Tato etapa je vymezena dokončením ratifikací Smlouvy o EU v roce 1993 a trvá až do současnosti.
Vývoj EU v 90. letech byl zaměřen hlavně na dosažení cílů Maastrichtské smlouvy, rozšiřování integrace o východní a střední Evropu a prohlubování integrace (vytvoření Hospodářské a měnové unie).
Již brzy po tom, co Maastrichtská smlouva nabyla účinnosti, si členské státy uvědomovaly potřebu její revize. Problémem jistě bylo její vytvoření v relativně krátkém čase, dále pak omezení daná nedostatečnou shodou členských zemí, atd. Předpokládané uskutečnění revize do roku 1996 bylo dokonce ustaveno už v samotné Maastrichtské smlouvě.
12 Plechanovová B.: Institucionální vývoj EU od Maastrichtské smlouvy k východnímu rozšíření, Praha 2004, Karolinum, str. 104
13 Západoevropská unie (ZEU) – organizace založená v roce 1948 za účelem vzájemné spolupráce členských států v oblasti obrany a bezpečnosti, skládá se z 28 členských států s různým typem statutu
Evropská unie byla také postavena před problém, jak pomoci zemím střední a východní Evropy (SVE) s vytvářením demokratických struktur a snahou o přijetí do EU. Aspekt rozšiřování významným způsobem určoval vývoj EU po celá 90. léta. V souvislosti s touto problematikou se uskutečnilo v roce 1993 zasedání Evropské rady v Kodani, které deklarovalo odhodlání přijmout země ucházející se o členství co nejdříve po splnění politických a hospodářských kritérií, tzv. Kodaňských kritérií (vytvoření institucí zaručujících demokracii, zákonnost a lidská práva, tržní hospodářství, převzetí závazků vyplývající z členství). Významnou pomocí pro země SVE bylo také založení Evropské banky pro obnovu a rozvoj (finanční podpora vzdělání, výchovy, atd.) a programu PHARE.
V roce 1994 vstoupila EU do druhé fáze realizace Hospodářské a měnové unie, byl vytvořen Evropský měnový institut (EMI) a rozhodnuto o zavedení eura k 1.1.1999.
K 1. 1. 1995 vstoupilo Rakousko, Švédsko a Finsko do EU – vznikla tzv. „Patnáctka“. Norsko v referendu vstup do EU odmítlo.
Mezivládní konference, která měla za úkol revidovat Maastrichtskou smlouvu, byla zahájena v Turíně v roce 1996. Po ročním jednání byla na zasedání v Amsterodamu dne 16 – 17.6 1997 přijata novelizovaná Smlouva o Evropské unii a zakládající Římské smlouvy, tzv. Amsterodamská smlouva. V platnost vstoupila 1.5.1999. Mezi hlavní změny patřilo14:
· přehlednější smluvní rámec (přečíslování Smlouvy o ES a Smlouvy o EU, zachování pilířové struktury Smlouvy o EU)
· změna obsazování Komise v neprospěch velkých států
· počet poslanců v EP nesmí překročit 700
· Rada má právo rozhodovat v oblasti vízové a azylové politiky na návrh Komise a po konzultaci s Parlamentem
· Rada v určitých oblastech vnitra a justice rozhoduje upravenou kvalifikovanou většinou (procedura spolurozhodování viz. Graf 2)
· větší pravomoci institucí EU v oblasti finanční kriminality
· při nedodržování základních hodnot EU, např. svoboda, demokracie, právní stát, mohou být dotyčnému členovi odepřena některá práva (např. právo hlasovat v Radě EU)
· zřízení Úřadu Vysokého zmocněnce pro SZBP – reprezentace v oblasti zahraniční politiky
· úprava kvót pro vážené hlasování v Radě EU
· reforma evropského občanství – evropské občanství nenahrazuje občanství v jednotlivých členských státech, možnost občanů EU komunikovat s orgány EU v jedenácti jazycích Společenství
14 www.euroskop.cz, přímý odkaz: http://www.euroskop.cz/40558/119332/clanek/strucna-historie-eu/1993-1999-cesta-od maastrichtu-k-amsterdamu/
Přes veškerou snahu tato smlouva nevyřešila většinu problémů týkajících se institucionálních záležitostí. Ratifikovány byly jen některé změny s nepatrným dopadem na efektivnost institucí EU.
