Univerzita Karlova v Praze
Fakulta humanitních studií
Katedra obecné antropologie
Jaká matka taková dcera?
Reprodukce genderových rolí u jedenapůlté generace arménských migrantek v České republice
Diplomová práce
Vypracovala: Bc. Kristýna Dvořáková Vedoucí práce: PhDr. Dana Bittnerová, CSc.
Praha 2015
Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři UK a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem.
V Praze dne 15. 5. 2015 ...
Kristýna Dvořáková
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce PhDr. Daně Bittnerové, CSc. za podnětné připomínky a rady, kterými provázela její vznik. Dále chci poděkovat všem mým informátorkám, bez nichž by práce nemohla vzniknout.
Obsah
Abstrakt... 6
Úvod... 8
1 Teoretické zakotvení práce ... 12
1.1 Arménská migrace z vlasti ... 12
1.1.1 Arméni v České republice... 12
1.1.2 Charakteristika arménských migrantů... 13
1.2 Gender a genderové role ... 13
1.3 Generace dětí... 15
1.3.1 Akulturační trhlina ... 18
2 Metodologie výzkumu... 20
2.1 Výzkumný problém... 20
2.1.1 Výzkumné otázky... 20
2.2 Výzkumná strategie... 21
2.3 Techniky získávání dat... 21
2.3.1 Autobiografické rozhovory... 22
2.3.2 Polostrukturované rozhovory... 23
2.3.3 Průběh rozhovorů a jejich hodnocení... 24
2.3.4 Zúčastněné pozorování ... 26
2.4 Výběr vzorku a jeho povaha ... 27
2.4.1 Charakteristika informátorek ... 29
2.5 Analytické postupy... 30
2.6 Hodnocení kvality výzkumu ... 31
2.7 Etické otázky výzkumu ... 32
3 Shrnutí získaných dat, jejich analýza a interpretace... 34
3.1 Obraz dokonalé ženy – perspektiva matek... 34
3.2 Vyjednávání s obrazem dokonalé ženy – perspektiva dcer ... 38
3.2.1 Rodina a výchova dcer ... 38
3.2.2 Obraz dokonalé ženy potvrzovaný komunitou ... 43
3.2.3 Konkurenční nabídka majoritní společnosti k obrazu dokonalé ženy a
způsoby, jimiž arménské dcery v jejím kontextu s tímto obrazem zachází... 47
3.2.4 Genderové role významných druhých, s nimiž se arménské dcery ztotožňují či se vůči nim vymezují... 55
3.2.4.1 Genderové role matky... 56
3.2.4.2 Genderové role otce... 60
3.2.5 Vizuální obraz dokonalé ženy... 66
3.3 Sebepojetí arménských dcer na pozadí obrazu dokonalé ženy... 71
Závěr... 77
Seznam použité literatury ... 80
Abstrakt
Předkládaná diplomová práce se zabývá postavením jedenapůlté generace arménských migrantek žijících v České republice. Na základě analýzy reprodukce genderových rolí sleduje procesy vyjednávání vlastní pozice a vytváření vlastního sebepojetí dívek.
V kontextu života v cílové zemi na ně působí jednak jejich rodina a celá arménská komunita, jež se jim prostřednictvím výchovy snaží předávat hodnoty, normy a praktiky země původu, jednak majoritní společnost. Práce odhaluje, jak jednotlivé informátorky v této své bikulturní pozici vnímají tradiční genderové role a jejich možný vývoj či změnu.
Strategie, které dívky volí, dokládají, nakolik se vztahují ke vzorcům země původu a do jaké míry jsou ovlivněny životem v zemi cílové. Přestože znají a v mnohých ohledech chápou vzorce udržované českou společností, přijímají a svým jednáním potvrzují genderové role definované v kontextu vlastní rodiny a arménské komunity. Tato identifikace koresponduje s identifikací s arménskou rodinou jako takovou, která je pro dívky klíčovou referenční skupinou, jež určuje vztahy uvnitř i vně. Vzhledem k tomu, že poskytuje plné zázemí, je akceptována jako arbitr sociálních norem.
Klíčová slova: migrace, genderové role, jedenapůltá generace, rodina, výchova, sociální normy, sociální kontrola, arménské migrantky v České republice
Abstract
Diploma thesis is focused on a social status of one and a half generation of female Armenian migrants in Czech republic. It follows processes of a negotiation of their own social position and a creation of their own self-image on basis of gender role reproduction analysis. There are two main influential factors in context with their life in the target country. First one is their family and an Armenian community who is trying to pass Armenian traditions and values to them. The other one is the major society around them.
Thesis reveals how individual informants in the bicultural situation perceive traditional gender roles and the possibility of their development or change. Girl's strategies prove to what degree they are following social patterns based on their origins in comparison with the life in the target country. Despite the fact that they know and understand social patterns preserved in Czech society they are accepting and by their behaviour even proving a gender role identification in the context of their family and Armenian community. This
identification coresponds with an identification of the common Armenian family because it's girl's key reference group determining all relationships. In view of the fact that the family provides full support it is recognised as an arbiter of social values.
Key Words:migration, gender roles, one and a half generation, family, upbringing, social values, social control, female Armenian migrants in Czech republic
Úvod
Můj zájem o problematiku arménských migrantů na území České republiky začal velmi nenápadně. Ve čtvrtém semestru bakalářského studia jsem měla v rámci jednoho ze seminářů provést rozhovor se zástupcem na českém území žijící menšiny. Vzhledem k tomu, že jsem nikoho tomuto kritériu odpovídajícího neznala, začala jsem pátrat po možném informátorovi. Nakonec jsem získala kontakt na třiadvacetiletého příjemného a upovídaného Arména, s nímž jsem interview provedla.
Z jednoho rozhovoru k semestrálnímu kurzu se však vyvinul hlubší zájem, jehož výsledkem byla bakalářská práce zabývající se oslavou Nového roku v arménské komunitě žijící v Jihlavě1. Cílovou skupinou mého výzkumu se stali jedinci, kteří se sice ještě narodili v Arménii, ale většinu svého dosavadního života prožili v České republice.
S mladými Armény jsem postupně navázala velmi blízké vztahy, všichni byli velmi přátelští, otevření a ze zájmu, který jsem o ně a jejich rodiny projevila, měli upřímnou radost. Kromě etnografie oslavy a odpovědi na otázku, zda přispívá k začlenění Arménů do české společnosti, jsem zjistila mnoho dalších zajímavostí, na jejichž základě mě začalo napadat nesčetné množství nových otázek, na něž jsem chtěla dostat odpovědi.
„Ona mamka česky moc dobře neumí, a i kdyby, stejně se před Čechy strašně stydí“, řekla mi výbornou češtinou v té době dvacetiletá Taguhi a dodala:„Mamka se celkově stýká pouze s Arménci, je ženou v domácnosti, takže s češtinou a Čechy skoro do styku nepřijde.“
Arménská společnost je vysoce patriarchální a místo ženy je v ní i v současné době především v domácnosti, kde má vychovávat děti, uklízet a vařit (KOŠŤÁLOVÁ 2012).
Dívky, s nimiž jsem se v průběhu výzkumu setkávala, mi však do tohoto tradičně uspořádaného rodinného modelu zapadaly jen stěží.
Všechny měly mnoho rozličných zájmů (ať už šlo o cestování a země, které dosud navštívily, kam se v nejbližší době chystají a kde by rády alespoň část svého života prožily, o jazyky, které umí, učí se či které by se ještě rády naučily, nebo o lásku k tanci, sportu, hudbě či zpěvu), studují či již dokončily vysoké školy (jedna z dívek vyjela v rámci programu Erasmus na studijní pobyt do Portugalska a v průběhu celého studia se aktivně účastnila mezinárodních konferencí, další z dívek studuje návrhářství a se svými modely
1Lokace výzkumu byla dána bydlištěm prvního informátora a potažmo i celé arménské komunity, k níž mi byl následně umožněn přístup.
vyhrála již mnoho soutěží), většina z nich si při studiu také přivydělávala (v obchodech s oblečením, obuví nebo šperky, v restauracích či v administrativě) a ty, které již školu dokončily, si našly záhy zaměstnání či nastoupily na celý pracovní úvazek tam, kde byly původně pouze na brigádě. Všechny měly vcelku jasné představy o své budoucnosti (např.
co se týče dalšího povolání či kariérního postupu, partnera či místa bydliště), které nelze jednoduše sloučit s tradičním obrazem milující manželky a matky čekající společně s dětmi na svého muže v naklizeném domě s množstvím navařených a napečených pokrmů na stole.
