více od zrádných, zpronevěřilých, špatných křesťanů, než od pohanů. Ani v zemich nevzdělaných pohanů nedějí se na viru katolickou takové útoky a neni svoboda Církve tak obmezována, jako v zemich křesťanských, kde maji vrch od
padlíci a zedňaři. Tak bývalo povždy. Jidáš byl horšim Pi
láta, Poturčenec je horší Turka. Tak pohříchu i v našem národě zvrhlí lidé, kteří krom jména nemaji na sobě nic křesťanského, hanobí za nynější doby písmem 1!slovem, v no
vinách, knihách, spolcich a sborech víru svých poctivých katolických předků a snažil se ji vyhubiti. Kéž věrní katolici chovají se k těmto zvlčilým odpadlíkům a náboženským od
rodilcům tak, jak vedli si katolici afričti proti sveřepým arianským Vandálům; kéž vytrvají ve své svaté víře a při
čiňují se o jeji rozkvět tím vice, čim zuřivěji usilují brány pekelné ji zničiti!
Dne 13. července koná se také památka sv. Anakléta (Kléta), druhého náměstka sv. Petra apoštola na papežském stolci v Římě a mučedníka, sv.
Síly (Silvána), soudruha sv. Pavla apoštola na cestách jeho, sv. Serapiona, mučedníka, sv. Myropy, mučednice na ostrově Chiu za císaře Decia, a j.
Dne 14. července.
Sv. Bonaventura, učitel církevní.
Středověci mudrci křesťanští, zvaní scholastikové, snažili se pravdy zjeveného náboženství Kristova soustavně uspořá
dati, a pokud možno, rozumem objasniti a zdůvodniti. Když však tento náboženskomudřecký směr zvšeobecněl, byla obava,
aby bohoslovci samým učeným badáním nepozbyli náboženské vroucnosti a neutonuli takto ve školské moudrosti. Proto odporoučeli za příkladem sv. Bernarda zbožní učenci vedle vědy i rozjímavý život, aby takto pojímání nejvznešenějších pravd bylo oživováno náboženským citem; aby věda posvě
cována byla láskou. Tento nábožensko-mudřecký směr sluje obecně mystikou. Mezi nejslavnější učence, kteři uměli obě řečené soustavy, scholastiku 1 mystiku, v krásný soulad uvá
děti, a v nichž byla dokonalá shoda rozumu i srdce, vědy 1 zbožnosti, náleží sv. Bonaventura, vrstevnik, a duchem i srdcem blíženec andělského učitele sv. Tomáše Akvinského.
Bonaventura slul křestným a rodným jmenem Jan Fi
danza. Narodil se z otce Jana Hidanzy a matký Marie ro
zené Bitellové r. 1221. v městysi Bagnarei opodál Viterba v Toskánsku. Jako čtyřletý hošik roznemohl se nebezpečně, a když lékaři nedovedli mu pomoci, obrátila se zarmoucená matka jeho na sv. Františka, jenž právě tehdáž v té krajině trval, odporučujic chlapečka do modliteb jeho a slibujic, že uzdraví-li se, zasvětil ho v řádu Menších bratři Bobu. I modlil se František za nemocného hocha a vyprosil mu zdravi. Sv.
Bonaventura vyznává ve svých spisech, že měl po celý život ve vděčné paměti tuto událosť ze svého dětství, jak modlitbou 1 zásluhami sv. Františka a zbožným slibem matčiným unikl tehdáž smrti. Odkud a kdy dostal jméno Bonaventura, vy
kládá se různě. Obyčejně piše se, že jméno to pocházi od sv. Františka, jenž uslyšev, že těžce nemocný hošik ozdravěl, radostně zvolal „Bona ventura“ (po česku „šťastná událost“
či vlastně „budouci blaho“), čimž předpověděno, že pacholik ten stane se jednou oslavou Církve. Někteří spisovatelé do
mnívají se však, že Bonaventura toto jméno teprv v řádu dostal.
