Hlavní práce3910_xtazr01.pdf, 685 kB Stáhnout

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztah ů

Hlavní specializace: Mezinárodní politika a diplomacie

Vliv konce studené války na vztah USA – Evropa (1991-2001)

Vypracoval: Radek TÁZLER

Vedoucí diplomové práce: Doc. PhDr. Karel KRÁTKÝ, CSc

Prohlášení:

Prohlašuji, že diplomovou práci na téma

„Vliv konce studené války na vztah USA - Evropa (1991-2001)“

jsem vypracoval samostatn ě . Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v p ř iloženém seznamu literatury.

V Praze dne …….. 2006 Podpis

Pod ě kování

Cht ě l bych pod ě kovat svému vedoucímu diplomové práce Doc. PhDr. Karlu Krátkému, CSc za to, že mi umožnil zabývat se tématikou euroatlantických vztah ů po konci studené války, a dále za odborné a technické p ř ipomínky, které významným zp ů sobem p ř isp ě ly ke kone č né podob ě diplomové práce.

R

T

Vysoká škola ekonomická v Praze

listopad 2006

Obsah

¨

Obsah... iv

Seznam tabulek ... v

1. ÚVOD... 1

1.1. CÍL PRÁCE... 1

1.2. STUDENÁ VÁLKA A JEJÍ HLAVNÍ RYSY... 3

2. POZICE DEMOKRATICKÉHO ZÁPADU PO SKONČENÍ STUDENÉ VÁLKY... 8

2.1. NOVÝ SVĚTOVÝ POŘÁDEK... 8

2.2. ZNOVUSJEDNOCENÍ EVROPY A INTEGRAČNÍ PROCES... 12

2.3. TRANSATLANTISMUS... 18

3. VZTAHY USA A EVROPY VPOLITICKO-BEZPEČNOSTNÍ OBLASTI (1991-2001) ... 20

3.1. HLAVNÍ NÁSTROJ –NATO... 20

3.1.1. Evropa a USA v NATO – spojenci či rivalové? ... 20

3.1.2. Vliv evropské integrace na euroatlantický vztah NATO ... 25

3.1.3. Váhání na začátku 90.let ... 33

3.1.4. Proměna NATO v 90. letech a otázka rozšíření Aliance ... 38

3.1.5. Vývoj samostatné evropské obranné identity (v rámci i mimo rámec NATO) 51 3.1.5.1. Evropská obranná a bezpečnostní identita (ESDI)... 51

3.1.5.2. Společné ozbrojené síly EU ... 54

3.2. VZTAHY NATO A RUSKÉ FEDERACE... 57

3.3. JUGOSLÁVSKÉ VÁLKY... 67

3.3.1. Válka v Chorvatsku a Bosně (1991-1995) ... 67

3.3.2. Kosovský konflikt (1999)... 69

3.4. VLIV SITUACE NA BLÍZKÉM A STŘEDNÍM VÝCHODĚ... 73

3.4.1. Izraelsko-palestinský konflikt ... 73

3.4.2. Irák ... 75

4. TERORISMUS A 11. ZÁŘÍ... 78

5. ZÁVĚR:AMERIKA A EVROPA VROCE 2001- CO SE ZA DESET LET ZMĚNILO? ... 80

5.1. USA V ROCE 2001... 80

5.2. EVROPA VROCE 2001... 81

5.3. TRANSATLANTICKÉ VZTAHY PO DESETI LETECH A NÁSTIN BUDOUCÍHO VÝVOJE... 83

Seznam použitých zkratek... 86

Seznam použitých pramenů a literatury ... 88

Seznam tabulek

Tabulka 2 Obranné výdaje zemí NATO... 23

Tabulka 3 Výdaje na obranu zemí NATO v procentech HDP, 1992-2000... 24

Tabulka 4 Růst HDP v procentech ... 31

Tabulka 5 Celkové vojenské síly vyčleněné EU a přistupujícími zeměmi ... 55

Tabulka 6 Výsledky ruských parlamentních voleb v letech 1993 a 1995 (v %)... 60

1. Úvod

1.1. Cíl práce

Jak lze snadno rozpoznat z názvu mé diplomové práce – „Vliv konce studené války na vztah USA – Evropa (1991 – 2001)“, jako téma jsem si vybral analýzu událostí z minulého desetiletí, tedy z období, které máme stále ještě v čerstvé paměti. Shodou okolností to bylo desetiletí, ve kterém se udála významná událost, která ovlivnila nejen naší euroatlantickou civilizaci, ale celý svět. Na jeho začátku se, metaforicky řečeno, zbořily základy světa předchozího. Tím mám na mysli kameny, na kterých stálo mezinárodně- společenské uspořádání po valnou většinu posledních padesáti let minulého století. Bylo to mezinárodní prostředí, kde proti sobě stály dvě nukleárně vyzbrojené supervelmoci - USA a Sovětský svaz. Obě strany míříc na sebe svými jadernými hlavicemi se držely v šachu. Jak kdysi poznamenal jeden slavný historik a politolog Raymond Aron: ”mír je nemožný a válka nemyslitelná”.¹

V tomto období tzv. studené války se rovněž vytvořilo neobvykle pevné euroatlantické partnerství. Nikdy v dějinách světové zahraniční politiky se nerozhodly dvě společenství využít své historií dané vzájemné propojenosti a oboustranné přitažlivosti a vytvořit partnerství postavené na shodných základech. Během posledních šedesáti let odráží transatlantické partnerství nejen společně sdílené hodnoty zemí na obou stranách Atlantického oceánu – tedy svobodu, rovnost, demokracie, lidská práva, ale i historické a kulturní vazby národů, vzájemné porozumění, kompromisy a spolupráci.

Když v roce 1989 padl v zemích střední a východní Evropy komunistický systém a do dalších dvou let se rozpadl samotný Sovětský svaz, byl to překvapivý moment jak pro evropské státy, tak pro Ameriku. Asi nikdo nečekal, že ta po čtyřicet let tolik toužená změna nastane tak rychle. Tento významný zlom samozřejmě musel významným způsobem ovlivnit evropskou i americkou zahraniční politiku.

Období 90. let minulého století jsem si vybral také proto, že pád železné opony musel výrazným způsobem ovlivnit i život v naší malé republice uprostřed Evropy. Ta od doby svého vzniku vzhledem ke své nevděčné poloze musela čelit hrozbě, která přicházela někdy z východu, jindy ze západu, vždy podle toho, která velmoc byla zrovna v té době v regionu střední Evropy dominantní. Po pádu Sovětského svazu se naskytla příležitost, která byla pro

1 EICHLER, J. Mezinárodní bezpečnostní vztahy, s. 39

Českou republiku jedinečná, a sice stát se přímým členem euroatlantického obranného společenství. Tentokrát však zcela dobrovolně a nikoliv pod nátlakem.

Cílem mé diplomové práce je zmapovat vztahy mezi Evropou a Amerikou mezi léty 1991 až 2001 a zanalyzovat, jakým způsobem se do něj promítl pád železné opony. Vycházím z teze, že euroatlantické spojenectví stojí na pevných základech, a proto rozpad Sovětského svazu a jeho bloku i přes lehké otřesy způsobené přece jen odlišným pohledem na okolní svět atlantické partnerství nezbořil. Jako metodu tvorby diplomové práce jsem zvolil podrobnou analýzu změn, které se během následujících deseti let po rozpadu Sovětského svazu udály.

V té době zanikl bipolární svět a zrodilo se mezinárodní společenství, kde USA coby jediná supervelmoc začala výrazně dominovat nad ostatními státy. Tento fakt výrazným způsobem ovlivnil chování v zemích na obou stranách Atlantického oceánu. Tato perioda byla svým způsobem jedinečná, protože byla přímým svědkem přechodu od bipolárního uspořádání k úplně novým podmínkám v mezinárodních vztazích, který vyvrcholil 11. zářím 2001, kdy se podle amerického prezidenta G. W. Bushe „změnil svět“. Jak se však později ukázalo, svět se nezměnil, jen vybuchl sud prachu, který se během předchozích deseti let mimo centrum dění až nebezpečně plnil a nikdo si ho vážněji nevšímal.

