VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
Obor: Mezinárodní obchod
Trendy ve výživě v Indii od roku 2000 do současnosti (diplomová práce)
2020
Autor: Bc. Kateřina Pozlerová
Vedoucí práce: Ing. Jiří Sejkora, Ph.D.
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Trendy ve výživě v Indii od roku 2000 do současnosti“ vypracovala samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.
V Praze 24. dubna 2020 ...
Podpis
Poděkování
Tímto bych ráda poděkovala panu Ing. Jiřímu Sejkorovi, Ph.D. za jeho vstřícný přístup, trpělivost, cenné rady, návrhy a připomínky, které mi při psaní práce velmi pomohly.
OBSAH
Seznam grafů...II Seznam použitých zkratek...IV Slovník použitých anglických termínů...VI
Úvod...1
1 Základní východiska...4
1.1 Formy špatné výživy a jistota zabezpečení potravin...4
1.2 Vazby výživy a jistoty zabezpečení potravin na další oblasti ekonomiky...10
2 Trendy ve výživě se zaměřením na Indii...28
2.1 Analýza trendů ve výživě a jistotě zabezpečení potravin ve světě a v Indii ...28
2.2 Vazby výživy a jistoty zabezpečení potravin na další oblasti ekonomiky v Indii ....48
Závěr...73
Seznam zdrojů a použité literatury...77
Seznam příloh...i
Seznam grafů
Graf 1: Výskyt nedostatečné výživy ve světě v období 1999–2018 (v procentech celkové populace, tříleté průměry)...29 Graf 2: Počet nedostatečně vyživovaných osob ve světě v období 1999–2018 (v milionech
obyvatel, tříleté průměry)...30 Graf 3: Výskyt nedostatečné výživy v zemích jižní Asie v období 1999–2018
(v procentech celkové populace, tříleté průměry)...31 Graf 4: Počet nedostatečně vyživovaných osob v zemích jižní Asie v období 1999–2018
(v milionech obyvatel, tříleté průměry)...32 Graf 5: Výskyt zaostávání v růstu u dětí mladších 5 let ve světě v období 1999–2018
(v procentech dětí mladších 5 let) ...33 Graf 6: Výskyt zaostávání v růstu u dětí mladších 5 let v zemích jižní Asie v období 1999–
2018 (v procentech dětí mladších 5 let) ...34 Graf 7: Výskyt chřadnutí u dětí mladších 5 let ve světě v období 1999–2018 (v procentech
dětí mladších 5 let)...34 Graf 8: Výskyt chřadnutí u dětí mladších 5 let v zemích jižní Asie v období 1999–2018
(v procentech dětí mladších 5 let) ...35 Graf 9: Výskyt nadváhy u dětí mladších 5 let ve světě v období 1999–2018 (v procentech
dětí mladších 5 let)...36 Graf 10: Výskyt nadváhy u dětí mladších 5 let v zemích jižní Asie v období 1999–2018
(v procentech dětí mladších 5 let) ...37 Graf 11: Výskyt anémie u žen v reproduktivním věku ve světě v období 2000–2016
(v procentech žen ve věku 15–49 let) ...38 Graf 12: Výskyt anémie u žen v reproduktivním věku v zemích jižní Asie v období 2000–
2016 (v procentech žen ve věku 15–49 let) ...38 Graf 13: Výskyt výhradního kojení u dětí do 6 měsíců ve světě v období 1999–2018
(v procentech dětí do 6 měsíců)...39 Graf 14: Výskyt výhradního kojení u dětí do 6 měsíců v zemích jižní Asie v období 1999–
2018 (v procentech dětí do 6 měsíců)...40 Graf 15: Výskyt nízké porodní váhy ve světě v období 1999–2015 (v procentech nově
narozených dětí)...41 Graf 16: Výskyt nízké porodní váhy v zemích jižní Asie v období 1999–2015
(v procentech nově narozených dětí)...41
Graf 17: Výskyt obezity u dospělých ve světě v období 2000–2016 (v procentech obyvatel starších 18 let) ...42 Graf 18: Výskyt obezity u dospělých v zemích jižní Asie v období 2000–2016
(v procentech obyvatel starších 18 let) ...43 Graf 19: Výskyt mírné a závažné nejistoty zabezpečení potravin dle škály FIES ve světě
v období 2016–2018 (v procentech populace, tříletý průměr)...45 Graf 20: Množství dostupných kalorií (výživové energie z potravin) ve světě v období
2000–2017 (v kaloriích per capita na den)...46 Graf 21: Množství dostupných kalorií (výživové energie z potravin) v zemích jižní Asie
v období 2000–2017 (v kaloriích per capita na den) ...46 Graf 22: Adekvátnost množství dostupných kalorií ve světě v období 1999–2018
(v procentech, tříleté průměry)...47 Graf 23: Adekvátnost množství dostupných kalorií v zemích jižní Asie v období 1999–
2018 (v procentech, tříleté průměry)...47 Graf 24: Reálný HDP (v mld. mezinárodních dolarů, v PPP), meziroční změna reálného
HDP (v procentech) a výskyt nedostatečné výživy (v procentech, tříleté průmery) v Indii v období 1999–2018 ...54
Seznam použitých zkratek
ADER DHS FAO FImod
FIsev
FIES HDP IFAD IFPRI IPCC MDER MDGs MDMS MPI NCDs NFHS–2 NFHS–3 NFHS–4 NNMB NoU OECD ORS OSN PoU PPP SDGs UNDP UNICEF USA USAID
průměrné potřebné množství kalorií (Average Dietary Energy Requirement) Demografické a zdravotní průzkumy (Demographic and Health Surveys) Organizace pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization) výskyt mírné nejistoty zabezpečení potravin (Prevalence of Moderate Food Insecurity)
výskyt závažné nejistoty zabezpečení potravin (Prevalence of Severe Food Insecurity)
Škála zkušeností s nejistotou zabezpečení potravin (Food Insecurity Experience Scale)
hrubý domácí produkt
Mezinárodní fond pro zemědělský rozvoj (International Fund for Agricultural Development)
Mezinárodní institut pro výzkum potravinové politiky (International Food Policy Research Institute)
Mezivládní panel pro změnu klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change)
minimální potřebné množství kalorií (Minimal Dietary Energy Requirement) Rozvojové cíle tisíciletí (Milennium Development Goals)
program dotovaných školních obědů v Indii (Mid-Day Meal Scheme) index multidimenzionální chudoby (Multidimensional Poverty Index) nepřenosné nemoci (non-communicable diseases)
Národní průzkum zdraví rodin (National Family Health Survey) 1998–1999 Národní průzkum zdraví rodin (National Family Health Survey) 2005–2006 Národní průzkum zdraví rodin (National Family Health Survey) 2015–2016 Národní úřad pro dohled nad výživou (National Nutrition Monitoring Bureau) v Indii
počet nedostatečně vyživovaných osob / podvyživených (Number of Undernourished People)
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic Cooperation and Development)
orální rehydratační roztok používaný na léčbu průjmových onemocnění (oral rehydration solution)
Organizace spojených národů (United Nations) výskyt podvýživy (Prevalence of Undernourishment) parita kupní síly (Purchasing Power Parity)
Cíle udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals)
Rozvojový program OSN (United Nations Development Programme) Dětský fond OSN (United Nations Children’s Fund)
Spojené státy americké (United States of America)
Agentura USA pro mezinárodní rozvoj (United States Agency for International Development)
USD WFP WHO
americký dolar (United States dollar)
Světový potravinový program (World Food Programme) Světová zdravotnická organizace (World Health Organization)
Slovník použitých anglických termínů
average dietary energy requirement average dietary energy supply adequacy body mass index
breadbasket
commodity dependence dietary energy
dietary energy supply / food supply dietary needs
energy-dense foods exclusive breastfeeding food access
food availability food insecurity
Food Insecurity Experience Scale food security
food stabilization food utilization hidden hunger child malnutrition malnutrition micronutrient
minimum dietary energy requirement moderate food insecurity
multiple burden of malnutrition non-communicable diseases (NCDs) Number of Undernourished People nutrient
nutrition-based poverty trap nutrition transition
nutritional status open defecation
out-of-pocket health expenditure overweight
Prevalence of Undernourishment processed foods
severe food insecurity Scheduled Castes and Tribes
průměrné potřebné množství kalorií adekvátnost dostupného množství kalorií index tělesné hmotnosti
obilnice
závislost na komoditách
energetická hodnota potravin / výživová energie
množství dostupných kalorií výživové potřeby
potraviny s vysokým obsahem energie výhradní kojení
přístup k potravinám dostupnost potravin
nejistota zabezpečení potravin
Škála zkušeností s nejistotou zabezpečení potravin
jistota zabezpečení potravin stabilita potravin
užití potravin skrytý hlad
špatná výživa u dětí / dětská špatná výživa špatná výživa
mikronutrient (zejména vitamíny, minerály a stopové prvky)
minimální potřebné množství kalorií mírná nejistota zabezpečení potravin vícenásobné břemeno špatné výživy nepřenosné nemoci
počet nedostatečně vyživovaných / podvyživených osob
živina
výživová past chudoby změny ve stravování výživový stav
vyměšování v přírodě jednorázové léčebné výdaje nadváha
výskyt nedostatečné výživy zpracované potraviny
závažná nejistota zabezpečení potravin nejnižší kasty a kmeny v Indii
The State of Food Security and Nutrition in the World
undernourishment undernutrition underweight wasting
Stav jistoty zabezpečení potravin a výživy ve světě (název každoročních zpráv FAO) nedostatečná výživa / chronický hlad podvýživa
podváha chřadnutí
Úvod
Každý z nás pravděpodobně v určité chvíli svého života pocítil hlad – pocit hladu je něco, co všichni známe a s čím jsme schopní soucítit. Pro mnohé rovněž představuje první myšlenku při zvažování následků chudoby a hlad, respektive podvýživa, je tak jedním z nejvíce vyzdvihovaných aspektů extrémní chudoby. Není divu, že se boj proti hladu a snaha o jeho vymýcení objevují hned v prvním cíli Rozvojových cílů tisíciletí OSN (Millennium Development Goals; MDGs), stanovených pro období 2000–2015, a na druhém místě Cílů udržitelného rozvoje OSN (Sustainable Development Goals;
SDGs), stanovených pro období 2015–2030.