Zrychlením procesu rozšiřování EU se Amsterodamská smlouva brzy stala ne příliš aktuální.
Další událostí roku 1997 bylo předložení Agendy 2000 publikované Komisí, která obsahovala informace o připravenosti jednotlivých kandidátů a jejich posudky opírající se především o Kodaňská kritéria. Na návrh Komise byla otevřena přístupová jednání s tzv. Lucemburskou skupinou (Česká republika – o členství se uchází od roku 1995, Maďarsko, Polsko, Slovinsko, Kypr a Estonsko). Od následujícího roku musela každá kandidátská země předkládat tzv. Pravidelné zprávy o pokroku.
V roce 1999 se EU dostala do poslední fáze tvorby Hospodářské a měnové unie, došlo k zafixování směnných kurzů a s účinností od 1.1.2002 k zavedení jednotné měny - eura.
Rok 2000 byl poznamenán dvěma významnými událostmi, Lisabonskou strategií, určení strategie hlavně v oblastech výzkumu, technologií a investic pro následující desetiletí, a Summitem z Nice.
Hlavními změnami, jež přinesl vrcholný summit z Nice, byly15:
· rozšíření většinové volby
· každá členská země má v Evropské komisi jednoho komisaře
· 740 křesel v Evropském parlamentu
· podle počtu budoucích členů se upraví rozdělení hlasů v Radě ministrů
· záměr rozšířit EU o připravené země do roku 2004
S ohledem na přístup dalších zemí do EU v roce 2004, začala být velmi ožehavým tématem nutnost institucionálních reforem. Rok po summitu z Nice přijala Evropská rada na mezivládní konferenci tzv. Laekenskou deklaraci, prohlášení o budoucnosti EU zavazující k demokratičnosti a následnému vytvoření ústavy. V souvislosti s ústavou se Rada rozhodla sestavit Konvent, který by vytvořil dokument týkající se budoucího směřování EU.
K 1.5.2004 se EU rozšířila o deset členů: Českou republiku, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Maltu, Kypr a Slovinsko (1.1.2007 dojde k rozšíření o Rumunsko a Bulharsko).
Následující rok na zasedání Evropská rada v Laekenu posvětila vznik Konventu (105 členů), jenž měl za úkol vypracovat evropskou ústavní smlouvu. Jednání Konventu byla oproti mezivládní konferenci daleko průhlednější a navíc přístupná pro veřejnost.
Finální návrh byl představen 18.7.2003 na předsednictví Evropské rady v Římě a následně předložen na zasedání Evropské rady v Bruselu (17. a 18.6. 2004). Poté následovaly ratifikace
15 www.euroskop.cz, přímý odkaz: http://www.euroskop.cz/40558/119332/clanek/strucna-historie-eu/1999-2001-cesta-od amsterdamu-k-nice/
ústavní smlouvy, proti kterým se tvrdě postavila Francie, která odmítla text ústavy 29.5.2005, a několik dní nato i Nizozemí.
Po neúspěšných referendech o Evropské ústavní smlouvě se EU ponořila do období sebereflexe, které bude prozatím pokračovat i v roce 2007. Během této doby by mělo padnout konečné rozhodnutí o osudu ústavního textu.
2 Instituce a orgány Evropské unie
V této kapitole se budu věnovat jednotlivým orgánům a institucím Evropské unie, přičemž se zaměřím především na stěžejní instituce EU, tzv. „základní institucionální trojúhelník“ (Evropský parlament, Evropská komise a Rada Evropské unie) podílející se na rozhodovacích mechanismech EU.