Mladé Arménky na mě v průběhu mého bakalářského výzkumu působily jako samostatné ženy, které vědí, co od života chtějí, a které se budou ze všech sil snažit svých plánů a snů dosáhnout.
„Určitě si chci udělat doktorát, strašně ráda bych se totiž jednou věnovala psaní filosofických knih“, zasnila se Anoush.
Kde však k tomuto odchýlení se od normy došlo? Z jakého důvodu a jakým způsobem dochází ke změnám v tradičních genderových rolích? Stojí za nimi moderní doba, v níž dívky vyrůstají, společnost, do níž se v dětském věku přestěhovaly a postupně i začlenily, nebo snad došlo v posledních letech k vývoji v rámci celé arménské společnosti?
Nic však není pouze černé a bílé a tak se i v tomto případě objevovaly různé způsoby jednání, postoje a názory, které dívky spojovaly se zemí původu a naopak odlišovaly od země cílové (jedna z informátorek měla již čtyři roky přítele, který bydlel ve vlastním bytě, a přestože v době výzkumu již uvažovali o svatbě, ona stále zůstávala u svých rodičů, další dvě dívky se mi svěřily, že si nedokáží jako svého budoucího manžela představit nikoho jiného než arménského muže a žádnou z informátorek by ani nenapadlo odejít slavit příchod Nového roku se svými přáteli, jelikož ve stejnou dobu vrcholí přípravy velkých rodinných oslav). Je tedy zřejmé, že na dívky působí vedle české společnosti a jejích postojů a názorů také kultura a výchova jejich rodičů, kteří reprezentují zemi původu.
Jak tedy dochází ke vzájemné interakci mezi dětmi a jejich rodiči, konkrétně mezi dcerami, které se, jak se zdá, v mnohém odlišují od tradičně pojímaného modelu ženy v arménské společnosti, a jejich matkami, jež byly k tomuto modelu vedeny a také mu i po mnoha letech života v odlišné společnosti odpovídají? Jak je vyjednáván rozpor těchto hodnot a praktik? Nevytváří se mezi generací matek a jejich dcer akulturační trhlina, kterou má za následek rozdílná míra akulturace v rámci obou generací (HO, BIRMAN
2010)?
Na všechny výše položené otázky se snažím odpovědět v této diplomové práci.
Zájem, který započal tak nenápadně ve druhém ročníku bakalářského studia, tedy stále trvá a na základě odhalených rozporuplností, které jsou popsány výše, se v současné době orientuje prvotně na arménské migrantky, konkrétně na zástupkyně generace dětí, které se nacházejí v pozici, v níž jim jsou předkládány jednak tradičně uznávané genderové role představované jejich matkami a potvrzované jejich otci a širší komunitou, jednak jsou obklopeny, vyjma soukromé sféry, téměř na každém kroku společností českou, do níž jsou od svého útlého dětství socializovány a v rámci níž jsou jim předkládány role často velmi odlišné.
Ve svém výzkumu jsem se tedy zaměřila na mladé arménské dívky, které vyrůstají v rámci dvou kulturních kontextů (země původu a země cílové), jejichž postojům a názorům jsem se snažila porozumět. Pro kontextualizaci jsem se pokusila postihnout pohled několika arménských matek na to, k čemu by měla být mladá arménská dívka vedena a jakou ženou by se měla pod tímto vedením nakonec ideálně stát.
Diplomová práce řeší otázky týkající se postoje a sebepojetí arménských dívek v České republice. Ve výzkumu vycházím z toho, jak jednotlivé informátorky vnímají tradiční genderové role a jejich možný vývoj a změnu, což sleduji na pozadí jejich vztahování se (deklarovaného informátorkami v rozhovorech a objevujícího se při pozorování) k arménské komunitě, vlastní rodině, jejím jednotlivým členům a k majoritní společnosti. Pohled dívek na sebe samé se pokouším vykreslit za pomoci zjištění, proti komu se ve své pozici vymezují a jaké další jedince vnímají při vyjednávání této pozice jako klíčové.
Práce je rozčleněna do tří hlavních částí. V první části se pokouším prostřednictvím přiblížení situace, v níž se Arménie ocitla před více než dvaceti lety, vysvětlit důvody hromadného odchodu jejích obyvatel z vlasti a za pomoci dostupné literatury a pramenů týkajících se mnou vybrané menšiny blíže popsat arménskou komunitu žijící na našem území. Následně za použití odborné literatury definuji a diskutuji pro mou práci významné koncepty, čímž vytvářím teoretický rámec, který tvoří východisko pro interpretaci získaných dat.
Ve druhé části objasňuji důvody výběru a způsoby užití metodologických postupů, za jejichž pomoci jsem vybírala informátory a získávala a následně analyzovala data. Poté se pokouším zhodnotit provedený výzkum jako celek a veškeré etické otázky s ním spojené.
Nakonec ve třetí části předkládám mnou analyzované výsledky provedeného výzkumu a odpovědi na výzkumné otázky, k jejichž rozřešení jsem v průběhu celého výzkumu směřovala.
Věřím, že výsledky práce by mohly rozšířit v současné době zatím stále velmi omezené množství informací o arménské komunitě žijící na našem území. Odborné texty, které jsou k dispozici, se zaměřují primárně na otázku sociokulturního začleňování arménských migrantů do české společnosti, v dostupných datech je možné vysledovat především okolnosti migrace, početnost, místo usídlení a pozici na trhu práce. Mnohá další témata jsou bohužel zatím zcela neprobádána. Dále doufám, že by práce mohla přispět k pochopení strategií, které provází vyjednávání pozice jedenapůlté generace migrantů (konkrétně dívek) a k rozkrytí mezigeneračních vztahů (konkrétně vztahu dcer a jejich matek) v kontextu migrace.
Výsledná zjištění jistě neobsahují všechny možné otázky s definovanou problematikou spojené. Pokouším se však skrze subjektivní odpovědi vybraných zástupkyň arménské komunity žijící na území České republiky předložit vysvětlení toho, jakou má zkušenost migrace a začlenění se do nové společnosti dopad na tradičně uznávané genderové role, jak jsou tradiční či nově vzniklé genderové role informátorkami z jejich pozice chápány a zda a do jaké míry se s nimi jednotlivé informátorky identifikují či nikoliv, jak se promítají do jejich každodenního života a jak jejich přijímání, redefinice či změna ovlivňují mezigenerační vztahy v rodinách migrantů.
1 Teoretické zakotvení práce
1.1 Arménská migrace z vlasti
Masová migrace Arménů je spojena s událostmi, k nimž došlo po rozpadu Sovětského svazu, kdy začala klesat průmyslová výroba, výrazně se zhoršovala životní úroveň místních obyvatel a z ozbrojených konfliktů mezi Arménií a Ázerbájdžánem o území Náhorního Karabachu se rozvinul otevřený válečný konflikt. Na přelomu let 1992 a 1993 se Arménie z důvodu blokády ocitla bez plynu, ropy a dalších důležitých surovin, většina obyvatel ztratila práci. V této době proto odchod Arménů z vlasti výrazně nabyl na své intenzitě. Hlavním důvodem bylo zhoršování ekonomicko-sociální a politické situace v zemi původu, snaha rodičů o zabezpečení lepší budoucnosti pro své děti a v neposlední řadě také strach obyvatel z odvodu do armády či z politického pronásledování (MAROUŠEK
2002).
1.1.1 Arméni v České republice
Arménská komunita žijící na území České republiky není, v porovnání s celkovým počtem Arménů v jiných zemích, nijak rozsáhlá, v současné době čítá necelé dva tisíce osob.2 Odborná literatura uvádí, že největší příliv migrantů z Arménie do naší země byl zaznamenán mezi lety 1990 a 1993 (MAROUŠEK2002, SUMLENNY2007).
Nejvíce informací týkajících se arménské komunity na našem území lze získat z výzkumu, který provedl v Praze, Brně a Ústí nad Labem Jaroslav Maroušek (2002).