Lidé ovšem nemusí trpět dlouhodobě hladem a přitom mohou být podvyživení – hlad totiž představuje pouze zlomek komplexní problematiky výživy v rozvojových zemích.
Pro nezasvěcené by se mohlo zdát, že vymýcení hladu v rozvojových zemích je opravdu pouze otázka potravin, respektive jejich dostatečného množství a cenové dostupnosti.
Přitom je zřejmé, že právě chudí si často nemohou toto dostatečné množství potravin dovolit. To je ale poněkud zjednodušená představa. Za prvé, v posledních desetiletích se do popředí dostává více skladba a kvalita stravy než množství konzumovaných potravin, a za druhé, chudoba tvoří pouze jeden z mnoha faktorů, které na výživu působí. Výzkumy odhalují, že špatná výživa je velmi složitá problematika, která je úzce spojena s mnoha dalšími oblastmi, od ekonomického růstu země či nerovnosti přes zemědělství až po zdravotní stav člověka aj. Každý z těchto faktorů je navíc velmi specifický a každý ovlivňuje výživu trochu jiným způsobem. Kromě toho jsou vazby mezi výživou a těmito faktory často obousměrné, což může v mnoha případech vytvářet začarované kruhy vlivu.
Je až fascinující, jak je výživa propletena s mnoha dalšími oblastmi ekonomiky a lidského rozvoje. To, jak se stravujeme, má obrovský dopad na náš pozdější život. Čím lepší je naše výživa v dětství, tím větší šanci máme dosáhnout svého genetického potenciálu, tím jsme v pozdějším životě zdravější, produktivnější a můžeme dosáhnout vyšších výdělků.
O to významnější roli hraje správná výživa pro chudé, ačkoliv si to sami nemusí ani uvědomovat.
Zemí, která typicky vykazuje jedny z nejhorších statistik v oblasti podvýživy je přitom Indie. Přestože Indie zažila v posledních desetiletích rapidní ekonomický růst a v zemi došlo k významnému poklesu extrémní chudoby, výživa obyvatel zůstává v mnoha ohledech na extrémně špatné úrovni. Nejvíce podvyživených jedinců na světě žije právě
zde (FAO 2019c). Antropometrické indikátory výživy (např. výška a váha) dosahují v mezinárodním srovnání jedněch z nejhorších hodnot, a to u dospělých i u dětí (Deaton a Dreze 2009). Alarmující je zejména úroveň dětské podvýživy – např. v zaostávání v růstu u dětí vykazuje Indie horší výsledky než subsaharská Afrika, ačkoliv si ve většině jiných indikátorů zdraví a rozvoje vede relativně lépe (Jayachandran a Pande 2017). Přitom je to právě výživa v dětství, která velkou měrou ovlivňuje správný tělesný vývoj a může mít i celoživotní následky. Indie tak pro mnohé experty představuje jakýsi ‚rozvojový paradox‘ (Varadharajan, Thomas a Kurpad 2013).
Cílem této diplomové práce je zhodnotit trendy ve výživě v Indii od roku 2000 do současnosti. Diplomová práce se přitom nezaměřuje pouze na podvýživu, ale zahrnuje i další formy špatné výživy neboli malnutrition (nedostatek mikronutrientů, způsobený nevhodnou skladbou stravy, a nadváha) a problematiku tzv. food security (jistoty zabezpečení potravin).1 Zhodnocení těchto trendů má význam z hlediska zjištění současného stavu výživy v Indii a je klíčové pro nastavení priorit indické vlády při návrhu intervencí v boji proti tzv. špatné výživě, včetně stanovení, na které oblasti se tvůrci politik musí nejvíce zaměřit.
Stať diplomové práce je rozdělena na dvě kapitoly. První kapitola se soustředí na představení teoretického rámce a hlavních východisek pro analýzu v druhé kapitole práce. V první části kapitoly se tak text věnuje základním formám špatné výživy a indikátorům používaným k jejich měření. Definovány jsou rovněž koncept a způsob měření tzv. jistoty zabezpečení potravin. V rámci druhé části první kapitoly jsou vysvětleny přesahy výživy a jistoty zabezpečení potravin do dalších oblastí ekonomiky a lidského kapitálu, přičemž se text zaměří na chudobu, ekonomický růst, nerovnost, zemědělství, mezinárodní obchod, změnu klimatu, konflikty, zdraví a vzdělání. Hlavní metodou používanou v této kapitole je deskripce.
Druhá kapitola se zabývá analýzou vývoje ukazatelů definovaných v první části první kapitoly v Indii se zaměřením na období od roku 2000 až po současnost (dle dostupnosti dat). Vývoj trendů je zároveň porovnáván s vývojem daných ukazatelů na globální úrovni, na úrovni regionů a v rámci regionu jižní Asie, do kterého Indie spadá. Ve druhé části druhé kapitoly se čtenář seznámí se specifiky vazeb výživy na další oblasti ekonomiky a lidského kapitálu (představenými v první kapitole) v kontextu Indie. Diplomová práce se přitom zaměří na to, které faktory identifikované v první kapitole mohly či mohou hrát
1 Z důvodu nejednotných překladů anglické terminologie v oblasti výživy do českého jazyka diplomová práce zahrnuje rovněž seznam anglických termínů a jejich českých ekvivalentů využívaných v textu práce.
roli ve špatné výživě v Indii a které jsou pro její další vývoj klíčové. Pro tuto kapitolu jsou významné zejména metody analýzy a komparace.
Referenční rok 2000 byl pro analýzu trendů vybrán z toho důvodu, že problematika výživy začala být od tohoto okamžiku intenzivněji sledována a měřena v rámci snahy o plnění již zmíněných Rozvojových cílů tisíciletí. I přesto byla při zpracovávání této diplomové práce určitým omezením analýzy trendů ve výživě nedostupnost některých dat (což je v případě zkoumání rozvoje v Indii obecnější problém). Zdrojem pro analýzu dat byly údaje pocházející zejména z databází Organizace pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization; FAO) a Světové banky a z Národních průzkumů zdraví rodin (National Family Health Surveys; NFHS), které jsou v pravidelných intervalech prováděny indickou vládou.
Diplomová práce se přitom soustředí na postižení základních trendů ve výživě v posledních dvaceti letech a o vytvoření přehledu hlavních faktorů, které na výživu v Indii působí, nicméně trendy jsou z důvodu možnosti mezinárodního srovnání zkoumány na celonárodní úrovni. Je tedy vhodné zdůraznit, že vzhledem k územní rozsáhlosti Indie nelze očekávat, že se trendy ve výživě vyvíjí na celém jejím území stejně, zkoumání těchto specifik by však již překračovalo rámec práce. Tuto tematiku lze doporučit k další analýze v budoucnu.