Vzhledem k omezenému počtu stránek jsem se po konzultaci s vedoucím mé práce, panem Doc. PhDr. Karlem Krátkým, CSc, rozhodl v podstatě vypustil oblast ekonomickou a zaměřuji se výhradně na oblast politicko-bezpečnostní, kde se transatlantické vztahy odehrávají převážně v rámci Severoatlantické aliance. Pro lepší porozumění událostí devadesátých let považuji za důležité věnovat úvodní kapitolu dějinám studené války. Tedy stručným způsobem popsat vývoj vztahů mezi USA, Evropou a Sovětským svazem po konci druhé světové války. Devadesátá léta se studenou válkou nejen vnitřně souvisí, ale v mnoha aspektech na poválečnou historii přímo navazují. Druhá kapitola naznačuje, v jakých situacích se Spojené státy a Evropa po pádu železné opony nacházely. Tato kapitola je důležitá s ohledem na formulaci závěru mé diplomové práce, protože popisuje „startovní“

pozice obou celků na začátku devadesátých let. Následuje hlavní stať mé diplomové práce.

V ní se zabývám povahou vztahů mezi Evropou a Amerikou (Evropa a USA v NATO – spojenci či rivalové?), jakým způsobem ovlivnila prohlubující se spolupráce v rámci Evropy bezpečnostní vztah Evropy s USA (Vliv evropské integrace na euroatlantický vztah NATO), vývojem politicko-bezpečnostních vztahů v rámci NATO (Váhání na začátku 90.let; Proměna NATO v 90. letech a otázka rozšíření NATO), prosazováním vlastní evropské vojenské identity (Vývoj samostatné evropské obranné identity). Dále mě zajímalo, jakým způsobem

ovlivňovaly některé jiné oblasti okolního světa vztah mezi Evropou a Spojenými státy a naopak. Zde se zaměřuji na následnický stát rozpadlého Sovětského svazu, tedy Rusko (Vztahy NATO a Ruské federace), a dále na vliv událostí na Balkánském poloostrově (Jugoslávské války) a na Blízkém východě (Vliv situace na Blízkém a Středním Východě).

Následuje stručná analýza příčin 11. září 2001 a terorismu. V závěru (Amerika a Evropa v roce 2001 - co se za deset let změnilo?) bych rád zhodnotil změnu v zahraničně-politických postojích USA a Evropy a jakým způsobem tato změna ovlivnila euroatlantický vztah.

1.2. Studená válka a její hlavní rysy

Úvodem hodnocení studené války považuji za nutné podotknout, že přes nesčetné analýzy, o které se řada vědců, politologů a historiků v průběhu bipolárního konfliktu pokoušela, to bylo teprve až poslední desetiletí dvacátého století, které umožnilo objektivní zhodnocení událostí posledních padesáti let. Důvodem je skutečnost, že přístup k archivním materiálům, především v bývalém Sovětském svazu a postkomunistických zemích, ale i v západních státech, byl ve větší míře umožněn až po pádu železné opony. I přes odtajnění velké části těchto interních materiálů je však mnoho rozhodnutí, a to především v bývalém sovětském táboře, zahaleno tajemstvím, protože v současnosti Rusko stále odmítá umožnit plný přístup k sovětským tajným materiálům.

Bipolární systém studené války vzešel jako výsledek uspořádání světa po druhé světové válce. Konfrontační styl, jímž se průběh následujících čtyřiceti pěti let vyznačoval, však nelze považovat za přímý důsledek konce druhé světové války, nýbrž jako důsledek zcela odlišných ekonomických i ideologických pohledů dvou mocností, které se po porážce nacistického Německa ocitly v čele – USA a Sovětského svazu. Obě velmoci, které kolem sebe ať dobrovolně na ideologickém základě nebo mocenským násilím soustředily menší státy, vytvořily proti sobě dva stojící vojenské bloky. Rozdílné politické ambice, odlišný politický a ekonomický systém obou rivalů vedly ve svém důsledku k názorovému odcizení, jehož důsledky několikrát uvrhly svět na pokraj třetí, tentokráte však nebezpečné nukleární války. Tím vznikl (na blokovém základě) bipolární systém studené války, který existoval prakticky od roku 1947 do roku 1991, ve kterém se oba vojenské bloky po většinu doby (od roku 1949, kdy se i Sovětskému svazu podařilo opatřit si jadernou zbraň) držely vzájemně v šachu tím, že obě strany si byly vědomy toho, že v případě jaderného útoku má druhá strana dostatečné prostředky k tomu, aby na případný jaderný úder protivníka okamžitě reagovala

stejným způsobem, což by vedlo k vzájemné destrukci obou stran (MAD – Mutually Assured Destruction; etapa vzájemného zaručeného zničení).

Spojené státy se po skončení druhé světové války staly ekonomicky nejsilnější zemí světa. Jejich velmocenské postavení umocnilo vyrobení jaderné zbraně, která přispěla ke kapitulaci Japonska, a tím k rychlejšímu konci druhé světové války. V zahraniční politice se USA definitivně vzdala svého předválečného izolacionizmu, což již naznačila Rooseveltovou koncepcí „čtyř policistů“( představa, že o světě bude rozhodovat direktorium čtyř “policistů” – USA, SSSR, Velká Británie a Čína) a následně potvrdila svým vstupem do OSN. Vzhledem k nárůstu konfliktů se sovětskými vyjednavači a postupné ztrátě důvěry k Sovětskému svazu jako partnerovi, se kterým měly Spojené státy sdílet společnou zodpovědnost za poválečný vývoj, byl tento Rooseveltův odkaz americké zahraniční politice stále více kritizován.

Sovětský svaz se stal vedle USA díky značným lidským a materiálním obětem, jež pomohly dosáhnout vítězství ve druhé světové válce, respektovanou světovou velmocí. I když byla země rozbita a sovětská ekonomika značně oslabena, využil Stalin příhodné konstelace okolností (masová sovětská armáda na Labi, zásluhy o osvobození poloviny Evropy od fašismu nebo levicový vývoj v Evropě po válce), která mu dávala velké šance realizovat své mocenské zájmy ve střední a východní Evropě.

Rozhodující příčinou vzniku studené války byly rozdílné názory velmocí na správu Německa. Tomu však předcházela postupná ztráta důvěry a stupňující se konfrontace v prvních dvou letech po skončení druhé světové války (např. informace USA Sovětskému svazu o existenci jaderných zbraní až v Postupimi 1945, úzká spolupráce mezi USA a Velkou Británií, Churchillův projev ve Fultonu v roce 1946, neochota Ameriky v oblasti poválečné hospodářské pomoci Sovětskému svazu nebo americké odhalení rozsáhlé špionáže ze strany spojence těsně po válce). V roce 1947 již bylo jasné, že nezištná spolupráce ani z jedné strany nebyla reálná. V březnu roku 1946 pomohl americký diplomat G. Kennan formulovat tzv.

koncepci zadržování komunismu, kterou se Američané řídili po celou dobu studené války. Ta vycházela ze zjištění, že levicové strany v evropských zemích čerpají sílu z nespokojenosti obyvatel s tamními hospodářskými potížemi, což nahrává jak komunistům, tak i SSSR v mezinárodním měřítku.² V intencích této doktríny vznikl v roce 1948 Marshallův plán na obnovu Evropy, který zabránil hospodářskému zhroucení Evropy a zároveň se snažil ekonomickou formou zabránit šíření sovětského vlivu a komunistické ideologie. Tím výrazně přispěl ke stabilizaci demokracie v západní Evropě. Na druhou stranu nutno přiznat, že

2 ORT, A. Evropa 20. století, s. 138

formulováním nepřijatelných podmínek pro Sovětský svaz, čímž zamezil případné zahrnutí Sovětského svazu na seznam příjemců pomoci, pomohl Marshallův plán rozdělit Evropu definitivně na dva bloky. Ustanovením Německé spolkové republiky v roce 1949 z území tří spojeneckých okupačních zón se rozdělená Evropa stala definitivně smutnou realitou, ze které nebyla jednoduchá cesta zpět.