Rodičové pozorujíce, že syn jejich nadán jest od Boha neobyčejnými dary ducha, vychovávali ho s něžnou pečli
vosti, kKladoucedo srdce jeho simě lásky k Bohu a pěstujíce v něm cit náboženský, jimž potom duše jeho tak mocně prodchnuta byla. Dle slibu matčina vstoupil dvaadvacetiletý Bonaventura do řádu Menších bratří sv. Františka, a po od
bytém noviciátě byl poslán na studie do Paříže.
Tu studoval s neunavenou pilí filosofii a bohosloví maje za učitele členy řádu sv. Františka slavného učence Alexandra Halesského a Jana Rupellu. Dvakráte opsal vlastní rukou
Sv. Bonaventura, učitel církevní. 175
sličně celé Pismo sv. a naučil se mu skoro napaměť. Čítal nejdůležitější spisy sv. Otcův, čerpal z nich bohaté poklady vzdělání, a posiloval se jimi v bohabojnosti a nábožnosti.
Bonaventura byl muž štihlé postavy, významné, ušlech
tilé tváře a jasných oči, jimiž prohlédal bystrý duch. Zjev jeho tajil v sobě něco, co každého ctnostného a zbožného člověka neodolatelně poutalo, a stkvělá výmluvnosť jeho bu
dila obdiv. Následuje sv. Františka stkvěl se andělskou či
stotou srdce, milou prostomyslnosti i upřímnosti, tak že učitel jeho Alexander Halesský učinil o něm výrok: „Ejhle pravý Israelita, v němž, jak se zdá, Adam nezhřešil.“ Všickni, kdož ho znali, vzdělávali se jeho velikou láskou k Ukřižovanému, jeho pokorou 1 poslušnosti a milovali jej. Bonaventura ne
ustával každodenně rozjimati o hořkém utrpení Páně a obě
tovati několik hodin uctivání nejsvětější Svátosti, a přijimaje ji proléval slzy něžného pohnuti, zvláště když býv posvěcen na kněžství sloužival mši sv. Nemaje ještě plných třicet let věku byl Bonaventura ustanoven lektorem (domácím učitelem) bohosloví v klášteře, a po třech letech, roku 1253. jmenován po odstoupení Jana Rupelly veřejným učitelem na vysokých školách Pařižských, kde také již od r. 1251. Tomáš Akvinský úřad samostatného učitele bohovědy zastával. Universita Pa
řižskáazdráhala se chudobným Františkánům a Dominikánům udileti hodnosť doktorů či mistrů, ale papež Alexander IV.
ujal se jich, a na jeho rozkaz byli professoři těchto škol do
nuceni Bonaventuru, a r. 1257. také Tomáše Akvinského pro
hlásiti za doktory. Právě tito dva řeholníci vynikali nadáním 1 učenosti nade všecký tehdejší mistry university Pařížské a potirali vítězně jejich útoky na svoje řády, zejména nej
většího odpůrce jejich, pověstného Burgunďana Viléma de St. Amour. Na utrhačný a lživý spis jeho vydal Tomáš Akvinský „Obranu klášterů kazatelských,“ a Bonaventura složil na obhájeni svého řádu proti tomuto útočníku rovněž znamenitou odpověď, Stkvěleji než tímto spisem vyvrátil Bonaventura námitky odpůrců proti povyšování členův že
bravých řádů na hodnost mistrů na vysokých školách, svým působením učitelským. Když o nejvznešenějších pravdách a nejzáhadnějších otázkách bohosloveckýcha filosofických před
nášel, obrážel se na spanilé tváři jeho nebeský mír srdce jeho, a slova jeho zněla tak lahodně, že všickni posluchači
bývali uneseni. V přednáškách jeho byla hloubka a bystrosť ducha spojena s ušlechtilou krásou proslovení v milý soulad.
