Bakalářská práce

Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická

Bakalářská práce

"Argumentace cizinců v českém veřejném prostoru"

Michaela Kuntová

Plzeň 2013

Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická

Katedra sociologie

Studijní program Sociologie Studijní obor Sociologie

Bakalářská práce

"Argumentace cizinců v českém veřejném prostoru"

Michaela Kuntová

Vedoucí práce:

PhDr. Pavel Sitek, Ph.D.

Katedra sociologie

Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni

Plzeň 2013

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedených pramenů a literatury.

Plzeň, duben 2013 ………

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu práce PhDr.

Pavlu Sitkovi, Ph.D. za poskytnutí cenných rad, věcných připomínek, všechen čas a ochotu při vedení této bakalářské práce.

Dále mé poděkování patří Magdě Faltové ze Sdruţení pro integraci a migraci za poskytnutý rozhovor.

Obsah

1 ÚVOD ... 1

2 PROBLEMATIZACE VYBRANÉHO FENOMÉNU ... 2

2.1 Migrace obecně ... 2

2.2 Historie migrace v Českých zemích ... 2

2.2.1 Proč se migruje? ... 3

2.2.2 Důvody zvolení ČR jako cílové země ... 4

2.3 Kdo jsou „my“ a kdo „oni“ ... 4

2.3.1 Role médií ... 5

2.4 Vymezení pojmů cizinec a imigrant ... 6

2.4.1 Právní vymezení ... 6

2.4.2 Cizinec a imigrant ... 7

2.5 Postoje k cizincům ... 8

2.5.1 Xenofobie a rasismus ... 8

2.5.2 Stereotypy a předsudky ... 9

2.6 Národní identita ... 9

2.6.1 Příklad vnímání národní identity z politického hlediska ... 11

3 TEORIE ... 12

3.1 Stigmatizace ... 12

3.2 Labelling (nálepkování) ... 13

3.3 Vysvětlení pojmu argumentace v kontextu obrany ... 14

4 METODOLOGIE ... 16

4.1 Cíl a klíčová otázka výzkumu ... 16

4.2 Výzkumné metody a techniky sběru dat ... 16

4.2.1 Výzkum dokumentů ... 17

4.2.2 Polostrukturovaný rozhovor ... 18

5 PRAKTICKÁ ČÁST ... 19

5.1 Nestátní neziskové organizace ... 19

5.1.1 Typy nestátních neziskových organizací ... 20

5.1.2 NNO v českém prostředí a jejich výběr k analytickému účelu .. 21

5.2 Reformulace výzkumné otázky ... 22

5.2.1 Nová výzkumná otázka ... 23

5.3 Charakteristika vybrané neziskové organizace ... 23

5.4 Interpretace dat ... 24

5.5 Nejčastější předměty argumentace ... 24

5.5.1 Pobyt cizinců v ČR ... 24

5.5.2 Velké téma: pracovní migrace ... 26

5.5.3 Otázka rasismu ... 33

5.5.4 Český stát a jeho politika ... 33

5.6 Způsoby argumentace ... 35

5.7 Kategorie pojmenování ... 37

6 ZÁVĚR ... 39

7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ... 42

7.1 Primární zdroje ... 42

7.1.1 Internetové zdroje ... 42

7.2 Sekundární zdroje ... 45

7.2.1 Internetové zdroje ... 49

8 RESUMÉ ... 51

9 PŘÍLOHY ... 52

1 ÚVOD

Migrace je v dnešním světě a samozřejmě také v České republice, velmi diskutovaným fenoménem. Na migraci samotnou a s ní spojená témata, byla napsána řada odborných publikací a zrealizováno nespočet výzkumů. Ve své bakalářské práci jsem se rozhodla zaměřit na méně reflektované téma v českém prostředí a to na předmět argumentace cizinců ve veřejném prostoru, jaké jsou volené způsoby argumentace, na jaké problémy při integraci do společnosti upozorňují a jaké kategorie pojmenování jsou cizinci pouţívány. Tato zaměření jsou základem výzkumných otázek a cílem práce bude jejich zodpovězení. Zásadní roli zde budou hrát nestátní neziskové organizace, neboť právě ony budou za cizince argumentovat.

Práce se skládá z několika částí – problematizace vybraného fenoménu, teoretické, metodologické a praktické části, jejíţ součástí bude interpretace výsledků a závěrečné shrnutí. Úvodní kapitoly budou věnovány historickému kontextu migrace v českých zemích a motivům migrantů, které se hrály roli při zvolení ČR jako své cílové země. Důleţité bude vymezení toho, kdo je cizinec, a to jak z dichotomie „my“ a „oni“, tak z právního hlediska. Poté představím postoje české společnosti k cizincům a uvedu roli národní identity. Část zabývající se teorií má za úkol představit teorie stigmatizace a nálepkování, které objasňují to, proč se cizinec brání a jako formu boje pouţívá tzv. komunikaci na dálku.

V části věnované metodologii přestavím zvolené techniky sběru dat, pomocí kterých bude dosaţen cíl práce a krátce uvedu důvody jejich zvolení. Následující část se bude zaobírat druhy neziskových organizací zabývající se problematikou cizinců a objasním výběr konkrétní organizace pro účel této práce. Výsledky budou interpretovány tak, aby postupně zodpovídaly hlavní a vedlejší otázky výzkumu. V závěru shrnu svá zjištění.

2 PROBLEMATIZACE VYBRANÉHO FENOMÉNU 2.1 Migrace obecně

Slovo migrace pochází z latinského migratio a znamená přestěhování [Maříková et al. 1996: 627]. Migrace jinak řečeno prostorová mobilita, je proces, patřící k lidstvu jiţ od jeho počátku a lze ho definovat jako „(…) pohyb osob, skupin nebo větších celků obyvatel v geografickém a sociálním prostoru spojený s přechodnou nebo trvalou změnou místa pobytu.“ [Jandourek 2003: 197].

Globalizaci lze povaţovat za jeden z nejdůleţitějších fenoménů zapojujících se do procesu migrace. Vztah migrace a globalizace je úzce spjat ve dvou směrech. Jednak globalizační procesy, jakými jsou rozvoj dopravy, informačních a komunikačních technologií, vzdělání atd. migraci pohánějí a na straně druhé je to právě migrace, která pohání globalizaci [Procházková Ilinitchi 2010: 3]. Globální způsoby dopravy a komunikace se staly více dostupnými a vytvořily tak pro lidi větší příleţitost k pohybu z místa na místo, neţ tomu bylo dříve. Nicméně tento fakt neznamená, ţe všichni jedinci ţijící v tomto světě, se chtějí stát migranty, a někteří se jimi z nejrůznějších důvodů stát ani nemohou [Gladišová, Stojanov 2011: 9].

2.2 Historie migrace v Českých zemích

Tato kapitola je věnována historické perspektivě migrace na českém území. Krátké nastínění toho, co se událo v minulosti, je důleţité z důvodu zásadní role, kterou hrají zkušenosti s historií v utváření a ovlivňování přístupu majoritní společnosti k jedincům odlišné kultury a jejích prvkům (náboţenství, jazyk, morálka, atp.), které s sebou nese [Scheu et al. 2011: 113].

Před rokem 1989 bylo území dnešní České republiky aţ do začátku 19. století imigrační oblastí (typ kolonizační migrace ze západní Evropy).

Za Rakouska-Uherska existovaly specifické poţadavky při udělování občanství, neboť to bylo spojeno s principem původu (tzv. „společnosti krve“). Na imigraci měl vliv vznik samostatného Československého státu, neboť v těchto dobách byl přijat zákon na ochranu pracovního trhu. Po roce 1948 byla migrační situace v Československu ovlivněna politickým reţimem, kdy v tomto období došlo nejen k izolaci od zbývající částí světa, ale i k omezení kontaktů mezi socialistickými zeměmi [Drbohlav 2010: 18–25].

Sametová revoluce, vznik samostatné České republiky k 1. 1. 1993 a vstup do Evropské unie v roce 2004 [Drbohlav 2010: 31] jsou tři významné události, které po roce 1989 vytvořily zásadně odlišné podmínky pro zahraniční migraci v České republice. Došlo k narůstání počtu imigrantů. Po roce 2000 se Česko postupně stává stále významnější cílovou imigrační zemí. Zdrojovými zeměmi jsou převáţně Slovensko, Ukrajina a Vietnam [Tamtéţ 2010: 164–165]. Přestoţe příchod cizinců jiţ v minulosti zasahoval území ČR, lze tvrdit, ţe se v dnešní době jedná o relativně nový fenomén, neboť více neţ čtyřicetiletý komunistický reţim značně omezil pohyb osob přes státní hranice. Toto dlouhotrvající období zapříčinilo vznik bariéry, která neumoţňovala větší kontakt s cizinci a česká společnost zůstala značně homogenní [Babická 2011: 179].

