové disciplíně jednotlivých států (devalvace měny VB 1967, Francie 1969, Německa 1969), které ohrožovaly realizaci společných politik EHS, nutila tato vzniklá situace členské státy k vytvoření nového měnového uspořádání.

Prvním pokusem o definování evropské měnové integrace byl již v roce 1969 tzv. Barrův plán, který nese jméno svého autora, člena Komise ES pověřeného měnovými záležitostmi. Na základě Barrova návrhu bylo v prosinci téhož roku rozhodnuto o vytvoření komise pod vedením lucemburského předsedy vlády a ministra financí Pierra Wernera s cílem vypracovat návrh a časový harmonogram realizace měnové unie. Tento plán s názvem Zpráva Radě a Komisi o etapovité realizaci Hospodářské a měnové unie³ vešel do povědomí jako Wernerova zpráva a představoval poměrně rychlou koordinaci národních měnových a fiskálních politik a přenesení některých kompetencí na úroveň Společenství. Podle harmonogramu předloženém zprávou mělo být měnové unie dosaženo v roce 1980. Již v tomto počátečním období existoval rozdílný přístup k problematice vytváření a udržování měnové unie, který lze u jednotlivých států Evropské unie spatřovat dodnes. Na jedné straně stáli zastánci rychlého zafixování měnových kurzů, kteří svůj přístup opírali o myšlenku, že prostředí pevných kurzů je pro členské státy dostatečně motivující k harmonizaci jejich hospodářských politik. Mezi tyto zastánce patřily zejména země s vyšším sklonem ke kurzové nestabilitě – Belgie, Francie a Itálie. Na straně druhé pak obhajovaly pozici země jako Německo a Nizozemí, které se zaměřily především na makroekonomickou disciplínu a požadovaly dostatečně dlouhé přípravné období, nezbytné ke konvergenci národních ekonomik. Wernerův plán tak představoval kompromis mezi těmito přístupy.

Naneštěstí byla úspěšná implementace Wernerova plánu a s ní i myšlenka měnové integrace odložena v důsledku výskytu strukturálních krizí v polovině 70. let (zejména ropná krize 1973 a rozpad bretton-woodského měnového systému). První a druhá ropná krize tvrdě přerušila ekonomický růst a s pádem bretton-woodského měnového systému byly členské země ES nuceny nahradit fixní kurzy pohyblivými. Evropská snaha měnové integrace se potýkala se základním problémem zamezení výraznému vzájemnému kolísání měnových kurzů. Z Wernerova plánu se tak nakonec realizoval

3 A Report to the Council and the Commission on the Realisation by Stages of Economic and Monetary Union in the Community

pouhý zlomek – jeden dodatek (tzv. zpráva Ansiauxova výboru), který popisoval proceduru vzájemného zamezování kolísavosti kurzů, tzv. hada v tunelu. Tento systém spočíval v udržování bilaterálních směnných kurzů mezi členskými zeměmi EHS v rozmezí fluktuačního pásma +/- 1,125 % a oproti USD +/- 2,25 %. Tento systém řízeného floatingu, který představoval zmenšenou verzi bretton-woodského měnového systému na starém kontinentu, však nedokázal zabránit nárůstu kurzové fluktuace.

Na konci roku 1978 se systému hada v tunelu účastnilo pouze pět států a žádoucí měnové stability se tak dosáhnout nepodařilo.

Dalším důležitým historickým mezníkem evropské měnové integrace se stal v roce 1979 Evropský měnový systém (European Monetary System, EMS), který vznikl na základech Evropského fondu měnové spolupráce z roku 1973. Základními pilíři tohoto systému byla Evropská měnová jednotka (European Currency Unit, ECU) a mechanismus pevných devizových kursů (Exchange Rate Mechanism, ERM) na jehož základě členské státy vzájemně fixovaly své měny v rámci oscilačního pásma +/-

2,25 %. Takové uspořádání bývá někdy označováno za nepravou nebo neformální měnovou unii. Tato iniciativa se setkala s velkým ohlasem a postupně se do ERM zapojovaly jednotlivé státy: Itálie, Belgie, Lucembursko, Dánsko, Německo, Francie, Irsko, Nizozemí, Řecko (1984), Španělsko (1986), Portugalsko (1986), Velká Británie (1990).

Po zaznamenaných úspěších EMS přišlo na řadu turbulentní období let 1992 – 1993, které doposud fungující systém uvrhlo do krize. Příčiny této krize mohou být spatřovány ve ztrátě flexibility EMS, dále ve vysokých nákladech na sjednocování německé ekonomiky a v neposlední řadě v dánském zamítavém referendu o Maastrichtské smlouvě, které vneslo nejistotu do pokračujícího procesu měnové integrace. Byl to zejména faktor nejistoty, pod jehož vlivem začaly spekulativní útoky proti některým slabým členským měnám EMS. Nepříznivý vývoj si vyžádal v roce 1992 vystoupení britské libry a italské liry z EMS a devalvaci španělské, portugalské a irské měny. V reakci na tyto události bylo oscilační pásmo ERM rozšířeno na +/-15 %.

Strategie přechodu k evropské měnové unii byla opětovně nucena podrobit se další změně.

Východiskem pro budoucí změny se stal dokument s názvem Zpráva o hospodářské a měnové unii v Evropském společenství⁴, která vešla do podvědomí jako Delorsova zpráva (1989). Základem bylo položit důraz na implementaci opatření sledujících vyšší efektivnost a konkurenceschopnost vnitřního trhu ES a odstranit zbývající bariéry finanční integrace. Zpráva také obsahovala stanovení maximálních stropů na rozpočtové deficity, které tak byly jedním z mnoha nástrojů docílení fiskální disciplíny členských zemí. V dokumentu byly dále vymezeny etapy pro utváření měnové unie.

Konečná podoba procesu utváření měnové unie byla zakotvena ve Smlouvě o Evropské unii, jinak také známé pod názvem Maastrichtská smlouva, jež vešla v platnost v listopadu 1993. Proces vzniku evropské měnové unie byl rozvržen do tří stadií, které byly ukotveny pevnými daty s jasně definovanými cíly a úkony. Jako nejzazší termín pro vznik měnové unie bylo stanoveno datum 1.1.1999 a dále byla zformulována konvergenční kritéria, jejich splněním byl vstup do měnové unie podmíněn. Také bylo definováno institucionální uspořádání měnové unie v podobě nezávislé Evropské centrální banky v jejím čele, která by byla pověřena dbát na cenovou stabilitu celé oblasti měnové unie.

