Janusz Korczak
a jeho sociálně pedagogický odkaz
Hana Rubešová
Bakalářská práce
2015
Janusze Korczaka a je zaměřena na jeho přínos sociální pedagogice. Teoretická část práce se zabývá jeho sociálně výchovnou činností, jeho prací s chudými a se sirotky, přibližuje výchovný systém v jeho dětských domovech, zamýšlí se nad motivy jeho životního poslání, shrnuje jeho literární díla a pomocí textové analýzy tři z nich popisuje a vyzdvihuje v nich nejdůležitější pedagogické myšlenky. Tato část práce dále srovnává myšlenky a přístupy Janusze Korczaka a Heleny Radlinské. Práce zároveň seznamuje s Korczakovými nejvýznamnějšími pedagogickými myšlenkami a informuje o možnostech jejich uplatnění v současné době. Praktická část práce se pomocí kvantitativního výzkumu a metody dotazníku zaměřuje na zjištění povědomí o Januszi Korczakovi a zjišťuje aktuálnost jeho myšlenek.
Klíčová slova: Janusz Korczak, dítě, výchova, vychovatel, pedagogika, sociální pedagogika, sociální pedagog, sociálně výchovná činnost, spisovatel, lékař, výchovný systém, dětská samospráva, dětský soud, dětský domov, kolektiv, úcta, důstojnost, dětská práva, humanismus, morální hodnoty, chudoba, sirotek.
ABSTRACT
This Bachelor´s Thesis introduces the life and work of the Polish teacher, doctor and writer Janusz Korczak and it is focused on his contribution to social pedagogy. The theoretical part of my thesis deals with his social and educational activities, his work with paupers and orphans and it explains the educational system in his children´s homes. It also considers the motives of his purpose in life, summarizes his literary work and, using textual analysis, it describes three of them and highlights the most important pedagogical ideas. This part of the work also compares the ideas and approaches of Janusz Korczak and Helena Radlinská.
The work also underlines Korczak´s most relevant pedagogical ideas and informs about the possibilities of their application in the present. The practical part of the thesis by means of quantitative research and methods of the questionnaire focuses on finding out the awareness of Korczak and discovers the topicality of his ideas.
Keywords: Janusz Korczak, child, education, educator, pedagogy, social pedagogy, social educator, social and educational activities, writer, doctor, educational system, children´s autonomy, children´s court, children´s home, team, respect, dignity, children´s rights, humanism, moral values, poverty, orphan.
mé bakalářské práce a za užitečnou odbornou pomoc, kterou mi poskytl při jejím zpracování. Velmi si cením jeho připomínek a rad a především jeho laskavého přístupu.
Děkuji také mé rodině a blízkým za jejich podporu a trpělivost, a to nejen při zpracování mé bakalářské práce, ale i v průběhu celého studia.
Motto
„Cesta, kterou jsem si zvolil, není ani nejkratší, ani nejpohodlnější, pro mě je však nejlepší, neboť je moje, moje vlastní.“ (Janusz Korczak)
Prohlašuji, že odevzdaná verze bakalářské práce a verze elektronická nahraná do IS/STAG jsou totožné.
I TEORETICKÁ ČÁST ... 10
1 ŽIVOT, OSOBNOST A DOBA JANUSZE KORCZAKA ... 11
1.1 DOBA A STAV SPOLEČNOSTI, VE KTERÉ JANUSZ KORCZAK ŽIL ... 11
1.2 DĚTSTVÍ, MLÁDÍ, STUDIUM ... 12
1.3 POČÁTKY KORCZAKOVY SOCIÁLNĚ VÝCHOVNÉ ČINNOSTI ... 13
1.3.1 Sociálně výchovná činnost a ústavní výchovná péče v Polsku ... 13
1.3.2 Profesní práce s chudými ... 15
1.3.3 Profesní práce se sirotky ... 16
1.4 ZAMYŠLENÍ NAD MOTIVY JEHO ŽIVOTNÍHO POSLÁNÍ ... 16
1.5 VARŠAVSKÉ GHETTO,TREBLINKA A UCTĚNÍ KORCZAKOVY PAMÁTKY ... 17
2 JANUSZ KORCZAK A JEHO ODBORNÉ PROFESE ... 20
2.1 LÉKAŘ ... 20
2.2 PEDAGOG ... 21
2.3 SPISOVATEL ... 26
3 DÍLO JANUSZE KORCZAKA A ODBORNÉ PRÁCE O NĚM ... 28
3.1 SHRNUTÍ KORCZAKOVÝCH DĚL ... 28
3.2 VYBRANÁ KORCZAKOVA DÍLA ... 32
3.2.1 Jak milovat dítě ... 32
3.2.2 Tvrdošíjný chlapec: život Louise Pasteura ... 34
3.2.3 Král Matýsek První ... 36
3.3 ODBORNÉ PRÁCE A ČLÁNKY O JANUSZI KORCZAKOVI... 38
4 JANUSZ KORCZAK A HELENA RADLINSKÁ ... 39
5 SOCIÁLNĚ PEDAGOGICKÝ ODKAZ JANUSZE KORCZAKA ... 41
5.1 PEDAGOGICKÉ MYŠLENKY JANUSZE KORCZAKA ... 41
5.2 MOŽNOSTI UPLATNĚNÍ JEHO MYŠLENEK A NÁZORŮ VSOUČASNÉ DOBĚ ... 43
II PRAKTICKÁ ČÁST ... 47
6 KVANTITATIVNÍ VÝZKUM ... 48
6.1 CÍLE VÝZKUMU, HYPOTÉZY ... 48
6.2 POUŽITÉ METODY, VÝZKUMNÝ SOUBOR ... 50
6.3 DOTAZNÍK, SBĚR DAT ... 50
6.4 ANALÝZA DAT A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ ... 52
6.5 SHRNUTÍ, DISKUSE A DOPORUČENÍ ... 65
ZÁVĚR ... 70
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ... 72
SEZNAM TABULEK ... 75
SEZNAM GRAFŮ ... 76
SEZNAM PŘÍLOH ... 77
ÚVOD
Janusz Korczak, vlastním jménem Henryk Goldszmit (1878 – 1942), polský pedagog, lékař a spisovatel, se narodil ve Varšavě v prominentní židovské rodině. Již během studií lékařské fakulty se zajímal o život chudých dětí a sirotků a o jejich výchovu. Později se podílel na založení dvou domovů pro děti, jedním z nich byl domov pro chudé polské děti a druhým domov pro židovské sirotky, který jako ředitel 30 let vedl. Zavedl v něm nové, pokrokové metody a vytvořil v nich rozsáhlý systém výchovy s dětskou samosprávou.
Jeho život a podnětné nadčasové myšlenky mě zaujaly již v první semestru studia, kdy jsem si jeho jméno vybrala z témat seminárních prací v předmětu Základy pedagogiky. Zde jsem se s Januszem Korczakem setkala poprvé a postupným zjišťováním faktů o jeho životě, díle a výchovných principech jsem začala objevovat jeho fascinující a inspirující osobnost, která si zaslouží šíření svého odkazu. Jeho myšlenky překvapují svým rozsahem a stálou platností. Z tohoto důvodu jsem si vybrala Janusze Korczaka a jeho sociálně pedagogický odkaz jako téma své bakalářské práce.
Má práce se skládá z teoretické a praktické části. Cílem teoretické části, která je členěna do pěti kapitol, je seznámit s životem, dílem, sociálně výchovnými činnostmi, myšlenkami a sociálně pedagogickým odkazem Janusze Korczaka. Ke splnění stanoveného cíle budu studovat a analyzovat dostupné odborné publikace, které o něm byly napsány a jeho vybraná díla. Hlavními zdroji informací pro mne budou publikace autorů Julia Janovského, Ryszarda Wroczyńského, Miroslava Cipra, Alicie Szlązakowé a dalších. Korczakova díla v mé práci zastupuje především jeho klíčový pedagogický spis „Jak milovat dítě“, biografická povídka „Tvrdošíjný chlapec: život Louise Pasteura“ a jeho nejpopulárnější dílo „Král Matýsek První“.
