Psychologické aspekty vztahu zdravotního postižení k pracovnímu potenciálu

PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY VZTAHU ZDRAVOTNÍHO POSTIŽENÍ

K PRACOVNÍMU POTENCIÁLU

Jana Jeníčková

A) Kdo a jak může vlastně pracovat

Význam znalostí z fyziologie, defek- tologie, psychologie, speciální peda- gogiky atd. pro vedoucí pracovníky v oblasti řízení

Vedoucí pracovník nemůže být do po- drobností obeznámen s medicínskými či psychologickými obory tak, aby byl scho- pen zcela samostatné poznatky těchto obo- rů aplikovat ve své práci. Je proto nutné, aby odbornou problematiku mohl konzul- tovat s příslušnými specialisty. Nicméně jistá úroveň znalostí je nezbytná. Tato speciální hlediska budou vedoucího pra- covníka stavět před podstatně závažnější rozhodnutí, než je tomu při vedení zdra- vých lidí. Hlavním a podstatným požadav- kem při pracovním zapojení zdravotně postiženého člověka bude vždy zachová- ní jeho zbytkového pracovního potenciá- lu a podle možností jeho další rozvíjení.

Na prvním místě je třeba rozhodnout o druhu práce, kterou zdravotně postiže- ný bude vykonávat. Spolu s tím je třeba posoudit, v jakém objemu tato práce bude vykonávána a v jakém časovém režimu, čímž se rozumí nejen plný či částečný pra-

covní úvazek, ale rovněž pracovní tempo, množství pracovních přestávek apod.

V souvislosti s volbou pracovního zamě- ření zdravotně postiženého je nutné roz- hodnout i o tom, do jaké míry je možno využít dosavadní odborné kvalifikace, nebo zda bude potřebné rekvalifikovat pracovníka novým zácvikem, zaškolením nebo zaučením.

Je potom nutno také rozhodnout o tom, v jakém pracovním prostředí má zdravot- ně postižený člověk pracovat. Značnou roli zde budou hrát ergonomická kritéria uspo- řádání pracovního místa, z nichž s ohle- dem na druh zdravotního postižení je tře- ba posoudit zejména otázku přímé fyzic- ké zátěže a otázku návaznosti pracovních úkonů na celkový pracovní program. Dále je posuzováno hledisko sociální, například zda člověk bude pracovat samostatně, ve skupině, nebo pod dohledem.

Mimořádně důležitým je autentický roz- hovor mezi vedoucím pracovníkem a zdra- votně handicapovaným. Jenom tak je mož- né bezprostředně poznávat životní rozměr problematiky zdravotně postiženého, je- hož identifikace se právě při pracovním zapojeni upřesňuje Vedoucí pracovník se

musí průběžně seznamovat se všemi ná- mitkami, přáními i náměty zdravotně po- stižených pracovníků tak, aby byl vždy schopen kvalifikovaně rozhodnout o všech technicko-organizaěních opatřeních s vě- domím, že nepřímo zodpovídá i za jejich celkovou zdravotní a pracovní kondici.

B) Charakteristika

Je nesporné, že za primární charakte- ristiku všech zdravotně postižených osob, které vstupují do pracovního procesu, lze považovat změněnou pracovní schopnost.

Tohoto souborného označení se v podstatě používá pro všechny zdravotně postižené osoby, u kterých dochází v důsledku zá- važných psychosomatických obtíží k ome- zení výběru a možností přípravy na povo- lání. V souvislosti s vymezením základ- ních charakteristik je nejčastěji používá- na trojice pojmů: pracovní potenciál, zbyt- kový pracovní potenciál a pracovní schop- nost.

Pracovní potenciály nejčastěji defino- ván jako komplex psychických a tělesných dispozic a kvalifikačních předpokladů osoby se změněnou pracovní schopností.

Zbytkový pracovní potenciál lze v této souvislosti charakterizovat jako soubor zachovalých a nenarušených psychosoma- tických schopností, znalostí a dovedností.