1 Základní východiska
Před samotnou analýzou trendů ve špatné výživě (tj. malnutrition) je vhodné vymezit, co se pod tímto pojmem skrývá. Výživa, proces vstřebávání živin a energetické hodnoty z potravin, které konzumujeme, je klíčová součást zdraví a vývoje člověka (British Nutrition Foundation 2018; WHO 2019). Dle Organizace pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization; FAO) termín špatná výživa poukazuje na řadu problémů, které mohou nastat při ‚nedostatečném, nadměrném nebo nevyrovnaném příjmu energie a / nebo živin ze stravy‘ (FAO 2000, s. 9). Výraz ‚energie‘ přitom odkazuje na energetickou hodnotu, kterou získáváme z konzumace potravin a nápojů, a bude ho tak užíváno v celé této diplomové práci. Světová zdravotnická organizace (World Health Organization; WHO) popisuje tento pojem jako ‚nedostatky, přebytky či nerovnováhy v příjmu energie a / nebo živin jedince‘ (WHO 2018). Ačkoliv se často klade více důrazu na nedostatečný příjem energie, špatná výživa nabývá ve skutečnosti více podob a dle WHO (2018) zahrnuje tři kategorie výživových stavů:
podvýživa;
špatná výživa ve spojitosti s mikronutrienty;2
a nadváha, zahrnující rovněž obezitu a nepřenosné nemoci vznikající ve spojitosti s neadekvátní stravou (non-communicable diseases; NCDs).
V následující podkapitole se text diplomové práce zaměří na podrobnější popis těchto kategorií včetně možných zdravotních následků a na definici pojmu jistota zabezpečení potravin neboli food security. V závěru podkapitoly pak budou představeny ukazatele, které se používají k jejich měření.
1.1 Formy špatné výživy a jistota zabezpečení potravin
První kategorie špatné výživy, podvýživa, se může vyskytovat ve třech formách.
Tzv. chřadnutí neboli wasting implikuje, že je člověk příliš hubený na svoji výšku, a poukazuje na možný úbytek váhy způsobený buď nedostatečným příjmem energie, nebo onemocněním, které mohlo narušit vstřebávání konzumovaných živin (např. průjem).
Zaostávání v růstu neboli stunting odkazuje na příliš nízkou výšku vzhledem k věku jedince. Příčinou může být opakovaná či chronická podvýživa, obvykle spojená
2 Špatná výživa ve spojitosti s mikronutrienty může být rovněž interpretována jako specifická forma podvýživy. Např. FAO (2019a) zahrnuje do své definice podvýživy i nedostatky mikronutrientů.
s opakovaným výskytem nemoci, špatnými socioekonomickými životními podmínkami, chatrným zdravím či výživovým stavem matky jedince nebo neadekvátním stravováním a péčí v průběhu kojeneckého věku a dětství. Poslední forma podvýživy, kdy má jedinec příliš nízkou váhu vzhledem ke svému věku, je definována jako podváha neboli underweight (WHO 2018).
Pokud jedinec žije ve stavu podvýživy, je více náchylný k nemocem a předčasné smrti, podvýživa rovněž vede k netečnosti, letargii nebo neschopnosti se soustředit.
Podvýživa způsobuje újmu zejména malým dětem, jelikož strava bezprostředně ovlivňuje jejich růst a vývoj. Nedostatečný příjem energie během dětství může mít celoživotní následky, jelikož brání dětem dosáhnout svého plného genetického potenciálu. Kritická podvýživa může u dětí vést k předčasné smrti, trvalým zdravotním postižením nebo zvýšenému riziku životu nebezpečných nemocí (FAO 2000).
FAO užívá také pojem velmi podobný podvýživě, a to nedostatečná výživa neboli undernourishment, která je definována jako stav, kdy každodenní strava jedinci nedodává dostatečné množství energie potřebné k normálnímu, aktivnímu a zdravému životu (FAO 2019a).
Nedostatečná výživa bývá často volně nahrazována výrazem ‚hlad‘, proto je nutné vymezit rozdíl mezi nedostatečnou výživou a tím, jak obyčejně chápeme ‚hlad‘. Stav hladu je obvykle vykládán jako krátkodobý pocit fyzického nepohodlí či bolesti, způsobený nedostatečným příjmem energie. Pokud jedinec nepřijímá dostatečné množství energie z potravin opakovaně, stav hladu se stává chronickým. Tento stav chronického hladu je synonymem nedostatečné výživy (FAO 2019b). Pro účely této práce, výraz ‚hlad‘ vždy odkazuje na stav chronického hladu a nedostatečné výživy. Stejně tak často dochází k zaměňování špatné výživy a podvýživy, nicméně je důležité zdůraznit, že podvýživa je pouze specifický druh špatné výživy.
Druhá kategorie, špatná výživa ve spojitosti s mikronutrienty, se vymezuje jako nedostatek nebo přebytek důležitých mikronutrientů (vitamínů, minerálů či stopových prvků) ve stravě. Mikronutrienty jsou klíčové pro tvorbu enzymů a hormonů v lidském těle a významně ovlivňují růst a vývoj jedince (WHO 2018). Nedostatky mikronutrientů obyčejně vykazují osoby s nedostatečným energetickým příjmem, ale mohou jimi trpět i lidé konzumující potraviny s vysokým obsahem energie a zároveň s nízkým obsahem mikronutrientů (jejich energetický příjem je tedy dostatečný z hlediska množství energie, avšak nedostatečný z hlediska obsahu mikronutrientů) (FAO 2000). Jelikož nedostatek mikronutrientů nebývá na první pohled vidět, říká se mu také ‚skrytý hlad‘ neboli hidden
hunger. Nedostatky mikronutrientů se nedají jen tak snadno objevit, a jsou proto lehce přehlédnutelné, ačkoliv představují z hlediska výživy zásadní problém. Různé typy
‚skrytého hladu‘ mohou totiž vést k úmrtí matky nebo dítěte, oslabené imunitě, fyzickým postižením nebo snížení rozumových schopností (IFPRI 2014). Nejčastějšími druhy nedostatků mikronutrientů jsou anémie (nedostatek železa, postihující zejména ženy a děti) či nedostatek jódu, vitamínu A (častá příčina oslepení u dětí mladších 5 let), vápníku (představující ohrožení pro těhotné a kojící ženy, jelikož negativně působí na vývoj jejich potomků) a vitamínu C (FAO 2000).
Poslední kategorií je nadváha. Nadváhou či obezitou trpí jedinec, který má příliš vysokou váhu na svoji výšku, k čemuž obvykle dochází, pokud jeho energetický příjem dlouhodobě převyšuje energetický výdaj v rámci fyzické aktivity (WHO 2018). Nadměrné hromadění tuku může mít stejně závažné následky jako podvýživa, jelikož může vést ke zvýšenému riziku onemocnění cukrovkou, vysokému krevnímu tlaku, kardiovaskulárním onemocněním či určitým typům rakoviny (FAO 2000) – tyto zdravotní potíže jsou souhrnně označovány jako nepřenosné nemoci neboli non-communicable diseases (NCDs). Mezi rizikové faktory vzniku patří právě nízká kvalita výživy či nezdravá strava (WHO 2018).
Špatná výživa se vyskytuje všude ve světě, přičemž ve většině zemí existuje více forem špatné výživy současně – to se označuje jako vícenásobné břemeno či zátěž špatné výživy neboli multiple burden of malnutrition (FAO 2017). V mnoha rozvojových zemích lze pozorovat zejména dvojnásobné břemeno špatné výživy (koexistence podvýživy a nadváhy ve společnosti). Slabý pokrok ve veřejném zdravotnictví či přístupu k bezpečné pitné vodě a hygienickým zařízením může zachovávat vysokou míru podvýživy v populaci, zatímco rapidní urbanizace a změny ve skladbě stravy a životního stylu mohou současně přispívat k růstu výskytu nadváhy, obezity a NCDs. To je v souladu s probíhajícím procesem změn ve stravování neboli nutrition transition, kdy dochází k plošným změnám ve stravovacích návycích a většinou i v úrovních fyzické aktivity.
V mnoha rozvojových zemích, a to především u městského obyvatelstva, tak dochází k přeměně skladby stravy z tradičně rostlinné na stravu s vyšším obsahem živočišných produktů (např. masa nebo mléčných produktů) (Kennedy, Nantel a Shetty 2006).
