Právní postavení statutárního orgánu v obchodní společnosti

Bankovní institut vysoká škola Praha

katedra práva

Právní postavení statutárního orgánu v obchodní společnosti

Zaměření na práva a povinnosti statutárních orgánů

Bakalářská práce

Autor:

Eva Horáková

právní administrativa

Vedoucí práce: JUDr. Miluše Kalinová, Ph.D.

Prohlášení

Prohlašuji, ţe bakalářskou práci na téma

“

Právní postavení statutárních orgánů v obchodní společnosti“

jsem vypracovala samostatně.

Pouţitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloţeném seznamu literatury.

Podpis autora

V Praze dne 27. března 2006

Anotace

Cílem mé bakalářské práce byl sběr dostupných informací na téma „právní postavení statutárních orgánů obchodních společností se zaměřením na jejich práva a povinnosti vyplývající z právních předpisů“. Obsah je rozčleněn do několika úseků, které obsahují prameny obchodního práva, typy obchodních společností a jejich statutární orgány, jednatelská oprávnění statutárních orgánů, povinnosti členů statutárních orgánů obecně a následně jednotlivě. Poslední úsek je věnován právům statutárních orgánů.

Tímto bych chtěla poděkovat vedoucí své práce JUDr. Miluši Kalinové, Ph.D.

Za cenné rady a připomínky, které mi při jejím vypracování poskytla.

Eva Horáková

Obsah

Úvod ……… 5

1. Prameny obchodního práva……… 6

2. Orgány obchodních společností ……… 7

3. Utváření vůle orgánů ………. 8

3.1. Jednání jménem společnosti před zápisem do obchodního rejstříku……… 8

3.2. Právní jednání podnikatelů……….. 9

3.3. Přímé jednání podnikatele ……….. 9

4. Obchodní společnosti a jejich statutární orgány ………. 10

4.1. Statutární orgán veřejné obchodní společnosti ………. 10

4.2. Statutární orgán komanditní společnosti ……….. 11

4.3. Statutární orgán společnosti s ručením omezeným ………… 11

4.4. Statutární orgán akciové společnosti ………. 11

4.5. Statutární orgán druţstva ……….. 12

4.6. Evropské hospodářské zájmové sdruţení ………. 12

4.7. Evropská společnost ………. 13

5. Zápis a výmaz statutárního orgánu do rejstříku a jednatelské oprávnění statutárních orgánů ……… 14

6. Povinnosti členů statutárních orgánů ……….. 19

6.1. Povinnost jednat v souladu se zájmy společnosti a ukládání pokynů statutárnímu orgánu ……… 19

6.2. Povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře …… 20

6.3. Povinnost k osobnímu výkonu funkce ………. 21

6.4. Povinnost mlčenlivosti ………. 21

6.5. Povinnost dodrţovat zákaz konkurence ……… 22

6.6. Povinnost dodrţovat zákaz nekalé soutěţe ……… 23

6.7. Povinnost dodrţovat zákaz vnitřního obchodování ……….. 24

7. Povinnosti statutárních orgánů – jednotlivě ……… 26

7.1. Povinnosti spjaté s rezervním fondem a vůči společníkům .. 26

7.2. Povinnosti spjaté s valnou hromadou ……… 28

7.3. Povinnosti spjaté s akciemi a opčními listy ……….. 33

7.4. Povinnosti spjaté se stanovami a společenskou smlouvou … 35 7.5. Povinnosti spjaté s obchodním rejstříkem ……… 35

7.6. Povinnosti spjaté s konkursem ………. 36

8. Práva statutárního orgánu a jeho členů ……… 38

8.1. Právo na odměnu ……….. 38

8.2. Právo na tantiému ………. 39

8.3. Právo na informace……… 40

Závěr………. 41

Seznam pouţité literatury………. 42

Úvod (cíl práce)

Obchodní právo, jako soubor právních norem upravujících majetkoprávní postavení podnikatelů a vztahy mezi podnikateli, související s jejich podnikatelskou činností nabylo účinnosti 1. 1. 1992. Jeho vznik byl nutný s ohledem na přechod od centrálně plánované ekonomiky k trţnímu hospodářství po listopadu 1989.

Tehdy bylo potřebné přizpůsobit celý právní řád novým podmínkám trţní ekonomiky a právnímu vývoji vyspělých demokratických států. Proto došlo k rozsáhlé novelizaci občanského zákoníku a na novelu navázal obchodní zákoník a zákon o ţivnostenském podnikání.

Téma „Právní postavení statutárních orgánů obchodních společností“ mě zaujalo díky tomu, ţe jsou dány novými zákonnými předpisy podmínky pro soukromé podnikání fyzických a právnických osob a pro činnost podnikatelů v trţní ekonomice.

Sama se tímto tématem zabývám v teoretické rovině při své pracovní činnosti, kdy připravuji ţáky středního odborného učiliště gastronomie a podnikání k závěrečným zkouškám a k maturitám.

Ve své práci jsem se zaměřila nejprve na prameny obchodního práva, následně na konkrétní obchodní společnosti a jejich statutární orgány. Další část je pak věnována povinnostem a právům statutárních orgánů obchodních společností.

1. Prameny obchodního práva

Prameny českého obchodního práva můţeme rozdělit na : - základní

- pomocné - vnější - vnitřní

Základní vnější – mezinárodní:

1. mezinárodní smlouvy, které se staly součástí tuzemské právní úpravy, tzn. mezinárodní smlouvy, které jsou pro Českou republiku závazné a byly publikovány ve Sbírce zákonů, respektive ve Sbírce mezinárodních smluv.

2. nařízení Rady a Komise ES, které v členských státech Evropské Unie mají přímý a bezprostřední účinek, tzn. jsou pro všechny subjekty závazné, aniţ by byla nutná jejich transformace do národních právních řádů.

3. směrnice rady a Komise ES, u nichţ sice přímá aplikovatelnost není dána, neboť musí být implementovány do národního práva, ale které, nesplní-li členský stát ve stanovené lhůtě implementační povinnost, dávají při dostatečné konkrétnosti úpravy subjektům moţnost dovolávat se z nich vyplývajících práv.

Základní vnitřní:

1. Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod 2. obchodní zákoník – zákon č. 513/1991 Sb. v platném znění 3. občanský zákoník – zákon č. 40/ 1964 Sb. v platném znění V širším pojetí, další obecně závazné právní akty:

- zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, v platném znění - zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku

- zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v platném znění

- zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěţe, v platném znění - zákon č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, v platném znění

- zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu

- zákon č. 360/2004 Sb., zákon o Evropském hospodářském zájmovém sdruţení - zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti

Z procesních předpisů :

- zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění

- zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů - zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, v platném znění

Prameny vedlejší:

- judikatura soudů a jiných orgánů - obchodní podmínky

- vzorové smlouvy a smluvní formuláře - vykládací pravidla

- obchodní zvyklosti - zásady obchodního práva

2. Orgány obchodních společností

Pod pojmem orgány společnosti rozumíme osoby nebo skupiny osob, které plní úkoly společnosti ve vztahu k třetím osobám nebo uvnitř společnosti.

Orgány společnosti můţeme dělit na obligatorní orgány (povinné) a fakultativní orgány (nepovinné). Obligatorní orgány jsou ty, jejichţ existenci vyţaduje zákon, fakultativní jsou to ty orgány společnosti, které vznikají z vůle společníků, i kdyţ zákon jejich zřízení nevyţaduje. Fakultativní orgány nemohou nikdy přebírat působnost orgánů obligatorních, pokud je upravena kogentními právními normami.

Kaţdá obchodní společnost s ohledem na to, ţe jde o právnickou osobu má obligatorně statutární orgán. Právnická osoba statutárním orgánem jedná. Kdo je statutárním orgánem obchodní společnosti závisí na právní formě obchodní společnosti. Obecně je moţno říci, ţe u osobních obchodních společností mají postavení statutárního orgánu zásadně všichni společníci. U kapitálových obchodních společností mohou být statutárním orgánem nebo jeho členem jak společníci, tak třetí osoby.

Vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu společnosti, jde-li o zařizování záleţitostí společnosti, se řídí přiměřeně ustanovením o mandátní smlouvě¹. Z toho plyne, ţe tento vztah je vţdy obchodním závazkovým vztahem. To znamená např., ţe člen orgánu společnosti má nárok na úplatu za zařizování záleţitostí společnosti a na náhradu nutně nebo účelně vynaloţených nákladů spojených s jeho činností. Závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy.

Zákon umoţňuje uzavřít smlouvu o výkonu funkce, jíţ je moţno odchylně od obchodního zákoníku upravit vzájemná práva a povinnosti, nikoliv však vznik a zánik tohoto právního vztahu. Odchýlit se od ustanovení zákona je moţné, jen pokud nejde o práva a povinnosti, které nejsou upraveny kogentními ustanoveními obchodního zákoníku. Smlouva o výkonu funkce musí mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou, jde-li o kapitálové obchodní společnosti, nebo písemně všemi společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně, jde-li o veřejnou obchodní společnost a komanditní společnost.

1 § 66 odst. 1, 2 zákona 513/1991 Sb.

3. Utváření vůle orgánů

Obchodní zákoník stanoví obecná pravidla pro utvářená vůle orgánů společnosti, která označuje jako usnášení orgánů obchodní společnosti.Orgány obchodních společností se mohou usnášet (nestanoví-li zákon, stanovy nebo společenská smlouva jinak), je-li přítomna nadpoloviční většina jejich členů. K přijetí usnesení je zapotřebí souhlasu většiny přítomných členů. Při rovnosti hlasů je rozhodující hlas předsedajícího.

Obchodní zákoník umoţňuje i tzv. hlasování per rollam,jehoţ podstatou je skutečnost, ţe orgán obchodní společnosti přijímá usnesení mimo zasedání orgánů společnosti.

Předpokladem tohoto způsobu hlasování však je, ţe společenská smlouva nebo stanovy výslovně připouští tuto formu přijímání rozhodnutí a ţe v daném konkrétním případě souhlasí s touto formou všichni členové příslušného orgánu. Pokud by jen jeden člen orgánu byl proti nebo byl nedosaţitelný, nelze tento způsob hlasování pouţít.

Hlasování per rollam je písemné hlasování nebo hlasování pomocí prostředků sdělovací techniky. Hlasující osoby se povaţují za přítomné a k přijetí usnesení je zapotřebí souhlasu většiny hlasujících².

3.1. Jednání jménem společnosti před zápisem do obchodního rejstříku

Jménem společnosti lze jednat jiţ před jejím vznikem. Návrh na zápis veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti do obchodního rejstříku podepisují všichni společníci, návrh na zápis společnosti s ručením omezeným všichni jednatelé a návrh na zápis akciové společnosti všichni členové představenstva. Zákon nevymezuje okruh osob oprávněných jednat. Můţe to být kdokoliv, i kdyţ není zakladatelem nebo budoucím orgánem společnosti nebo jejím členem. Kdo jedná jménem společnosti před jejím vznikem, je z tohoto jednání zavázán sám. Pokud takto jedná více osob,jsou zavázány solidárně (společně a nerozdílně).

Jednající osoby přestanou být z takto učiněných jednání zavázány pouze tehdy, pokud společnost účinky těchto jednání převezme na sebe, a to do tří měsíců od svého vzniku.

Zakladatelé jsou povinni pořídit seznam jednání učiněných před vznikem společnosti a předloţit jej ke schválení společníkům nebo orgánu oprávněném je schválit tak, aby byla

2 § 66 odst. 4 , 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

dodrţena zákonná lhůta. Pokud zakladatelé poruší tuto povinnost, odpovídají společně a nerozdílně věřiteli za škodu, která mu v důsledku toho vznikne.

Statutární orgán je povinen bez zbytečného odkladu po schválení jednání, učiněných před vznikem společnosti, dát všem zúčastněným najevo, ţe se tak stalo. Pokud společnost tyto závazky převezme, platí, ţe je z těchto jednání zavázána od počátku.

3.2. Právní jednání podnikatelů

Právním jednáním podnikatelů rozumíme projevování vůle podnikatelského subjektu navenek vůči třetím osobám tj. realizaci právních úkonů. V obecné rovině lze konstatovat, ţe kaţdý podnikatel můţe jednat přímo nebo nepřímo.

Při přímém jednání podnikatel projevuje navenek svoji vlastní vůli a činí tak vlastním jménem a na vlastní zodpovědnost. Při jednání nepřímém jedná za podnikatele zástupce, přičemţ právní následky jednání zástupce se přičítají podnikateli. Platí přitom, ţe zástupce při jednání vţdy projevuje vlastní vůli a můţe jednat buď jménem a na účet zastoupeného – zastoupení přímé, nebo můţe jednat pouze na účet zastoupeného, ovšem vlastním jménem – zastoupení nepřímé.

3.3. Přímé jednání podnikatele

Přímé jednání podnikatele je snadno představitelné u podnikatelů fyzických osob. Sloţitější se zdá být otázka, zda i právnická osoba můţe jednat přímo, tj. zda i právnická osoba je způsobilá projevovat svoji vůli navenek vůči třetím osobám a brát tak na sebe práva a povinnosti. Lze vycházet z obecného pojetí právnické osoby, jakoţ i z vymezení rozsahu její právní subjektivity. Právnická osoba je subjektem občanskoprávních i obchodně – právních vztahů a je nositelem práv a povinností³. Přípustnost přímého jednání právnických osob je však závislá i na rozsahu právní subjektivity, tj. zda jsou právnické osoby nadány i způsobilosti k právním úkonům. Občanský zákoník stanovuje, ţe jsou všechny právnické osoby soukromého práva plně způsobilé k právním úkonům, přičemţ tato způsobilost můţe být omezena pouze zákonem⁴. Důsledkem uvedené úpravy, je skutečnost, ţe právnické osoby jsou způsobilé nejen vytvářet vlastní vůli, ale tuto vůli navenek vůči třetím osobám

3 § 18 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník

4 § 19 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník

právně relevantním způsobem projevovat. K tomu však právnické osoby potřebují určitou vnitřní strukturu, která nejen umoţní stanovenými postupy vytvořit uvnitř právnické osoby její vůli, ale také dovolí tuto vůli prostřednictvím určitého orgánu projevit navenek. Proto občanský zákoník upravuje speciální orgán – statutární orgán , který musí vytvořit kaţdá

právnická osoba a který je oprávněn činit jejím jménem ve všech věcech právní úkony.⁵

Lze proto shrnout, ţe právnické osoby jsou oprávněny podle platné úpravy přímo jednat.

Přičemţ svoji vůli vůči třetím osobám projevují statutárním orgánem. Z uvedeného vyplývá, ţe činí-li právní úkon za právnickou osobu jiná osoba nebo jiný orgán neţ statutární, jde vţdy o zastoupení právnické osoby.

4. Obchodní společnosti a jejich statutární orgány

Statutární orgány patří k pojmovým znakům právnických osob. Proto obchodní společnosti a druţstva jako podnikatelská sdruţení fyzických a právnických osob musí povinně vytvářet statutární orgány.