2.2.1 Proč se migruje?

Lidé, kteří migrovat mohou a chtějí, mají ke změně místa pobytu nejrůznější důvody. Ty jsou předloţeny v teorii, se kterou mimo jiné přišel Donald J. Bogue. Předpokládá se působení tzv. „push“ a „pull“ faktorů. Ty jedince buď vypuzují z jejich rodné země, nebo přitahují do nové země, kam se rozhodli migrovat [Drbohlav, Uherek 2007]. Push faktory jsou způsobeny ztrátou zaměstnání, politickou, etnickou, náboţenskou či jinou formou útlaku a diskriminace, absencí moţnosti osobního a profesního

rozvoje. K vypuzujícím faktorům jsou řazeny také katastrofy, ať uţ se jedná o ty přírodního původu (povodně, zemětřesení, sucha apod.) nebo ty, které jsou způsobené lidmi (války, nepokoje). Do cílové země naopak jedince přitahuje moţnost lepšího kariérního umístění (s tím samozřejmě souvisí větší platové ohodnocení) nebo vzdělání, ţádná diskriminace kvůli náboţenskému či politickému vyznání, vhodnější prostředí pro ţivot (klima, bydlení či institucionální zařízení) aj. [Bogue 1969: 753–754].

Výše představené důvody lidské migrace lze souhrnně charakterizovat jako ekonomické, politické a environmentální.

2.2.2 Důvody zvolení ČR jako cílové země

Důvody pobytu cizinců v ČR jsou různé. Můţe se jednat o rodinné důvody, hledání sociální jistoty, zvýšení kvality ţivota či lépe fungující školská, zdravotní a jiná zařízení. Nicméně současná migrace ze zemí bývalého Sovětského svazu a zejména z Ukrajiny, bývá charakterizována jako migrace pracovní.¹ Zatímco za migrací Ukrajinců do ČR stojí stav tamější ekonomiky, v případě ruské migrace jsou to spíše politická nestabilita a vysoká kriminalita v Rusku. Další faktory příchodu lze spatřit v geografické a kulturní blízkosti či na doporučení příbuzných či jiných krajanů [Leontiyeva, Nečasová 2009: 119–121]. Početná Vietnamská komunita v ČR spolu s vysokou nezaměstnaností ve Vietnamu jsou důvody, proč tolik Vietnamců stále cestuje za prací do Česka (Martinková, Pechová 2011: 213).

2.3 Kdo jsou „my“ a kdo „oni“

Dichotomie „my" a „oni" je v dnešním světě jednou z nejpouţívanějších.

„My" znamená skupinu, k níţ, jak cítíme, patříme a jíţ rozumíme. „Oni"

1V této souvislosti se hovoří o tzv. cirkulační migraci, coţ znamená, ţe migranti neusilují o trvalé usídlení v cílové zemi, ale mají snahu tam zůstat jen krátkodobě, vydělat peníze a jimi pak zvýšit svůj socio-ekonomický status v zemi původu [Leontiyeva, Nečasová 2009: 119].

naopak představují skupinu, do ní nemáme přístup nebo k níţ nechceme náleţet. Naše představa o ní je vágní a útrţkovitá, a protoţe příliš nechápeme její chování, nahání nám dokonce strach. V domněnkách o ní nás navíc utvrzuje naše podezření, ţe „oni" vůči „nám" mají stejné výhrady a cítí stejné obavy.“ [Bauman 2004: 43].

Existence a vymezení cizí skupiny je pro další skupinu důleţité, neboť v této opozici dochází mezi členy skupiny k definování toho, kým vlastně jsou, utváří si soudrţnost a získávají pocit, ţe někam patří. Aby mohlo dojít k ochotě spolupracovat v rámci hranic vlastní skupiny, je zapotřebí odmítnutí spolupráce s příslušníkem skupiny druhé [Tamtéţ:

44]. V kontextu „národní identity“ pak do kategorie „oni“ spadají cizinci a etnické minority. Celé to lze uchopit i z pohledu cizinců, kteří zaujímají pozici „my“ a nějakým způsobem se brání proti „oni“, neboli proti českým občanům.

2.3.1 Role médií

Média výrazně promlouvají do formování těchto hranic, neboť jsou jedním z aspektů, které velkým podílem přispívají k vytváření jednoho národního veřejného prostoru, ve kterém je začleněna celá společnost. Tím tak sdělovacím prostředkům vzniklo místo, ve kterém vytvářejí jisté stereotypy, které se usadily v kolektivních představách prostřednictvím negativního pojetí zpráv o cizincích. Vytvořily se tak specificky definované postavy zaloţené na stereotypech. Například v českém kontextu to znamená, ţe o českém občanovi média hovoří buď jako o hrdinovi, nebo jako o oběti. Zatímco k popisu cizince jsou pouţívány spíše negativní charakteristiky [Sitek in Noiriel 2012: 142]. Tento fakt je potvrzován mnoha výzkumy, podle kterých je zejména v bulvárních denících (ve výzkumu se pracovalo s deníky Blesk a Super) často viditelná tzv.

„titulková xenofobie“. Ta se projevuje tím, ţe v názvu článku je uvedena etnická příslušnost i přesto, ţe pro samostatnou povahu zprávy je tato

informace nepodstatná (např. Poláci kradli; Zasahující jednotce Ukrajinec propíchl člun) [Karhanová, Kaderka 2001: 4–5]. Z těchto dvou ukázek názvů titulků v tisku je patrný negativismus. Tato nepozitivní prezentace cizinců v představách čtenářů vytváří hranice mezi „my“ a „oni“ a „(…) v jejím důsledku je migrace vnímána jako problém, neboť zosobněním toho „druhého“ se stal cizince“ [Sitek in Noiriel 2012: 142]. Média nehrají důleţitou roli jen při vytváření stereotypů ohledně cizinců, ale také slouţí politickým elitám jako nástroj, s jehoţ pomocí mohou snáze a úderněji prosazovat své myšlenky, názory a postoje.

2.4 Vymezení pojmů cizinec a imigrant 2.4.1 Právní vymezení

Za pomocí předchozích odstavců a dichotomie „my“ a „oni“ jsem objasnila pojem „cizinec“. Ovšem také nelze opomenout oficiální stránku věci.

Z právního hlediska „se cizincem rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie.“ [Zák.

č. 326/1999 Sb.]. Takto z právního hlediska popsaný jedinec patří do skupiny cizinců, kteří české státní občanství nemají. Ale zároveň existuje další skupina, jeţ je tvořena cizinci disponujícími českým státním občanstvím. Ti se pak neobjevují ve statistikách jako cizinci [Babická 2011: 179]. Přestoţe jiţ více nejsou cizinci, nesmíme proto opomenout, ţe si stále mohou uchovat svůj mateřský jazyk a další kulturní aspekty spojené s jejich rodnou zemí. Mají moţnost být příslušníkem národnostní menšiny, která je regulována státem pomocí zákona² [Honusková 2011:

141].

2Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin.

2.4.1.1 Definice národnostní menšiny

Giddens [1999: 229] ze sociologického hlediska menšinu či etnickou menšinu povaţuje určitou skupinu obsahující členy, kteří se vymezují proti majoritě. Tito jedinci jsou pak v nevýhodě oproti příslušníkům většinové společnosti a disponují pocitem skupinové sounáleţitosti, která je umocňována v situacích, kdy se menšina ocitá v konfrontaci s předsudky a diskriminací.

Národnostní menšinou je podle českého zákona „(…) společenství občanů České republiky ţijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva (…)“ a příslušníkem takovéto menšiny je „(…) občan České republiky, který se hlásí k jiné neţ české národnosti (…)“ [zák.

č. 273/2001 Sb.].

2.4.2 Cizinec a imigrant

Koho lze povaţovat z právního hlediska za cizince na českém území, jiţ bylo vymezeno v předešlé části. Český zákon tedy řadí všechny imigranty bez českého občanství krátkodobě či dlouhodobě pobývající na českém území mezi cizince [Leontiyeva 2009: 11]. Imigrantem (česky přistěhovalec) je podle ministerstva vnitra ČR³ „cizinec, přicházející do země za účelem pobytu dlouhodobějšího charakteru“. Z českých zákonů (viz zák. o pobytu cizinců na území ČR) je patrné uţívání pouze pojmu cizinec. Avšak na úrovni kaţdodenního pouţívání se kategorie imigrant (a také migrant) a cizinec překrývají.

3Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/terminologicky-slovnik.aspx [cit. 5.3. 2013].

2.5 Postoje k cizincům

Cizinec v nové zemi přijde do konfrontace s tamními zvyky, tradicemi, normami a hodnotami, které jsou více či méně rozdílné od jeho kulturních vzorců. A právě tyto kulturní vzorce musí cizinec znát a řídit se jimi, chce- li se stát členem společnosti dané země, do níţ imigroval. Pro imigranta se jedná o nelehkou situaci, kterou Alfred Schutz [in Vávra 2009: 17]

přirovnal například k problému „(…) nastávajícího zetě, který chce být přijat v rodině své budoucí manţelky (…).“ Ovšem cizinci tato situace znepříjemňuje působení v cizí zemi tím, ţe se týká všech sfér jeho ţivota [Tamtéţ]. Další nepříjemnost, se kterou se migrant setká je ta, ţe většinová společnost vůči cizincům zaujímá postoje, které lze blíţe specifikovat pomocí xenofobie, rasismu, stereotypů a předsudků.

2.5.1 Xenofobie a rasismus

Xenofobie zahrnuje negativní postoje ke všemu co nám je cizí. V kontextu zabývající se problematikou cizinců je chápán jako něco, co má původ mimo náš národ, stát a samozřejmě národní identitu. Hlavní myšlenka tohoto pojmu souvisí s dichotomií „my“ a oni“. „Oni“ cizinci jsou ti, kteří k nám přicházejí odjinud, jsou odlišní od „my“ Češi. Příčiny xenofobie se opírají o řadu faktorů, kterými jsou např. migrace, globalizace, socio- ekonomické změny atd. Jakýmsi spojujícím faktorem je pak nejistota. Ta souvisí s pocitem ohroţení, obavou ze „zaplavení“ zejména trhu práce cizinci, kde hrozí potencionální obsazení pracovních míst. Xenofobie se stává nebezpečnou v okamţiku, dostává-li vymezení cizího negativní konotaci, protoţe to je moment, kdy jiţ není jen existence „naší“ a té

„další“ skupiny, ale je to situace, ve které „my“ jde proti „oni“ [Burjanek 2001: 74–75].

S pojmem xenofobie se pojí další a to rasismus, jenţ lze definovat jako přesvědčení o tom, ţe jedinci si na základě své rasové rozdílnosti

nejsou rovni [Giddens 1999: 231]. Tato definice zakládající se na biologických aspektech s sebou nese problém, ţe v konečném důsledku z ní vypadávají jiné aspekty. Nicméně definování zaloţené na jakýchkoli projevech nepřátelství či nedůvěry vůči jiné etnické a národnostní skupině je velmi rozsáhlé a v těchto případech je příhodnější pouţití výrazu xenofobní. Z těchto důvodů je patrné, ţe hranici mezi rasismem a xenofobií nelze jednoznačně definovat [Vávra 2009: 28].

2.5.2 Stereotypy a předsudky

Média a často absence vlastní zkušenosti většinovou společnost vedou k tomu, ţe cizince hodnotí na základě svých stereotypů a předsudků.

Podle psychologa Milana Nekonečného [in Buryánek 2005: 34] „(…) jsou předsudky druhem postoje, zakládají sklon k negativnímu jednání vůči objektu předsudku, a protoţe jsou iracionální, jsou velmi odolné vůči změnám a rezistentní vůči racionální argumentaci.“ Z tohoto vysvětlení je patrné, ţe postoj jedinců není zaloţen na jimi získaných empirických informacích a nezaujatém hodnocení, tudíţ je předsudečný. Je tedy logické, ţe lidé nejčastěji mají předsudky vůči těm etnickým skupinám, s nimiţ se příliš nesetkávali a nesetkávají [Vávra 2009: 27].

Stejně tak jako spolu souvisí pojmy rasismus a xenofobie, tak i předsudky mají svůj související pojem, kterým jsou stereotypy. Ty jsou charakteristické tím, ţe zevšeobecňují určitou charakteristiku na celou skupinu a to se děje bez ohledu na individuum. Následně tato generalizace vede k jedinému: v praxi se setkáváme se známými větami, jakými např. jsou „Vietnamci neplatí daně“ nebo ţe „Ukrajinci jsou mafiáni“ atp. [Buryánek 2005: 34].

2.6 Národní identita

V části, která se zabývala otázkou, kdo je cizinec a kdo jím není, se pracuje s termínem „národní identita“. Podle francouzského historika

Gérarda Noiriela je tento termín pouţíván zejména „pro stigmatizaci imigrantů při vytváření hranic „my a oni“ [Noiriel in Sitek 2011: 37–38].

Z tohoto důvodu dává Noiriel národní identitu do spojitosti s politickým hlediskem. Pravicové a krajně pravicové diskursy začaly národní identitu ve svých argumentech pouţívat V 80. letech 20. století. Podle Noiriela ke zpolitizování došlo právě v tomto období a z velké části za tím stála média, na kterých se s postupem času stávaly závislé právě politické elity. Proto lze předpokládat, ţe docházelo k jistému záměru ze strany těchto elit, neboť pomocí médií mohly prosazovat všeobecně platné názory, které vedly k získání přízně voličů. Praktiku odkazování se na národní identitu Noiriel vypozoroval u bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Ten ji pouţíval během předvolební prezidentské kampaně v roce 2007 v souvislosti s řešením imigračních otázek.

Konkrétně při řešení toho, co je pro národ bezpečné a co nikoliv. Ilegální přistěhovalec byl v jeho rétorice chápán jako to nebezpečí, které bylo dáváno do protikladu k národní identitě [Sitek, 2012: 147–149].

Obecně lze národní identitu definovat „(…) jako pozitivní vztah jedince k jeho národu“ [Carey in Řeháková, Vlachová 2004: 489].

V současných společnostech ji pak spatřujeme ve třech rovinách:

individuální, politicko-systémová a ideologická rovina. V té individuální se jedinci cítí být vzájemně svázáni na základě toho, ţe k hovoru či psaní pouţívají stejný jazyk, ţijí na stejném, hranicemi vymezeném území a mají společnou historii. Politicko-systémová rovina povaţuje národní identitu jako něco, co udrţuje národní stát v celku. Dnešní státy jsou tvořeny souborem institucí a pro jejich správné fungování je za potřebí sdílení stejných hodnot. Poslední ideologická rovina spojuje národní identitu s nacionalismem. Národní identita je zejména důleţitá proto, ţe pomáhá při definování toho, kým jsme a kam patříme [Řeháková, Vlachová 2004: 490]. Jak říká Thomson [et al. in Baumgartl 1999]

„Začínáme ji pociťovat jiţ v raném dětství a dává nám pocit vnitřní

solidarity s ideály naší etnické skupiny a uklidňující pocit, ţe patříme do větší skupiny“.

2.6.1 Příklad vnímání národní identity z politického hlediska

Ke konkrétnímu ukázání toho co pro občany dané země národní identita znamená, jsem zvolila politický postoj, jenţ je reprezentován Maximem Tandonnetem. Ten se podílel na vytváření zákona o imigraci v roce 2006 a později působil jako poradce teď uţ bývalého prezidenta Francie Nicolase Sarkozyho v otázkách imigrace a integrace [Sitek 2012: 149].

V první řadě Tandonnet odmítá, ţe by národní identita byla spojována s rasou. Čímţ on říká, ţe černá část populace původem z Afriky jsou Francouzi. A stejně jak odmítá rasu, tak odmítá také náboţenství. Není to tedy aspekt, podle kterého by se posuzovala národní identita. Být Francouzem pro něj znamená splnění tří kritérií.

První kritérium je zaloţeno na vyjadřování se v národním jazyce, tedy ve francouzštině. Tento důvod není překvapením, neboť národní jazyk reprezentuje národní identitu určité země. Aby jedinec mohl splnit druhé kritérium, musí respektovat republikánské hodnoty a to znamená respektovat a tolerovat druhé, svobodu projevu a tisku nebo osobní svobodu. Ani druhý bod není neobvyklý, jelikoţ tyto popsané principy se zařazují mezi hodnoty evropského či západního dědictví. Tandonnet poslední kritérium shledává v pocitu sounáleţitosti s francouzským národem [Sitek 2012: 149–150]. Příklad ukazuje, byť reprezentuje francouzský kontext, jak je pro cizince důleţitá znalost místního jazyka nebo hodnot a především přizpůsobení chování v souladu s danými kulturními vzorci určitého národa (jak jiţ bylo vysvětleno v části „Postoje k cizincům“).