Čechy byly dle jeho výsledků označeny většinou informátorů jako země cílová, pouze někteří sem přišli až poté, co jim byl znemožněn pobyt v zemi jiné (nejčastěji v Německu).
Většina arménských informátorů nevnímala zpočátku migraci jako trvalou, postupem času se jí však zpravidla stala (KLVAŇOVÁ2006).
Z dříve provedených výzkumů mapujících místa usídlení migrantů vyplývá, že jde v naprosté většině případů o migraci městskou, nejvíce migrantů se usídluje ve větších, méně často v menších českých městech (MAROUŠEK2002, UHEREK2003).
Co se pozice na pracovním trhu týče, největší procento arménských migrantů zakládá svou vlastní živnost nebo se nechávají zaměstnat u svých krajanů či migrantů z jiných
2 Dostupné z: <https://www.czso.cz/documents/11292/23225698/c01t03.pdf/342ed1c8-8b6c-4e82- 8cb9-5a79d4a197bc?version=1.0> [cit. 9. 4. 2015].
ČSÚ uvádí, že na území České republiky bylo k 31. 12. 2013 celkem 1926 Arménů, z toho mělo trvalý pobyt 1405 z nich (739 mužů a 666 žen), jiný typ pobytu mělo 521 jedinců (277 mužů a 244 žen).
zemí, v českých firmách hledají uplatnění jen zřídkakdy. Ve velkých městech, primárně však v Praze, byla zaznamenána také početná skupina umělců (MAROUŠEK2002).
1.1.2 Charakteristika arménských migrantů
Pro Armény obecně je velmi důležité udržování komunikačních sítí a sociálních vazeb, k němuž dochází nejen uvnitř arménské komunity v České republice, ale také mezi ní a Armény, kteří zůstali v zemi původu (KLVAŇOVÁ2006). Arménská identita je udržována v rámci rodiny i širší komunity a předávána starší generací migrantů mladším zástupcům skrze jazyk a vědění o zemi původu (UHEREK 2003, KOŠŤÁLOVÁ 2012). Soudržnost a blízkost jednotlivých členů rodiny i celé komunity je, jak jsem se přesvědčila díky mému výzkumu k bakalářské práci, udržována a potvrzována skrze participaci na různých událostech (např. představeních), oslavách (např. narozenin, svatby) či rituálech (např.
novoročních oslavách).
Klíčovým prvkem arménské identity je jejich vztahování se k instituci rodiny, která má výrazně patriarchální a patrilineární charakter a je pro Armény posvátná. Hlavním kritériem je její početnost a pokrevní spřízněnost. Velký důraz je kladen na předky, jsou udržovány pevné vazby jak s blízkými, tak se vzdálenými příbuznými a také s jedinci pocházejícími ze stejné či blízké lokality (KOŠŤÁLOVÁ 2012). Autorka (2012: 242) dále vyjmenovává základní rysy tradičního arménského rodinného modelu, kterými jsou (1) úcta k rodičům, (2) respekt k autoritě starších, (3) striktně genderově vymezené role mužů (pokládáni za živitele rodiny a hlavní autoritu navenek) a žen (vnímány primárně jako věrné manželky a dobré matky) a (4) důležitost individuální i kolektivní cti.
1.2 Gender a genderové role
Jelikož jsem se ve výzkumu zaměřila výlučně na arménské migrující ženy žijící v České republice, stal se prvním důležitým konceptem gender a s ním spojená výše zmíněná problematika genderových rolí, jejichž vývoj a proměnu jsem se rozhodla primárně prozkoumat.
V procesu migrace byli ještě do nedávna vnímáni jako klíčoví muži, zatímco na ženy bylo pohlíženo jako na pouhé následovatelky svých manželů (PEDRAZA 1991). Ženy tak byly vnímány jako druhotní migranti, jejich role byla v odborné literatuře popisována vždy výhradně ve vztahu k mužům, byly označovány pouze v rodinných metaforách coby manželky, matky, sestry, dcery či budoucí nevěsty (EREL 2009). V současné době však došlo k výraznému posunu tohoto pohledu a ženy jsou nově v kontextu gender studies
spatřovány jako „aktivní členky svých rodin, komunit i socio-profesních skupin“
(EZZEDDINE 2011b: 238). Skrze migraci může docházet k osamostatňování a společně s ním ke zpochybňování tradičně uznávaného místa ženy v rodině, což může postupně vést až k vymizení tradičních ženských rolí (EZZEDDINE 2011a). Celý osvobozující proces je nejčastěji odstartován nutností zapojení se žen v cílové zemi do pracovního procesu. Díky přímému přístupu k vlastní hotovosti se následně tyto ženy rychleji identifikují se svou nově vznikající genderovou rolí (GEORGE2005).
K výše popsanému zvratu, v němž se do popředí zájmu migračních studií dostávají ženy, dochází až v období mezi lety 1980 a 1990, kdy se na akademickém poli začínají naléhavěji ozývat feministicky laděné badatelky, které vnímají gender jako kulturně konstruovaný fenomén a na ženu pohlíží jako na individualitu, autonomní bytost s vlastními právy a názory (PURSCHOVÁ2007).
Navzdory feministickému přístupu, respektive naději na dosažení genderové rovnosti ovšem zároveň studie přiznávají, že migrující ženy jsou okolním světem stále reálně umenšovány více než muži. Teorie trojí neviditelnosti je popisuje jako neviditelné na globálních i lokálních trzích na úrovni jejich třídy, etnicity i genderu (EZZEDDINE2011a).
Krom toho jsou ženy, ať již odcházejí samy nebo se svou rodinou, podrobeny mnohem většímu dohledu ze strany rodiny či celé komunity (EREL2009).
V cílové zemi má každý člen rodiny odlišné, ale vždy velmi důležité postavení. Muži jsou tradičně vnímáni jako živitelé, ženy jako udržovatelky domácnosti a děti navštěvující v cílové zemi vzdělávací zařízení představují jakousi spojnici rodin migrantů s majoritní společností. Role jednotlivců se samozřejmě liší jak v rámci jednotlivých etnik, tak s ohledem na věk migrantů, ale i na čas, který již tito v cílové zemi strávili (HAMILTON
2010).
K produkci a učení se genderovým rolím dochází prostřednictvím rodiny, v procesu rodinné migrace jsou tyto role konstruovány vzájemným působením migrujících rodičů a jejich dětí a vedle toho také okolím, jež je obklopuje (EREL2009, PEDERSEN2011). Rodina je klíčová taktéž při konstruování „belonging“, tedy pocitu sounáležitosti jednotlivých členů (EREL2009).
Z feministické perspektivy by se mohlo zdát, že redefinice genderových rolí a s ní spojená potenciální možnost emancipace je pro migrující ženy jednou z hlavních změn, které chtějí dosáhnout. V rámci rodinné migrace je však obvykle patrné silné ulpívání na tradičních genderových rolích, k jejichž změně dochází až postupně vlivem okolní společnosti (PEDERSEN 2011). Redefinice genderových rolí tak může být v kontextu
migrace na jednu stranu vnímána jako způsob osvobození, na stranu druhou jako vynucený důsledek migračního tlaku.
Vzhledem k tomu, že je při výchově dítěte v naprosté většině společností klíčová matka, lze mateřství3 považovat za hlavní nástroj, jehož prostřednictvím dochází k formování sebepojetí potomků (EZZEDDINE 2011a). Matky tak můžeme vnímat jako hlavní zprostředkovatelky etnicky specifických hodnot a zdrojů, jelikož kulturní kompetence a vědění nejsou předávány přirozeně, ale sociálně (EREL 2009). V rámci výchovy předávají matky další generaci svůj vlastní pohled na svět a vedle toho vytváří nové kulturní formy složené z hodnot země původu a země cílové tak, aby byly vzájemně slučitelné (EREL2009). Při výchově dcer vstupuje do výchovného procesu shodný gender matky a dcery a dochází tak k předávání matčiny feminity. Dcera ji může přijmout buď v plném rozsahu, nebo pouze částečně, případně se proti ní může zcela vymezit (EREL
2009). Marjan Nadim (2014) na svém výzkumu v Norsku ukázala, že většina dívek druhé generace pákistánských migrantů, přestože žijí ve striktně genderově rozdělených rodinách (matka je tradičně v domácnosti a otec je živitelem rodiny), své vlastní životy organizují ve většině případů zcela odlišně, tedy tak, že se od role žen v domácnosti distancují. Podobně je to i s přijímáním názorů a vysvětlení rodičů – potomci je často vnímají jako nemoderní a uchylují se raději k mínění svých vrstevníků (EREL2009).