V první kapitole bych chtěla nejdříve ve stručnosti nastínit dobu a stav společnosti, ve které Korczak žil, a která měla vliv na formování jeho osobnosti a názorů. Dále se chci zaměřit na jeho život, na počátky jeho sociálně výchovné činnosti, práce s chudými a se sirotky a v této souvislosti bych se také zmínila o tehdejší sociálně výchovné práci a ústavní výchovné péči v Polsku. Zároveň bych se v rámci této kapitoly pokusila odkrýt motivy, které ho vedly k jeho životnímu poslání. Druhou kapitolou představím jeho odborné profese lékaře, pedagoga a spisovatele. Ve třetí kapitole seznamuji s jeho rozsáhlým a různorodým literárním dílem. Jeho díla zde shrnuji a upozorňuji na ta, která byla vydána v českém překladu. Pro účely této práce jsem vybrala tři z nich, která pomocí
textové analýzy popíši a vyzdvihnu v nich nejdůležitější pedagogické myšlenky. Závěrem této kapitoly seznámím s odbornými pracemi a články, které byly o Januszi Korczakovi vydány v českém či slovenském jazyce. V rámci čtvrté kapitoly se zmíním o Heleně Radlinské, zakladatelce sociální pedagogiky v Polsku a pokusím se o srovnání myšlenek a přístupů jejích a Korczakových. Pátá kapitola je věnována Korczakově sociálně pedagogickému odkazu. Na začátku této kapitoly se zaměřím na vymezení sociální pedagogiky, a to zejména v jejím tehdejším polském pojetí. V této kapitole se budu zabývat Korczakovými pedagogickými myšlenkami a možnostmi jejich uplatnění v dnešní době.
V praktické části práce je mým hlavním záměrem zjistit informace o povědomí o Januszi Korczakovi. Dále bych ráda zjistila, zda se respondenti výzkumu ztotožňují s jeho pedagogickými myšlenkami a jestli je shledávají v současné době aktuálními a přínosnými.
Obsahem této části je kvantitativní výzkum a metodou sběru dat je standardizovaný dotazník, pomocí kterého budu ověřovat platnost stanovených hypotéz. Shromážděná data budu analyzovat, výsledky popíši a znázorním v tabulkách a grafech. Na interpretace výsledků výzkumu naváži diskusí a doporučením pro teorii a praxi sociální pedagogiky.
Informace o problematice kvantitativního výzkumu plánuji čerpat především z publikací autorů Petera Gavory, Miroslava Chrástky a Miroslava Dismana.
I. TEORETICKÁ ČÁST
1 ŽIVOT, OSOBNOST A DOBA JANUSZE KORCZAKA
Na Korczakův život a jeho osobnost je třeba pohlížet s přihlédnutím k atmosféře doby, ve které žil a která formovala jeho názory a myšlenky. Vývoj jeho osobnosti byl úzce spjat s vývojem polské společnosti na konci devatenáctého století a během necelé první poloviny dvacátého století. Toto nelehké období bylo zároveň velmi důležité a rozhodující pro dějiny Polska. V následujícím textu se proto v krátkosti zmiňuji o této době. Dále se zaměřuji na Korczakův život, jeho sociálně výchovnou činnost, práci s chudými a se sirotky, ve stručnosti seznamuji s tehdejší ústavní péčí v Polsku a v neposlední řadě předkládám zamyšlení nad tím, co ho motivovalo k jeho životnímu poslání.
1.1 Doba a stav společnosti, ve které Janusz Korczak žil
Přestože Korczak žil prakticky celý život v polské Varšavě, průběh jeho života by se dal rozdělit na tři významná období. Nejprve žil pod nadvládou carského Ruska, po první světové válce pak v samostatném Polsku a nakonec pod německým nacismem.
Vyrostl v ruském záboru Polska, v intelektuální rodině, která doufala, že bude brzy znovuvytvořen svobodný polský stát. Korczak tak díky carské nadvládě již od mládí nenáviděl útlak a bezpráví. Velmi ho formovalo také to, že dvakrát nedobrovolně narukoval do carské armády, a to v r. 1905 do války proti Japonsku a v r. 1914 proti Německu a Rakousku - Uhersku. Ovlivněn nesvobodou polské společnosti, válkami a smutným údělem opuštěných dětí hledal humanistické a demokratické přístupy pro pochopení společnosti. Po první světové válce Polsko získalo svobodu, což Korczak přijal s nadšením a s nadějemi na obrat životních podmínek v zemi. Byl však po čase zklamán, když zjistil, že v životě chudých a zvláště dětí došlo jen k minimálním změnám (Janovský, 1986). Szlązakowa (1984) v souvislosti s poválečnými změnami hovoří o celosvětových výzvách, které vyjadřovaly nutnost pomoci dětem trpícím bídou. Vznikl tak mezinárodní svaz péče o dítě, který ohlásila ženevská Deklarace práv dítěte1. Tato deklarace hovoří o právech dítěte a vede k zamyšlení nad nimi. Korczak se celý svůj život pokoušel práva dětí a jejich rovnoprávné postavení ve společnosti prosazovat a hájit.
1 V roce 1924 přijala Liga národů první tzv. ženevskou Deklaraci práv dětí, která poprvé ustanovila skutečnost, že dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a zvláštní právní ochranu před narozením i po něm. Liga národů byla v roce 1945 nahrazena Organizací spojených národů, která 20. listopadu 1959 vyhlásila Chartu práv dítěte, někdy označovanou jako Deklarace. Tato deklarace je předchůdkyní modernější Úmluvy o právech dítěte. Cílem přijetí Deklarace bylo, aby děti mohly prožít šťastné dětství, užívat práv a svobod v ní uvedených ku prospěchu vlastnímu i prospěchu společnosti (Vaníčková, 2009).
Zřetelné je to například v jeho pedagogických dílech „Jak milovat dítě“ a „Právo dítěte na úctu“, ve kterých tato práva zdůvodňoval. Korczak na základě ženevské Deklarace žádal o přednostní vyřešení rovnocenného postavení dítěte ve společnosti (Janovský, 1986).
Pro Korczaka bylo tragickým poznáním, že ho polská společnost začala od poloviny třicátých let pro jeho židovský původ vytlačovat ze společenské činnosti. Tyto skutečnosti ho významně ovlivnily a vedly ho naopak k ještě větší zainteresovanosti do problémů opuštěných dětí a problémů společnosti. Bojoval proti dětské úmrtnosti z hladu a bídy a současně požadoval rovný přístup všech lidí ke vzdělání.
Dětem se aktivně věnoval i za 2. světové války. Dne 1. září 1939 obsadili nacisté Polsko a od r. 1940 zřídili ve Varšavě ghetto pro židovské obyvatelstvo, do kterého se musel přestěhovat i Domov sirotků. Korczak měl v této době spoustu možností k emigraci, ale odmítal své děti opustit (Janovský, 1986). Tomuto tématu se blíže věnuji v podkapitole Varšavské ghetto, Treblinka a uctění Korczakovy památky.
Jak napsala Szlązakowa (1984, s. 18) „Všetky obdobia významné pre poľskú históriu, v kterých žil Janusz Korczak, sociálna skutečnost, ideológia a prúdy, z kterých vyrastal a o ktoré sa opieral, podstatne vplývali na formovanie tejto nadpriemernej osobnosti. Aj medzivojnové obdobie v Poľsku, které bolo bohaté na koncepcie a systémy výchovy, sa odrazilo na utváraní jeho názorov.“
1.2 Dětství, mládí, studium
Díky nedokonalému matričnímu zápisu, není znám přesný rok Korczakova narození a podle Szlązakowé (1984), udával Korczak jako rok svého narození rok 1878. Sám však měl pochybnosti, zda to nebyl rok 1879. Své narozeniny slavil 22. července.
Narodil se jako Henryk Goldszmit do rodiny významného varšavského advokáta židovského původu. Až do svých 11 let prožíval harmonické dětství v láskyplném prostředí. Jak ale uvádí Szlązakowa, už jako dítě si rád hrál s chudšími dětmi. „Krasny byt na peknej ulici, služobníctvo, elegancia, presnosť, uhladenosť, dobré spôsoby, bez styku s dětmi s nižších vristiev. Henryk je dieta inteligentné, vnímavé, živej fantázie, nesmelé a zamyslené, zadumaný „filozof“, dieta „bez ambicií“, lebo mu nezáleží na tom jako sa oblieka a hráva sa s mladšími dětmi. Veľmi rád sa hráva s dětmi domovníka a okolitej chudoby.“ (Szlązakowa, 1984, s. 19).
Navštěvoval soukromou obecnou školu a od 10 let státní gymnázium. V této době vážně onemocněl jeho otec, který následujících šest let pobýval v psychiatrické léčebně. Po jeho smrti se životní podmínky rodiny zcela změnily, a to jak materiálně, tak duchovně. Rodina se ocitla bez příjmů a Korczak ji pomáhal živit tím, že doučoval děti z bohatých varšavských rodin. Otec mu chyběl nejen jako opora a kritik, ale i jako přítel, s nímž by se mohl radit. Útěchu hledal v literatuře. Hodně četl a psal krátké povídky a verše.