3 TEORIE

3.1 Stigmatizace

Erving Goffman [2003: 10–13] chápe stigmatizaci jako silně diskreditující atribut, který jistým způsobem vyčleňuje odlišného jedince a přináší mu negativní hodnocení. Ovšem nutno podotknout, ţe tento atribut sám o sobě není negativní, dokud mu takováto charakteristika není přisouzena. Goffman dále rozděluje druhy stigmatizace. Jedná se o typy jako je tělesná ošklivost, duševní poruchy a také sem patří kmenová stigmata, kterými jsou náboţenství, rasa a národ. K jedincům se stigmatem se zaujímají postoje, v nichţ se věří, ţe nejsou normální. A ti normální jedinci na tomto předpokladu staví nějaké formy diskriminace a tím „(…) vytvářejí teorii stigmatu, ideologii vysvětlující méněcennost osoby se stigmatem a objasňují nebezpečí, jeţ představují (…)“ [Tamtéţ:

13].

Pro povahu této práce jsou výše zmíněné typy stigmatu (rasa a národ) nejpodstatnější. Například různé výzkumy zaměřující se na postoj Čechů k cizincům odhalují určitou tendenci k záporněji laděnému postoji vůči příslušníkům jiného národa. Nejčastěji se v negativních postojích projevují obavy z velkého přílivu cizinců, který si Češi spojují se zvýšenou kriminalitou [Bittnerová, Moravcová 2010: 61–63] a právě toto spojení cizinec – kriminalita, je společně se „zabráním“ pracovních míst, jeden z nejvíce rozšířených stereotypů. Cizinec můţe být tímto stigmatizován a dostává tak negativní nálepku, se kterou se později bude muset vypořádat. Během výzkumů cizinci uváděli různé zkušenosti, které se více méně shodovaly. Při hledání bydlení nebo zaměstnání se situace zproblematizovala aţ ve chvíli, kdy se ukázalo, ţe je tento ţadatel o byt či práci cizinec. Jedná se o chvíle v kaţdodenním ţivotě, kdy odlišné zacházení s cizinci neukládá zákon a není formálně předpokládáno [Tollarová 2009]. Goffman v těchto sociálních interakcích vidí okamţik,

kdy se normální lidé (např. čeští občané) a ti stigmatizovaní (cizinci) dostávají do konfrontace s příčinami a důsledky stigmatu. Stigmatizovaní jedinci si jsou dobře vědomi, ţe jsou druhými definováni na základě jejich stigmatu [Goffman 2003: 22–23]. Cizince takovéto situace v sociálních interakcích vedou k tomu, ţe se začínají bránit.

Hranice mezi „my“ a „oni“ zapříčinila vytvoření určitých obrazů cizinců, se kterým oni nesouhlasí, neboť jsou v něm zobrazováni jinak, neţ jak by definovali sami sebe. To znamená, ţe tyto obrazy disponují stigmatizujícím efektem, který stojí za tím, ţe si cizinci hledají různé strategie, aby se mohli se stigmatizujícím obrazem vypořádat. Jedinec je tak vystaven rozdílnosti mezi subjektivní, jím ţitou realitou a realitou, kterou povaţuje za vykonstruovanou. Tato situace posléze vede k „boji“, ve kterém je obrana brána v kontextu konceptu symbolického násilí od Pierra Bourdieu. Zmíněný „boj“ můţe mít různé podoby, takţe například dochází k vytváření vlastních kategorií, kterými se cizinci pojmenovávají [Sitek 2011: 65].

3.2 Labelling (nálepkování)

S procesem stigmatizace vţdy souvisí další proces, jenţ je popisován v teorii zvané nálepkování či etiketizační teorie (labelling theory). Jedná se o sociální kontrolu, která není nějakou objektivní charakteristikou jedince nebo jeho chování, ale něčím co mu přisoudili jiní [Petrusek, Miltová, Vodáková 1994: 182]. Ne všichni mají tu moc udělovat nálepky.

Přidělování a následné pouţívání jednotlivých etiket (většinou nesoucí negativní význam) je výsledkem, o který se zapříčinilo mocenské uspořádání struktury ve společnosti. Etnická většina má téměř vţdy navrch nad menšinou a platí to i při určování pravidel vymezující deviaci [Giddens 1999: 195]. Jinými slovy „hlavním zdrojem etiket jsou ti, kdo představují síly zákona a pořádku, anebo jsou schopni jiným vnutit svá měřítka konvenční mravnosti“ [Tamtéţ].

Nálepky tedy dávají ti, co mají moc a v mocenských vztazích hraje důleţitou roli jazyk. Pierre Bourdieu svůj koncept „symbolické moci“

vytvořil právě na základě mocenských vztahů, které se projevují ve veřejném pojmenovávání ostatních. Tímto druhem moci především disponují politici a prostředky masové komunikace čímţ spoluutváří individuální a kolektivní identitu ostatních jedinců [Noiriel 2012: 53–55].

Z výše popsaného vyplývá, ţe tito „mluvčí“ mohou tím, co říkají přinášet stigmatizující označení a snadno vytvářet stereotypy. Média se o to zasluhují výrazným dílem a na tento fakt upozorňují i ti, kterých se nálepkování přímo týká. Samotní cizinci například kritizují zjednodušování zpráv a souvislostí, které se jich týkají. Např. v českých médiích se často objevují stereotypy o Ukrajincích jako o námezdních dělnících podílející se na kriminalitě [Tollarová 2007: 73–74]. Příslušníci většinového národa si vytvářejí obraz o cizincích nejen na základě vlastní zkušenosti, ale ve větší míře k tomu napomáhají sdělovací prostředky, které se o cizincích vyjadřují zejména negativním způsobem. A tato zprostředkovaná zkušenost ovlivňuje nejen vzájemnou komunikaci majoritní části národa s jedinci patřící k cizinecké komunitě, ale také moţnost integrace do české společnosti [Kaderka, Karhanová 2001: 4].

3.3 Vysvětlení pojmu argumentace v kontextu obrany

Podle G. Noiriela [2012: 59] se lze místo konceptu symbolického násilí

„(…) zaměřit na situace, v nichţ si lidé, jedinci, vyměňují argumenty, uzavírají úmluvy, přistupují na dohody.“ S tímto pohledem přišel francouzský sociolog Luc Boltanski ve své studii zaměřené na veřejná oznámení v zaslaných dopisech jednomu francouzskému deníku. Pro jedince (cizince), kteří pociťovali, ţe se stali oběťmi jisté nespravedlnosti, je argumentace v zaslaných dopisech jakási forma obrany, neboť touto tzv. komunikací na dálku mohli do veřejného prostoru vnést vlastní protesty a ospravedlnit svá jednání. Za povšimnutí stojí, ţe tito nešťastní

jedinci jsou médii posléze představováni jako kolektivní osoby, jejichţ pravdivé příběhy jsou vţdy brány jako „typické“ pro celou skupinu.

Mediální konzumenti v podobě čtenářů či diváků se poté uchýlí k tomu, ţe finančně podpoří neziskovou organizaci nebo ve volbách dají hlas té politické straně (či konkrétnímu politikovi), jeţ slibuje vyřešení problémů, na které bylo danými jedinci v mediálním sdělení upozorňováno [Tamtéţ:

59–60].

V dnešní době, ve které jsou audiovizuální technologie snadno dostupné, mohou cizinci vyuţít všech moţností komunikace na dálku.

[Tamtéţ: 100]. Ovšem problém lze spatřit v tom, ţe cizinci v médiích dostávají jen nepatrný prostor. V českém prostředí byly provedeny výzkumy, které se zabývaly mediálním obrazem cizinců. Jedním ze závěrů takového to výzkumu je konstatování, ţe cizincům by se měl dát prostor k vyjádření se ohledně mediálního obrazu vlastní skupiny.

Poskytnutý prostor pak cizinci často vyuţívají jako obranu proti stereotypům nebo se v něm distancují od vlastní skupiny s tím, ţe ne všichni příslušníci stejné národnostní menšiny se chovají a jsou takoví, jako jejich někteří krajané [Klvačová, Bitrich 2003: 14–15].