1.3 Generace dětí
Hlavní cílovou skupinou, na niž jsem se při výzkumu zaměřila, byla jedenapůltá generace migrantů, jež lze definovat jako děti, které se narodily v zemi původu, ale větší část svého dětství prožily mimo ni (RUMBAUTin ALBA, WATERS 2011: 1). Naprostá většina odborné literatury však tyto děti označuje jako zástupce druhé generace společně s těmi, které se již jako migranti narodily.4
Přestože jednání první generace migrantů je obvykle více méně totožné, jejich potomci se od sebe mohou výrazně lišit (WESSENDORF2005). Hlavní rozdíl lze spatřovat právě mezi zástupci jedenapůlté a druhé generace. Děti, které určitou část svého dětství vyrůstaly v zemi původu, mají blíže ke generaci rodičů, jejich jednání a uvažování se zásadně neliší, znají většinou dobře jazyk této země, v mnohem větší míře přijímají tamní
3 Mateřství je stejně jako gender konstruováno sociálně. Oba tyto koncepty je třeba vnímat jako vzájemně úzce propojené a na sobě závislé (EZZEDDINE2011a).
4Osobně jsem se však na místech, kde se zmiňuji shodně o jedenapůlté i druhé generaci, rozhodla v této práci používat termín generace dětí, jelikož vnímám rozdíl, který je dle výše uvedené definice odlišuje, jako nezanedbatelný.
hodnoty, více se s nimi ztotožňují, uchovávají je a k zemi původu mají často blízký vztah.
Naproti tomu jedinci, kteří se narodili již v cílové zemi, se na ni také obvykle více orientují. Obecně však z odborné literatury vyplývá, že děti migrantů se vždy ve výsledku více identifikují se zemí cílovou, jelikož v ní strávily většinu svého dosavadního života, znají její jazyk, kulturu a udržují často mnohé velmi blízké vztahy se zástupci majoritní společnosti, do níž jsou skrze školní docházku postupně více a více začleňovány. Podobné zobecnění platí také o odmítavém přístupu generace dětí k sentimentu svých rodičů vážícímu se k zemi původu (PARK1999).
Potomci migrantů vlastně vyrůstají do dvou světů – světa svých rodičů a širší komunity, jenž je spojuje se zemí původu a v rámci transnacionálního pole vztahů dochází k vyjednávání jejich identity a vytváření pocitu sounáležitosti, a světa místních škol a spolužáků, kteří je propojují se zemí cílovou. Tyto děti tak mohou mít pocit, že patří jak k zemi původu, tak k zemi cílové (WESSENDORF2005).
S odkazem k výše uvedenému je důležité zmínit termín „chameleonství“, který definují David Pollock a Ruth Van Reken (2001). Děti vyrůstající za vzájemného působení dvou (či více) kultur mezi nimi dokáží kvůli splynutí a nevyčnívání plynně přepínat (co se jazyka, vztahů, vzhledu, zvyklostí a kulturních praktik týče). Díky úzkým vztahům s rodinou jako představitelkou kultury země původu a společností země cílové získávají oboje kulturní vědění, mezi nímž dokáží bez větších problémů vyjednávat. Stávají se tak bikulturními.
V literatuře zabývající se migrací je tedy často uváděno, že země původu a země cílová jsou pro migranty vzájemně propojené. Zástupci generace dětí však často sami sebe se zemí původu, pokud je s ní nepojí přímé či blízké osobní vztahy, ale jsou s ní propojeni pouze zprostředkovaně, vůbec nespojují. Rodiče, kteří fungují jako nejužší prostředníci mezi dětmi a zemí původu, si tuto možnost a z ní pramenící jinakost svých potomků, která je důsledkem jejich ovlivňování odlišnými praktikami, zkušenostmi, normami a hodnotami, velmi dobře uvědomují a snaží se jim tak v co možná největší míře předávat hodnotový systém a tradice země původu (PEDERSEN 2011). Přesto však generace dětí často o tuto zemi posupně ztrácí zájem (HAIKKOLA 2011). Její zástupci se v některých případech vůbec nenaučí či časem zapomínají její jazyk (který lze definovat jako jeden z hlavních znaků propojujících migranty se zemí původu), neznají většinu kulturních zvyklostí, nemají širší vědomosti o zemi původu a díky tomu všemu se jednoduše necítí součástí dané země. Pokud pak navštíví zemi původu, obvykle si uvědomí, že ji jako svůj
domov nevnímají (LEE 2004). I přesto však mají obvykle potřebu s ní udržovat alespoň minimální spojení, jelikož na ni pohlíží jako na zemi původu svých rodičů (GEORGE2005).
V kontextu migrace u zástupců generace dětí většinou dochází ke vztahování se k blízkým lidem, kteří žijí často na mnoha různých územích, namísto vztahování se ke konkrétní zemi. V tomto případě pak odborná literatura mluví o „multi-sited networks“, v rámci nichž lze vztah generace dětí k zemi původu vysvětlit tak, že se jedinci obvykle neidentifikují s národem jako takovým, ale s konkrétní rodinou (její částí), přáteli či známými, kteří v určité zemi žijí (HAIKKOLA2011).
Jedním z hlavních důvodů migrace, který rodiče uvádějí, je lepší přístup potomků ke vzdělání, které je vnímáno jako prostředek k sociální mobilitě skrze lepší uplatnění na trhu práce (EREL 2009, NADIM 2014, WESSENDORF 2005). Generace dětí tak v kontextu migrace obvykle dosahuje vyššího vzdělání než generace rodičů (EREL2009), které přináší kromě vstupenky do struktur majoritní společnosti i další zdroj majoritního vědění.
V odborných textech zabývajících se migrací je dále kladen velký důraz na jazyk, jakožto základní prostředek chápání sebe sama. Skrze jazyk země původu se děti mohou výrazně odlišit od majoritní společnosti, pomocí jazyka země cílové se naopak mohou vzdálit od svých rodičů (EREL2009).
Jak již bylo uvedeno výše, v rámci rodin migrantů je kladen velký důraz na předávání hodnot země původu, ty jsou, jak plyne z dostupných studií, však zástupci generace dětí obvykle redefinovány a reinterpretovány v kontextu každodenního života v zemi cílové. Osobnost člověka je totiž utvářena okolím, v němž vyrůstá (NADIM 2014).
Větší či menší změny, k nimž dochází, je třeba chápat jako reakce na nové strukturální možnosti a osobní zkušenosti (ZANTINIin NADIM2014: 508).
Různé případové studie ukazují, jak je proces vyjednávání pozice v obou společnostech (původu a majoritní) mnohovrstevnatý a náročný. Nejedná se vždy o příklon k jedné či druhé straně, ale naopak o hledání rovnováhy, respektive odpovědí na otázku jak dostát všem vštípeným normám a jak vyjednat sama sebe v kontextu své bikulturní situace.
Takto to popisuje již výše zmiňovaná studie Marjan Nadim (2014), která se zabývá vyjednáváním pákistánských zástupkyň druhé generace migrantů v Norsku mezi individuální kariérou a mateřstvím. Potomci migrantů obvykle vnímají práci jako způsob zvýznamnění a naplnění svého života a na statut ženy v domácnosti pohlíží negativně, což může vycházet z většinového názoru udržovaného společností cílové země. Na druhou stranu však dívky vidí vzor ve svých matkách, které jim byly a i v dospělosti jsou vždy plně k dispozici. Ve chvíli, kdy se samy stanou matkami, se skrze výše zmíněnou
reinterpretaci a redefinici hodnot snaží na jednu stranu svým dětem plně věnovat, hlavní důraz však nekladou na množství společně stráveného času, ale na jeho kvalitní využití, a na stranu druhou se realizují i mimo mateřství prostřednictvím zaměstnání.
1.3.1 Akulturační trhlina
Výše popsané získávání rozdílných zkušeností, vědění a hodnot zástupci generace dětí plynoucí z jejich přímého ovlivňování majoritní společností vede badatele k výzkumu problematiky mezigeneračních vztahů uvnitř rodin, které se v kontextu migrace obvykle zásadně proměňují (EREL2009).
