Vysoká škola ekonomická v Praze
Fakulta managementu
Katedra společenských věd
Spotřební výdaje domácností
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Autor diplomové práce: Bc. Simona Bendová Vedoucí diplomové práce: Ing. Libor Votava, Ph.D.
Rok obhajoby: 2021
„Spotřební výdaje domácností“
jsem vypracovala samostatně a veškerou použitou literaturu a další prameny jsem řádně označila a uvedla v přiloženém seznamu.
V Jindřichově Hradci dne 17. prosince 2020
podpis
ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE
Zpracovatelka:
Simona Bendová
Studijní program: Ekonomika a management
Obor: Management
Název tématu:
Spotřební výdaje domácností
Zásady pro vypracování:
1. Práce se zaměří na spotřební výdaje domácností, strukturu výdajů a výši podílu jednotlivých položek na celkových spotřebních výdajích domácností.
2. Výzkumná část se pokusí zjistit, které faktory nejvíce ovlivňují spotřební výdaje domácností a na vlivy, které jsou pro změnu spotřebních výdajů nejpodstatnější.
Pozornost je věnována situaci v ČR.
Rozsah práce: 70 Seznam odborné literatury:
1. Použité zdroje a literatura jsou součástí této práce
Datum zadání diplomové práce: březen 2019 Termín odevzdání diplomové práce: prosinec 2020
Bc. Simona Bendová Ing. Libor Votava, Ph.D.
Řešitelka Vedoucí práce
Ing. Jiří Vopátek, Ph.D. doc. Ing. Vladislav Bína, Ph.D.
Vedoucí ústavu Děkan FMJH VŠ
Název diplomové práce:
Spotřební výdaje domácností
Abstrakt:
Diplomová práce se věnuje problematice spotřebních výdajů domácností. Práce se skládá ze tří částí. První část se zabývá rešerší literatury na vybranou tématiku. Jsou rozebírány některé faktory, které autorka dále rozpracovává v analytické části.
V této části je také shrnutý vývoj spotřebních výdajů v České republice a nastíněna predikce budoucího vývoje. Následující dvě kapitoly jsou věnovány výzkumu spotřebních výdajů domácností v České republice. Výzkumná část hledá odpovědi na stanovené otázky. První část zjišťuje, které položky zaujímají největší část celkových spotřebních výdajů domácností. Druhá část hledá odpověď na výši poměru spotřebních výdajů na čistém disponibilním důchodu domácnosti. Poslední část je zaměřena na zjištění závislosti vybraných faktorů na spotřební výdajích. Pomocí dotazníkového šetření autorka získala odpovědi na vznesené otázky, které potvrzují nebo vyvracejí předchozí analýzu. V závěru je provedena komparace výsledných dat z dotazníků a dat sekundárních z Českého statistického úřadu.
Klíčová slova:
Spotřeba, spotřební výdaje, domácnost, disponibilní důchod
Poděkování:
Chtěla bych tímto poděkovat svému vedoucímu Ing. Liboru Votavovi, Ph.D. za užitečné podněty a vedení diplomové práce. Dále bych chtěla poděkovat za informace z Českého statistického úřadu, kde mi poskytli potřebné podklady. Zároveň děkuji své rodině a přátelům za trpělivost a podporu během psaní diplomové práce i celého studia.
Obsah
Úvod ... 16
1 Literární rešerše ... 19
1.1 Spotřeba a spotřební funkce ... 19
1.2 Spotřební výdaje a úspory ... 21
1.3 Bohatství, zadluženost a zdroje financování ... 27
1.4 Hospodářský cyklus a nezaměstnanost ... 31
2 Vývoj spotřebních výdajů domácností v ČR ... 34
2.1 Struktura spotřebního koše podle klasifikace COICOP ... 34
2.2 Vývoj spotřebních výdajů v ČR ... 35
2.3 Predikce vývoje spotřebních výdajů v ČR ... 40
2.4 Aktuální situace v ČR ... 40
3 Metodika práce ... 42
3.1 Výzkumné otázky ... 42
3.2 Sběr dat ... 43
3.3 Zdroj dat ... 44
4 Aplikační část ... 45
4.1 Analýza dat Českého statistického úřadu ... 45
4.1.1 Potraviny a nealkoholické nápoje ... 47
4.1.2 Alkoholické nápoje, tabák ... 48
4.1.3 Odívání a obuv ... 48
4.1.4 Bydlení, voda, energie, paliva ... 49
4.1.5 Bytové vybavení, zařízení domácností, opravy ... 49
4.1.6 Zdraví ... 50
4.1.7 Doprava ... 50
4.1.8 Pošty a telekomunikace ... 51
4.1.9 Rekreace, kultura a sport ... 51
4.1.10 Vzdělávání ... 52
4.1.11 Stravovací a ubytovací služby ... 52
4.1.12 Ostatní zboží a služby... 52
4.2 Determinanty spotřebních výdajů domácností ... 53
4.2.1 Disponibilní důchod ... 53
4.2.2 Úspory... 56
4.2.3 Životní podmínky ... 57
4.2.4 Zadluženost domácnosti ... 59
4.2.5 Hospodářský cyklus... 61
4.2.6 Nezaměstnanost ... 63
4.2.7 Inflace ... 64
4.3 Dotazníkové šetření ... 68
4.3.1 Výsledky dotazníkového šetření ... 68
5 Komparace sekundárních dat a vlastních výsledků ... 84
Závěr ... 88
Seznam literatury ... 93
Přílohy ...101
Seznam obrázků
Obrázek 1 - Keynesova spotřební funkce (krátkodobá)... 21
Obrázek 2 - Vztah Keynesovy spotřební funkce a úsporové funkce ... 22
Seznam tabulek
Tabulka 1 - Rozdělení referenčních osob ... 24Tabulka 2 - Skupiny podle klasifikace CZ-COICOP ... 35
Tabulka 3 - Průměrné vydání domácností podle postavení osoby v čele (v Kč) ... 46
Tabulka 4 - Průměrné příjmy a výdaje domácností (v Kč) ... 55
Tabulka 5 - Spotřební výdaje podle věkové kategorie (v Kč) ... 58
Tabulka 6 - Zdroj financování spotřebních výdajů (počet osob) ... 77
Seznam grafů
Graf 1 - Vývoj míry čistých úspor domácností (v %) ... 56Graf 2 - Vývoj zadluženosti domácností (v mil. Kč) ... 60
Graf 3 – Vývoj HDP (v %)... 61
Graf 4 - Vývoj míry nezaměstnanosti (v %) ... 63
Graf 5 – Vývoj průměrné roční míry inflace (v %) ... 65
Graf 6 - Věk respondentů (počet osob) ... 69
Graf 7 - Ekonomická aktivita respondentů (počet osob) ... 69
Graf 8 - Složení domácnosti (počet osob) ... 70
Graf 9 - Měsíční čistý příjem ... 70
Graf 10 - Podíl příjmu daný na spotřebu (počet osob)... 71
Graf 11 - Důležitost položek podle vydání (v bodech) ... 72
Graf 12 - Položky ovlivněné poklesem příjmu ... 73
Graf 13 - Zvýšení příjmu zapříčiní zvýšení výdajů ... 74
Graf 14 - Položky ovlivněné zvýšením příjmu ... 75
Graf 15 - Použití jednorázového příjmu ... 76
Graf 16 - Financování spotřebních výdajů ... 77
Graf 17 - Výše čerpání úvěru ... 78
Graf 18 - Účel čerpání úvěru ... 79
Graf 19 - Faktory ovlivňující výdaje domácností ... 80
Graf 20 - Vliv hospodářské aktivity na výdaje domácností ... 82
Graf 21 - Výdaje v době hospodářského cyklu (počet osob) ... 82
Seznam příloh
Příloha 1 - Dotazník ... 101 Příloha 2 - Zpracování otázky č. 7 z dotazníku ... 106
Seznam zkratek
BLS – Bureau of Labor Statistics – statistická vládní organizace amerického ministerstva práce
CE – Consumer Expenditure Survey
COICOP – Classification of Individual Consumption by Purpose CSFII – Continuing Survey of Food Intake by Individuals ČNB – Česká národní banka
ČSÚ – Český statistický úřad EU – Evropská unie
HDP – hrubý domácí produkt
IESS – Integrated European Social Statistics LTV – Loan to value
MF ČR – Ministerstvo financí České republiky MPO – Ministerstvo průmyslu a obchodu
NISD – neziskové instituce sloužící domácnostem
NUTS 2 – Nomenklatura územních statistických jednotek (region soudržnosti) NUTS 3 – Nomenklatura územních statistických jednotek (kraj)
OECD – Organisation for Economic Co-operation and Development OSVČ – osoba samostatně výdělečně činná
PSP ČR – Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky SKSD – skutečná konečná spotřeba domácností
SOCR ČR - Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky UK – United Kingdom
USA – Spojené státy americké
VKSD – výdaje na konečnou spotřebu domácností
Úvod
Spotřeba, výdaje a příjmy, termíny, se kterými se setkáváme denně a na kterých je postavena existence našich domácností. Jednotlivec může přijít do styku s výdaji už v raném dětství, kdy dítě obdrží příjem v podobě kapesného. V této době nás rodiče učí, jakým způsobem správně hospodařit s penězi, jak neutrácet za zbytečnosti a jak šetřit. Později, když dospívá, dostává příjem z brigád. To už se může samostatně rozhodnout, jak s penězi naložit, zda ho celý spotřebovat nebo uložit. Pokud nás k tomu nenutí okolnosti nebo rodiče, celý příjem většinou spotřebujeme. Výdaje dětí mají na starost rodiče. Spotřební výdaje se začínají jedince dotýkat ve chvíli, kdy se stává ekonomicky nezávislým. V tento okamžik přebírá jedinec za své výdaje plnou zodpovědnost a rozhoduje, jak bude s jeho příjmem naloženo.