Toho času složil Bonaventura několik znamenitých spisů, jež budily obdiv. Jednou navštívil ho přítel Tomáš Akvinský a otázal se, ze kterých knih váži svoje hluboké myšlénky. Bonaventura ukázal na obraz Ukřižovaného na svém psacím stolku, řka: „T'ot moje knihovna, z níž naučil jsem se všemu, co umim.“ Nežli začal pracovati, a kdykoli měl nějakou pochybnosť aneb octl se na rozpacích, jak má o ně
které záhadné věci psáti, poklekl před křížem a prosil po
korně o dar osvicení, a takto nabyl vice vědomosti, než ve
škerou pilnosti svou. I později, při mnohonásobném zaměst
nání, skládal až do smrti krásné spisy, jimiž pravdy kře
stanské vykládal a hájil, jméno Páně oslavoval, a ku pokáni pohnutlivě napomínal. Přítel Tomáš Akvinský nazval ho již za Živa světcem, a učenci, duchovní i věřící v Paříži jme
novali ho pro lahodnou mysl i neposkvrněnou čistotu srdce jeho obecně „učitelem (doktorem) serafickým.“
Řád sv. Františka honosil se tehdáž valným počtem bratři učenosti i ctnosti znamenitých, a bylo tudiž Bona
venturovi s velikou cti, že byl r. 1256. zvolen za vrchního představeného celého tohoto řádu, ač mu bylo teprv pěta
třicet let. Bonaventura ulekl se této volby a zdráhal se z po
kory nabidnutý úřad přijati, a teprv po rozkazu papeže Alexandra IV. uvázal se v něj. Tim však bylo na něho vloženo břímě velice těžké. Sv. František založil svou řeholi na evangelické chudobě a pokoře; bratři neměli miti žádného jmění ani výsad ani jakýchkoli hodnosti; měli se věnovati vice nábožnosti než studiim a tráviti život v naprosté sebe
zapiravosti, jakoby ani na světě nežili. Avšak záhy již, když řad rychle se rozšířil a všude blahodárně působil, nastaly v něm různé změny. Bohatě plynouci dary velmožů 1 lidu dusily podstatu řeholní chudoby; udílení papežských milosti řádu vyvolávalo třenice s duchovenstvem světským, a duch tehdejšího času uchvacoval mnohé nadané řeholniky, že pě
stovali horlivě vědy a ucházeli se o mista učitelů na uni
versitách. Již sám sv. František, ač zprvu sl nepřál, aby bratři obirali se vědami, by takto do řádu s učenosti ne
vedrala se ctižádost a pýcha, poslal vysoce nadaného mla
dého Antonína Paduanského na slovutné školy do Vercell, aby nabyl hlubšího vzdělání, a svěřil mu potom učitelský
Sv. Bonaventura, učitel církevní. 177
úřad v řádě. Zatim naléhali mnozí bratři na přísné zacho
váváni všech řeholnich pravidel, zejména úplné chudoby, a tou měrou byly již za života sv. Františka v řádu jeho dva.
směry, přisnější a mírnější. Hned první nástupce sv. Fran
tiška v úřadě vrchniho představeného řádu Eliáš z Kortony, mysle, že naprostá chudoba v řeholi nedá se navždy udržeti, zaváděl proti pravidlům svatého zakladatele v řádu různé novoty, a četní bratři následovali ho. Ale přiísní bratři ma
jice v čele Antonina Paduanského povstali proti němu, a papež Rehoř IX. sesadil ho r. 1230. Avšak Eliáš stal se hned roku 1236. opět generálem řádu, a když jal se druhou stranu krutě pronásledovati, byl poznovu s úřadu svého složen. Nástupcové jeho náleželi směru přísnému, ale strana Eliášova trvala v řádu dále. Tudíž papež InnocenceIV. chtěje obě strany smířiti a spojiti, ustanovil některé úlevy v prvot
ních přísných pravidlech řeholních, zejména že řád může miti knihy, nářadí, domy i pozemky a jich uživati, o čemž však přísluší rozhodovati výhradně Stolici papežské, bez jejihož svoleni řád nesmi ničeho podnikati a odprodati.
