© Kagan (král)
Kozarů jsa na rozpacích, komu dlužno za pravdu dáti, vy
pravil tudíž posly k Řeckému císaři Michalu III. do Caři
hradu s prosbou za učeného muže, jenž by lid jeho zbavil dotěrných Židův i Saracenů a vyučil jej víře Kristově. Cisař vyvolil k tomuto posláni učeného Konstantina, a ten ne
váhal mu vyhověti. I opustil klášter Olympský a vydal se v důstojném průvodu bez prodlení na apoštolskou cestu do Kozarska. Jest pravděpodobno, že Konstantina na této cestě doprovázel věrný bratr Methoděj, ač to neni zjištěno.
Konstantinovi bylo nejprv z Cařihradu plouti po lodi Černým mořem na polouostrov Taurický (Krim), do řeckého přistavního města Chersonu (Korsuně), sidla arcibiskupova a vladaře císařského. V tomto obchodním městě scházeli se za příčinou kupectví četní Židé, arabsky mluvící Saraceni, Kozaři i Slované, zvláště Rusové. Tu setrval Konstantin delší čas uče se jazyku kozarskému, jenž přibuzen byl tu
rečtině, i jazyku hebrejskému, by mohl se pouštěti v nábo
ženské hádky se Židy. Nějaký Samaritán přebývající v tomto městě, docházel ke Konstantinovi a učil ho jazyku hebrej
skému, a přinesl mu také knihy samaritánské, jež mudre ten od něho si vyprosil a studovati počal. A dostav od Boha rozum, jal se Konstantin za krátko knihy ty bez chyby čísti, což naplnilo Samaritána úžasem, tak že uvěřil v Krista a přijal křest svatý, což 1 jeho otec učinil. V Chersoně stýkal se Konstantin také se slovanskými Rusy a rozmlouval s nimi o náboženství křesťanském přizpůsobuje slovanské ná
řečí svého rodiště jazyku ruskému. Tu byly mu podány některé části Pisma sv. zejména evangelia a žaltař, přeložená na jazyk ruský, napsané jakýmsi písmem. A Konstantin učiniv k Bohu modlitbu, naučil se za krátko tomuto pismu a jal se knihy jim psané čísti a vykládati, čemuž mnozí se divili chválice z toho Boha.
Na polouostrov Taurický dostala se již záhy vira kře
stanská. Cisař Trajan poslal do těchto vzdálených končin třetího papeže sv. Klementa u vyhnanství, a ten shledal tu vice než 2000 křesťanův odsouzených ku těžké práci v mra
morových lomech, jichž počet novými vyhnanci stále byl rozmnožován. Světec hlásal těmto ubožákům horlivě viru Kristovu, a 1 mnozi pohané hrnuli se k němu, uvěřili a při
jimali křest svatý. Tim však popuzen byl pohanský cisaf, a na rozkaz jeho byl r. 100. sv. Klement s kotvici o hrdlo přivázanou uvržen do moře. Tělo svatého mučednika nalezli křesťané, když moře odtokem ustoupilo, a pohřbili je na blízkém ostrůvku, a později byla nad hrobem jeho. zřízena svatyně. Za bouři stěhování se národů byla svatyně ta zni
čena a město Cherson zaniklo; když pak později město to opět z rumů povstalo, nebylo tu vice pamětnika věci bý
valých. Učený Konstantin věděl, že u Chersonu byl hrob sv. Klementa a pátral dlouho po něm marně, až zaslechl podáni, že tělo sv. mučedníka odpočívá na blízkém ostrůvku.
I zjednal si dovolení tehdejšího arcibiskupa Chersonského Jiřího a odebral se v průvodu duchovenstva 1zbožného lidu na ostrůvek ten. Tu počali kopati a odkryli základy bývalé svatyně. A v sutinách jejich nalezl Konstantin s Boží po
mocí ostatky sv. Klementa i nástroj mučednické smrti jeho, kotvici. Plésaje v duši a vzdávaje Bohu díky za tento šťastný nález nesl Konstantin drahé ostatky ty na své vlastní hlavě na loď a donesl je do hlavního chrámu v městě, kde jim od křesťanů náležitá pocta vzdána. Nález ten stal se dne 30. prosince 861. Potom vyprosil si Konstantin od arcibi
56 Dne 5. července.
skupa svatých ostatků těch, aby je směl na svých cestách miti při sobě.
Nález kosti sv. Klementa byl dilem Prozřetelnosti Boží.
Události touto bylo srdce mudrce Konstantina hluboce pro
niknuto vrouci úctou k náměstku sv. Petra, a spolu byl mu naznačen směr i cil budouci jeho apoštolské dráhy — do Říma, kde sv. Klement za živa působil a kde nástupce jeho papež sidlil.