V prosinci 1995 byl na zasedání Evropské rady v Madridu přijat název euro pro novou společnou měnu a zvolen časový harmonogram přechodu na euro. Bylo ustanoveno počáteční datum vstupu do třetí etapy utváření měnové unie – 1.1.1999. Následně pak v červnu 1997 na zasedání Evropské rady v Amsterodamu odsouhlasena pravidla kurzového systému ERM II a Pakt stability a růstu⁵. Pakt stability a růstu představuje zastřešující pojem pro větší počet právních aktů, jejichž cílem je zajistit, aby členské země ve střednědobém horizontu usilovaly o dosažení „téměř vyrovnané či přebytkové rozpočtové pozice“ (close to balance or in surplus).⁶ V rámci systému ERM II pak bylo stanoveno oscilační pásmo na +/-15 % s paritami vymezenými pomocí kurzů národních měn vůči společné měně euru. Také byla potvrzena podmínka minimálně dvouletého pobytu v tomto systému jako nutný předpoklad ke vstupu do měnové unie.

Od 1.1.1999, kdy došlo k neodvolatelnému zafixování národních kurzů vybraných členských zemí, se Evropská měnová unie stala realitou, s tím rozdílem, že dočasně postrádala jednotnou fyzicky zavedenou měnu. Prozatím byla společná měna, kterou

4 Report on Economic and Monetary Union in the European Community

5 Stability and Growth Pact, SGP

6 Dědek, O. (2008), str. 169

představovala košová jednotka ECU, zavedena pouze jako virtuální peněžní jednotka.

Mezi zakládající členy eurozóny patřily Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. Dánsko v roce 2000 na základě referenda zavedení společné měny euro odmítlo. Později, v roce 2001 se stalo Řecko dvanáctým členem eurozóny. Dne 1.1.2002 byl zahájen proces nahrazování národního oběživa eurovými bankovkami a mincemi. V roce 2003 pak další ze členských zemí EU, Švédsko, odmítlo v národním referendu zavedení eura.

V roce 2004 se uskutečnila vlna rozšíření členů Evropské unie o Českou republiku, Estonsko, Kypr, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Maltu, Polsko, Slovensko a Slovinsko.

V roce 2007 se pak Slovinsko stává třináctým členem eurozóny a zároveň dochází k přijetí nových členských států do Evropské unie – Bulharska a Rumunska. Následující rok přijímá euro Kypr a Malta a zvyšují tak počet členů eurozóny na patnáct.

Nejnovějším přírůstkem do eurozóny se stalo dne 1.1.2009 Slovensko.

Zájem o vstup jednotlivých členských zemí EU do eurozóny je nejjasněji patrný z načasování jejich vstupu do systému ERM II (Tabulka č. 1). Některé země zvolily cestu co nejrychlejší integrace a zafixovaly své kurzy na euro ihned po svém vstupu do Evropské unie - Slovinsko, Estonsko a Litva. Naopak jiné státy, jako Česká republika přistupují ke stanovení časového horizontu pro vstup do ERM II velmi opatrně. Česká republika zastává názor, že není žádoucí být členem mechanismu ERM II déle než je nezbytně nutné (2 roky) a vzhledem ke skutečnosti, že z její strany nebyl zatím vyjádřen konkrétní úmysl přijmout euro k určitému datu, byl termín vstupu do ERM II odsunut na neurčito.

Tabulka č. 1: Účast v ERM II

Účast v ERM II

Země datum vstupu datum výstupu

Řecko 1.1.1999 31.12.2000

Slovinsko 28.6.2004 31.12.2006

Kypr 2.5.2005 31.12.2007

Malta 2.5.2005 31.12.2007

Slovensko 28.11.2005 31.12.2008

Dánsko 1.1.1999 ---

Estonsko 28.6.2004 2011 ?

Litva 28.6.2004 2011 ?

Lotyšsko 2.5.2005 2012 ?

Bulharsko 2010 ? 2012 ?

Česká republika ? ?

Polsko 2010 ? 2012 ?

Maďarsko 2012 ? 2014 ?

Rumunsko 2012 ? 2014 ?

Švédsko ? ?

Velká Británie ? ?

Zdroj: Sedláček, T.: Schopnost české ekonomiky fungovat v rámci eurozóny, 2008, prezentace ČNB

1.2. Postavení eura v rámci světového měnového systému

Společná evropská měna usiluje od samého počátku svého vzniku o to vydobýt si mezinárodní postavení ve světovém měnovém systému. Jinými slovy si klade za cíl, aby byla běžně užívána nejen v rámci členských zemí eurozóny, ale i jako měna rezidentů zemí ve kterých nebyla oficiálně emitována. Jako mezinárodní měna by pak euro mělo plnit tři následující funkce: funkce prostředku směny, funkce uchovatele hodnoty a funkce zúčtovací jednotky. Euro by vystupovalo jako prostředník při vypořádávání mezinárodních transakcí, což by v důsledku znamenalo získání dominantního postavení na mezinárodních devizových trzích. Výhody ze získání mezinárodního postavení eura jsou především růst likvidity evropských finančních trhů a výnos z ražebného pro Evropskou centrální banku. Jedním z důvodů proč je přijetí eura výhodné pro Českou republiku, jež představuje jednu z nejotevřenějších ekonomik Evropy, je skutečnost, že se euro stalo z globálního hlediska úspěšnou měnou a od svého zavedení v roce 2002 posílilo o 77 % (Graf č. 1).

Je nesporné, že takového posílení by národní měny členských zemí eurozóny odděleně nikdy nedosáhly. Euro tak lze v současnosti vnímat jako známou „značku“, kterou by Česká republika vstupem do eurozóny měla možnost převzít.

Graf č. 1: Vývoj kurzu USD/EUR

Zdroj: ECB, http://sdw.ecb.europa.eu/home.do?chart=t1.9

Nicméně, deset let působení eura je stále krátká doba pro vyhodnocení jeho úspěšnosti.

Uplynulé období jeho existence představovalo maximálně jeden hospodářský cyklus a až nyní, s přicházející recesí evropské ekonomiky, nastává euru skutečná zatěžkávací

zkouška. I přes to je však možné si podrobněji přiblížit kritéria, která by mělo euro, či jakákoli jiná měna usilující o dominantní postavení v rámci světového měnového systému, splňovat.