S tímto zmírněním nebyli spokojeni bratři přisní (zelatores, horlivci), a druhá strana zneuživala ho k nesmirnému obo
hacování klášterů. Předchůdce Bonaventurův v úřadě gene
ralního představeného Jan z Parmy osvědčoval přílišnou horlivost pro obnovení přísné kázně řeholní neznaje shovi
vavosti a lásky. Z toho byla v celém řádu všeobecná nevole;
i starší, horlivi učňové sv. Františka zavrhovali jeho přikré vystupování přičici se základnímu pravidlu řádu, lásce, a bratří mladší, zvlášť nadanější, pohrdali jim. A když Jan z Parmy pokusil se vynutiti si poslušnosť bezohlednou přis
nosti a jal se každé jakékoli přestoupení řeholních pravidel krutě trestati, propukla nespokojenost s ním v hlasité reptání a přímou vzpouru. I obžalovali ho nespokojeni bratři u pa
peže, že zavrhuje všeliké mírnější výklady svaté řehole, schválené od nejslavnějších učitelů 1 od samých papežů ; že proti vůli sv. zakladatele řádu klade bratřím nadlidské po
žadavky; že chlubí se darem prorockým a předpovidá řádu roztržky a vnitřní rozklad, a že dokonce je podezřelý z ka
ciřství. Za těchto poměrů nezbývalo generálovi, než aby S papežskou úchvalou vzdal se úřadu svého, a přetěžké břímě to vloženo na Bonaventuru.
Bonaventura snažil se nejprv utišiti rozjitřené bratry
12
a uvésti do celého řádu svornost i jednotu. Tu nezbývalo, než aby Jan z Parmy a přední jeho přívrženci byli pohnáni na soud a potrestáni. Vina jejich záležela vlastně v nadmíře horlivosti pro řád a v nevčasnosti jejich jednání, a tudiž zželelo se jemnému Bonaventurovi tyto jinak ctihodné muže souditi, ale k upokojení řádu nebylo možno tomu se výhnouti.
I byli z horlivců dva nejvášnivější odsouzeniku vazbě v klá
šteře, a bouře v řádě utichla.
Jakožto general řádu zachovával Bonaventura řeholnich pravidel co nejsvědomitěji a jednal s bratřími moudře a la
skavě. Posýlal jim dojemné pastýřské listy napominaje ku zevrubnému šetření klášterních předpisů, varuje od zabývání se záležitostmi světskými, zamezuje spory a zavrhuje všeliký přepych 1 nákladné výdaje. Různé nepořadky v řádu napra
voval výhradně po dobrém neuživaje nikdy hrozeb ani trestů.
S bratry bloudicimi jednal tak dobrotivě a shovivavě, že mu to bývalo častěji za zlé pokládáno a vytýkáno; ale on od
mital takové výtky ráznou odpovědi, že mirnosť jeho neni ovocem slabosti neb bázlivosti, nýbrž že je plodem křesťan
ské lásky, jakož psáno jest, že nemá se nalomená třtina do
lomiti a doutnající svíce uhasnouti. Bratry svoje povzbu
zoval nejvice vlastním příkladem. Zůstávaje chudobě a po
koře sv. Františka věren konal jako kterýkoli bratr všecky domácí práce a ošetřoval nemocných, a když byl prosen, aby se tak nesnižoval, řikal: „Což snižuje se bratr, když bratřím slouži?“ Ubiraje se jednou na schůzi bratří (kapitolu) byl cestou zastaven od přichoziho bratra nekněze, jenž řekl mu:
„Velebný otče, již dlouho žádal jsem si mluviti s tebou; jsem sice jen bratr prostý a neučený, ale přece prosím tě, vyslyš mne!“ Bonaventura vystoupil ihned z průvodu svého a po