Když Konstantin ještě v Chersoně meškal, došla ho zpráva, že jistý kozarský vévoda nenadále oblehl blizké křesťanské město a vším úsilím ho dobývá, z čehož tamni obyvatelstvo velice se děsilo. I pospišil Konstantin hned k ohroženému městu, a vkročiv do tábora vévody kozarského, pohnul ho důstojnou postavou i výmluvnosti svou, že nejen od obléhání města upustil, ale i slíbil, že na viru Kristovu se obrátí. Vraceje se pak s družinou svou do Chersona potkal se se zástupem divokých kočovníků Uhrů, kteří chystali se ho přepadnouti právě an službu Boží konal. Průvoděi lekl:
se nemálo, ale Konstantin dokoněiv služby Boží volal dou
fanlivě k Bohu zpivaje: „Gospodi pomiluj“ a oslovil potom tlupu jazykem kozarským. A divoši ti zkrotli rázem, a vy
slechnuvše poučná slova z úst kněze Konstantina počali se mu klaněti a propustili jej i družinu jeho v pokoji.
Připraviv se dostatečně opustil Konstantin Cherson a plul po korábu mořem Azovským ku břehům řiše Kozarské. Tato řiše rozprostirala se na východ k ústí řeky Volgy vlévajici se do moře Kaspického, a na západ k moři Azovskému a Černému. Počátkem devátého stoleti podmanili si Kozaři také Slovany na březích řek Dněpru a Oky, tak že řišejejich zaujímala také čtyřiadvacet gubernii z nynějšího evropského Ruska.
Sotva došla kagana zpráva, že křesťanšti věrozvěstové z Cařihradu k němu vyslaní na půdu kozarskou zavítali, poslal jim několik vážných mužů v ústrety a nabídl jim u sebe pohostinství. Jeden z těchto mužů chtěl ihned moudrost učeného Konstantina podrobiti zkoušce a oslovil jej sebe
důvěrně řka: „Vy křesťané čerpáte všecku svou moudrost z knih, my však knih nepotřebujeme a čerpáme moudrost sami ze sebe.“ Konstantin odvětil mu: „Potkáš-li muže na
hého, an ti mluví, že má mnoho zlata i rouch, uvěříš mu?“
A když Kozar vece: „Neuvěřim“, dí mu Konstantin: „Nuže,
tak dim 1 já tobě“ a zahanbil domnělou moudrosť jeho ně
kolika dalšími otázkami.
Slavně a čestně uvital kagan ve svém sídle věrozvěsty křesťanské, a přijav dary cisařem mu poslané, zval Kon
stantina 1 druhy jeho ku stolu svému a nařidil, aby nábo
ženské rozpravy a učené hádky se Židy a Mohamedány ko
naly se před nim.
Prvního dne konala se na dvoře kaganově hádka se Židy. Sám kagan dotazoval se věrozvěstů po učení o nej
světější Trojici. A když přítomní Židé začali drze a rou
havě mluviti o vtělení Syna Božiho Ježiše Krista, jal se Konstantin námitky jejich z Mojžíše 1 z proroků, zejména z Isaiáše a Daniela tak důkladně a rázně vyvraceti, že bylo jim s hanbou odmlčeti se. Důmyslně odbyl Konstantin ná
mítku, žeť prý nemožnojest, aby Bůh se vtělil a v člověkupře
býval, takto: „Nesmyslní jsou, kdož říkají: Bůh nemůže se vtěliti a v člověku přebývati. Vždyť Hospodin vměstnal se v keř 1 v oblak a zjevil se v bouři a v dýmu Mojžiši i Jobovi! A bylo nutno, aby Bůh sám přišel k nám, měl-li člověk spasen býti; neboť od koho jiného měl člověk dojiti obnovy své přirozenosti, ne-li od toho, jenž stvořil jej? Lékař chtěje uzdraviti člověka masti, nepřikládá ji na strom neb kámen, ale přikládá ji člověku nemocnému. Bůh tedy chtěje spasiti člověka mohl, ba musil ubytovati se v něm.“ Usly
ševše tato slova řekli kagan 1 dvořané jeho ku Konstantinu:
„Bohem jsi byl poslán semo k našemu poučeni, a dosyta oblažil jsi nás slovy medové sladkosti Písma svatého!“
Nazitří bylo se potýkati Konstantinovi s učenci moha
medánskými, kteři vychvalujíce Mohameda jakožto prý nej
většiho z proroků kladli ho nad Krista Ježiše. Avšak Kon
stantia dokázal jim pádnými důvody, že Mohamed byl prorokem lichým a že jeho učení vrhá člověka v propast hříchů, zejména chlipnosti a ukrutnosti. Po těchto vývodech povstal první náčelník kaganův, a obrátiv se ku shromážděným učencům židovským i mohamedánským řekl: „Host náš porazil s Boží pomoci vaši pýchu židovskou, a rovněž zvrátil vaši nadutosť mohamedánskou. Jen křesťanům dal Bůh víru dokonalou, a kromě ni nedojde nikdo života věčného. Budiž z toho Bohu chvála na věky“. A kagan i přítomní velmoži 1 lid projevili hlučným voláním svůj souhlas s tímto slavným osvědčením.
