Interview

V posledních letech se některé sportovní organizace snaží své sportovce, trenéry a jiné funkcionáře mediálně vzdělávat, což může být ku prospěchu jak samotným aktérům, tak i klubům a médiím. Proces komunikace v rámci rozhovorů však stále nabízí prostor ke zlepšení.

Nejdůležitějším bodem, který by měl být pokrýván mediálním školením, je podle Jaroslava Tomase, Petra Vovse, Jiřího Hölzela a Tomáše Jílka uvědomění si, že média nejsou nepřítelem, ale prostředníky mezi aktéry a fanoušky. Jaroslav Tomas říká:

„Novinář se neptá, protože má takový názor, ale protože to téma je atraktivní a lidi to zajímá.“ Stejně se vyjádřil i Petr Voves: „Novinář/reportér/redaktor nedělá interview pro vlastní potěchu, ale jako náplň své práce, aby připravil co možná nejlepší

70

materiál čtenáři/posluchači/divákovi.“ Podobně jako Tomas to vidí i Tomáš Jílek, který říká: „Není to, že by zatajovali něco nám, ale v tu chvíli to zatajují svým fanouškům, kteří jim platí permanentky, kteří na ně chodí i celou sezónu.“ Dle Jiřího Hölzela, pokud média o sportovcích nebudou informovat, „tak oni sice mohou jezdit dobře, ale nikoho to nebude zajímat a nebudou si vydělávat peníze“. Hölzel dodává, že „tohle uvědomění si ještě některým, zvláště hokejistům, stále chybí. Ale je to lepší, než to bývávalo.“

Dalším bodem, kde Martin Charvát, Tomáš Jílek a Jiří Hölzel vidí nedostatek je uvědomění si, že mediální výstup je součástí výkonu sportovce, stejně tak jako ten samotný sport. Martin Charvát udává příklad Gábiny Soukalové: „její úspěch je z velké části, že je silná v jejím mediálním výstupu.“ Dodává, že „výkon sportovce v současnosti bez toho nemůže existovat“. Podle Jiřího Hölzela sportovci z ne tak mediálně známých a komerčních sportů si tyto dvě věci uvědomují mnohem více a je s nimi radost pracovat.

Radek Smekal a František Kuna říkají, že by bylo vhodné dotyčné naučit lépe komunikovat. Neboť dle jejich názoru existují dva extrémy. Sportovci, kteří nemluví vůbec nebo řeknou jen dvě slova a novinář z nich těžce získává něco zajímavého či nějaké emoce. Na druhou stranu František Kuna říká, že jsou tací, „kteří jsou k nezastavení, kteří dokáží na jednu otázku odpovídat i šest minut“. Radek Smekal to shrnuje slovy: „Naučit je odpovídat výstižně a nezamotávat se do odpovědí.“

Pro Martina Charváta je důležité, aby sportovec dokázal vyjádřit vlastní myšlenku a pocity: „Vždy se chce o něčem bavit, něco mu přijde podstatné.“ Pokud mu novinář položí otázku, která mu přijde špatná, má ji podle Charváta „odpálkovat“

a začít se bavit o něčem jiném, na co ten mediální zástupce může na chvíli rozvinout konverzaci.

Podle Roberta Tesaře a Jana Daňka by se dotazovaní měli naučit rozlišovat druh a serióznost médií. Nejen proto, aby věděli, k jakému médii mohou být například více otevření, ale také aby si uvědomovali, že do televize nemohou odpovídat dlouze, neboť to pak není kde střihnout a následná citace ve výsledku nemusí znít srozumitelně.

Robert Tesař zároveň zdůrazňuje, že dotazovaní „musí být připraveni na to, že některé věci budou říkat třikrát za sebou“. I Petr Voves zmínil, že je „vhodné se vyvarovat větám ‚jak už jsem říkal do televize‘ apod.“

71

Tomáš Jílek a Lukáš Michalík upozorňují u mediálních školení, že v důsledku dotazovaní působí příliš škrobeně, nepřirozeně a odpovídají stále stejné věty dokola.

Tomáš Jílek tyto sportovce označil za „stroje používající fráze“.

Ondřej Zamazal i Martin Charvát upozorňují na často využívaná výplňková slova (vlastně, jaksi, jako, apod.) a fráze ve stylu „tak určitě“. Podle Ondřeje Zamazala by mediální školení mělo odbourat určitou nervozitu a mělo by „naučit dívat se na kameru, netikat pohledem a nesahat si do rozkroku“. Dodává, že těžko aktéry přeučíte, jak zformulovat myšlenky a jak mluvit. Radek Smekal je na druhou stranu názoru, že „učit je mluvit by se mělo už od juniorů“ a stačilo by jednou ročně uspořádat přednášku o komunikaci.