Pojem pracovní schopnosti]^. často roz- šiřován o pracovní charakteristiky prostře- dí, do něhož je zdravotně postižený jedi- nec zařazen.

Zdravotní postižení je v první řadě ur- čeno lékařskou diagnózou, která definuje druh i stupeň daného postižení. Rozsah

zdravotního postižení posuzujeme dále z psychologického hlediska podle toho, k jakým změnám ve struktuře osobnosti postiženého došlo.

V následujícím přehledu jsou uvedeny ty nejdůležitější funkce osobnosti, které jsou výchozími charakteristikami, jež je třeba při posouzení reálného pracovního potenciálu zdravotně postiženého brát v úvahu:

Základní rys osobnosti a její skladba se právě v důsledku zdravotního postižení nebo nemoci může, ale také nemusí mě- nit. K mnohým z těchto změn u zdravého jedince nemusí docházet vůbec.

Inteligence a její složky jako charakte- ristiky osobnosti člověka jsou dány rov- něž jako „výchozí" a „vlastní".

Výchozí vlohy, schopnosti a celkové nadáni a talentk určité pracovní činnosti jsou v určitém smyslu člověka „vlastní", ale přesto se dají ovlivnit stupněm i inten- zitou kvalifikační či pracovní přípravy.

Schopnost všestranně zpracovávat in- formace v rámci rozumového myšlení

a jeho jednotlivých komponent je možné úspěšně rozvíjet pracovní a kvalifikační výchovou, což má zejména v pracovním procesu zdravotně postižených zvláštní význam.

Představivost, tvůrčí myšlení, imagina- ce a intuice jako vlastnosti osobnosti se neobyčejně široce rozvíjejí právě těmi částmi kvalifikačního potenciálu, kterých člověk nabývá v průběhu přípravy na ur- čité povolání.

Rovněž vůle a její dílčí složky, adapta- bilita a vitálni schopnosti jako dané rysy

osobnosti neobyčejně umocňují kvalifi- kační potenciál.

Paměť, pozornost a schopnost soustře- děni jako osobnostní rysy jsou nutným předpokladem prakticky každého pracov- ního začlenění a součástmi kvalifikační- ho potenciálu.

Aspirační úroveň, a zejména motivační zaměření mohou výrazně ovlivnit vnější vlivy. S těmito vlivy je třeba počítat zvláš- tě během pracovního zapojení při řízení a zadávání úkolů.

Dosavadní vědomosti a znalosti, pracov- ní návyky a dovednosti určují výchozí per- spektivu dalšího kvalifikačního rozvoje, jsou jinak také důležité při rozhodování a rekvalifikaci zdravotně postiženého.

Sociabilita, sociálni role, schopnost je- jího osvojení a schopnost navazovat po- třebné sociální kontakty jsou důležitými vlastnostmi pro adaptaci v pracovním ko- lektivu, ať už se jedná o kolektiv zdravých pracovníků, či pracovníků zdravotně po- stižených.

Vzhledem k charakteru postižení a je- ho sociálním důsledkům se psychicky po- stižení považují obecně za skupinu osob se změněnou pracovní schopností, kterou lze zapojit do pracovního procesu větši- nou za podmínek tzv. „chráněné práce".

Hovoříme-li o vztahu psychiky zdravot- ně postiženého k pracovní činnosti, pak musíme říci, že současné moderní způso- by práce a její organizace kladou na psy- chiku člověka velké nároky a stávají se důležitými vnějšími činiteli, které ovliv- ňují lidské chování. Pracovní prostředí může stejně tak člověka podněcovat k vyš-

šímu a kvalitnějšímu výkonu, ale také jej tlumit.