Vida a slyše to Konstantin rozplakal se radosti a na
D8 Dne 5. července.
pomenul přítomných Kozarů, aby přijali křest svatý. I dalo se z velmožů kozarských pokřtiti dvě stě, a tak položeny v tomto národě první základy viry křesťanské. Sám kagan dopsal o této radostné události císaři do Cařihradu vzdávaje mu diky, že lidu jeho poslal tak výtečné věrozvěsty.
Konstantin konal potom apoštolské cesty mezi Kozary až ku průsmykům hor Kavkazských hlásaje evangelium Kri
stovo, a zůstavil další práci na této vinici Páně svým ná
stupcům. A ponechav v Kozarsku několik soudruhů svých, aby v dile šťastně zahájeném pokračovali, chystal se k ná
vratu do Cařihradu. Kagan podával mu z vděčnosti mnohé dary, on však odmítl zlato i stříbro a vyžádal sl pouze, aby mu vydáni byli zajatí Řekové, kteří v Kozarsku otročili.
Kagan svolil milerád, a takto dostalo se na 200 řeckých za
jatců na svobodu, kteří s Konstantinem a družinou jeho do vlasti se navratili.
Ubíraje se z Kozarska nazpět do Cařihradu pobyl Kon
stantin ještě nějaký čas na polouostrově Taurickém. Tu stál u města Fully (nyní Ruskofilu) starý dub srostlý s třešní, pod nimž tamní pohané konali modloslužebné oběti ctice strom ten jako božstvo, o němž bájili, že jim dává dešť a úrodw.zemskou. Konstantin uslyšev o tom vážil cestu ku modloslužebníkům těm, doličoval jim pošetilosť pověry jejich, a velel jim strom ten skáceti a spáliti, což oni ochotně učinili.
Přinášeje ostatky sv. Klementa i děkovací list kagana kozarského vrátil se Konstantin s družinou svou do Caři
hradu. Radosť ze stkvělého výsledku jeho apoštolské práce u Kozarů byla v Cařihradě veliká. Prozatím usadil se potom Konstantin jakožto kněz při chrámě sv. apoštolů v Cařihradě a vzbudil všeobecný obdiv, an vyložil hebrejský a samari
tánský nápis na číši z drahého kamení dila Šalomounova, kteráž chovala se v pokladnici velechrámu sv. Žofie a jejihož nápisu posud nikdo přečísti nedovedl. Konstantinův bratr Methoděj byl toho času opatem kláštera Polychromského, kde tehdáž sedmdesáte mnichů přebývalo.
Bulhaři zachovali s1 podání, že svatí bratři Solunšti praotcům jejich osobně hlásali evangelium Kristovo, a proto oti je jakožto apoštoly svoje. Ze zachovaných pisemních pramenů není sice působení těchto bratří v Bulhařích na jisto postaveno, avšak nelze míti za to, že by horliví věro
zvěstové ti nebyli obrátili zřetele svého k těm Slovanům, kteříž rodišti jejich Soluni i hlavnímu městu Cařihradu byli
nejbližší a jichž mateřský jazyk již z domova znali.*) Zatim stala se v Cařihradě osudná změna ve věcech církevních. Mladý cisař Michal IIT. (856—867) byl úplně ve vleku prostopášného ujce svého, Ťišského kancléře Bardasa (Vardy), a ten způsobil svými piklemi, že pravověrný patri
archa Cařihradský sv. Ignác byl r. 857. sesazen a do vy
hnanství poslán. K hanebnému tomu činu spojil se Bardas s tajemníkem císařského dvoru pověstným Fotiem, jenž přízní jeho uchvátil arcibiskupský stolec Cařihradský a od jistého sesazeného biskupa proti církevním zákonům vysvětiti se dal. Uchvatitel Fotius lichotil mladému cisaři a mlčel ku všem ohavnostem ošemetného kancléře. Papež Mikuláš I. ne
uznávaje Fotia pozdvihl proti němu hlasu svého a kára! ho z úskoků, což nezůstalo tajno obou bratři Soluňských ; a zdá
===
*) 'oho času vládl v Bulharsku mocný král Boris (852—888), jehož říše zaujímala díl nynějších Uher, krajinu Sréěmskou, Sedmihrady, Valašsko, Multány, kraj u srbské Moravy, Albánsko, vlastní Bulharsko a značnou čásť Macedonie. Boris pomýšlel na uvedení víry křesťanské do své říše, jsa však na sporu S Řeky i s Franky, váhal dlouho, odkud má povolati věrozvěstů.