Autorka se domnívá, že výše spotřebních výdajů je z velké části ovlivněna výší disponibilního důchodu, protože spotřební výdaje jsou hrazeny z příjmů.
Nejedná se však o jediný faktor, který má vliv na vydání domácností. Spotřební výdaje jednotlivých domácností budou ovlivňovat různé faktory. Ze širšího pohledu se mohou lišit podle struktury obyvatel, dle ekonomické aktivity nebo velikosti a typu domácnosti. V literatuře se poukazuje také na závislost spotřebních výdajů na bohatství neboli životní úrovni jednotlivce (Bunn, 2014), zadlužeností domácnosti (Gathergood, 2012) nebo také výši úspor či rezerv (Estrada a kol., 2014). Výše důchodu a následná spotřeba je propojena i s dalšími makroekonomickými veličinami. Spotřební výdaje se také mohou lišit v jednotlivých fázích hospodářského cyklu. Zvyšující se míra nezaměstnanosti a inflace rovněž může ovlivnit výši důchodu a tím i výdaje domácností. Dalšími faktory ovlivňující spotřební výdaje mohou být vzdělání či věk.
Výzkumnou oblastí, kterou se tato diplomová práce zabývá, jsou spotřební výdaje domácností v České republice. Literární část je ještě doplněna o rešerši ze zahraničí.
Hlavním cílem práce je identifikovat nejpodstatnější faktory, jenž ovlivňují změnu spotřebních výdajů domácností. Dílčím cílem práce je následně analyzovat vztah mezi spotřebními výdaji a nalezenými faktory. Autorka také zjišťuje, na jaké položky jsou výdaje domácností nejvíce vynaloženy a kolik činí podíl spotřebních výdajů na čistém disponibilním důchodu. Posledním z cílů práce je provést komparaci statistických údajů a vlastních zjištěných výsledků týkajících se spotřebních výdajů.
Hlavním důvodem výběru tématu je pro autorku skutečnost, že téma je velmi aktuální a dotýká se plošně celé populace. Autorku samotnou velice zajímá, které faktory ovlivňují spotřební chování domácnosti. Z důvodu vedení vlastní domácnosti jsou spotřeba, a s tím spojené výdaje, autorčinou každodenní záležitostí.
Dalším důvodem volby tématu je snaha pochopení provázanosti
makroekonomických mechanismů a spotřebních výdajů domácností. Osobním cílem autorky je také prohloubení získaných znalostí z této oblasti.
Přínos práce autorka shledává ve shromáždění primárních i sekundárních údajů a statistik spotřebních výdajů domácností a následné provedení komparace dat. Data jsou ročně k dispozici ze statistických úřadů, ale mnoho lidí si neumí potřebné informace dohledat nebo jim nerozumí. Autorka chce svou prací přinést porozumění na danou problematiku a ověřit pravdivost teorie na konkrétních datech. Čtenář může nalézt v diplomové práci zajímavé informace ohledně minulé i aktuální situace ve spotřebních výdajích českých domácností. V práci vidí autorka přínos i pro svoji osobu, konkrétně v získání nových znalostí a převedení teoretických znalostí do praxe.
Diplomová práce je rozdělena do několika částí. První část diplomové práce je zaměřena na úvod do oblasti spotřebních výdajů z pohledu makroekonomie a dalších aspektů. Pro rešerši literatury a příslušných zdrojů čerpá tato kapitola nejdůležitější informace z knižních i internetových zdrojů od zahraničních i českých autorů, které se daným tématem zabývají. Kapitola se dále zaměřuje na vztah mezi spotřebními výdaji a vybranými faktory. Mezi zvolené prvky je vybrán věk, zadluženost, úspory, nezaměstnanost a další. V rámci literární rešerše je nastíněn i dopad na životní prostředí a jejich význam pro ekonomiku, jelikož spotřeba a chování člověka velice ovlivňují životní prostředí, klima a tím i hospodářský růst. Závěr první kapitoly reprezentuje vývoj spotřebních výdajů v České republice. Po uvedení vývoje je nastíněna predikce budoucího vývoje a aktuální stav spotřebních výdajů českých domácností pro rok 2020.
Následující část diplomové práce je věnována metodice. V práci jsou stanoveny tři výzkumné otázky, které se týkají spotřebních výdajů. Práce je vypracována na základě kvantitativní metody z důvodu většího objemu dat. Autorka čerpá informace z primárních i sekundárních dat. Primární data jsou získána z vlastního průzkumu pomocí dotazníkového šetření. Mezi sledovaný výzkumný vzorek patří ekonomicky aktivní obyvatelstvo, kam řadíme zaměstnané osoby, zaměstnavatele, osoby samostatně výdělečně činné, pracující důchodce, ženy na mateřské dovolené, studenty a učně i nezaměstnané osoby pobírající dávky. Sekundární data budou čerpána ze statistických zdrojů. Využívané jsou především publikace a veřejná data českých státních orgánů, konkrétně České národní banky, Ministerstva financí a Ministerstva průmyslu a obchodu. Hlavním zdrojem sekundárních dat jsou údaje z internetových stránek z Českého statistického úřadu. Získaná data jsou následně podrobena vědeckému postupu pomocí analýzy, syntézy a komparace.
Hlavní část práce je věnována analýze spotřebních výdajů. Praktická část je rozdělena do tří kapitol. První kapitola analyzuje statistická data z Českého statistického úřadu, která se zabývají jednotlivými položkami, které jsou v rámci výdajů domácností sledovány. Je rozebráno, na které položky domácnosti vynakládají nejvíce svých příjmů. Využívány jsou k tomu časové řady vydání a spotřeba domácností statistiky rodinných účtů z roku 2009–2016 a spotřební výdaje domácností v období 2017–2018. V druhé kapitole jsou zkoumány vybrané determinanty spotřebních výdajů domácností. Zvolené faktory vychází z předchozího studia vybrané literatury. Mezi faktory je zvolen disponibilní důchod, úspory, zadluženost a věk. V kapitole jsou sledovány další vlivy, například jak se spotřební výdaje domácností vyvíjí v případě zvyšující se míry nezaměstnanosti, inflace nebo ve fázích hospodářského cyklu. Závěrečná kapitola je věnována analýze výsledků z dotazníkového šetření. Detailně jsou rozebrány jednotlivé otázky. Finální část práce se zabývá komparací získaných primárních a sekundárních dat. Závěrem diplomové práce je celkové shrnutí, zodpovězení výzkumných otázek a vyvození závěrů.
1 Literární rešerše
První část diplomové práce se věnuje literární rešerši zdrojů, zabývající se problematikou spotřebních výdajů. Práce představí základní pojmy týkající se spotřeby, spotřební funkce, výdajů a úspor, dále také témat jako je bohatství, zadluženost a možnostech financování spotřebních výdajů. Poslední část rešerše je věnována vývoji spotřebních výdajů domácností v České republice. Nejprve je představena struktura spotřebního koše podle klasifikace COICOP. Následně práce shrnuje vývoj spotřebních výdajů za posledních třicet let a předpovídá následný budoucí výdajový vývoj. Všechny číselné údaje v této části vycházejí z cizích zdrojů.