V roce 1948 byla založena Bruselským paktem Západní unie (od roku 1954 s názvem Západoevropská unie - ZEU), jejímž základním cílem bylo na jedné straně chránit obyvatele západní Evropy před potenciálním obnovením německé agrese, na druhé straně měla pomoci západním evropským zemím zastavit vzrůstající sovětskou hrozbu, která v té době hrozila stále ještě spíše formou komunistických převratů než vojenskou invazí. V roce 1950, tedy rok po založení NATO, bylo v důsledku vzniku války v Koreji obranné plánování Západní unie přesunuto pod hlavičku Aliance. NATO se stalo hlavní obrannou organizací Západu.

Rostoucí vědomí komunistického nebezpečí vrcholící berlínskou krizí 1948-49 přinutilo západní velmoci k těsnější spolupráci, která vyvrcholila vznikem Severoatlantické aliance v roce 1949. V důsledku tohoto vývoje došlo též (pod tlakem SSSR) k vytvoření smluvního politického i hospodářského systému mezi státy sovětského bloku.

Pokud vezmeme jako hlavní určovatel bilaterální vztahy mezi USA a Sovětským svazem, můžeme charakterizovat čtyři etapy studené války.³

První etapa (Vznik a konfrontace studené války) v období let 1947 až 1962 patřila k nejostřejším ve vzájemných vztazích obou supervelmocí. Hlavní strategií v politice USA byla doktrína zadržování, jejímž projevem byla např. Trumanova doktrína, Marshallův plán, vznik NATO a dvou německých států, přijetí Německé spolkové republiky do NATO, vznik Varšavské smlouvy nebo napětí v Suezském průplavu v roce 1956. Vyvrcholením eskalujícího napětí se stala karibská krize v roce 1962.

V druhém období (Soupeřící koexistence) v rozmezí let 1962 až 1969 došlo k mírnému zlepšení vzájemných vztahů. Objevily se i úvahy v oblasti odzbrojení. Bylo to v důsledku pokroku ve vývoji vojenské techniky (raketové systémy, vojenské družice v kosmu). Toto mírné oteplení bylo také dáno vývojem v Číně, která jednak vyvinula svoji vlastní jadernou zbraň, jednak se dostala do rozporů se Sovětským svazem. I přes tento pozitivní trend ve vzájemných vztazích mezi oběma supervelmocemi však došlo k několika událostem, díky nimž bylo jasné, že studená válka pokračovala. Jednak eskalovala válka ve Vietnamu, která na nějaký čas utlumila jiné aktivity americké zahraniční politiky, a jednak si Sovětský svaz

3 Periodizace dle KRÁTKÝ, K. K otázce studené války. In: Věře Olivové ad Honorum, s. 207-224

vynutil poslušnost „svého“ Československa vojenskou okupací v srpnu 1968.

Etapa mezi roky 1969 a 1979, kdy obě velmoci uznaly mocenskou rovnováhu ve vojenské síle, je známa jako období detente (uvolnění). Věděly, že její porušení by znamenalo pro obě strany konflikt ve formě nukleární sebevraždy. Proto panovala snaha vzájemnou konfrontaci zmírnit. Prezident USA Nixon se v té době snažil o tzv. trojúhelníkovou diplomacii. Ukončil válku ve Vietnamu a navázal dialog s Čínou, který vyvrcholil navázáním vzájemných diplomatických styků v roce 1979. Odrazem zlepšených vztahů mezi oběma supervelmocemi byla Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě v Helsinkách v roce 1975. Oba bloky se zavázaly k dodržování lidských práv. Ze strany SSSR a sovětského bloku to však byla jen prázdná proklamace, na což ostatně upozornili signatáři naší Charty 77.

V duchu atmosféry uvolnění došlo i k realizaci tzv. východní politiky vlády SRN vůči jejím východním sousedům (včetněČSSR).

Zlomem, který zároveň zahájil poslední periodu studené války (Obnovená konfrontace), byla invaze Sovětského svazu do Afghánistánu v roce 1979. Američané reagovali tzv. Carterovou doktrínou o svých prioritních zájmech v Perském zálivu.

Rozhodující fáze studené války přišla s nástupem nového amerického prezidenta Ronalda Reagana, která se nesla ve znamení tvrdého antikomunismu. Reagan prohlásil v roce 1983 SSSR za říši zla. Otevřeně prohlásil, že jeho cílem je vojenská převaha, soustavné soutěžení a globální potlačení sovětské moci. Zahájil svůj plán strategické obranné iniciativy (SDI – Strategic Defense Initiative) s cílem Sovětský svaz uzbrojit.

Zásadní změna kurzu nastala s příchodem M. Gorbačova do čela sovětské politiky v polovině osmdesátých let. Gorbačov zastával v zahraniční politice mnohem liberálnější pozici než jeho předchůdci. Proto, když se středo- a východoevropské země v roce 1989 zbavily totalitních režimů, Gorbačov se rozhodl neintervenovat.⁴ Tím se také ukončily konfrontační vztahy mezi demokratickým Západem a komunistickým Východem. Konec studené války našel formální potvrzení například v Pařížské chartě o nové Evropě z roku 1990. Důležitým momentem byl pád Berlínské zdi v říjnu 1989 a následné znovusjednocení Německa v roce 1990. Znovusjednocené Německo vstoupilo do NATO, což byla další rána pro uspořádání střední a východní Evropy v sovětském područí. Celý rozpad komunistického bloku vyvrcholil v roce 1991, kdy se prezidentovi Ruské federace Borisu Jelcinovi podařilo využít pokusu o puč zastánců tvrdé komunistické linie k rozpadu Sovětského svazu a následně

4 Na rozdíl od vojenského potlačení liberálních tendencí v Maďarsku v roce 1956 a v Československu v roce 1968.

k politickému pádu samotného Gorbačova. Do poloviny roku 1991 odešli sovětští vojáci z Československa a postupně z ostatních postkomunistických zemí. Od tohoto momentu se zahraničně-politická orientace těchto zemí přesměrovala na Západ.

Vítězem studené války nebyly jen Spojené státy a západní Evropa, ale i zbytek civilizace, protože se podařilo zabránit hrozícímu zničujícímu vojenskému konfliktu.

Demokratický západ v čele s Amerikou vyhrál studenou válku bez jediného výstřelu.

Studenou válku dotáhl do vítězného konce Ronald Reagan, a to svou konfrontační taktikou, ve které měl pevnou oporu v britské konzervativní premiérce Margareth Thatcherové. Trvalé jádro rozkladu Sovětského svazu tkvělo v ekonomické neefektivnosti sovětského hospodářského systému. Zastaralost centrálního hospodářství, orientace na strojírenství a těžký zpracovatelský průmysl v porovnání s orientací Spojených států na nové technologie a obory s vysokou přidanou hodnotou nedávala mnoho naděje na dlouhodobý úspěch. Tento fakt pochopil prezident Ronald Reagan a společně s Margaret Thatcherovou zvolil v konfrontaci se Sovětským svazem taktiku ekonomického vyčerpání. Na pokraji kolapsu systému se M. Gorbačov pokusil Sovětský svaz reformovat přijetím některých prvků kapitalismu, ale bylo příliš pozdě. Ekonomicky se Sovětský svaz zhroutil.

Zhroucení Sovětského svazu a jeho bloku však neznamenalo, že by ideologický souboj kapitalismu proti komunismu skončil. I po roce 1991 ve světě přetrvávaly komunistické režimy s centrálně řízeným hospodářstvím. Příkladem může být Kuba, Čína nebo Severní Korea.

V roce 1991 se však zásadním způsobem změnila 46 let trvající poválečná situace.