4.1. Statutární orgán veřejné obchodní společnosti

Statutární orgán veřejné obchodní společnosti tvoří ze zákona všichni společníci⁶. Společenská smlouva můţe stanovit, ţe statutárním orgánem v.o.s. jsou jen někteří společníci nebo jen jeden jediný společník. Podle převaţujícího názoru je-li více společníků statutárním orgánem v.o.s., netvoří kolektivní statutární orgán, ale kaţdý z takto pověřených společníků je samostatným statutárním orgánem. V důsledku skutečnosti, ţe společníky v.o.s. mohou být jak osoby fyzické, tak osoby právnické⁷, je třeba připustit, ţe i statutárním orgánem v.o.s. mohou být fyzické i právnické osoby. Je-li statutárním orgánem v.o.s.

právnická osoba, vykonává práva a povinnosti spojená s funkcí statutárního orgánu její statutární orgán, popřípadě jím pověřený zástupce.⁸

5 § 20 odst. 1) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

6 § 85 odst. 1) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

7 § 76 odst. 2) a 3) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

8 § 76 odst. 3) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

4.2. Statutární orgán komanditní společnosti

Statutárním orgánem komanditní společnosti jsou ze zákona všichni komplementáři.⁹ Také komplementářem komanditní společnosti mohou být jak osoby fyzické, tak osoby právnické.¹⁰ I u komanditní společnosti je proto moţné, aby statutárním orgánem společnosti byla jiná právnická osoba, je-li jejím komplementářem.

4.3. Statutární orgán společnosti s ručením omezeným

Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden nebo více jednatelů.¹¹ Valná hromada s.r.o. můţe jednatele jmenovat jak z řad společníků, tak i třetích osob stojících mimo společnost. Musí být respektována podmínka stanovená § 133 odst. 3 obchodního zákoníku, podle níţ jednatelem s.r.o můţe být pouze fyzická osoba. Výjimka je připuštěna v důsledku obdobné aplikace §194 odst. 2 v návaznosti na § 71 odst. 2 obchodního zákoníku, §135 odst. 2 obchodního zákoníku. Podmínky výkonu funkce, které musí fyzická osoba splnit, aby se mohla stát jednatelem s.r.o., upravuje § 194 odst. 7 obchodního zákoníku (viz § 135 odst. 2 obchodního zákoníku) a ty jsou:

- fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let - je plně způsobilá k právním úkonům

- je bezúhonná ve smyslu zákona o ţivnostenském podnikání

- nenastala u ní skutečnost, jeţ je překáţkou provozování ţivnosti podle zákona o ţivnostenském podnikání

- nenastala u ní překáţka výkonu funkce

4.4. Statutární orgán akciové společnosti

Akciová společnost povinně vytváří kolektivní statutární orgán - představenstvo.¹² Členy představenstva mohou být ( s výjimkou připuštěnou v § 194 odst. 2 v návaznosti na § 71 odst. 2 obchodního zákoníku) pouze osoby fyzické, přičemţ valná hromada a.s. můţe členy představenstva volit jak z řad společníků, tak i třetích osob. Podmínky výkonu funkce stanoví § 194 odst. 7 obchodního zákoníku. Představenstvo akciové společnosti musí mít

9 § 101 odst. 1) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

10 § 93 odst. 2) a 3) zákona č. 513/ 1991 Sb., obchodní zákoník

11 § 133 odst. 1) zákona č. 513/ 1991 Sb., obchodní zákoník

12 § 191 odst. 1) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

nejméně tři členy. Jedinou výjimku připouští obchodní zákoník pouze tehdy, má-li akciová společnost jediného akcionáře. V takovém případě můţe počet členů klesnout pod tři.¹³ Členové představenstva volí ze svých řad předsedu představenstva.

4.5. Statutární orgán družstva

Statutární orgán druţstva je obchodním zákoníkem upraven v závislosti na tom, kolik má druţstvo členů. U druţstev, která mají padesát a více členů – „velká druţstva“, je statutárním orgánem vţdy minimálně dvoučlenné představenstvo druţstva, tvořící kolektivní statutární orgán. Představenstvo volí ze svých členů předsedu představenstva., popřípadě i místopředsedu představenstva, který je pak povinen zastupovat předsedu představenstva v době jeho nepřítomnosti. Stanovy mohou určit, ţe předsedu, popřípadě i místopředsedu druţstva volí členská schůze druţstva.¹⁴ Pokud má druţstvo méně neţ padesát členů, můţe také vytvořit kolektivní statutární orgán – představenstvo, a to v zásadě za stejných podmínek. Stanovy druţstva s méně neţ padesáti členy však mohou stanovit, ţe působnost představenstva a kontrolní komise plní členská schůze. Statutárním orgánem druţstva je v tomto případě předseda druţstva, popřípadě další člen pověřený

členskou schůzí.¹⁵ .

Pokud má druţstvo méně neţ pět členů a členy jsou právnické osoby (§221 odst. 4 obchodního zákoníku), určují statutární orgán takového druţstva stanovy (§245 odst. 3 obchodního zákoníku).

Pro statutární orgány všech druţstev (respektive pro jejich členy) platí společné ustanovení

§ 238 obchodního zákoníku, podle něhoţ do orgánů druţstva mohou být voleni jen členové druţstva starší 18 let a zástupci právnických osob, které jsou členy druţstva.

4.6. Evropské hospodářské sdružení

Toto sdruţení je v evropském komunitárním právu upraveno v nařízení Rady č. 2137/85 o vytvoření evropského hospodářského zájmového sdruţení. Vydání tohoto nařízení se opírá o čl. 308 smlouvy o zaloţení Evropského společenství a má přímou závaznost ve všech

13 § 194 odst. 3) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

14 § 243 odst. 5) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

15 §245 odst. 1) a2) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

členských státech Evropských společenství (Evropské unie). Od 1. května 2004 je nařízení o EHZS účinné také na území ČR podle zákona č. 360/2004 Sb. Sdruţení je svou povahou blízké veřejné obchodní společnosti, i zde ručí jeho členové za závazky sdruţení neomezeně, a to společně a nerozdílně Podle čl. 1 odst. 3 nařízení o EHZS přitom záleţí na úpravě v jednotlivých členských státech, zda sdruţením registrovaným v příslušných národních rejstřících udělí právní subjektivitu.

V ČR prohlašuje § 56 odst. Obchodního zákoníku o sdruţeních výslovně, ţe jsou jednou z forem obchodních společností. Z toho vyplývá, ţe sdruţení registrovaná na území ČR - zapsaná do obchodního rejstříku jsou právnickou osobou s plnou právní subjektivitou.

Účel sdruţení vymezuje čl. 3 nařízení o EHZS: Účelem sdruţení je usnadňovat nebo rozvíjet hospodářskou činnost členů, zlepšit nebo zvýšit hospodářské výsledky této činnosti.Členy sdruţení mohou být jak osoby fyzické,tak osoby právnické. Podle čl. 16 odst. 1 nařízení o EHZS vytváří sdruţení pouze dva povinné orgány, a to společně jednající členy jako nejvyšší orgán sdruţení a jednoho nebo více jednatelů jako orgán oprávněný jménem sdruţení jednat.

4.7. Evropská společnost

Podle § 56 odst. 1 obchodního zákoníku je jednou z forem obchodních společností také evropská společnost. Ta je kromě obchodního zákoníku a zvláštního právního předpisu národního práva¹⁶ upravena také právem Evropských společenství. Evropská společnost je společně s evropským zájmovým sdruţením formou nadnárodní obchodní společnosti, kterou lze za srovnatelných podmínek zakládat na celém území Evropské unie. V určitém rozsahu je na evropskou společnost aplikovatelné národní právo upravující akciovou společnost. Prvky moderního pojetí práva obchodních společností, které lze v úpravě evropské společnosti vysledovat, bývají nejčastěji spatřovány v moţnosti vzniku evropské společnosti fúzí národních akciových společností, z nichţ nejméně dvě a.s. mají sídla na území různých členských států. Dále pak v připuštění moţnosti přemístění sídla evropské společnosti bez poţadavku na zrušení společnosti a její likvidaci a také v úpravě organizační struktury evropské společnosti. Specifikem úpravy evropské společnosti je výslovné odlišení tzv. dualistického a tzv. monistického systému řízení evropské společnosti.

Dualistický model předpokládá, ţe statutární orgán společnosti je představenstvo.

16 zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti

V monistickém systému je statutárním orgánem společnosti předseda správní rady, který můţe zároveň plnit úlohu generálního ředitele společnosti. Evropskou společnost z hlediska jejího řízení a správy lze označit za flexibilní a snadno reflektující potřeby zakladatelů.

