Při oceňování podniku výnosovými metodami je jedním z nejdůležitějších kroků sestavení kvalitního finančního plánu podniku. Na základě takto stanoveného finančního plánu se vypočítají volné peněžní toky podniku.22
„Finanční plánování je formalizované rozhodování o způsobu financování (získávání kapitálu), o investování kapitálu do výnosného majetku a o peněžním hospodaření.“23.
Finanční plán se obvykle sestavuje na dobu 3 – 5 let, přičemž rozsah zpracování vždy závisí na požadovaném účelu. Má stejnou strukturu jako finanční výkazy, neboť z údajů v nich uvedených bezprostředně vychází. Pomocí výkazů je snadné sledovat změny, které jednotlivá rozhodnutí podniku přinesla, a položky, které byly těmito změnami ovlivněny.
Nejprve je sestaven plán zisků a ztrát (plánování tržeb, plánování nákladů, daně z příjmu a zisku), poté následuje sestavení plánované rozvahy (plánování položek závislých na tržbách, plánování ostatních položek rozvahy – dlouhodobého majetku, potřeba dodatečného kapitálu).
Ke stanovení předpokládané velikosti tržeb lze přistupovat buď agregovaně nebo ve větší míře podrobnosti.
Mezi agregované přístupy stanovující výši tržeb patří:
• odhady marketingových pracovníků,
• trendové křivky,
• regresní a korelační analýzy.
Podstatou trendových křivek je extrapolace budoucích tržeb na základě historických údajů, kde jejich výši ovlivňuje jedna nezávisle proměnná – čas. Nevýhodou této metody je především to, že předpokládá v budoucnosti stejnou intenzitu a směr působení všech faktorů ovlivňující tržby tak, jak tomu bylo v minulosti.
Aplikace regresní a korelační analýzy předpokládá identifikovat faktory, které ovlivňují velikost tržeb (např. hrubý domácí produkt a jeho tempo růstu, příjmy domácností, objemy produkce rozhodujících odběratelských oborů a jejich tempo růstu). Pomocí časových řad minulých tržeb a časových řad ovlivňujících faktorů za minulé období se stanoví korelační
22 Viz kapitola Metody oceňování výnosovou metodou
23VALACH, Josef a kol.. Finanční řízení podniku. 2. vydání. Praha: Ekopress, 1999. ISBN 80-86119-21-1. Str. 243
koeficienty. Při stanovení budoucích tržeb pomocí tohoto modelu je dále třeba stanovit prognózy hodnot ovlivňujících faktorů v plánovacím období. Je zřejmé, že regresní analýza je jemnější nástroj než trendové křivky, neboť pracuje s více faktory působícími na výši tržeb. Je ovšem také náročnější na vstupní data. Tento přístup ale opět předpokládá stejné působení ovlivňujících faktorů v budoucnosti, jako tomu bylo v minulosti.
Značnou nevýhodou výše uvedených agregovaných metod stanovujících tržby je především to, že nerespektují jednak zásadní změny externích faktorů (např. velikost poptávky na určitých trzích, vznik nových trhů, dopady významných změn konkurenčního prostředí), které mohou prodej podniku ovlivnit, a jednak vlastní strategii podniku v oblasti tržního zaměření produkce, změn výrobkového programu, jeho investičního zabezpečení aj.
Díky tomu je ve většině případů plánování tržeb vhodnější zvolit detailnější, degregovaný přístup, jehož podstata spočívá v rozčlenění výrobního programu do určitého počtu komodit.
Pro každou komoditu se pak sestaví plán tržeb, dosahované prodejní ceny na domácích, zahraničních trzích a devizové kurzy zahraničních měn.
Kromě tržeb za prodej vlastních výrobků a služeb je třeba plánovat budoucí výši některých dalších výnosových položek majících určitou váhu ve výkazu zisku a ztrát. Jsou jimi například ostatní složky výkonů (např. změna stavu zásob vlastní výroby), další provozní výnosy (především tržby z prodeje investičního majetku a zúčtování rezerv do provozních výnosů) a finanční výnosy (zde záleží na výši finančních investic, většinou postačí hrubý odhad). Mimořádné výnosy vzhledem ke své povaze obvykle nejsou předmětem plánování.
