3 ZDRAVOTNICKÝ PERSONÁL
3.3 Syndrom vyhoření vlivem smrti u nelékařského zdravotnického personálu
vzdálenostmi 0–45 cm (intimní zóna), 45–120 cm (osobní zóna) a 120 cm a dále se nazývá zóna společenská. Velmi citlivě je vnímáno porušení intimní zóny, na které organismus nezávisle na vůli reaguje stejně bouřlivě jako na ohrožení života – připravuje se k obraně (zrychlí se tep, zvýší se tlak, mění se dechová frekvence, stahují se některé svaly). Proto je vstup do intimní zóny, což se při ošetřovatelské péči děje velmi často, potřeba předem ohlásit či jinak naznačit, aby pacient nereagoval úlekem, ale přiměřeně.
3.3 SYNDROM VYHOŘENÍ VLIVEM SMRTI U NELÉKAŘSKÉHO
• únava je popisována dosti expresivně („mám toho po krk“, „cítím se jako vyždímaný“), což je v rozporu s celkovým utlumením a oploštěním emocionality,
• dochází k utlumení celkové aktivity, ale zvláště k redukci spontaneity, kreativity, iniciativy a invence,
• převažuje depresivní ladění, pocity smutku, frustrace, bezvýchodnosti a beznaděje, tíživě je prožívána marnost vynaloženého úsilí a jeho nesmyslnost,
• objevují se projevy negativismu, cynismu a hostilis ve vztahu k osobám, jež jsou součástí profesionální práce s lidmi (pacientům), a jejich vnímání jako objektů (dehumanizovaná percepce),
• pokles až naprostá ztráta zájmu o témata související s profesí, často též negativní hodnocení instituce, v níž byla profese až dosud vykonávána,
• sebelítost, intenzivní prožitek nedostatku uznání.
2. Na úrovni fyzické:
• stav celkové únavy organismu, apatie, ochablost,
• rychlá unavitelnost, dostavující se po krátkých etapách relativního zotavení,
• vegetativní obtíže: bolesti u srdce, změny srdeční frekvence, zažívací obtíže, dýchací obtíže atd.,
• bolesti hlavy, často nespecifikované,
• poruchy krevního tlaku,
• poruchy spánku,
• zvýšené riziko vzniku závislosti všeho druhu.
3. Na úrovni sociálních vztahů:
• celkový útlum sociability, nezájem o hodnocení ze strany druhých osob,
• výrazná tendence redukovat kontakt s klienty, často i s kolegy a všemi osobami, mající vztah k profesi,
• nízká empatie (projevuje se často či téměř vždy u osob s původně vysokou empatií),
• zjevná nechuť k vykonávané profesi a všemu, co s ní souvisí (plán či harmonogram práce),
• postupné narůstání konfliktů (většinou však nikoli v důsledku jejich aktivního vyvolávání, ale spíše v důsledku nezájmu lhostejnosti a „sociální apatie“ ve vztahu k okolí) (Ptáček et al., 2013, s. 27–28).
3.3.1 PODMÍNKY VZNIKU VYHOŘENÍ U VŠEOBECNÝCH SESTER
• přetíženost,
• špatné vztahy na pracovišti,
• nedostatek podpory,
• nevhodné chování nadřízených, necitlivý přístup,
• nadměrná emocionální zátěž,
• zdravotníci nebývají zvyklí ventilovat své skutečné pocity, a to ani v kruhu blízkých, ani na pracovišti,
• nevyhovující pracovní podmínky a špatná organizace práce, vyžadující čím dál větší zodpovědnost, resp. přenášení zodpovědnosti na sestru mimo její kompetence,
• energetická bilance je dlouhodobě negativní, sestra více vydává, než dostává,
• nereálná očekávání a ztráta ideálů při vstupu do zaměstnání.
Kromě toho, že výdej energie převažuje nad zisky, se při dlouhodobé zátěži může stát, že zbývající energii vynakládá sestra na vlastní obranu. Snaží se skrývat vyčerpanost ve snaze dostát ideálu doby, který netoleruje ani únavu, ani rozladění. Navenek se snaží své problémy skrývat nebo se snaží pomoci si sama. Utajování problémů bývá dočasné, protože dlouhodobě nelze udržet zdání, že je vše v pořádku. Následkem toho může být náhlé zhroucení, ale častěji je zřetelný psychický diskomfort (Haškovcová, 2000).
3.3.2 STADIA VÝVOJE VYHOŘENÍ
V literatuře se obvykle uvádí čtyřfázový model Christiny Maslachové:
1. fáze – nadšení, kde v popředí jsou ideály, zaujetí a dochází k přetěžování se, 2. fáze – vyčerpání, jak psychické, tak fyzické,
3. fáze – dehumanizované vnímání sociálního okolí, odcizení, obranné postoje, 4. fáze – vyčerpání, negativismus, lhostejnost (Bartošíková, 2006, s. 29).
3.3.3 CO DĚLAT PŘI SYNDROMU VYHOŘENÍ
Záleží na tom, jak závažnými příznaky zasažený člověk trpí. Pokud jsou už vážné, pak je potřeba pomoci někoho druhého, protože sám sobě většinou není schopen pomoci.