5. Zápis a výmaz statutárního orgánu do rejstříku a jednatelské oprávnění statutárních orgánů

Osoby, které jsou statutárním orgánem obchodní společnosti, či druţstva nebo jeho členy, se povinně zapisují do obchodního rejstříku. Rozsah údajů, které se o těchto osobách evidují, stanoví § 35 písm. f) obchodního zákoníku. Zápis osob, které jsou statutárním orgánem obchodní společnosti nebo druţstva nebo jeho členem, do obchodního rejstříku má pouze deklaratorní význam. Pokud však rejstříkový soud zamítne návrh na povolení zápisu určité osoby, která má funkci statutárního orgánu společnosti vykonávat, povaţuje se volba nebo jmenování takové osoby od počátku za neplatné. Tato osoba se proto statutárním orgánem společnosti nebo druţstva nestane. Práva nabytá třetími osobami v dobré víře, ţe funkční období dotčené osoby jako statutárního orgánu jiţ počalo, tím však nejsou dotčena (viz § 30 odst. 2 obchodního zákoníku). K tomu obchodní zákoník dále dodává, ţe od okamţiku zveřejnění zápisu osoby, která je statutárním orgánem obchodní společnosti nebo druţstva nebo jeho členem, do obchodního rejstříku se nikdo nemůţe vůči třetím osobám dovolávat porušení právních předpisů, společenské smlouvy nebo stanov při volbě nebo jmenování této osoby do funkce, ledaţeby zapsaná osoba prokázala, ţe třetí osoba o porušení věděla (§30 odst. 1 obchodního zákoníku). Jedinou cestou, jak se dovolat pochybení při volbě nebo jmenování dotčených osob, jeţ mají být statutárním orgánem nebo jeho členem, zůstává v takových případech dovolání se neplatnosti příslušného usnesení valné hromady, u druţstev členské schůze za podmínek § 131, §138 či § 242 obchodního zákoníku.

Obdobně jako zápis do obchodního rejstříku má i výmaz osob, jeţ jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, pouze deklaratorní význam. Pokud však osoba, která jiţ není statutárním orgánem nebo jeho členem, učiní jménem společnosti nebo druţstva právní úkon v období, kdy je stále ještě zapsána v obchodním rejstříku, bude tento úkon společnost nebo druţstvo zavazovat za předpokladu, ţe třetí osoba, s níţ byl právní úkon realizován, jednala v dobré

víře v zápis do obchodního rejstříku (princip materiální publicity podle § 29 odst. 1 obchodního zákoníku). Tím však nebude dotčena odpovědnost osoby vydávající se za statutární orgán, a to nejen odpovědnost soukromoprávní, ale případně téţ odpovědnost trestní (zejména trestný čin podvodu podle § 250 trestního zákona).

Statutární orgány obchodních společností a druţstev mají generální jednatelské oprávnění.

To znamená, ţe statutární orgány mohou zásadně jednat v celém rozsahu způsobilosti k právním úkonům, která obchodním společnostem a druţstvům přísluší. Zároveň je třeba zdůraznit, ţe statutární orgán při jednání jménem společnosti musí vţdy respektovat rozsah předmětu podnikání nebo jiné činnosti, kterou daná společnost nebo druţstvo vykonává a ke kterému má příslušné oprávnění. Pokud statutární orgán při právním jednání tento rozsah překročí, je obchodní společnost nebo druţstvo právním úkonem sice vázána, ale statutární orgán odpovídá za případnou škodu, kterou svým jednáním způsobí. Ustanovení § 13 odst.

4 obchodního zákoníku k tomu dodává, ţe právní úkon jdoucí nad rámec předmětu podnikání nebo činnosti společnosti či druţstva bude moţno prohlásit za neplatný pouze tehdy, pokud by při jednání statutární orgán překročil působnost, kterou tomuto orgánu svěřuje nebo dovoluje zákon. Např. pokud by statutární orgán učinil rozhodnutí, které podle zákona přísluší pouze valné hromadě společnosti.

Jednatelské oprávnění statutárního orgánu můţe být v konkrétním případě omezeno.

Obchodní zákoník připouští, aby takové omezení vyplývalo ze stanov, společenské smlouvy nebo z jiného obdobného dokumentu společnosti či druţstva nebo, aby bylo přijato rozhodnutím nejvyššího orgánu společnosti či druţstva. Omezením jednatelského oprávnění statutárního orgánu je přitom třeba chápat zejména zákaz realizace určitého druhu právních úkonů (např. uzavírání úvěrových smluv), či jakékoliv jiné omezení zabraňující statutárnímu orgánu jednat v určitých vymezených věcech. Pro případy omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu stanoví § 13 odst. 5 obchodního zákoníku obecné pravidlo, podle něhoţ jsou tato omezení neúčinná vůči třetím osobám, a to i kdyţ byla zveřejněna. Praktickým důsledkem této zásady je skutečnost, ţe právní úkony učiněné statutárním orgánem nad rámec stanoveného omezení budou platné a pro společnost závazné, i kdyţ třetí osoby o takovém omezení věděly nebo musely vědět, např. ze zápisu z obchodního rejstříku.. Dovolání se zásad poctivého obchodního styku (§256 obchodního zákoníku), nebo rozporu s dobrými mravy (s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu § 39 občanského zákoníku) však nelze zcela vyloučit. Vedle obecného § 133 odst. 5 obchodního zákoníku je moţno obsahově obdobná ustanovení nalézt i v právní úpravě

jednotlivých forem obchodních společností § 85 odst. 2, §133odst. 2, § 191 odst. 2 obchodního zákoníku.

Od omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu je třeba odlišit určení způsobu, jakým statutární orgán jedná. Tento způsob jednání statutárního orgánu, který je jedním ze zapisovaných údajů do obchodního rejstříku¹⁷, je třeba vymezit, má-li obchodní společnost vícečlenný statutární orgán nebo kolektivní statutární orgán.

U společností, u nichţ je moţno vytvořit vícečlenný statutární orgán, obchodní zákoník v jednotlivých úpravách stanoví podpůrné pravidlo, ţe kaţdý ze statutárních orgánů je oprávněn jednat samostatně. Tak je tomu ve veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti podle §85 odst. 2 obchodního zákoníku v návaznosti na §93 odst. 4 obchodního zákoníku i u společnosti s ručením omezeným §133 odst.1 obchodního zákoníku.

Společenská smlouva těchto společností se však můţe od uvedeného pravidla odchýlit a upravit způsob jednání statutárního orgánu odlišně např. stanovit poţadavek společného jednání dvou či více osob, jeţ jsou statutárním orgánem, pro některá či pro všechna jednání.

U kolektivních statutárních orgánů musí být nejprve určeno, kteří z členů statutárních orgánů jsou oprávněni jednat jménem společnosti navenek (§191 odst.. 1 či § 243 odst. 3 obchodního zákoníku. U členů, kteří jsou oprávněni jednat jménem společnosti, je-li jich více, pak musí být vymezen i způsob, jakým tak činí. Opět přitom platí, ţe je přípustné jak jednání kaţdého k tomu oprávněného člena samostatně, tak i společné jednání dvou či více členů. V případě představenstva druţstva je způsob jednání pro případy písemných právních úkonů upraven přímo zákonem, neboť obchodní zákoník v § 243 odst. 3 stanoví, ţe pro právní úkony, u nichţ je předepsaná písemná forma, je třeba podpisu alespoň dvou členů představenstva.

Určení způsobu jednání statutárního orgánu nemůţe být povaţováno za omezení jednatelského oprávnění tohoto orgánu nebo jeho členů, protoţe podmínka společného jednání více statutárních orgánů, nebo více členů kolektivního statutárního orgánu, není omezením jednatelského oprávnění statutárního orgánu, které by nebylo účinné vůči třetím osobám. Naopak, vymezení způsobu jednání statutárního orgánu tak, jak je obsaţeno v zápise v obchodním rejstříku, je plně účinné vůči kaţdé třetí osobě, a to pod sankcí neplatnosti právního úkonu.