K očekávaným hodnotám jednotlivých nákladových položek v plánovacím období lze dospět (stejně jako u výnosů) buď pomocí agregovaných přístupů nebo detailnějšími postupy, které spočívají v respektování specifických rysů jednotlivých položek nákladů.
Příkladem agregovaného přístupu je metoda stanovení nákladů v poměru k tržbám.
Základem této metody je určení podílu jednotlivých nákladových položek na celkových tržbách. Plán nákladů stanovíme jako součin příslušných podílů v jednotlivých letech plánovacího období a plánovaných tržeb v každém roce tohoto období. Nevýhodou tohoto přístupu je především to, že je založen spíše na extrapolaci minulých trendů než na explicitním respektování možných změn faktorů ovlivňujících tržby (změny výrobní kapacity, vývoj nákupních cen aj.).
Hospodářský výsledek před zdaněním zjistíme jako rozdíl mezi výnosy a náklady.
K němu přičteme přičitatelné položky (náklady na prezentaci, odměny členů orgánu společnosti, odpisy pohledávek nad rámec zákona aj.), odečteme odčitatelné položky (příjmy
zdanění zvláštní sazbou u zdroje, příjmy, které jsou předmětem daně z příjmu aj.). Dále odhadneme vývoj sazby daně z příjmu právnických osob. Po odečtení této daně od hrubého zisku dostaneme výsledek hospodaření za účetní období (čistý zisk).
Plánovaní rozvahy lze rozdělit na plánovaní položek závislých na tržbách a položek, které je nutno plánovat individuálně s ohledem na konkrétní podmínky v podniku.
Vývoj tržeb do značné míry ovlivňuje určité položky aktiv a pasiv. Jestliže rostou tržby, tak obvykle rostou i zásoby, pohledávky, některé krátkodobé závazky, finanční a investiční majetek.
Závislost výše uvedených položek rozvahy na tržbách je zřejmá, a proto je možné budoucí vývoj těchto položek založit na jejich vztahu k tržbám. Pro plánování položek závislých na tržbách existuje několik metod:
• metoda procentního podílu na tržbách,
• regresní metoda,
• metoda ukazatelů obratu.
Metoda procentního podílu k tržbám je založena na stejném principu jako u nákladových položek, tedy stanovíme podíl rozvahových položek na tržbách, které pak násobíme plánovanými tržbami.
Regresní metoda využívá ke stanovení plánovaných hodnot jednotlivých položek aktiv a pasiv závislých na tržbách aparát regresní a korelační analýzy. Vstupními údaji je časová řada vybrané položky aktiv, resp. pasiv, např. zásoby, jejichž budoucí výši odhadujeme, a časová řada tržeb za určitý počet minulých let. Zásoby zde vystupují jako závisle proměnná, jejíž velikost ovlivňuje výše tržeb (nezávisle proměnná).
Metoda ukazatelů obratu vychází ze známých vzorců pro výpočet obratu aktiv, s tím, že neznámou je některá položka aktiv, resp. pasiv (např. zásoby, pohledávky, závazky).
Společným rysem těchto metod je, že východiskem pro stanovení plánu daných rozvahových položek jsou očekávané tržby v jednotlivých letech plánovacího období.
Vzhledem k této skutečnosti je spolehlivost dosažených výsledků značně závislá na kvalitě plánu tržeb. Odlišnosti tří výše uvedených metod vyplývají z rozdílu povahy vztahu mezi danými rozvahovými položkami na straně jedné a tržbami na straně druhé.
U plánování dlouhodobého majetku vycházíme z plánovaných investičních programů a na ně navazujících plánů finančních investic.
Plánujeme–li růst majetku, musíme zajistit růst zdrojů financování. Přírůstek zdrojů financí může například zajistit čistý zisk (má-li podnik dividendovou politiku, tak přírůstkem financí je čistý zisk po odečtení vyplacených dividend). Jestliže plánovaný zisk nezajistí potřebný přírůstek zdrojů financování, je třeba získat dodatečný externí kapitál, a to buď vlastní nebo cizí, např. přijetí dlouhodobého úvěru, vydání dluhopisů. Následně je třeba tyto dodatečné zdroje zahrnout do rozvahy a jejich náklady do výsledovky. Při hledání zdrojů ke krytí majetku využíváme znalostí o sestavování optimální kapitálové struktury.24
24 FOTR, Jiří. Strategické finanční plánování. Praha: 1. vydání. Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-694-3. Str. 69