2.1 Základní institucionální trojúhelník
2.1.1 Evropský parlament (EP)
Evropský parlament (EP) je institucí zastupující zájmy občanů EU. Jeho oficiálním sídlem je Štrasburk, kde se poslanci pravidelně jeden týden v měsíci scházejí na plenárním zasedání.
K dalším pracovištím patří Brusel, kde sídlí dvacet stálých výborů, a Lucemburk, kde působí generální sekretariát a předsednictvo Evropského parlamentu.
Členové Parlamentu jsou voleni od roku 1979 na pět let přímo občany převážně systémem poměrného zastoupení. Po vstupu deseti zemí SVE do EU, tj. rok 2004, má Parlament 732 poslanců (z 1/3 tvořen ženami), jednoho předsedu a čtrnáct místopředsedů.
Funkční období předsedy EP je dva a půl roku (je možné následné znovuzvolení). Od roku 2004 tento post vykonává španělský socialista Josep Borrell Fontelles. Jeho hlavním úkolem jezastupování Parlamentu navenek i v rámci vztahů s dalšími institucemi EU. Předseda také dbá
nařádný průběh činností Parlamentu, podepisuje rozpočet EU a všechny legislativní akty (v rámci spolurozhodování).
Česká republika je v Evropském parlamentu zastoupena 24 poslanci.
Kvůli průhlednosti musí poslanci předkládat zprávy o všech svých příjmech, které nesouvisí s působením v EP. Platy jednotlivých poslanců EU jsou stejné jako platy jejich kolegů v národních parlamentech. Podle přijatého Statutu poslanců Evropského parlamentu v roce 2005 by mělo dojít od roku 2009 k nápravě v nerovnostech a vůbec ke zprůhlednění platových podmínek poslanců.
Poslanci se seskupují v sedmi frakcích (skupinách) podle své politické příslušnosti (viz. Tabulka 6), dále také rokují v parlamentních výborech, dočasných výborech, podvýborech a delegacích.
Poslanci zde vytváří legislativní návrhy, podávají pozměňovací návrhy, o nichž následně hlasují.
Projednávají návrhy Komise a Rady a v příslušných případech vypracovávají zprávu, která je předkládána na plenárním zasedání.
Evropský parlament je jediným orgánem EU, který zasedá a jedná veřejně (rozhodnutí jsou zanesena do Úředního věstníku Evropských společenství).
K nejdůležitějším pravomocím EP patří legislativní, rozpočtová a kontrolní pravomoc16.
Legislativní pravomoc
spočívá hlavně v přijímání, schvalování, změně a zamítnutí znění návrhů evropských právních předpisů. Na tvorbě těchto předpisů se může podílet následujícími čtyřmi způsoby17:· Konzultace– před schválením návrhu Komise Radou EU je třeba vyjádření Parlamentu
· Spolupráce - poslanci mají možnost doplňovat návrh Komise a stanovisko, které Rada k tomuto návrhu zaujme, ustupuje do pozadí
· Spolurozhodování – Parlament přijímá více než 2/3 evropských právních předpisů společně s Radou EU (viz. Graf 3)
· Souhlas – vyžadován pro významné mezinárodní smlouvy (např. rozšíření EU)
Rozpočtová pravomoc
Evropský parlament a Rada Evropské unie společně tvoří
rozpočtový orgán
Evropské unie, který každoročně rozhoduje o příjmech a výdajích Unie. Proces projednávání a přijímání rozpočtu probíhá od června do konce prosince (viz Graf 4). Rozpočet EU je financován z cel, poplatků ze zemědělských produktů, z DPH a z HNP (tvoří přibližně ¾ všech příjmů).Kontrolní pravomoc
16 www.europarl.europa.eu, přímý odkaz: http://www.europarl.europa.eu/parliament
17 www.euroskop.cz, přímý odkaz: http://www.euroskop.cz/39546/clanek/evropsky-parlament/
Evropský Parlament má k dispozici čtyři kontrolní nástroje – vyšetřování, petiční právo občanů, možnost podání žaloby k Soudnímu dvoru a finanční kontrolu. Mezi jeho nejdůležitější kontrolní činnosti patří právo interpelace, právo na získání informací o činnosti Rady EU, možnost donucení Evropské komise k rezignaci prostřednictvím vyslovení nedůvěry, vyslovení souhlasu se jmenováním předsedy a členů Evropské komise (každých 5 let).
O účasti Parlamentu na výkonu moci v Evropských společenstvích je možné mluvit v podstatě až od roku 1970, kdy Parlament získal pravomoc schvalovat rozpočet. S novými smlouvami (JEA, Smlouva o Evropské Unii, Amsterodamská smlouva) byly Parlamentu přiznávány stále větší pravomoci.
Snaha zavést přímé volby a jednotný systém jasně deklaruje úsilí Parlamentu vymanit se z podřízené pozice vůči Radě EU. Přímé volby byly zavedeny roku 1979, avšak jednotný volební systém zatím realizován nebyl. Zavedením tohoto volebního systému by určitě došlo k posílení legitimity Parlamentu, každý členský stát by již nevolil poslance Evropského parlamentu dle svého volebního systému, a prohloubení evropské integrace (vytvoření evropských politických stran, stranických systémů, atd.).
Problém nadále spočívá ve velmi malé pozornosti voličů vůči volbám do Evropského parlamentu, které jsou navíc výrazně vázány na národní volby (stejné preference)18.
Zavedením jednotného volebního systému by s velkou pravděpodobností došlo k posílení pravomocí EP na úkor Rady. V podstatě se jedná o problém tzv. demokratického deficitu, jehož příznakem je mimo jiné to, že voleb do EP se často účastní stejné subjekty s totožnými volebními programy jako voleb národních. Otázka demokratického deficitu je daleko obsáhlejší, definic existuje nepřeberné množství, avšak lze říci, že jde o problém zvětšující se propasti mezi mocí institucí EU, v důsledku přesunu dalších aspektů státní suverenity na evropskou úroveň, a možností občanů členských zemí dohlížet na rozhodovací mechanismus ve Společenství prostřednictvím volených zástupců, a to v EP i v parlamentech národních. Často je též kritizováno, jak bylo již výše zmíněno, že EP, jakožto jediný přímo volený orgán, má příliš nevýrazné a slabé postavení mezi ostatními institucemi EU.
V souvislosti s pravomocemi týkajícími se vnějších vztahů bývá kritizována skutečnost, že při uzavírání některých mezinárodních smluv má hlavní slovo Rada EU. Tím, že jsou tyto smlouvy právně závazné pro EU, a že v podstatě vznikají nová práva a povinnosti pro EU, by mělo rozhodnutí příslušet Parlamentu.
Postavení Evropského parlamentu v oblasti rozpočtového procesu je vnímáno jako poměrně silné.
Co se týče kontrolní pravomoci, Parlament jako jediný orgán EU může vyslovit nedůvěru Komisi.