Profesoři theologie, stoupenci směru r a c i o n a 1is t i c k é h o, a s nimi také již mnozí pastoři vysmívají se nářkům orthodoxních
& vytýkají jim, že vůbec nepochopili ideje protestantismu, který přece není náboženstvím, určovaným zákonem, nýbrž svoboda synů Božích. Poněvadž pravověrní protestanté nechtějí se s takovou svobodou spřáteliti, jsou obviňováni, že se odcizili duchu Luthera a reformace. Racionalisté podpírají svůj názor na bibli důvody hi
storickými, psychologickými a osobními. Argumentují takto: Dě
jiny učí, že náboženství vzniklo přirozeným vývojem. Proto zamí—
táme všecka dogmata, která hlásají nadpřirozený původ bible a dá
vají jí nadpřirozenou autoritu. Psychologie dokazuje, že jistota spásy neopírá se o nějakou věc vnější, nýbrž o vnitřní, subjektivní zkušenost a intuici. Z podstaty náboženství plyne, že v něm nelze uznati prostřednictví mezi Bohem a člověkem, poněvadž nábožen
ství jest přímý, osobní poměr člověka k Bohu. Poněvadž racio
nalisté vycházejí z těchto naprosto ovšem falešných předsudků. ne
divno, že neuznávají bible za základ víry. H arn ack prohlašuje, že Písma není k víře třeba, ježto prý k náboženství dostačí vědomí naprosté odvislosti od Boha a k tomu vědomí může člověk dospěti i bez Písma. Proto prý je zbytečno bojovati o autoritu bible; je věcí jednotlivce, jakou autoritu podle vlastní náboženské zkušenosti bibli přidělí. Tím ovšem padá objektivní autorita Písma, které je vydá
no na milost a nemilost každému. třeba úplně nevzdělanému člo
věku. který má rozhodnouti, je-li bible inspirována či není a má-li autoritu absolutní, božskou čili nic. Tak vypadá v důsledcích ta
svoboda dítek Božích!
20) Was lehren die derzeitígen deutschen Professoren der evangelischen Theologie iiber die Heilige Schrift und deren Inspiration? Leipzig 1892.
132
S m ě r k o n s e r v at iv n í, stojící uprostřed mezi pravověr
nými a nevěřícími protestanty, koketuje s oběma stranami. Stou—
penci jeho by rádi zůstali křesťany a zároveň by chtěli býti moder
ními. Vidouce, že bible je základem a jediným pramenem víry v protestantismu, hledí ji uhájiti přece objektivní platnost a auto
ritu. To je ústupek orthodoxním. Aby však vyhověli také extrém
ním racionalistům a. neuvalili na sebe výtku, že nedbají výsledků modernich věd a kritiky, ustupují jim a prohlašují, že objektivní autoritu má Písmo jako celek, nikoliv jednotlivá místa; úkolem kri
tiky jest rozhodnouti, která místa jsou pravá a která v důsledku toho mají objektivní autoritu. Jak patrno, žijí konservativni prote
stanté z fondu učení Schleiermacherova a Rothe-ova. Tvrdí-li orthodoxní, že bible je slovo Boží, a racionalisté, že jím není, praví konservativni, že bible sama sice není slovem Božím, ale že slovo Boží obsahuje. Orthodoxní učí, že Písmo je výhradně dílem Božím a svato—piscovéjenom nástroji Ducha Sv.; racionalisté to popírají tvrdíce, že bible je původu lidského; konservativni i zde chtějí spro
středkovati naukou o osobní inspiraci, která však, jak jsme u Schleiermachera viděli, inspiraci v pravém slova smyslu není.