Rodinu obecně lze chápat jako velmi kontrastní instituci. Na jednu stranu je poskytovatelem základního materiálního a sociálního zázemí, po migraci ji můžeme jednoznačně označit za primární společenskou jednotku (NEŠPOROVÁ 2009), na stranu druhou je však místem častých konfliktů a nedorozumění mezi jejími členy (EZZEDDINE
2011a).
V této souvislosti je významným pojmemakulturační trhlina, kterou má za následek rozdílná míra akulturace5 (co se týče učení se jazyka, přizpůsobování jednání a proměny identity) migrantů plynoucí z jejich odlišných výchozích pozic. Členové jednotlivých generací takto mohou klást důraz na zcela odlišné hodnoty (pro rodiče obvykle zůstávají klíčové hodnoty země původu, u dětí postupně převažují hodnoty země cílové) nebo si mladší generace může hodnoty uznávané majoritní společností osvojit mnohem rychleji než generace starší a díky tomu může mezi nimi docházet k obtížím v komunikaci (HO, BIRMAN2010). Obecně lze říci, že děti migrantů pohlíží na cílovou zemi a její společnost vždy odlišnou optikou, což je dáno především tím, že zde od nízkého věku navštěvují místní instituce, učí se jazyk a postupně se důvěrně seznamují s tamním způsobem života (PEDERSEN 2011). Zástupci generace rodičů mohou někdy naopak pociťovat k životnímu stylu a hodnotám země cílové dokonce až odpor (LEE2004).
Významné rozdíly lze spatřovat mezi kolektivisticky orientovanými tradičními společnostmi, které jsou vystavěny na dohledu rodičů nad potomky a individualisticky založenými moderními společnostmi, kde je dospívajícím umožněna samostatnost v rozhodování. Dohled nad dospívajícími se také liší v závislosti na jejich věku a pohlaví, rodiče se vždy více starají o mladší jedince a podobně se menší volnosti dostává dívkám, zatímco předností chlapců má být samostatnost (HAMILTON 2010). Nad dívkami (a jak již
5 Akulturace je definována jako změna v kulturních postojích, hodnotách a jednání, která plyne z kontaktu dvou odlišných kultur (HO, BIRMAN2010: 2).
bylo uvedeno výše nad ženami obecně) je v kontextu migrace udržován silný sociální dohled ze strany rodičů, ale často i ze strany celé komunity (WESSENDORF 2005). Děti z rodin migrantů jsou tak oproti svým vrstevníkům z majoritních rodin obvykle podrobováni mnohem větší kontrole. A právě snaha rodičů dohlížet na každodenní aktivity potomků a na vztahy, které udržují, je častým důvodem jejich sporů (HAMILTON 2010).
Děti se pak nezřídka uchylují k tzv. dvojímu životu, který ve své první podobě odpovídá představě rodičů, v druhé verzi se však slučuje s jejich vlastním názorem na to, jak by měl jejich život vypadat (EREL 2009). Jejich jednání ve veřejné (public) a soukromé (private) sféře se z toho důvodu často výrazně liší. Obecně lze říci, že jednou z hlavních třecích ploch mezi generací rodičů a jejich dětí je otázka svobody dospívajících, konkrétně jejich snaha o vyjednávání pravidel dle norem, které se vymykají normám uznávaným generací rodičů (EREL2009). Zásadnější mezigenerační rozdíly a častější spory, jak je patrné z výše uvedených odlišností mezi jedenapůltou a druhou generací migrantů, se však objevují spíše v rodinách, jejichž potomci se v zemi cílové již narodily (HAMILTON2010).
Na závěr je však třeba zdůraznit, že generace rodičů a generace dětí vždy sdílí i určité množství společných hodnot a že hodnoty obecně nejsou pevně dány a mohou se působením obou generací s časem měnit a vyvíjet (EREL2009). Rodiče a děti se od sebe učí navzájem. Výchova potomků tak musí být chápána jako průsečík vlastního zázemí rodičů, současných podmínek i očekávání do budoucnosti. Vedle toho jsou v rodině prostřednictvím dětí a jejich rozličných zkušeností získaných díky životu v cílové zemi upravovány a pozměňovány etnické zvyklosti, tradice a hodnoty země původu (PEDERSEN
2011).
2 Metodologie výzkumu
2.1 Výzkumný problém
Příchod a usídlení se v nové zemi má velký dopad na každého jedince. V procesu migrace a následného začleňování dochází ke změnám jednání i vnímání, nikdo z tohoto procesu nevyjde nezměněn, na každém zůstanou patrné nějaké stopy. Ty se však liší případ od případu, vždy záleží na konkrétním migračním příběhu, na zemi původu, na cílové zemi, na věku, v němž jedinec migruje, a na postavení, které v původní i cílové společnosti zastává.
V této práci se chci věnovat sebepojetí jednotlivců a jeho změnám, k nimž dochází v procesu migrace a začleňování se do nové země. Rozhodla jsem se své zaměření zúžit na ženy, jelikož předpokládám, že u nich, vzhledem k v mnoha společnostech silně zakořeněným tradičně pojímaným genderovým rolím, bude docházet v kontextu života v cílové zemi k mnohem větším proměnám. Konkrétně se budu zabývat jedenapůltou6 generací arménských dívek (dcer), jejichž příběhy se pokusím doplnit a zasadit do konkrétního kontextu za pomoci první generace arménských žen (jejich matek).
Cílem mé práce tedy bude sledovat to, jak dané ženy vyjednávají své postavení, především se pokusím zjistit, jak definují role, jež zastávají, jak se tyto role na základě působení hodnot a norem cílové země mění či vyvíjejí, zda je rozdíl v chápání vlastní pozice mezi generací dcer a jejich matek a současně mezi jednotlivými zástupkyněmi generace jedenapůlté a pokud ano, tak jaký.
2.1.1 Výzkumné otázky
Jaký dopad má migrace na tradičně uznávané genderové role?
Jak se genderové role mění (vyvíjejí) působením hodnot a norem udržovaných majoritní společností?
Jak definuje jedenapůltá generace migrantek své genderové role?
Jaký dopad má prožitá zkušenost na chápání vlastního postavení informátorek?
Jak a vůči komu se ve své pozici jedenapůtá generace migrantek vymezuje?
Je rozdíl mezi generací dcer a generací jejich matek, a pokud ano, tak v čem?
6 Přestože většina odborné literatury (viz kapitola Generace dětí) zásadně nerozlišuje mezi jedinci, kteří se narodili ještě v zemi původu (jedenapůltá generace migrantů) a jedinci, kteří se narodili již v zemi cílové (druhá generace migrantů), rozhodla jsem se v této práci mnou sledované migrantky, které přišly do země cílové jako děti, označovat výhradně jako zástupkyně generace jedenapůlté.
Jaký vliv mají ostatní jedinci (z rodiny, širší komunity i celé majoritní společnosti) v rámci procesu vyjednávání genderových rolí informátorek?
2.2 Výzkumná strategie
Sociokulturní antropologie je vědou snažící se o pochopení jednání lidí (SVOBODA 2007).
Při svém výzkumu jsem zvolila kvalitativní výzkumnou strategii, skrze níž můžeme dle Anselma Strausse a Juliet Corbinové (1999: 10) „odhalit či porozumět tomu, co je podstatou jevů, o nichž toho ještě moc nevíme.“ Díky přímému a častému kontaktu s jedinci, kteří jsou součástí sledovaného jevu, lze získat velmi podrobné informace o dané problematice. Kvalitativní výzkumná strategie je interaktivní, v průběhu celého výzkumu může být na základě získaných dat a zjištěných skutečností pružně upravována. Data v antropologickém výzkumu mají takový potenciál, že mohou zcela proměnit výzkumnou otázku či zaměření. Osobně jsem tedy již od začátku výzkumu průběžně vyhodnocovala veškerá získaná data a následně pak dle potřeby upravovala zaměření a výzkumné otázky tak, abych nakonec byla schopná osvětlit definovaný výzkumný problém.