Pádem komunistického Sovětského svazu vznikly nové podmínky pro vztah Spojených států k Evropě. O demokratickou reformu usilující Rusko přestalo být hrozbou pro demokratický Západ. Tato skutečnost významně posílila evropskou bezpečnost. Každá mince má ovšem dvě strany. Tím, že Spojené státy již nemusely bránit západní Evropu před rozpínavým Sovětským svazem se sice ulevilo oběma stranám. Nevyhnutelně však byly postaveny před důležitou otázku: Jaké další směřování bude mít euroatlantický vztah?

2. Pozice Demokratického západu po skon č ení studené války

2.1. Nový sv ě tový po ř ádek

Zhroucením bipolárního mezinárodního uspořádání se zásadně změnilo rozložení sil.

USA se staly nejsilnější ekonomickou a vojenskou mocností světa. Ani Evropa ani Japonsko se jim nemohly vyrovnat. Přesto ve Spojených státech nevedl konec studené války k nějakému velkému jásání. Nekonaly se žádné vítězné proslovy ani oslavy. Americká zahraniční politika byla postavena před úplně novou situaci, na kterou byl málokdo připraven.

Nová situace v Sovětskému svazu a ve východoevropských postkomunistických zemích si vyžádala nový přístup v americké zahraniční politice. A to obzvláště v době, kdy bylo na stole či se rýsovalo několik problémů. Rozpad Sovětského svazu, humanitární katastrofa v Somálsku nebo irácká invaze v Kuvajtu. Americký prezident i přes své značné kariérní a profesní zkušenosti⁵ stál před ne příliš snadnou úlohou - definovat novou americkou roli ve světě po skončení studené války.

Co se týče vztahu ke střední a východní Evropě, po vyčerpávajícím ekonomickém soupeření se Sovětským svazem nebylo finančně zvládnutelné, aby USA nabídla Evropě pomoc v podobě „nového“ Marshallova plánu. G. Bush zvolil spíše vyčkávací taktiku a současně se pokoušel zapojit jak východoevropské země, tak Sovětský svaz do společenství demokratických národů. Vyjádřením této podpory demokratizačnímu vývoji byly návštěvy amerického prezidenta v roce 1989 v Polsku a Maďarsku a v roce 1991 v Československu. O americké sympatii k demokratizačním snahám se mohl přesvědčit i československý prezident Václav Havel, když jeho projevu⁶ o novém mezinárodním uspořádání v americkém kongresu 21. února 1990 tleskal celý sál několik minut vestoje.

Americká administrativa kromě problémů bývalých postkomunistických zemí musela řešit ožehavou, ale geostrategicky důležitou německou otázku, kterou znovusjednocení Německa v roce 1990 znovu otevřelo. Celá záležitost se řešila za účasti všech zainteresovaných stran, tedy ve formátu 4+2, a americká administrativa úspěšně prosadila

5 Před příchodem do prezidentského úřadu působil G. W. H. Bush jako velvyslanec u OSN (1971-73), ředitel CIA (1976-77) nebo zastával funkci viceprezidenta R. Reagana (1981-89). Zdroj:

http://en.wikipedia.org/wiki/G._H._W._Bush

6 Text projevu viz http://old.hrad.cz/president/Havel/speeches/1990/2102_uk.html. V. Havel byl první představitel postkomunistické země, který byl přijat ve Washingtonu.

dohodu o setrvání sjednoceného Německa v NATO. Bylo to za cenu závazku, že na území bývalé NDR nebudou umístěny ani raketové základny s nukleárními zbraněmi ani jednotky NATO. Svoji roli hrál také příslib SRN finanční pomoci Sovětskému svazu (později Rusku), jehož vojáci museli do čtyř let opustit německé území.

Při definování americké pozice v novém mezinárodním uspořádání nakonec americkému prezidentovi pomohl úspěšný postup při přípravě operace v Perském zálivu.

V létě 1990 šokoval celý svět irácký prezident Saddám Husajn, když podnikl invazi do sousedního Kuvajtu. Tento čin vzhledem k jeho brutalitě nejen zbořil naděje na novou mírovou podobu mezinárodního řádu, ale ohrozil americké ropné zájmy v Perském zálivu včetně dlouhodobých přátelských vztahů USA se Saudskou Arábií. Kdyby irácká invaze zůstala nepotrestána, mohla by být příště na řadě právě Sadská Arábie, na jejímž území se nachází šestina celosvětových zásob ropy. Proto se přiklonil prezident Bush k použití síly, což mu Senát poměrem 52:47 schválil.⁷ Aby svou zemi neuvrhl v obvinění ze zneužití situace k ovládnutí na ropu bohatého Perského zálivu, dal podnět k sestavení široké mezinárodní koalice (34 států), která byla vojensky i finančně nejvíce podporována Spojenými státy. Té se dostalo široké celosvětové podpory včetně posvěcení zásahu Radou bezpečnosti OSN nebo rezoluce Arabské ligy.⁸ Důvodem bylo, že celý svět uvěřil ve vizi prezidenta Bushe v „nový světový pořádek“.

V zásadním projevu na společném zasedání Kongresu 11. září 1990 obhajoval George Bush st. rozhodnutí OSN postavit se proti Saddámovi Husajnovi. Při té příležitosti poprvé vyjádřil svoji naději v nový svět v podobě „nového světového řádu“, když řekl: ⁹

„Irák se musí stáhnout z Kuvajtu, okamžitě a bez jakýchkoli podmínek. V Kuvajtu musí být obnovena zákonná vláda. V Perském zálivu je třeba zajistit bezpečí a stabilitu. Je třeba chránit americké občany. Nastala doba nového partnerství národů. Stojíme na prahu jedinečné a mimořádné chvíle. Situace je vážná, zároveň však nabízí vzácnou příležitost vkročit do historického období spolupráce. Z těchto těžkých chvil může vzejít nový světový řád, nová éra, kdy budeme méně ohrožování terorem, snáze budeme prosazovat spravedlnost a hledat mír. Éra, v níž všechny národy světa, na východě i na západě, na jihu i na severu budou vzkvétat a žít ve vzájemném souladu“.

Ve svém projevu na Valném shromážděním OSN v New Yorku 1. října 1990 navíc

7 CAMERON, F. US Foreign Policy after the Cold War, s. 15

8 Encyklopedický výklad - Válka v Perském zálivu. Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Gulf_war

9 THATCHEROVÁ, M. Umění vládnout, s.44

dodal: ¹⁰

„Máme vizi nového partnerství národů, které přesahuje studenou válku. Partnerství založeného na konzultacích, spolupráci a kolektivním jednání, zvláště prostřednictvím mezinárodních a regionálních organizací. Partnerství sjednocovaného principy a zákonností, opírajícího se o rovnoměrné rozdělení nákladů a závazků. Partnerství, jehož cílem je rozšíření demokracie, prosperity a míru a redukce zbraní“.

Nový světový pořádek spočíval ve dvou myšlenkách.

V prvně uvedeném proslovu vyjádřil George Bush st. naději v internacionalismus (multilateralismus). To znamenalo řešení budoucích krizí za účasti široké mezinárodní koalice a za podpory OSN. Použití síly by mělo sloužit k mezinárodním účelům. Akce v Perském zálivu byla vedena za široké mezinárodní shody.

Ve druhém projevu vyhlásily USA úmysl vybudovat nový světový pořádek rozšířením svých domácích hodnot po celém světě. Ve světě po skončení studené války zůstaly USA jedinou supervelmocí, která byla schopna intervenovat po celé zeměkouli. Pod jejím vedením by vzniklo široce podporované demokratické partnerství, které by misionářským způsobem propagovalo myšlenky demokracie po celém světě. Tuto představu o idealistické úloze Spojených států ve světě převzal i nástupce G. Bushe staršího, demokrat Bill Clinton.

