Filozofie v období renesance

(1)

Filozofie v období

renesance

(2)



Renesanční filosofie se rozvíjela v období od

poloviny 15. století do konce 16. století. Vyznačuje se těmito znaky:



Oživení zájmu o antickou filosofii, zejména Platónovu



Filosofie se vymanila z područí teologie (nauka o Bohu)



Obrat ke zkoumání člověka a tajemství přírody



Individualismus a humanismus – vysoké hodnocení svobodné osobnosti



Počátky racionální i empatické vědy.

(3)

Předpoklady vzniku

 Myslitelé pozdní nominalistické prosadili oddělení filosofie od teologie a odmítali spojování řecké filosofie s

křesťanstvím, a to zprvu z pozic teologických.

 (Nominalismus soudí, že „jest“ jen jednotlivé, neboť jen s jednotlivým lze udělat přímou zkušenost, ukázat na ně a přesně je popsat či změřit, kdežto domnělé obecniny

vznikají až dodatečně a jsou to jen slova či jména jimž žádná samostatná skutečnost neodpovídá.)

 (Pojem scholastika vychází zlatinského slova sholasticus což znamená „školský, patřící škole“. Odkazuje jednak ke specifickému způsobu filosofického myšlení, jednak k epoše středověké filosofie, která bývá vymezována 11.-15.

stoletím n. l., kdy byla scholastická filosofie rozvíjena zejména na univerzitách západní Evropy.)

(4)

 Rozhodující však byl rozpad středověké jednoty,

oslabení papežské i císařské autority a vznik prvních národních států.

 Z ohrožené Konsatninopole (Hlavní město Římské říše, po dobytí Turky bylo přejmenováno na Istanbul) přišla

do Itálie řada byzantských učenců (Byztanská říše-případně známá jako Východořímská říše), kteří přinesli dosud neznámé Platónovy spisy i východní platónskou tradici.

 K tomu se přidal vynález knihtisku v roce 1447, který umožnil oproti středověku nesrovnatelně rychlejší šíření myšlenek, zájem panovníků o nové vojenské techniky a později i zámořské cesty a objevy (např. Kryštof Kolumbus)

 Oživený zájem o zkoumání přírody vedl k rozvoji matematiky, alchymie, astrologie a astronomie, která nahradila

starší geocentrické představy novým heliocentrismem.

(V astronomii je heliocentrismus teorií tvrdící, že Slunce je středem vesmíru a sluneční soustavy.)

 Zájem panovníků o nové vojenské techniky (dělostřelectví) vedl ke vzniku mechaniky jako první aplikované vědy.

(5)

 Převratné proměny obrazu světa však zároveň otřásly životními jistotami lidí a vedly k řadě povstání a občanských a náboženských válek.

Evropské myšlení na to reagovalo dvěma hlavními proudy:

 renesanční humanismus s hlavním ohniskem v Itálii se spolehl na vlastní schopnosti člověka a opřel se o filosofii, vědu, alchymii a astrologii;

 reformace se naopak snažila o očištění a

obnovu křesťanství, a to zejména novým zájmem o Bibli, o původní význam

křesťanského Zjevení a Vykoupení.

 Oba tyto proudy směřovaly ke konfliktu, jemuž se

řada humanistů marně snažila předejít a smiřovat.

(6)

Hlavním proudem renesanční filosofie je nesporně návrat k antické filozofii.

Od počátku 15. století ohrožovala Konstantinopol Osmanská říše a mnozí byzantští představitelé hledali oporu na Západě

 Roku 1439 bylo ve Florencii slavnostně vyhlášeno

sjednocení východní a západní církve, to se však prakticky neprosadilo a roku 1453 Cařihrad padl.

 Mezitím řada významných učenců odešla do Florencie a přinesla s sebou množství rukopisů,

zejména Platónových děl

 Průkopníkem obnoveného studia Platóna byl Gemistos

Pléthón, který stál u zrodu Platónské akademie-významného střediska antických a platónských studií, kde působili učenci jako Marsilio Ficino

Renesance antiky

(7)

Státoprávní filosofie

 Otřes duchovních autorit a zhroucení politické organizace středověké Evropy a počátky

národních států vyvolaly řadu povstání, konfliktů, občanských a náboženských válek, počínaje

českým husitstvým přes Selskou válku v Německu, občanskou válku ve Francii a v Anglii až po Třicetiletou válku.

 Nejen panovníci, ale i mnoho vzdělanců hledalo cesty, jak zakotvit a obhájit autoritu panovníka, který už se nemohl opírat o autoritu

náboženskou.

(8)

Filozofie života

 Filozofie života je označení pro filosofický směr 19.-20. století, který obrátil hlavní pozornost na jev života. Reagoval tak na

převládající racionalismus a idealismus předchozího období.