Kromě špatné výživy pracuje FAO se stejně důležitým konceptem jistoty zabezpečení potravin neboli food security. Stav jistoty zabezpečení potravin nastává, pokud mají lidé
‚fyzický, sociální a ekonomický přístup k dostatečnému množství bezpečných a výživných potravin, které splňuje jejich výživové potřeby a stravovací preference a umožňuje jim tak
aktivní a zdravý život‘ (FAO 2019a, s. 186). Nejistota zabezpečení potravin tedy nastává, pokud tyto podmínky nejsou splněny. Jistota zabezpečení potravin je založena na čtyřech dimenzích: dostupnost, přístup, užití a stabilita (anglicky availability, access, utilization a stability). Tyto dimenze krok po kroku zkoumají, zda jsou potraviny fyzicky dostupné (skrz sběr potravin v přírodě, pěstování, potravinové rezervy, trh s potravinami či dopravu), jestli domácnosti mají přístup k těmto dostupným potravinám (např. finančně) a do jaké míry jsou schopné maximalizovat příjem adekvátní energie a živin z potravin, které konzumují. Poslední dimenze ztělesňuje, do jaké míry je celý systém dostupnosti, přístupu a užití potravin stabilní (tedy jestli je domácnost ve stálém stavu jistoty zabezpečení potravin) (FAO 2019a).
Koncept jistoty zabezpečení potravin byl vytvořen FAO s cílem upozornit na skutečnost, že problém špatné výživy nevzniká vždy jen ve spojitosti s hladem. Lidé nemusí trpět hladem, a přesto mohou žít v nejistotě zabezpečení potravin – což je může vést k tomu, že nedobrovolně snižují množství i kvalitu konzumovaných potravin, aby vyžili. Pojem nejistoty zabezpečení potravin tak doplňuje informace plynoucí z ukazatelů špatné výživy. Rovněž poukazuje na možné příčiny špatné výživy, jelikož nejistota zabezpečení potravin může sama o sobě způsobovat všechny formy špatné výživy a významně ovlivňuje výživu, zdraví a blahobyt jedince (FAO 2019a).
Nejistota zabezpečení potravin ovlivňuje výživu několika způsoby. Nejistota, zda bude mít domácnost dostatek potravin, může vést ke snížení kvantity i kvality konzumovaných potravin a k nevhodné stravě pro kojence a děti. Nedostatečný příjem energie a mikronutrientů z potravin může mít za následek podvýživu, zaostávání v růstu u dětí, chřadnutí či onemocnění způsobené nedostatečným množstvím určitého mikronutrientu.
Nejistota zabezpečení potravin může rovněž vyvolávat úzkost, stres či depresi, které přispívají k narušení obvyklých stravovacích návyků. Při častém nedostatku potravin dochází k fyziologické adaptaci organismu, lidé v nejistotě zabezpečení potravin také mají tendenci konzumovat levné potraviny s nízkou výživovou hodnotou, které ovšem často obsahují vysoké množství energie. To vysvětluje, proč je nejistota zabezpečení potravin velmi často spojená s nadváhou a obezitou (FAO 2018a).
Po definování hlavních konceptů se následující část textu zabývá tím, jakým způsobem se měří. Energetická hodnota potravin se vyjadřuje v kaloriích nebo v joulech (British Nutrition Foundation 2018). Jelikož má špatná výživa mnoho různých forem, k jejímu měření se v praxi využívá nepřeberné množství indikátorů. V této diplomové práci budou k hodnocení trendů ve špatné výživě převzaty hlavní indikátory užívané FAO
v každoročních zprávách The State of Food Security and Nutrition in the World (Stav jistoty zabezpečení potravin a výživy ve světě), které organizace vydává za účelem zhodnocení globálních trendů ve výživě. FAO se soustředí hlavně na měření nedostatečné výživy, špatné výživy u dětí, anémie žen v reproduktivním věku (15–49 let), výhradního kojení, nízké porodní váhy a nadváhy a obezity u dospělých (FAO 2019a). K měření nejistoty zabezpečení potravin využívá FAO škálu FIES (Škála zkušeností s nejistotou zabezpečení potravin neboli Food Insecurity Experience Scale).
Nedostatečná výživa je měřena výskytem nedostatečné výživy (Prevalence of Undernourishment; PoU), což je odhadované procento nedostatečně vyživovaných osob v populaci. Jako doplňkový indikátor FAO využívá počet nedostatečně vyživovaných (či podvyživených) osob (Number of Undernourished People; NoU).3 PoU je také jeden z hlavních ukazatelů využívaných pro monitoring úkolů druhého z Cílů udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals; SDGs), který se zabývá vymýcením hladu a zabezpečením přístupu k potravinám pro všechny (OSN 2019).
Pro analýzu špatné výživy u dětí FAO uplatňuje tři ukazatele. Zaostávání v růstu u dětí mladších 5 let se vykazuje jako ‚procento dětí ve věku 0–59 měsíců, jejichž výška-na-věk dosahuje nižší hodnoty než −2 směrodatné odchylky od mediánové hodnoty podle standardů Child Growth Standards WHO z roku 2006‘ (FAO 2019a, s. 153;
WHO a UNICEF 2009). Chřadnutí se také zjišťuje u dětí mladších 5 let a k měření se využívají rovněž standardy WHO z roku 2006. Jedná se o procento dětí mladších 5 let, u nichž se jejich váha-na-výšku pohybuje pod úrovní −2 směrodatné odchylky od mediánové váhy-na-výšku. Procento dětí ve věku 0–59 měsíců, jejichž váha-na-výšku naopak přesahuje mediánovou hodnotu podle výše zmíněných standardů, je indikátorem dětské nadváhy (FAO 2019a). Všechny tři indikátory jsou rovněž používány pro monitoring plnění 2. cíle z SDGs (OSN 2019).
Anémie u žen v reproduktivním věku se vykazuje jako procento žen v této věkové skupině, které mají nízkou koncentraci hemoglobinu v krvi (méně než 110 g pro těhotné a 120 g pro netěhotné ženy na litr krve). Výhradní kojení u kojenců ve věku 0–5 měsíců znamená, že kojenec dostal v průběhu 24 hodin před provedením průzkumu pouze mateřské mléko a žádnou jinou stravu (včetně vody). Indikátorem výhradního kojení je rovněž procento těchto kojenců z celkového počtu kojenců do 6 měsíců věku. Váha nově narozeného dítěte je velmi důležitým ukazatelem zdraví a výživového stavu
3Nedostatečně vyživované osoby a podvyživené osoby jsou zde z terminologického hlediska chápány jako synonyma.
jak novorozence, tak matky. Nízká porodní váha se udává v procentech jako podíl nově narozených dětí s váhou nižší než 2 500 gramů z celkového počtu novorozeňat (FAO 2019a).
K měření nadváhy a obezity v dospělosti FAO užívá index tělesné hmotnosti, tj. body mass index (BMI). BMI se počítá vydělením tělesné váhy v kilogramech výškou v metrech umocněnou na druhou. Jedinci starší 18 let, jejichž BMI překročí hranici 25 kg/m2, spadají do kategorie nadváhy, jako obézní jsou klasifikováni jedinci starší 18 let s BMI vyšším než 30 kg/m2.
Pro vyjádření jistoty zabezpečení potravin se používá výskyt mírné a závažné nejistoty zabezpečení potravin (Prevalence of Moderate Food Insecurity – FImod a Prevalence of Severe Food Insecurity – FIsev) založený na škále FIES. FAO mezi lety 2014 a 2016 provedla průzkum, ve kterém se dotazovala domácností a jednotlivců na jejich zkušenosti s přístupem k potravinám a na jistotu zabezpečení potravin. Na základě sesbíraných dat poté vytvořila referenční škálu FIES a stanovila dva prahy závažnosti: mírná a závažná nejistota zabezpečení potravin (FAO 2019a). Výskyt mírné a závažné nejistoty zabezpečení potravin byl rovněž převzat jako jeden z hlavních ukazatelů pro sledování plnění druhého cíle SDGs (OSN 2019).
Protože jsou data o výskytu mírné a závažné nejistoty zabezpečení potravin dle škály FIES dostupné pouze od roku 2014 a ne pro všechny země (včetně Indie), je vhodné tento indikátor doplnit dalším z mnoha ukazatelů, které FAO používá pro sledování vývoje v jednotlivých dimenzích zabezpečení potravin. Jedním často uváděným a dobře zmapovaným ukazatelem je tzv. dietary energy supply (nebo také food supply), resp. množství dostupných kalorií (tj. energetická hodnota, kterou je možné získat z dostupných potravin). Používanou jednotkou jsou kalorie per capita na den. Indikátor spadá do první dimenze food security dostupnosti potravin, neposkytuje tak žádné informace ohledně cenové dostupnosti, přístupu či užití pro obyvatele. Je vhodný pro zjištění, zda je země schopná dodat na trh dostatek výživové energie a pokrýt tak výživové potřeby populace (FAO 2018b).