S tím souvisí i nový pojem, který rozšířil slovník mezinárodních vztahů - „zlotřilecký stát“. Prvně byl použit v projevu, který pronesl poradce Clintona pro otázky národní bezpečnosti Anthony Lake v září 1993. Pan Lake předložil vizi zahraniční politiky po studené válce, která se soustředí na „strategii rozšiřování světového svobodného společenství demokratických zemí s tržní ekonomikou“. Součástí této strategie mělo být „úsilí izolovat zlotřilé státy diplomaticky, vojensky, hospodářsky a technologicky“.¹¹ V jádru stála představa, že po skončení studené války bude existovat celosvětové společenství spořádaných, spolupracujících, otevřených, ale především demokratických zemí. Vně tohoto stále širšího okruhu může pár „zlotřileckých (tedy západnímu okruhu hodnot se vzpírajících) států“ dál působit potíže. Když proti nim „západní“ většina, nejlépe na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN zmobilizuje všechny své prostředky, lze se jim postavit do cesty, zarazit je, izolovat a definitivně umlčet.

Nadšení z úspěšné mezinárodní akce proti iráckému diktátorovi ambice

10 KISSINGER, H. Umění diplomacie, s. 841

11 Projev "From Containment to Enlargement" na School of Advanced International Studies, John Hopkins University z 21. září 1993. Text projevu viz: http://www.globalsecurity.org/wmd/library/news/usa/1993/usa- 930921.htm

internacionalismu ještě více pozvedly. Podle G. Bushe st. stál svět na prahu nové éry, když ve svém projevu o stavu unie v lednu 1991 prohlásil:¹²

„..je zde velice reálná naděje nového světového pořádku, ve kterém pravidla soudu a spravedlivé hry ochrání slabé proti silným… svět, ve kterém svoboda a respekt k lidským právům naleznou domov mezi všemi národy… svět, ve kterém OSN- osvobozena ze slepé uličky studené války – je připravena na splnění historické vize svých zakladatelů.“

Bush zároveň odmítl ideu, že by se Spojené státy měly stát novým světovým četníkem, ale v této rané fázi po studené válce „jako jediná zbývající supervelmoc, je naší odpovědností – a také příležitostí – vést mezinárodní společenství.“¹³

Z wilsonismu vycházející vize „nového světového pořádku“ však nemohla přestát delší časové období. Bylo to dáno několika faktory.

Při objektivním zhodnocení si přiznejme, že na základě několika příznivých, ale jen mimořádnou dobou daných (tedy přechodných) okolností dosáhla shoda ohledně vojenské akce při řešení irácké okupace vysokého stupně.

Postupem času se začaly na mezinárodním poli také mnohem více prosazovat Rusko i Čína, které zastávaly často odlišné názory než ostatní členové Rady bezpečnosti.¹⁴ Tím se zároveň zmenšovala pravděpodobnost, že Rada bezpečnosti OSN bude schopná řešit účinně a rozhodně vážné celosvětové problémy. Protesty Ruska proti bombardování Bělehradu v rámci řešení kosovské krize v roce 1999 jsou toho příkladem.

Postupem času přibývalo konfliktů, ve kterých by se Američané měli (podle definice

„nového světového pořádku“) angažovat. Avšak Spojené státy neměly chuť stát se světovým policistou. Probuzení z idealistického období „nového světového pořádku“ na sebe nenechalo dlouho čekat.

Zásadní vliv na budoucí směřování americké zahraniční politiky mělo americké angažmá v Somálsku v roce 1992. V této akci se americké národní zájmy podřídily multilateralismu nejvíce. Prezident Bush stačil po prohraných prezidentských volbách schválit v prosinci 1992 nasazení více než třiceti tisíc amerických vojáků jako záštity potravinové pomoci somálskému lidu, který trpěl hladem především v důsledku chaosu po svržení prezidenta Mohammeda Siada Barreho v lednu předešlého roku. Rezolucí 794 schválila Rada

12 CAMERON, F. US Foreign Policy after the Cold War. Str. 16

13 tamtéž, s. 17

14 Co je k tomu vede, tím se zabývám podrobněji v kapitole 3.3.2. Kosovský konflikt.

bezpečnosti OSN nasazení mírových sil pod americkým vedením.¹⁵ S postupem času sílil odpor somálských kmenových vůdců a situace se zhoršovala. Zásah vedený dobrými úmysly za sebou nechal stejný chaos, jaký byl na začátku. Toto fiasko těžce pošramotilo prestiž Američanů. Tato operace zřetelně ukázala slabé stránky intervence v „novém světovém pořádku“. Cíle byly nedomyšlené; zásahy doplácely na „misionářskou vtíravost“ neboli sklon angažovat se víc, než se původně předpokládalo a než umožňují dostupné zdroje; v tomto případě navíc nebyly jasně stanoveny hranice velitelských pravomocí.

Proto když konflikt v bývalé Jugoslávii během první poloviny 90. let začal narůstat do nebývalých rozměrů, stavěli se prezidenti Bush i Clinton k evropské prosbě o aktivní vojenskou pomoc velice neochotně. Ministr zahraničí Bushovy administrativy James Baker celou záležitost, proč by se měly Spojené státy angažovat v zemi, která má k Americe tak daleko, zdůvodnil pragmatickým způsobem, když tvrdil, že Američané „neměli v konfliktu žádného svého koně“.¹⁶

Otázku koncepce a směřování americké zahraniční politiky nepomohl vyřešit ani nástupce G. Bushe, demokrat Bill Clinton. Bushe porazil hlavně na základě kritiky přílišného angažmá v zahraniční politice, což prý bylo na úkor domácí ekonomické situace. Na Clintona však dříve nebo později čekalo několik zahraničně politických problémů, kterým se nemohl dlouho vyhýbat. Ať už šlo o narůstající etnický konflikt na Balkáně, vzrůstající napětí na Blízkém východě, ekonomická depresi v Rusku hrozící kolapsem nebo snahu některých zlotřileckých států o vyvinutí zbraní hromadného ničení.

2.2. Znovusjednocení Evropy a integra č ní proces

Evropa se na začátku 90. let probudila do nové epochy. Pádem totalitních režimů se po dlouhých padesáti letech rozdělení na dvě navzájem odlišná politická i ekonomická uskupení podařilo Evropu politicky i ekonomicky sjednotit. 19. listopadu 1990 se konala v Paříži konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě na nejvyšší úrovni. Rozpadem bývalého sovětského bloku význam schůzky nabyl zcela nových rozměrů. Ještě v předvečer setkání nejvyšších evropských státníků došlo k podpisu „Deklarace 22 států“, kde členové NATO i Varšavské smlouvy prohlašovali, že „v nové éře evropských vztahů, která nyní začíná, se již nepovažují za protivníky, budou vytvářet nové partnerské vztahy a podávají jeden druhému

15 Encyklopedický výklad – Somálský konflikt. Zdroj:

http://en.wikipedia.org/wiki/Somalia_War#Recent_history

16 CAMERON, F. US American Policy after the Cold War, s. 17

ruku přátelství“.¹⁷ Výsledným dokumentem konference byla Pařížská charta pro novou Evropu, jejíž první část je pojmenována výmluvně „Nová éra demokracie, míru a jednoty“, jež vyjadřovala naděje, které byly do nově sjednocené Evropy vkládány.

Pádem „železné opony“ se zásadně změnila geopolitická situace v Evropě, kde již proti sobě nestály dva politicky a ekonomicky odlišné bloky mající za svými zády podporu jedné ze supervelmocí. Zdání neodvratnosti jaderné války se také na nějaký čas rozplynulo.

Nastala euforie, která navodila jistá očekávání ze strany nově vzniklých demokracií. Jednak státy střední a východní Evropy doufaly, že Západ poskytne masivní ekonomickou pomoc podobnou Marshallovu plánu po druhé světové válce, která rychle pomůže proměnit státy postkomunistické Evropy v prosperující demokracie. Vyslovily též přání o co nejrychlejší integraci do západních bezpečnostních a politických struktur.

Nově vzniklou situaci však nešlo vyřešit tak rychle. Jedním z problémů, kterému G.

Bush st. musel na začátku 90. let čelit, byl snížený rozpočet, který následně svazoval prezidentovi ruce v otázkách zahraniční politiky. Američané se potýkali s vysokým deficitem veřejného rozpočtu a po válce v Perském zálivu s trendem snižujících se výdajů na obranu.

