„— Pro víru, která, když moje bída jest bolestná, září pootevřenýma dveřma,
a ukazuje světlo na podlaze —“
Z Obecných písní.
EDNOHO rána seděli jsme spolu ve spo
J iečné sednici ve středu domu. Po celou noc pršelo, i bylo uznáno za lepší, aby starý pán neseděl v zahradě, leč až slunce osuší zemi — seděli jsme tedy místo toho doma, ale veliké dvéře byly dokořán otevřeny a jimi bylo viděti kolmo na trávník, prostírající se před domem. Kdysi byl k těmto dveřím příjezd branou se sloupy a kamennými koulemi, jež stála zrovna naproti, asi patnáct kroků od nás, ale cesta byla dávno zarostlá travou; byla však přece i nyní poněkud patrna pode dvěma ne
náhlými hřbety v trávě, táhnoucími se od brány ke dveřím. Jinak palouk byl uzavřen nevyso
(47)
kou cihlovou zdí, skoro zakrytou bujně roz
větveným břečtanem, u níž v bohatých mas
sách barvy bylo viděti hlavy rudých a žlutých kosatcův a hnědavých fial.
Starý pán přišel k snídaní mlčky. Sloužil ráno Svatou Oběť, jak obyčejně, v kapličce nahoře, a pozoroval jsem, že jest asi něčím zvláštním zaujat: a u snídaní hovořil velmi málo, nechá
vaje každý námětzajíti, jak jsem jej napověděl:
i porozuměl jsem posléze, že jeho myšlenky jsou daleko v minulosti, a nechtěl jsem ho rušítí.
Seděli jsme na dvou vysokých vyřezávaných stolicích u vchodu, on měl nohy ovinuty houní, a jeho oči zíraly upřeně a lítostivě naproti k železné bráně ve zdi. Vysoká tráva na kusu nepožaté louky s druhé strany nakláněla se na bránu nebo jí prostrkávala své opeřené hlavičky; a brzy jsem viděl, že kněz se dívá na bránu, upoutávaje oči na každou maličkost plazivé rostliny, železa a starého zdiva —a ni
koliv, jak jsem s počátku soudil, zahleděn je
dině do temných dálav let za sebou.
Náhle přetrhl dlouhé mlčení.
„Vyprávěl jsem vám někdy,“ tázal se, „o tom, co jsem viděl tam v zahradě? Nyní se to zdá hodně neobyčejným; ale viděl jsem tam, čeho snad již nikdy před smrtí neuzřím, nebo na
nejvýše až ve skutečné bráně samé smrti.“
Pohleděl jsem též na bránu. Ovzduší bylo plno toho „jasného slunce po dešti,“ o kterém Král David pěl — vzduch byl viditelný a zářící spojením světla a vody, těch dvou nejradost
nějších stvoření Božích. Za branou bylo vše zastřeno velikým kaštanem.
„Vyprávějte mi,možno-li,“ pravil jsem. „Víte, jak rád poslouchám takové příběhy.“
„Před lety, nedlouho po svém vysvěcení, byl jsem, jak asi víte, ustanoven v Londýně.
Můj otec tehdy žil zde, jako jeho otec před ním.Tento erb uprostřed té železné brány byl tam dán od něho brzy po té, co nastoupil ve vlastnictví. Já jsem sem přicházel ob čas, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Sotva se pamatuji na nějakou radost tak silnou jako radost, když jsem se z kouře a hluku lon
dýnského ocítil v tomto slavném venkovském vzduchu —nebo když jsem v noci bděje ležel v šumotu smrků před oknem místo nepřetr
žitého lidského hlomozu ve městě.
„Jednou však jsem přišel sem z nenadání, letního večera, přinášeje těžkou zprávu. Ne
třeba zabíhati do podrobností; bylo by to zby
tečno — dostačí, řeknu-li, že zpráva ta nedo
týkala se osobně ani mne ani mé rodiny. Stalo se zvláštním shlukem okolností, že jsem vůbec byl poslem takovéto zprávy —ale týkala se
(49)
jisté paní, která právě čirou náhodou dlela u mé rodiny. Skoro jsem jí ani neznal — viděl jsem ji zde celkem jednou. Zpráva se mi donesla v Londýně, a slyšel jsem, že osoba velmi sů
častněná o tom nevěděla, a že se obávali jí to napsati nebo telegrafovati. Nabídl jsem se tedy, že jí zprávu přinesu sám.
„Šel jsem od nádraží s velmi těžkým srd
cem — silnice se mi zdála nesnesitelně krátkou.
Třeba říci,že jsem věděl,že zpráva bude osobě, jež ji uslyší, srdcervoucí.Vešel jsem branou na konci aleje (ukázal rukou obloukem na pravo) a šel jsem v pravo zadní stranou domu, za námi. Tyto dvéře, u nichž sedíme, bývaly prů
čelními, ale příjezdní cesta právě byla zaseta travou a místo tudy chodilo se zadními dveřmi, a tato louka zde byla téměř jak ji vidíte nyní, jen že příjezdní cestu bylo ještě rozeznati jako dlouhý mělký příkop travou.
„Když jsem vcházel zadními dveřmi, ona vy
cházela, s knihou a pletenou židlí,sednout si do zahrady. Mně srdce hrozně zabušilo úzkostí — neboť jsem věděl, že jakmile vyřídím své po
selství, nebude míti pomyšlení na tichý večer v zahradě, a pohled jasného štěstíten tam bude s její tváře, a to jen tím, co jí mám říci.Vprvním okamžení mne nepoznávala v přítmí chodby a couvla, když jsem vcházel, a tu —
„,Aj, to jste vy, pravila, „vyjste přijel domů:
Nevěděla jsem, že vás čekají“
„Dýchal jsem stejně, aby se mi uvolnilo.
„Ě„Nečekalimne, pravil jsem, a po té, za chvilku: „Mohl bych s vámi mluviti?“
„Mluviti se mnou? Ah, zajisté! V zahradě nebo zde?
„„Zde“ odpověděl jsem a šel jsem za ní a otevřel jsem dvéře této místnosti.