Skrze realistický přístup k antropologickým datům jsem postupovala podle induktivní logiky, v rámci níž se na základě podobností v získaných datech tvoří obecnější závěry o vytyčeném problému. Celý výzkumný proces v tomto případě není ovlivňován výzkumníkovými předpoklady či hypotézami (KLVAČOVÁ 2012). Díky užité výzkumné strategii mohu zkoumanou problematiku popsat z emické perspektivy, vzhledem k nepatrnému množství informátorek (v porovnání s celou arménskou komunitou žijící v České republice) však získaná data a výsledky z nich plynoucí nebudu zobecňovat, jelikož vypovídají pouze o konkrétních zástupkyních arménské generace dcer a generace jejich matek.
2.3 Techniky získávání7 dat
Při výzkumu jsem použila tři různé techniky získávání dat, které jsou však vždy společně provázané a vzájemně se ve zjišťování potřebných informací doplňují. Snažila jsem se dobrat obrazu sociální reality, který je vlastně průsečíkem toho, co jedinec žije a co si o
7 Pomocí daného označení jsem chtěla spojit na jednu stranu situovanost a účelovost dat, o němž mluví Tereza Stöckelová a Yasar Abu Ghosh (2013), dle kterých data vytváříme (v průběhu výzkumu jsou vždy ovlivňována osobou výzkumníka, informátory i ostatními sociálními aktéry, konkrétním terénem i vším, co se okolo děje), a na stranu druhou jejich možnou nepředvídatelnost a náhodnost (některé informace můžeme zaznamenat jakoby mimochodem, bez předchozího záměru či plánování).
tom myslíči jak o tom mluví, žité a vyprávěné spolu totiž vždy úzce souvisí (KONOPÁSEK
1994).
2.3.1 Autobiografické rozhovory
Jako první a nejdůležitější techniku svého výzkumu vnímám tzv. autobiografické rozhovory, pomocí nichž jsem se snažila pochopit jednání informátorů a to, jak vnímají svět, ve kterém žijí. Zdeněk Konopásek (1994: 9) definuje autobiografický rozhovor jako
„realistické individualizované reflexivní sebe-vyprávění“. V průběhu vyprávění se výzkumník dozvídá o událostech, které samotný informátor vnímá jako klíčové při utváření jeho vlastní osoby a které významně ovlivnily jeho životní dráhu. Norman Denzin (in KONOPÁSEK1994: 26) tyto události označuje jako „turning-point moments“. Informátor zvýznamňuje svůj život skrze vyprávěný životní příběh, který jej spojuje s kořeny, udává směr a smysl jeho existenci a utváří jeho hodnotový systém (HAMMERSLEY, ATKINSON
2007).
Rozdíl mezi standardizovaným rozhovorem a rozhovorem autobiografickým je zásadní, namísto výběru témat a kategorií, které vnímá jako klíčové badatel, dochází k jejich výběru samotným informátorem. Ten představuje, za použití vlastních slov, konceptů a idejí, výzkumníkovi svůj vlastní svět tak, jak jej vnímá a chápe z pozice, kterou ve společnosti zastává (EREL 2009, KONOPÁSEK 1994, SVOBODA 2007). Ani v tomto případě se tak nejedná o realistické vykreslení vlastního života, ale o jeho interpretaci a hodnocení z pohledu současné optiky a budoucích očekávání. Autobiografické vyprávění je proto sociální konstrukcí, která se formuje na základě toho, co jedinec prožívá a co se kolem něj děje (KLVAČOVÁ 2012, KONOPÁSEK 1994, ROSENTHALOVI 2001). Tato konstrukce tak vlastně nikdy není definitivní, pohled každého člověka se v průběhu života mění a vyvíjí a stejně tak se tedy mění a vyvíjí vlastní autobiografie (SVOBODA 2007).
Vzhledem k proměnlivému, situačnímu a kulturně a sociálně podmíněnému charakteru lze jevy vzpomínané v rámci interview označit jako jevy „procesuální“ (KLVAČOVÁ2012: 24).
Odborná literatura vnímá jedince výhradně jako součást sociálních sítí (např. rodiny, komunity, vzdělávacího systému), v rámci nichž se vyvíjí jeho sebepojetí (KLVAČOVÁ
2012). Pomocí autobiografických interview jsem se snažila zjistit, jak vzniká a formuje se sebepojetí jedinců v nové situaci, s kým se v nové pozici identifikují a proti komu se naopak vymezují.
Vyprávěné příběhy poskytují vhled do toho, jak se vytváří a jaké je sebepojetí informátorů. Ukazují se rozdílné významy přikládané prožitým zkušenostem, způsoby
reakce na okolní podněty, vyjednávání rolí a praktik, participace či pocit sounáležitosti. Je z nich patrné, jak se jednotliví informátoři vztahují ke komunitě i majoritní společnosti, jak je ze své pozice chápou, a konečně také to, jak chápou svou vlastní osobu ve srovnání s tím, jaké stereotypy s ní spojuje majoritní společnost. Tyto dva odlišné pohledy označuje Umut Erel (2009: 17) ve svém výzkumu tureckých žen jako „dominant discourse“ a
„womenselves alternative“.
Autobiografické interview je vlastně plynulým vyprávěním, do něhož badatel v ideálním případě nezasahuje vůbec, a pokud je to třeba, tak jen minimálně, a to za účelem udržení toku vyprávění či povzbuzení vypravěče k dalšímu pokračování v monologu (KLVAČOVÁ 2012, SVOBODA 2007). K rozsáhlejšímu zasahování a kladení konkrétnějších otázek dochází až na konci rozhovoru. I v tomto případě jsou otázky vždy výhradně otevřené a jsou kladeny narativizujícím způsobem, který by měl informátora povzbudit a podpořit v dalším vyprávění (KLVAČOVÁ2012, KONOPÁSEK1994). Až v tento okamžik je dále vhodné navést informátora k dalším možným tématům, poprosit jej o vyjasnění témat již vyřčených, položit několik zobecňujících dotazů a rozhovor následně zakončit otázkami argumentačního charakteru (EZZEDDINE2011a, SVOBODA2007).
Jelikož byl můj výzkum zaměřen primárně na zkušenost jedenapůlté generace migrantek, vedla jsem autobiografická interview pouze s nimi. Každý z osmi rozhovorů, které jsem od prosince 2014 do dubna 2015 provedla, trval přibližně dvě a půl až tři hodiny. Vždy jsem jej iniciovala větou: „Vyprávěj mi o tom, co se stalo poté, co jsi přišla do České republiky?“. Ve všech případech následovalo monologické vyprávění, které bylo však u jednotlivých informátorek různě dlouhé, některé informátorky byly schopné mluvit bez zastavení a rozkrýt samostatně velké množství zajímavých témat, jiné se naopak poté, co pouze heslovitě popsaly svůj příběh, dožadovaly pokládání konkrétních otázek.
Tematické okruhy otázek pro rozhovory jsem samozřejmě měla předem připravené, ale vždy jsem se prvotně snažila rozvíjet témata, která nadnesly informátorky. Ve chvíli, kdy již bylo zřejmé, že informátorky vyčerpaly to, co chtěly říci, jsem obvykle položila několik vyjasňujících otázek, kdy jsem se ptala konkrétněji na různá témata nastíněná v proběhlém rozhovoru. Pokud se objevilo nějaké vyloženě diskutabilní tvrzení, ukončila jsem rozhovor několika otázkami argumentačními, v nichž jsem se s ním snažila polemizovat.
2.3.2 Polostrukturované rozhovory
Se zástupkyněmi první generace jsem se rozhodla vést pouze polostrukturované rozhovory (rozhovory s návodem), které se vyznačují předem definovanými okruhy otázek, o něž se
výzkumník může opírat, ale v závislosti na průběhu výzkumu (či přímo při interakci s informátory) je může dle potřeby upravovat.
Prostřednictvím rozhovorů s matkami jsem chtěla prvotně zjistit, (1) jak je tradiční arménskou společností pohlíženo na ženy, (2) jak samotné informátorky vnímají tradiční genderové role žen a v závislosti na tom jak vnímají samy sebe, (3) zda a jakým způsobem k těmto rolím vedou své dcery a (4) jak vnímají nynější postavení svých dcer v rámci společnosti, jež je obklopuje.
V jednom případě mi připravené okruhy otázek posloužily jako základ pro písemné strukturované dotazování. Jedna z matek se před třemi lety přestěhovala společně s manželem a mladší dcerou do zahraničí a častěji než oni sem jezdí jejich starší dcera za nimi, takže jsem tak byla bohužel odkázána pouze na tento neosobní způsob získávání dat za použití e-mailu.