V doučování nalézal nejen výdělek, ale také se díky němu začal zajímat i o život dětí a jejich výchovu. Po maturitě se rozhodl pro studium na varšavské lékařské fakultě. Jako medik se ve volném čase nezištně dále věnoval dětem, pořádal pro ně besedy a ve veřejných bezplatných knihovnách půjčoval knihy. Také začal bezplatně vyučovat chudé děti (Janovský, 1986). Postupně se tak krystalizovaly jeho zájmy o život a výchovu dětí a začal se vyhraňovat charakter a cíl jeho budoucí životní práce.
1.3 Počátky Korczakovy sociálně výchovné činnosti
V této části práce bych se chtěla věnovat počátkům Korczakovy sociálně výchovné činnosti, zejména jeho práci s chudými a se sirotky. Současně bych se ještě ve stručnosti zmínila o sociálně výchovné činnosti a ústavní výchovné péči v tehdejším Polsku.
Pojem sociálně výchovná činnost Kraus (2008) vymezuje jako proces učení v sociálních situacích, který podporuje rozvoj jedincových osobních schopností, jež prospívají jemu i celé společnosti a zároveň, který učí přebírat osobní odpovědnost za vlastní jednání.
Korczakova sociálně výchovná práce se snažila, jak ve své práci dále uvádím, děti všestranně připravit na zodpovědný život ve společnosti, rozvíjet jejich schopnosti, dovednosti, postoje, osobní i sociální kompetence, úctu k sobě, k druhým, ke společnosti a hodnotám. Zastával tezi, že by se jim měli vytvářet takové podmínky, které by je učily přebírat odpovědnost nejen za sebe samotné, ale i za kolektiv (Janovský, 1986).
1.3.1 Sociálně výchovná činnost a ústavní výchovná péče v Polsku
Sociálně výchovná činnost má v Polsku dlouhou a bohatou historii. Těžké osudové události, především války, hlad a epidemie s sebou přinášely patologické jevy jako například potulování bezprizorních dětí přežívajících ve velké chudobě a ponížení. Tyto děti se pak často kvůli obstarávání obživy dopouštěly trestné činnosti a chátraly na těle i na duši. Tyto problémy, které přerůstaly do obřích rozměrů, byly řešeny zakládáním výchovných ústavů. Ve většině z nich se ale děti nesetkávaly s osobnějším přístupem
a výchova v nich nebyla nijak organizována. Zato zde byla vyžadována přísná disciplína a zapojování se do práce. Trochu odlišná situace byla v ústavech spadajících pod řeholní řády, kde byl naopak dodržován přísný dozor nad učením spojený s přípravou na povolání.
Velký rozvoj sociálně výchovně činnosti a ústavní výchovné péče nastal na přelomu 18. a 19. století v souvislosti se společenskými a hospodářskými změnami. Zvýšil se počet ústavů a jejich fungování začalo být právně ošetřováno. Díky činnosti J. H. Pestalozziho, který formoval nové, moderní principy výchovné péče o děti, docházelo k reformě výchovných ústavů pro děti. Jeho ústavy nebyly jen útulky pro bezprizorní a opuštěné děti, ale zabezpečovaly i jejich všestrannou výchovu a rozvoj. Mnoho Pestalozziho výchovných myšlenek lze nalézt v polských koncepcích výchovné péče. Péčí o sirotky a opuštěné děti a tvorbě výchovných systémů se v Polsku v první polovině 20. století kromě Korczaka věnovali zejména Kazimierz Jeźewski, Czeslaw Babicki a Stanisław Karpowicz (Wrocźynski, 1968).
Podle Szlązakowé (1984) měla tehdejší forma péče o děti převážně charitativně-filantropický charakter a fungovala především díky pomoci bohatých dárců.
Ne vždy ale byla účinná. Často byla nesystematická, nezajišťovala trvalé a dostatečné prostředky a často tak zabezpečovala jen holou existenci. Autorka zmiňuje, že o bezprizorní děti se „staraly“ většinou útulky, ve kterých ale bývaly děti většinou ve velice ponižujících podmínkách, často hladové a důsledkem toho žebraly v okolí. O jeden takovýto útulek pro židovské sirotky ve Varšavě projevila zájem Společnost pomoci sirotkům, která se snažila dětem jejich životní podmínky zlepšit. Děti se přestěhovaly do vhodnějších prostor na Františkánské ulici a společnost zabezpečila jejich důstojnější péči.
Náhodně se o tomto zařízení dozvěděl i Korczak, který poté ve Společnosti pomoci sirotkům začal i sám působit. V tomto okamžiku pro něj, dle autorky, nastal pravděpodobně rozhodující životní zlom.
Sociálně výchovné činnosti v Polsku se v tomto období věnovali i další významné osobnosti, mezi kterými bych ráda vyzdvihla Helenu Radlinskou, která je považována za zakladatelku sociální pedagogiky v Polsku. Více o této významné sociální pedagožce a o vymezení tehdejší polské sociální pedagogiky pojednávám v kapitole 4 Janusz Korczak a Helena Radlinská a v kapitole 5 Sociálně pedagogický odkaz Janusze Korczaka.
1.3.2 Profesní práce s chudými
Korczak se věnoval chudým dětem již při studiích medicíny. Jak jsem již výše uvedla, doučoval je, připravoval pro ně besedy a působil ve varšavských bezplatných čítárnách.
Čítárnám přičítal významnou úlohu při výchově a vzdělávání dětí. Mnoha dětem, které musely kvůli chudobě přerušit školní docházku, tyto čítárny poskytovaly alespoň částečnou kompenzaci jejich smutného života a prostřednictvím jich, mohly získávat alespoň nějaké poznatky. Jako student rovněž napsal jednu z jeho nejzajímavějších prací pro dospělé „Děti ulice“ o chudých varšavských dětech, které objevoval ve velmi nuzných chatrčích při svých toulkách podél Visly. Po ukončení lékařské fakulty Korczak absolvoval lékařské stáže v Berlíně, Paříži a Londýně, kde zároveň sledoval i výchovná témata a zajímal se o problematiku chudých a opuštěných dětí. Navštěvoval sirotčince, nápravné ústavy, školy pro duševně nemocné a seznamoval se s různorodými formami dobročinné práce (Janovský, 1986; Szlązakowa, 1984).
Následně pracoval dalších sedm let jako pediatr v dětské nemocnici ve Varšavě a brzy se stal známým jako lékař chudých dětí, které zdarma nejen léčil, ale kupoval jim ze svého i léky. Szlązakowa (1984, s. 26) uvádí, že Korczak v nemocnici nedosahoval uznání a cituje z jeho Deníku: „Prevládala všeobecná mienka, že som blázon. Nebezpečný blázon.
(…) Pretože sa starí lekári neradi unávajú v noci k chudákom – ja mladý musím im v noci bežať na pomoc. Chápete. Rýchla pomoc. Akože ináč? Veď čo bude, ak dieťa nedožije rána?!“
V r. 1905 Korczak narukoval jako lékař na čtyři roky do carské armády v rusko-japonské válce. Většinu tohoto času působil v Kyjevě v několika sirotčincích. V jednom z nich se setkal s Marií Falskou, s níž později založil domov pro chudé děti (Szlązakowa, 1984).
Zkušenosti z války ho formovaly a společensky aktivizovaly. Jako humanisticky smýšlející a bezpráví nenávidějící člověk podporoval revoluční hnutí a publikoval články proti carskému režimu, za což byl i vězněn. Korczak se tímto způsobem snažil zároveň i upozorňovat na to, že oběťmi sociální nespravedlivosti jsou především děti.
V letech 1907 a 1908 působil jako vedoucí prázdninových táborů pro chudé. Přímé střetnutí s chudobou ho pravděpodobně velmi zformovalo a sehrálo v jeho životě důležitou roli (Szlązakowa, 1984). Korczak se později podílel na založení a vedení dvou domovů pro děti. Prvním byl v r. 1912 slavný Domov sirotků (Dom sierot) pro židovské děti, který 30 let vedl a o kterém pojednávám v následující kapitole. V r. 1919, společně se svou
spolupracovnicí Marií Falskou, založil Náš domov (Nasz Dom) v Pruszkowě u Varšavy, který byl domovem pro nejchudší děti z dělnických polských rodin (Janovský, 1986).
1.3.3 Profesní práce se sirotky
Korczakův největší zájem však upoutávaly děti bez rodičů. Jak jsem již dříve uvedla, od r. 1909 působil ve výboru varšavské Společnosti pomoc sirotkům, kde se významně podílel na budování sirotčince pro židovské děti a v r. 1912 stál u jeho zrodu. Tento Domov sirotků (Dom sierot) pro židovské děti v Krochmalné ulici ve Varšavě od té doby jako ředitel vedl, a to až do r. 1942 (Janovský, 1986).