Mezi taková kritéria se na předním místě řadí vyspělý a rozvinutý finanční trh dané ekonomiky (tj. zemí eurozóny), dosavadní stabilita a důvěryhodnost měny (tj. eura), míra zapojení ekonomiky (tj. zemí eurozóny) do mezinárodního obchodu a historické okolnosti, které doprovázely danou měnu (tj. euro) při její existenci.

a) Vyspělý a rozvinutý domácí finanční trh

Efektivní domácí finanční trh je jednou ze základních podmínek určujících možnost prosazení měny na mezinárodním poli. Kvalita finančního trhu, jeho otevřenost a likvidita, ovlivňuje jeho atraktivitu pro zahraniční investory. Vyspělost finančních trhů se v současnosti promítá zejména v rozvinutosti a likviditě trhů s finančními deriváty, které silně přitahují zahraniční kapitál. Podíváme-li se blíže na strukturu a absolutní velikost kapitálových trhů ve světě, jednoznačně objevíme silnou převahu amerického trhu. Tento jev je zapříčiněn zejména historickými a politickými okolnostmi, které vznik finančních trhů v USA a v zemích eurozóny provázely. Zatímco v USA je z nákladového hlediska výhodnější opatřovat si finanční prostředky prostřednictvím trhů cenných papírů, na trzích zemí eurozóny (hlavně kontinentální Evropy) bylo od samého počátku upřednostňováno komerční zprostředkovatelství založené především na úvěrové činnosti bank. Převaha komerčního bankovnictví tak v evropských zemích působí na úkor investičního bankovnictví a celkově podvazuje aktivitu na sekundárních trzích, což v konečném důsledku ztěžuje obchodování s depozity denominovanými v eurech. Podle grafu č. 2 se eurozóna řadí na druhé místo v pořadí kapitálových trhů.

Nicméně, hlavním nedostatkem finančního trhu eurozóny zůstává nedokonalá provázanost kapitálových trhů jednotlivých členských zemí (zejména akciový a dluhopisový). Jedním z cílů zemí eurozóny se proto stal záměr zefektivnit poskytování přeshraničních finančních služeb. Tato snaha byla zakotvena v Akčním plánu finančních služeb⁷z roku 1999, na jehož základě byla vypracována například směrnice

7 Financial Services Action Plan EU

MIFID,⁸ která má legislativně podpořit dotváření jednotného finančního trhu Evropské unie.

Graf č. 2: Velikost a struktura kapitálových trhů v eurozóně a v USA (2006)

Zdroj: Lacina (2007), Studie vlivu zavedení eura na ekonomiku ČR

b) Stabilita a důvěryhodnost

Stabilita kurzového vývoje měny spojená s nízkou mírou inflace je pro důvěru zahraničních investorů určující. Zahraniční investor je držbou depozit denominovaných v dané měně vystaven riziku poklesu jejich hodnoty v případě, že je měna znehodnocena. Hlavním cílem Evropské centrální banky je proto zachovávat cenovou stabilitu. Zvyšující se atraktivitě eura také v uplynulých letech 2001 – 2004 napomohl oslabující kurz americké měny, která v tomto období znehodnotilo vůči euru o 60,3 %.⁹ c) Velikost ekonomiky a míra jejího mezinárodního obchodního zapojení

Vysoká míra zapojení ekonomiky do mezinárodního obchodu logicky implikuje zvýšenou poptávku nerezidentů po její měně. Velká část poptávky zahraničních investorů je však tvořena spekulacemi na budoucí vývoj kurzu dané měny, a proto není možné vliv objemu zahraničního obchodu přeceňovat. Vhodným ukazatelem prosazování eura v mezinárodním obchodě je ukazatel využívání eura pro fakturaci a zahraniční platby. Na grafu č. 3 první části je znázorněn podíl objemu exportů zemí eurozóny fakturovaných v euru, v druhé části pak podíl importů. Z údajů mimo jiné vyplývá, že exportéři mají lehčí pozici při prosazování své měny při fakturaci, z čehož lze dovodit, že se v mezinárodním obchodě výrazněji prosazují měny, jejichž rezidenti

8 Market and Financial Instruments Directive

9 Lacina a kol.: Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii (2007), str. 465

se významně podílejí na světovém exportu. Je však nutné vzít vždy v úvahu vzájemnou hospodářskou sílu zemí a aktuální světové postavení jejich měn.

Graf č. 3: Podíl obejmu exportu a importu eurozóny fakturovaném v euru

Zdroj: ECB, Goldman Sachs

d) Historický kontext

Euro je ve srovnání s americkým dolarem poměrně mladým hráčem na poli mezinárodních měn. V jeho neprospěch hraje především dosavadní silná pozice amerického dolaru, která je udržována ochotou účastníků mezinárodního trhu jej akceptovat. Tento faktor s sebou přináší již zmíněné výhody jako růst likvidity sekundárních trhů či ochotu exportérů a importérů vypořádávat své transakce v této měně. Ztráta takto vydobyté pozice je možná pouze v důsledku neočekávaného šoku (prudké zvýšení inflačního očekávání, volatilita kurzu, administrativní opatření).

Oslabení pozice dolaru proto i nadále zůstává otázkou budoucnosti a prozatím se musí euro spokojit s fungováním v tříměnovém systému – USD EUR YEN.

Euro si za dobu své existence získalo silnou pozici zejména v regionu střední a východní Evropy, a to především díky členství těchto zemí v Evropské unii a jejich silné obchodní provázanosti se zeměmi eurozóny. V ostatních regionech však při srovnání s americkým dolarem zůstává i nadále jeho pozice nevýrazná. Americký dolar zaujímá dominantní postavení jak v devizových rezervách centrálních bank jednotlivých států tak i při denominaci mezinárodních dluhopisů. Podle údajů Mezinárodního měnového fondu bylo v roce 2006 drženo ve světových rezervách 25,8 % eura a 64,7 % USD. Euro tak zatím plní roli mezinárodní měny číslo dvě, jejíž potenciál závisí na budoucím hospodářském růstu eurozóny a především na dalším vývoji kurzu amerického dolaru. Současná finanční a ekonomická krize ve spojení s vysokým

Import eurozóny fakturovaný v eurech

98 99 00 01 02 03 04 05

Export eurozóny fakturovaný v eurech

98 99 00 01 02 03 04 05

60 55 65

50 45 40 35 30 65

60 55 50 45 40 35 30

% z celkového

exportu % z celkového

importu

schodkem amerického federálního rozpočtu by tak mohla do budoucna v mnoha ohledech pozici eura posílit. To však nebude možné bez dokončení integrace finančních trhů jednotlivých zemí eurozóny, která by tak snížila transakční náklady potenciálním zahraničním investorům.