1.1 Spotřeba a spotřební funkce
Spotřeba má z ekonomického i mnoha sociálních pohledů velký význam. Je zahrnuta do několika oblastí a může být ovlivňována mnoha faktory. Mezi základní vlivy patří například ekonomické, sociálně-kulturní nebo environmentální aspekty. Například Bocock (2008) uvádí, že v západních formách kapitalismu na konci dvacátého století lze pozorovat spotřebu jako sociální a kulturní proces zahrnující kulturní znaky a symboly. Nejedná se tedy pouze o ekonomický proces. V 80. letech se spotřeba stala důležitým konceptem v sociologii a v sociální teorii, jelikož spotřeba je vnímána jako reakce, která je založena na touhách, nikoli jen na potřebě. To neznamená, že tento přístup má být chápán jako náhrada za materialističtější, ekonomičtější přístup.
Spotřebu má většina spotřebitelů při nákupu spojenou s touhami pomocí značek a symbolů. Tyto touhy konzumací předmětů nemizí ani v období hospodářské recese.
Mohou i nadále ovlivňovat zaměstnané lidi, ale dokonce i některé nezaměstnané.
Spotřeba některých produktů může být utlumena, ale při růstu příjmů dochází opět k jejich reaktivaci.
Co se týká enviromentálního hlediska, tak dlouhodobým cílem udržitelné spotřeby musí být udržení společenské touhy každého jedince, ale i stabilní a udržitelné obchodní modely, které by nesnižovaly environmentální hodnotu a hospodářství.
Toto je vize stanovená ve strategii udržitelného rozvoje. (Sustainable Consumption Roundtable, 2006). Z ekonomického hlediska patří spotřeba mezi hlavní složku makroekonomických ukazatelů, jelikož tvoří největší část HDP. Spotřeba představuje ve většině vyspělých ekonomik asi dvě třetiny HDP a je spojena s užitkem spotřebitele. V moderní makroekonomii se spotřeba obvykle považuje za součást rozhodovacího problému, jelikož se spotřebním chováním je spojeno zacházení s nejistotou a nesení rizik (Attanasio, 1999). Na celkových agregátních výdajích má spotřeba značný podíl. V roce 2016 tvořila spotřeba domácností v České republice
47 % hrubého domácího produktu. Mezi spotřebu domácností řadíme výdaje v podobě předmětů krátkodobé spotřeby (např. potraviny a nápoje, denní tisk, tabák), předměty střednědobé a dlouhodobé spotřeby (např. nábytek, elektronika, auta) a služby (rekreace, vzdělávání, doprava apod.). V roce 2016 byl dle ČSÚ podíl předmětů krátkodobé spotřeby ve výši 924.081 mil. Kč, 337.001 mil. Kč u předmětů střednědobé a dlouhodobé spotřeby ve výši 1.005.641 mil. Kč (Soukup a kol., 2018).
Celkovou spotřebu jednotlivce však není možné zcela změřit. Ze spotřeby jednotlivce jsou vyloučeny některé položky výdajů, které spotřebitel spotřebovává, ale nejsou hrazeny z jeho rozpočtu. Spotřebu lze rozdělit na soukromou a veřejnou složku. Soukromá spotřeba se týká každého jedince. Výdaje na soukromou spotřebu jsou hrazeny přímo z rozpočtu domácnosti. Spotřebitel sám ovlivňuje, co bude spotřebovávat a jaké množství finančních prostředků do spotřeby vloží. Naopak veřejná spotřeba je spojena se spotřebou naturálních transferů z veřejného sektoru.
Autoři poukazují na to, že spotřeba je ovlivněna vládními transakcemi v podobě veřejných statků. Jsou nazývány veřejnými, jelikož tyto statky nelze rovnoměrně rozdělit mezi jednotlivé spotřebitele. Domácnosti díky těmto statkům ušetří mnoho výdajů. Financování spotřeby veřejných statků přichází od vlády prostřednictvím politického procesu například v podobě zdravotní péče, vzdělání, bezpečnosti aj. Tyto výdaje zatěžují státní rozpočet nikoliv rozpočet domácností (Lee a kol., 2006).
Spotřeba je jednou ze základních složek disponibilního důchodu. Podíl disponibilního důchodu je definován průměrným sklonem ke spotřebě. Pokud dochází ke zvyšování důchodu, v menší proporci se zvyšuje i spotřeba. Při snížení důchodu naopak v menší proporci dochází ke snížení spotřeby (Holman, 2018).
Keynesiánskou spotřební funkci lze vyjádřit následující rovnicí a grafem v obrázku 1. Některé studie ukazují, že spotřeba nezávisí pouze na trvalosti příjmů a příjmových rizicích, ale také na minulé spotřebě. Podobně je tomu i úspor, ukládání nezávisí pouze na současných a budoucích příjmech a rizicích, ale také na minulých úsporách (Alessie a Lusardi, 1997).
Obrázek 1 - Keynesova spotřební funkce (krátkodobá)
Zdroj: J. Soukup a kol., Makroekonomie
1.2 Spotřební výdaje a úspory
Spotřební výdaje domácností se skládají z tržních cen veškerého zboží a služeb nakoupených domácnostmi k uspokojení jejich potřeb. To zahrnuje veškeré hmotné a nehmotné statky jako jsou auta, myčky, televizory atd. Spotřební výdaje domácností nezahrnují nákupy nemovitostí, ale započítává nájem nemovitosti či nemovitosti obývané majitelem. Konečná spotřeba domácností je standardně největším přispěvatelem výsledného HDP, obecně čítající cca 60 % HDP. Je tedy přirozeně cílem ekonomických analýz celkové poptávky (OECD, 2013). Z pohledu makroekonomie je celková poptávka definována jako souhrn plánovaných výdajů a aktuálních výdajů, což dohromady tvoří výstup (produkci). V průběhu hospodářského cyklu kolísají výstupy kolem přirozené úrovně. Klíčovým problémem je tedy zpětný vztah mezi výdaji a výstupy (Tapsin a Hepsag, 2014).
Zbylou část disponibilního důchodu tvoří úspory. S růstem důchodu rostou i příležitosti pro úspory, které je možné označit jako odloženou spotřebu. Studie dokazují, že mnohem více spoří lidé z nejvyšších příjmových skupin. Nižší příjmové skupiny nemají takové možnosti odkládat část důchodu na pozdější období.
V případě, že domácnosti vlastní nějaké prostředky nebo si prostředky půjčují, dostávají se jejich úspory do záporných čísel. Domácnosti spotřebovávají více, než umožňuje výše jejich důchodu a zadlužují se. Lze říci, že klíčovým determinantem tvorby úspor je výše důchodu. Přesun ze záporných úspor do kladných úspor nazýváme bodem vyrovnání. Vztah úspor a spotřeby v Keynesově modelu je vyjádřen rovnicí a grafem v obrázku 2 (Liška a kol., 2002).
Na Keynesiánském modelu lze sledovat, že skutečné výdaje závisí na reálném příjmu a vládních výdajích pozitivně, na skutečné úrokové míře a daních naopak negativně (Romer, 2001). Spotřební výdaje domácností, investice, veřejné výdaje a čistý vývoz jsou součástí HDP. Díky vysokému podílu na HDP jsou spotřební výdaje v makroekonomické politice využívány pro finanční plánování. Tvůrci politiky zkouší předpovídat, s ohledem na kolísání příjmů, jak se budou spotřebitelé chovat.
Fenomén spotřeby vyžaduje z pohledu spotřebitelů rozhodovací proces. Z tohoto důvodu odhaluje spotřební funkce jejich chování. (Tapsin a Hepsag, 2014).
Obrázek 2 - Vztah Keynesovy spotřební funkce a úsporové funkce
Zdroj: J. Soukup a kol., Makroekonomie
Blundell a kol. (1994) identifikovali důležité účinky dalších faktorů, které mohou ovlivňovat rozdělení výdajů do spotřeby. Mezi tyto faktory řadíme demografické prvky, stav trhu práce a další charakteristiky domácností. Právě charakteristiky domácností mají zásadní význam při vysvětlování růstu spotřeby v průběhu životního cyklu domácnosti. Tohle je pravda v krátkodobém horizontu (například úspora za účelem zachycení výhod vysokých reálných sazeb zájmu) i dlouhodobě (například spoření na odchod do důchodu nebo na krizové období). Domácnosti budou alokovat své spotřební výdaje tak, aby si udrželi svoji životní úroveň a bohatství. Model životního cyklu hraje důležitou roli v pochopení chování spotřebitelů. Poskytuje komplexní rámec pro analýzu vztahu mezi alokací spotřeby a výdajů.
