„mJhesu! Jhesu! Esto michi, Jhesu |“
Stará modlitba.
K“
nem nezdálo se hůř,začínal jsem doufati,denza dnemplynula se starýmpá
že se zotaví, ale lékař oslaboval moje naděje.
„Při nejlepším“, pravil, „ještě se nějaký čas udrží. Ale nemyslím, že konec daleko. Pomněte, že jest stařec“. A tak posléze konec nadešel.
Vtěch dnech, poněvadž Parker byl ovšem pří
liš zabaven svým pánem, posluhoval mi hoch.
Posledního večera, když hoch při večeři přišel po druhé, jevil se zbledlý a ustrašen.
„Co se stalo?“ ptal jsem se.
„Nezdá se to nám v čeledníku, pane, po do
brém. Dvě děti zrovna přiběhly, a pravily, že cosi viděly, i jsme tím všichni poděšeni. Dě
večky pláčí“.
(195)
„Co se zdá dětem, že viděly?“ ptal jsem se.
Hoch váhal.
„Pověz mi“, opakoval jsem.
Hoch postavil mísu, již držel, a přistoupil blíže ke mně.
„Viděly prý, pane, samého pána, na louce v průčelí, u brány“.
„Kde byly ty děti?“ ptal jsem se.
„Šlyodsud z domu, pane, a obcházely v prů
čelí, kde stojí kaštan. Poslal jich pan farář,aby se poptaly na pána“.
Vstal jsem od stolu.
„Kde jsou?“ tázal jsem se.
„V čeledníku, pane“.
„Přiveďte je do návštěvny“. A vyšel jsem za ním a čekal. Brzy otevřely se pohyblivé dveře a děti nahlédly. Za nimi byly bledé tváře slu
žebných, šeptajících si a s vytřeštěnýma očima.
„Pojďte dál“, pravil jsem dětem, „a posaďte se. Nic se neostýchejte“.
Vstoupily bázlivě, patrně velmi ustrašeny.
Dveře se zavřely za nimi.
Takováto byla jejich příhoda.
„Přišlydo domů zeptat se, jak se daří starému pánu, a vracely se k panu faráři. Ale sotva vy
běhly a byly u kaštanu v průčelí domu, obě obrátivše se k osvětleným oknům, uzřely zcela
(196)
jasně starého kněze, stojícího zrovna u brány z vnitřnístrany. Byl prý s holou hlavou, oblečen černě, ale viděly prý jen jeho hlavu a ramena nad hrází, neboť cesta jest poněkud hlouběji než trávníkkterý jest podél ní a táhne se k bráně.
Zdálo prý se, jako by někoho vyhlížel. Když jsem se ptal, jak bylo možno viděti někoho natu vzdálenost vtakové tmě,nemělypro to žádného vysvětlení; jistilyjen znovu, že ho zcela jasněvi
děly. Posléze jsem je vzal a vyšel s nimi a dal jsem si ukázati místo, kde ho viděly, ale, jak jsem se nadál, byla čirá tma, a nerozeznávali jsme ani bílých koulí na sloupech. Vyvedl jsem je na konec příjezdu, nebot ještě se zdály ustra
šeny; tam mi řekly, že už ten kousek cesty se nebojí samy. Náhodou však, jak jsme stáli, šel směrem ke vsi člověk a přivolil,že je dovede až k farské bráně.
Když jsem vcházel opět do domu, děvečky a čeledín stáli v síní. Hleděli zvědavě ke dve
řím, jak jsem otvíral, a jedna z nich vykřikla.
„Co pak zase?“ ptal jsem se. Jedna starší služebnice odpověděla:
„Oh, pane, pánovi jest hůř. Parker se obává, že skonává. Právě přiběhl dolů pro vás, pane;
a nyní se zase vrátil“.
Neposlouchal jsem už dále, nýbrž prosmekl jsem se mezí nimi návštěvnou, a běžel nahoru:
Dveředo pokoje starého pána byly otevřeny, a slyšel jsem odtud slabé zvuky. Vešel jsem přímo, neklepaje, a obešel jsem roh zástěny.
Parker, jenž klečel u lůžka, podpíraje svýma pažema pána, otočil hlavu, jak jsem přicházel na světlo, a pokynul. Přistoupil jsem blíž.
„Jistě že už asi skonává, pane“, zašeptal.
Starý pán se na lůžku posadil, hledě přímo před sebe,Jeho rty byly pootevřeny; a oči jeho byly plny očekávání. Pozdvihl něžně ruce, na
polo je rozpínaje, jako by vítal někoho,a zase je spustil. Po té se lehce nachýlil před sebe, jako aby pojal něco svýmarozpjatýma rukama, a sklesl poněkud na paži Parkerovu. Mne si nevšiml, a zdálo se, jako by jeho oči zíraly v ohnisko téměř nekonečně vzdálené.
Klekl jsem též k lůžku a čekal, pozoruje ho.
V tom za dveřmi se ozvaly tlumené kroky, ale to nebylo, čeho očekával. Potom zašeptání a zaštkání: i poznával jsem, že služební se sbí
hají za dveřma.
Stále čekal na to, o čem věděl, že přijde, než zemře.A nedočkavost v jeho očích rostla k síle téměř strašné; a bylo to čekání, jež se nebálo zklamání. Venku bylo úplně ticho,služební byli nyní též zticha, a dýchání starého pána bylo ne
slyšitelné. Naráz zaslechl jsem z dálky někde ve vsi zaštěkati psa.
(198)
Pozoruje jeho tvář,viděl jsem, jak byla samá vráska, koutky oční a čelo byly hluboko zbráz
děny, a rýhy se prohlubovaly a měnily,jak svaly v jeho obličeji pracovaly. A po té z nenadání zvolal:
„Již přichází, můj synu, přichází v dáli“.
A umikl.
Slyšel jsem náhlý pohyb venku a potom zase ticho. Pak se jedna děvečka rozeštkala: a slyšel jsem kroky a po té otevřítidveře mého pokoje napříč chodbya zavřítije; a štkání ustalo. Ale toho si starý pán nevšímal. Potom náhle znovu zvolal:
„Pile, nyní stojí za dveřmi a klepe“.
Učinil rukama nevylíčitelné gesto. A v tom jsem se zarazil,neboťdolejasně zacinkalzvonek.
Parker mi šeptal, bych poslal někohoze slu
žebných dolů:i šel jsem ke dveříma pravil jsem čeledínu, by šel, a vrátil jsem se. Kroky čeledí
novy na schodech utichly. Přiklekl jsem zase k posteli.
Po té stařec ještě jednou zvolal:
„Přichází můj synu.Jestzde:“ a potom „Ejhlel“
Když toto pravil, neobyčejný úsměv mu za
hrál na tváři, a v té chvíli, když jsem vstával a díval se, jeho tvář byla tváří dítěte, vrásky jako by náhle byly vyhlazeny, a veliký růžový ná
dech se rozlil od čela k ústům, a jeho oči sví
tilyjako hvězdy.Pozoroval jsem též právě vtom okamžení, neboť jsem byl tváříobrácen k němu, když jsem vstával, že ohnisko jeho očí se při
táhlo k místu v nohách lůžka,kdež stála zástěna.
Pak sklesl, a Parkerjej tiše položil.
Za chvilku ozvaly se na schodech kroky, a čeledín šeptal ze dveří, že přišel pan farář.
KONEC
OBSAH
DOBRÉ DÍLO, SVAZ.XV.
VYTISKLI KRYL A SCOTTI V NOVÉM JIČÍNĚ NA MOR.
L. P. 1914.