Kvůli tomu nemohl Bush st. nabídnout nově vznikajícím demokraciím ve střední a východní Evropě ekonomickou pomoc v takovém rozsahu, jak byla poskytnuta poničené západní Evropě po druhé světové válce. V 90. letech navíc téměř veškerá americká finanční pomoc směřovala Izraeli, Egyptu, Rusku nebo Ukrajině.

Tabulka 1 Největší příjemci americké zahraniční pomoci (1997)¹⁸

Země Částka v mld. USD

Izrael 3

Egypt 2,13

Ukrajina 1,41

Jordánsko 0,16

Indie 0,16

Rusko 0,15

Peru 0,14

Etiopie 0,12

Haiti 0,11

Gruzie 0,11

Co se týče západní Evropy, tak ta se nacházela na rozcestí směřování Evropského

17 ORT, A. Evropa 20. století, s. 300

18 Zdroj: Internetové stránky vědeckého a vzdělávacího institutu The Heritage Foundation http://www.heritage.org/Research/TradeandForeignAid/images/bg1186tab2.gif

společenství, které Jednotným evropským aktem z roku 1986 dosáhlo společného trhu a přípravou Evropské unie směřovalo k měnové a hospodářské unii. Vše samozřejmě vyžadovalo vysoké finanční náklady. Navíc se připravovalo rozšíření Evropské unie o severské státy a Rakousko, takže bylo jasné, že po krátkodobé euforii a úvahách o co nejrychlejším začlenění do Evropy si střední a východní Evropa na své pozvání do integrující se západní Evropy bude muset počkat.

Západní Evropa procházela v průběhu 90. let minulého století bouřlivými debatami o budoucím směřování Evropy a východní Evropa byla v té době v očích západoevropských státníků na „druhé koleji“. Na rozdíl od postkomunistických zemí se na Západě staré uspořádání nezhroutilo, naopak převládal všeobecný názor, že bylo dostatečně úspěšné, aby mohlo fungovat na skromnějších a hospodárnějších základech. Lidé nepociťovali naléhavost bezpečnostních a politických změn, a už vůbec ne takových, které by v zájmu širšího evropského uspořádání vyžadovaly masivní tok finančních prostředků do zemí střední a východní Evropy. O náladách v polovině 90. let reflektujících evropskou rozpolcenost celých 90. let minulého století vypovídají slova španělského premiéra Felipe Gonzálese při návštěvě Prahy v říjnu 1996¹⁹:

„Kdyby Evropskému společenství před sedmi nebo osmi lety někdo nabídl, že je možno zlikvidovat totalitní režimy ve střední a východní Evropě, zbořit Berlínskou zeď a vytvořit sjednocenou, demokratickou a svobodnou Evropu s tím, že něco takového bude stát určité procento rozpočtu, asi by nikdo neváhal. Dnes však není situace stejná jako před osmi lety…“

Pomoc od západních zemí nakonec přišla, nikoliv však v rozsahu Marshallova plánu.

Bylo jasné, že vybudování tržního hospodářství a stabilního demokratického systému není jednoduchým a krátkodobým úkolem. Západ se snažil přispět ke stabilizaci a rozvoji pomocí půjček MMF, Světové a Evropské banky.

Situace v Evropě se zásadním způsobem změnila sjednocením Německa roce 1990. I když se pozice Německa jako věrného partnera do té doby vůdčí země Francie nezměnila a oba státy deklarovaly společný cíl sjednocené Evropy, sjednocené Německo dramaticky přispělo ke změně skutečných parametrů evropské politiky. V jednáních 4+2 v roce 1990 o podobě sjednoceného Německa věděli francouzský prezident Mitterand i sovětský vůdce Gorbačov velice dobře o důsledcích, které bude mít silné jednotné Německo pro jejich vlastní

19 HÝBNEROVÁ, S. Mezinárodní vztahy po roce 1945, s. 168

země. Skeptický postoj k rychlému znovusjednocení zastávala britská premiérka Margareth Thatcherová. A i když německá politická garnitura skromně tvrdila, že se o svou vedoucí pozici v měnové politice musí podělit s ostatními (jak tehdy říkával ministr zahraničí Německa Hans Dietrich Genscher: „Chceme-li se vyhnout německé Evropě, musíme vytvořit evropské Německo.“²⁰), znamenalo sjednocené Německo jak pro budoucí Rusko, tak pro Francii geopolitickou porážku. Sjednocené Německo nejenže přestalo být politicky méně významným partnerem Francie, ale automaticky se stalo nejsilnějším státem kontinentální Evropy. Tato nová realita vnesla do francouzsko-německých vztahů vzájemné rozčarování, neboť Německo projevilo schopnosti a ochotu pojmenovat a otevřeně uvádět v život vlastní představu o budoucnosti Evropy. Vystupovalo sice stále jako partner Francie, ale už ne jako její chráněnec. Německo se na rozdíl od Francie zásadním způsobem od počátku stavělo kladně k rozšíření EU i NATO. V oblasti bezpečnosti kladlo po celá 90. léta²¹ důraz na důvěrné vztahy se Spojenými státy. Proto francouzská představa o Evropě, která by byla sebevědomější a nezávislejší na Spojených státech, není pro Německo tou nejideálnější variantou.

Toto byla pro Francii nová situace, z které vyvodila několik důsledků. Snažila se o urychlení evropské integrace, protože představy o „vlasti Evropa“ pod vedením Francie neochladly vynořením „spícího obra“ v podobě sjednoceného Německa naopak nabraly na obrátkách. Francie pochopila, že se musí postupně snažit znovu získat vliv v NATO, protože návrat do NATO, jehož činnosti se na protest proti americké dominanci téměř neúčastnila, mohl zvětšit vliv Francie na politiku Spojených států. Paříž byla rovněž odhodlána takticky využít svých tradičních vztahů s Ruskem, aby omezila politický vliv Spojených států v Evropě. V srpnu 1996 francouzský ministr zahraničí Hervé de Charette bez skrupulí tento postoj vyjádřil slovy²²:

„… chce-li Francie hrát důležitou mezinárodní roli, bude pro ni prospěšné, když se zasadí o silné Rusko a pomůže mu, aby se postavilo na nohy jako velmoc“

Ruský ministr zahraničí mu na oplátku řekl²³:

20 JENSEN, Ulle-Effeman. Nový evropský milník. Zdroj: http://www.project- syndicate.org/commentary/ell3/Czech

21 Až do roztržky o způsobu řešení irácké otázky v roce 2003

22 BRZEZINSKI, Z. Velká šachovnice, s. 73

23 tamtéž. 73

„… ze všech vedoucích světových mocností má Francie, pokud jde o vztahy k Rusku, nejblíže ke konstruktivnímu přístupu.“

Aby Francie zabránila obnovení německé dominance, snažila se při každé příležitosti o oživení staré spolupráce s Británií. Příkladem může být jednání v St. Malo v roce 1998, po kterém vyhlásil francouzský prezident Jaques Chirac společný zájem s Tony Blairem na vytvoření ozbrojených sil EU.²⁴

Na počátku devadesátých let oslavovala Evropa po padesáti letech svou obnovenou jednotu, ale na druhé straně ale čelila mnoha výzvám. Další prohloubení integrace, za kterou stáli především francouzský prezident Mitterand a německý kancléř Kohl, tedy podpis Maastrichtské smlouvy v roce 1992 rozšiřující ekonomickou spolupráci o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a spolupráci v oblasti bezpečnosti a vnitra, a navíc vytvoření podmínek pro vznik hospodářské a měnové unie, byl spojen s velkým očekáváním.

Maastrichtská smlouva byla příslibem vybudování „Nové Evropy“ v podobě Evropské unie.

Mnozí doufali, že propojení v jedinou politickou a hospodářskou jednotku umožní Evropě opět nabýt historickou slávu v nové politické (integrovanější) podobě. Evropská unie se měla stát velmocí nejen v hospodářské, politické, ale i ve vojenské oblasti. Měla zvládat krize na svém kontinentu a stát se tak významným světovým hráčem. Mnoho odborníků i z USA, např. i Samuel Huntington²⁵, předpokládalo, že budoucností Evropy je stát se podobnou velmocí jako USA a přispět tím k multipolaritě ve světě.