Estrada a kol. (2014) ve své studii zachycuje účinek preventivních úspor na finanční zdraví domácností a potvrzuje vliv nejistoty na spotřební výdaje domácností. Uvádí, že nejistota se v některé fázi hospodářské cyklu silně zvyšuje.
Rostoucí míru úspor (klesá spotřeba) v reakci na zvýšení nejistoty potvrzují i další
autoři (např. Carroll a kol., 2012). V mnoha vyspělých ekonomikách se od 80. let výrazně zvyšoval dluh domácností, což zároveň vedlo k celkovému snížení míry úspor. V období recese mezi lety 2007–2009 došlo ke zvýšení nejistoty a tím i ke zvýšení úspor o 40% ve sledovaných 21 zemích OECD, zahrnující např. USA, UK a Španělsko. Dále se autoři snaží rozpoznat, jaký vliv má hospodářský a finanční vývoj na soukromou spotřebu. Po kontrole hlavních determinantů jako je příjem, čisté finanční a nefinanční bohatství, úrokové sazby, bylo zjištěno, že agregovaná spotřeba je také poháněna dynamikou akumulace dluhu na bydlení a snižováním zadlužení. Rychlý růst dluhu od roku 2000 umožnil, že spotřeba rostla rychleji než příjem. To vedlo ke snížení míry úspor během expanzivní fáze hospodářského cyklu.
Od roku 2001 se soukromá spotřeba v USA zvyšovala více než příjmy. Naproti tomu německé domácnosti zvyšovaly svou míru úspor v celém období, nebyla snižována pouze během recese. Tyto změny v úsporách a složení rozvahy byly ovlivněny technickými a institucionálními změnami ve finančním sektoru za posledních třicet let. Zejména finanční liberalizace usnadnila dostupnost úvěrů. Domácnosti si mohly půjčit mnohem snadněji (převážně na bydlení), to však zapříčinilo výrazné snižování jejich míry úspor (Muellbauer, 2007). Dalšími vlivy, které jsou zmiňovány a jež ovlivňují spotřební výdaje domácností, je rostoucí nezaměstnanost a strach ze ztráty disponibilního důchodu, tedy příjmů. Studie předložila první důkaz o důležitosti složení rozvahy domácností, která vysvětluje pomalé oživení spotřeby po roce 2008.
Použitá data 21 OECD zemí v letech 1980 až 2013 odhalila tradiční rovnici spotřeby, která bere v úvahu složení bohatství a standardní účinek příjmu (pozorované a očekávané) a úrokové sazby (Estrada a kol., 2014).
Foster (2015) zkoumá vývoj spotřebních výdajů z jiného pohledu. Ve své studii uvádí, že existuje úzký vztah mezi věkem a spotřebitelskými výdaji, jelikož věk ovlivňuje celkovou úroveň a složení spotřebitelských výdajů. Referenční osoby rozděluje do sedmi skupin podle věku (Tabulka 1).
Dle statistiky Bureau of Labor Statistics (2013), která měřila příjmy a výdaje jednotlivých referenčních skupin, bylo zjištěno, že nejvyšší příjmy a zároveň výdaje byly u osob ve věku 35–64 let. Pouze u dvou skupin, osoby do 25 let a osoby nad 75 let byly vyšší výdaje než příjmy. Výdaje byly měřeny v několika kategoriích. Významnou složkou spotřebních výdajů jsou náklady za potraviny.
Agentura měřila vydání amerických domácností za jídlo určené pro další zpracování doma a hotové jídlo koupené mimo domov. Rozdíl mezi těmito dvěma složkami nebyl statisticky významný. Podíl výdajů u obou složek se postupně zvyšoval s věkem referenční skupiny a následně u osob starších 55 let se podíl snižoval. Celkové výdaje na potraviny se zvýšily ze 4 698 USD pro skupinu do 25 let na 7 915 USD pro skupiny
35–44 let a 45–54 let a poté klesla na 4 144 USD u skupiny starší 75 let. Spotřeba potravin představuje podle některých autorů pouze část celkové spotřeby domácnosti. Mimo jiné je zkoumána souvislost mezi výdaji, časem stráveným domácí výrobou a skutečnou spotřebou.
Tabulka 1 - Rozdělení referenčních osob Věk skupiny
1 >25 let
2 25 – 34 let
3 35 – 44 let
4 45 – 54 let
5 55 – 64 let
6 65 – 74 let
7 75 let <
Zdroj: Vlastní zpracování
Autoři zaregistrovali dramatický pokles výdajů na potraviny v době odchodu do důchodu. Tento pokles je doprovázen stejně dramatickým nárůstem času stráveným nakupováním a přípravou jídel. Jednotlivci nahradí tržní výdaje časem stráveným domácí produkcí, včetně intenzivnějšího hledání výhod. Sledují množství a kvalitu potravin spotřebovaných v domácnostech v USA. Krátkodobá spotřeba domácností během odchodu do důchodu výrazně klesá, to samé platí pro dlouhodobou spotřebu domácností během nezaměstnanosti. Pomocí dat CSFII bylo prokázáno, že spotřební výdaje klesají při odchodu do důchodu o 17 %. Tento pokles je však doprovázen 53%
zvýšením času stráveného v domácí produkci. Vzorec výdajů se může výrazně lišit od vzorce skutečné spotřeby. Pokles výdajů na potraviny a spotřebu potravin zažívají také nezaměstnané domácnosti. Největší propad lze zaznamenat u vynaložených výdajů v restauračních zařízeních. Nezaměstnaní zvyšují čas strávený domácí produkcí, i když v menší míře než důchodci. V tomto případě výdaje klesají zhruba o 40 %, což je o deset procentních bodů více než zaznamenaný pokles pozorovaný u lidí, kteří odešli do důchodu. S poklesem výdajů na potraviny klesá i jejich kvalita.
Dočasné či očekávané výkyvy ve spotřebě lze očekávat spíše v jiných oblastech než u potravin. Důvodem je, že jídlo patří k nezbytnému zboží každé domácnosti (Aguiar a Hurst, 2005). Mezi sledované náklady patří výdaje spojené s bydlením.
Náklady na bydlení tvořily napříč všemi věkovými skupinami průměrně jednu třetinu celkových výdajů. Výdaje se zvyšovali z 10 379 USD u skupiny do 25 let a vrcholu dosáhla u skupiny 35–44 let, kdy výdaje dosáhly maxima, celkem
vynaložených 20 619 USD za věci a služby spojené s bydlením. Od věkové skupiny 45–54 let mají výdaje za bydlení klesající tendenci, kdy dosáhly výše 12 314 USD u skupiny starší 75 let. Naopak odlišných cyklů dosahují kategorie, jako je oblečení, služby a doprava. Největší vydání za oblečení mají věkové skupiny 35–44 let ve výši 1 960 USD, následně jsou to skupiny ve věku pod 25 let ve výši 1 832 USD a skupiny ve věku 1 826 USD u skupiny 45–54 let. Od referenční skupiny 55–64 let mají výdaje za oblečení opět klesající sklon. Nejnižších hodnot dosahovaly výdaje u skupiny 75 let a více ve výši pouhých 768 USD. Oblečení je totiž často považováno za pracovní náklady, které by se měly snižovat, když členové domácnosti odejdou do důchodu.