Korczakův domov poskytoval příchozím dětem, které byly většinou na pokraji života a smrti nejen pomoc a zabezpečení základních životních potřeb, ale i něco, co do té doby většina z nich neznala, a to vzájemnou důvěru a svět lidské důstojnosti. Dítě si zde začalo uvědomovat své lidství, získávalo zde sebevědomí a pocit, že není zbytečné. Pobyt v domově nebyl ale jen rekonvalescencí po hrůzách, kterými dítě většinou prošlo. Korczak v domově uplatnil rozsáhlý výchovný systém s organizací a výchovnými činnostmi, které měly dětem zajišťovat jejich celkový rozvoj a připravovat je tak na jejich další cestu životem (Janovský, 1986). Korczakovy názory na systém výchovy a výchovné činnosti v domově byly podloženy nejen jeho všeobecnými teoretickými úvahami o výchově a její problematice, o osobnosti vychovatele a dítěte, ale i metodologicky dlouholetým svědomitým pozorováním, díky kterému dítě poznával (Wroczyński, 1968).
O Korczakových pedagogických metodách a výchovném systému v domově blíže pojednávám v podkapitolách 2.2 Pedagog a 5.1 Pedagogické myšlenky Janusze Korczaka.
1.4 Zamyšlení nad motivy jeho životního poslání
Korczakovu cestu k jeho životnímu poslání ovlivnilo pravděpodobně více faktorů, které se zde pokusím ve stručnosti shrnout.
Roli hrál pravděpodobně už jeho rodinný a etnický původ. Jak jsem již dříve uvedla, Korczak vyrost v ruském záboru Polska, v židovské rodině formované přesvědčením o brzkém znovuvytvoření svobodného polského státu. Díky carské nadvládě už od mládí nenáviděl útlak a bezpráví. Známý sociolog prof. Petrusek cituje z knihy Zygmunta Baumana (2003), že krutost a zlo vyvolávalo u Korczaka pobouření a morální znechucení, tedy pocity a stavy, jejichž důsledkem pak byl celý Korczakův život. Bauman dále uvádí, že Korczakovi životopisci a žáci se shodují v tom, že klíčem k jeho myšlení a jednání byla
láska k dětem. To, co v nich miloval, bylo jejich lidství, nefalšované a nezmrzačené ve stále ještě dětské podobě plné dosud nezlomených nadějí. V souvislosti s láskou k dětem, mě zaujala slova Korczaka, ústy jeho představitele ve filmu A. Wajdy „Korczak“
(1990): „Lže ten, kdo říká, že se pro někoho obětuje. Jeden má rád karty, jiný zase ženy.
Někdo nepropásne jediný dostih a já zas miluji děti. Vůbec se neobětuji. Nedělám to pro ně, ale pro sebe. To já je potřebuji. Nevěřte, když vám někdo říká, že se obětuje. Je to lež a pokrytectví.“
V r. 1907 se Korczak vzdal myšlenky na založení vlastní rodiny. „Rozhodol som sa nezakladať si vlastný domov. Bolo to v parku při Londýne. (…) Vtedy som to pocítil - akoby som zabil seba samého. (…) Za syna som si zvolil myšlienku slúžiť deťom a ich šťastiu. Zdanlivo som stratil“. (Szlązakowa, 1984, s. 30-31).
Jak jsem uvedla již dříve, Korczak si už jako dítě rád hrával s chudými dětmi, tedy s těmi, které vyrůstaly ve zcela jiných společenských a majetkových poměrech než on. Již od dětství chtěl, stejně jako hrdinové jeho knížek, změnit svět k lepšímu a pomáhat dětem, což ho provázelo následně celým jeho životem.
V 10 letech věku Korczakův osud velmi ovlivnila otcova nemoc a smrt. Změnilo se zcela postavení jeho rodiny, která se ocitla ve finanční tísni, a Korczak sám pocítil, jaká je mezi společenskými poměry tenká hranice. Kvůli zabezpečení rodiny začal psát články a zejména doučovat děti. Ztrátu milovaného otce těžce nesl a pocit dětské osiřelosti se do něj hluboce vryl a ožíval v jeho knihách (Szlązakowa, 1984).
O několik let později se zapsal na studia lékařské fakulty. V této době se jeho zájmy začaly ještě více zaměřovat na dětský svět a na chudé a opuštěné děti a začaly ho směřovat k jeho životnímu poslání věnovat se opuštěným dětem. Korczak dospěl k názoru, že sebevětší lékařské snažení nemůže léčit lidské city a lidskou osobnost. Takové možnosti ale otevírala výchova. „Za své pedagogické poslání si předsevzal „léčit“ ty, kteří se dostali do krajní bídy a mnohdy i bezvýchodného životního postavení. (…) V sepětí medicíny, pedagogiky a literatury se přitom vytvářela Korczakova životní filozofie, prosycená cílevědomou snahou o všestrannou aktivní péči o člověka“. (Janovský, 1986, s. 8).
1.5 Varšavské ghetto, Treblinka a uctění Korczakovy památky
Na konci třicátých let, v době sílícího antisemitismu, měl Korczak mnoho možností k emigraci před nebezpečím, které mu pro jeho židovský původ hrozilo. Byl však velkým
vlastencem a Polsko odmítl opustit. Nemohl odejít nejen ze své vlasti, ale především od svých dětí, kterým zasvětil celý svůj život. Dětem se věnoval plně i za 2. světové války.
V r. 1940 zřídili nacisté ve Varšavě ghetto pro židovské obyvatelstvo, do kterého se musel přesunout i Korczakův Domov sirotků. Marné byly jeho protesty a prosby i jeho otevřený dopis odvolávající se na ženevskou deklaraci práv dítěte z r. 1923. Usiloval alespoň o to, aby život dětí v domově pokračoval jako by se nic mimořádného nestalo. Všemožně se snažil i nadále je za nelidských podmínek chránit, vychovávat a léčit, ač byl sám na pokraji fyzických i duševní sil. V červenci 1942 byl zahájen odsun do vyhlazovacích táborů a likvidace ghetta. Korczak se snažil zachovat dětem důstojnost i za těchto tragických podmínek. Jeden z mnoha příkladů, který to dokládá, uvádí Bystrzycká ve svém článku
„Jak Janusz Korczak vyprávěl dětem pohádky a jak před deportací do vyhlazovacího tábora připravil s dětmi divadelní hru Poštovní úřad od Thákura, aby se děti nebály smrti“. (Bystrzycká, 2010, s. 178-185). Hra se hrála i pro veřejnost a naposledy jen pár dnů před deportací do Treblinky
Dne 6. 8. 1942 nastala deportace Domova sirotků. Korczak odmítal své děti opustit, ač k tomu měl několik příležitostí a mnoho lidí na něj naléhalo, aby se zachránil. Zahynul s dětmi a zaměstnanci domova ve vyhlazovacím táboře Treblinka. (Janovský, 1986;
Bystrzycká, 2010).
Dle mého názoru svými činy v období 2. světové války prokázal svůj hluboký vztah k dětem, oddanost a věrnost jim i svým zásadám, a tím i nejvyšší humanismus.
Uctění Korczakovy památky
Korczakovu památku připomíná umělecké dílo umístěné v jeruzalémském muzeu holocaustu Jad Vašem v Izraeli. Fotografie Korczakova památníku je přílohou P VI této práce.
Korczak získal za své zásluhy o výchovu opuštěných dětí polské státní vyznamenání - řád Polonia restituta2 (Janovský, 1986).
V r. 1957 měla v Německu velký ohlas divadelní hra o Januszi Korczakovi spisovatele Erwina Sylvanuse, které byla později hrána v několika zemích Evropy. U nás ji poprvé uvedlo Divadlo F. X. Šaldy v Liberci v r. 1960 (Sylvanus, 1964).
2 Druhé nejvyšší civilní polské vyznamenání - Řád obrození Polska (známý také jako Polonia Restituta), jehož vznik je spojen se znovuzrozením polské státnosti v roce 1918. Oficiálně byl schválen parlamentem v roce 1921 a je udělován za „významné zásluhy na poli školství, vědy, kultury a umění, bezpečnosti státu“
a v dalších sférách veřejné služby (Krása evropské faleristiky, 2009).
U příležitosti 100. výročí Korczakova narození v r. 1978 zařadilo UNESCO toto datum mezi významná světová výročí. „Československo se při této příležitosti stalo jednou z ustavujících zemí Mezinárodního společenství Janusze Korczaka“. (Janovský, 1986, s. 42).
V r. 1978 byla založena Mezinárodní literární cena Janusze Korczaka v oblasti dětské literatury. Vnikla na návrh polské sekce IBBY3 (Informace pro knihovny, 2015). První oceněnou je švédská spisovatelka Astrid Lindgrenová (Rok Janusze Korczaka, 2012) a v r. 1979 obdržel tuto cenu český spisovatel Bohumil Říha za knihu Nový Gulliver (Slovník české literatury, 2006 - 2008).