2.3.3 Průběh rozhovorů a jejich hodnocení
Ve chvíli, kdy jsem již měla jasně definován výzkumný problém, výzkumné otázky i tematické okruhy otázek pro rozhovory, jsem postupně kontaktovala všechny informátorky a domluvila jsem si s nimi termíny schůzek. Zpočátku jsem je vždy seznámila s výzkumem, ujistila je o anonymizaci, možnosti neodpovědět na kladené otázky či od výzkumu případně zcela odstoupit a poprosila je o svolení rozhovor nahrávat. Ve všech případech informátorky v tomto způsobu zaznamenávání neviděly sebemenší problém.
Následně jsem zahájila samotný rozhovor, v případě autobiografického interview iniciační otázkou, v případě polostrukturovaného rozhovoru jednou z předem definovaných otázek zaměřených na pohled tradiční arménské společnosti na ženy a jejich genderové role. V rámci konkrétních případů jsem poté buď spíše poslouchala a jen v případě potřeby dále podněcovala ve vlastním vyprávění, nebo jsem do vyprávění vstupovala častěji a za použití předem připravených tematických okruhů vyprávění rozvíjela.
Na konci rozhovorů jsem vždy informátorkám poděkovala, ujistila je o důležitosti a významu informací, které mi svěřily, poprosila je o případnou další pomoc a spolupráci a následně jim nabídla možnost přečíst si výslednou práci. Ukončení rozhovoru je odbornou literaturou spatřováno jako velmi zásadní počin. Informátoři badateli skrze vyprávění nabídnou vhled do svého soukromého života, vyjeví mu svoje myšlenky a názory a on tak může mít pocit, že pro ně nemá nic na oplátku. Ve většině případů je však pouhé projevení zájmu o dané jedince a jejich příběh a badatelova schopnost zaujatě poslouchat dostatečným vyrovnáním (CHVISTKOVÁ2004).
Já osobně jsem laskavost, se kterou ke mně informátorky přistupovaly, čas, jenž mi věnovaly, informace, které mi sdělily a možnost nahlédnout do jejich soukromí, snad alespoň částečně vyvážila tím, že jsem na základě prosby několika z nich provedla na akci, která se konala v Jihlavě u příležitosti stého výročí arménské genocidy, několik rozhovorů (např. s velvyslancem Arménie v ČR, archimandritou Arménské apoštolské církve či jedním z hlavních pořadatelů akce a zakladatelů arménsko-české společnosti URARTU).
Sestřih z nich by se měl stát součástí dokumentu, jenž je v souvislosti s připomínkovými akcemi pořádanými v České republice za účelem připomenutí arménské genocidy připravován.
Celkem jsem tedy v období od prosince 2014 do dubna 2015 provedla osm autobiografických rozhovorů, tři rozhovory polostrukturované a jedno písemné strukturované dotazování. Všechny autobiografické rozhovory proběhly v českém jazyce, informátorky jej používají zcela plynně a nemají nejmenší problém jím vyjádřit veškeré své myšlenky a názory. Pokud náhodou došlo k problémům v komunikaci, nebylo to z důvodu nedostatečné slovní zásoby, ale spíše proto, že pro daný jev například neexistuje vhodné české označení.
Při polostrukturovaných rozhovorech s první generací migrantek již byla jazyková bariéra větší. Pouze jeden rozhovor se uskutečnil v českém jazyce, zbylé dva proběhly za přítomnosti prostředníků, jimiž se staly dcery, které překládaly odpovědi svých matek.
První generace arménských žen totiž obvykle česky obstojně rozumí, ale vyjadřování v tomto jazyce jim dělá problémy. Často však není důvodem to, že by česky nemluvily, ale že se před zástupci majority (tedy i přede mnou) její mateřský jazyk stydí používat. Stejně tak i strukturované dotazování bylo zprostředkováno dcerou, která matčiny odpovědi v arménštině přeložila do češtiny.
Jeden autobiografický a všechny polostrukturované rozhovory proběhly v soukromém bytě, kdy jsme v místnosti, kde rozhovor probíhal, byly ve dvou případech přítomny pouze já a informátorka, ve dvou dalších ještě dcery informátorek, které v daném okamžiku figurovaly jako překladatelé a současně často doprovázely odpovědi svých matek vlastním komentářem, jenž byl v některých případech souhlasný, v jiných se však od matčina názoru lišil. Zbylých sedm autobiografických rozhovorů proběhlo v kavárnách (pět v Jihlavě, dva v Praze), které jsem však vždy pečlivě vybírala dle toho, aby v nich bylo možné sedět stranou všeho ruchu a bez většího vyrušování.
2.3.4 Zúčastněné pozorování
Při výše popsaných technikách rozhovorů je současně nutné obeznámení badatele s terénem. Výzkumník pak dokáže informace získané prostřednictvím rozhorů snáze pospojovat a zasadit do relevantního kontextu. Současně se také urychlí proces ustanovování vzájemné důvěry a získávání respektu mezi informátory a výzkumníkem, při němž je směrodatný jejich první kontakt, který je zjednodušen ve chvíli, kdy sdílí společný gender a ještě lépe i společnou etnicitu (EREL2009).
Vzhledem k tomu, že se informátorem předkládaný narativ může výrazně odlišovat od prožívané reality (ROSENTHALOVI 2001), může být jakýmsi vybočením z běžného života (KLVAČOVÁ 2012), je vhodné data získaná pomocí rozhovorů doplnit daty vycházejícími ze zúčastněného pozorování, díky němuž lze osobně alespoň do určité míry pozorovat a ověřit si to, o čem informátoři při rozhovorech mluví a jak v nich sami sebe prezentují.
Protože technika zúčastněného pozorování pomáhá pochopit významy, které se objevují ve vyprávěních (EZZEDDINE 2011a), rozhodla jsem se pokusit o důvěrnější seznámení se s domácností informátorek, v rámci nichž bylo možné sledovat vzájemné interakce dcer a jejich matek. Jako ideální se jevilo pozorování a participace na přípravě pokrmů či obecně přípravě jakékoliv oslavy či rodinné sešlosti, jelikož tyto události jsou (jak jsem zjistila již při mém předešlém výzkumu) pro sledovanou komunitu velmi významné a podílí se na nich celá rodina, avšak v závislosti na tradičním rozdělení rolí především ženy. Uvědomovala jsem si však, že domov a vše s ním spojené představuje ryze soukromou sféru, do níž může být velmi obtížné proniknout (POKORNÁ 2008).
S umožněním přístupu do domácností a participací v jednotlivých rodinách nakonec zásadní problém nebyl, nepodařilo se mi však dostat se na větší události (novoroční karneval, narozeninová oslava, svatební hostina), jichž se účastní téměř celá komunita.
Vedle toho mě zajímala interakce zástupkyň jedenapůlté generace mezi sebou, do níž jsem měla možnost bez jakýchkoliv problémů nahlédnout díky častým srazům příbuzensky spřízněné části informátorek z Jihlavy8.
Vždy po návratu z terénu jsem si zapsala terénní poznámky, v nichž jsem zaznamenala vše, čeho jsem byla svědkem. Dávala jsem si pozor na pečlivé zaznamenání
8V Jihlavě je arménská komunita v současnosti zastoupena sto šestnácti jedinci (dle sdělení předsedy arménsko-české společnosti URARTU), kteří jsou mezi sebou ve většině případů propojeni příbuzenskými či sousedskými vztahy.
času a místa konkrétního pozorování, popis prostředí i přítomných aktérů a podrobný záznam jejich interakcí.
V rozmezí prosinec 2014 až duben 2015 jsem se zúčastnila novoročních oslav v jedné z rodin, přípravy večeře v rodině jiné, tří odpoledních posezení u kávy a čaje, k nimž jsem byla vždy přizvána po rozhovoru s matkami, dvou večerních posezení se skupinkou arménských dívek žijících v Jihlavě, svatebního obřadu jedné z informátorek a oficiální akce9konající se v Jihlavě při příležitosti stého výročí arménské genocidy.