2. Teorie optimálních měnových oblastí

Představitelé každé země, která zvažuje vstup do měnové unie, by měli brát v úvahu nejen potenciální výhody (výnosy), které jim integrace přinese, ale také možné nevýhody (náklady). Analýza výnosů a nákladů spojených s vytvořením měnové unie by proto měla být součástí každé přistupující strategie ucházející se země. V případě České republiky tuto strategii ztělesňují dva přístupy. Prvním je zhodnocení plnění konvergenčních (Maastrichtských) kritérií, které byly stanoveny ze strany eurozóny jako minimální požadavky pro připravenost země k přijetí eura. Druhým je pak analýza stupně ekonomické sladěnosti České republiky s eurozónou, která je každoročně připravovaná pod záštitou České národní banky a Ministerstva financí. Jedná se o soubor výsledků analýz zaměřených na hodnocení stupně sladěnosti české ekonomiky s ekonomikou eurozónou nad rámec formálních (konvergenčních) kritérií. Základním teoretickým východiskem pro podkladové analýzy je teorie optimálních měnových oblastí.¹⁰

2.1. Teorie prof. Mundella

Teorie optimálních měnových oblastí byla vytvořena v 60. letech 20. století ekonomem Robertem Mundellem (1961). Pojmem optimální měnová oblast definoval optimální geografické území se společnou měnou, popřípadě několika měnami, jejichž měnové kurzy jsou neodvolatelně zafixovány s možností jejich budoucího sjednocení. Vůči třetím zemím se pak může společná měna nebo navzájem zafixované měny, volně pohybovat. Takto vytvořené území OCA je pak dáno územím suverénních států, které užívají společnou měnu nebo vzájemně fixují své měny. Optimalita takového uspořádání je vázána na splnění několika kritérií (kritéria OCA) zahrnujících především mobilitu výrobních faktorů, otevřenost ekonomiky, diverzifikace produkce, cenové a mzdové flexibility. Splnění těchto kritérií by mělo zajistit, aby výnosy z členství v měnové unii převážily jeho náklady.

V počátcích teorie optimálních měnových oblastí byla jejím hlavním rysem snaha definovat základní ekonomické charakteristiky, které by měly země (popř. regiony) splňovat, aby bylo možné určit, kde leží pomyslné optimální hranice OCA. Jinými slovy

10 Optimální měnová oblast (dále jen OCA – Optimum Currency Area)

se jednalo o vymezení prostoru, kde je za dobových ekonomických podmínek optimální používat jednu měnu. Od počátku 70. let však bylo čím dál tím zjevnější, že žádné území tvořené státem nenaplňuje plně všechna kritéria OCA, a proto by si měl každý stát zachovat vlastní měnu. Z tohoto důvodu se již teorie optimálních měnových oblastí dále nezaobírala hledáním dalších charakteristik OCA, ale koncentrovala se na analýzu přínosů a nákladů, které státu vznikají přijetím společné měny.

Mundell ve svém prvním článku „Teorie optimálních měnových oblastí“ definoval OCA jako prostor s vnitřní mobilitou faktorů (včetně meziregionální a meziodvětvové mobility) a vnější nemobilitou faktorů. Zabýval se procesem jakým se jednotlivé země přizpůsobují v případě, že nastane vnější nerovnováha. Zdůraznil, že existuje rozdíl v procesu přizpůsobení v rámci oblasti, která je tvořena regiony (zeměmi) se společnou měnou a regiony (zeměmi), které si svou národní měnu zachovaly. Modelově si lze představit dvě ekonomiky (A a B), které se zpočátku nacházejí v rovnováze definované plnou zaměstnaností a vyrovnanou obchodní bilancí. Za předpokladu konstantní cenové hladiny si nyní představme, že dojde k asymetrickému posunu poptávky. Poptávka po produktu země B vzroste, kdežto na druhé straně dojde ke snížení poptávky po produktu země A, jak je zachyceno pomocí obrázku č.1. Asymetrický poptávkový šok uvedený v Mundellově příkladu se projeví na příkladu dvou ekonomik jako pokles agregátní poptávky z zemi A a současný růst agregátní poptávky v zemi B.

Obrázek č. 1: Poptávkový asymetrický šok v modelu AS-AD

Zdroj: De Grauwe (1997)

Příčinami vzniku a charakterem asymetrických šoků se budu podrobněji zabývat v následující části 2.3.. Důležité je, že výsledkem působení asymetrického šoku je pokles důchodu a zaměstnanosti v zemi A a růst produktu a poptávky po pracovní síle v zemi B. Jestliže se na počátku modelu země B nacházela na úrovni potenciálního

produktu, bude v ekonomice docházet ke vzniku cenové nestability (tlak na růst cenové hladiny) z důvodu přebytku platební bilance. U země A způsobí nedostatečná poptávka po jejím produktu deficit platební bilance a následně nezaměstnanost. Pokud by se obě ekonomiky nacházely v režimu volně plovoucího kurzu, pak by mohla země B zasáhnout proti rostoucí inflaci účinně zasáhnout pomocí apreciace svého směnného kurzu. To by mělo za následek relativní zdražení jejího zboží v zahraničí a snížení poptávky po něm, což by pomohlo k odstranění přebytku platební bilance a následně i inflace. Analogicky by v zemi A mělo dojít k depreciaci kurzu, která by vedla k přesunu poptávky zpět ke zboží země A. Asymetrický poptávkový šok by byl vyrovnán bez použití jiných, například monetárních či fiskálních zásahů.

Nacházejí-li se však země A a B v režimu měnové unie nemohou vzájemné kurzové směnné poměry měnit. Země B, která se potýká s rostoucí inflací by v takovém případě usilovala o realizaci restriktivní měnové politiky, kdežto země A o provedení expanzivní měnové politiky. Naneštěstí je však měnová politika v měnové unii jednotná. Dojde-li k navýšení peněžní nabídky, bude na jedné straně zamezeno nárůstu nezaměstnanosti v zemi A, ale inflační tlaky v zemi B se zvýší. Bude-li uskutečněna restriktivní měnová politika, inflační tlaky v zemi B se omezí, ale bude docházet k poklesu výstupu a výraznému nárůstu nezaměstnanosti v zemi A. Z výše uvedeného lze učinit následující závěr: „v měnové oblasti složené z různých zemí, z nichž každá má vlastní národní měnu a existuje mezi nimi fixní kurz, je míra nezaměstnanosti v zemi s vnějším deficitem dána ochotou země mající vnější přebytek připustit inflaci.

Ale v měnové oblasti složené z několika regionů s jednotnou měnou je zase míra inflace dána ochotou hospodářsko-politických autorit připustit nezaměstnanost v deficitních regionech. V měnové oblasti obou zmíněných typů však autority nemohou zabránit současně inflaci i nezaměstnanosti.¹¹ Mundell v takovém případě nabízí několik možností, jak se bez využití kurzového vyrovnávacího mechanismu přizpůsobit asymetrickému šoku. Nezbytnými stabilizačními faktory podle něj jsou mobilita pracovních sil, flexibilita mezd a systém fiskálních transferů. Tyto nekursové mechanismy mají pochopitelně také své nedostatky (blíže část 2.4.).