V r. 1990 natočil režisér A. Wajda životopisné drama „Korczak“, které bylo nominováno na Oskara. Film dosud ale nebyl v České republice komerčně vysílán.
V r. 2012 vyhlásil polský parlament Rok Janusze Korczaka a dětských práv (Rok Janusze Korczaka, 2012).
O Korczakovi vyšly po celém světě desítky biografií, článků a vědeckých prací, bylo přeloženo mnoho jeho knih a pojmenováno po něm hodně institucí. Zároveň se mu věnovalo mnoho vědeckých konferencí. Jeho pedagogickým odkazem se zabývají ale zejména v zahraničí. Domnívám se, že v České republice není jeho jméno a dílo téměř známé, a že i zde si jeho odkaz zaslouží osvětu, protože jeho myšlenky mohou být pro českou společnost a pedagogiku velmi obohacující. Proto jsem si jako cíl praktické části práce stanovila zjistit informace o povědomí o Januszi Korczakovi a ověřit aktuálnost jeho myšlenek v dnešní době.
3 IBBY - mezinárodní sdružení pro dětskou knihu, nevládní organizace UNESCO (Česká sekce IBBY, 2010).
2 JANUSZ KORCZAK A JEHO ODBORNÉ PROFESE
Korczakovu výjimečnost shledávám, mimo jiné, v tom, že byl schopným a zkušeným odborníkem v několika specializovaných oblastech, což pro něj, „jeho děti“ i pro celou společnost bylo nepochybně obrovským přínosem. Byl zkušeným lékařem, pedagogem a spisovatelem a všechny jeho odbornosti se navzájem doplňovaly. Obdivuhodné je i to, že to navíc bylo v době, ve které se prohlubovala specializace v různých oborech lidské činnosti, takže to bylo v tomto období spíše neobvyklé.
„Práce v sirotčinci vytvářela pro Janusze Korczaka optimální podmínky k tomu, aby mohl rozvíjet v plné míře všechny své tři odbornosti. Jako lékař pečoval o zdraví svěřených dětí, jako ředitelů ústavu sirotky vychovával a zároveň jako spisovatel měl v těchto dětech své první čtenáře.“ (Janovský, 1986, s. 12).
2.1 Lékař
Přesto, že byl Korczak zkušeným odborníkem v několika oblastech, jen jedna z nich byla jeho odbornou profesí, a to povolání dětského lékaře. Medicína ho velmi formovala a byla pro něj východiskem k poznávání a pochopení výchovy a ke spisovatelské činnosti.
Jak uvádí Janovský (1986), Korczak se v r. 1898 zapsal na varšavskou lékařskou fakultu a vzhledem k jeho probouzejícím se zájmům o práci s dětmi se zaměřil na dětské lékařství.
Již během studií, ve spojitosti medicíny a pedagogiky, zveřejňoval odborné články a vystupoval na lékařských sjezdech. Po ukončení lékařské fakulty absolvoval lékařské stáže v Berlíně, Paříži a Londýně, při nichž zároveň sledoval i výchovnou problematiku a zajímal se o opuštěné děti. Po návratu pracoval jako pediatr v nemocnici ve Varšavě.
Provozoval zároveň soukromou praxi, v rámci které nepřijímal od chudých za ošetření a léky žádné poplatky, zatímco od bohatých žádal často nemalé odměny. Ty poté předával potřebným. A od doby, kdy působil v Domově sirotků, je odevzdával na hospodaření domova.
Korczak hojně publikoval a přednášel, a tím přispíval k šíření zdravotnické osvěty a prevenci. Byl autorem mnoha odborných statí ve zdravotnických časopisech a vědeckých sbornících a v několika pediatrických publikacích. Vydal dvě díla, která čerpala z jeho zkušeností pediatra, a to „Výchovné momenty“ a „Lékař v internátě“. Podkladem pro druhou knihu byl referát, s nímž vystoupil na sjezdu polských pediatrů v r. 1922, a který vzbudil velký zájem tím, že v něm Korczak označil internát klinickým pracovištěm
ke zkoumání aspektů dětského vývoje a poznatky takto získané označil za rovnocenné s těmi, které lékař získává v nemocnici při klinické praxi.
Medicíně přinesl, zejména díky své každodenní praxi s dětmi, mnoho cenných a nových informací. Denně si zapisoval údaje o každém dítěti – jeho míry, hmotnost, fyzický a psychický stav, příp. zdravotní potíže. Z těchto záznamů pak tvořil rozsáhlé výzkumné zprávy, které měly v té době obrovskou vědeckou průkopnickou hodnotu. Záznamy sloužily také prevenci a profylaxi nemocí, což bylo další významnou zdravotnickou novinkou (Janovský, 1986).
„Medicíně vděčím za techniku výzkumu i za kázeň vědeckého myšlení. (…) Obohacen zkušenostmi a vědomostmi o síle přírodních zákonů i géniu zpytavé lidské mysli, vydávám se vstříc neznámému – dítěti.“ (Korczak, 2012, s. 84 - 85).
2.2 Pedagog
Podle Janovského (1986) Korczak postupně zjišťoval, že medicína sice může předcházet nemocem, léčit lidské tělo, případně poskytovat psychickou podporu, nemůže ale lidem léčit city, vůli, charakter a další stránky jejich osobnosti. Tuto možnost podle něj ale otevírala výchova, ve které se mohl člověku všestranně věnovat. Východiskem k jejímu pochopení, mu byla právě medicína a její vědecké přístupy.
Ve výchově se inspiroval mnohými pedagogickými humanisty. Stejně jako J. A. Komenský věřil, že výchova hraje velkou úlohu v přeměně a nápravě světa, protože vše, co děláme, dobré i zlé, má podle Korczaka dopad na celý svět. Jak uvádí Janovský (1986), Korczakovy pedagogické názory mají kořeny v díle J. H. Pestalozziho, jehož si Korczak neobyčejně vážil, a které sám ve Švýcarsku studoval. Podněty našel i v pracích A. S. Makarenka a L. N. Tolstoje. Seznamoval se rovněž s teoriemi M. Montessori.
Především ale hledal vlastní cestu, jak v podmínkách dětského domova rozvíjet v dětech autentickou, samostatnou a odpovědnou osobnost. Obohatil pedagogické myšlení tím, že vysvětloval etapu dětství každého jedince jako etapu opravdového života a bojoval za rovnoprávné postavení dítěte ve společnosti. „Rovnoprávnost dětí chápal Korczak jako přednostní ochranu dětí, které jsou slabší složkou společenské struktury při jakémkoli útoku a tuto strukturu. Povinností vychovatele je chránit dítě v zájmu jeho rovnoprávnosti i za cenu nejvyššího sebeobětování.“ (Janovský, 1986, s. 33).
Korczakovou zásadou bylo, že pro úspěšný rozvoj, musí mít dítě stejné podmínky k životu jako dospělí a neměly by se mu tedy odstraňovat všechny životní překážky, jejichž zdolávání ho vede k uspokojení a motivuje ho k dalším cílům a úspěchům. „Neusilujeme o tom, abychom všemu předešli, při každém zaváhání ihned vytyčili cestu, při každém vychýlení ihned přiběhli s pomoci. Nezapomeňme, že ve chvíli tuhého zápasu můžeme chybět. (…) V šarvátkách se svědomím se má cvičit a růst morální odolnost dítěte. Ať hřeší.
Neboť nebloudí-li v dětství a nenaučí-li se - opečovávané či chráněné – vyrovnat s pokušením, vyroste a bude morální jenom pasivně – kvůli nedostatku příležitostí, kdy by mohlo získat a cvičit svou schopnost odříkat a posílilo by tak svou morálku i aktivně.“
(Korczak, 2012, s. 66).
Mezi hlavní Korczakovy teze patřilo, že dítě má nárok na svébytné postavení, na vlastní postoje, přání, na úctu a důstojnost jako dospělý a že má právo na klidné dětství. Na druhé straně si ale byl vědom toho, že děti musí ve skupině poslouchat a mít disciplínu, jinak nastane chaos, při kterém se nemohou úspěšně rozvíjet. Stanovením pravidel navíc Korczak v dětech uspokojoval jejich potřebu jistoty, kterou většina z nich, do doby než přišla do jeho domova, neznala. „Čím mírněji tvrdošíjnost potřeš, tím lépe, čím rychleji a důkladněji, tím bezbolestněji zajistíš nezbytnou disciplínu skupiny – dosáhneš nezbytného minima pořádku. A běda, jestliže – příliš mírný – toto udělat nezvládneš. Bez organizace, v neustálém rozptýlení se jen nečetné, výjimečné děti mohou šťastně rozvíjet, desítky z nich to zničí.“ (Korczak, 2012, s. 41). Ke Korczakovým pravidlům a disciplíně se vyjádřila i Pelcová (2010, s. 5) „… Korczakův styl stanovovat pravidla, pořádky (1000 paragrafů) a pevně prosazovat jeho dodržování, byl filosoficky vzato právě snahou po vnesení řádu do světa těch znejistělých a vykořeněných. Smyslem bylo nejen zavést provozní pořádek nezbytný pro fungování notoricky přeplněného sirotčince, ale naučit děti smyslu uspořádání, smyslu řádu (a to i vlastního života). Důležité však, je to, že se na stanovení pravidel podílely samy děti, podíleli se i mladí začínající vychovatelé, ….“
Jak jsem již dříve uvedla, Korczak se podílel na založení a vedení dvou domovů pro děti.