odstoupil s onim bratrem stranou, a když tento bratr svou zaležitost loudavou řečí protahoval, posadil se general na zem a naslouchal mu s neomrzelou trpělivosti dále. Přitomní kvardiáni stávali se již netrpělivými, a když Bonaventura zase k nim se připojil, dali mu na jevo, že přece nesluší se, aby kterýkoli zpozdilý bratr nejvyššího představeného řádu na cestě zastavoval a obtěžoval. Ale Bonaventura usmivaje se řekl: „Což nejsem generalní ministr (t. j. obecný služeb
nik) řádu ?“
Tak ziskal si svou pokorou, lahodou, dobrotou i sva
tosti úctu a lásku všech bratři, kteříž ochotně ho poslou
Sv Bonaventura, učitel církevní. 179
chali. Aby vnich roznitil touhu po nebi, říkával jim: „Bůh sám a blahoslavení duchové a obyvatelé nebeského Jerusa
léma očekávají nás a touži dychtivě po tom okamžení, kdy vejdeme do blaženosti věčné. Kterak tedy neměli bychom celou duší žádati si býti do společnosti jejich přijatu. Ale jak velké mnedle bude naše překvapení, až státi budeme před nimi vědouce, že jsme v tomto slzavém údolí duše svoje k nim nikdy nepovznášeli a nikdy netoužili, státi se občany nebeskými!“ Na otázku jednoho bratra, jak lidé neuměli přikázaní Boži plniti a spasení dojiti mohou, odpověděl Bona
ventura: „Prostá, bohabojná žena může Boha mnohem vice milovati, než kterýkoli učený bohoslovec.“ Jindy řikal bra
třím: „Dokonalost života nezáleží v hluboké učenosti, ani v rozjimavé modlitbě, ani v jiných jakýchkoli vznešených výkonech stavu duchovního, nýbrž záleží hlavně v tom, abychom každodenní povinnosti svoje svědomitě plnili a věci všední a obyčejné konali způsobem nikoli všedním, nýbrž dokonalým. Právě věrnosť ve věcech nepatrných jest velkou a krásnou ctnosti.“
Na schůzích řádu, jimž Bonaventura předsedal, byly mnohé výnosy na prospěch řeholní kázně ujednány. Roku 1260. bylo v Narbonnu připojeno k řeholi několik prospěš
ných dodatků, a Bonaventura převzal úlohu, že na potlačení rozličných bludných pohádek o sv. Františku v lidu rozšiře
ných, sám složi správný životopis tohoto světce, jejž skuteč
ně již za přištlího roku dokončil. Když spis ten skládal, za
vital k němu jednoho dne Tomáš Akvinský; uslyšev pak, co dělá, nechtěl ho v práci vyrušovati a odešelřka: „Nech
me s pokojem svatého pracovati o svatém.“ Vrouci lásku a něžnou úctu jevil Bonaventura ku panenské Rodičce Boží Marii. Do jeji ochrany poroučel sebe i svůj řad, a nařidil, aby ve všech klášterních svatynich každého večera dávalo se po třikráte znamení zvonem, by bratři 1 jiní věřlcí modlil se Pozdravení andělské.
Jsa v úřadě svém mnohonásobně zaměstnán, želel Bona
ventura, že nemůže osobně působiti v lidu; za to však snažil se odchovávati členy svého řádu v horlivé kněze a způso
bilé kazatele, jež do nejvzdálenějších zemi na vinici Páně vysýlal. Sám pak, aspoň pokud možno bylo, hlásal lidu slovo Boži a uváděl jej na cestu kajicnosti všude, kdekoli v zále
žitostech řádu trval.
Převelika vážnost, již Bonaventura pro zásluhy svoje v Čirkvi právem požíval, pohnula papeže Klementa IV., že r. 1265. jmenoval ho arcibiskupem Yorským v Anglii. Usly
šev to Bonaventura spěchal k papeži, vrhl se mu k nohám a prosil tak snažně, aby úřad ten na něho skládán nebyl, že papež přání jeho vyhověl a jej propustil řka: „Stůj v smlouvě své, a v ni rozmlouvej (t. j. jednej dle ni), a v práci přikázaní svých sestarej se.“ (Sir. 11, 21.)