Raná teorie optimálních měnových oblastí R. Mundella se setkala v průběhu 60. a 70.

let s vlnou kritiky. V prvé řadě byly kritizovány neokeynesiánské základy na nichž byl model postaven. Mundell v duchu tehdy přijímané ekonomické teorie předpokládal

11 Kučerová, Z. (2005), str. 15

existenci substitučního vztahu mezi mírou zaměstnanosti a inflací (klesající Phillipsova křivka v dlouhém období). Tato idea však byla kritikou alespoň v dlouhém období vyvrácena. Dále Mundell věřil, že monetární a fiskální politika jsou prostřednictvím svého vlivu na agregátní poptávku účinnými nástroji při řešení ekonomické nerovnováhy v případě vzniku poptávkových a nabídkových šoků. Pravdou ovšem je, že fiskální politika může podléhat vlivům politického cyklu a existují také výrazná časová zpoždění v její implementaci, způsobené zejména dlouhou dobou potřebnou pro rozhodování. Původní Mundellův model byl také nucen vstřebat kritiku absence možnosti anticipace a reakce na prováděnou hospodářskou politiku, tj. že struktura ekonomiky je endogenní vůči hospodářské politice (Lucasova kritika). To znamená, že nebral v úvahu možnost změny očekávání ekonomických subjektů a považoval je za statická. Ve své práci ze 60. let tak Mundell víceméně obhajuje používání plovoucích kurzů, protože málokterá země splňuje jím definovaná kritéria pro vytvoření OCA.

V pozdějších pracích na téma teorie OCA se Mundell zaměřil na zkoumání problému, do jaké míry nejistota ohledně budoucího vývoje měnového kurzu ovlivňuje alokaci kapitálu. Pokud by byly země schopné vytvořit měnovou unii, aniž by došlo k výraznější změně jejich parity kupní síly, mohly by díky odpadnutí kurzového rizika efektivněji alokovat kapitál. Rovněž by zavedením společné měny došlo k poklesu objemu devizových rezerv, které jinak musí jednotlivé národní měnové instituce držet.

Vzniklá měnová unie by pak měla na jednotlivé členské ekonomiky pozitivní vliv tím, že by dokázala zmírnit dopady asymetrických šoků, a to díky společným devizovým rezervám a lepší diverzifikací aktiv.

2.2. Doplnění teorie optimálních měnových oblastí

Teorie OCA byla časem doplněna o další originální příspěvky. Prvním byl R. I. McKinnon (1963), který zdůraznil, že mobilita vnitřních faktorů není postačující podmínkou pro vytvoření OCA za předpokladu vzniku asymetrického šoku uvnitř domácí ekonomiky. Z tohoto důvodu se McKinnon zaměřil na stupeň otevřenosti ekonomiky. Čím více jsou ekonomiky malé¹², otevřené obchodu a čím více je jejich

12 Malá ekonomika je zde definována tak, že její nabídka ani poptávka na trhu obchodovatelného zboží není schopna ovlivnit světovou cenu a množství, ekonomika vystupuje jako tzv. příjemce ceny (price- taker)

produkce zaměřena na obchodovatelné zboží¹³, tím menší užitek jim přináší plovoucí kurz, jelikož změna kurzu zároveň přináší i změny importních cen. Pokud by v takové ekonomice došlo k depreciaci měny, vedlo by to k relativnímu zdražení importu a zlevnění exportu, což by mělo za následek vyrovnání obchodní bilance. Neschopnost malé otevřené ekonomiky ovlivnit svou poptávkou a nabídkou světové ceny, by však znamenala i souběžné snížení kupní síly jejích obyvatel. Následkem toho by v takové ekonomice vznikly tlaky na zvýšení mezd a později i zvýšení cen. Změna cenové hladiny by pak ve finále vyrušila předcházející dopad kurzové změny.

Vyplývající doporučení pro takovou ekonomiku je přičlenit se k větší měnové oblasti a to i v případě, že země disponuje nulovou mobilitou výrobních faktorů. Tento postup by bylo možné pro ilustraci aplikovat na příkladu malé otevřené ekonomiky, která by se přičlenila k velké ekonomice jako USA.

P. B. Kenen (1969) doplnil původní Mundellův model o kritérium diverzifikace produkce v ekonomice za předpokladu, že asymetrický šok je vyvolán nestabilitou zahraniční ekonomiky. Pokud má ekonomika vysoký stupeň diverzifikace produkce (zejména exportu) redukuje se tak častá potřeba změn směnných poměrů v porovnání se zemí s málo diverzifikovanou produkcí (např. ekonomika produkující jeden výrobek).

To umožňuje ekonomice s diverzifikovaným produktem se snázeji vyrovnávat s případnými negativními efekty asymetrických šoků, které zasáhnou například jen určitou část celkové produkce či spotřeby. Režim volně plovoucího směnného kurzu je pak podle Kenena nejlépe vhodný pro ekonomiky s nízkým stupněm diverzifikace produktu, právě protože jim umožňuje využít úpravu směnných poměrů pomocí změny nominálního kurzu. Pro ekonomiky s vysokým stupněm diverzifikace pak shledává režim fixních kurzů za nejméně škodlivý.

Další výraznější milník ve vývoji teorie OCA představovala studie Frankela a Rose (1998), kteří na základě své analýzy tvrdili, že zavedením společné měny dojde ke zvýšení obchodní integrace mezi členskými státy měnové unie, z důvodu eliminace kursového rizika. Vyvolaná rozsáhlejší obchodní integrace tak bude následně tlačit na sbližování těchto ekonomik, čímž dojde k omezení působení případných asymetrických šoků. Frankel a Rose na základě klesajících výnosů z rozsahu a nedokonalé konkurenci předpokládali, že většina celkového vzájemného obchodu je tvořena vnitroodvětvově

13 Obchodovatelné zboží (tradable goods) představuje zboží dostupné i na zahraničních trzích, zboží neobchodovatelné (non-tradable goods) je z důvodu nemožnosti přepravy nedostupné

(tzv. intra-industry trade). Položily tak základy hypotézy endogenity kritérií optimality měnové oblasti. Členství v určitém ekonomickém integračním seskupení tak díky prohlubující se spolupráci v čase umožňuje odstranění významné bariéry v intenzitě vzájemného obchodu, čímž dochází k prohloubení ekonomických vazeb zúčastněných ekonomik a následně i sladění jejich hospodářských cyklů. Teze endogenního charakteru kritérií OCA včetně synchronnosti hospodářských cyklů tak podle závěrů Rozmahela (2006)¹⁴ vede k tomu, že země vstupující do společné měnové oblasti (měnové unie) mohou naplnit uvedená kritéria OCA ex-post – tedy až po přijetí společné měny. Frankel a Rose se na výběru 21 průmyslově vyspělých zemí z období 1959 – 1993 pokusili zkoumáním korelační závislosti hospodářských cyklů na intenzitě vzájemného celkového obchodu hypotézu endogenity ověřit. Výsledky jejich analýzy prokázaly mezi uvedenými veličinami pozitivní vztah a závěry jejich studie tedy hypotézu endogenity podpořily. V roce 2000 pak Rose ve své studii odhadoval, že v důsledku členství v měnové unii dochází k nárůstu vzájemné obchodní výměny až o 100 % ve srovnání se zeměmi jež zůstaly mimo danou měnovou unii (tzv. Roseův efekt). Mnoho navazujících studií tento efekt potvrdilo, avšak již ne v Rosem zmiňovaném rozsahu. Baldwin (2006) odhaduje dosavadní průměrný nárůst vzájemného obchodu zemí eurozóny na 5-10 %. Při zkoumání Roseova efektu na příkladu eurozóny je tak nezbytné vzít v úvahu, že samotný proces ekonomické integrace evropských zemí trvá již téměř 50 let, a proto není možné v uplynulém krátkém období existence eurozóny očekávat další výrazný nárůst vzájemné obchodní výměny.