Prvním byl v r. 1912 Domov sirotků (Dom sierot) pro židovské děti v Krochmalné ulici ve Varšavě. Fotografie tohoto domova je přílohou P III práce. Tento domov Korczak 30 let jako ředitel vedl a zároveň v něm i bydlel, měl tedy s dětmi permanentní kontakt, při kterém je měl možnost dokonale poznávat. V domově prosazoval polský jazyk, polské kulturní zvyky a způsob života. Korczakovou významnou spolupracovnicí a zároveň zástupkyní v něm byla Stefania Wilczyńská. V r. 1919, společně se svou spolupracovnicí
Marií Falskou, založil další domov - Náš domov (Nasz Dom) v Pruszkowě u Varšavy pro chudé děti z polských rodin (Janovský, 1986; Szlązakowa, 1984).
Korczak v obou svých domovech zavedl nové, pokrokové výchovné metody a vytvořil v nich rozsáhlý systém výchovy, který byl podložen především jeho dlouholetým každodenním pozorováním dětí. Zejména prosazoval, aby tato zařízení nebyla jen institucemi pomoci, které by děti jen nasytily a oblékly, což bylo do té doby nejběžnější, ale aby sloužila především výchovným účelům a aby výchova v nich dětem zabezpečovala jejich celkový rozvoj. Hlavní důraz při výchově kladl na rozvíjení samostatné a zodpovědné osobnosti dětí. Zároveň dbal na formování jejich charakterových a volních vlastností, ale i na zdravý tělesný rozvoj, racionální výživu, osobní hygienu včetně dostatečného odpočinku a pobytu na čerstvém vzduchu a také na čisté prostředí domova.
Podstatné bylo, aby domov fungoval pružně a živě a nebyl formálním zařízením. Rovněž pokládal za důležité, aby vychovatel uměl děti pochopit a rozuměl jim, aby byl schopen předvídat a organizovat dětský kolektiv, který je sám o sobě velkou silou, a jen vychovatel s dostatkem taktu ho může ovládat a bránit v něm záporným výchovným vlivům (Wroczyński, 1968; Janovský, 1986).
Janovský (1986) informuje, že Korczakova výchova měla dva neodlučitelné nástroje, a to dětský kolektiv a práci dětí v něm. Síla dětského kolektivu byla podle Korczaka rozhodujícím výchovným činitelem pro každého jeho člena. Pocit štěstí u dětí vyvolává obzvláště hodnocení ze strany dětských vrstevníků v kolektivu a veřejné mínění dětí je tedy výrazným výchovným činitelem. Tato slova potvrzuje i Cipro, který uvádí, že Korczak kladl velký důraz na dobré vztahy mezi dětmi, protože jejich „mravní vývoj je do velké míry závislý na atmosféře dětského kolektivu. Dítěti totiž často záleží více na tom, co si o něm myslí jiné děti, než na tom, jak je oceňují dospělí.“ (Cipro, 2002, s. 223).
V svých domovech vytvořil Korczak systém dětské samosprávy jako řídícího orgánu, což je považováno za jeden z jeho největších přínosů a v tehdejší době se navíc jednalo o velmi netradiční pedagogickou novotu, kterou chtěl přispět k zrovnoprávnění dítěte.
„V sirotčinci, který řídil řadu let, vytvořil Korczak ucelený systém dětské samosprávy, jež zahrnovala zejména dětský soud, radu, samosprávy a dětský parlament. Velkou roli měly v rámci této samosprávy školní noviny.“ (Cipro, 2002, s. 223).
Wroczyński (1968) uvádí, že dětská samospráva byla centrem života celého Korczakova domova a současně základním prostředkem výchovné činnosti. Samospráva nebyla jen
formální záležitostí, členství dětí v ní záviselo na jejich stupni socializace. Korczak byl přesvědčen o tom, že dětem je třeba svěřovat zodpovědné funkce a tím jim umožnit aktivní účast na chodu domova. Utvářel tak situace, ve kterých se děti mohly samy usměrňovat.
Tato slova potvrzuje i Janovský (1986), když uvádí, že činnosti dětí v těchto samosprávných orgánech podporovaly jejich aktivitu, samostatný přístup a mobilizaci jejich vlastních tvůrčích sil, aby se tak přiměřeně podílely na řešení vlastních záležitostí a prostřednictvím toho i na výchově sebe samých. Dětem bylo takto nenásilně umožňováno přebírat odpovědnost nejen za sebe samé, ale i za kolektiv.
Korczak věnoval v rámci dětské samosprávy zvláštní pozornost „kamarádskému soudu“.
Chtěl jím dosáhnout toho, aby záležitosti dětí byly brány vážně a nebyly tak závislé jen na vůli vychovatele. Soud také děti mnohému učil. Více o fungování soudu uvádím v podkapitole 3.2.1 Jak milovat dítě.
V dětské samosprávě hrál významnou roli také časopis. Jeho společné sestavování a čtení, děti nejen sjednocovalo, ale pozitivně ovlivňovalo i veřejné mínění mezi nimi. Časopis zrcadlil různorodé problémy jednotlivých dětí i celého domova (Janovský, 1986).
Jak jsem již výše uvedla, dalším výchovným nástrojem, vedle dětského kolektivu, byla pro Korczaka práce dětí. Nejednalo se ale o práci, která by měla nahradit placenou činnost personálu. Byla součástí výchovy a formování dětí a bylo třeba ji důkladně promýšlet, rozdělovat a střídat. Korczak k ní uvedl: „Především je nutno dobře znát práci i děti.
V některých internátech jsem byl – pokud jde o rozdělování práce – svědkem fušeřiny tak neuvěřitelné, že služby děti demoralizovaly, sužovaly a učily je nenávidět jakoukoli výpomoc.“ (Korczak, 2012, s. 113). Děti, které v domovech dosahovaly nejlepších výsledků, byly oceňovány, což ovlivňovalo i jejich kolektivní pozici. Tím, že se spolupodílely na činnostech, mohl se jejich domov rozvíjet zcela samostatně a nezávisle (Janovský, 1986). „Stali jsme se nezávislými na nevalném cizím personálu a tyranii útulkové služby. Hospodářem, zaměstnancem i vedoucím se stalo dítě.“ (Korczak, 2012, s. 103).
Přestože Korczak velký význam přikládal kolektivní výchově, silně zdůrazňoval individualitu jedince. Odmítal „škatulkování“, neuznával jednotný přístup, věděl, že není možné vychovávat podle univerzálních výchovných pouček, a že každé dítě je nutné posuzovat v kontextu s ohledem na vnější a vnitřní okolnosti. „Korczak nepokládal za obsah výchovného působení předávání a prosazování souboru pravidel chování. Výchova
byla pro něho individuálním působením na každého jedince podle zvláštností osobnosti tohoto jedince.“ (Janovský, 1986, s. 23).
Osobitost každého dítěte Korczak (2012, s. 25) pěkně vystihl slovy: „Pod tímtéž oděvem tluče sto různých srdcí a každé z nich – to je jiná potíž, jiná práce, jiná starost a obava.“
Důležitou součástí Korczakova výchovného systému bylo stanovení programu sebevýchovy a sebevzdělávání každého dítěte, a to vždy s ohledem na jeho individuální zvláštnosti a současně i s ohledem na respektování potřeb kolektivu, jehož byl členem.
Korczak věnoval také velkou pozornost emocionální oblasti. Uspokojování těchto potřeb, ať už šlo o potřebu vzájemného kontaktu, přátelství nebo intimity, apod., pokládal za jeden z nejnáročnějších výchovných úkolů. Vysvětloval, že rozdíl mezi dětmi a dospělými je zejména v citové oblasti a poukazoval na to, že nestačí děti jen poznávat, ale že je potřeba se také vcítit do jejich psychiky, do jejich prožitků, myšlení a vnímání (Janovský, 1986).