Problematika spojená se zdravotním postižením je taková, že má na jedné stra- ně výraznou a širokou stránku organizač- ní, zdravotnickou, sociální, pedagogickou a v neposlední řadě i ekonomickou. Na straně druhé však spolupůsobí stránka psy- chologická. Jde nyní o to, aby obě strán- ky byly v životě zdravotně postiženého co možná nejvyváženější. Je sice možné vy- budovat rozsáhlý aparát usilující o opti- mální zajištění profesní a kvalifikační vý- chovy postižených, avšak po stránce psy- chické, a pokud jde o vnitřní vyrovnání, se zdravotně postižený často nezávisle na okolnostech vnějšího zabezpečení a péče ocitá sám se svým handicapem, propadá pocitu odsunutí na okraj a vyloučení z ko- munikace se zdravými lidmi. K tomu je třeba přičíst rovněž nedostatečnou infor- movanost zdravé populace o problémech zdravotně postižených v běžném životě i v jejich pracovním zapojení, postoje vznikající z odporu k jakémukoliv viditel- nému defektu atd.

Řešení otázky, jak zařadit zdravotně po- stižené do pracovního procesu, se v prak- tickém ohledu týká přizpůsobování pra- covních podmínek změněným schopnos- tem a potřebám postižených a využití je- jich stávajících schopností. Zásadně se

nejedná vždy pouze o vnější přizpůsobo- vání pracovních podmínek, jako třeba volbu optimálního pracovního programu, úpravu pracovního prostředí a pracovišť samých. Souběžně je nutno usilovat i o přizpůsobení samotného zdravotně

postiženého, rekvalifikovat jej, umožnit mu získání speciálních dovedností, pra- covních návyků atd.

Při začleňování zdravotně postiženého do pracovního procesu vystupuje do po- předí skutečnost, že hodnocení zdravotně postiženého jistým způsobem souvisí i s pracovním hodnocením sebe sama, hod- nocením vlastních výkonů, své pracovní a profesní způsobilosti i své psychofyzic- ké zátěže. Sebedůvěra plynoucí z pozitiv- ního hodnocení bezprostředně souvisí s jas- nou a ucelenou představou o sobě jako ře- šiteli pracovního úkolu. Potíže a kompli- kované situace potom vznikají tam, kde je tato představa deformována nebo kde chy- bí úplně. Význam představy vlastní role při plnění pracovních úkolů je zřejmý přede- vším u úkolů nezvyklých a mimořádně ná- ročných. Projevuje se všude tam, kde je zdravotně postižený pracovník postaven před nový úkol a v momentu, kdy u něj pře- vládá pocit nejistoty. Se stejným problé- mem se setkáváme vždy v situaci, kdy zdra- votně postižený pracovník přistupuje k úkolu nepřipraven, kdy nezná rizika spo- jená s pracovním výkonem a kdy si není jist vlastními možnostmi splnění nároků, které jsou na něj kladeny.

Zcela typickou zátěží, která se vyskytuje u většiny zdravotně postižených, je zátěž vyplývající ze snížené mobility. Zdravot- ně postižený člověk téměř na každém kro- ku naráží na překážky, které pro něj před- stavují především fyzickou zátěž. Tyto pře- kážky kladou vysoké nároky na to, jak se s nimi psychicky vyrovnat. Jsou to např.

cesta do zaměstnání veřejnými dopravní-

mi prostředky, chůze za nepříznivého po- časí, docházka na pracoviště ve vyšších patrech bez možnosti použití výtahu nebo příprava pracovních pomůcek a materiálů.

V pracovním i mimopracovním životě se tak zdravotně postižený dostává do zcela zvláštní sociální situace, která může snad- no způsobit pocit nejistoty.

Přes všechny uvedené aspekty je třeba důrazně trvat na tom, že v obecné ani spe- ciální psychologii neexistují žádné objek- tivní důkazy toho, že určitý zdravotní han- dicap u kteréhokoliv jedince vytváří cha- rakterově jednoznačný typ, který by měl být odlišen od zdravé populace. V typově podobných stresových a frustračních situacích reagují zdraví jedinci stejně jako zdravotně postižení.