Důvodem může také být, že skupiny ve věku 65 let a starší mají nejmenší výdělky, proto je podíl na celkovém rozpočtu nejnižší. Výzkum využívající údaje CE (Consumer Expenditure Survey) zjistil, že i po kontrole vlivu příjmu, velikosti rodiny a dalších faktorů byl věk negativně spojen s výdaji na oblečení. Podobných hodnot dosahují výdaje spojené s dopravou. V roce 2013 dosáhly průměrné výdaje na dopravu pro věkovou skupinu do 25 let 5 672 USD. Výdaje se zvýšily na 10 519 USD pro věkovou skupinu 35–44 let. Lehký růst byl zaznamenán u skupiny 45–54 let ve výši 10 782 USD. Výdaje se následně snížily z 9 482 USD u skupiny 55 –64 let na 5 149 USD pro skupinu 75 let a starší. Průzkumy z roku 2008 rovněž zjistily pozitivní vztah mezi výdaji na zdravotní péči a věkem. Výdaje na zdravotní péči se zvyšovaly s věkem referenční osoby z 943 USD pro věkovou skupinu do 25 let na 5 188 USD pro věkovou skupinu 65–74 let. Skupinou 75 let + bylo vynaloženo 4 910 USD na zdravotní péči. Poslední měřenou kategorií byly výdaje na zábavu, sociální zabezpečení a ostatní výdaje. Náklady ve všech případech rostly od referenční skupiny pod 25 let až do skupiny 45–54 let. U skupiny starší 55 let má křivka výdajů opět klesající tvar (Foster, 2015). I další autoři, například Lee a kol., (2006) se zaměřují na závislost produkce a spotřeby domácností na věk členů domácnosti. Dochází k závěru, že spotřeba se bude pravděpodobně zvyšovat exponenciálně s věkem. Ve své studii rozdělili spotřebu jednotlivce do několika fází na základě životního cyklu jednotlivce. V průběhu životního cyklu jedince je spotřeba jedince řízena nejméně třemi různými rozpočtovými omezeními. Na začátku života je to závislost na zdrojích rodičů. V této době alokují dospělí podstatnou část svých příjmů do spotřeby spojené s dětmi. Spotřeba je financována rodiči dítěte až do věku jeho ekonomické nezávislosti, která může nastoupit až po dvacátém roku života jedince. Pak přichází fáze ekonomické nezávislosti, s kterou jsou spojené osobní zdroje příjmu a výdaje. V poslední fázi dochází k alokaci výdajů do dětí. V USA stoupá spotřeba o 150 % v období od narození dítěte až do počátku 20. roku věku dítěte. Na Tchaj-wanu je odpovídající nárůst pouze 67%. V USA následně stoupá spotřeba od začátku 20. let do 90. let o dalších 67 %, zatímco v Tchaj-wan se v tomto věkovém
rozmezí spotřeba prakticky nezvýší. Celkově roste spotřeba v uvedeném věkovém rozmezí v USA o více než čtyřnásobek, zatímco na Tchaj-wanu roste pouze o dvě třetiny.
Lee a kol. (2006) se mimo jiné zabývají širokou škálou faktorů, které mohou spotřební výdaje domácnosti ovlivňovat. Analýzy prokazují skutečnost, že spotřební výdaje jsou ovlivňovány mimo věk i plodností. Tuto skutečnost mohou však jedinci regulovat. V dnešní době není rozšíření rodiny pouze předpokladem závazku výchovy dítěte, ale také zajištění základních fyzických a finančních potřeb dítěte a celé domácnosti. Rodiny vyhodnocují svoji ekonomickou situaci a podle toho se rozhodují, zda si pořídí první nebo další dítě, jelikož to znamená dlouhodobou investici a tím pádem zvýšení výdajů. Zpravidla hodnotí své možnosti ekonomicky zdatnější jedinci. Sociálně slabší domácnosti mají někdy více dětí než střední a vyšší třídy, protože jsou sociálně a finančně podporovány státem. Mnoho studií se zabývalo problémem přerozdělováním spotřebních výdajů mezi dospělé a děti. Autoři se zabývají především výdaji domácnosti na potraviny. Rodiny s více dětmi utratí větší část svého rozpočtu na jídlo. Není to jen kvůli zvyšujícímu se počtu dětí domácností, ale také z důvodu, že celkové preference domácnosti jsou nakloněny směrem k jídlu. Podle některých studií se velikost výdajů zvyšuje s každým přírůstkovým dítětem. Toto tvrzení je stavěno na teorii, že děti mohou být intenzivnějšími spotřebiteli potravin než dospělí. Dospělí jsou schopni své výdaje za potraviny pro sebe regulovat, jelikož mají nižší stravovací potřeby než děti. Děti a mladiství potřebují ke svému vývinu pravidelnou a plnohodnotnou stravu, proto se výdaje domácnosti na potraviny zvyšují.
Lührmann (2010) také zkoumá spotřebitelské výdaje domácností před a po odchodu do důchodu. Zřetelný pokles výdajů zaznamenává u německých domácností, jejichž členové odešli do důchodu. Předpokládá se, že dochází ke snížení mezního užitku spotřeby. Domácnosti se uchylují k domácí produkci jako náhradě spotřebitelských výdajů. Rozsah nahrazování tržního zboží domácími výrobky je velký. Lidé v důchodu mají více volného času, a proto vyrovnávají svůj důchodový příjem vlastní domácí produkcí a samočinnou prací. Domácnosti vaří více doma, tráví více času hledáním dobrých obchodů ve všech kategoriích spotřebního zboží, provádějí úklid a údržbu domácnosti a zahrady a všechny opravy. Neznamená to však, že by lidé v důchodu přestali nakupovat v obchodech, dochází však k nakupování levnějšího zboží, intenzivnímu porovnání a hledání nejnižších cen.
Toto substituční chování neznamená, že by domácnosti snižovali svou spotřebu, ale pouze své výdaje. S touto teorií souhlasí také Hurd a Rohwedder (2005), kteří zkoumají, zda se čas na domácí produkci mění po odchodu do důchodu. Zjistili, že čas
strávený na domácí produkci se zvyšuje u mužů ve věku 60–64 let ze 14 na zhruba 20 hodin týdně a u žen z 24 na 29 hodin. Tento nárůst naznačuje, že se domácnosti flexibilně přizpůsobují změně času a peněžním zdrojům v důchodu. Zároveň potvrzují pokles výdajů v německých domácnostech o 17 %. Navzdory různým důchodovým systémům a rozdílným pobídkám byly podobné výsledky nalezeny v 17 zemích, včetně Spojeného království a USA. Pokud se domácnosti při odchodu do důchodu aktivněji angažují v domácí produkci, pak je pokles výdajů vyrovnán alespoň částečně zvýšenou spotřebou domácího zboží a služeb. Přesněji řečeno, v důchodu domácnosti zvyšují svůj čas strávený hlavně v oblasti vaření a přípravy jídla, ale také se více zabývají dalšími aktivitami, např. zahrádkářství.
Většina lidí je zběhlá v rozpočtování a předpovídání toho, kolik utratí za běžné položky. Podceňují však své výdaje na mimořádné nákupy a nadměrně utrácí za každý neočekávaný nákup. Tyto výdaje jsou rozdělovány mezi běžné a občasné až výjimečné, například na elektroniku a oslavy. Spotřebitelé označují mimořádné výdaje jako jedinečnou událost. Do svého rozpočtu nezahrnují výjimečnou položku jako jednu ze sérií nákupů, a proto mají tendenci zacházet s každou z nich izolovaně.
Zajímavé je, že spotřebitelé ani nevychází z předchozích zkušeností.
Například, když zákazníci pravidelně nakupují narozeninové dárky, dalo by se očekávat, že postupem času přizpůsobí své výdaje širší kategorizaci nákupu a naučí se za každý nákup utrácet méně. Bylo by vhodné povzbudit spotřebitele k vytvoření samostatného rodinného rozpočtu. Jakmile si spotřebitelé zvyknou zaznamenávat všechny výdaje, mohou použít přesné informace o svých historických rozpočtech za výjimečné produkty a následně tak zlepšit rozpočtové prognózy. Nezaznamenané nákupy vedou spotřebitele k zanedbávání výjimečných výdajů při vytváření rozpočtových prognóz a vybízí je, aby za tyto nákupy utráceli více. V důsledku nepřipravenosti dochází k překračování rozpočtu a zvýšení výdajů. Výjimečné náklady jsou pro rozpočet spotřebitele kritické, protože nejdražší nákupy jsou často klasifikovány jako ojedinělé. Spotřebitelé, stejně jako podniky, oddělují mimořádné výdaje od svého standardního účetního procesu. To způsobuje finanční chyby v plánování, což má za následek podhodnocení a nadměrné výdaje. Porozumění rozdílům v účetnictví pro běžné a mimořádné výdaje mohou spotřebitelům i podnikům pomoci s významnými důsledky pro spotřebitelské výdaje a blahobyt (Sussman a Alter, 2012).
1.3 Bohatství, zadluženost a zdroje financování
Gathergood (2012) ve své studii zmiňuje, že spotřeba je spojena se zadlužováním.