Janovský dále sděluje, že Korczak měl nadání obklopovat se kvalitními spolupracovníky, kteří mu pomáhali vytvářet profesionální kolektiv a chápali jeho výchovné úmysly. Měl u nich autoritu a dovedl je cílevědomě připravovat, k čemuž zřídil tzv. „burzu“4. Burzu organizoval 1x týdně a jejími účastníky byli tzv. burzisté, kterými byli nejčastěji studenti učitelství a vychovatelství. Korczak ukládal burzistům určité výchovné činnosti s dětmi, a ti si pak na burze vyměňovali své zkušenosti z těchto činností. Pokud měli burzisté zájem pravidelně se účastnit práce s dětmi, mohli v domově zdarma bydlet a stravovat se tam.
A tak si Korczak vychovával ve svých domovech ze studentů nové pedagogy. Napsal pro ně mnoho pedagogických děl. Zároveň také přednášel v Institutu speciální pedagogiky na Svobodné polské univerzitě a v Semináři pro učitelky mateřských škol.
Své výchovné myšlenky vysvětloval ve svých odborných a vědeckých článcích a ve svých pedagogických spisech, jejichž výčet jsem se pokusila shrnout v podkapitole Shrnutí Korczakových děl. V r. 1925 vystoupil na I. polském sjezdu učitelů speciálních škol s referátem na téma „Výchova vychovatelů dětmi“, ve kterém upozorňoval na to, že vychovatel se neustále vychovává v interakci s dětmi. Ohlas tohoto vystoupení ho v r. 1930 přivedl jako učitele do Státního učitelského ústavu, kde přednášel o výchově dětí bez rodiny a výklad doplňoval exkurzemi studentů do svých domovů. Jako učitel vychovatelů působil až do roku 1935 (Janovský, 1986). Korczak pomáhal také jako soudní znalec
4 Pojmenování „burza“ převzal Korczak z vyučovací formy na nižším stupni kněžského semináře (Janovský, 1986, s. 27).
v případech mladistvých provinilců (Cipro, 2002). Pro děti ze svých domovů zároveň pravidelně pořádal letní a i zimní prázdninové tábory. Pobytům v přírodě přikládal velký význam, jelikož osamělé děti městské chudoby je do té doby neměly možnost poznat.
Přikládal velký význam pobytu dětí v přírodě, který osamělé děti městské chudoby do té doby nepoznaly (Szlązakowa, 1984).
O výsledky Korczakovy výchovné i lékařské práce projevil v polovině třicátých let zájem polský rozhlas. Korczak v něm měl svůj vlastní pořad pro děti o dětech, ve kterém vystupoval pod svým dalším pseudonymem „Starý doktor“. Relace se staly velmi populární a získaly ohlas jako důležitá výchovná a zdravotní osvěta tehdy poměrně nového sdělovacího prostředku. Rozhlasové relace Korczak literárně zpracoval a vydal je později knižně pod názvem „Žertovná pedagogika“ (Janovský, 1986).
Na základě výše uvedeného výčtu Korczakových pedagogických činností, koncepcí a názorů, souhlasím s Janovským (1986), že jeho pedagogické dílo nelze rozdělovat na teoretickou a praktickou pedagogickou činnost, jelikož obě tyto části tvoří jednotu a jsou neoddělitelné. Zároveň je z jeho rozsáhlého díla patrné, že v sobě nese obrovské množství sociálně pedagogických prvků. O sociálně pedagogickém odkazu Janusze Korczaka pojednávám v kapitole 5.
2.3 Spisovatel
Ve dvaceti letech se Korczak zúčastnil Paderewského literární soutěže, do které poslal svou divadelní hru „Kudy?“. Význam této hry spočíval nejen v prvním literárním ocenění, které obdržel, ale i v tom, že ji podepsal poprvé svým pseudonymem Janusz Korczak, který mu zůstal již po celý život. Použil ho podle hrdiny, tehdy populárního, Kraszewského románu „Příběh o Janaszu Korczaku a krásné mečířce“ (Janovský, 1986).
Korczakova spisovatelská činnost byla svým způsobem pokračováním jeho pedagogické a lékařské činnosti. Nepsal proto, aby mu to zajistilo spisovatelskou slávu, ale svými literárními pracemi sděloval své pedagogické myšlenky a názory a chtěl jimi výchovně působit a ovlivňovat tak lidské mínění. Zvláště pak chtěl formovat dětské myšlení pohádkami a příběhy, které ukazovaly na společenské a mravní hodnoty.
Korczakovo rozsáhlé literární dílo obsahuje, mimo pohádek a příběhů pro děti i mnoho významných pedagogických a lékařských publikací, výzkumných prací a studií, které měly v té době neobyčejnou vědeckou a průkopnickou hodnotu a přispěly k šíření osvěty
v pedagogice a medicíně. Korczak napsal také nejrůznější povídky, několik divadelních her a mnoho článků, fejetonů, statí a reportáží publikovaných v časopisech.
„Všechny jeho literární práce měly shodný filozofický a literární podtext. Korczak v nich odmítal vytvářet iluze o životě, ale vzal si za cíl vysvětlit, v čem jsou skutečné životní hodnoty. Korczakovy literární práce zároveň nabádaly čtenáře, aby se zamysleli nad tím, co je životním štěstím, co je smyslem lidského života a jaký je cíl lidské životní dráhy.“
(Janovský, 1986, s. 36). V mnoha Korczakových dílech vystupují hrdinové, kteří změnili vlastní snahou svůj způsob života. Snažil se takto ukázat kladné příklady a podněcovat dětskou touhu ke změně vlastní životní cesty. Korczak prosazoval myšlenku, že tvůrčí činnost a snaha stát se lepšími a potřebnějšími pro společnost, vede ke spokojenějšímu a šťastnějšímu životu a zároveň je střípkem, s jehož pomocí lze změnit stávající nelítostný svět. Jak Janovský (1986) dále uvádí, všechny Korczakovy knihy mají ještě další charakteristické rysy. Jedním z nich je, že mají rozvíjet vlasteneckou výchovu. Dalším shodným rysem jeho knih je sžití se s dětským čtenářem, s jeho psychikou a zájmy. V jeho knihách pro děti vystupují neidealizované, prosté děti a jejich nelehký život v chudých poměrech. V jeho knihách se tedy mohly najít i ty nejubožejší děti a nalézat v nich motivaci k tvořivějšímu životu a ke zlepšení svého sociálního postavení.
Vrcholem Korczakovy spisovatelské činnosti bylo meziválečné období, ve kterém napsal většinu svých nejvýznamnějších děl, ve kterých se prohlubovaly myšlenky z předchozích prací a jeho celoživotní zkušenosti. Dle Janovského (1986) získal Korczak v r. 1937 za svou tvorbu pro děti nejvyšší polské literární ocenění Zlatý vavřín Polské akademie pro literaturu, což se mu stalo stimulem k další práci.
Poslední Korczakovou literární prací byl jeho „Deník“ („Pamietnik“). Olczak-Ronikier (2011) uvádí, že v něm v letech 1939 - 1942 zachycoval poslední léta jeho bytí a každodenní život ve varšavském ghettu. „Deník“ je tak jedinečným dílem pro své úvahy o důstojnosti lidského života tváří v tvář utrpení a ponížení. Byl konfrontací nelidského života v ghettu s životem svobody a stal se obžalobou společnosti, která dopustila hrůzy fašismu a války. Zůstal v něm také plán autobiografie, který nestihl dokončit. Poslední zápis je den nebo dva před deportací do Treblinky. Korczak „Deníku“ musel přikládat velkou váhu, protože v očekávání evakuace zanechal pokyny, aby byl dopraven, pokud to bude možné, Igoru Newerlymu, který byl mnoho let jeho sekretářem a přítelem. Text se nakonec podařilo zachránit a Newerle ho publikoval v r. 1958.
3 DÍLO JANUSZE KORCZAKA A ODBORNÉ PRÁCE O NĚM
Korczak svým rozsáhlým celoživotním literárním dílem sděloval pedagogické a medicínské myšlenky a zjištění, které vycházely z jeho každodenní praxe s dětmi. Mnoho jeho děl bylo významných svým vědeckým a průkopnickým charakterem. Svými pracemi chtěl výchovně působit a ovlivňovat lidské myšlení. Zvláště pak chtěl formovat děti pohádkovými příběhy a povídkami, ve kterých jim ukazoval vzory morálních a společenských hodnot a nenásilně se je snažil nabádat k vlastnímu rozvoji, který by prospěl nejen jim, ale i celé společnosti.