U zdravotně postiženého člověka hraje velmi závažnou roli pozitivní motivace jeho chování a jednání. Zejména pokud jde o pracovní motivaci, je důležité, aby byla směrována k tomu, aby byl člověk k určité práci přitahován tak, aby mu po- sléze přinesla také vnitřní uspokojení. Na druhé straně negativní motivace, kupř.

nedocenění pracovního výsledku, nepo- skytnutí rady či pomoci, zanechává na člo- věku negativní stopy, vzbuzuje odpor ne- jen k tomu, co má dělat, ale vůči původci

a nositeli negativní motivace. Tento od- por se může nežádoucím způsobem hro- madit. Jestliže negativní motivace působí delší dobu, stává se motivace v pozitiv- ním smyslu stále obtížnější a z pracovní- ka se po určité době stává notorický ne- gativista, který k lidem ani k činnosti nemá kladný vztah.

Motivace uvádí v činnost, činnost udr- žuje a dává jí určitý směr. Právě na sekun- dární potřeby zdravotně postiženého člo- věka, jako třeba uznání úsilí a pocit souná- ležitosti k určitému kolektivu, je potřeba orientovat se a klást na tuto orientaci dů- raz při vedení práce zdravotně postižených.

Pracovní výkon zdravotně handicapo- vaného člověka bývá určován zpravidla dvěma skupinami činitelů:

1. Objektivní pracovní schopnost - jedná se o skutečnou pracovní schopnost

danou druhem a stupněm zdravotního de- fektu, mírou pracovní průpravy, kvalifi- kační přípravy, mírou zapracování, vě- kem, pohlavím, dynamikou zdravotního postižení, přizpůsobením pracovního prostředí, přizpůsobením pracovních ná- strojů a pomůcek.

2. Subjektivní pracovní schopnost - kterou představuje celkové sebehodnoce- ní a představa sama sebe jako pracovníka.

Jestliže subjektivní pracovní schopnost vykazuje odlišnosti oproti objektivní schopnosti, nebude pracovní výkon v dů- sledku takové disharmonie plný ani uspo- kojující. Dochází například k podcenění vlastních schopností, kdy se postižený

„necítí" schopen plnit úkoly, které jsou na něj kladeny. Postižený si pak vytváří obraz vlastní neschopnosti a kupříkladu zanedbání své práce ospravedlňuje tím, že „nemůže" a že práce je „nad jeho síly".

Zpětné vyrovnání takového podcenění je potom velmi problematické a silně závi- sí na vedení práce, na postupném zvyšo- vání psychofyzické zátěže apod. Napro- ti tomu může zdravotně postižený dojít

k závěru, že je vlastně schopen většího pracovního výkonu, než který je mu ur- čen nebo dovolen. Postižený se dokonce může domnívat, že druh i množství při- dělené práce vůbec neodpovídá jeho schopnostem. 1 tento pocit nedocenění vytváří nakonec tíživou situaci vnitřního konfliktu - se sebou i s tím, kdo určenou práci zadal.

C) Mentálně postižení a práce

ky postižených osob, které ovlivňují mož- nosti jejich pracovního zapojení:

• Jedinci postižení rozumovou vadou v pás- mu lehké mentální retardace mají ome- zené možnosti rozvoje psychiky, lze u nich počítat s omezenými výsledky pů- sobení speciální pedagogiky, lze u nich předpokládat pracovní uplatnění pouze manuální a stupeň socializace na úrovni adaptace. Jejich pracovní zapojení je z hlediska sociálního žádoucí, z ekono- mického hlediska možné při respektová- ní hranic jejich výkonnosti.

• Jedinci postižení rozumovou vadou v pás- mu střední mentální retardace mají sní- žené možnosti rozvoje psychiky, lze u nich počítat s nepatrnými výsledky pů- sobení speciální pedagogiky, lze u nich předpokládat pracovní uplatnění pouze manuální, a tojen u některých, stupeň so- cializace lze předpokládat jen na úrovni utility. Jejich pracovní zapojení je ze so- ciálního hlediska ještě možné, a to na zá- kladě individuálního posouzení, z eko-

nomického hlediska je problematické až neúnosné.