Pro vyčíslení výživových potřeb populace slouží buď minimální potřebné množství kalorií (minimum dietary energy requirement; MDER), nebo průměrné potřebné množství kalorií (average dietary energy requirement; ADER). MDER je definováno jako prahové množství kalorií, které jedinec musí denně spotřebovat, aby si uchoval minimální přijatelnou váhu při svojí výšce. Používá se také pro zjišťování PoU (jedinec, jehož kalorický příjem je delší dobu nižší než MDER, je klasifikován jako jedinec trpící
nedostatečnou výživou). ADER se definuje jako kalorický příjem, který je potřeba k zajištění energetické rovnováhy příjmu a výdaje kalorií jedince se zdravou váhou s ohledem na jeho pohlaví, věk a úroveň fyzické aktivity. Hodnoty ADER jsou tedy vyšší než MDER a nepoužívají se pro zjišťování PoU. Hodnoty obou ukazatelů jsou uváděny v kaloriích per capita na den. Výživové potřeby se liší dle věku, pohlaví i na základě fyzické aktivity; na úrovni státu záleží také na genderové a věkové struktuře obyvatelstva (proto se také hodnoty ukazatelů mění v čase). Země, ve kterých velká část populace vykazuje vysokou úroveň fyzické aktivity, např. z důvodu zaměstnání v zemědělství, tak mohou dosahovat relativně vyšších hodnot MDER a ADER. Nejčastěji se hodnoty stanovují na úrovni států (Roser a Ritchie 2020).
Vztah mezi množstvím dostupných kalorií a průměrným potřebným množstvím kalorií na obyvatele na den je možné vyjádřit pomocí indikátoru adekvátnosti dostupného množství kalorií (average dietary energy supply adequacy), který je vyjadřován v procentech. Jeho hodnotu lze spočítat vydělením dostupného množství kalorií průměrným potřebným množstvím kalorií per capita na den (FAO 2019c). Pokud je tato hodnota vyšší než 100 %, znamená to, že dostupné množství kalorií je vyšší než počet kalorií, který potřebuje průměrný člověk na den (tj. ADER). V tomto případě teoretická
‚nabídka‘ kalorií přesahuje teoretickou ‚poptávku‘ po kaloriích. Nesmíme ovšem zapomenout na fakt, že se jedná o pouhé průměry, které do určité míry zkreslují realitu.
1.2 Vazby výživy a jistoty zabezpečení potravin na další oblasti ekonomiky
V následujících odstavcích se text diplomové práce věnuje různým aspektům špatné výživy a nejistoty zabezpečení potravin a jejich vazbám na další oblasti ekonomiky.
Problematika špatné výživy je totiž velmi komplexní a různorodá a i vcelku jednoduchý problém nedostatku jídla či nevhodné skladby stravy může mít dalekosáhlé následky pro různé oblasti ekonomiky. Tyto následky navíc často působí zpětně a špatná výživa, nejistota potravin a ostatní oblasti ekonomiky jsou na sobě tak vzájemně závislé. Vazby a cesty, skrze které špatná výživa a nejistota zabezpečení potravin působí a skrze které jsou zpětně ovlivňovány, jsou spletité. Pro náležitou analýzu současných trendů ve výživě je nesmírně důležité pochopit, jak spolu tyto vazby interagují a jak souvisí s dalšími aspekty lidského rozvoje. V této diplomové práci jsou zmíněné vazby rozděleny do dvou skupin: ekonomické aspekty špatné výživy a nejistoty zabezpečení potravin; a jejich vazby na lidský kapitál. Ačkoliv by vazby špatné výživy a nejistoty zabezpečení potravin
na lidský kapitál mohly být rovněž zařazeny pod ekonomické aspekty, vzhledem k velkému významu lidského kapitálu jsou v této práci prezentovány odděleně.
Nejprve budou představeny ekonomické aspekty špatné výživy a nejistoty zabezpečení potravin. V drtivé většině případů je první asociací špatné výživy chudoba, zejména ve spojitosti s podvýživou a nedostatky mikronutrientů. Výživa samotná přitom vstupuje do definice extrémní chudoby Světové banky, jejíž mezinárodní hranice je v současnosti stanovena jako příjem nižší než $1,9 na den v paritě kupní síly (ve stálých cenách roku 2011). Toto číslo je odvozeno od ceny základních potřeb jedince, které tvoří právě dostatek energetické hodnoty z potravin a další nezbytné statky. Výživové potřeby tak představují jeden z hlavních faktorů ovlivňujících výši hranice extrémní chudoby. Vyšší míra extrémní chudoby v zemi pozitivně koreluje s vyššími mírami PoU a špatné výživy u dětí (FAO 2019a).
Tento vztah je ovšem ve skutečnosti mnohem složitější, než by se mohlo zdát. Ačkoliv je chudoba vnímána jako jedna z předních příčin špatné výživy a nejistoty zabezpečení potravin, vazby mezi nimi jsou komplikované a obousměrné. Bezpochyby jsou na sobě vzájemně závislé, ale zároveň se každá z nich vyznačuje svými specifickými vlastnostmi a podléhá jiným faktorům. Proto nemusí za všech okolností reagovat tak, jak bychom očekávali (Peña a Bacallao 2002). Pokles chudoby tak ne vždy vede ke zlepšení indikátorů nejistoty zabezpečení potravin a výživy. I v případě, kdy dojde jak ke snížení chudoby, tak ke zvýšení jistoty zabezpečení potravin, výživový stav jedince může zůstat stejný nebo se dokonce zhoršit – může zde totiž působit celá řada dalších faktorů, které zlepšení výživového stavu brání, např. nerovnost, přístup k bezpečné pitné vodě a hygienickým zařízením či zdravotní péče (jejich vazby na výživu budou vysvětleny později).
To naznačuje, že ne všichni podvyživení jedinci nebo ti, kteří žijí v nejistotě zabezpečení potravin, se nachází v těch nejchudších domácnostech (FAO 2019a; Brown, Ravallion a van de Walle 2017). Obdobné závěry můžeme vyvodit i z údajů na celonárodní úrovni.
Ačkoliv nízkopříjmové země mají typicky relativně vyšší míry extrémní chudoby a podvýživy, většina nedostatečně vyživovaných jedinců ve skutečnosti žije ve středněpříjmových zemích (a jenom v několika z nich) (FAO 2019a).
Zatím není příliš jasné, jakým způsobem ovlivňuje chudoba druhé spektrum špatné výživy, a to nadváhu a obezitu, neboť existující studie přináší smíšené výsledky (FAO 2019a). Z důkazů však vyplývá, že jak státy prochází procesem nutrition transition, trend nadváhy a obezity se čím dál více objevuje u chudších obyvatel s nízkým socioekonomickým statusem (Jaacks et al. 2019).
Jak již bylo zmíněno výše, vazby mezi chudobou, špatnou výživou a nejistotou zabezpečení potravin jsou oboustranné. Nejistota zabezpečení potravin a špatná výživa může držet domácnost v chudobě nebo ji do chudoby uvrhnout. Jistota zabezpečení potravin a výživa tak představují současně ‚faktory a dimenze chudoby‘ (FAO 2019a, s. 85). Mnoho odborníků dokonce vnímá spojitost hladu a chudoby nejen jako obousměrný vztah, ale jako začarovaný kruh. Jedinec žijící v extrémní chudobě je moc chudý na to, aby si mohl obstarat dostatek potravin, což vede k letargii, slabosti, nízké produktivitě a sníženým kognitivním schopnostem – které dále udržují danou osobu v chudobě. Chudí si nevydělávají natolik, aby si mohli dovolit nakoupit více potravin, proto zůstávají nedostatečně vyživovaní, mají nízkou produktivitu a to dále omezuje jejich schopnost si vydělat. Tento nekončící kruh sebeposilující se chudoby se nazývá ‚výživová past chudoby‘ neboli nutrition-based poverty trap (FAO, IFAD a WFP 2002;
Chong et al. 2015). Kdyby chudí měli přístup k většímu množství potravin, měli by více energie na práci a jejich produktivita by se zvýšila, tím pádem by měli možnost vydělat si více peněz a nakoupit si více potravin. Jejich budoucí příjem by byl vyšší než současný příjem. Pro ty, kdo jsou chyceni v pasti chudoby, totiž platí opak – jejich budoucí příjem je nižší než příjem současný.
Empirické studie dokazují, že vhodná výživa skutečně zvyšuje produktivitu jedince.
Přesto byl tento zdánlivě přímočarý vztah zpochybněn Banerjeem a Duflo (2011a).