V takové situaci už nepomůže jen dovolená, i když je dobré více odpočívat. Stresující úkoly je dobré dočasně odložit a začít se věnovat něčemu úplně jinému – někdy především sám sobě.
Tady mohou pomoci kolegové a kolegyně, kteří mají podobné zkušenosti a sami nejsou právě syndromem vyhoření postiženi. Velmi může pomoci i týmová spolupráce, kde se čas a pozornost věnuje nejen klientům, ale i členům týmu. V rozhovorech s druhými je možné opatřit si informace potřebné ke zvládnutí situace a navíc pomáhá sdílení situace s někým, kdo jí rozumí. Přijetí a poznání faktu, že mohu selhat a neztrácím své osobní přednosti, to vše pomáhá posílit sebevědomí, které v důsledku vyhoření bývá velmi nízké. Pokud je stav postiženého hodně vážný, pak je nutné vyhledat psychiatrickou pomoc (při projevech deprese).
V každém případě příznaky syndromu vyhoření by neměly zůstat nerozpoznány, představují situaci, o které je nutné přemýšlet a řešit ji!!!
3.3.4 ZJIŠTĚNÉ TECHNIKY RELAXACÍ U NELÉKAŘSKÝCH ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ
Chceme-li, aby někdo něco dělal dobře, pak je vhodné zajímat se i o to, jak mu je.
Má-li zdravotní sestra dobře pracovat, má-li pečovat o pacienty a být jim povzbuzující oporou, pak je zapotřebí, aby byla i ona sama v dobrém stavu.
Jak může nelékařský zdravotnický personál pečovat sám o sebe? Péče sama o sebe má řadu různorodých oblastí. Jedná se např. o péči o vlastní vzhled, o tělesné a duševní zdraví.
3.3.5 PÉČE O PEČOVATELKY, SANITÁŘKY, SANITÁŘE 1) Buď k sobě mírný/á, vlídný/á a laskavý/á.
2) Uvědom si, že tvým úkolem je jen pomáhat druhým lidem a ne je zcela změnit. Změnit můžeš jen sám/sama sebe, ale nikdy ne druhého člověka – ať jím je kdokoliv a ať je tvá snaha sebevětší.
3) Najdi si své „útočiště“, tj. místo, kam by ses mohl/a uchýlit do klidu, samoty ve chvíli, kdy naléhavě potřebuješ uklidnění.
4) Druhým lidem na oddělení, svým spolupracovníkům a spolupracovnicím i vedení buď oporou a povzbuzením. Neboj se je pochválit, když si to třeba jen trochu zasluhují.
5) Uvědom si, že je zcela přirozené tváří v tvář bolesti a utrpení, jehož jsme denně svědky, cítit se zcela bezmocně a bezbranně. Připusť si tuto myšlenku. Být pacientům a jejich příbuzným nablízku (být s nimi) a pečovat o ně je někdy mnohem důležitější než mnohé jiné.
6) Snaž se změnit způsoby, jak to či ono děláš. Zkus to, co děláš, dělat pokaždé pokud možno jinak.
7) Zkus poznat, jaký je rozdíl mezi dvěma různými způsoby naříkání: mezi tím, které zhoršuje beztak již těžkou situaci, a tím, které bolest a utrpení tiší.
8) Když jdeš domů z práce, soustřeď se na něco dobrého a pěkného, co se ti podařilo v práci dnes udělat a raduj se z toho.
9) Využívej pravidelně povzbuzujícího vlivu přátelských vztahů v pracovním kolektivu i v jeho vedení jako zdroje sociální opory, jistoty a nadějného směřování života.
10) Ve chvílích přestávek a volna, když přijdeš do styku se svými kolegyněmi a kolegy, vyhýbej se jakémukoliv rozhovoru o úředních věcech a problémech v zaměstnání.
Odpočiň si tím, že budete hovořit o věcech, které se netýkají vaší práce.
11) Plánuj si předem „chvíle útěku“ během týdne. Nedovol, aby ti cokoliv tuto radost překazilo nebo ti ji někdo narušil.
12) Nauč se raději říkat „rozhodl/a jsem se“ než „musím“ nebo „mám povinnost“, či „měl/a bych“. Podobně se nauč říkat raději „nechci“ než „nemohu“. Takto vedená osobní řeč sama o sobě napomáhá. Přesvědč se o tom.
13) Nauč se říkat druhým lidem nejen „ano“, ale i „ne“. Když nikdy neřekneš „ne“, jakou hodnotu má tvé „ano“?
14) Netečnost a zdrženlivost ve vztazích s druhými lidmi je daleko nebezpečnější a nadělá více zla a hořkosti než připuštění si skutečnosti, že více, než děláš, se opravdu udělat nedá. Připusť si to, uvědom si, že nejsi všemohoucí.
15) Raduj se, hraj si a směj se – ráda a často (Křivohlavý, Pečenková, 2004, s. 10–11).