Zatím snažili se Řekové získati ho. Při dvoře jeho byl držán v zajetíjakýsi mnich Konstantin Kufaras, jejž potom vyměnila císařovna Theodora za sestru královu, vychovanou a pokřtěnou v Cařihradě, ata naléhala na bratra, aby se dal pokřtíti. Avšak i potom váhal Boris, až teprv stal se povolnějším, když v zemi jeho nastal hlad a mor. Tu zavítal k němu mnich Methoděj, a chtěje ho víře křesťanské získati, namaloval živými barvami obraz posle
dního soudu, jehož král velice se zděsil. A když Methoděj celý význam obrazu tolo vyložil, dotkla se krále milosť Boží. Boris chtěje ujíti hrozným trestům zavrženců, požádal ihned Methoděje, aby ho víře křesťanskévyučil, což se i stalo. Boris však znaje nechuť četných bulharských velmožů ku křesťanství, odkládal křtem, ačkoli potom ještě jiní kněží k němu docházeli a ho napomínali, zejména ilatinský kněz Pavel, a sám císař Michal IIT. na něho doléhal. Teprv r. 864 přijal Boris z rukou GCařihradského biskupa Josefa křest, při čemž dostal jméno Michael. Mnozí velmoži bulharští ná
sledovali potom Borisa, a od té dobyšířila se valně víra Kristova v Bul
harsku. Dle podání byl prý oním malířem, jenž Borisa obrazem posledního soudu obrátil, apoštol slovanský sv. Methoděj, pročež i světec ten bývá zobrazen s deskou, na níž vylíčen jest poslední soud. Avšak za novější doby dovozuje většina historiků, že zmíněný mnich malíř Method byl osoba roz
dílná od našeho slovanského věrozvěsta Methoděje. Tak dokazují na základě historických pramenů zejména Jireček, Ginzel, Dudík, Sasínek, Kos a Rački.
Vývody jejich není ovšem vyloučena činnosť buď sv. Methoděje, buď obou bratří Soluňských v Bulhařích vůbec.
60 Dne 5. července.
se, že řádění Bardasovo a Fotiovo v Cařihradě bylo jednou z přičin, že Konstantin ať sám, ať s bratrem Methodějem, přijal ochotně posláni do Kozarska, aby byl vzdálen po
horšlivých třenic v hlavním městě. Když pak Konstantin z této apoštolské cesty se navrátil a shledal, že cirkevní věci v Cařihradě se nepolepšily, zatoužil po Římu, hodlaje tam donésti nalezené ostatky sv. Klementa. Možno také, že právě toho času Konstantin vyšel si do Bulhar a tam aspoň na krátko viru Kristovu hlásal. Zatím byli Prozřetelnosti Boží oba bratři Solunšti nenadále povoláni na Moravu.
První pokusy, zaštípiti křesťanství v zemích národa českého 1 sousedních kmenů slovanských, dály se z Němec;
avšak způsob, jimž se to dálo, nesnášel se s duchem evan
gelia Kristova. Od roku 800., kdy Karel Veliký od papeže Lva III. za císaře korunován byl, považovali se Němečtí králové, jsouce spolu císaři Římskými, za ochránce Církve křesťanské, a odvozovali si z toho právo ku panství nad celým křesťanským světem. Kdožkoli tehdáž přijal z rukou německých věrozvěstů křest, musil podrobiti se cirkevnimu zřízení říše Francké a uznati císaře za pána svého. Králové němečti uživali tudiž náboženství Kristova jakožto prostředku ku šíření svého světského panství. I nebylo divu, že pohanšti kmenové slovanšti dlouho se zdráhali přijati viru Kristovu od missionářů, kteříž byli spolu zřizenci zemělačných pa
novniků svých, a kromě toho neznali ani jazyka těch, k nimž vysláni byli. Pod záminkou šíření evangelia Kristova vedli němečtí králové se sousedními národy kruté valky, aby si je podrobili. Sám Karel Veliký válčil takto skrze syna svého Karla proti Čechům, ale s nepořizenou, leda že Čechové pod
volili se odváděti do Němec roční poplatek, aby nepřitele tak mocného se zbavili. Za vpádů vojů Karlových do Čech při
cházeli semo také kněží frančti hodlajice tu za úspěchem válečným vštěpovati křesťanství, ale lid český nedůvěřoval těmto cizincům, a tudiž neměly snahy jejich žádného ovoce.
Menší odpor kladli Frankům a jich missionářům Slo
vané v Pannonii (západních Uhrách) a když Karel Veliký svými vojsky zaplavil Pannonii, rozdělili němečtí biskupové o své ujmě tuto zemi tak, aby Pannonie doléní podřizena byla arcibiskupství Solnohradskému, a Pannonie hoření aby přislušela pod biskupství Pasovské, což však stalo se bez přisvědčení papežova.
Na Moravě vládl v prvni polovici devátého stoleti kniže Mojmír, muž obezřetný a moudrý, jenž vida, jak hrabiví Frankové okolní země pod zástěrou křesťanství si podmaňují, snažil se proti nim nejbhžší sobě kmeny slovanské spojiti v pevný celek. Zatím nepouštěl se však s Franky do zjev
ného boje snášeje na čas svrchovanost jejich a odváděje jim oplatek. Uznávaje pak, že by lid jeho najisto zahynul, kdyby i nadále tvrdošijně odpiral křesťanství, přijal Mojmir od Pa
sovského biskupa Urolfa křest svatý a pečoval o šíření víry Kristovy na Moravě. Odtud Morava byla považována za zemi příslušnou k biskupství Pasovskému.
Vedle Mojmíra byl tehdáž na Slovensku knižetem slo
vanských čeledí Moravanům příbuzných Nitranský kniže Přibina. Seznámiv se s arcibiskupem Solnohradským Adal
ramem (821—836) naklonil se víře křesťanské, přijal od něho křest, a zbudoval potom ve svém sídle Nitře chrám sv. Jim
rama, jejž týž arcibiskup posvětil. Avšak po letech jal se Mojmír s Přibinou válčiti, vyhnal ho, a připojil Nitransko k Moravě. Vypuzený Přibina podal se potom pod svrcho
vanosťkrále Ludvíka a dostav r. 848. od něho krajinu dolní Pannonie v léno vystavěl si v sousedství jezera Blatenského hrad Blatno, na němž se usídlil. V knižectví Blatenském pe
čovali o utvrzení víry křesťanské kněží ze Solnohradska, a slovanští zemané podporovali snahy jejich, následujice při
kladu knižete Přibiny 1 syna jeho Kocela.
Zatím jal se král Ludvík dotírati na Slovany v Čechách a na Moravě, aby se mu úplně podrobili. Prostředkem k tomu mělo mu opět býti křesťanství. Na ten účel vysýlal do Čech missionáře a lákal k sobě různými sliby zemany české 1 mo
ravské. Na Moravě nedodělal se úspěchů žádných, poněvadž tam Mojmír pevnou rukou vládl a vira křesťanská již po
někud rozšířena byla. Možná, že tou dobou křesťanství z Mo
ravy 1 do některých krajin českých vniklo, ale celkem obá
vali se Čechové přijati víru Kristovu od Franků, aby nemusili podrobiti se panství jejich. Pouze čtrnácte českých lechů, přebývajicích někde na pomezi bavorském, odebralo se roku 845.na dvůr krále Ludvíka v Řezně a dalo se tam se svým komonstvempokřtiti. Učinili to nepochybněz ohledů světských, aby si tim zjednali pomoc od německého krále ve svých vzdorech proti zemskému knížeti českému. 'Timto skutkem uznali svrchovanost německou a osvědčili souhlas, aby při
62 Dne 5. července.
čtení byli k biskupství Řezenskému. Pokřtění několika českých lechů z pomezi bavorského nemělo však pro víru křesťanskou v Čechách žádných následků, a národ i kníže český zůstávali i nadále v pohanství. Že ono pokřtění stalo se z důvodů světských, ukázalo se hned následujícího roku 846. Tu pod
nikl král Ludvik válečnou výpravu na Moravu proti knižeti Mojmirovi, a maje jeho moc za nebezpečnou, sesadil ho a do
sadil misto něho synovce jeho Rostislava. Potom vtrhl Ludvik válečně do Čech, byl tu však poražen. A od té doby byla válka mezi Čechy a Franky bezmála po třicet let.
Kniže Rostislav stal se záhy Frankům kromě jich na
Kniže Rostislav stal se záhy Frankům kromě jich na