Myšlenka výživové pasti chudoby je založena na předpokladu, že chudí konzumují co nejvíce kalorií, kolik si jen mohou dovolit. Trpí hladem, bezpochyby tedy vynakládají drtivou část svého příjmu právě na nákup potravin. Banerjee a Duflo však zjistili ze svých výzkumů z osmnácti rozvojových zemí, že tento předpoklad ve skutečnosti neplatí. Chudí v jejich vzorku vynakládali na potraviny 45–77 % svého disponibilního příjmu ve venkovských oblastech a 52–74 % v městských oblastech. Zbytek rozpočtu přitom nevynaložili na nákup jiných nezbytných statků, ale velkou část utráceli za požitky jako tabák nebo slavnosti. Takže ačkoliv chudí mají příležitost vynaložit více peněz na nákup potravin, ve skutečnosti tak nečiní. To platí i při jakémkoliv dodatečném příjmu – pokud si chudí vydělají nějaké dodatečné peníze, na nákup potravin putuje pouze část této sumy.
Pokud se příjem chudých ve vzorku výzkumu zvýšil o 1 %, výdaje na potraviny ve většině případů vzrostly o méně než 1 %. Zdá se, že pro chudé jsou některé věci důležitější než dostatek potravin – zejména ty, které chudým nějakým způsobem zpříjemňují či zpestřují sám o sobě namáhavý a těžký život, např. slavnosti, svatby, televize, alkohol nebo tabák (Banerjee a Duflo 2011a).
Existence výživové pasti chudoby je ještě více zpochybněna, pokud podrobněji prozkoumáme část rozpočtu chudých určenou na nákup potravin. Po posouzení skladby jejich výdajů na potraviny se nezdá, že by chudí při nákupu postupovali uvážlivě – namísto toho, aby se snažili získat co největší možné množství kalorií či mikronutrientů, raději nakupují méně výživné, dražší, ale chutnější potraviny, např. cukr nebo zpracované potraviny (Banerjee a Duflo 2011a). O tom svědčí i experiment Jensena a Millera (2008) z Číny. Jensen a Miller nabídli náhodně vybraným domácnostem dotace na základní potraviny, rýži a pšenici. Ačkoliv pro ně tyto potraviny byly po obdržení dotace levnější, domácnosti, které dotaci získaly, začaly konzumovat méně rýže a pšenice a místo toho si koupily více masa. Paradoxně, jejich kalorický příjem a příjem mikronutrientů zůstal v podstatě stejný. Navzdory dotacím se tak výživový stav zúčastněných domácností nezlepšil. Jejich prioritou nebylo získat více kalorií, nýbrž získat chutnější kalorie. Není tedy divu, že Banerjee a Duflo (2011a) dochází k závěru, že většina obyvatel, i mezi extrémně chudými, ve skutečnosti má dostatek zdrojů na nákup dostatečného množství kalorií. Mnohým z nich by přitom prospělo, kdyby utráceli méně peněz za dražší potraviny (cukr, zpracované potraviny) a konzumovali výživnější potraviny (jako např. listovou zeleninu nebo hrubozrnné obiloviny), které jsou zároveň i levnější.
Je možné, že si chudí neuvědomují důležitost správné výživy nebo že nevědí, jak se stravovat lépe. Význam mikronutrientů a vliv ‚skrytého hladu‘ na naše zdraví a produktivitu byly vědci objeveny teprve v nedávné době. Účinky vhodné výživy bývají navíc marginální a plně se projeví až po delší době, pro chudé jsou tedy téměř nezpozorovatelné. Není divu, že ignorují výživovou hodnotu potravin a rozhodují se podle toho, jak chutnají. Zásadním problémem ovšem zůstává, že vhodná výživa je klíčová pro správný vývoj nenarozených a malých dětí, které samy nerozhodují o tom, jak se budou stravovat (Banerjee a Duflo 2011a).
Výše uvedené neznamená, že nouze o potraviny nepředstavuje pro chudé za určitých okolností problém – některé domácnosti se mohou dostat do začarovaného kruhu hladu a chudoby. Nelze však předpokládat, že se každá chudá domácnost automaticky nachází ve výživové pasti chudoby. Dle Banerjeeho a Duflo (2011a) si většina chudých z jejich výzkumu mohla dovolit dostatečné množství potravin a být tak fyzicky produktivní, akorát nemohli odolat pokušení, aby si trochu nezpříjemnili život. Do popředí se navíc dnes místo nedostatku potravin dostává čím dál tím víc jejich kvalita, konkrétněji množství mikronutrientů ve stravě. Dostatek mikronutrientů je kritický především pro matky a jejich (nenarozené) děti. S tímto tvrzením souhlasí i FAO (2019a).
Jistota zabezpečení potravin a špatná výživa jsou dále velmi úzce spojené s ekonomikou země a jejím výkonem.4 Pro tvůrce politik pro vymýcení hladu je přitom velmi důležité pochopit, jakým způsobem na sebe vzájemně působí nejistota zabezpečení potravin, špatná výživa a ekonomický růst (zde chápán jako růst HDP, příp. růst HDP per capita). Navzdory obecnému přesvědčení totiž ekonomický růst nemusí sám o sobě vést ke zlepšení jistoty zabezpečení potravin a výživy.
Ekonomický růst působí na výživu dvěma cestami, které se vzájemně doplňují: příjem a veřejné výdaje. Za prvé, ekonomický růst zvyšuje průměrné příjmy, což může u spotřebitelů vyvolat zvýšení výdajů na zdravější potraviny, zdravotní péči a jiné služby, které s sebou přináší pozitivní přesahy i do výživy. Jak již bylo zmíněno výše, empirické důkazy potvrzují pozitivní korelaci mezi dodatečným příjmem a výdaji na potraviny, ačkoliv růst výdajů na potraviny nemusí být úměrný přírůstku příjmu. Za druhé, vláda se může rozhodnout investovat zvýšený příjem do státního rozpočtu v důsledku ekonomického růstu do sociálních a zdravotních služeb (kladný vztah mezi výživou a zdravotními službami bude vysvětlen později) (FAO 2019a).
K překvapení vědců bylo zjištěno, že pozitivní korelace mezi ekonomickým růstem a snížením PoU je nelineární (FAO 2019a). To znamená, že výskyt nedostatečné výživy klesá v důsledku růstu HDP per capita rychleji v nízkopříjmových zemích. S tím, jak se zvyšuje příjem země, vliv ekonomického růstu na snižování PoU slábne. Vzhledem k tomu, že většina nedostatečně vyživovaných jedinců žije ve středněpříjmových zemích (viz výše), přepokládané pozitivní dopady růstu HDP per capita na výživu tak nemusí splnit očekávání (FAO 2019a). Z existujících důkazů vyplývá, že ekonomický růst má blahodárný vliv rovněž na špatnou výživu u dětí, nicméně jeho efekt je spíše skromný a bývá přeceňován v mnoha studiích (FAO 2019a). Do dětské výživy totiž zasahuje celá řada dalších faktorů jako např. způsob stravování, postavení ženy v domácnosti, vzdělání či zdravotnické služby, které hrají při snižování dětské špatné výživy mnohem významnější roli (Bhutta et al. 2013).
Na posouzení vlivu ekonomického růstu na nadváhu a obezitu stále ještě neexistuje dostatek důkazů. Egger, Swinburn a Amirul Islam (2012) však ve své analýze 175 států světa navrhují, že tento vliv záleží na velikosti HDP per capita země. U zemí s HDP p.c.
nižším než $3 000 dochází se zvyšováním HDP per capita k lineárnímu nárůstu tělesné
4 Výkon ekonomiky se většinou měří různými vyjádřeními hrubého domácího produktu (HDP), který je chápán také jako nástroj pro posouzení velikosti ekonomiky. Dle FAO (2019a, s. 52) se jedná o ‚celkovou hodnotu zboží a služeb vyprodukovaných v zemi během daného časového období‘. HDP per capita získáme vydělením HDP země počtem obyvatel této země.
váhy obyvatel, u bohatších zemí v souboru však již žádná statisticky významná vazba nalezena nebyla. Stejně tak se zatím ještě nepovedlo jednoznačně prokázat, jakým způsobem ekonomický růst ovlivňuje jistotu zabezpečení potravin. Existující výzkumy potvrzují, že ekonomický růst koreluje se snižováním nejistoty zabezpečení potravin, i když velikost tohoto efektu se v různých státech liší (FAO 2019a).
Špatná výživa může rovněž působit zpětně na ekonomický růst. Bývá spojena s vysokými ekonomickými náklady, a to jak v případě nedostatečné výživy, tak v případě nadváhy. Podvýživa vede k nižší ekonomické produktivitě a tedy k nižšímu výstupu ekonomiky. Podvyživení jedinci jsou také náchylnější k nemocem. Nemoc pak neznamená pouze snížení produktivity domácnosti, ale představuje rovněž významnou zátěž pro zdravotnický systém země a navyšuje zdravotní náklady. Vyšší PoU tak může vyústit ve vyšší náklady na zdravotní péči (FAO 2019a). Např. ekonomické náklady spojené se zaostáváním v růstu u dětí dosahují dle výpočtu Mary (2018) v rozvojových zemích zhruba 13,5 % HDP per capita. Všechny tyto faktory tak snižují celkové HDP země.