Výsledky ukazují, že chování spotřebitele je důležité pro vysvětlení nadměrného
zadlužení. Díky zvýšené spotřebě a výdajů mají některé domácnosti tendenci k impulzivnímu chování. Rodiny na svoji spotřebu využívají kromě pravidelných příjmů další pomocné finanční instrumenty v podobě spotřebitelských úvěrů.
Zadlužování je v tomto ohledu spjato se sebeovládáním a finanční gramotností.
Spoustu domácností uvádí, že financím dostatečně nerozumí. Tito lidé jsou nejvíce vystaveni finančním otřesům a nepříznivým událostem. Finanční gramotnost může být zlepšena finančním vzděláváním, jednotlivce však není možné vzdělávat o sebeovládání. Naopak Cszizar (2018) ve své práci tvrdí, že mladé a vzdělané osoby mají sklony k výraznější spotřebě, a tím mají větší tendenci brát si spotřebitelské úvěry. Mladí využívají úvěry ke zvýšení své životní úrovně a prosperity a spotřebovávají tedy více. Tyto osoby mají středně vysoké příjmy, jelikož věřitelé dávají přednost poskytování půjček méně rizikovým dlužníkům. Oba autoři se shodují, že nezanedbatelnou část využívající úvěr tvoří sociálně slabší domácnosti, které se neznalostí a neschopností splácet dostávají do prodlení.
Jedna ze studií Bunn (2014) vysvětluje vztah mezi mírou zadlužení a spotřebními výdaji britských domácností v průběhu recese v období 2007–2008.
Zadlužené domácnosti reagují na negativní šoky při změnách příjmů a úrokových sazeb a dostávají se tak do platebních potíží. Finanční tíseň může také vést k prudkým poklesům ve výdajích. Hypoteční úvěry tvoří 80 % celkového dluhu britských domácností, což od roku 2004 zvyšuje poměr celkového dluhu k příjmům.
Po roce 2007 došlo ke zpřísnění úvěrových podmínek a zvýšení obav schopnosti splácet budoucí závazky. Zadlužené domácnosti tak výrazně snížily své výdaje.
Navzdory velkému nárůstu zadlužení domácností, není potvrzené, že by stávající výše dluhu měla ovlivnit rozhodnutí o výdajích. Autor ve své studii popisuje možná vysvětlení, proč vysoce zadlužené domácnosti dělaly větší zásahy ve výdajích:
(1) Vysoce zadlužené domácnosti byly nepřiměřeně ovlivněny přísnějšími úvěrovými podmínkami. V tomto případě vysoká stávající úroveň zadlužení způsobila nižší výdaje omezující schopnost dlužníků obnovit nebo zvýšit stávající dluh a snížením očekávání budoucího přístupu k úvěrům.
(2) Klesající očekávaný budoucí příjem mohl zapříčinit, že vysoce zadlužené domácnosti se více obávají neschopnosti splácení úvěrů v budoucnu. Tato skupina proto provedla větší úpravy výdajů než jiné domácnosti, přestože domácnosti s vysokým i nízkým dluhem utrpěly stejný šok v očekávaných příjmech.
(3) Vysoce zadlužené domácnosti se více přizpůsobily budoucím příjmovým očekáváním. To mohlo být z důvodu, že před rokem 2007 byly příliš optimističtí, což vedlo domácnosti k zadlužení.
Roku 2008 se dluh domácností stabilizoval, následně byl zaznamenán i slabý pokles dluhu díky mírnému růstu nominálních příjmů. Mian, Rao a Sufi (2013) analyzují důkazy ze Spojených států v roce 2007 a ukazují, že pokles spotřeby po krizi byl větší v oblastech, které měly před krizí pozoruhodně vyšší poměr LTV (Loan to value).
V tomto modelu Bunn (2014) tvrdí, že spotřeba závisí také na očekávaných příjmech a bohatství. Obvykle si domácnosti půjčují, když jsou mladí a mají nízké příjmy, aby pomohly financovat svoji spotřebu. Tento dluh později splácejí s rostoucím příjmem, zároveň vytvářejí úspory před odchodem do důchodu, kdy příjmy klesají. Reakce zadlužených domácností na šoky způsobené hospodářským cyklem má dopad i na finanční stabilitu a měnovou politiku. Analýza mikrodat ukazuje, že britské domácnosti s vysokou úrovní dluhu během krize šetří více než jiné domácnosti. Vysoká míra zadlužení byla spojena s delšími vymáhacími procesy, které vedly ke snížení soukromé spotřeby přibližně o 2 %.
Je dokázáno, že v období ekonomického růstu poskytli určitou podporu britské spotřebě a HDP právě domácnosti s vysokou úrovní zadlužení. Na druhou stranu v období recese to přispělo k hlubším poklesům výdajů a delšímu zotavení ekonomiky. Lze tedy tvrdit, že vysoká úroveň zadlužených domácnosti může prohloubit recesi. Cecchetti, Mohanty a Zampolli (2011) naopak zjistili, že úroveň zadlužení britských domácnosti nemá statisticky významný účinek na budoucí růst v jednotlivých zemích.
Některé studie jsou založeny na hypotéze, že možný dopad na spotřebu mohou mít inflační očekávání. Prvním argumentem je, že inflační očekávání mění skutečnou úrokovou sazbu, a proto by mohla ovlivnit spotřebu. Změny reálné úrokové sazby ovlivňují spotřebu, která je často financovaná úvěrem. Podmínky výpůjčky se mohou v různých domácnostech časem lišit v závislosti na rozvaze domácnosti. Za druhé, inflační očekávání ovlivňuje očekávané bohatství, a tím i spotřebu mimo skutečné bohatství. V případě rostoucích inflačních očekávání dlužníci očekávají zvýšení reálného bohatství, zatímco věřitelé očekávají pokles skutečného bohatství. Domácnosti mohou být ochotny spotřebovávat více, ale brání jim v tom omezená likvidita aktiv (Lieb a Schuffels, 2019). Někteří autoři se také zabývají hypotézou, jestli můžou různé složky rozvahy domácností změnit velikost a směr vlivu inflačních očekávání na spotřebitelské výdaje. Autoři této studie za účelem odhadnutí dopadu inflačního očekávání na spotřebu používají panelová data o rozvahách, inflačních očekáváních a trvalých spotřebitelských výdajích zemských domácností. Pokusy odhadnout tuto interakci jsou však neúplné. Ve studiích jiných autorů byly využívány některé druhy přirozeného
experimentu, jako je nulová dolní mez, zvýšení daně z přidané hodnoty (Bachmann a kol., 2015) nebo panelová data (Burke a Ozdagli, 2013). Doposud žádná analýza důvěryhodně nezohlednila potenciál role rozvahy jako moderátora vlivu cenových očekávání na výdaje.
Lieb a Schuffels (2019) shledávají, že při zvyšování inflačních očekávání je zvýšena spotřeba u domácností s nižším průměrným čistým jměním. Nalezli důkazy, že rozvaha domácností není hnací silou tohoto efektu. Naznačují, že důležitějším determinantem chování domácností je čistá finanční situace. Vellekoop a Wiederholt (2017) ukazují, že domácnosti s vyššími inflační očekávání mají nižší čisté jmění a je méně pravděpodobné, že budou vlastnit nelikvidní aktiva, jako jsou dluhopisy, akcie nebo nemovitosti. Zbývající složky rozvahy citlivé na inflaci jsou mnohem vyšší než pro domácnosti s nižšími inflačními očekáváními. Možným doporučením je zlepšit přesnost inflačních očekávání domácností. Tvrdí se, že více finančně gramotní jedinci mají tendenci být lepší v prognózování inflačního očekávání. Dle některých výzkumů to lze provést také lepší komunikací centrálních bank. Otázkou však nadále zůstává, pokud domácnosti, které zlepšily své inflační prognózy, zda tomu přizpůsobily i své rozhodování o výdajích (Coibion a kol., 2019).
Tukker (2010) se zabývá spotřebou z pohledu dopadu na životní prostředí.
Dopady se liší podle skupin spotřebitelů, úrovní příjmů a geografických oblastí.