Výkon funkce statutárního orgánu je zaloţen na zásadě dobrovolnosti. Osoby, které mají být do funkce statutárního orgánu ustanoveny, proto musí se svojí volbou či jmenováním

17 § 35 písm. f) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

souhlasit. Výjimku obchodní zákoník připouští v souvislosti s úpravou statutárního orgánu veřejné obchodní společnosti (v závislosti na výkladu i komanditní společnosti), společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti i druţstva.

Vykonával-li funkci statutárního orgánu veřejné obchodní společnosti jediný společník a tento společník z funkce odstoupí, stávají se ze zákona (i proti jejich vůli) statutárním orgánem společnosti všichni ostatní společníci (§ 85 odst. 3 obchodního zákoníku). U kapitálových společností a u druţstva je pak moţné, aby ve stanovených případech jmenoval určitou osobu i bez jejího souhlasu do funkce statutárního orgánu soud (§ 135 odst. 2, § 243 odst. 8 a § 194 odst. 2 v návaznosti na § 71 odst. 2 obchodního zákoníku).

Zásada dobrovolného výkonu funkce statutárního orgánu se obdobně uplatňuje i v případě zániku funkce. Obchodní zákoník vţdy umoţňuje, aby osoba, která funkci statutárního orgánu vykonává, z této funkce odstoupila. Odstoupení z funkce je přitom pojímáno jako jeden z moţných způsobů zániku funkce statutárního orgánu a je obecně upraveno v § 66 odst. 1 obchodního zákoníku a konkrétně v § 85 odst. 3, § 135 odst. 2. § 194 odst. 2, §243 odst. 8 a § 248 obchodního zákoníku.

Vztah mezi společností nebo druţstvem a osobou, která je statutárním orgánem nebo jeho členem, je vţdy vztahem obchodně právním.¹⁸ Vyloučen je výkon funkce statutárního orgánu zaloţený na jiném, zejména pracovněprávním vztahu.

V obecné rovině můţeme vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo jeho členem, charakterizovat jako vztah smluvní, zaloţený většinou nepojmenovanou smlouvou řídící se přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě (§66 odst. 2 a § 556 aţ 576 obchodního zákoníku). Práva a povinnosti statutárního orgánu mohou být zaloţena zvláštní smlouvou označovanou obchodním zákoníkem jako tzv. smlouvou o výkonu funkce. Ta vyţaduje ke své platnosti písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou nebo všemi společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně (§ 66 odst.2 obchodního zákoníku).

Z přiměřeného pouţití ustanovení o mandátní smlouvě je významné zejména podpůrné vymezení povinností osob, jeţ funkci statutárních orgánů vykonávají, jakoţ i stanovení rozsahu soukromoprávní odpovědnosti těchto osob za případné porušení jejich povinností.

V souvislosti s vymezením základních povinností osob zastávajících funkci statutárních

18 § 261 odst. 3) písm. f) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

orgánů je však třeba zdůraznit, ţe na rozdíl od úpravy mandátní smlouvy stanovící obecnou povinnost mandantáře postupovat při zařizování věci mandanta s odbornou péčí, poţaduje obchodní zákoník v úpravě statutárních orgánů u jednotlivých obchodních společností a druţstva obecnou povinnost vykonávat tuto funkci s péčí řádného hospodáře (§79a, § 135 odst.2, §194 odst. 5, §243 odst. 8 obchodního zákoníku).

Z vymezení vztahu mezi společností a osobou zastávající funkci statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu podle výslovné úpravy obsaţené v §66 odst. 2 obchodního zákoníku vyplývá, ţe závazek k výkonu funkce statutárního orgánu je závazkem osobní povahy. Proto je zastoupení osoby při výkonu funkce statutárního orgánu ze zákona vyloučeno.

Způsob podepisování osob, jeţ jsou statutárním orgánem.

Způsob podepisování osob, jeţ jsou statutárním orgánem společnosti nebo jeţ jsou členem statutárního orgánu s oprávněním jednat, při právních úkonech činěných jménem společnosti upravuje § 66 odst. 7 obchodního zákoníku.Podle citovaného ustanovení je třeba podepisovat vţdy tak, ţe k firmě společnosti připojí jednající osoba svůj podpis. Neuvedení firmy u podpisu jednající osoby však nezpůsobuje neplatnost právního úkonu.

Kromě právního jednání statutárního orgánu, které směřuje vţdy navenek společnosti vůči třetím osobám, rozlišujeme ještě obchodní vedení společnosti tzn. činnost zaměřenou dovnitř společnosti, která se týká většinou důleţitých rozhodnutí společnosti.

6. Povinnosti členů statutárního orgánu

Obchodní zákoník v řadě svých ustanovení uvádí jednotlivé povinnosti a kompetence statutárních orgánů. Obecné povinnosti:

- povinnost jednat v souladu se zájmy společnosti - povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře - povinnost k osobnímu výkonu funkce

- povinnost mlčenlivosti

- povinnost dodrţovat zákaz konkurence - povinnost dodrţovat zákaz nekalé soutěţe

- povinnost dodrţovat zákaz vnitřního obchodování

6.1. Povinnost jednat v souladu se zájmy společnosti a ukládání pokynů statutárnímu orgánu

Tato povinnost není výslovně zakotvena v ustanoveních obchodního zákoníku, ale lze přihlédnout na ustanovení §66 odst. 2 obchodního zákoníku, podle kterého se vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo jejím členem, řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě. Pak tedy lze dovodit podle §567 odst. 2 obchodního zákoníku, ţe činnost, k níţ se mandantář zavázal, je povinnen uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandantář zná. Od pokynů mandanta se můţe mandantář odchýlit, jen je-li to naléhavě nezbytné v zájmu mandanta a nemůţe-li včas obdrţet jeho souhlas. Práva a povinnosti společnosti a statutárního orgánu lze upravit i smlouvou o výkonu funkce a ani zde nelze vyloučit povinnost statutárního orgánu jednat v souladu se zájmy společnosti.

Součástí povinnosti jednat v souladu se zájmy společnosti je i v ustanovení §194 odst. 4 a

§135 odst. 2 obchodního zákoníku vyjádřená povinnost představenstva a jednatelů řídit se zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou, pokud jsou v souladu s právními předpisy a stanovami. Pokyny valné hromady se však po novele obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. nemohou týkat obchodního vedení společnosti.

Vylučuje se zde moţnost udílení pokynů nikoliv však zásad, kterými se má statutární orgán v rámci obchodního vedení řídit. Statutární orgán není zavázán protiprávními zásadami

nebo pokyny valné hromady. Jejich protiprávnost vede k jejich neplatnosti. Usnesení valné hromady obsahující nevhodné pokyny, jejichţ realizace můţe mít za následek vznik škody nebo jiných nepříznivých důsledků statutární orgán splnit musí, ale měl by valnou hromadu na nevhodnost pokynu upozornit.

Valná hromada není jediným orgánem, který je oprávněn zasahovat do působnosti statutárního orgánu společnosti. Novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č.

370/2000 Sb., byl v ustanovení § 201 doplněn nový odstavec 4, který ve znění novely č.

88/2003 Sb. zakotvil odpovědnost členů dozorčí rady akciové společnosti v případě, ţe část z jednání představenstva je vázána na souhlas dozorčí rady, nebo ţe dozorčí rada zakáţe představenstvu určité jednání. Samotné ustanovení se týká jen akciové společnosti.

Moţnost vázat společenskou smlouvou jednání jednatelů na souhlas dozorčí rady však platí i pro společnost s ručením omezeným.

Dozorčí rada má moţnost: - vázat určitá jednání představenstva na její předchozí souhlas - zakázat představenstvu určitá jednání

Tuto působnost dozorčí rady však nelze chápat jako udílení pokynů, které je oprávněna udílet představenstvu valná hromada společnosti. Nejde tedy o právo aktivně udílet představenstvu pokyny směřující k určitému konkrétnímu jednání. V tomto případě je totiţ potřeba respektovat kogentní ustanovení § 194 odt. 4 obchodního zákoníku, podle kterého se představenstvo řídí jen zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou, a to jen za předpokladu, ţe jsou tyto pokyny v souladu s právními předpisy a stanovami a ţe se netýkají obchodního vedení společnosti.