Ekonomické náklady nadváhy a obezity jsou dobře známy a působí na ekonomický růst stejnou cestou jako nedostatečná výživa – pokles produktivity a přímé náklady na zdravotní péči v důsledku zdravotních problémů a NCDs spojených s nadváhou či obezitou5 (FAO 2019a). Co se týče dopadů jistoty zabezpečení potravin na ekonomický růst, Timmer (2005) naznačuje, že pokroky v jistotě zabezpečení potravin mohou zrychlit ekonomický růst v zemích, kde v nejistotě zabezpečení potravin žije velká část populace.
Efekty hospodářského zpomalení nebo recese by měly být ve světle výše uvedených argumentů logicky opačné, tedy negativní. Hospodářské zpomalení popisuje situaci, kdy HDP mezi dvěma obdobími (obvykle čtvrtletími) vzroste, nicméně pomaleji než v předchozím období. Reálný růst HDP se sníží, ale míra růstu zůstává kladná.
Ekonomická aktivita tedy stále roste, akorát méně než v předchozích obdobích.
Hospodářský pokles neboli recese odkazuje na snížení ekonomické aktivity, kdy míra růstu reálného HDP mezi dvěma obdobími je záporná. Hospodářská zpomalení a poklesy mívají celou řadu příčin, vnějších i vnitřních. Mezi vnější příčiny patří např. mezinárodní obchod, přímé zahraniční investice, změny ve směnných kurzech měn či světových cenách komodit apod. Vnitřní příčiny, specifické pro každou zemi, tvoří převážně hospodářské politiky (fiskální, monetární, obchodní či investiční politiky) (FAO 2019a).
5 Např. globální ekonomické náklady obezity mohou dosahovat každoročně až 2 biliony USD (FAO 2017).
Hospodářská zpomalení a recese působí na výživu a jistotu zabezpečení potravin stejnými cestami jako ekonomický růst. Obyčejně vedou k vyšším mírám nezaměstnanosti a poklesu mezd a příjmů, což podrývá kupní sílu domácností. To může omezit přístup nízkopříjmových domácností ke kvalitním, výživným potravinám a nezbytným službám (např. zdravotní péči) (FAO 2019a). Situaci domácností ještě více znesnadňuje skutečnost, že zdravé, výživné potraviny bývají ve srovnání s méně výživnými alternativami (např. vysoce zpracovanými potravinami) v průměru dražší (Wiggins et al. 2015). To může donutit domácnost nejen snížit svůj kalorický příjem, ale také přejít na méně zdravé potraviny. Oboje vede ke zhoršení výživového stavu. Zpomalení ekonomiky či hospodářský pokles navíc obyčejně snižuje příjmy vlády a má tendenci omezovat investice do základních veřejných služeb.
Tyto závěry jsou v souladu s důkazy vlivu ekonomického růstu na výživu a jistotu zabezpečení potravin představených výše. Obzvlášť nebezpečná je však interakce hospodářských zpomalení a recesí s dalšími faktory, které samy o sobě negativně ovlivňují výživu a jistotu zabezpečení potravin, jako jsou např. klimatická změna nebo konflikty.
Jelikož změna klimatu a konflikty působí taktéž na ekonomický růst, ve skutečnosti je pak velmi obtížné rozlišit, jakým způsobem by tyto faktory působily na špatnou výživu a nejistotu zabezpečení potravin odděleně. Hospodářská zpomalení a recese mohou také prodloužit trvání a prohloubit závažnost potravinových krizí. Málokdy jsou prvotní příčinou, ale díky negativnímu vlivu na kupní sílu domácností zpomalují zmírnění dopadů a řešení potravinových krizí (FAO 2019a).
Hospodářská zpomalení a recese rovněž mohou vyústit ve zvýšení úrovně chudoby a nerovnosti v zemi (FAO 2019a). Vztah výživy a chudoby byl vysvětlen již výše, proto se dále zaměříme na vazby mezi špatnou výživou, nejistotou zabezpečení potravin a nerovností. Text se zaměří na několik specifických forem nerovností: příjmová nerovnost (tedy nerovné rozdělení příjmů ve společnosti), nerovnost mezi městským a venkovským obyvatelstvem, nerovnost v distribuci výrobních faktorů, marginalizace a sociální vyloučení a nerovnost v rámci jedné domácnosti.
Jak již bylo vysvětleno, vysoká úroveň extrémní chudoby bývá spojena s vyšší úrovní špatné výživy či nejistoty zabezpečení potravin a ekonomický růst má tendenci tuto úroveň snižovat, zatímco hospodářské zpomalení a recese spíše zvyšovat. Ale konečný dopad těchto tří faktorů na výživu domácností závisí na míře nerovností, kterým domácnosti čelí, a jakým způsobem se tyto nerovnosti vyvíjí v čase. Nerovnosti mohou být chápány jako strukturální problém, který nedovoluje špatně vyživovaným domácnostem nebo
domácnostem žijícím v nejistotě zabezpečení potravin plně těžit z ekonomického růstu nebo poklesu chudoby, a na druhé straně je činí zranitelnějšími vůči hospodářským zpomalením a recesím. Hospodářská zpomalení a recese dopadají na výživu a jistotu zabezpečení potravin obzvláště tvrdě v zemích, které trpí vyšším výskytem nerovností (FAO 2019a).
Nerovnosti však také ovlivňují výživu a jistotu zabezpečení potravin samy o sobě.
Mohou vést ke všem formám špatné výživy, včetně nadváhy a obezity (vzhledem k tomu, že relativně vyšší cena zdravých a výživných potravin podněcuje chudé nakupovat spíše levnější potraviny s vysokým obsahem energie, avšak s nízkým obsahem důležitých živin) (FAO 2019a).
Obzvláště zničující důsledky pro výživu má příjmová nerovnost. V případě ekonomického růstu nejsou ti nejchudší jedinci často schopni těžit z rostoucích průměrných příjmů (viz např. Mary 2018), zatímco v případě hospodářského zpomalení nebo recese patří mezi ty nejvíce zasažené, jelikož výdaje na potraviny tvoří relativně velkou část jejich disponibilních příjmů (FAO 2019a). Nerovnost v distribuci příjmů v populaci omezuje přístup nízkopříjmových domácností ke kvalitním potravinám i k základním službám (jako např. zdravotní péči). Čím vyšší úroveň příjmové nerovnosti, tím vyšší je i pravděpodobnost výskytu závažné nejistoty zabezpečení potravin – v nízkopříjmových státech je tato pravděpodobnost o 20 % vyšší než u středněpříjmových zemí. Výskyt FIsev pak může být zhruba třikrát větší v zemích s relativně vyšší příjmovou nerovností než ve státech, kde příjmová nerovnost dosahuje relativně nízké úrovně (FAO 2019a).
Nerovnosti můžeme typicky pozorovat rovněž mezi venkovským a městským obyvatelstvem – 40 % nerovnosti v zemích s nízkým a středním příjmem je vysvětlováno právě relativně nižší životní úrovní na venkově ve srovnání s životní úrovní ve městech (Young 2013). Obyvatelé na venkově mají typicky omezenější přístup ke zdravotní péči a vzdělání, což se následně negativně odráží na jejich výživovém stavu (jak bude vysvětleno později). Venkovské oblasti se také často vyznačují nedostačující infrastrukturou, zejména z hlediska vodní infrastruktury a hygienických zařízení. Špatná úroveň hygienických zařízení a přístupu k pitné vodě je přitom spojena s vyšším výskytem nemocí (např. průjmových onemocnění) (Prüss-Ustün et al. 2014), které zhoršují výživový stav (Checkley et al. 2008). Nezdravé podmínky k životu (špatná hygiena, nedostačující hygienická zařízení nebo přístup k pitné vodě) pak mohou přispívat např. k zaostávání v růstu u dětí (FAO 2017). Pokud vezmeme v úvahu, že zhruba dvě třetiny
(v nízkopříjmových zemích dokonce více) chudých na celém světě žijí ve venkovských oblastech, chybějící infrastruktura představuje velmi závažnou překážku v boji proti hladu (FAO a OECD 2014). Mnoho nízkopříjmových a středněpříjmových zemí vykazuje vyšší výskyt zaostávání v růstu u dětí v oblastech na venkově než ve městech (UNICEF, WHO a Světová banka 2019) a vyšší riziko anémie u žen žijících na venkově (Balarajan 2011).
Rozdíly ve výskytu nadváhy dětí a dospělých na venkově či ve městech přitom překvapivě nejsou tak vysoké (FAO 2019a).