• U jedinců postižených rozumovou vadou v pásmu těžké mentální retardace nelze předpokládat žádné pracovní uplatnění a nejsou v žádném případě umístitelní do žádného pracovního procesu.

V praxi se považují pro mentálně po- stižené pracovníky za vhodné výrobní čin- nosti, jako je kartáčnictví, lehká kartonáž, síťování, výroba kupónových kroužků, výroba hraček a svítidel, zpracování plas- tických hmot apod.

Z charakteristik mentálně posti- žených lidí plyne:

• nízká schopnost osvojit si mnohdy i vel- mi jednoduché pracovní návyky,

• pomalejší adaptační proces se zvýšený- mi nároky na jeho řízení,

• nízká a značně kolísavá pracovní výkon- nost (po stránce kvantitativní i kvalita- tivní), velmi variabilní případ od přípa- du,

• nutnost stálého odborného dozoru nad pracovní činností mentálně postižené- ho pracovníka.

D) Psychologické hodnocení zdravotně postižených před zapojením se do práce - práce pro personálního managera

1. Zda daný člověk je schopen zvlád- nout určitou práci, případně za jakých podmínek, úprav a s jakou pomocí.

2. Jaká je možnost sociální interakce a sociální komunikace s tímto člověkem,

případně co je třeba dělat, aby interakce a komunikace byla uspokojující pro všech- ny zúčastněné.

3. Jak zvládá daný člověk své základní životní úkoly - včetně zachování zdraví a vyrovnání se s handicapem, případně co je třeba dělat, aby mu bylo jeho pracovní zařazení pomocí v jeho touze o zvládnutí obtížné životní situace.

Zařazení tělesně nebo duševně zdravot- ně postižených lidí do pracovního proce- su se jeví společensky jako nanejvýše dů- ležité z hlediska jejich sociální integrace, a to nejen z pohledu jejich a z hlediska jejich pracovní rehabilitace, ale i z pohle- du ostatních členů společnosti, ať zdra- vých nebo zdravotně postižených. V sou- časné době stoupá tendence nejen k od- straňování architektonických bariér, ale i k pracovnímu zařazení zdravotně posti- žených mezi zdravou populaci. Pro per- sonální management je tento proces vý- zvou k vytvoření tolik potřebné metodiky začleňování postižených do práce, a to nikoli izolovaně, ale právě do běžných pracovních kolektivů.

Literatura:

CUPKOVÁ, Z - HADRABA, /. - HRUŠ- KA, M. - KRA US, J. - KŘÍŽ, V. - POL- LÁK, K. - SKOPEC, J. - VOJTIK, P - VOTA V A, J.: Rehabilitace tělesně po- stižených. Federálni výbor Svazu in- validů, Praha. Horizont 1988.

FRENCL, M. - H UDEČKO V Á, H. - ME- ZERA, A.: Metodika začleňovaciho procesu. Praha, Výzkumný ústav vý-

robního družstevnictví 1989.

JENÍK, L. - KOCIÁN. J. - KÍUVOHLÁ- VY, J.: Aplikace psychologie a defek- tologie při pracovní rehabilitaci a ří- zeni práce zdravotně postižených. Pra- ha, Výzkumný ústav výrobního druž- stevnictví 1984.

KOCIÁN. J. -JENÍK, L. - IVANČÁK, E. - KUBÁTOVÁ, A. - LVOVSKÁ, V. -

VRBÍK, J.: Praktické využiti ergono- mie v družstvech invalidů. Praha 1982.

NAKONEČNÝ, M.: Sociální psychologie.

Praha, Svoboda 1970.

WEATHER, W. B.jr- DAVIS, K: Lidský faktor a personální management. Zlín,

Victoria Publisching 1992.

m