4 METODOLOGIE

Teoretická část práce popisuje jednotlivé aspekty týkající se výzkumné otázky, které jsou pro její následnou odpověď nezbytné. V následující kapitole se má pozornost zaměří na samotnou metodologii výzkumu.

Budou zde představeny cíle, klíčové a dílčí otázky výzkumu. Dále vysvětlím strategii výzkumu, důvod jejího zvolení a techniku sběru dat.

4.1 Cíl a klíčová otázka výzkumu

Primárním cílem práce bude nalézt odpověď na hlavní výzkumnou otázku:

Jakými způsoby a proti čemu komunity cizinců v České republice argumentují?

Dále mne bude zajímat, jaké kategorie pojmenování cizinci pouţívají, na jaké problémy integrace upozorňují a v jakých situacích se objevuje dichotomie „my“ a „oni“. Odpovědi na tyto výzkumné otázky budou převáţně zaloţeny na získaných informacích z internetové stránky a publikací vybrané neziskové organizace a také z dalších internetových stránek zabývajících se problematikou migrace, cizinců v ČR, aj.

Informace stejného charakteru budou získány i pomocí rozhovoru se zainteresovanou osobou.

4.2 Výzkumné metody a techniky sběru dat

Sociologie pracuje s dvěma základními přístupy, kterými lze provádět empirické výzkumy. Jsou to tzv. kvantitativní a kvalitativní výzkumy.

Kvalitativní metoda je „jakýkoliv výzkum, jehoţ výsledků se nedosahuje pomocí statistických metod nebo jiných způsobů kvantifikace“ [Glaser, Corbinová 1989 in Hendl 2005: 50]. Na rozdíl od kvantitativních metod, kde si výzkumník klade za cíl stanovení hypotéz a jejich následné

testování, se kvalitativní výzkum zaměřuje na určení výzkumných otázek, na které se vyhledáváním a analýzou získaných informací snaţí naleznout odpověď, coţ je případ i této práce [Hendl 2005: 46–50].

4.2.1 Výzkum dokumentů

Pro získávání dat jsem zvolila metodu zvanou výzkum dokumentů. Jak je jiţ ze samotného názvu patrné, jedná se o „systematické zkoumání tištěních nebo psaných materiálů“ (Giddens 1999: 519). Pro získání odpovědí na výzkumné otázky bude důleţité, ţe se „v dokumentech projevují osobní nebo skupinové vědomé nebo nevědomé postoje, hodnoty a ideje“ [Hendl 2005: 132].

Podle Zicha [2004: 50], má být studium písemných materiálů, „(…) zcela nezbytnou součástí přípravy všech sociologických terénních šetření.“ Analýza písemných dokumentů má plnit funkci inspiračního zdroje. Pro mne bude nejen inspiračním zdrojem, ale abych mohla dojít k vytyčenému cíli této práce, je shromaţďování a vyhodnocování těchto materiálů klíčové.

Hendl [2005: 204] rozlišuje několik typů dokumentů: úřední a osobní dokumenty, archivní data, výstupy masových médií, virtuální a předmětná data. Typy dokumentů produkované neziskovými organizacemi mají charakter výročních, tiskových zpráv, bulletinů. Tyto dokumenty mohou být publikovány buď v tištěné formě, nebo v elektronické, které jsou zveřejňovány pomocí oficiální internetové stránky dané organizace. Důvod, proč jsem se rozhodla pro studium dokumentů pocházejících z nestátní neziskové organizace a ne pro dokumenty pocházející přímo od samotných cizinců, je vysvětlen na začátku praktické části práce. Jako doplňující zdroj dokumentů jsem zvolila speciální internetový server, který se zabývá problematikou cizinců a to převáţně na českém území.

4.2.2 Polostrukturovaný rozhovor

První metoda získávání dat byla představena v předchozím odstavci, jedná se o výzkum dokumentů. Výsledky této práce budou interpretovány na základě dat získaných ze dvou zdrojů. Pozornost zaměřená na informace v dokumentech bude stejná jako v případě pouţití další výzkumné metody a to polostrukturovaného rozhovoru. Tento postup získávání dat „se vyznačuje definovaným účelem, určitou osnovou a velkou pruţností celého procesu získávání informací“ [Hendl 2005:

164]. Jako konkrétní techniku dotazování jsem zvolila rozhovor s expertem. Tento postup se uplatňuje při analyzování znalostí profesionálů v daném oboru. Úkolem bude vyuţití znalostí experta pro cíle této práce [Tamtéţ: 189].

„Rozhovor je výzkumná technika, kterou je moţno definovat jako systém verbálního kontaktu mezi tazatelem a dotazovaným s cílem získat informace prostřednictvím otázek, které klade tazatel.“ [Zich 2004: 39].

Aby tato technika sběru dat byla úspěšná, je zapotřebí dobré teoretické znalosti problému ze strany výzkumníka. A konkrétně rozhovor s expertem jsem zvolila z důvodu poskytnutí hlubšího a přesnějšího pohledu do zkoumané problematiky. Dále je vyţadována dobře připravená struktura rozhovoru (seznam otázek). Při jiných typech rozhovorů bývá často důleţitý protokol o průběhu rozhovoru, který je vyplňován tazatelem. Jedná se o praktiku, která je prováděna z důvodu dokreslení si obrazu o dotazovaném a pochopení prostředí a klimatu, ve kterém rozhovor probíhal. Pro povahu mnou prováděného typu rozhovoru je provedení této praktiky nepodstatné, proto ji nepouţiji, a to i přes to, ţe se takto posuzuje kvalita získaných informací [Tamtéţ: 41]. Se svolením respondenta bude celý rozhovor nahráván pomocí diktafonu a následně bude přepsán do textové podoby pro analytické účely. Svolení bude také vyţadováno ohledně zveřejnění jména v práci.

5 PRAKTICKÁ ČÁST

Cizinci se v „nové“ zemi musejí vypořádávat s problémy kaţdodenního ţivota jak na formální, tak neformální úrovni a celé se to „komplikuje“ tím, ţe jsou právě cizinci. Jak jsem jiţ popisovala v předchozích kapitolách, dochází z obou stran, jak ze strany majoritní společnosti, tak ze strany cizinců, ke kategorizaci „my“ a „oni“, a to na základě etnicity či národa.

V tomto případě lze brát odlišnou příslušnost k etnické menšině nebo národa jako stigmatizující prvek, se kterým cizinci v sociálních situacích přicházejí do konfrontace. Následné řešení této situace bylo představeno v kapitole popisující teorii týkající komunikace na dálku jakoţto druh obrany. Jedinci se naskýtá moţnost vyjádřit svá nespokojení nebo obhájit svá jednání za pomoci psaného slova umístěného v médiích. A právě

„obranu“ či „boj“ nemusí vést dotyčný sám.

Cizinec ve svém kaţdodenním ţivotě řeší problémy, které jsou více či méně spojené s jeho národním původem, a rozhodl se je řešit v rámci kolektivního pojetí. „Kolektivem“ jsem zjednodušeně pojmenovala nestátní neziskové organizace, zabývající se problematikou cizinců a jejich integrace. Nadcházející kapitoly jsou vyhrazeny právě nestátním neziskovým organizacím, jejich funkcím, druhům a rozboru, který typ organizace je pro získávání poţadovaných informací nejvhodnější.

5.1 Nestátní neziskové organizace

Nestátní neziskové organizace (dále jen NNO) představují důleţitého aktéra z hlediska doručování sluţeb cílové skupině cizinců. Jiţ od roku 1989 působí v ČR několik organizací, jejichţ hlavní činností je pomoc a podpora migrantům [Trbola 2011: 80]. Základní funkce plněné NNO v demokratických společnostech lze identifikovat jako sociální, občanské a ekonomické. Bliţší pohled na funkce NNO ukazuje rozsáhlejší zaměření a také značnou rozdílnost. Jedná se o funkce servisní,

advokační (prosazování zájmů), expresivní (stráţce hodnot), charitativní, filantropická, inovační (prošlapávají cestu) nebo o funkci budování komunity (pospolitost) [Pospíšil et al. 2009: 4–8]. Funkce, kterými disponují NNO zaměřené na problematiku cizinců a jejich integrace jsou víceméně totoţné s výše popsanými. Konkrétním působením činnosti vybrané organizace se budou zabývat nadcházející kapitoly. Nejprve je zapotřebí vymezit typy NNO působících na českém území.