Písmo podle jejich nauky obsahuje prvky božské i lidské, a proto také pravdu i blud. Rozeznati však, kam až sahá pravda a odkud začíná blud, jest prý těžko i u míst, která jednají o věcech nábo—
ženských. Jistých a přesných pravidel, jak rozeznati pravdu od bludu, nelze prý stanoviti. Není prý jich ani třeba, poněvadž v praxi čtenář bible nevědomky sám určuje hranice pravdy a bludu. V čem nalézá náboženské povznesení, je pravdivé, kde však ho nenalézá, to je bludné. Kritika stále postupuje, odstraňujíc z Písma všecko pozemské a- časné, aby tím více vyniklo nebeské a věčné. Písmo se tak kvantitativně zmenšuje, ale co se kvality týče, velmi získává na ceně.- — Tak a podobně učí o Písmu a jeho inspiraci současní stoupenci směru středního v Německu. Jsou to všecko jenom pěkná slova a prázdná hesla, plná- nedůslednosti a rozporů, možná jenom v theorii. V praxi pak vede nutně ke skepsi a negaci, tedy do ná
ruče extrémního racionalismu a s ním do úplně nevěry.“) VII. Vývoj nauky o inspiraci u druhé větve protestantismu, u kalvínců, dál se podobně jako u lutheránů. Po době strohého názoru na inspiraci bible vyskytují se již ke konci 17. století nauky liberálnější, které tehdy byly officielními kruhy kalvínskými pro
hlašovány za heretické. Během 18. století však vnikaly také ke kal
víncům ideje racionalistů německých, a tak se stalo, že na počátku století 19. byla původní kalvínská nauka o bibli téměř opuštěna.
Reakce proti ní však se nevyvinula v té době v úplný racionalis
mus, jak tomu bylo v Německu, nýbrž v racionalismus umírněný.
Většina kalvínských theologů té doby zavrhuje inspiraci slovnou a vylučuje působení Ducha Sv. na svatopisce ve věcech, které ne
mají významu pro naši spásu a ve kterých schopnosti jejich dosta
čovaly. Jedině tam, kde síly jejich nebyly dostatečné, byli řízeni
21) Pšc—h 242—249; Dausch 135—142. *
133
Duchem Sv. a chráněni od bludu, aby správně a vhodně podali nauku spásy. Proti tomuto laxismu, který však byl daleko mírnější než racionalismus té doby mezi lutherány, povstali v první polo
vici 19. století obhájcové staré, pravověrné nauky kalvínské, sna
žíce se tuto znovu všeobecně zavésti. Vůdcem této reakce jest L.
0 aus s e n, který původní kalvínskou nauku o inspiraci hájí 5 ve
likým zápalem.- Písmo, praví, jest celé, v částech i v celku dílem Boha-, který je inspiroval. Inspiraci definuje jako tajemný, nevy
světlitelný vliv Ducha Sv. na svatopisce. Není však inspirace ně
jaký stálý, trvalý stav, nýbrž pouze dočasný, přechodný vliv. Pů
sobení Ducha Sv. na hagiograiy bylo mnohostranné: pod jeho vli
vem pojali úmysl psáti a napsali knihy takové, jaké od nich církev přijala. Duch Sv. je řídil ve výběru věci 1 slov a chránil je bludu a opomenutí věci důležitých. Svatopiseové byli rozumnými nástroji Ducha Sv., který se přizpůsobil jejich individualitě. Inspirace jest tajemství, jehož člověk nemůže proniknouti; ani ze zjevení se o její podstatě ničeho nedovídáme, poněvadž Duch Sv. nikdy nevysvětlil, jak na svatopisce působil. Inspiraci není možno vnějšími důkazy dokázati, ale Písmo jest samo sobě dostatečným důkazem své in
spirace. V, Písmu mluví Bůh, a proto lidský rozum má povinnost mlčeti a podrobiti se. Není správné uhýbati racionalistům, kteří hromadí námitky proti božskému původu Písma, zúžováním pojmu inspirace. Můžeme—li rozřešiti obtíže, jež se naskytují, rozřešme je; pak-li ne, věřme autoritě Boží. Kritice se dává větší význam, než ji náleží. Gaus-sen praví obrazně, že kritika jest pouze děvečka vrátná, která má za úkol otvírati pouze bránu chrámu, ne však v chrámu samém vládnouti. Kritika nechat se zabývá pravosti jed
notlivých knih, ať zkoumá, kdo je lidským autorem jednotlivých knih a pod. Jakmile však podala úvod do Písma, jest její úkol doko
nán. My lidé nemůžeme souditi a rozhodovati () knihách, které ně
kdy budou souditi nás.