Korczakovo různorodé dílo pro děti i dospělé obsahuje pedagogické a lékařské publikace, vědecké práce a studie, pohádky, příběhy, povídky, divadelní hry a články, fejetony a reportáže publikované v časopisech. Hlavní místo v jeho tvorbě však zaujímá pedagogická tématika určená především vychovatelům a rodičům, aby mohli děti lépe poznávat a porozumět jim. „Není snad jediný velký problém výchovné praxe, jemuž by Korczak nevěnoval alespoň krátkou, ale pronikavou úvahu. Nenapsal sice soustavnou učebnici pedagogiky, ale souhrn jeho prací poskytuje dostatek podkladů k tomu, abychom si učinili představu o jeho pedagogickém systému, který je všeobecně vysoko oceňován.“
(Cipro, 2002, s. 223).
V této kapitole shrnuji Korczakova literární díla a pomocí textové analýzy tři z nich popisuji a vyzdvihuji v nich nejdůležitější pedagogické myšlenky. Závěrem kapitoly se zmiňuji o odborných pracích, které byly o Korczakovy napsány, a které byly v době zpracování této práce dostupné.
3.1 Shrnutí Korczakových děl
Ráda bych se zde pokusila o souhrn Korczakových děl, v rámci kterého bych zároveň chtěla upozornit na ta díla, která byla vydána v českém překladu (příp. i ve slovenském, za předpokladu, že jsou k dispozici v Moravské zemské knihovně v Brně nebo v Knihovně Jiřího Mahena v Brně) - označila jsem je podtržením a doplnila informací o překladu.
Pro seznámení s Korczakovými díly jsem převzala informace z knihy Janovského (1986) a Szlązakowé (1984). Příležitostně čerpám informace o jeho dílech i od jiných autorů, u kterých zdroj vždy uvádím. Díla jsem seřadila chronologicky a pro snadnější orientaci v nich jsou uvedena v přehledné výčtové formě.
Děti ulice (1901) – jedno z mála děl určených pro dospělé. Zabývá se otázkou života chudoby a křivdy dítěte.
Páté přes deváté (1905).
Dítě salónu (1906) – řeší problematiku výchovy. Korczak v díle odsuzuje kapitalismus, který preferuje bohaté a umožňuje jim propagovat ve většinové společnosti jejich názory a pochybné hodnoty a odsuzuje tak život těch, kteří jsou pro společnost neužiteční, neboť jí nemohou poskytnout nic nového ani dobrého.
Škola života (1908) – kritizuje úroveň tehdejší školní práce, ukazuje školské tradice a načrtává další možné směry školského vývoje.
Moškové, Joskové a Srulové (1910), Pepíci, Honzíci a Frantíci (1911) – povídky popisující práci s mládeží na letních táborech, které se staly základní literaturou pro mnoho pedagogů.
Sláva (1913) – příběh pro chudé varšavské děti o mladých hrdinech, kteří svou vlastní snahou změnili způsob jejich života.
Bejby. Zpověď motýla. Osudný týden (1914).
Výchovné momenty (1919)
Jak milovat dítě – klíčové pedagogické dílo popisující zkušenosti s vychovatelstvím, prosazující dětská práva a rovnocenné postavení dětí. Skládá se ze čtyř samostatných prací:
1. Dítě v rodině (1919),
2. Internát (1920) – v českém překladu vydáno v r. 1986 (úryvky) a v r. 2012, 3. Letní tábory (1920) – v českém překladu vydáno v r. 1986 (úryvky), 4. Domov sirotků (1920) – v českém překladu vydáno v r. 2012.
Tomuto dílu se blíže věnuji v podkapitole 3.2.1 Jak milovat dítě.
O školních novinách (1921) – rozsáhlé ukázky z novin, které pod Korczakovým vedením vydávaly děti v domovech. Dílo je doplněné jeho komentáři o výchovné funkci novin.
Ve vsi Michajlovce (1921).
Traktát o tělesné výchově dětí (1922).
Sám s bohem – modlitby těch, kteří se nemodlí (1922) – modlitby vzniklé z těžké osobní krize po smrti Korczakovy matky. Nejedná se o modlitební knížku, ale o vyznání – poselství vysílaná k Bohu. „Šeptaná tajemství duše, která sám sobě svěřuješ, sepjal jsem svorkou modlitby.“ (Korczak, 1984, s. 5). V českém překladu vydáno v r. 1984.
Král Matýsek První (1923) – Korczakovo nejpopulárnější dílo. Pohádkový příběh o osudech malého chlapce, který se po smrti svého otce stane králem. V českém překladu vydáno v r. 1987. Tomuto dílu se blíže věnuji v podkapitole 3.2.3 Král Matýsek První.
Král Matýsek na pustém ostrově (1923) – pokračování předchozího díla.
Bankrot malého Jacka (1924) – román pro děti o podnikavém Jackovi a jeho kamarádech. Vydán v češtině ještě za Korczakova života v r. 1935 (Korczak, 1935).
Když budu znovu malý (1925) – dílo beletristicky kritizuje tehdejší buržoazní školu a celý školský systém. V českém překladu byla vydána ukázka z tohoto díla, která je součástí Janovského knihy „Janusz Korczak: lékař, pedagog a spisovatel“ (1986).
Výchova vychovatelů – sborník statí o výchově vychovatelů v interakci s dětmi (rok vydání pravděpodobně po r. 1925 či později).
Nestoudně krátké (1926).
Právo dítěte na úctu (1929) – v tomto díle Korczak prosazoval a zdůvodňoval práva dítěte ve společnosti. Na základě deklarace Společnosti národů z r. 1923 o přednostní ochraně dítěte jako nejvyšší hodnoty, žádal o přednostní vyřešení rovnocenného postavení dítěte ve společnosti. V této práci zároveň vysvětloval podstatu hodnoty dítěte a požadoval společenské reformy v této oblasti. V českém překladu byla tato práce vydána, v nezkrácené podobě, jako součást Janovského knihy „Janusz Korczak:
lékař, pedagog a spisovatel“ (1986).
Pravidla života (1930) – s podtitulem Pedagogika pro děti a dospělé (Cipro, 2002, s. 220).
Čaroděj Kajtuš (1935) – pohádka o tom, že štěstí nelze hledat ve splnění pohádkových tužeb, ale ve své vlastní tvůrčí činnosti, protože uspokojení mohou přinést jen takové splněné tužby, o něž se člověk zaslouží sám svou činností.
Tvrdošíjný chlapec (1938) - biografická povídka o životě a práci významného francouzského vědce Louise Pasteura. V českém překladu toto dílo dosud vydáno nebylo, ale ve slovenštině vyšlo pod názvem „Svojhlavý chlapec: život Ľudovíta Pasteura“ (1987). Věnuji se mu blíže v podkapitole 3.2.2 Tvrdošíjný chlapec: život Louise Pasteura.
Lidé jsou dobří (1938) – úvahy o ideálních životních vzorech pro dospívající mládež.
Reflexe (1938) – úvahy.
Tři Herškovy výpravy (1939) – dobrodružný román o dětském hrdinovi, který chce objevit cesty za lepším světem.
Žertovná pedagogika (1939) – literární humoristické zpracování Korczakových rozhlasových relací pro děti vysílaných v polském rozhlase v letech 1935 – 1936.
Deník (Pamietnik) (1942, tiskem vydán 1958) – paměti psané ve varšavském ghettu.
Korczak v nich konfrontoval život svobody s nelidským životem v ghettu. Deník uveřejnil Igor Newerly v r. 1958.
Divadelní hry
Kudy? (1898) – nezveřejněné drama, za které získal první literární ocenění. Tuto hru poprvé podepsal svým pseudonymem Janusz Korczak. Text této hry se nezachoval.
Senát šílenců (1931) – divadelní hra obžalovávající tehdejší kapitalistický svět z hladu, bídy, nemoci, nenávisti, touhy po moci a z hrozeb války. Byla uvedena ve varšavském avantgardním divadle Atheneum.
Články, fejetony, reportáže a črty, které publikoval v časopisech
Kolce (Trny), Glos (Hlas), Przegląd Pedagogiczny (Pedagogický přehled), Szkola Specjalna (Speciální škola), Spoleczeństwo (Společnost), Wędrwiec (Poutník), Krytyka Lekarska (Lékařská kritika), Przegląd Pediatryczny (Pediatrický přehled), Przegląd Spoleczny (Společenský přehled), Medycyna a Kronika Lekarska (Medicína a lékařská kronika), Wiedza (Věda), Swiatlo (Světlo), Nowe Źycie (Nový život).
V letech 1908 a 1909 vyšly v nedělní příloze českého deníku Hlas národa jeho tři satirické povídky: „Ukrutně směšný“, „Konec světa“ a „Odhadce“.
Od roku 1926 vydával časopis pro děti a mládež Mały Przegląd“ (Malý přehled). Tento časopis děti nejen samy psaly, ale staraly se i o jeho technickou stránku.