To samozřejmě neznamená, že životní podmínky ve městě jsou za každých okolností lepší než na venkově. Prudká migrace z venkova do měst přispěla k rychlému růstu extrémně chudých oblastí okolo měst (slumů), kde lze rovněž pozorovat nerovné podmínky v přístupu k výživným potravinám, zdravotní péči, bezpečné vodě a hygienickým zařízením. Obyvatelé měst se musí také při obstarávání potravin mnohem více spoléhat na dostatek financí, jelikož na rozdíl od venkovského obyvatelstva nemají možnost si sami něco vypěstovat (WHO 2016). Proces změn ve stravování, tj. nutrition transition, obvykle probíhá rychleji v městských oblastech, a zvyšuje tak riziko výskytu nadváhy, obezity a na stravu navázaných NCDs (Ruel, Garrett a Yosef 2017).
Ruel et al. (2010) dochází k závěru, že extrémně chudí jsou zranitelní bez ohledu na to, jestli žijí na venkově, nebo ve městech.
Roli hraje i rovnost rozdělení výrobních faktorů v zemi, především půdy, kapitálu, finančního kapitálu, vzdělaní apod. Nerovným rozdělením výrobních faktorů trpí zejména chudší domácnosti – čím je tato nerovnost vyšší, tím méně mají příležitostí a tím méně jsou schopné využít ekonomického růstu ke zlepšení své situace, což dále komplikuje snahy vlády snížit výskyt špatné výživy a nejistoty zabezpečení potravin. Výrobní prostředky bývají hůře dostupné např. pro ženy. To se může negativně odrazit i na výživě jejich potomků, jelikož v domácnostech se o děti ve většině případů primárně starají ženy (FAO 2019a).
Vyšší riziko špatné výživy a nejistoty zabezpečení potravin lze pozorovat taktéž u skupin trpících marginalizací či sociálním vyloučením, jako jsou např. původní obyvatelstvo, náboženské a etnické menšiny či lidé s postižením. Oproti průměru častěji žijí v extrémní chudobě a mívají horší přístup ke zdrojům, výrobním prostředkům (půda aj.) či nezbytným službám (FAO 2019a). Příkladem může být vyšší výskyt zaostávání v růstu a chřadnutí dětí u znevýhodněných etnických menšin ve srovnání s ostatními skupinami obyvatelstva (Save the Children 2016). Podobně lze u žen
ze znevýhodněných skupin v mnoha nízkopříjmových a středněpříjmových zemích pozorovat vyšší úroveň výskytu anémie (e.g. Balarajan, Fawzi a Subramanian 2013).
Nerovnosti se nevyskytují pouze mezi určitými skupinami populace – v posledních desetiletích se do popředí dostává i fenomén nerovnosti v rámci jedné domácnosti. Tento typ nerovnosti poukazuje na rozdělení rozhodovacích pravomocí v domácnosti, tj. kdo v domácnosti rozhoduje o nákupu potravin a jakým způsobem jsou potraviny rozdělovány mezi členy domácnosti. Hlavním poskytovatelem péče a jídla sice bývají ženy, zároveň však často nemají možnost podílet se na rozhodování o nákupu a rozdělení potravin (Malapit a Quisumbing 2016). To může způsobit genderové nerovnosti v jistotě zabezpečení potravin a ve výživě i v rámci jedné domácnosti (Chinyophiro 2017).
To se pak negativně projeví nejen na výživovém stavu ženy, ale také na výživovém stavu jejích dětí v domácnosti. Výživa potomků může být kromě postavení ženy v domácnosti ovlivněna i nerovným rozdělením potravin z důvodu rozdílného věku, pohlaví či pořadí narození dětí (FAO 2019a; Ejrnæs a Pörtner 2004).
Následující odstavce této diplomové práce se zabývají další klíčovou oblastí pro výživu a jistotu zabezpečení potravin: zemědělství. Zemědělství, významný sektor v mnoha rozvojových zemích, je v mnoha směrech úzce propleten s výživou a jistotou zabezpečení potravin. Gillespie, Harris a Kadiyala (2012) ve své studii navrhli základní koncept, v rámci něhož identifikovali sedm hlavních způsobů, jak zemědělství ovlivňuje výživu a zabezpečení potravin.
Za prvé, zemědělství představuje zdroj potravin, a to jak na národní úrovni, tak na úrovni domácnosti. V mnoha rozvojových zemích tvoří potraviny vypěstované domácnostmi základ jejich stravy a bezprostředně tak ovlivňují výši energetického příjmu členů domácností. To bývá označováno pojmem ‚subsistenční zemědělství‘. Za druhé, zemědělství také často generuje příjem domácností, buď ve formě zisku při prodeji vlastní produkce, nebo ve formě mzdy zemědělských pracovníků. Na výši příjmu závisí výše výdajů na potraviny a obecně chudoba domácnosti. Oboje je důležité pro množství kalorií, které si je domácnost schopná obstarat. Za třetí, zemědělství a také zemědělská politika země přímo ovlivňují ceny potravin. Ceny potravin je přitom nutné posuzovat ze dvou úhlů pohledu: jejich výše je důležitá jak pro farmáře prodávající svoji produkci (podílí se na jejich příjmu), tak pro domácnosti, které potraviny převážně nakupují (tzv. net food buyers). Za čtvrté, příjem ze zemědělských aktivit neslouží pouze k nákupu potravin, ale určuje také výši výdajů na další statky související s výživou (např. zdravotní péče).
Zvýšený příjem ze zemědělství tak může pozitivně korelovat např. s výdaji na zdravotní
péči a zlepšením výživového stavu. Poslední tři faktory identifikované Gillespiem, Harrisem a Kadiyala (2012) zvažují roli žen v zemědělství a jak zapojení žen do práce v zemědělství souvisí s jejich socioekonomickým statusem a postavením v domácnosti;
se schopností pečovat a vyživovat děti; a s jejich vlastním výživovým stavem. Pokud žena finančně přispívá do rozpočtu domácnosti, může to posílit její rozhodovací pravomoc při plánování výdajů a rozdělování potravin v domácnosti. Domácnost tak může začít utrácet více za potraviny a jiné nezbytné statky. Na druhé straně existují hypotézy, že práce žen v zemědělství omezuje jejich schopnost pečovat o své děti, což s sebou přináší negativní dopady na jejich výživový stav. Mnohé studie také zkoumají, jakým způsobem práce v zemědělství ovlivňuje energetický výdaj ženy a v důsledku i její vlastní výživový stav (Gillespie, Harris a Kadiyala 2012). Význam jednotlivých faktorů samozřejmě závisí na kontextu a může být potlačen nebo zdůrazněn lokálními specifiky. Ruel et al. (2013) dochází k závěru, že počet cest, skrze které zemědělství výživu ovlivňuje, není konečný.
Z výše uvedeného vyplývá, že růst zemědělství a produkce potravin nemusí sám o sobě vést k automatickému snižování výskytu špatné výživy a nejistoty zabezpečení potravin. I na příkladu zemědělství se potvrzuje, že výživový stav je vždy výsledkem působení mnoha faktorů současně. Funkčnost trhu s potravinami, přístup k hygienickým zařízením, zdravotnické služby, nerovnost, chudoba aj. tak mohou značně omezovat pozitivní dopady pokroků v zemědělství na výživu a jistotu zabezpečení potravin (Gillespie et al. 2019).
To potvrzují i dopady zelené revoluce v zemědělství v mnoha rozvojových zemích po druhé světové válce. Zelená revoluce s sebou přinesla obrovské technologické a agronomické pokroky v zemědělské výrobě, zejména v pěstování pšenice, rýže a kukuřice. Mezi farmáři se šířilo rovněž používání geneticky modifikovaných plodin a dalších vylepšených zemědělských vstupů (hnojiva, zavlažování, pesticidy). Díky tomu došlo po celém světě k dramatickému nárůstu produktivity a výnosu zemědělských plodin (Llewellyn 2018). Zelená revoluce tak bezpochyby přispěla k poklesu chudoby a umožnila chudým zvýšit příjem kalorií a bílkovin. Přesto však špatná výživa a nejistota zabezpečení potravin v mnoha oblastech světa přetrvaly a dopady zelené revoluce na výživu se v jednotlivých zemích lišily. Celkový průměrný kalorický příjem se zvýšil, nicméně nízká rozmanitost stravy či nedostatky mikronutrientů zůstaly na stejné úrovni nebo se dokonce zhoršily (Pingali 2012). Svoji roli přitom znovu sehrála celá řada dalších faktorů (např. slabé instituce, populační růst, rozdělení půdy v zemi, nerovnost atd.) (Llewellyn 2018).