5.1.1 Typy nestátních neziskových organizací

Prvním ze tří typů NNO jsou organizace výhradně zaměřené na problematiku cizinců a jejich integraci. Proto své zaměření směřují pouze na cizince. Lze u nich nalézt sluţby neposkytované přímo cizincům, ale i tak nadále s tímto tématem souvisejí a mají na integraci cizinců zásadní vliv. Tyto sluţby jsou v podobě konferencí, seminářů a přednášek pro veřejnost. Cizinecká a migrační problematika nabízí pro organizace široké pole působnosti, tudíţ své aktivity také zaměřují na podílení se při utváření právních předpisů. K této činnosti je zapotřebí, aby zástupci organizací zaujímali účast ve veřejné správě zabývající se problematikou cizinců. Častá bývá i kooperace s mezinárodními organizacemi [Prouzová et al. 2009: 18].

Druhým typem jsou NNO, které se kromě problematiky cizinců zabývají i jinými oblastmi, jakými např. jsou poskytování sociálních sluţeb nebo pomoc v zahraničí. Jejich činnost je zaměřena i na jiné skupiny, neţ jsou právě cizinci. Zejména pak na sociálně slabé občany, zdravotně postiţené, děti, ţeny na mateřské dovolené, starší občany aj. Organizace se zasluhují o to, aby tyto skupiny nebyly sociálně exkludované, našly umístění na trhu práce, získaly vyšší vzdělání apod. [Tamtéţ: 18–19].

Do třetího a posledního typu spadá sdruţení cizinců a národnostních menšin. Jedná se o organizace zřizované a zaloţené

především samotnými cizinci a příslušníky národnostních menšin. Jejich činnost je zaměřena na potřeby vybraných skupin cizinců a občanů ČR [Tamtéţ: 11]. Charakteristika třetího typu organizace odpovídá jiţ zmíněnému „kolektivu“ cizinců.

5.1.2 NNO v českém prostředí a jejich výběr k analytickému účelu Cíl a klíčovou otázku mé práce – Jakými způsoby a proti čemu komunity cizinců v České republice argumentují – by bylo moţno interpretovat následujícím způsobem: proti čemu neziskové organizace vedené cizinci argumentují. Proto jsem v rámci českého prostředí provedla šetření, jehoţ účelem mělo být nalezení neziskových organizací a sdruţení, které vedou přímo cizinci a byly jimi také zaloţeny. Z produkované činnosti organizací musí být jasné, ţe argumentují za ostatní cizince.

Ovšem provedené šetření ukázalo, ţe organizace zabývající se problematikou cizinců, a kde se cizinci snaţí a chtějí bránit, vedou převáţeně čeští občané, mající zájem o cizince a jejich integraci do české společnosti, a kteří byli také zakladateli daných organizací. Do třetího typu organizací spadá např. Ukrajinská iniciativa v České republice⁴. Nicméně její aktivity se zaměřují na podporu a rozvoj ukrajinské kultury v rámci českého a evropského společenství.

Podobně je tomu i u Vietnamců, kteří jsou další početnou cizineckou menšinou v ČŘ. Zapojení vietnamských imigrantů v institucích občanské společnosti je převáţně omezeno na vlastní krajanské instituce, jejichţ poslání lze spatřit v obohacování kulturního ţivota vietnamské komunity ţijící v ČR např. Svaz Vietnamců ČR (taktéţ třetí typ NNO) [Martinková, Pechová 2011: 217]. Internetové stránky⁵ této organizace jsou ve vietnamštině a českou alternativu však nenabízejí.

4Dostupné z: http://www.ukrajinci.cz [cit. 17.3. 2013].

5Dostupné z: http://www.hnvn.cz/ [cit. 17.3 2013].

Akce formálních i neformálních sdruţení většinou bývají zaměřeny na vietnamskou komunitu a příliš nepočítají s přítomností českých účastníků [Hofírek, Nekorjak 2009: 189]. Dále v ČR působí občanské sdruţení Klub Hanoi⁶, které se zabývá především propagací vietnamské kultury a integrací Vietnamců do společnosti s důrazem na zachování jejich kulturní identity.

5.2 Reformulace výzkumné otázky

Většina organizací či sdruţení vedené cizinci má jakýsi uzavřený charakter, slouţí převáţně samotným cizincům, separují tak svoji komunitu od většinové společnosti. Dalším polem působnosti je pak především šíření informací o dané kultuře. Pro některé cizinecké komunity existují taktéţ internetové stránky, jeţ mají podobu informačních serverů (jako je např. český iDNES.cz), ale nenabízejí moţnost české verze. Z čehoţ lze vyvodit závěr, ţe nejeví zájem, aby se jimi zveřejňované informace a zprávy s obsahem týkající se jejich kultury či ţivota v Česku dostaly také k širší veřejnosti a mohly tak v českém prostoru argumentovat.

Tyto důvody vedly k následujícímu postupu: bylo zapotřebí zaměřit se na organizace (první typ) zabývající se výhradně problematikou cizinců a jejich integraci, kterých v ČR působí podstatně víc neţ je tomu u NNO třetího typu [Prouzová et al., 2009]. S tímto krokem bylo nutné reformulovat klíčovou otázku výzkumu, neboť jiţ se nejedná o argumenty samotných cizinců. Argumentují za ně organizace vedené českými občany mající zájem cizincům pomoci.

6Dostupné z: http://www.klubhanoi.cz [cit. 17.3 2013].

5.2.1 Nová výzkumná otázka

Reformulovaná klíčová otázka má takovéto znění:

Jakými způsoby a proti čemu české neziskové organizace argumentují?

Samozřejmě s tím souvisejí i změny dalších výzkumných otázek, které se nyní budou dotazovat na kategorie pojmenování a na jaké problémy integrace čeští „zástupci“ cizinců upozorňují.

5.3 Charakteristika vybrané neziskové organizace

Pro analytický účel práce jsem zvolila Sdruţení pro integraci a migraci (dále jen SIMI), organizace reprezentující první typ. Jedná se lidskoprávní neziskovou organizaci hájící práva cizinců v České republice. Počátek organizace spadá do roku 1992. Tehdy se jednalo o reakci na příchod uprchlíků z bývalé Jugoslávie, tudíţ lze předpokládat, ţe s problematikou ohledně cizinců na území České republiky, má velké zkušenosti. Ty posléze zúročuje v aktivitách, jeţ mají cizincům pomoci. Funkce SIMI jsou poskytování bezplatné právní, sociální a psychosociální poradenství cizincům ţijícím na území ČR, věnování se práci s českou veřejností s hlavním cílem rozvíjet toleranci vůči cizincům a potírat existující xenofobii a rasismus. Mezi další aktivity patří práce na koncepčních změnách a advokační činnost, coţ znamená vypracovávání připomínek k novelám a legislativním záměrům dotýkající se ţivota cizinců v ČR.

V neposlední řadě se organizace věnuje prezentaci témat v médiích a publikování článků a publikací, které informují odbornou i laickou veřejnost o problematice migrace a cizinců u nás⁷. Poslední zmiňovaná funkce je pro sběr dat zásadní.

7Popis činností organizace SIMI a představení organizace samotné. Dostupné z:

http://www.migrace.com/cs/organizace/o-nas [cit. 20.3. 2013].

5.4 Interpretace dat

Následující části práce budou zaloţeny na interpretaci informacích získaných z publikovaných dokumentů organizace SIMI a pak zejména na rozhovoru s ředitelkou téţe organizace, Magdou Faltovou.

Interpretace výsledků bude doplňována daty (zejména odbornými články) pocházející z internetové stránky www.migraceonline.cz.⁸ Tato kapitola zaměřující se na interpretaci výsledků je konkrétně sloţena z jednotlivých částí, tak aby postupně byly zodpovězeny následující otázky: proti čemu organizace argumentují (pobyt cizinců v ČR, pracovní migrace a s tím spojená témata, otázka rasismu, český stát a jeho politika), jaké způsoby obrany a kategorie pojmenování pouţívají. Celkové shrnutí výsledků bude obsaţeno v závěru celé práce.