Na druhou stranu se do popředí stále více tlačily některé problémové jevy. Kolaps stability totalitního pořádku vedl v multietnických zemích střední a východní Evropy k nacionálně a etnicky motivovanému napětí, které sice v lepším případě skončilo

„sametovým rozvodem“, jako v případěČechů a Slováků, v horším případě pak ovšem vedlo k ozbrojeným konfliktům a válkám. Bylo tomu tak v bývalé Jugoslávii, v bývalé sovětské centrální Asii, na Kavkaze i v Moldávii. V řadě reformních zemí měly tíživé důsledky konfliktů dopady v sociálních, ekonomických, ale i bezpečnostních oblastech, které provázely transformační proces, a zapříčinily volební úspěchy postkomunistů a neokomunistů. Např. v Polsku v předčasných volbách v roce 1993 a v řádných volbách v roce 2001 vyhrála postkomunistická strana Svaz demokratické levice.²⁶ V Maďarsku v roce 1994 vyhrála

24 Francouzsko-britský summit, konaný 4. prosince 1998. Společná deklarace o evropské obraně. Zdroj:

http://www.iss-eu.org/chaillot/chai47e.html

25 KAGAN, R. Labyrint síly a ráj slabosti, s. 20

26 Výsledky voleb viz http://en.wikipedia.org/wiki/Polish_parliamentary_election,_1993 a http://en.wikipedia.org/wiki/Polish_parliamentary_election,_2001.

Maďarská socialistická strana, což byli transformovaní komunisté.²⁷

V otázce rozšíření EU na východ se objevil rozpor mezi Francií a Německem.

Rozšíření na východ bylo zajímavé pro Brity a pro Němce. Britské konzervativní vlády devadesátých let kromě povzbuzení exkomunistických zemí, aby vybudovaly úspěšné hospodářství, také doufaly, že se EU bude rozšiřovat na úkor prohlubování integrace.²⁸ Francouzská podpora rozšíření byla velice vlažná. Francie a ještě spíš Řecko, Španělsko a Portugalsko se velmi obávaly, jaký by měl příchod nových členů dopad na společnou zemědělskou politiku a výhody, které jim členství v EU přinášejí, např. dotace z evropských fondů. Spojené státy kampaň za rozšíření, kterou vedlo především Německo, podporovaly, nicméně stupeň angažovanosti byl nižší než ten při rozšiřování NATO.

Přes váhavé postoje některých zemí bylo však bylo zřejmé, že k upevnění demokracie ve střední a východní Evropě, nebude možné rozšíření na Východ dlouho odkládat. Vstupem do EU a do NATO by se východní Evropa poprvé dostala do stabilní geopolitické oblasti, kdy by jí nehrozilo pohlcení ani ze západu ani z východu. Vstupem do evropských ekonomických i bezpečnostních struktur by se bývalé komunistické státy definitivně vymanily z ruského vlivu, čímž by se rozšířilo i stabilní demokratické evropské předmostí Eurasie. Kromě solidarity směrem ke svým východním sousedům se snaha zabezpečit mír v období rozšíření jevily jako nejdůležitější důvod pro rozšíření NATO i EU na východ. S každým novým krokem, jak se Východ bude vzdalovat a Západ rozšiřovat, se nebezpečná geopolitická země nikoho posune dál na východ. Fakt, že by se Spojené státy poprvé v novodobé historii nemusely obávat vážného vojenského konfliktu na evropském kontinentě by byl dostatečným důkazem úspěchu v zabezpečení míru po konci studené války.

Navíc se počátkem 90. let na jihovýchodě Evropy rýsoval konflikt, který v plné nahotě ukázal pravý stav a schopnosti Evropy. Rodící se konflikt v Jugoslávii utlumil veškerý optimismus. Jugoslávie zažila oživení nacionalistických tendencí, které šokovaly Evropu již na konci 19. a v první polovině 20. století. Začínalo být brzy jasné, že epocha míru jen tak nepřijde a bylo na Evropě, jak se k rodícímu problému postaví. Celou situaci navíc komplikoval fakt, že Jugoslávie se tradičněřadila do ruské sféry vlivu a s demokratizujícím a reformujícím se Ruskem se snažil Západ udržovat přátelské vztahy. V postojích řešení tohoto problému nenastala mezi evropskými státy shoda. Řešení proto nebylo jednoduché, ale na jednom se evropské státy shodly – tento problém si musí vyřešit sama Evropa. S tímto

27 Výsledky voleb viz http://cdp.binghamton.edu/era/elections/hun94par.html)

28 THATCHEROVÁ, M. Umění vládnout, s. 295

postupem neměli zajisté problém američtí představitelé. Evropa však svou roli nezvládla.

Výsledkem bylo to, že bezbřehý optimismus z počátku 90. let se rychle změnil v následnou depresi, která se projevila ve skepsi vůči další integraci Evropy, ale i v napětí v rámci NATO.

2.3. Transatlantismus

Druhá světová válka byla v mnoha ohledech významným předělem. Byla také začátkem partnerství mezi Spojenými státy a Evropou. Právě druhá světová válka vedla Spojené státy k tomu, aby opustily Monroeovu doktrínu, která utvářela zahraniční politiku USA od jejich vzniku v roce 1776 a která velela nemíchat se v době míru z dobrých důvodů do evropských záležitostí. První polovina dvacátého století však ukázala, jak důležitý je mír v Evropě. A to i pro Spojené státy, které musely dvakrát v neklidné Evropě zasahovat. Proto je důležité, aby se o mír ve spřátelené Evropě aktivně zasazovaly i Spojené státy. Tak vznikl celý koncept moderních transatlantických vztahů.

Období studené války, které stmelilo nebývalým způsobem Spojené státy a Evropu a vytvořilo Severoatlantickou alianci, bylo klíčové nejen pro obranu Západu a demokracie, ale také pro pád komunismu. Právě rozhodný postoj Spojených států, osmdesátá léta, zejména prezidentství Ronalda Reagana společně se zvyšujícím se politickým a ekonomickým tlakem na Sovětský svaz a na komunistický blok jako celek, vedlo ke zhroucení komunismu a k pádu železné opony. USA nebyly jen garantem bezpečnosti a stability v Evropě, ale také jedním z klíčových činitelů, které daly impulsy k procesu evropské integrace.

USA mají s Evropou společné zájmy. Základem jejich hodnot je společný koncept demokracie, právního státu a ochrany lidských práv. Státy jsou zde demokratické tím, že se jejich administrativy pokojně a pravidelně střídají podle rozhodnutí voličů. To je v kontrastu s velkou částí ostatního světa, kde se pojem demokracie často používá k legitimizaci toho, kdo je právě u moci, a ke změnám vlády dochází (pokud vůbec) pučem či podobným nelegitimním způsobem. Je proto historickým úkolem Západu tyto skutečně demokratické hodnoty chránit a nenásilným způsobem je propagovat a šířit.

Je pravdou, že díky transatlantické spolupráci se podařilo stabilizovat svět alespoň do té míry, že třetí světová válka je v současnosti nepravděpodobná. Bez ohledu na neshody, které čas od času mezi oběma stranami nastanou, bylo v zájmu obou celků pokračování budování silného strategického partnerství. Na jedné straně bylo třeba najít

strategii, která by zabezpečila mír v Evropě po studené válce, na druhé straně spolupráce hodnotově blízkých celků přinášela oběma stranám ekonomické výhody.

3. Vztahy USA a Evropy v politicko-bezpe č nostní oblasti (1991-2001)

3.1. Hlavní nástroj – NATO

3.1.1. Evropa a USA v NATO – spojenci či rivalové?

Partnerství mezi státy kolem severního pobřeží severního Atlantiku tvoří již po půl století základní pilíř euroatlantické bezpečnostní politiky. Bezprostředně po skončení druhé světové války zabránila americká pomoc hospodářskému zhroucení Evropy. A když začal být hrozbou Sovětský svaz, vznikla Severoatlantická aliance. Státy severního Atlantiku šly za vymezení vzájemné obrany ve smyslu tradičního spojenectví a vytvořily si síť konzultací a vztahů pro potvrzování a dosahování společných cílů. Výsledkem je politicko-bezpečnostní organizace NATO, která představuje nepostradatelné základy pro stabilní bezpečnostní klima v Evropě, založené na rozvoji demokratických institucí a odhodlání řešit spory mírovou cestou.