Sporným se dále jeví také základní předpoklad hypotézy endogenity – prohlubující se vnitroodvětvový obchod mezi členskými zeměmi OCA. Přijetí společné měny a růst vzájemné obchodní výměny totiž může na druhé straně vést k nárůstu nikoli vnitroodvětvového, ale meziodvětvového obchodu, tj. k nárůstu ekonomické specializace členských zemí, což by v konečném důsledku přispívalo k jejich větší šokové zranitelnosti. Růst vzájemné obchodní propojenosti by pak vedl ke zvýšené pravděpodobnosti výskytu asymetrického šoku. Tyto závěry formuloval Krugman (1993). Odlišnost hypotézy endogenity a Krugmanovy hypotézy znázorňuje obrázek č. 2, kdy v první část obrázku představuje pohled Evropské komise (Frenkel, Rose),

14 Rozmahel, P. Asymetrické šoky. In Lacina, L. (ed.) Měnová integrace: náklady a přínosy členství v eurozóně (2007)

která argumentuje, že zintenzivnění hospodářských vazeb mezi členskými zeměmi přinese věští synchronizaci národních hospodářských cyklů. Naopak Krugman s růstem obchodní integrace zdůrazňuje zvýšení diverzifikace výstupu jednotlivých členských zemí a větší riziko vzniku asymetrického šoku.

Obrázek č. 2: Závislost obchodní integrace a divergence hospodářských cyklů

Zdroj: De Grauwe (1997)

Závěry Frenkla a Rose byly potvrzeny i dalším autorem Fidrmuc (2004). Nově však dodává, že pro růst sladěnosti hospodářských cyklů členských zemí OCA není dostačující pouze růst vzájemné obchodní výměny, ale musí být splněny i jiné podmínky – zejména charakter obchodní výměny (složení), tj. pouze růst vnitroodvětvového obchodu snižuje pravděpodobnost výskytu asymetrického šoku.

Uvedený charakter vazby mezi snižující se volatilitou měnových kurzů a konvergencí hospodářských cyklů, ať již Krugmanův pohled nebo pohled Evropské komise, však nelze interpretovat jednoznačně. Není možné říci zda-li je tento vztah působící skrze nárůst vzájemné obchodní výměny kauzální, protože existuje velké množství nezohledněných faktorů, které mohou dále k identifikované konvergenci přispívat.

2.3. Význam výskytů a působení asymetrických šoků

Pojem asymetrický šok, který byl v předchozí kapitole několikrát zmíněn, je možné chápat jako situaci, kdy změna v agregátní poptávce (tj. změna v agregátních výdajích spotřebitelů, firem, vlády či změna v úrovni exportu a importu) nebo změna v agregátní nabídce (tj. změna v objemu výroby, resp. nabídky produkce domácích firem) nepostihuje členské země stejným způsobem.¹⁵ Rozlišujeme tedy šoky poptávkové

15 L. Lacina, 2007, str. 148

a nabídkové. Poptávkový šok, jak již bylo výše uvedeno, značí nečekaný výkyv agregátní poptávky z rovnováhy. V modelu AS-AD se tento šok projeví posunem křivky AD (u pozitivního šoku směrem doprava, u negativního směrem doleva). Při působení pozitivního poptávkového šoku poroste agregátní poptávka a současně s ní dojde k růstu domácího produktu a cenové hladiny. V opačném případě, tj. působí-li negativní poptávkový šok, výkyv v agregátní poptávce zapříčiní pokles domácího produktu. Příkladem asymetrického poptávkového šoku je pokles poptávky po produkci strategického odvětví národní ekonomiky. V případě České republiky se tak v podmínkách světové ekonomické krize jedná zejména o automobilový průmysl, který tvoří velkou část jejího domácího produktu.

Asymetrický šok jako neočekávaný výkyv ve vývoji národní ekonomiky proto představuje velké riziko pro země sdílející společnou měnu. Takové země sdílejí zároveň i jednotnou měnovou politiku, která jim v případě neexistence dostatečných adaptačních mechanismů, nedovoluje svévolnou změnu národního nominálního měnového kurzu či úpravu úrokových měr. Nadnárodní monetární autorita není v případě asymetrického šoku schopna účinně zavést ochranná opatření pro postiženou zemi, aniž by tak neovlivnila nezasažené partnerské země.

Jádrem teorie OCA je proto zkoumání problematiky, jakým způsobem se země přizpůsobují asymetrickým šokům. V podmínkách měnové unie je totiž nezbytné, aby přizpůsobení, ať již na nabídkový či poptávkový asymetrický šok, probíhalo jinak než s využitím měnového kurzu či monetární politiky. Možné adaptační procesy tak mohou probíhat prostřednictvím přizpůsobení trhu práce, za podmínky, že je trh dostatečně otevřený a pracovní síla mobilní. Dalším možným vyrovnávacím kanálem jsou mzdy a ceny při předpokladu jejich dostatečné flexibility. Pokud by vyrovnávání dopadů asymetrických šoků skrze tyto mechanismy nefungovalo optimálně, je pro zachování rovnovážného vývoje členských zemí měnové unie nezbytné zajistit, aby charakter případných šoků byl co nejvíce symetrický. Pro ilustraci této hypotézy uvádím Obsfeld- Krugmanův model (1994), který popisuje vztah mezi přínosy a náklady členství státu v měnové unii (Obrázek č. 3).

Obrázek č. 3: Přínosy a náklady členství v měnové unii, Křivka GG a LL

Zdroj: Obstfeld - Krugman (1994)

Křivka GG zachycuje vztah mezi stupněm ekonomické integrace určité země s měnovou unií a výnosy, které z takového přičlenění pro danou zemi vyplývají.

Pozitivní sklon křivky GG vyjadřuje již dříve přijatý závěr teorie OCA, že se zvyšující se mírou propojenosti hospodářství přistupující země a zemí měnové unie se zvyšuje výnos ze zapojení přistupující země do měnové unie. Křivka LL v druhé části obrázku, pak znázorňuje vztah mezi stupněm ekonomické integrace přistupující země do měnové unie a náklady z jejího začlenění. Křivka LL má narozdíl od předchozí křivky GG klesající charakter, poněvadž podle teorie OCA předpokládáme, že s rostoucím stupněm ekonomické integrace klesají náklady ze začlenění dané země do měnové unie.