5.5 Nejčastější předměty argumentace 5.5.1 Pobyt cizinců v ČR

Jednou z funkcí organizace SIMI je poskytování právního poradenství a podle ředitelky Faltové v jeho rámci cizinci nejčastěji řeší „(…) pobytovou situaci, tzn. jak prodlouţit pobyt, jaké náleţitosti k tomu musí doloţit, píšeme jim odvolání proti negativním rozhodnutím, jak sem přivést rodinu apod. Vlastně vše co se týká zákona o pobytu cizinců a té tématiky s tím spojené.“ [Kuntová – Faltová 2013]. V souvislosti s problematikou pobytu cizinců je zapotřebí zmínit rozdělení jedinců podle typu pobytu, jimţ SIMI poskytuje své sluţby. Jedná se o osoby s trvalým

8Jedná se o portál pro kritickou diskuzi o migraci v České republice a v zemích střední a východní Evropy, který systematicky mapuje výzkumy týkající se migrace, vývoj legislativy v oblasti migračních a azylových politik a činnost vládních i nevládních organizací a institucí.

Jeho čtenáři jsou převáţně odborníci a další zájemci z akademické sféry, veřejné správy, nevládních organizací, médií a širší veřejnosti. Dostupné z: http://www.migraceonline.cz/cz/o- migracionline/o-migraci-online [cit. 22.3. 2013]

pobytem, dlouhodobým pobytem za účelem podnikání (nad 90 dnů⁹) a ţadatele o mezinárodní ochranu.

V rámci témat týkajících se pobytu cizinců je často řešena otázka ohledně jeho prodlouţení a ve velké míře pak komplikace s tím spojené, za kterými lze hledat český stát, který „(…) nedodrţuje svoje zákony, nedodrţuje lhůty na rozhodování¹⁰ (…)“ [Tamtéţ]. Příkladem je cizinecká policie v Plzni, která cizincům dává podepsat čestné prohlášení, ve kterém se zavazují k tomu, ţe vycestují ze země, pokud cizinecká policie nestihne vydat nové povolené k pobytu do šedesáti dnů po skončení platnosti víza. Plzeňská cizinecká policie si stanovila lhůty šedesát aţ devadesát dnů na změnu účelu pobytu. Ovšem výjimkou není ani to, ţe se o ţádosti rozhodovalo více jak sto dnů. Nutno podotknout, ţe tento postup Inspektorátu cizinecké police Plzeň nemá ţádnou oporu v zákoně [Hánová, Jelínková 2010]. Stejné zkušenosti s příliš dlouhým (aţ rok a půl) čekáním na jednoduché rozhodnutí o prodlouţení pobytu popisuje jak Faltová tak i Martin Rozumek ve svém kriticky zaloţeném článku

„Kubiceho přísnost na cizince“ [Kuntová – Faltová 2013; Rozumek 2012].

V otázce ohledně udělení trvalého pobytu se lze setkat s totoţnými problémy, jako tomu je v případě prodlouţení pobytu. S ţádostí o pomoc s udělením tohoto typu pobytu se na organizaci SIMI nejčastěji obracejí cizinci, kteří pomocí advokáta napadli pravomocné rozhodnutí krajského soudu ve věci mezinárodní ochrany. V roce 2006 byly mnohým cizincům ţádosti o trvalý pobyt zamítány s tím, ţe je nepodali neprodleně po ukončení řízení o ochraně. SIMI poukazuje na případy, kdy byla vina na straně advokáta zastupujícího cizince v řízení před Nejvyšším správním

9Víza k pobytu nad 90 dnů se vydávají na maximálně šest měsíců a povolení k dlouhodobému pobytu se vydává maximálně na dva roky [Čiţinský 2011: 106].

10Podle zákona má být vše vyřešeno bez zbytečných průtahů (Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád).

soudem, ten cizince neinformoval o průběhu či ukončení tohoto řízení [Výroční zpráva 2006: 13].

Z výše popsaného vyplývá, ţe cizinec primárně řeší problémy související s jeho pobytem na českém území, a to převáţně z právního hlediska. To vše se týká právní jistoty, která je pro sociální integraci cizince do nové společnosti z psychologického hlediska zásadní, z důvodu jak samotné momentální existence právního pobytu, tak i z výhledu do budoucna, který je určován cizineckým právem, jeţ upravuje moţnosti povolení k prodlouţení pobytu či jeho skončení aj.

A především moţnost dosáhnutí na určitou pozici, která nabídne šanci k dosaţení českého státního občanství. Získání občanství představuje dovršení integrace právní, ale i té sociální [Čiţinský 2011: 97].

To, ţe jsou cizinci v nejistotě ohledně situace svého pobytu, podle Faltové „(…) nepřispívá k tomu, aby se cizinci učili český jazyk, aby měli snahu se integrovat do společnosti (…)“ [Kuntová – Faltová 2013]. Nízká právní jistota ohledně povolení pobytu s sebou nese horší předpoklady pro integraci. Na základě těchto tvrzení lze za jeden z největších problémů integrace, na který cizinci, potaţmo organizace upozorňují, povaţovat jiţ několikrát zmíněnou nízkou právní jistotu cizince ohledně jeho práva pobytu v České republice.

5.5.2 Velké téma: pracovní migrace

Pracovní migrace je v dnešní době, kdy stále přetrvává nerovné rozdělení bohatství ve světě, velkým a nejčastějším fenoménem co se v otázkách migrace týče [Babická 2011: 178] a ne jinak je tomu v České republice, která se zejména po roce 2004, stala cílem velkého počtu pracovních migrantů. Především došlo ke koncentraci zahraničních pracovníků na nejniţších pracovních pozicích [Rákoczyová 2011: 13]. Problematikou pracovní migrace se z velké části zabývá i organizace SIMI, jak dokládá

její ředitelka: „hodně se věnujeme problematice pracovně-právní, tzn.

nezaplacené mzdy, jak má vypadat pracovní smlouva, jak ukončit pracovní poměr, problematika pracovních povolení (…)“, ale také se jedná o praktické věci spojené s prací, jak napsat CV nebo jak si najít práci [Kuntová – Faltová 2013]. Stručně řečeno, cizincům je pomáháno s celým procesem získání práce, na který byl mimo jiné zaměřen projekt s názvem „Pomocná ruka 3“, jenţ byl v letech 2011 – 2012 organizací SIMI realizován [Výroční zpráva 2011].

Pracovněprávní legislativa říká, ţe by měli mít pracovníci pocházející z cizí země stejné postavení, jako mají čeští zaměstnanci, ale praxe je ve skutečnosti zcela jiná [Blahoutová 2013]. Porušování práv zaměstnavateli vůči cizincům je velmi častým problémem, na který SIMI upozorňuje a snaţí se svými projekty tuto skutečnost změnit.¹¹ Podle organizace je problém v tom ţe, samotní zahraniční pracovníci mají strach hájit svá práva a v zásadě i jejich oprávněnost. Cizinci tak proti nepoctivým zaměstnavatelům bojují pouze tím způsobem, ţe vyhledávají pomoc pracovníků neziskové organizace.

5.5.2.1 Nevyplácení mezd

Další záleţitostí, která cizinci komplikuje působení na českém území, je neadekvátní finanční odměna za odvedenou práci, pozdní vyplácení mezd a v mnoha případech zaměstnavatelé dokonce mzdu nevyplatí vůbec. Cizinec se tak bez vlastního zavinění často dostává do existencionálních problémů. „Pokud vyvstane nějaký konflikt, pokud si cizinec stěţuje, ţe nedostal mzdu, jakou měl, tak prostě jděte si, nemusíte tu být, nikdo vás sem nezval“ a to je podle ředitelky největším problémem [Kuntová – Faltová 2013]. Za problém to skutečně lze povaţovat, neboť v případě, ţe se cizinec sám pokusí o obranu, dostane

11„Migrační management a/nebo práva migrantů? Ohroţené postavení pracovních migrantů v důsledku hospodářské krize“ [Výroční zpráva 2009, 2011]; „Pomozme jim z krize ven“

[Výroční zpráva 2011] aj.

se mu negativní odpovědi, jejíţ obsah naznačuje ztrátu zaměstnání. To je důvodem, proč se cizinci ze „třetích zemí“ stávají na svém zaměstnavateli závislí, neboť přijdou-li o práci, tak dle zákona ztratí i povolení k pobytu [Rozumek 2013].

V bulletinech týkajících se témat ohledně pracovní migrace, organizace SIMI upozorňuje na případy, ve kterých se cizinci na pracovníky organizace obrátili s tím, ţe jim nebyla zaměstnavatelem vyplacena mzda. Na případech je ukázáno, jakým způsobem a jakými prostředky organizace daný problém řešila. Nejprve pracovníci organizace kontaktují přímo zaměstnavatele ve věci dluţné mzdy.