Pro Petra Havlíka není ani tak velký prostor pro zlepšení v mediálních školeních, jelikož podle něho je v tomto ohledu velký posun, jakožto spíše v existenci překladatele u fotbalových týmů. Říká: „Jediný problém je, že v některých klubech je plno cizinců, kteří třeba neumí anglicky. Takže pak se s nimi nedá dělat rozhovor.“ Dodává, že ideálně by rozhovory měly být podle výkonů v zápase a ideálnější by bylo, kdyby se sportovci při nich točili, že by pokaždé na rozhovor šel někdo jiný. Tím, že však nejsou překladatelé a není se s nimi jak domluvit, jelikož „spousta novinářů neumí třeba ani pořádně anglicky“, tak ta různorodost není reálná. Jeho názorem je, že by daný klub měl zajistit překladatele, neboť říká: „Proč my bychom v Česku měli dělat rozhovory v angličtině?“

František Kuna upozornil, že důležitá je i komunikace v rámci jednoho sportovního klubu/oddílu. Aby se nenastala situace, podobně jako na posledním hokejovém MS na Slovensku v roce 2019, kde dva funkcionáři hokejového týmu podali jinou výpověď týkající se stejné záležitosti.

Jan Suchan téma co by mělo aktéry mediální školení naučit, shrnul slovy: „Aby byli milí, pozitivní, přístupní, bezprostřední, klidně i vtipní a nebáli se říct něco zajímavého nebo ukázat emoce“.

Mediální zástupci za svou kariéru absolvovali nespočet rozhovorů jak se samotnými sportovci, tak i s trenéry a funkcionáři klubů/svazů, proto ze své zkušenosti dokázali vyzdvihnout nejpozitivnější a nejnegativnější aspekty rozhovorů. Výčet těchto pozitiv a negativ je zobrazen na Obrázku 8.

72

Obrázek 8: Pozitivní a negativní aspekty rozhovorů a respondentů Zdroj: Vlastní zpracování

Slovy Radka Smekala: „Z našeho pohledu je nejhorší, pokud se sportovci obrátí proti nám. Že za ten jejich neúspěch můžeme my.“ Jiří Hölzel: „To byste nevěřila, co občas škaredých slov si člověk, který tam stojí s tím mikrofonem, vyslechne od někoho, komu ruply nervy. Spousta lidí má pocit, že my v televizi máme ovladač na puk nebo na míč, že ovlivňujeme, co se děje na hřišti.“ Dodává „Abych to zbytečně nedramatizoval, jsou to výjimky, které se dají překousnout“. Na druhou stranu srovnává české hokejové prostředí s NHL, kde by takovýto případ nenastal, a kdyby ano, tak by hráč „dostal strašný flastr“. Kdežto v českém prostředí se kluby ve většině případů staví za hráče, říká Hölzel.

Tomáš Jílek za největší pozitivum, se kterým se setkal, považuje sportovcovu schopnost a ochotu „po prohraném zápase, kde udělal chybu, kterou zavinil prohru“, přijít na rozhovor, objektivně situaci zhodnotit a postavit se k tomu čelem.

Naopak se Tomáš Jílek zaráží nad pravidlem hokejové soutěže, kterým je hráčům udělen zákaz se vyjadřovat k rozhodčím čtyřiadvacet hodin po zápase. Dle jeho názoru hráči při rozhovorech díky tomuto pravidlu častokrát „plují po povrchu a utíkají i s odpovědí, ve které by ani nemuseli toho rozhodčího hodnotit“.

Ondřej Zamazal k tématu pozitivních a negativních vlastností respondentů odpověděl:

„Být v médiích přirozený, zajímavý a třeba ještě zábavný zvládá jen určité procento

73

z nich.“ Dále pokračuje „V některých sportech si můžete vzít na rozhovor jakéhokoliv aktéra a vždy dostanete smysluplnou odpověď.“ Dle jeho názoru se většinou jedná o sporty, které tolik nejsou pokaženy penězi, a které často provozují vysokoškoláci nebo profíci se vzdělanostní průpravou.

Martin Charvát na téma rozhovorů nahlíží z obou stran: „Samozřejmě je to oboustranné. I novináři nejsou vždy svatí, ne každá otázka je skvělá, ne každá otázka je skvěle položená.“

74