Po smrti papeže Klementa IV. (1 1268) zůstal Stolec pa
pežský pro roztržku ve sboru kardinálů po tři léta uprázdněným, až posléze r. 1271. došlo k volbě; i byl dilem také zásluhou Bonaventurovou zvolen za papeže věhlasný arcijáhen Lutyš
ský Theobald z rodu Viscontů, jenž právě dlel na cestě do Jerusaléma v Ptolomaidě. Nový tento papež Řehoř X. pře
svěděiv se osobně o smutném stavu křesťanů na Východě, pojal úmysl jim pomoci, a kromě toho umínil si přiměti roz
kolnické Řeky k jednotě s Církví katolickou a napraviti různé nepořádky v zemích křesťanských. Na ten účel svolal na rok 1274. všeobecný cirkevní sněm do Lyonu ve Francii, kde měl Bonaventura býti mu v nejdůležitějších věcech radou a pomoci. Proto povýšil ho papež r. 1273. na důstoj
nosť kardinála biskupa Albanského a vzkázal mu, aby se přichystal na cestu do Lyonu. Kardinálský klobouk poslal mu papež se vzkazem, že této důstojnosti nesmi se vzpirati.
Bonaventura dlel právě tehdáž opodál Florencie v klášteře Mugellu. Když tam papežšti vyslanci přišli, našli učeného generála řadu sv. Františka v kuchyni, an čistil nádobí.
Bonaventura uslyšev s úžasem, co papež mu udělil a roz
kázal, neváhal poslušně se podrobiti, prosil však, aby vy
slanci chvili sečkali, až kuchyňské nádobi úplně umyje, a zatim pověsil přinesený kardinálský kloubouk na suk.
Nově jmenovaný kardinál Bonaventura byv posvěcen na biskupství, vydal se ihned ku papeži do Ostie a provázel ho téhož roku 1273. do Lyonu. Všeobecný církevní sněm v tomto městě byl zahájen dne 7. května 1274 u přítomno
sti dvou patriarchů, 500 biskupů, mezi nimiž z koruny české byli Jan III. z Dražic, biskup Pražský, a Bruno, biskup Olomoucký, 70 opatův a asi 1000 nižších prelátů. Bonaven
tura předsedal na mistě papežově poradám a řidil vůbec nej
důležitější jednání sněmu. Když přišli do Lyonu poslové řečtí, sloužil papež ve svátek sv. Petra a Pavla u přítomnosti všech
"Á
m "“
. Ů
/
Y/
VÁM Zá AL
X.ú. J. Patočky v Praze. Nákl. Děd. sv. Jana Nep.
Sv.Bonaventura, učitel církevní.
sněmovniíků ve stoličném chrámě mši sv., na niž epištola a evangelium zpívány též řecky. Potom měl Bonaventura ká
zaní o učení Církve římské vzhledem ku sv. Duchu. Pola
tinském Credo zpívali je Řekové po řecku, přiznávajíce se takto ku článku víry o východu Ducha sv. z Otce i ze Syna.
Právě Bonaventura působil svou mírnou povahou na Řeky tak, že naklonili se k cirkevní jednotě s papežem a hned ve schůzi dne 6. července rozkolu se odřekli.
Na Lyonský sněm byl od papeže pozván také slavný bohoslovec a mudre Tomáš Akvinský, ten však zemřel na cestě ve Fessanuově u Neapole již dne 7. března 1274. A při
tel jeho, kardinál Bonaventura, odešel na věčnosťůza ním již po čtyřech měsících, nedočkav se konce sněmu Lyonského.
Náhle onemocnělému Bonaventurovi udělil sám papež svátost posledního pomazání a v noci dne 15. července 1274 zesnul tento slovutný kardinál v Pánu. Hned dne 16. července konala se pátá schůze sněmovní, v niž papěž vyslovil lítost ze ztráty, kteráž smrti Bonaventurovou postihla Církev, a zavázal všecky preláty i kněze celého světa, aby za zesnulého obě
tovali mši svatou. Přeslavnému pohřbu jeho ve františkán
tovali mši svatou. Přeslavnému pohřbu jeho ve františkán