O vztahu mezi spotřebou domácnosti a dopady na životní prostředí se zabývají i další autoři. V několika zemích evropské unie včetně Belgie, Norska, Nizozemska a Spojených státech amerických byly provedeny komplexní studie související s dopady spotřebních výdajů na životní prostředí. Největší dopad z hlediska enviromentální udržitelnosti mají potraviny (maso a mléčné výrobky), mobilita (automobilová a letecká doprava, včetně cestování na dovolenou), náklady na bydlení a výrobky využívající energii. Co se týká příjmů, vyšší příjmy neproporcionálně vedou k větším dopadům. Růst příjmů domácností má také obrovské dopady na životní prostředí, protože rostoucí životní úroveň a blahobyt umožňuje spotřebitelům nakupovat větší objemy materiálního zboží a využívat více energie. Zvyšováním příjmů se spotřebitelé zaměřují na dražší výrobky, které generují menší dopady na peněžní jednotku ve srovnání se zbožím navrženým pro uspokojení základních potřeb. Důležitým faktorem je i velikost domácnosti. Větší počet osob ve společné domácnosti mají menší dopad na spotřebu než osoby, které žijí samostatně. Dochází ke sdílení spotřebičů, šetření energie a vody než jednotliví obyvatelé domácnosti. Ostatní autoři tvrdí, že rostoucí populace a klesající velikost domácností vedou ke zvýšení spotřeby a emisí. Náročnou položkou pro životní prostředí jsou potraviny. Dle průzkumu vegetariáni a spotřebitelé, kteří nakupují
a spotřebovávají vlastní vyprodukované, sezónní nebo biopotraviny, mají obecně nižší dopad na životní prostředí než jednotlivci, kteří využívají standardní stravu (Liu a kol., 2003; Wilson a Boehland, 2005; Weber a Matthews, 2008).
1.4 Hospodářský cyklus a nezaměstnanost
Spotřební výdaje domácností jsou ovlivněny i jednotlivými fázemi hospodářského cyklu. Hospodářským cyklem se nazývá proces, ve kterém hrubý domácí produkt stále kolísá okolo potenciálního produktu. V ekonomice rozlišujeme čtyři fáze hospodářského cyklu, kdy se ekonomika pohybuje nad potenciálním produktem nebo pod produktem potenciálním. Fáze hospodářského cyklu jsou nazývány dno, expanze, vrchol a recese. Pokud expanze trvá dlouhodobě, nazývá se tato fáze konjuktura, v opačném případě, kdy dochází k dlouhodobému poklesu ekonomiky, mluvíme o krizi (Pačesová, 2011).
V mnoha recesích začaly výdaje u zboží dlouhodobé spotřeby klesat. Některé studie dokazují, že bezprostředně po většině recesí se výdaje na bydlení rozšiřují rychleji než jakékoli jiné složka HDP a zároveň dochází k poklesu inflace.
V první části expanze, se výdaje na bydlení zvyšují a inflace zůstává nízká. Ve druhé části expanze přestávají výdaje na bydlení reagovat, ale inflace se začíná rozvíjet.
V reakci na vývoj inflace, se zpřísňuje měnová politika s cílem posílit inflaci.
U výdajů na bydlení začíná prudší pokles a ekonomika vstoupí do recese. Ve většině případů se jedná o poklesy výdajů spotřebního zboží dlouhodobé spotřeby, které začnou klesat brzy po poklesu výdajů za bydlení. Dotažená měna politika a obecný pokles, který následuje, zmírňuje inflační tlaky. V tomto okamžiku začíná v případě bydlení rychlé oživení a ekonomika se vynoří z recese. Jakmile oživení nabývá na síle, podniky reagují na rostoucí poptávku zvýšením své kapacity prostřednictvím investic. Tento obecný vzor se odehrával s malými odchylkami ve většině poválečných recesí. (Gjerstad a Smitrh, 2010).
Kamakura a Du (2011) ve své studii zkoumají propojení mezi rozhodnutími o výdajích domácností a makroekonomickými podmínkami. Tradiční ekonomické analýzy spotřebitelských výdajů předpokládaly, že vkus spotřebitelů zůstává nezměněn, bez ohledu na ekonomické podmínky. Do těchto analýz vstupuje vliv růstu tempa HDP na alokaci spotřebního rozpočtu domácností. Autoři tvrdí, že základní potřeby každé kategorie zůstávají stabilní. V období recese domácnosti hospodaří s menšími rozpočty, spotřebitelé utrácejí méně peněz za luxusní zboží, protože větší podíly přidělují do podstatnějších kategorií. Tento jev má na svědomí i vliv referenční skupiny. Spotřebitelé vidí ostatní utrácet méně v pozičních kategoriích (např. jídlo mimo domov, oblečení, oděvní služby, klenoty a hodinky,
osobní péče, bytové zařízení a spotřebiče, rekreace a letenky) kvůli omezenějšímu rozpočtu, mohou tedy utrácet méně a stále si udržovat své relativní postavení.
Spotřebitelé obecně snižují svůj spotřební rozpočet, a to buď kvůli svému příjmu, nebo z důvodu averze k alokování do zbytných statků a služeb. Uspokojují tak pouze základní potřeby a více jejich příjmů přesouvají do úspor.
Studie Villaverdeho a Kruegera (2007) potvrzují korelaci mezi příjmy, spotřebou a fázemi hospodářského cyklu. Lidé údajně v tomto časovém horizontu nevyhlazují spotřebu. Pokud dochází k poklesu ekonomické situace, tedy kdy křivka hospodářského cyklu klesá, vede to především ke zvýšení nezaměstnanosti.
V období, kdy je ekonomika v recesi, se mluví o cyklické nezaměstnanosti. Autoři se zabývají otázkou, zda domácnosti vyhlazují spotřebu během období, kdy je zvýšená nezaměstnanost. V tomto období dochází k určitému vyhlazování spotřeby, změny výdajů jsou tedy mnohem menší než změny příjmů. Je pravda, že v případě ztráty zaměstnání a příjmu dochází ke snížení nepotřebných výdajů. Skupina výdajů, kam spadá bydlení, voda, energie a paliva, zůstává nezměněna, jelikož k placení nájmu a služeb musí docházet i přes ztrátu příjmu. Domácnosti si musí najít zdroj dočasného příjmu nebo požádat třetí stranu o finanční pomoc. Druhou možností je, že korelaci spotřeby s hospodářskými cykly lze vysvětlit nějakou formou interporální substituce neboli účinek změn úrokových sazeb na spotřebu. Šoky v úrokových sazbách povedou k revizím spotřeby u mnoha domácností, které budou mít vliv na celkovou spotřebu. Všichni nezaměstnaní mají dočasně nižší příjem a zhoršený přístup na úvěrové trhy, měly by tak být méně schopné vyhlazovat svoji spotřebu. Pokud u jednoho člena domácnosti dojde ke změně ekonomické aktivity, tedy kdy jednotlivec přechází do stavu nezaměstnaný, dochází k přerozdělení výdajů domácností (Browning a Crossley, 2001).
Pokud dojde k nezaměstnanosti, mohou se výdaje domácností změnit z několika důvodů. Neočekávané náklady z důvodu pracovního úpadku a jako reakce na sestupný „přechodný příjem“. Původní příjem je v některých zemích nahrazen pojištěním v nezaměstnanosti. Výdaje na předměty dlouhodobé spotřeby klesají s rostoucí nezaměstnaností více než u nezaměnitelných předmětů. Domácnosti během období vysoké nezaměstnanosti odkládají nákup některých druhů předmětů dlouhodobé spotřeby. Prostřednictvím empirických analýz, které jsou založené na kanadském průzkumu nezaměstnanosti, bylo zjištěno, že výdaje na drobné předměty dlouhodobé spotřeby jsou mnohem citlivější během náhrady příjmu v nezaměstnanosti než výdaje na potraviny a nealkoholické nápoje. Drobné předměty dlouhodobé spotřeby jsou totiž často přepychem, zatímco jídlo je nutnou potřebou (Browning a Crossley, 1999).
Produktivita práce, s tím spojená mzda a následná spotřeba bude záviset na makroekonomických podmínkách, které nemůže domácnost předvídat ani kontrolovat. Změny v daňové politice mohou změnit preference spotřebitelů mezi prací a volným časem. Nezaměstnanost zajisté naruší individuální plány a myšlení jedince. V nezaměstnanosti zavádějí úsporná opatření, snaží se minimalizovat výdaje a přemýšlí o budoucnosti (Lee a kol. 2006), rovněž se lidé mohou ubírat několika směry. U jednoho z nich si jedinci aktivně hledají práci a v té době jsou nuceni se uskromnit, někdy i dočasně vzít zaměstnání, o které zcela nemají zájem. Někteří jedinci naopak si zvyknou být doma, jsou schopni žít z podpůrných prostředků států nebo z jiných zdrojů a uhradit tak své výdaje a uspokojovat své potřeby.