Podkladem pro urgenci je pracovní smlouva, nicméně zde organizace upozorňují na další problém, podle kterého pracovní smlouva není písemně sepsána vůbec [Bulletin 3/2011, 1/2012]. Jak jsem jiţ psala výše, zahraniční zaměstnanci mají strach hájit svá práva a právě aktivní obranu zaměstnavatel u cizinců nepředpokládá, proto si „dovolí“ i takový postup, jakým je nesepsáni pracovní smlouvy.

5.5.2.2 Berou nám cizinci práci?

Stát sice chrání pracovní pozice pro své obyvatele před cizinci, ale je zapotřebí upozornit na to, ţe pracovní trh je vydělen na určitý segment pracovních pozic, která jsou charakteristická nízkým sociálním statusem.

Pracovní síla patřící k většinové společnosti se těmto pracovním místům vyhýbá a to i přesto, ţe v nich přetrvává velká poptávka a nezaměstnanost je velmi často řešeným problémem ve společnosti.

Tato prázdná pracovní místa jsou pak nejčastěji zaplněna cizinci a vzniká tak jakési „znehodnocení“ dané části pracovního trhu, protoţe jsou automaticky spojovány s tím, ţe tento typ práce vykonávají právě cizinci.

Tímto způsobem dochází k rozdělení pracujících jedinců na „naše“

a „jejich“, na „my“ a „oni“ atd. [Baršová, Barša 2005: 270–271]. Dále je na místě podotknout, ţe Češi nemají o práci vykonávanou cizinci zájem, tato práce je nazývána jako tzv. 3D jobs (Dirty, Dangerous, Demanging), tedy

o tu, která je špinavá, zdraví nebezpečná a fyzicky náročná [Babická 2011: 181–183].

Na druhou stranu jedním z největších stereotypů ze strany Čechů, s nímţ se pracovníci organizace SIMI setkávají, je ten, „(…) ţe nám cizinci berou práci. Ţe kvůli nim jsou nízké mzdy a ţe nikdo nechce zaměstnat Čechy, protoţe cizinci berou takovou práci, která nesplňuje nároky na minimální mzdu.“ [Kuntová – Faltová 2013]. Slova ředitelky potvrzuje také výzkum, ve kterém 72 % lidí uvedlo, ţe zaměstnávání cizinců připravuje naše lidi o práci¹².

5.5.2.3 Vytlačování cizinců z trhu práce a pád do nelegality

Vytlačování zahraničních zaměstnanců z legálního trhu práce právní úpravou zaměstnávání cizinců v České republice je dalším fenoménem, na který organizace SIMI upozorňuje. Nejčastějším důvodem proč k tomu dochází, má být ochrana pracovního trhu pro české obyvatele. Faltová k tomu dodává „(…) já, upřímně řečeno, poslední opatření, která vytlačují cizince z trhu práce, nechápu a myslím si, ţe nejsou nijak koncepční (…) neproběhla ţádná analýza, jestli je to největší problém českého pracovního trhu.“ [Kuntová – Faltová 2013]. V roce 2012 vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí metodologické pokyny upravující vydávání a prodluţování pracovních povolení na pracovní pozici s nízkou kvalifikací. Součástí pokynů byla byrokratická povinnost v podobě předloţení dokladů o příslušené kvalifikaci, ačkoliv tato povinnost není v zákoně obsaţena. Jako obranu proti tomuto rozhodnutí vydalo konsorcium NNO, jehoţ součástí je také organizace SIMI, tiskové prohlášení vymezující se proti pokynům MPSV s tím, ţe vytlačení cizinců z českého trhu práce nezaměstnanost nesníţí, a tudíţ ho nelze brát jako ochranu pracovního trhu pro české občany [Prohlášení NNO 2012].

12Dostupné z: http://www.stem.cz/clanek/2441[cit. 7.4. 2013].

Organizace SIMI pomocí své publikace upozorňuje na další problém spojený s vytlačováním cizinců z trhu práce, kterým je pád do nelegality. Opatření ze strany českého státu podle organizace způsobují to, ţe cizinci společně se zaměstnavateli zmíněné metodologické pokyny nedodrţují a obcházejí je. Výsledkem je pak vykonávání nelegální práce či tzv. švarcsystém, kde je ochrana pracovních práv cizinců značně omezena [Valentová et al. 2012: 39]. Zahraniční pracovníci jsou v neregulérní pracovní situaci často diskriminováni, zaměstnavatelé nedodrţují délku pracovní doby, nejsou jim vypláceny mzdy, stávají se tak oběťmi vykořisťování [Babická 2011: 189]. Nelegalita, ať uţ je způsobena výše popsaným problémem nebo v ní je cizinec uţ od začátku své přítomnosti v ČR, je tak dalším problémem. Podle ředitelky se SIMI dlouhodobě věnovala¹³ problému regularizace nelegálních migrantů [Kuntová – Faltová 2013].

Nelegální pracovní migrace není ničím výjimečným, často za ní stojí byrokratické překáţky legálních moţností migrace. Jedná se o příslušná povolení, vízová povinnost, nedostatek srozumitelných informací či nedostatek sankcí proti zaměstnavatelům nelegálních pracovníků [Babická 2011: 187]. Faltová podotýká, ţe jejich cílem je, aby se cizinec nejprve obrátil organizaci SIMI a své působení neřešil skrze různé zprostředkovatelské agentury, které jejich situaci spíše uškodí.

Cizinec jim zaplatí poměrně vysoké částky, a pak se stává, ţe zprostředkovatel nepodá např. ţádost o prodlouţení pobytu včas [Kuntová – Faltová 2013]. Pád do nelegality je tak způsoben nezávisle na vůli cizince a ten aţ po čase zjistí, ţe v zemi pobývá nelegálně [Babická 2011: 187].

13Např. projekty „Regularizace jako jeden z nástrojů v boji proti nelegální migraci“ [Výroční zpráva 2009, 2011]; „Regularizace nelegální migrace I a II“ [Výroční zpráva 2005, 2006]; nebo publikace „Řešení otázek neoprávněného pobytu cizinců – Situace v ČR a ve vybraných evropských zemích“.

5.5.2.4 Cizinky na českém trhu práce

Ţeny hrají významnou roli v mnoha typech migrace. V českém prostředí se nejčastěji hovoří o migraci pracovní. Ta byla v minulosti (nejen v ČR) doménou muţů, ale změna přišla v 60. letech 20. století, kdy ţeny v tomto typu migrace začaly zaujímat významný prostor [Castles, Miller 2003: 9]. Dochází k feminizaci trhu práce. Tento proces souvisí se stále zvyšující se poptávkou rodin po pečovatelkách a hospodyních. Jedná se o práci, kterou ve velké míře vykonávají migrantky. Práce vykonávaná cizinkami v domácnostech vede k tomu, ţe se z tohoto druhu práce stává výhradně pracovní pozice spojená s ţenami a jeden z cílů migrantek [Souralová 2009: 1]. V České republice poptávka po domácích pracovnicích je způsobena nedostatkem míst ve školkách a tím, ţe zejména ţeny matky mají málo moţností vyuţívání prací z domova.

Nicméně i v tomto sektoru organizace upozorňují na porušování práv pracujících cizinců a vyjmenovávají nejčastější problémy. I zde se objevuje problematika ohledně mezd, tzn. neplacené přesčasy, neadekvátní finanční odměna vzhledem k vykonané práci, nevyplácení mezd aj. Další problémy, na které SIMI upozorňují, jsou nepříjemné zacházení, nucení k nelegální práci, v závaţnějších případech se pak jedná o fyzické násilí, sexuální obtěţování či týrání. Ani v tomto případě nebývá zvykem, ţe se cizinky proti tomuto porušování práv brání. Podle organizace „společnost nepokládá takové zacházení k cizinkám za škodlivé“ a z tohoto důvodu povaţuje za důleţité upozorňovat a reagovat na porušování práv cizinek [Bulletin 1/2011: 4].

Organizace SIMI realizovala několik projektů¹⁴, v jejichţ aktivitách byl kladen důraz na migrantky s tím, ţe jsou na trhu práce ve srovnání

14Např. projekty: „Zahraniční zaměstnanci na trhu práce“; „Rovné šance na prahu českých domácností“; „Zvýšení role neziskového sektoru v oblasti sociální integrace pracovních migrantů v České republice“. Dostupné z: http://www.migrace.com/cs/delame/projekty [cit. 6.4.

2013].