Spojením křivek GG a LL do jednoho grafu vznikne jednoduchý model ukazující kdy je pro země výhodné či nevýhodné vstoupit do měnové unie, tj. kdy výnosy převyšují náklady a naopak.

Pozice křivky LL je ovlivněna stupněm synchronizace hospodářského cyklu členských zemí měnové unie a výskytem poptávkových a nabídkových šoků. Pokud dojde ke změně ekonomických podmínek v přistupující zemi, například se zvýší rozsah a frekvence výskytu asymetrických šoků, křivka LL se posune doprava a ustálí se na nové pozici LĽ (Obrázek č. 4). Nový průsečík mezi výnosy a náklady vyplývající pro danou zemi z přistoupení k měnové unii se posune vpravo nahoru a výsledkem je, že při každé úrovni ekonomické integrace budou za těchto nových okolností náklady vyšší.

Zvýšená nejistota a variabilita na domácím trhu, především v případě malé a otevřené země, jež zvažuje vstup do měnové unie, má pak za následek zvýšení její neochoty tento krok udělat. Současná ekonomická krize a nastupující období recese u některých členských zemí eurozóny (Evropské unie) mohou být příčinou budoucí neochoty členských zemí EU vstupovat do eurozóny.

Obrázek č. 4: Model GG-LL

Zdroj: Obstfeld - Krugman (1994)

Většina studií zabývající se působením asymetrických šoků se omezuje na identifikaci šoků na nabídkové a poptávkové a dále již nerozebírá jejich potenciální zdroje a důsledky pro různé země. Evropská komise¹⁶ podrobně popisuje šoky, které v průběhu historie působily na země eurozóny. Kategorizuje je následovně:

a) Vymizení rizikové prémie

Vymizení rizikové prémie spojené s poklesem úrokových sazeb vede v ekonomice z důvodu zpřístupnění úvěrů k vzestupu investic, a to zejména na trhu nemovitostí.

Tím dochází k dočasnému růstu HDP. V této situaci je však růst HDP pouze dočasný, jedná se o bublinu, která po čase splaskne a jediné, co zůstane je zvýšená spotřeba, která tlačí na dlouhodobý deficit běžného účtu. Tento druh šoku byl zaznamenán u Španělska, Portugalska a Irska.

b) Nadhodnocení kurzu

V systému fixního kurzu neodpovídající nastavení směnného poměru, který způsobuje pokles konkurenceschopnosti dané země v porovnání s ostatními zeměmi měnové unie.

Výsledkem jsou vysoké reálné úrokové sazby, které se společně s nižší konkurenceschopností exportu negativně promítají do vývoje HDP, investic do bydlení a míry inflace (dezinflace). Tento druh šoku byl zaznamenán u Německa.

c) Pozitivní šok do produktivity v sektoru obchodovatelného zboží

Růst poptávky po obchodovatelném zboží spojený s následným růstem ceny práce v tomto odvětví díky působení Balassa-Samuelsonovu efektu způsobuje růst inflace a pokles reálných úrokových sazeb, čímž stimuluje poptávku po bydlení. Poptávka tak

16 Evropská komise (2008), str. 179

roste zejména po neobchodovatelném zboží a proto způsobuje jen malý dopad na běžný účet. Tento šok se projevil v případě Irska.

d) Negativní šok do produktivity v sektoru neobchodovatelného zboží

Růst cen neobchodovatelného zboží v ekonomice, který vede k poklesu reálné úrokové míry a růstu poptávky po bydlení. Španělsko, Itálie a Irsko

e) Imigrační šok

Zvýšená migrace s sebou přináší růst poptávky po neobchodovatelném zboží a investicích do bydlení, což se promítá v rostoucích cenách bytů. Dochází ke zhoršení běžného účtu. Španělsko, Irsko.

Asymetrický vývoj ekonomik nemusí být pouze výsledkem působení asymetrických šoků. Dalším zdrojem mohou být symetrické šoky, na které však neumějí členské země měnové unie shodně a ve stejné míře zareagovat. Z těchto důvodů teorie OCA definuje podmínky, při jejichž naplnění bude přijetí společné měny pro země vstupující do měnové unie znamenat prospěch, ve smyslu převažujících přínosů nad náklady.

2.4. Podmínky pro vznik optimálních měnových oblastí – aplikace na evropskou měnovou unii

Kromě čtyř již dříve zmíněných základních kritérií OCA: faktorová mobilita, flexibilita cen a mezd (Mundell), otevřenost a velikost ekonomiky (McKinnon) a komoditní diverzifikace produkce a spotřeby (Kenen), se postupem času v teorii OCA vymezily další podmínky nutné pro vstup do měnové oblasti. Mezi další charakteristiky zemí vstupujících do OCA patří: strukturální podobnost tvorby HDP, podobnost míry inflace, integrace finančních trhů, podobnost nabídkových a poptávkových šoků, fiskální integrace (fiskální transfery), variabilita reálného měnového kurzu a v neposlední řadě i politické faktory (politická integrace). Obecným závěrem teorie optimálních měnových oblastí je, že čím lépe jsou uvedená kritéria přistoupivších zemí do měnové unie naplněna, tím vyšší výnosy plynoucí ze zapojení do měnové oblasti lze očekávat.

a) Faktorová mobilita

Vysoký stupeň mobility výrobních faktorů je nedílnou součástí měnové unie, protože do jisté míry vynahrazuje ztrátu autonomie členského státu v oblasti monetární a kurzové politiky. Mobilita výrobních faktorů zahrnuje mobilitu kapitálu, mobilitu fyzického

kapitálu a mobilitu pracovní síly. Mobilita kapitálu je závislá na rychlosti s jakou mohou být např. vytvořeny, přesunuty a využity zahraniční investice. Mobilita fyzického kapitálu (podniky, výrobní vybavení) je téměř nulová, jelikož trvá velmi dlouhou dobu než dojde ke změně jeho lokace. Dostatečná mobilita výrobních faktorů, je proto dána zejména mobilitou pracovních sil, která umožňuje účinně ovlivňovat nabídku výrobních faktorů v daném regionu (zemi) prostřednictvím výstupu (produkce) a tím stimulovat vývoj inflační míry či nezaměstnanosti (viz. Mundellův model).

V případě vzniku asymetrického šoku tak v daném regionu (zemi) může dojít k vyrovnání situace skrze snížení nebo zvýšení mzdových nákladů, čímž klesne, respektive vzroste reálný kurz.