Během 90. let prohloubila globalizace i hospodářské svazky mezi Evropou a Amerikou do té míry, že vzájemné investice svázal život v severní Americe a Evropě neoddělitelným způsobem. I přes společné nadstandardní vztahy utužené vzájemným strategickým partnerstvím založeným na hodnotách demokracie, nebyly vztahy mezi Evropou a USA nikdy idylické. Jak by mohly, když evropské státy, které tři staletí ovládaly centrum světového dění, najednou po druhé světové válce zjistily, že jsou do značné míry závislé na rozhodnutí z pět tisíc kilometrů vzdáleného Washingtonu. Poprvé to Evropa pocítila na vlastní kůži během Suezské krize v roce 1956, kdy se Eisenhowerova vláda distancovala od britských a francouzských spojenců a aktivně přispěla k jejich porážce. Odpor Francie a Německa vzbudil Kennedyho postup řešení berlínské krize v šedesátých letech a proti rozmístění amerických jaderných raket Pershing II v Evropě se konaly protestní demonstrace po celém evropském kontinentu. Evropa však nemá na vybranou. Prostřednictvím NATO si Spojené státy Evropu vzaly pod svá ochranná křídla a zavázaly se k její obraně v případě nebezpečí.

Přes společné vnímání hrozby komunistického Sovětského Svazu existoval rozpor v základních strategických postupech již v dobách studeného konfliktu. I tehdy bylo vnímáno zřetelné napětí mezi americkými a evropskými zájmy. Američané dávali přednost účinné evropské vojenské síle, pochopitelně pod vedením NATO, která by dokázala zastavit sovětské síly ještě před tím, než by došlo k jaderné válce, protože tím by utrpěli největší ztráty

Američané. Evropané se ovšem raději spoléhali na americký jaderný deštník, v naději, že bezpečnost Evropy uchrání rovnováha strachu mezi USA a SSSR a doktrína vzájemného zaručeného zničení. Evropané nejevili o vyrovnání sil s USA žádný zájem. Evropané spíše spoléhali na americké jaderné záruky – tato psychologická závislost nebyla za studené války v boji mezi komunismem a demokratickým kapitalismem velkým problémem. Základem strategie za studené války bylo transatlantické spojenectví, jednota a soudržnost Západu.

Je zde ovšem jeden základní rozdíl. Rozpory mezi kontinentální Evropou v čele s Francií a Spojenými státy měly spíše povahu rodinných sporů²⁹. Týkaly se rozdílných výkladů již dohodnutých pravidel společné bezpečnosti. Většina evropských států (Británie a Francie byly výjimkou – viz tabulka Výdaje na obranu zemí NATO v procentech HDP, 1992- 2000) nebyla ochotna vydávat na zbrojení tolik, kolik USA považovaly za nutné, protože jediná strategická nutnost Evropy byla schopnost bránit své území pár dnů než přijdou Američané.

V průběhu 90. let byla ovšem ze strany některých evropských států v čele s Francií zpochybňována samotná definice společné bezpečnosti. USA byly po celá 90. léta jedinou supervelmocí a hlavním garantem celosvětové stability. Ať už je to dobře nebo špatně, Spojené státy v globálním měřítku určují krok a po zkolabování Sovětského svazu. Na dohled prozatím není nikdo, kdo by jim mohl konkurovat. Evropa se počátkem 90. let pokoušela o vzkříšení svého vlivu snahou o vytvoření hospodářské a měnové unie včetně těsnější politické spolupráce v rámci EU, ale prozatím má příliš mnoho svých vnitřních problémů na to, aby se stala důstojným globálním soupeřem Ameriky.

Rozpad sovětského satelitního systému měl zásadní vliv na euroatlantický vztah tím, že absence společné do té doby komunistické hrozby způsobil celou řadu půtek mezi zeměmi na obou stranách Atlantiku. Základní rozpor obou stran se během 90. let týkal užití síly – její užitečnosti, morálního ospravedlnění i toho, zda je vůbec žádoucí. Evropané se od ní odvracejí. Preferují uspořádaný svět, kterému velí mezinárodní právo. Kdežto americký pohled na svět je slovy Roberta Kagana „stav bezvládí, kde se nelze spolehnout na mezinárodní právo a dohody a skutečná bezpečnost, ochrana i šíření řádu svobody stále závisí na vojenské síle a jejím využití.“³⁰ Některé evropské státy a USA se proto často v míře a aktuálnosti užití vojenského řešení neshodnou. Francie byla za studené války a poté i po ní nejčastěji v opozici vůči americkým řešením. V 90. letech francouzská vojenská technika

29 KISSINGER, H. Potřebuje Amerika zahraniční politiku? s. 26

30 KAGAN, R. Labyrint síly a ráj slabosti, s. 19

značně zaostávala za americkou technologií. I proto byla relativně slabá francouzská účast ve válce v Perském zálivu zklamáním, obzvláště v porovnání s významnějším příspěvkem Britů. Po změně vlády v roce 1996, kdy vládu převzal levicově orientovaný Gerhard Schröder, se proti USA stále častěji stavělo i Německo. Nejvýznamnějším partnerem USA v Evropě zůstala po konci studené války tradičně Británie. Obě země spojuje nejen jazyková a kulturní spřízněnost, ale i podobný střízlivý názor na evropskou integraci (přestože Eisenhower a Kennedy mluvili jinak). Američané si od EU slibují spíše spolupráci v ekonomické oblasti, pro politickou konzultaci preferují NATO. Proto USA upřednostňují spíše ekonomickou než politickou integraci, v čemž se s Británií shodnou.

Druhou oblastí, v níž se oba partneři často rozcházeli, je přístup k ekonomické liberalizaci. Nástupem Billa Clintona, který na ekonomické otázky kladl zvláštní důraz, prosadili Američané ve spojení s Evropou v roce 1994 v závěru Uruguayského kola GATT (General Agreement on Trade and Tarrifs; Všeobecná dohoda o clech a tarifech) celosvětové snížení cel a tarifů a vytvoření Světové obchodní organizace (WTO – World Trade Organisation). Některá sporná místa (zejména tarify na hovězí maso a na potraviny, což byly artikly, které se na dohodu GATT z roku 1994 nevztahovaly)³¹ sice nezmizela, což pramenilo z častého protekcionistického přístupu jedné či druhé strany. Vznikem WTO však bylo garantováno, že ani USA ani EU již nemohou jednostranně vůči svému partnerovi uplatňovat jednostranné zvýšení tarifů.

Spojené státy prostřednictvím Světové obchodní organizace tlačily na obchodní liberalizaci, obzvláště směrem k otevření se rozvojovým zemím. Evropská unie tento proces brzdila, protože se bojí levných zemědělských produktů z Jižní Ameriky nebo levných oděvů a obuvi z jihovýchodní Asie. Na druhou stranu je třeba přiznat, že i ze strany Spojených států se jedná o pokrytecký přístup, protože ani ony se ve všech komoditních oblastech zcela neotevřely.

Příkladů odklonu od americké politiky v NATO a definování samostatného evropského postoje během 90. let je mnoho. Evropané se distancují od americké politiky mimo oblast NATO – od sankcí proti Kubě, Iráku či Íránu až k americké politice v Tchajwanské úžině a k plánu vybudovat národní protiraketovou obranu. Bylo bezprecedentní záležitostí, když hlavy vlád členských států NATO útočily veřejně, či dokonce bok po boku s ruským vůdcem, na strategické rozhodnutí spojence, na němž závisí jejich bezpečnost. Přesně to se stalo, když při návštěvě Vladimíra Putina v Paříži v říjnu 2000

31 HEUSER, B. Transatlantic Relations, s. 86