Hlavním cílem kontrolní působnosti dozorčí rady je umoţnit valné hromadě rozhodnout o tom, zda zjištěné porušení zákonných nebo vnitřních předpisů je natolik závaţné, ţe odůvodňuje odvolání provinivších se členů představenstva a dovolání se jejich odpovědnosti za škodu. Pokud by byla působnost volit a odvolávat členy představenstva přenesena na dozorčí radu, můţe dojít k tomu, ţe tato jiţ před oznámením výsledků kontrolní činnosti provinivší členy sama odvolá a akcionáři budou moci rozhodovat jen o moţném uplatnění odpovědnosti za škodu.

6. 2. Povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře

Současná právní úprava ukládá členům všech statutárních orgánů povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, vykonávat ji odborně, profesionálně s nezbytnou a trvalou loajalitou.

Pojem „péče řádného hospodáře“ má v našem zákonodárství různou náplň. Povinnost vykonávat svoji činnost s péčí řádného hospodáře u člena statutárního orgánu vyţaduje jistou minimální úroveň odbornosti tedy znalostí a schopností, které by měla kaţdá osoba v takové funkci splňovat. Tato odbornost by měla zahrnovat znalosti z oblasti ekonomické, právní a problematiky faktického řízení společnosti. Nepůjde tedy o odbornost vázanou na konkrétní předmět podnikání. Taková odbornost není pro výkon funkce člena statutárního orgánu potřebná.

Člen statutárního orgánu je povinen s péčí řádného hospodáře jednat v rozsahu celé své působnosti. Zda byla porušena povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, musí podléhat objektivnímu hledisku. Subjektivní princip hodnocení by vedl k znevýhodnění těch členů statutárních orgánů, kteří disponují vyšší úrovní znalostí a schopností a k devalvaci nároků na členy statutárních orgánů.

6.3. Povinnost k osobnímu výkonu funkce

Problematika povinnosti vykonávat funkci osobně, tzn. nemoţnosti zastoupení je v současné právní úpravě jednoznačná. Existují ale specifické situace, které mohou členům statutárních orgánů bránit ve výkonu funkce. Zákon dává v ustanovení § 66 odst. 4 obchodního zákoníku společnostem moţnost, aby se sami na takovéto situace připravili speciální úpravou ve společenské smlouvě nebo stanovách. Např. statutární orgán v případě nemoci je usnášeníschopný i v případě, ţe nebude přítomná nadpoloviční většina jeho členů, nebo písemným hlasováním.

6.4. Povinnost mlčenlivosti

Členové statutárních orgánů jsou podle ustanovení § 194 odst.5 obchodního zákoníku a pro jednatele ve spojení s ustanovením § 135 odst. 2 obchodního zákoníku povinni zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichţ prozrazení třetím osobám by mohlo způsobit společnosti škodu. Za důvěrné informace a za skutečnosti, které mohou způsobit společnosti škodu jsou povaţovány údaje, které jsou přístupné pouze členům statutárního orgánu a je zájmem společnosti, aby nebyly prozrazeny třetím osobám. Jedná se o veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, která mají skutečnou, nebo alespoň potencionální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou

v příslušných kruzích běţně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Pojem „důvěrná informace“ lze povaţovat za širší neţ „obchodní tajemství“.

Prozrazením důvěrné informace nebo skutečnosti, která můţe společnosti způsobit škodu, třetím osobám je její sdělení jakýmkoliv způsobem – zveřejnění, šíření, důvěrné sdělení.

Závazek mlčenlivosti však nelze chápat absolutně, neboť by to znemoţnilo obchodní styk.

6.5. Povinnost dodržovat zákaz konkurence

Zákaz konkurence omezuje moţnost podnikání členů statutárních orgánů. Cílem zákazu konkurence je zabezpečení rovnosti podnikání, tzn. zabezpečení toho, aby společnost nebyla poškozována jednáním těch osob, které jsou dopodrobna informovány o její situaci, plánech a moţnostech. Tato povinnost míří proti jednání člena statutárního orgánu, při kterém by mohl být zvýhodněn v důsledku své pozice ve společnosti, nebo by mohl zvýhodnit někoho jiného.

K tomu, aby šlo o zákaz konkurence ve smyslu zákonných ustanovení, musí být splněny tyto znaky:

- jednající osobou musí být člen statutárního orgánu společnosti

- ten svým jednáním realizuje svůj vlastní od zájmů společnosti odlišný zájem

- realizací tohoto zájmu poškozuje nutné zájmy společnosti, zejména zájmy majetkové Úprava zákazu konkurence je pro obě kapitálové společnosti s účinností zákona 370/2000Sb.

shodná. Jediný zásadní rozdíl spočívá nyní v tom, ţe v případě společnosti s ručením omezeným je moţno zákaz konkurence rozšířit i na společníky. Takové rozšíření pro akcionáře není.

Zákaz konkurence tedy svým způsobem staví členům orgánů společnosti a případně i společníkům společnosti s ručením omezeným bariéry v nepoctivém jednání v neprospěch společnosti a umoţňuje společnosti napravit újmu, která jí byla takovým jednáním způsobena.

Zákaz konkurence je upraven nejen v obchodním zákoníku, ale i v zákoníku práce.

U společnosti s ručením omezeným se zákaz konkurence vztahuje na jednatele, členy dozorčí rady a fakultativně i na společníky. U akciové společnosti jsou zákazu konkurence podřízeni členové představenstva a dozorčí rady. U obou typů obchodních společností je zákaz konkurence vymezen jako zákaz minimální, který lze jen zpřísnit.

Ustanovení § 136 odst. 1 a § 196 odst. 1 obchodního zákoníku členům statutárních orgánů obou společností zakazují:

- podnikat v oboru stejném nebo obdobném oboru podnikání společnosti a vstupovat se společností do obchodních vztahů

- zprostředkovávat nebo obstarávat pro jiné osoby obchody společnosti

- účastnit se na podnikání jiné společnosti jako společník s neomezeným ručením

- účastnit se na podnikání jiné osoby jako ovládající osoba jiné osoby se stejným nebo podobným předmětem podnikání

- vykonávat činnost jako statutární orgán nebo člen statutárního nebo jiného orgánu jiné právnické osoby se stejným nebo obdobným předmětem podnikání, ledaţe jde o koncern

Zákaz konkurence tak, jak je specifikován v obchodním zákoníku se uplatňuje jen v době, kdy určitá osoba svou funkci ve společnosti vykonává. Jakmile v této funkci skončí, zákaz jiţ ze zákona nepůsobí. Je však moţné zákaz mezi společností a členem statutárního orgánu sjednat obdobně jako se zaměstnanci tzv. konkurenční doloţkou. Konkurenční doloţka řeší časové období mezi skončením výkonu funkce a uplynutím doby, po kterou je zakázáno jednání chápané jako konkurenční vůči společnosti a finanční náhradu za takové omezení.

6.6. Povinnost dodržovat zákaz nekalé soutěže

Tuto povinnost sice příslušná ustanovení obchodního zákoníku výslovně neukládají, lze ji však dovodit ze základní povinnosti všech členů statutárních i jiných orgánů společnosti.

Jedná se o povinnost jednat vţdy a za všech okolností v souladu se zájmy společnosti a nekalá soutěţ je s tímto poţadavkem v rozporu.

Nekalá soutěţ je v ustanovení § 44 odst. 1 obchodního zákoníku definována jako jednání v hospodářské soutěţi, které je v rozporu s dobrými mravy soutěţe a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěţitelům nebo spotřebitelům.