Při posuzování kritéria mobility pracovních sil je nutné rozlišovat nejen mobilitu meziregionální (inter-regional, geographical), tj. ochotu pracovníků přestěhovat se za pracovní příležitostí do jiného regionu či země, ale i meziodvětvovou (inter–industry), kdy schopnost změny pracovní specializace obyvatel (rekvalifikace) daného regionu může významně přispět ke zmírnění dopadu asymetrického šoku. Stupeň meziregionální mobility pracovní síly je v krátkém časovém horizontu výrazně omezen existencí řady bariér, např. jazykových, kulturních, legislativních rozdílů v různých státech. Přizpůsobení pracovní síly pak díky těmto překážkám trvá delší dobu, než je tomu v případě realizace úpravy měnového kurzu. Stupeň meziodvětvové mobility je výrazně ovlivněn časovou prodlevou nutnou k rekvalifikaci pracovní síly. V krátkém časovém období proto pracovní síla není schopna plně nahradit ztrátu adaptačního ekonomického nástroje v podobě kurzové politiky. Z těchto důvodů hraje mobilita pracovních sil v procesu přizpůsobení se asymetrickým šokům důležitou roli hlavně ve střednědobém a dlouhodobém horizontu.

Pro Evropskou měnovou unii (i EU 27) je charakteristický výskyt významných odlišností v mobilitě pracovní síly jednotlivých členských států. Zatímco ve Velké Británii, Dánsku, Švédsku, Finsku a Pobaltských státech je dosahováno poměrně vysokého stupně pracovní mobility, tak ve státech střední, východní a středozemní Evropy je tomu naopak. Evropská unie rozeznává pod pojmem mobilita pracovní síly celkem tři podoblasti:

- job-to-job mobility (mobilita v rámci zaměstnání, tj. změna zaměstnavatele v rámci daného pracovního oboru)

-occupational mobility (změna oborové specializace pracovníka) -employment mobility (přechod na zahraniční pracovní trh)

U mobility v rámci zaměstnání dochází studie EU (Příloha č. 1) k výsledkům, že v průměru 8,8 % zaměstnaných osob v rámci Evropské unie za uplynulý rok změnilo svého zaměstnavatele. Průměrný údaj je však výrazně překročen ve Velké Británii, kde dosahuje podíl lidí majících zkušenost se změnou zaměstnavatele 22,9 %. Relativně vysoké podíly jsou také u Dánska (11,5 %), Maďarska (11,5 %) a Španělska (10,6 %).

U jiných členských států EU se tyto údaje pohybují na nižší úrovni – Kypr (5,8 %), Finsko (5,7 %) a Řecko (5,6 %). Dalším významným ukazatelem mobility v rámci zaměstnání je průměrná délka setrvání u jednoho zaměstnavatele, jejíž hodnoty se v porovnání se změnou zaměstnavatele vyvíjí zcela opačně (Příloha č. 2). V rámci EU 25 se průměrná délka setrvání u jednoho zaměstnavatele pohybuje v rozmezí 10 a 11 let. Vyšších hodnot dosahuje v Řecku, Portugalsku a Slovinsku, kde velikost tohoto ukazatele indikuje stabilitu v zaměstnaneckých vztazích. Země EU, které pak dosahují vysokého stupně pracovní mobility mají ukazatel průměrné délky setrvání u jednoho zaměstnavatele o poznání nižší – Velká Británie a Dánsko (8 let). Důležitým aspektem pro mobilitu v rámci zaměstnání je zda-li ke změně pracovního místa došlo v důsledku dobrovolného rozhodnutí nebo vlivem jiných okolností mimo kontrolu pracovníka. Dobrovolná změna zaměstnavatele je považována za pozitivní jev, který dokazuje dobré fungování pracovního trhu. Podíl dobrovolného rozhodnutí pro změnu zaměstnání dosahuje vysokých hodnot zejména ve Velké Británii, Litvě a Dánsku, kde více jak 14 % dospělé populace má v uplynulých 5-ti letech tuto zkušenost.

Na druhé straně státy jako Polsko, Malta, Řecko a Portugalsko (méně než 5 %).

Z celkového pohledu lze země EU 27 rozdělit na tři skupiny, a to na země u nichž byl zjištěn poměrně vysoký stupeň pracovní mobility (Dánsko, Švédsko, Finsko, VB a pobaltské země), země zaujímající střední pozice (Španělsko, Nizozemí, Francie) a země s výrazně nižším stupněm pracovní mobility (všechny ostatní). Heterogenita v rámci EU je výsledkem působení mnoha faktorů, zejména stupněm dosaženého vzdělání pracovníků, formou uzavřené pracovní smlouvy, flexibilitou pracovního práva každého státu, věkovým složením výdělečně činné populace, procentuálním zastoupením zaměstnaných žen, počtem hodin pracovního týdne a velikostí a strukturou míry nezaměstnanosti. Graf č. 4 zobrazuje výsledky měření Eurobarometru (2005), který zjišťoval do jaké míry mají výdělečně aktivní lidé zkušenosti s prací v zahraničí.

Graf č. 4: Podíl osob se zkušeností s prací v zahraničí (2005)

Zdroj:Eurobarometr, 2006

Téměř 30 % dospělého obyvatelstva ve Velké Británii a Německu mělo během uplynulých 5-ti let zkušenost s prací v zahraničí, zatímco to samé se vztahuje pouze na 5 % dospělých obyvatel Malty. Hlavním faktorem, který přispívá k vysvětlení rozdílných úrovní meziregionální pracovní migrace je rozdílná míra nezaměstnanosti a její struktura (Příloha č. 3). Průměrná dlouhodobá míra nezaměstnanosti v rámci EU je 4,1 %. Ve státech EU s vysokou meziregionální pracovní mobilitou je mnohem nižší (Dánsko 1,1 %, VB 1 %, Švédsko 1,2 %), zatímco v zemích s nižší úrovní meziregionální pracovní mobility jsou hodnoty vyšší (Slovensko 11,7 %, Polsko 10,2 %). Zjištěné údaje ukazují na existenci negativního vztahu mezi aktuální mírou nezaměstnanosti a meziregionální pracovní mobilitou rámci EU. Při rozkladu ukazatele míry nezaměstnanosti zjistíme, že u většiny států s nízkým stupněm meziregionální pracovní mobility je míra nezaměstnanosti z největší části tvořena dlouhodobou nezaměstnaností (trvající déle než 1 rok, Francie, Polsko, Slovensko), naopak u států s vyšší mírou meziregionální pracovní mobilitou je největší podíl míry nezaměstnanosti tvořen krátkodobou nezaměstnaností (do 6 měsíců, Rakousko, Irsko, Švédsko, Finsko).

Při dalším rozboru meziregionální mobility studie EU prokázala u mnoha států EU vysoký podíl zaměstnanců s dosaženým středním nebo vyšším stupněm vzdělání (83 % - 91,9 %, Nizozemí, VB, Německo, Finsko). Zároveň však dospěla k opačnému závěru