Přes všechno úsilí však se nepodařilo Gaussenovi'a jeho směru trvale zachrániti původní kalvínskou nauku o inspiraci. Od pade
sátých let 19. století vniká do pojmu inspirace znenáhla, ale stále a neodvratně racionalismus, jenž rozleptává zároveň celou soustavu kalvínské dogmatiky. Již žáci a stoupenci Gaussenovi odklonili se od orthodoxie svého učitele; popírali inspiraci slovnou, tvrdili, že Písmo není jedinou, dokonalou a neomylnou normou víry, poněvadž této. věty není možno dokázati ani z dějin, ani z náboženské zku
šenosti věřících, a posléze někteří popírali inspiraci vůbec učíce podle vzoru umírněných racionalistů v Německu, že bible jest pouze historický dokument, vydávající svědectví o Ježíši Kristu. Racio
nalismu čelila stále škola orthodoxní, které však ubývalo den ze dne stoupenců. Je pozoruhodné, že u kalvínců pronikal racionalism s mnohem většími obtížemi než u lutheránů, nebot stoupenci staré nauky kladli mu houževnatý odpor, kdežto v Německu byl náraz racionalismu tak silný, že se téměř nikdo nepokusil postaviti se mulv) vážně v cestu. Proti š1r1cimse zhoubným ideám laxismu vystupuje
134
po Gaussenovi d e G a s p a r in, jehož boj proti novotám vychází ze zásady: S popřením neb omezením inspirace padá autorita Písma,
& když této není, padá samo náboženství; proto bez inspirace v plném rozsahu není spásy. ] když neznáme podstaty inspirace, přece jest jisto, že inspirace jest příčinou a důvodem naprosté ne
omylnosti Písma. Kdo ještě chce býti křesťanem, ten musí podle příkladu Krista a apoštolů neomylnost bible přijmouti. Bylo však již pozdě. Racionalism již prolomil hráz orthodoxní nauky, nad níž brzy nabyl převahy. Po definitivní porážce orthodoxní nauky 0 in
spiraci., které zůstala věrna jenom menšina _kalvinských theologů, zavládl mezi kalvínci mírný racionalism, který na Písmo a jeho inspiraci má v podstatě názory Schleiermacherovy a Rothe-ovy.
Representantem mírného racionalismu u kalvínců jest de Pre s'
sensé. Někteří theologové zásadu biblického racionalismu do
myslili do důsledků a tak také zde vznikl extrémní racionalism.
který je upřímnější než racionalism mírný a nepokrytě prohlašuje, že bible je kniha lidská jako jiné knihy a podle toho také s ní na—
kládá. Extrémní racionalismus nabyl nejvíce půdy v Holandsku. -—
Tedy také u kalvínců prošel pojem inspirace a komplex otázek s ní souvisejících nejrozmanitějšími fásemi vývoje. Různé nazírání na inspiraci také zde vedlo-. k rozštěpení theologů na tři hlavní sk'u—
piny: radikální, střední a pravověrnou. Nejslabší je skupina po
slední, kdežto směr radikální získává stále nové stoupence z řad umírněných racionalistů. ——V c i r k v i a n gl ik á n s k é projevil se konservativni duch, kterým tato nad ostatní protestanty vyniká.
také ve vývoji nauky o inspiraci bible. Vývoj dál se u anglikánů mírnějším tempem než u lutheránů & kalvínců. Přes to, že Anglie je vlastí racionalismu biblického (který tam vznikl z deismu a na
turalismu), přece stará nauka o inspiraci vytrvala u anglikánů nej
déle, až na nepatrné celkem výjimky do polovice 19. století. Od té doby i tam nastává „třídění duchů“, z něhož vítězně vycházi směr střední, tedy umírnění racionalisté, kdežto počet stoupenců pů
vodní nauky klesl na nepatrný zlomek anglikánských theologů.")