pŘylo by to zdrcujícípro tebe... ona z skytobě sama mne bude pozdvihovati, když byc klesl, a těšiti mne v trápení.“
Sv. Leander Sevillský.
IN ASEDU JÍCÍ list sám sebe vysvětlí.Originál mi byl čten u mého přítele jednoho dne za mé návštěvy u něho; a on dovolil mi na mou prosbu, bych si jej opsal. Kázání zmí
něné v první větě listu bylo v jistém lázeňském místě v cizině, na Boží Hod vánoční.
„VILLA —
„29. prosince 18—
„Důstojný a drahý pane,
„Poslouchal jsem s velikou pozorností vaše vánoční kázání; přicházím do let a jsem nedu
živec; pochopíte tedy, že mám málo přátel — a nemyslím, že by mne který neměl za blázna,
(69)
kdybych jim vyprávěl příběh, který hodlám vy
právěti vám. Po mnoholet jsem o té věci mlčel, neboť vždy to bývalo přijímáno s pochybností.
Ale myslím, že vy nebudete pochybovati. Když jsem vás pozoroval a poslouchal vás na Boží Hod vánoční, viděl jsem ve vás někoho, jemuž nadpřirozeno jest více než krásná symbolická báje a jenž nepovažuje za nemožno, že toto neviditelno se někdy projevuje. Jak jste nám při
pomínal, Náboženství Vtělení spočívá na tom, že Nekonečné a Věčné sebe vyjadřujev mezích prostoru a času, a že právě v tom jest velikost Lásky Boží. Poněvadž tedy, jak jste pravil, Stvo
ření, Vtělení a právě tak Svátostný Řád v roz
manitých stupních jsou projevy Boha v těchto podmínkách,jistě není „materialistické“ (aťco
koliv to přísně znamená) věřiti,že duchovní svět a osobnosti přebývající v něm někdy se představujítýmž způsobem jakojejich Tvůrce.
Měl byste však trpělivost se mnou, co bych vám pověděl tento příběh? Nemohu věřiti,aby taková milost zůstala utajena ve tmě.
„Bylo mi asi sedm let, když mi matka ze
mřela, a otec mne většinou nechával na péčí služebníkům. Buď jsem já byl obtížným dítětem, nebo má pěstounka byla ženou tvrdou: ale nikdy jsem k ní nechoval důvěry. Lpěl jsem na své matce tak jako svatí Ipějí na Bohu:
a když jsem jí pozbyl, div mi to neroztrhlo srdce. Noc za nocí jsem proležel oka neza
mhouřiv, s ohněm v krbu, vzpomínaje, jak se dívávala na mne, ubírajíc se na lože; když jsem na konec usnul, zdá se mi nyní, jako bych jen o ní býval snil; a bylo zase jen probuditi se do tak pusté prázdnoty. Obelstíval jsem se, zavíraje oči a namlouvaje si, že jest u mne, a když jsem je otvíral, viděl jsem světnici prázd
nou. Svíjel jsem se a zmítal, a vzlykal potichu.
Myslím, že jsem byl téměř na pokraji šílenství tehdy, jak jest zcela možno. Celý den jsem pro
seděl na schodech, když jsem se směl vzdáliti od své pěstounky, a namlouval jsem si, že na
hoře se pohybují kroky matčiny, že otvírá své dvéře, že slyším šustěti její šaty po koberci:
znovu jsem otvíral oči a v sebetrýzní doháněl jsem se chápati, že jí tu není. Potom zase jsem si říkal,že to vše jest pravda: že odešla na den, ale na noc že se zase vrátí. Večer jsem vždy býval šťastnější, neboť se blížil čas jejího ná
vratu; i když jsem říkal své modlitby, vyhlížel jsem chvíle, kdy, jak jsem si namluvil a věřil, dvéře se otevrou, až budu na lůžku, a matička přijde ke mně. Když doba ta uplynula, má klamná víra se hroutila, i štkal jsem, až jsem usnul, snil o ní a se štkáním se zase probouzel.
Ohlížím-li se po tom, zdá se mi, jako by to
(71)
bylo trvalo měsíce; myslím však, že to jistě ne
trvalo déle než několik málo neděl, neboť byl bych se býval minul s rozumem. Když jsem posléze dospěl na okraj propasti, vracel jsem se zase zvolna v bezpečí a klid.
„Spával jsem tehdy sám v dětské ložnici, a má pěstounka bývala ve světnici, otvírající se z mojí. Dětská ložnice měla dvoje dvéře, jedny u nohou mého lůžka, druhé na zadním konci pokoje, v rohu příčním tomu, v němž stála hlava mého lůžka. První dvéře se otvíraly na chodbu, druhé do pokoje pěstounčina, a tyto bývaly vůbec maličko pootevřeny. V mém po
koji nebylo světla, ale noční lampa stále hořela v pokoji pěstounčině, že i beze světla v mém pokoji nebylo úplně tma.
„Jedné noci jsem ležel (bylo myslím asi jede
náct hodin), po jedné nebo dvou strašných hodinách sklíčenosti,napolo ve bdění a napolo v spánku. Plakal jsem potichu, boje se, aby mne pěstounka pootevřenýma dveřma nesly
šela,zarývajesvou rozpálenoutvář do podušky.
Cítil jsem se úplně vyčerpán, a naslouchal jsem svému vlastnímu srdci, namlouvaje si poloviční víru, že jeho tepy jsou kroky matčiny, přichá
zející k mé světnici; pozdvíhl jsem tváře a za
hleděl se na dvéře v nohách lůžka, a v tom zne
nadání dvéře se bez hlesu otevřely, a v nich,
jak jsem soudil, stála má matka,ve světle lampy, jež na ni z vnějšku svítilo. Byla oblečena, zdálo se mi, jak jsem ji dříve kdysi viděl v Londýně, když přišlado mého pokoje, dávajícmi dobrou noc, než odešla na jakousi večerní besedu.Její hlava se skvěla klenoty, bleskotajícími,jak oheň ve světnici vyskakoval a klesal, tmavý pláší skrýval její krk a ramena, jednu ruku dr
žela na okraji dveří, a veliký drahý kámen se třpytil na jednom prstě. Zdálo se, že hledí na mne.
„Rázem jsem se posadil na lůžku, užaslý, ale nezděšen, neboť nebylo to, po čem jsem tak často sníval? a zvolal jsem na ni:
„„Matičko, matičkol
„Na toto slovo se obrátila a pohleděla na chodbu a pokynula lehce hlavou, jakoby ně
komu tam čekajícímu,buď na souhlas nebo na propuštěnou, a zase se obrátila ke mně. Dvéře se tiše zavřely, a já viděl ve světle krbu a v sla
bém svitu ze druhých dveří,že rozpjala náručí ke mně.V okamžení jsem strhl se sebe po
krývky, seskočil ke konci lůžka, a ona mne něžně zdvihla do náručí, neřeklavšak ani slova.
Já též jsem ani slova neřekl.Rozhalila poněkud plášť a ovinula mne jím, i lehl jsem sí tam blažen, s hlavou na jejím rameni, s rukama kolem jejího krku. Ona popošla jemně a tiše