Ustanovení § 44 odst. 2 obchodního zákoníku pak jako specifické od obecného ustanovení odvozené skutkové podstaty nekalé soutěţe uvádí tato jednání:

- klamavou reklamu

- klamavé označování zboţí a sluţeb - vyvolávání nebezpečí záměny

- parazitování na pověsti podniku, výrobků či sluţeb jiného soutěţitele - podplácení

- zlehčování

- porušování obchodního tajemství

- ohroţování zdraví spotřebitelů a ţivotního prostředí

V souvislosti s problematikou statutárních orgánů je potřeba se zaměřit zejména na podplácení definované v ustanovení § 49 a porušení obchodního tajemství charakterizované v ustanovení § 51 obchodního zákoníku.

Skutková podstata podplácení rozlišuje mezi podplácením aktivním a pasivním. Pasivní podplácení předpokládá aktivitu ze strany člena statutárního orgánu, kdy člen statutárního orgánu přímo či nepřímo ţádá, dá si slíbit nebo přijme jakýkoliv prospěch za účelem poskytnutí přednosti nebo neoprávněné výhody jinému subjektu, který je ve vztahu ke společnosti, ve které vykonává činnost statutárního orgánu, soutěţitelem.

Porušování obchodního tajemství ve vztahu k činnosti člena statutárního orgánu bude jeho jednání, kterým jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného vyuţije obchodní tajemství, které můţe být vyuţito v soutěţi a o němţ se dozvěděl některým v zákoně popsaných způsobů.

6.7. Povinnost dodržovat zákaz vnitřního obchodování

Cílem této úpravy je zamezit objektivně moţnému konfliktu zájmů společnosti na straně jedné a zájmů osob, které mohou činit jménem společnosti či v jejím zastoupení právní úkony, osob těmto osobám blízkým a některých dalších osob, které mohou ovlivňovat chod společnosti na straně druhé.

Ustanovení § 196a obchodního zákoníku se vztahuje na dva okruhy smluv, kdy na jedné straně stojí společnost a na druhé straně osoby tam vypočtené.

První okruh smluv podléhající regulaci podle ustanovení § 196a obchodního zákoníku tvoří smlouva o úvěru, smlouva o půjčce, smlouva o zajištění závazků a smlouva o bezplatném převodu majetku. Smlouva o zajištění závazku podléhá tomuto reţimu pouze v případě, ţe společnost na základě takové smlouvy zajištění poskytuje. U ostatních smluv nezáleţí na tom, zda je společnost dluţníkem či věřitelem.

Druhý okruh majetkových dispozic tvoří ty smlouvy, kdy společnost nabývá úplatně majetek od akcionářů nebo osob, u kterých hrozí konflikt zájmů, anebo na ně úplatně převádí majetek a jeho hodnota přesahuje desetinu upsaného základního kapitálu

společnosti. Pokud jde o smlouvu o bezplatném převodu majetku, musí jít rovněţ o převod majetku ze společnosti na jiný subjekt a ne opačně.

Uzavření smlouvy o úvěru, o půjčce, o zajištění závazku a o bezplatném převodu majetku však omezení nepodléhají vţdy. Je tomuto tak jen v případech, kdy druhou smluvní stranou kapitálové společnosti je některá z osob uvedených v ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obchodního zákoníku:

- člen představenstva popř. jednatel společnosti - člen dozorčí rady společnosti

- prokurista společnosti

- jiná osoba, která je jménem společnosti oprávněná takovou smlouvu uzavřít

- osoba, jejímţ jménem je takovou smlouvu oprávněn uzavřít jednatel, člen představenstva, dozorčí rady, prokurista, jiná osoba jménem společnosti oprávněná takovou smlouvu uzavřít nebo osoba jim blízká

- osoba blízká členovi představenstva, dozorčí rady, jednateli, prokuristovi nebo jiné osobě oprávněné takovou smlouvu uzavřít jménem společnosti

Osoby blízké jsou uvedeny v ustanovení § 116 občanského zákoníku. Jde o příbuzné v řadě přímé, sourozence, manţela.

Podmínky, za nichţ lze s výše uvedenými osobami uzavřít smlouvu o úvěru, o půjčce, o zajištění závazku a o bezplatném převodu majetku společnosti na tyto osoby, stanoví obchodní zákoník v ustanovení § 196a odst. 1:

- smlouva musí být uzavřena za podmínek obvyklých v obchodním styku - k uzavření smlouvy musí dát předchozí souhlas valná hromada

Nedodrţení těchto podmínek má za následek neplatnost. Hodnota převáděného majetku musí být určena znalcem, který musí být jmenován soudem. Souhlas valné hromady je nutný pouze tehdy, jestliţe k převodu majetku dochází v období tří let od jejího vzniku.

Výše uvedená omezení platí jen pro taková nabytí nebo zcizení majetku, která vybočují z rámce běţného obchodního styku, tj. nesouvisejí s předmětem podnikání. Ze zákazu vnitřního obchodování jsou vyňata ta nabytí a zcizení majetku, která byla učiněna z podnětu nebo pod dozorem státního orgánu a nabytí či zcizení na burze nebo jiném regulovaném trhu.

7. Povinnosti statutárního orgánu - jednotlivě

7.1. Povinnosti spjaté s činností statutárního orgánu

Členům představenstva je v ustanovení § 194 odst. 3 obchodního zákoníku uloţena povinnost zvolit si ze svého středu předsedu.Výjimku tvoří akciové společnosti s jednočlenným představenstvem. V praxi je časté, ţe si představenstvo volí i místopředsedu. Obchodní zákoník takovou funkci nezná, lze ji však ve stanovách zřídit.

Obchodník zákoník nespojuje s funkcí předsedy představenstva ţádné zvláštní povinnosti ani oprávnění. Mohou tak učinit stanovy. Odvolání předsedy představenstva z funkce náleţí také členům představenstva, stanovy mohou opět určit, ţe k odvolání je příslušná valná hromada. Pro společnost s ručením omezeným zákon povinnost volby a odvolání předsedy neukládá.

Představenstvo je povinno na základě ustanovení § 195 odst. 1 obchodního zákoníku pořizovat o průběhu svého zasedání a o jeho rozhodnutích zápisy. Zápisy podepisuje předseda představenstva společně se zapisovatelem, kterým můţe být některý ze členů představenstva, nebo jakákoli třetí osoba. Jde o kogentní ustanovení a jakákoliv úprava, která by byla v rozporu s tímto ustanovením by byla neplatná. Podle odstavce 2 musí být v zápise jmenovitě uvedeni ti členové představenstva, kteří hlasovali proti jednotlivým usnesením představenstva, nebo kteří se zdrţeli hlasování. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá tento minimální rozsah:

- program zasedání - přijatá rozhodnutí

- jmenovité uvedení těch členů představenstva, kteří hlasovali proti přijatému usnesení, nebo se hlasování zdrţeli

- podpisy předsedy představenstva a zapisovatele - uvedení těch členů, kteří se zasedání účastnili

- konstatování, zda je představenstvo způsobilé přijímat rozhodnutí V případech upravených v ustanoveních § 206 odst. 2 obchodního zákoníku

- rozhodnutí představenstva, kterým se potvrzuje, ţe všechny nové akcie byly upsány v souladu se zákonem

- stanovami rozhodnutí příslušných orgánů společnosti o zvýšení základního kapitálu - úplné splacení emisního kurzu těchto akcií peněţitými vklady

a § 210 odst. 2 obchodního zákoníku – rozhodnutí představenstva o zvýšení základního kapitálu ukládá zákon představenstvu pořídit ze zasedání notářský zápis.

Úprava společnosti s ručením omezeným neobsahuje ţádné ustanovení o nutnosti pořizovat zápisy ze svých zasedání. Je tak ztíţeno prokázat jednatelům, ţe se nepodíleli na rozhodnutí, které vyvolává odpovědnost za škodu. Proto se doporučuje speciální úprava ve společenské smlouvě, nebo zakladatelské listině.

Ustanovením § 124 odst. 2 a § 217 odst. 3 obchodního zákoníku rozhodují jednatelé a představenstvo o pouţití rezervního fondu. U společnosti s ručením omezeným jsou jednatelé jediným orgánem společnosti, který je oprávněn rozhodovat o pouţití rezervního fondu. Tuto působnost lze přenést na valnou hromadu, která je oprávněna vyhradit si rozhodování o pouţití rezervního fondu pro sebe. U akciové společnosti je za takový orgán označeno představenstvo, ale je umoţněno, aby ve stanovách byla tato skutečnost upravena jinak. Ustanovení § 124 odst. 3, resp. §127 odst. 2 obchodního zákoníku stanovují, ţe rezervní fond v povinně vytvořené výši 10%, resp. 20% základního kapitálu lze uţít jen k úhradě ztráty společnosti.

I povinnost statutárního orgánu informovat společníky je u obou kapitálových společností řešena odlišně. V případě společnosti s ručením omezeným je ustanovením § 122 obchodního zákoníku, kdy odstavec 1 určuje, ţe svá práva k řízení a kontrole společnosti vykonávají společníci na valné hromadě tak, jak je uvedeno ve společenské smlouvě nebo stanovách společnosti. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jsou jednatelé povinni poskytnout společníkům informace o záleţitostech společnosti a umoţnit jim nahlíţení do dokladů společnosti a kontrolu tam obsaţených údajů. Toto oprávnění přiznává zákon společníkům jednotlivě, tzn. ţe společníci mohou informace a předloţení dokladů vyţadovat i mimo zasedání valné hromady. Jednatel je povinen odmítnout poskytnutí takové informace, která je předmětem obchodního tajemství, naplňuje znaky důvěrné informace nebo utajované skutečnosti. Povinnost poskytnout informace akcionářům je uloţena v ustanovení § 180 obchodního zákoníku i představenstvu akciové společnosti.

Představenstvo je povinno poskytnout akcionáři informace jen na valné hromadě. Právo akcionáře na poskytnutí informací o společnosti je mnohem omezenější neţ právo společníka s ručením omezeným.

Představenstvo můţe odmítnout poskytnout informace, jestliţe:

- by její poskytnutí mohlo přivodit společnosti újmu

- jde o důvěrnou informaci podle zvláštního právního předpisu - je předmětem obchodního tajemství

- je utajovanou skutečností podle zvláštního právního předpisu

Informace odmítnutá představenstvem můţe být vyţadována, jestliţe její poskytnutí odsouhlasí dozorčí rada. Po odmítnutí dozorčí radou se jí můţe akcionář domáhat soudně ţalobou podanou proti společnosti.

7.2. Povinnosti spjaté s valnou hromadou

Valná hromada společnosti s ručením omezeným i valná hromada akciové společnosti jsou označovány za nejvyšší orgány společnosti. Tím je vyjádřeno, ţe společníci a akcionáři obou typů společností mají prostřednictvím valné hromady moţnost ovlivňovat činnost ostatních orgánů společnosti. Valná hromada je trvalý orgán společnosti, který je tvořen všemi akcionáři nebo společníky. Je třeba rozlišovat zasedání valné hromady a valnou hromadu jako takovou. Valná hromada jako jediný z orgánů nerozhoduje svobodně o tom, kdy se bude konat. K tomu, aby se valná hromada sešla je potřeba součinnosti statutárního orgánu společnosti. Valná hromada jako jediná z orgánů kapitálových obchodních společností můţe plnit své úkoly pouze na svých zasedáních.

Valná hromada nemá ţádnou trvalou strukturu. Kaţdá valná hromada si volí vlastní orgány, jejichţ sloţení je závislé na sloţení dané valné hromady. Obchodní zákoník neukládá valné hromadě ţádné povinnosti mimo její zasedání. Valná hromada je orgánem, který existuje pouze tehdy, pokud je řádně svolán a po dobu, po kterou se koná. Má-li společnost jediného společníka, nekoná se valná hromada a působnost valné hromady vykonává tento společník.

Statutární orgán je povolán ke svolání valné hromady. Povinnost svolat valnou hromadu je jednatelům uloţena v ustanovení § 128 odst. 1 obchodního zákoníku a představenstvu v ustanovení § 184 odst. 3 obchodního zákoníku. Tato zásada neplatí bezvýjimečně, za určitých zákonem vymezených podmínek jsou ke svolání valné hromady povolány i jiné subjekty. Ze zákona vyplývá povinnost statutárního orgánu v případě obou společností svolat valnou hromadu minimálně jednou ročně. Valná hromada musí kaţdoročně schvalovat řádnou účetní závěrku, kterou je třeba podle téhoţ ustanovení schválit nejpozději do šesti měsíců od posledního dne účetního období, je dán i termín, kdy se valná hromada má nejpozději sejít. Společenská smlouva nebo stanovy společnosti mohou statutárnímu orgánu uloţit povinnost svolat valnou hromadu častěji neţ jednou ročně.

Neuskuteční-li se valná hromada v období dvou po sobě jdoucích let, je podle ustanovení

§68 odst. 6 obchodního zákoníku soud na návrh státního orgánu nebo osoby, která osvědčí právní zájem, oprávněn takovou společnost zrušit a rozhodnout o její likvidaci. Pokud podle ustanovení § 184 odst. 3 obchodního zákoníku o svolání valné hromady akciové společnosti nerozhodne bez zbytečného odkladu představenstvo a zákon přitom její svolání vyţaduje, je povinen valnou hromadu svolat kterýkoliv člen představenstva. Tato povinnost jednatelům společnosti s ručním omezeným výslovně uloţena není. Jednatelé společnosti s ručením omezeným jsou povinni svolat valnou hromadu do jednoho měsíce od doručení ţádosti společníků, jejichţ vklady dosahují 10% základního kapitálu. I v úpravě akciové společnosti, v ustanovení § 181 obchodního zákoníku, je umoţněno, aby akcionáři dosahující určitého podílu akcií na základním kapitálu společnosti poţádali o svolání valné hromady společnosti a určili pořad jednání.. K takovému jednání jsou aktivně legitimováni akcionáři s více neţ 5% podílem na základním kapitálu společnosti.

Tito akcionáři mají právo poţádat pouze o svolání mimořádné valné hromady. Za mimořádnou valnou hromadu lze povaţovat valnou hromadu svolanou mimo termín určený společenskou smlouvou nebo stanovami. Ustanovení § 181 odst. 2 obchodního zákoníku jednoznačně určuje konání valné hromady akciové společnosti do 40 dnů ode dne, kdy představenstvu došla ţádost o svolání valné hromady. Představenstvo nesmí měnit pořad jednání valné hromady s výjimkou situace, kdy veškeré osoby, které o svolání mimořádné valné hromady poţádaly, s jeho doplněním souhlasí.

Pokud představenstvo nesplní svoji povinnost svolat na základě ţádosti valnou hromadu, nejsou akcionáři jako v případě společníků s ručením omezeným přímo zmocněni k jejímu svolání. Akcionáři jsou oprávněni poţádat příslušný soud o to, aby je zmocnil mimořádnou valnou hromadu svolat a činit veškeré úkony s valnou hromadou související.

Podle ustanovení § 128 odst. 2 obchodního zákoníku jsou jednatelé povinni svolat valnou hromadu i v případě upraveném ustanovením § 193 odst. 1 obchodního zákoníku poté, co statutární orgán zjistí, ţe:

- celková ztráta společnosti na základě účetní závěrky dosáhla takové výše, ţe při jejím uhrazení z disponobilních zdrojů společnosti by neuhrazená ztráta dosáhla poloviny základního kapitálu, nebo to lze s ohledem na všechny okolnosti předpokládat

- bez zbytečného odkladu poté, co zjistí, ţe se společnost dostala do úpadku

Situace, kdy se společnost dostane do úpadku je řešena i v ustanovení § 3 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání, podle kterého je statutární orgán bez zbytečného odkladu poté, co zjistí, ţe je společnost v úpadku, povinen podat návrh na prohlášení konkurzu.