 Jeho obsah lze zhruba shrnout do následujících tezí (teze-zásada, myšlenka):

 život je svébytný jev, který nelze redukovat na mechanické děje

 člověk především žije, teprve pak uvažuje a filosofuje

 člověk není jen duch, ale také živá bytost, která se rodí, dospívá a umírá

 lidská zkušenost je celistvá a přísné dělení na rozum, vůli a cit je jen pomocné

 i lidské poznání slouží životu, nikoli naopak

 filosofie musí brát na vědomí důležité výsledky věd, zachovat si však svoji samostatnost

 Od filosofie života je třeba odlišovat vitalismus jako biologickou teorii. (Vitalismus-filosofický a přírodovědecký směr, soudící fungování živých organismů)

(9)

Filosofie a vědy



Rozvoj vědy, která se postupně od filosofie oddělovala a dělila na různá odvětví, podnítil zpětně i filosofii samu, aby se snažila nové vědecké objevy reflektovat.



Mezi nejvýznamnější představitele patří

kromě Mikuláše Kusánského (rozvoj pojmu nekonečna, rozvrh empirické vědy), Giordana Bruna (nekonečný Vesmír a panteismus) zejména Francis Bacon, který se snažil roztřídit vědy, vymezit je vůči teologii a využít je k praktickým účelům pokroku a ovládnutí přírody

člověkem.



Přírodu lze však ovládnout jen tak, že člověk bude využívat její zákony, nalezené empirickou vědou.



Filosofické založení věd i jejich samostatnost pak

dovršil René Descartes

^.

(10)

Nejvýznamnější renesanční filosofové

_

Patří mezi ně spousta autorů:

Mikuláš Kusánský (1401 – 1464)

Lorenzo Valla (1405-1457)

Marsilio Ficino (1433-1499)

Pico della Mirandola (1463-1494)

Erasmus Rotterdamský (1466-1536)

Niccolò Machiavelli (1469-1527)

Thomas More (1478-1535)

Francisco de Vitoria (asi1480–1546)

Martin Luther 1483-1546)

Philipp Melanchthon (1497-1560)

Michel de Montaigne (1533-1592)

Giordano Bruno (1548-1600)

Francisco Suárez (1548-1617)

Francis Bacon (1561-1626)

Galileo Galilei (1564-1642)

René Descartes (1596-1650)

Tommaso Campanella (1568 – 1639)

Hugo Grotius (1583-1645)

Thomas Hobbes (1588 - 1679)



nejvýznamnější je však Francesco Petrarca (1304-

1374)

(11)

Francesco Petrarca

 Francesco Petrarca (20. července 1304 – 18.

července 1374) byl italský spisovatel a básník, který svým dílem navazoval na Danta a spolu s ním bývá někdy

považován za předchůdce a jakéhosi duchovního otce humanismu a renesance.

 Měl smysl pro přírodu, pro hory a turistiku, dalo by se říct, že byl jedním z prvních alpinistů (horolezců).

 Petrarca se narodil v Arezzu, odkud se

roku 1313 přestěhovali do Avignonu, kde zahájil svá

studia, od roku 1318 studoval práva v Montpellier a poté (od r.1322) v Bologni, studia ukončil z finančních důvodů krátce po smrti svého otce (1326).

 Ještě roku 1326 se stal knězem.

(12)

(13)

Diplomatická kariéra

_ Jeho kariéra v církevních službách byla poměrně úspěšná, několikrát vyzýval papeže k návratu do Říma.

 Roku 1343 byl papežem pověřen diplomatickou cestou do Neapole, po jejímž návratu nepřijal biskupství.

 Roku 1347 vyzýval při vzpouře v Římě k obnově antického Říma, což vedlo k ochlazení vztahů mezi ním a rodinou

Colonnů (se kterou se velmi přátelil) a papežovým okolím.

Téhož roku byl nucen přijmout kanonikát v Parmě.

 (Kanonikát je právnická figura spojená s osobou kanovníka)

 (Kanovník je duchovní kněz)

 Roku 1353 se přestěhoval do Milána, kde až do roku 1362 působil v diplomatických službách arcibiskupa G.

Viscontiho.

(14)

Stáří a smrt

 Francesco Petrarca se setkal v Itálii s Karlem IV., který ho pozval do Prahy, tu navštívil v

roce 1356.

 Roku 1362 se přestěhoval do Benátek, odkud byl roku1370 papežem Urbanem pozván zpět do Říma, cestou se projevil jeho věk a

v Padově onemocněl natolik, že již nemohl pokračovat v cestě.

 Po svém uzdravení se stáhl do ústraní a až do

smrti žil u své dcery ve vesnici Arquà.

(15)

Filozofie v období renesance