držíc knihu s prstem mezilisty.
„Divíte se asi, proč jsem zprávy nesvěřiljiné ženě, abyjí ji pověděla. Ovšem, uvažoval jsem o tom od té chvíle, co jsem se nabídl zprávu donésti: a dílem protože jsem se bál, aby to nebylo zbabělostí —nazvete to pýchou, chce
te-li — a dílem z jiných důvodů, o kterých se netřeba zmiňovati, cítil jsem, že jsem povinen vykonati svůjslib doslovně. Možná, myslel jsem též, že ji bude milejší, aby se toho dovědělo co nejméně osob. Ostatně usuzoval-li jsem správně nebo špatně, má úloha byla zde přede mnou.
„Ona stála tam,“ vyprávěl dále starý pán, ukazuje k veřeji na pravo, „a já zde,“ a uka
zoval o krok dále zpět, „a dvéře byly dokořán otevřeny jako nyní, a vonný večerní vzduch proudil k nám do místnosti. Její tvář byla z části
(51)
ve stínu; ale v jejích očích zračil se podiv z mé úsečnosti, snad se slaboučkým odstínem zne
pokojení, ale nic jiného.
„„Přišeljsem,“ pravil jsem zvolna, hledě ven do zahrady, ,s velmi krušným poselstvím“. Ne
mohl jsem dále. Obrátil jsem se a pohlédl na ni. Ah! nepokoj poněkud vzrostl. „A — týká se to vás avašeho štěstí“Podíval jsem se znovu, a pamatuji se, jak se její tvář změnila. Ústa její se pootevřela, a oči její svítily Široce ote
vřeny, na polo v stínu a na polo ve světle, a na čele se ukázaly nové a hrozné drobné tahy. A po té jsem jí oznamoval.
„Byla to věta nebo dvě věty, a když jsem se podíval znovu, její ústa byla sevřena a ruka její se zaťala a přitiskla na řezbu dveří. Bylo vi
děti její prsteny nyní zářící ve světle, jež se linulo přes kaštan (tehdy byl nižší) do míst
nosti. Pak se její rty jednou nebo dvakrát po
hnuly —její ruka se váhavě otvírala —a ona šla pevněsíní. Tehdy tu bylavelikápohovka, a když došla k ní, vrhla se přes boční a zadní lenoch tváří dolů.
„A já jsem čekal u vchodu, dívaje se ven na železnou bránu. Bolest mi tehdy byla ne
známa. Neučil jsem se jí chápati tehdy nebo býti v nf klidným. A dívaje se, pociťoval jsem jediné, že tam za mnou v síni se odehrává
strašný zápas. Přede mnouležela zahrada, plná pokoje a sladkosti, a libá záplava podvečerního slunce; a tam za mnou bylo cosi hodně po
dobného peklu — a já jsem stál mezi životem a smrtí.
„V tom jsem si vzpomněl, že jsem kněz, i bylo třeba, bych uměl něco říci— přiměřené slovo Božské zvěsti, kterou přinesl Spasitel — ale nemohl jsem. Cítil jsem se jako v hlubo
kých vodách. | Bůh se zdál daleko odsud, ne
snesitelně jasný a vzdálený; a já toužil z celé duše po nějaké lidské bytosti, aby se modlila a vzala na sebe něco z toho zápasu za mnou, od něhož jsem se cítil oddělen tak širou pro
pastí. A tu Bůh mi znovu dal zřetelné vidění.
„Vidíte tu železnou bránu,“ ukazoval starý pán. „Nuže zrovna mezi těmi křídly,ale po
někud nad nimi, rýsovala se jasně před ka
štanem s oné strany podoba muže.
„Nevím, jak to vysvětliti, ale poznával jsem, že tento hmotný svět světla a barvy profat jest oblastí světa duchovního, a že kde se oblasti křížily,mohl jsem proniknouti zrakem a viděti, co bylo s oné strany. Bylo to jako kouř pro
rážející paprsky slunečními. Jedním bylo viděti druhé.
„Tato mužská postava tehdy klečelave vzdu
chu, tof jediný způsob, jak to dovedu vylíčiti—
(53)
jeho tvář byla obrácena ke mně, ale vzhůru.
Nejzvláštnější však, nad čím jsem tehdy žasl, bylo to, že byl jakoby v ostrém úhlu nachý
len na jednu stranu, ale nejevilo se to grote
skním. Zatím však svět zdál se šikmo nakloněn;
kaštan byl vychýlenze směru svislého,zeď z po
lohy vodorovné. Pravou rovinou byla rovina mužova.
„Znám tyto bláznovské sondy, ale ukazo
valo se mi, jak svět duchový jest pravý svět, a svět smyslový proti němu neskutečný, právě jako bolest ženy za mnou jest reálnější než
paprsky nahoře.
„A zase proti klečícímu zjevu kaštan a brána zdály se bez podstaty a stinny. Vím, že lidé, mající vidění, říkávají nám, že obyčejně jest způsobjiný. Já mohu jenříci, že u mne tomu tak nebylo. Tento zjev klečel, jak jsem pravil; jeho roucho splývalo za něho —veliký plášť —na
pjatě stažený s ramen, jako by zápasil s ostrým větrem —Větrem Milosti, myslím, který stále vane ode Trůnu. Paže měl vztaženypřed sebe, ale dosti od sebe, že jsem viděl jeho tvář; a jeho tvář mně zůstane v očích do smrti, a dá Bůh i po smrti. Byla bezvousá a měla zjevné rysy tváře kněžské.
„Víte,jakúzce spolu souvisí nejprudší bolest a nejprudší radost. Jejich tahy tedy téměřsplý
vají. Ve tváři tohoto muže splývaly, Úzkos a úchvat byly jedno. Jeho oči byly otevřeny rty od sebe. Nemohuříci, byl-li stár nebo mlád Jeho tvář byla nevadnoucíjako tváře těch, kteř zírajína Toho,jenž na věčnosti přebývá. Modli se. Víc než to nemohuříci. Otevřel své srdce bolesti této ženy. Vzal ji za svou vlastní: a sply:
nula v něm v prosbu, chcete-li to tak nazvati nebov resignaci, libo-li vám spíše toto jménc pro to, nebo v adoraci — nazvete to, jal chcete —všecko to jest pravdivo, ale jedno dru
hému neodpovídající —bolest ta však splynul: