Speciální pedagožka Míla

Supervize však není jen výsadou malých škol, jak napoví následující příběh. A je i mnoho dalších nástrojů, které vedou k vzájemné podpoře a pomoci. Důležitý je celý systém, škola je totiž komplexní organismus.

#

5.5 Speciální pedagožka Míla

Když mluvíme o vleklých problémových situacích, na nichž si vylámali zuby nejen učitelé a vedení školy, ale i naše školní poradenské praco-viště, zazní: „Tak to necháme na supervizi.“ Máme však i další ostatní způsoby vzájemné pomoci a podpory.

Jsme poměrně velká pražská škola se zhruba sedmi sty žáky, bezvadným vede-ním a týmem asi 75 pedagogických pracovníků. Základní charakteristikou učitelského sboru je fakt, že s libovolným jeho členem můžete jít po práci na pivo (víno, kávu,…) a vždycky z toho bude příjemný večer. Jak je to možné? Je to parta fajn lidí, kteří nemají potřebu mezi sebou soutěžit o nejkrásnější nás-těnku, svou energii raději směřují k tomu, aby naše škola fungovala. Supervize je jistě jedním z nástrojů, které nám v tom pomáhají, i když většina kolegů by jí přisoudila jen malinký význam.

Skupinová supervize na naší škole v různém podání probíhá šestým rokem.

První ofi ciální supervizní setkání v naší škole proběhlo v přípravném týdnu roku 2015. Prostě se objevila v týdenním plánu a učitelé poslušně dorazili se smíšenými pocity, kdo a proč je bude kontrolovat. Po dvou hodinách se rozchá-zeli nejen domů, ale i v názorech, k čemu to vlastně je. Někteří si připadali jako prvňáčci v kruhu na koberci, jiným vadilo, že se nedostalo na jejich problém, další si pochvalovali přísun rad a zkušeností, někteří ještě další dny vyjadřovali účast utrápeným kolegům, další fi lozofovali nad potřebou sdílet své problémy s celým pedagogickým sborem a naprosto cizími psycholožkami.

Od té doby se supervize objevuje v týdenním plánu zhruba dvakrát až třikrát ročně. Její podoba se postupně přizpůsobuje potřebám naší školy. V současné době k nám dochází dvě externí paní psycholožky, které se dlouhodobě věnují

školnímu poradenství. Volba průvodců zasvěcených do školního prostředí, jeho specifi k a hlubší náhled do aktuálních problémů zvedla u většiny kolegů zájem o takováto setkání. Dále se osvědčilo rozdělit prvostupňové a druhostupňové učitele, liší se jejich problémy a především možnosti, jak je řešit. Postupně byly zahrnuty i vychovatelky ze školní družiny. Spolu s rozrůstajícím se asistent-ským sborem přibyla další supervizní skupina. Ačkoliv jejich témata se často překrývají s učitelskými, výrazně se liší nástroje, s nimiž mohou pracovat.

Supervize se obvykle účastní deset až patnáct pedagogických pracovníků.

Nejčastějšími tématy jsou konkrétní problémové situace s jednotlivými žáky, případně práce s náročnými rodiči. Stále častěji se dotýkáme profesních hranic a pocitu dobře odvedené práce. Velkým tématem v naší škole je v současné době prevence syndromu vyhoření. Na některých setkáních se stává, že nikdo nepřinese žádné akutní téma. A vlastně takovéto supervize jsou pak mezi kolegy nejlépe hodnoceny jako příjemně strávený čas, kdy si mohli s ostatními popovídat o tom, co se jim v poslední době dařilo či nedařilo.

Nicméně i teď po šesti letech je většinou učitelů supervize vnímána jako polopovinná porada. Možná je to tím, že máme zavedený fungující systém sdílení a pomoci, který zvládne většinu problémů zachytit a zpracovat. Jen sem tam při rozhovorech o vleklých problémových situacích, na nichž si vylámali zuby nejen učitelé a vedení školy, ale i naše školní poradenské pracoviště, zazní: „Tak to necháme na supervizi.“

Hlavním přínosem supervize v pojetí naší školy je, že se do hledání možností podpory zapojí i nezainteresovaní jedinci. Častou pomocí je už jen samotné stručné představení celého problému, případně výčet všeho, co už učitelé zku-sili. Otázky nezasvěcených kolegů pak vedou k zhodnocení situace z různých úhlů pohledu. Někdy naopak přispěje zcela konkrétní rada nebo návod. Třeba když učitel hledá cestu k velmi uzavřenému a zatvrzelému žákovi a kolega mu poradí využít žákův neobvyklý styl humoru. Učitelé i asistenti si rovněž velmi chválí seznámení s problémovými situacemi v jiných třídách. Pomáhá jim to lépe se v kolektivu dětí orientovat a snáze s žáky navázat vztah v případě zástupu za kolegu.

Již jsem zmiňovala, že supervize je u nás ve škole většinově vnímána jako okrajové řešení. Proto bych se ráda podělila o ostatní způsoby vzájemné pomoci a podpory, jež využíváme, i jak jsme jej postupně budovali:

Ryba smrdí od hlavy: Je těžké odpovědět na otázku, kdy a jak to vlastně začalo. Jsem přesvědčená, že zhruba před třinácti lety spolu se změnou vedení.

Ačkoliv ve škole působím šestým rokem a teprve čtvrtým rokem na pozici spe-ciálního pedagoga, troufám si říct, že současné vedení po celou dobu směřuje

k budování otevřené, partnerské školy s kolektivem lidí, na něž se bude moci spolehnout. A tento klíč uplatňuje už během přijímacího řízení. Náš pan ředitel s oblibou říkává, že každá pochvala učitele rodiči jej přesvědčuje, že je dobrým ředitelem, protože si vybral dobré lidi.

Právě důvěry si na naší škole velmi vážím a domnívám se, že je opravdu nadstandardní. Stejně jako se vedení školy spoléhá na učitele, mohou se učitelé spolehnout na vedení, že je podpoří v těžkých situacích, zejména při jednání s náročnými rodiči. A to dokonce i v případě, že opravdu udělají chybu.

Díky tomu se většina pedagogů nebojí přijít za svým nadřízeným a přiznat mu, že jsem to dnes nezvládl, že mám potíže s kázní ve třídě, nebo dokonce pochybnosti o tom, zda jsem dobrý učitel. Tím pádem se daří většinu problémů zachytit hned v začátku.

Už 13 let otevřených dveří: Prvním krůčkem byly doslova otevřené dveře ředitelny. Otevřené dveře znamenají i otevřené uši k naslouchání, ať už potřebu-jeme řešit provozní potíže, problémy týkající se jednotlivých žáků, spolupráce s rodiči, nebo si jen postěžovat u kávy.

Idea otevřených dveří se přenesla i do tříd, kdy během rekonstrukce školy byly klasické dveře nahrazené prosklenými. Učitelé si tak postupně zvykli, že jim každý náhodný kolemjdoucí vidí do talíře a zároveň popsaná tabule, uspořádání třídy i výzdoba tvoří nevtíravou formou prostor pro sdílení způsobů výuky. Důraz na podporu a vzájemnou spolupráci učitelů se táhne jako červená nit pak veškerým jednáním vedení školy.

Spolupráce učitelů v rámci ročníku/programu: Na prvním stupni máme třídy s bilingvním programem, třídy využívající principy programu Začít spolu a klasické třídy. Vzhledem k tomu, že děti jsou do tříd rozřazovány na základě preferencí rodičů, problémové situace jsou typické pro určité zaměření třídy.

V rámci ročníku učitelé většinou sdílí témata zaměřená na učivo a probíranou látku, v rámci jednotlivých zaměření problémy týkající se spolupráce s rodiči a problémů s žáky.

Druhostupňoví učitelé pak více spolupracují podle své odbornosti, pro-blémové situace s konkrétními žáky pak konzultují spíše s třídními učiteli.

Osvědčilo se nám ale jednou či dvakrát ročně společné setkání všech učitelů ke každé třídě, kde si předáváme informace a své postřehy, přestože není se třídou žádný aktuální problém.

Místo kabinetu sborovna: Před třemi lety prošla naše škola další velkou rekonstrukcí, během níž vznikla prostorná společná sborovna pro prvostupňo-vé učitele. Místnost je vybavena kromě učitelských stolů i malou kuchyňkou s kávovarem, pohovkami a velkým stolem. Druhostupňoví učitelé, kteří

prefero-vali zachování menších kabinetů po dvou až třech, nyní poočku závidí a začínají se objevovat hlasy, že by také chtěli něco takového. Příhodné prostředí vybízí k chvilkovému posezení a poklábosení. A někteří učitelé ještě organizují další společné aktivity, jako třeba zumba nebo jóga před poradou.

Ve dvou se to lépe táhne: Velkou oporou učitelů se stávají asistenti peda-goga. Ze začátku panovala mezi učiteli obava z asistenta ve třídě. Bude mě kontrolovat? Co když se spletu? Dnes máme asistenta pedagoga v každé druhé třídě a učitelé, na něž se nedostalo, hledají způsob, jak se k partnerovi dopra-covat. Počáteční dvojice integrovaného žáka a jeho asistenta se postupně mění v doslovné pomocníky učitele. Ve většině tříd žáci nevědí, komu je vlastně asistent papírově přidělen. Učitelé se dělí s asistenty nejen o svou práci, ale i pochyby, a konzultují s nimi problémové situace ve třídě.

Zdá se, že při budování důvěrného vztahu učitel-asistent je důležitým fak-torem stabilita asistentského týmu. Navzdory nastavení současného systému, kdy je asistent pedagoga chápán a fi nancován jako podpůrné opatření žáka, se nám v posledních letech daří jí dosáhnout. Velkou roli při tom sehrálo pojetí asistentů jako jedné skupiny pedagogických pracovníků. To znamená, že asistenti nejsou jen stínem svého učitele, třídy nebo žáka s menšími pravo-mocemi, ale pracovníci se svébytným postavením, svou nezaměnitelnou náplní práce, mají vlastní kabinet, vlastní porady, vlastního vedoucího, vlastní školení, vlastní supervize… Velký důraz také klademe na vzájemnou sympatii učitele a asistenta a podobný výchovný přístup k dětem.

Školní poradenské pracoviště: Před čtyřmi lety se podařilo zřídit funkci školního psychologa a speciálního pedagoga. Začátky provázely nejasnosti, co vlastně která pozice obnáší. Během prvních dvou let se náplň práce vykrysta-lizovala a i sami učitelé vědí, s jakými problémy se na koho obracet. Zatímco školní psycholožka se více orientuje na spolupráci s rodinou a rodinnou terapii, já jakožto speciální pedagog se více soustředím na školní podporu a individu-ální úpravu školního prostředí.

Má oblíbená odpověď na častou otázku okolí, co vlastně speciální pedagog na běžné základní škole, je: „Starám se o papírové děti a piju s účama kafe.“

Zejména druhou větu bych pro odbornou veřejnost formulovala jako intervizi, krizové poradenství a koučing. Díky zmiňovaným otevřeným dveřím však často nepotřebujeme žádné ofi ciální schůzky, spíše si povídáme ve chvíli, kdy je problém aktuálně palčivý.

Deskovkové dýchánky: A když celková nálada pedagogického sboru klesá, uspořádám odpolední setkání u deskových her a společnými silami nachysta-ného občerstvení. Učitelé tyto schůzky berou i jako prostor pro to se vypovídat,

postěžovat si, posdílet své trable. Ty se týkají většinou školního prostředí, občas se objeví i trápení ze soukromého života. Někdy je témat k poklábosení tolik, že se ani ke hrám nedostaneme. Složení účastníků je velmi proměnlivé, ale za dobu konání se dýchánků už alespoň jednou zúčastnila většina kolegů, včetně vedení školy. Tím se vracím zpět tam, kde jsme začali; k řediteli, jehož jste včera porazili v Dixit nebo Tabu, máte prostě blíž.

#

Uvnitř školy II.

V této části poznáme, jak vidí kolegiální sdílení facilitátorka Wandy a dvě školní psycholožky. Můžeme číst o postupném zavádění sdílení a experimentování s různými formami. Následující příběh ukazuje cestu jedné školy se zkoušením různých modelů učitelského sdílení s jeho specifi ky a rozdíly.

#