Přijetí ze strany dcer, jejich matek a případně i dalších zástupců arménské komunity bylo ve všech případech velmi přívětivé a srdečné. Částečně to mohlo být způsobeno tím, že mě většina z nich již znala (díky mému předešlému výzkumu), především však proto, že Arméni jsou ze své podstaty milí, usměvaví, ochotní, přátelští a pohostinní lidé. Díky tomu jsem se při všech výše popsaných setkáních cítila jako vítaný host, jehož zájem všechny těší. Na druhou stranu však bylo vždy patrné, že vzhledem k mému odlišnému původu a hodnotovém systému s ním spojeným bych se nikdy nemohla stát „jednou z nich“.
Možnost naprostého zapadnutí do zkoumaného prostředí je v odborné literatuře hojně diskutována a vnímána jako nemožná, jelikož „i když sociální aktéři zařadí výzkumníka do své každodennosti, zařadí ho tam jako svébytný a nový prvek“ (STÖCKELOVÁ, ABUGHOSH
2013: 23).
2.4 Výběr vzorku a jeho povaha
Při výběru vzorku jsem stavěla na kontaktech, které jsem navázala v průběhu výzkumu v rámci mé bakalářské práce. Ve výzkumném vzorku jsou zastoupeny pouze arménské ženy, přesněji dospělé dcery a v několika případech také jejich matky. Jedná se tak o účelový výběr vzorku, který je ve dvou charakteristikách (pohlaví, země původu) homogenní. A vzhledem k tomu, že cílovou skupinou, na niž se ve výzkumu orientuji primárně, je generace dcer, které odešly ze země původu společně se svými rodiči v nízkém věku, je vzorek homogenní ještě v dalších charakteristikách (jedenapůltá generace, česká zkušenost). Dalším kritériem pro výběr informátorek se stala doba pobytu v České republice, která měla být alespoň patnáct let.
V závislosti na průběhu výzkumu, získaným datům a jejich analýze jsem následně vzorek rozšířila o informátorky další, na které jsem získala kontakt, krom jediného případu, kdy mi jej zajistila má vedoucí práce, od informátorek stávajících. Využila jsem
9Seminář zabývající se arménskou genocidou a po něm následující vzpomínková mše byla pořádána arménsko-českou společností URARTU a arménskou komunitou žijící na Vysočině.
tak metodu sněhové koule, která se vyznačuje získáváním dalších vhodných informátorů pro výzkum za pomoci informátorů současných (KLVAČOVÁ 2012). K rozšíření mě primárně vedla reflexe zkušenosti jedné z dcer, která se výrazně lišila od hodnocení ostatních. Skrze další informátorky, které již nebyly součástí arménské komunity žijící v Jihlavě, jsem tak chtěla zjistit, čím je daná odlišnost zapříčiněna.
S přihlédnutím k mému výzkumnému problému byla volba informátorek vlastně již předem definována. Pro zahrnutí několika matek do výzkumného vzorku jsem se rozhodla z důvodu jasnější kontextualizace a snadnějšího pochopení toho, odkud vychází a jak se vyvíjelo sebepojetí sledovaných dívek. Kromě toho jsem také mohla lépe porovnat genderové role zastávané matkami (obvykle tradičně uznávané) a jejich dcerami. Chápání sebe sama se u dívek tvoří působením dvou často velmi odlišných skupin. Na jednu stranu jsou zástupkyně jedenapůlté generace silně ovlivňovány svou rodinou a komunitou, která je spojuje se zemí původu, na druhou stranu jsou však od nízkého věku obklopeny zástupci majoritní společnosti, která obvykle vyznává zcela odlišné hodnoty, normy a principy.
Zmíněná kritéria výběru vzorku se tedy odrážela od záměru zjistit, jaké je a jak se vyvíjí postavení a chápání sebe sama u žen (stejné pohlaví) pocházejících z jedné geografické oblasti (totožná země původu), které jsou ovlivněny jak zemí původu, tak zemí cílovou (sdílení české zkušenosti). Jelikož je dle odborné literatury (viz kapitola Generace dětí) jedenapůltá generace migrantů více vázána na zemi původu a její hodnoty, normy a vzorce jednání jsou jí bližší, rozhodla jsem se prozkoumat primárně tuto skupinu migrantek. Předpokládala jsem totiž, že v jejich osobách bude rozdílné působení dvou společností patrnější, než by tomu bylo u generace druhé, která je obvykle již od počátku více orientována k zemi cílové. Důraz kladený na rodinnou migraci vyplynul ze snahy zabránit tomu, aby se do vzorku dostaly migrantky, které odešly do cílové země za studiem či za prací samy a nejsou obklopeny svou rodinou. Definováním kritéria určujícího minimální délku pobytu v České republice jsem chtěla zamezit, aby se do vzorku dostaly informátorky, které mají s životem zde jen minimální zkušenost.
Na počátku jsem kontaktovala (prostřednictvím sociální sítě Facebook nebo pomocí mobilního telefonu) pět informátorek, které jsem poznala a na něž jsem získala spojení při předešlém výzkumu. Jelikož jsem s rozhovory začala v prosinci, tedy v předvánočním období, nebylo domluvení se na vhodném termínu, vzhledem k tomu, že všechny informátorky pracují a toto období bývá většinou velmi hektické, úplně jednoduché. Proto proběhla většina autobiografických interview až po Novém roce. Po ukončení každého rozhovoru jsem dívky poprosila o zprostředkování rozhovoru s jejich matkami. V tomto
případě nebyl problém s volným časem matek, jelikož všechny, s nimiž jsem se nakonec setkala, jsou ženami v domácnosti, ale opět s volným časem dcer, které při rozhovorech figurovaly jako tlumočnice. Následně jsem se přes zástupkyně jedenapůlté generace migrantek pokusila získat kontakty na další možné informátorky. Ty byly nejdříve o výzkumu informovány mými stávajícími informátorkami a až poté jsem je kontaktovala prostřednictvím Facebooku či e-mailem) sama. Všech šest potenciálních informátorek mi odpovědělo, ve třech případech byla bohužel jejich reakce záporná.
S většinou informátorek jsem se setkala v průběhu výzkumu několikrát, ať již při rozhovorech, pozorování, či z důvodu potřeby vyjasnit si některé analýzou odhalené nejasnosti či doptat se na nově se vynořující témata.
2.4.1 Charakteristika informátorek
Z důvodu zajištění co možná největší anonymizace informátorek jsem se rozhodla pouze pro stručné shrnutí jejich základních charakteristik. Domnívám se totiž, že v případě, kdy bych k jednotlivým jménům, i přesto, že jsou změněna, přiřadila konkrétní pasportizaci, byly by jednoduše rozpoznány mezi sebou navzájem a stejně tak i ostatními zástupci arménské komunity, kteří by si případně výslednou práci přečetli.
Z celkového počtu osmi zástupkyň jedenapůlté generace migrantů bydlí pět v Jihlavě, dvě v Praze (jedna z nich do počátku zahájení studia na VŠ taktéž bydlela v Jihlavě) a jedna ve vesničce nedaleko Prahy. Nejmladší informátorce je 23 let, nejstarší o pět let více. Pět z nich má v současné době již dokončenou vysokou školu (tři z nich bakalářský studijní obor, dvě obor magisterský), dvě jsou stále vysokoškolskými studentkami a jedna má dokončeno vzdělání středoškolské s tím, že studium vysoké školy neplánuje. Pět dívek je zaměstnáno, dvě se plně věnují studiu a jedna dala před nedávnem v práci výpověď. Žádná není jedináčkem, ve třech případech mají jednoho sourozence, v pěti sourozence dva. Pět informátorek bydlí v bytě se svými rodiči, jedna s oběma sourozenci (s otcem se nestýká a matka žije poslední dva roky mimo Evropu) a dvě samy v bytě (v jednom případě proto, že zbytek rodiny již přibližně tři roky nežije v České republice, ve druhém proto, že z místa, kde bydlí rodiče, odešla za studiem a následně i za prací).
Co se zástupkyň první generace migrantů týče, tři informátorky bydlí společně se svými manžely a dětmi v Jihlavě a jsou ženami v domácnosti. Poslední informátorka, která žije již tři roky ve Španělsku, zde bydlí se svou mladší dcerou a manželem a hlídá děti v jedné ruské rodině. Všechny ženy jsou podobně staré (okolo 55 let) a do České republiky