3.3.6 DUŠEVNÍ HYGIENA ZDRAVOTNÍ SESTRY 1) Péče o duši
Při péči o duši se staráme o to, co si myslíme, jaké máme představy, jaká máme pojetí různých věcí, lidí a událostí, co prožíváme (emoce a city), a o to, co vlastně v životě chceme, co je cílem a smyslem našeho života.
Jak můžeme předcházet tomu, aby nedocházelo k zanedbávání péče o vlastní duši?
Být k ní citlivější, být citlivější a vnímavější k tomu, co emocionálně prožíváme, co si o čem myslíme, v jakém světle to vidíme, jak co chápeme a oč nám v životě jde. Důležité a doporučované je věnovat více času relaxaci, reflexi (zamyšlení a promýšlení toho, jak se asi věci mají) a radostem.
2) Péče o tělo
Co se děje v našem těle, má určitý vliv na naši duši, na náš duševní, psychický život a podle toho by měla vypadat i naše péče o tělo. Projevuje se např. v tom, co a jak jíme a pijeme, zdali kouříme, kdy a jak se pohybujeme, co děláme a jak odpočíváme. To jsou důležité momenty, které mají vliv na duševní život.
Důležitou částí péče o tělo je pohyb a tělesné cvičení. V dnešní době se stále více a správně zdůrazňuje potřeba chůze, procházek a výletů. Prokázalo se totiž, že si na
vycházce dáváme do pořádku svoji psychiku, urovnáváme vlastní problémy, úkoly a vztahy, které nás zatěžují.
S podivem jsme kdysi stále častěji slýchali pojem „aktivní odpočinek“, který se týkal tělesného cvičení lidí, kteří nemají přes den pohybu dost. V dnešní době to bere většina lidí vážně a pravidelně cvičí. Cvičení se netýká jen těla, ale i psychiky. Z tohoto důvodu existují kurzy cvičení paměti a „mozkového joggingu“, proto se doporučuje luštit křížovky, ale i číst (nejen beletrii, ale i odbornou literaturu), aby mozek nezkostnatěl. Na zdraví a klidu naší duše má velký podíl spánek a odpočinek.
3) Péče o náš myšlenkový arzenál
Na jedné straně platí, že to, oč nám jde, výrazně ovlivňuje naše myšlení. Na straně druhé také platí, že to, co si myslíme, ovlivňuje i naše chtění, naši vůli i zaměření našeho života. V praxi to znamená, že myslíme-li na věci negativní, ničí to naši duši, ale negativně to i „dokresluje“ obraz našeho obličeje a celého našeho vzezření. Platí ale i opak: myslíme-li na věci pozitivní, projeví se to i v našem obličeji, postoji i v našem celkovém životním ladění.
4) Pokladnice uznání
Jednou z forem péče o vlastní duši je založení si a pěstování vlastní „skříňky uznání“.
J. B. Smith, který na ni upozorňuje, ji popisuje jako deník, do kterého si zapisujeme, kde a kdy nám někdo projevil pochvalu, uznání, vděčnost či poděkování. Jelikož těchto chvílí není v dnešním životě příliš mnoho, proto je dobré si je zapisovat a vracet se k nim ve chvílích deprese. Důležité je zmínit, že se nejedná o sebechválu či sebeoslavu, ale se vší pokorou je tak možné mít „podklad“, z něhož můžeme čerpat, když naše vitalita, energie a naděje uvadají.
(Křivohlavý, Pečenková 2004).
Řada psychologů, kteří se zabývají prevencí neuróz, upozorňuje na důležitost dobrých vzájemných vztahů v rodině a mezi přáteli, jako jeden z nejdůležitějších faktorů vnitřního klidu a pokoje. Dobré rodinné zázemí, dobré manželství, partnerství, radost z dětí i dobré kontakty a vztahy s širší rodinou a se sousedy patří k nejmocnějším faktorům podporujícím duševní zdraví. V zaměstnání a často i doma si užijeme dosti hluku. Balzámem na duši je tedy ticho a klid.
Svou hodnotu v rámci duševní hygieny mají také chvíle zamyšlení – meditace – rozumíme tím, najít si uprostřed všeho shonu občas chvíli k zamyšlení se nad tím, co bylo, je
a co by mělo být. Tématem zamyšlení nejčastěji bývá to, s čím se v životě momentálně setkáváme.
Relaxace, tímto termínem rozumíme „uvolnění“. V prvé řadě se týká uvolnění svalů, ale v širším pojetí i uvolnění všech napětí. Je dobré znát, ale i praktikovat určitý druh relaxačních cvičení, ať už se jedná o Schultzův autogenní relaxační trénink, Jacobsonovu formu relaxace, jógová cvičení dechu a ásan, nebo kterýkoliv jiný vyhovující druh relaxačního cvičení. Umět se uvolnit je důležité stejně tak jako soustředit se na práci.
Pro duševní život sester je dobré a doporučované mít i svého oblíbeného koníčka, něco, co není pro život bezpodmínečně nutné, ale dělá nám to radost. Pro někoho to znamená hudbu, pro jiného výlety a cestování, pro dalšího četbu nebo folklor. Záleží na každém jedinci, důležité je mít z toho potěšení.