2 Vývoj spotřebních výdajů domácností v ČR
Cílem domácností je uspokojovat své individuální potřeby. Příjmem je disponibilní důchod, který je rozdělován na spotřebu a úspory. Spotřební výdaje slouží k uhrazení finálních statků a služeb, kam spadají produkty krátkodobé i dlouhodobé spotřeby. Tento ukazatel je v ekonomice považován za největší složku HDP. V případě, že dochází k růstu spotřeby, roste i hodnota HDP, což má pozitivní dopad na ekonomickou situaci. Ukazatel hodnoty spotřebních výdajů domácností poukazuje na růst nebo oslabení ekonomických cyklů. Všechny hodnoty ekonomické situace jsou v České republice sbírány a sledovány Českým statistickým úřadem. Data spotřebních výdajů domácností jsou strukturována do dalších podskupin. Mimo spotřebu domácností jsou sledovány také výdaje vládních institucí a neziskových institucí sloužící domácnostem. Odhady výdajů na konečnou spotřebu domácností jsou stanovovány na základě statistiky rodinných účtů. Veškeré číselné hodnoty, změny a podíly vycházejí z vybrané literatury.
2.1 Struktura spotřebního koše podle klasifikace COICOP
K identifikaci výdajů na individuální spotřebu je používána klasifikace, která se označuje CZ-COICOP (Classification of Individual Consumption by Purpose).
Předmětem této klasifikace je roztřídění všech druhů individuální spotřeby podle účelu. Výdaje na individuální spotřebu jsou myšleny ty, které jsou vydávány od jednotlivce nebo domácnosti. Tuto klasifikaci používají tři institucionální sektory – domácnosti, neziskové instituce sloužící domácnostem (označováno NISD) a vládní instituce (veřejnoprávní subjekty). Spotřeba jednotlivých sektorů je podle této klasifikace členěna do 14 oddílů. Prvních 12 oddílů určuje spotřebu domácností (Tabulka 2), oddíl 13 určuje výdaje neziskových organizací sloužící domácnostem.
Poslední oddíl zahrnuje výdaje vládních institucí. Tato klasifikace je nedílnou součástí soustavy rodinných a národních účtů. CZ-COICOP je určena pro užívání ve třech dalších statistických sférách. Jedná se o přehledy rozpočtu domácností, indexy spotřebitelských cen a mezinárodní srovnání HDP a součást jeho výdajů (ČSÚ (9), 2014).
Cílem CZ-COICOP je hodnocení spotřebitelských výdajů ve vztahu k rozdílným analytickým aplikacím, avšak nikoliv v pevné návaznosti na konkrétní model chování spotřebitele. Její snahou je reflektovat rozdíly v důchodové pružnosti. Jako vhodný příklad je možné uvést domácnosti s nízkými příjmy, které vynaloží značnou část svého rozpočtu na bydlení, oblečení a stravu. Naopak domácnosti s vyššími důchody investují více do vzdělávání, zdraví, ale i do dopravy či rekreace (ČSÚ (9), 2014).
Tabulka 2 - Skupiny podle klasifikace CZ-COICOP Název skupiny
1 Potraviny a nealkoholické nápoje 2 Alkoholické nápoje, tabák a narkotika 3 Odívání a obuv
4 Bydlení, voda, energie, paliva
5 Bytové vybavení, zařízení domácností, opravy 6 Zdraví
7 Doprava
8 Pošty a telekomunikace
9 Rekreace, kultura a sport
10 Vzdělávání
11 Stravovací a ubytovací služby 12 Ostatní zboží a služby
Zdroj: ČSÚ
2.2 Vývoj spotřebních výdajů v ČR
Hlavní ekonomickou funkcí domácností je spotřeba. Její zdroj financování plyne z disponibilního důchodu, kterým je z velké části příjem ze zaměstnání nebo důchodu. Z makroekonomického hlediska lze spotřebu domácnosti vyjádřit jako ukazatel obsahující placené i neplacené zboží a služby. Spotřeba domácností v národním účetnictví vystupuje ve dvou podobách – výdaje na konečnou spotřebu domácností (VKSD) a skutečná konečná spotřeba domácností (SKSD). Rozdíl mezi oběma formami spočívá pouze v přemístění zboží a služeb od neziskových a vládních orgánů k domácnostem. Jedná se o zboží a služby, které nakupují a platí neziskové a vládní orgány, ale domácnosti je využívají, například vzdělávací a zdravotní služby a hrazené léky pojišťovnou. Ukazatel výdajů na konečnou spotřebu domácností zahrnuje hodnotu zboží a služeb, která je součástí krátkodobé i dlouhodobé spotřeby vyjma bytů a domů. V pojetí národního účetnictví se má za to, že v okamžiku nákupu domácnosti spotřebovávají koupené produkty a nedochází k tvorbě zásob. Součástí je také neplacená spotřeba. Spadají sem zemědělské produkty a služby za bydlení, které si vlastník zaopatřuje sám pro sebe. Do těchto služeb nejsou však zahrnovány služby jako úklid, vaření nebo hlídání dětí. V České republice dlouhodobě tvoří výdaje na konečnou spotřebu domácností přibližně polovinu HDP. U některých vyspělých ekonomik představuje spotřeba až dvě třetiny HDP. Česká republika je tak řazena mezi ekonomiky s nižším podílem. V oblasti
hospodářské politiky zůstává spotřeba domácností nadále důležitým hlediskem v rozhodování. K pochopení chování domácností a následně výdajů na konečnou spotřebu je nutné posoudit jak strukturu spotřeby, tak i zahrnout regionální a sociální aspekt. Statistiky výdajů na konečnou spotřebu v regionech České republiky nejsou doposud zveřejňovány. Právě rozdíly mezi chudými a bohatými domácnostmi se regionálně budou lišit (Hindls a kol., 2014).
Před rokem 1990, v období centrálně plánované ekonomiky, z důvodu omezování dovozu, nahrazovaly domácnosti dovážené zboží vlastními výrobky. Domácí produkty nebyly v mezinárodním obchodě příliš konkurenceschopné, proto byl vývoz omezen. Po roce 1990 nebyly podniky schopny kvůli vysoké zaměstnanosti a značným mzdovým nákladům dostatečně investovat. To vedlo k tomu, že byly přednostně uspokojovány potřeby domácností místo budoucích investic podniků.
Současná ekonomika se však orientuje na zahraniční trhy. Z důvodu ekonomické transformace jsou výdaje na končenou spotřebu domácností odsunuty do pozadí na úkor rostoucí míry a objemu investic podniků. Z tohoto důvodu dochází k poklesu podílu výdajů na konečnou spotřebu domácností na HDP. Před rokem 1990 se podíl výdajů pohyboval mezi 50–54 %, v roce 2012 už to bylo pod mírou 50 %. Hlavní rozdíl spočíval také ve složení struktury HDP mezi socialistickou ekonomikou, která zahrnovala konečnou spotřebu (služby nebyly součástí osobní spotřeby, která tvořila podíl na VKSD), hrubou tvorbu kapitálu a čistý vývoz a současnou ekonomikou tržní. Dnes jsou výdaje na konečnou spotřebu domácností strukturovány podle účelu a jsou rozděleny do 12 hlavních skupin podle klasifikace CZ-COICOP (viz tabulka 2). Změna struktury spotřeby převážně způsobila pokles podílu výdajů za potraviny, z jedné třetiny (70. léta 20. století) na necelou jednu sedminu. Zároveň došlo ke zvýšení výdajů za služby a nájemné, které mohou představovat téměř dvě třetiny výdajů domácností. Od roku 1975 docházelo k pozvolnému růstu spotřeby domácností. Spotřeba byla zaměřena na domácí produkci, nemohla tedy růst rychleji než vyprodukované množství produkce.
Nedocházelo tak k čerpání veškerých příjmů, přesto byly výdaje za spotřebu vyšší než po roce 1995. Domácnosti v tomto období vytvářely úspory. Vývoj spotřeby se mění v letech 1990–1993. Z důvodu růstu cen a uspokojování potřeb po zboží, které patřilo mezi nedostatkové, začaly domácnosti utrácet více, než byly schopny vydělat (Hindls a kol., 2014).
Spotřební chování domácností bylo ovlivněno řadou ekonomických a společenských změn. Došlo k výraznému poklesu výdajů za potraviny a nealkoholické nápoje a nárůstu výdajů za bydlení. Změna je přisuzována změně struktury výdajů domácností na jednotlivé zboží a přesunu výdajů na spotřebu
